Mlha, dést, zima. Asi by se hodilo, moci v tomto duchu pokracovat v povídání o závode s podtitulem Prezít ?, jenze úvodní veta popisuje to, co me privítalo ve vlasti den pred Mistrovstvím republiky v rogainingu po návratu ze ctrnáctidenní proslunené dovolené. K horám sice takovéhle pocasí patrí, ale já jsem v tu chvíli vázne premítala, proc jsem na té dovolené nezustala, a doufala, ze Luzické hory preci jen nejsou Sumava. Nebyly. Druhý den nás v Marenicích privítalo nádherné pocasí, skoro az moc teplé na celodenní pobíhání po lese. V té chvíli uz byly veskeré pochyby opet tytam.

Shromazdiste, start i cíl byly v prostoru detského tábora a pro deti byly postavicky s buzolami, císly a ledascíms od ledvinek, pres camel-backy az po kletry na zádech vítaným rozptýlením. Zjistujeme, ze já i partner jsme zapomneli doma buzolu. Na obloze sice svítí Nejhorsí buzola, ale jistota je jistota. Pujcujeme si od kamaráda jeho buzolu. Sice není z nejlepsích, ale po minute se vzdycky ustálí

Po kilometru prichází první kufr tedy spíse kufrícek, ale zato dva a spravedlive: jeden já, jeden partner. Na odhady vzdáleností a daleko ridsí detaily v padesátce mape si jeste budeme muset chvíli zvykat. A to jeste nebyla dohledávka stejne velké kolecko zde predstavuje petadvacetkrát vetsí prostor! Uz na první kontrole se nám navíc zdá, ze asi o pár desítek metru nesedí. Mapa je na tom podobne, jednak uz dost pamatuje, ale i nekteré evidentne staré cesty (asfaltové!) v ní nejsou. Bude treba se soustredovat na veci, které se moc nemení, napríklad kopce. A tech je tu na výber pozehnane. Nastestí uz pri prvním pohledu do mapy me nadchlo, ze vsechny spicky kopcu jsou zakázané prostory a tudíz tam nehrozí kontroly. S jedinou výjimkou na spicce Jedlové (hned po Luzi nejvyssí kopec) byla naprosto dokonalá kontrola: osmdesát bodu (maximum), zádná dohledávka a kontrola na dverích hospody! Kdo nezazil neuverí, kdo ji vynechal, pochybil. Byla to sice sílená sápacka, stoupali jsme s vyplazeným jazykem, predbíhali nás nejací souperi (to uz me léta nedeprimuje mám na to úsloví: Podívejte na blbecka, utíká i do kopecka ), ale za to ta cílová prémie! I sestup je triviální, z Jedlové kopce na Jedlovou nádrazí jsme preci jezdívali v zime na sjezdovkách! Po nekolika marných pokusech kapituluji ta krajina v zime a pred patnácti lety preci jen vypadala jinak...

A dostavují se první spory. Stojíme na krizovatce, oba ukazujeme na jinou cestu a tvrdíme, ze je to urcite ona. Mozná se to bude zdát neuveritelné, ale je to tak, prestoze obe cesty svírají úhel asi 120°. Nakonec ustupuji. Taktika velí: radeji nechat udelat chybu partnera a pak mu ji velkomyslne odpustit. Po sto metrech se ale ukazuje, ze on ji neudelal. Nu coz, stane se.

Tou dobou uz máme v botách rybnícky, jelikoz jedna z kontrol byla ve zmeti potoku a studánek. Pres doporucení zkusenejsích nemáme náhradní ponozky a puchýre nám dávají vedet, ze to byla chybka. (Ten puchýr pres celý malícek mi zdobí nohu jeste v dobe, kdy tohle písu ). V pulce závodu jsme objevili nádhernou kontrolu: pramínek uprostred lesního ticha (no, pramen byl ve skutecnosti o dvacet metru výs, ale to bylo dobre, protoze ho nikdo nerozslapal). Udelali jsme si krátký odpocinek, vyzuli boty, poobedvali kazdý pulku Delinky (vzpomneli jsme pritom na Magdu Horovou, která se nám ráno chlubila pripravenými knedlíky). Z klidu nás nevybudila ani dalsí dvojice, která kolem nás probehla. Meli o polovinu kontrol více, takze nás jako souperi prestali zajímat (na záver se ukázalo, ze jsme je porazili, protoze jsme si vybírali cennejsí kontroly).

Na dalsí kontrole doslo ke komické situaci. Nasi vypujcenou buzolu totiz mel u sebe partner a pri dohledávce v hustníku jsme se ztratili. Vylezla jsem na cestu a potkala kamaráda, který nám buzolu pujcoval. Neváhala jsem a obrátila se na nej se zádostí, aby mi pujcil buzolu na zorientování mapy. Nekolik okamziku trvalo, nez pochopil, ze si z nej opravdu nedelám legraci a ze se chci skutecne podívat na jejich buzolu, kterou drzí v ruce, a ne na tu, kterou nám pred závodem pujcil a která ted nekde pobíhá po lese.

Dalsích nekolik kontrol bylo dulezitých psychologicky. Po vzájemném ztracení se (a unaveni uz více nez osmihodinovým pobytem v lese) jsme mírili celkem bezproblémovým postupem k následující kontrole, ale jak jsme po case zjistili, asfaltová cesta, po níz jsme sli, v mape vubec nebyla a zavedla nás do místa, odkud jsme kontrolu museli obtízne dohledávat. Dodnes se divím, ze jsme to v té chvíli nezapíchli. Pred dalsí kontrolou jsme potkali oddílové kolegy, kterí na ní neuspeli. Mapa v tom míste vypadala, ze popisek hluboké údolícko musí být úlet, ale nebyl. Desetimetrové vrstevnice jsou zrádné. O dalsí kontrole jsme jiz meli zprávu, ze nekterí nasli pouze lístecek a ne lampion. Byly tam oba, i kdyz dost daleko od sebe. O dalsí kontrole jsme nemeli zprávu zádnou. Zato v lese jsme potkali nekolik zmatene se potulujících dvojic. Osmdesát bodu stálo za trochu hledání. Ale ne vsem se zadarilo (skála 3x30 tam sice byla, ale nebyla sama a vetvení cesty a pruseku bylo trochu stranou).

To uz se ale blízil konec casového limitu i nasich sil. S bodovým stavem jsme byli spokojeni a navíc hrozba pomerne tvrdé penalizace za pozdní príchod nás odvrátila od dalsích experimentu (na ctyriadvacítce na ni jedna dvojice doplatila). V samém záveru jsme se opet vrátili k vyklusávání, nebot jsme zjistili, ze lehký klus snásejí nase unavené nohy kupodivu lepe nez rychlou chuzi. Do cíle jsme ovsem (jak se opet slusí a patrí) dobehli.

Po uzavrení cíle jsme se vykoupali v príjemném bazénu a s napetím cekali na výsledky, ale i na ty dvojice ze ctyriadvacítek, které se zacaly na noc vracet z lesa. Osobne mi to prislo rozumnejsí. Jednak se na padesátce spatne dohledává ve dne a natoz v noci a jednak pár hodin spánku pomuze jak silám tak koncentraci. Ale vubec jsem jim nezávidela. Cekala je krátká noc a krusné ráno. A to nekterí meli na svém konte podstatne méne bodu nez my (nekterým to vydrzelo i po 24 hodinách).