---

Jiz minulý rok navstívila moje Sasa s kamarádem Arménii a hrozne se pro tuto zemi nadchla. Dokonce na stupnici od nuly do desítky, mela tato zeme nekde kolem 9,5 bodu. Nekdy po návratu se jí v hlave zrodil plán, ze prístí rok povede do této krajiny skutecný zájezd s opravdovskými klienty. Jelikoz její kamarád vlastní cestovní kancelár MACEK a vzhledem k tomu, ze uz nejaký ten cas delá Sasa pro Lubose vedoucí na detských táborech, zájezd do Arménie byl na svete. Já jsem mel k Arménii trochu méne vyhrocený citový vztah, ale také jsem uz v minulosti o této zemi premýslel, zvláste po prectení Werflovi knihy 40 dní, která velmi napínave, nekdy az srdceryvne lící boj skupinky Arménu v prubehu Arménské genocidy spáchané Turky behem první svetové války. Ale i tak, po shlédnutí neco málo fotek, jsem mel tuto zemi a její prírodu nekde kolem trí az ctyrech bodu na nasí stupnici. Rozhodne Alpské vrcholy a vsechny skutecné hory daleko vedly. Nicméne svojí Sasu radím na nasí stupnici na absolutní strop nade vsechny kopce, tj. 11 bodu a tudíz jsem byl rád, ze jsem se mohl k zájezdu pripojit a to za pouhé náklady (Letenka Praha - Jerevan prisla asi na 15300 Kc i s poplatky. Za celý zájezd si pak cestovky úctovaly kolem 30000 Kc. Zájezdu se totiz zúcastnili i klienti cestovní kanceláre NOMÁD, aby se zájezd vubec obsadil a klienti zruseného zájezdu na Kamcatku, téz porádaného obemi cestovkami.) Kazdopádne Arménie za návstevu stojí. Procházeli jsme horskou krajinou nedotcenou turistickým znacením, jediné znacení zde provádí pasoucí se dobytek. Procházeli jsme krajinou, kde siroko daleko neuvidíte jediný vzrostlý strom a tudíz místní lidé netopí drevem, ale práve susenými "turistickými znackami". Krajinu tvorí vysoko polozené náhorní planiny na nichz mezi kameny odvázne vyrustají trsy trávy, které spásají pasoucí se stáda. Teprve z techto náhorních planin se pomalu zvedají nejvyssí vrcholky této zeme, ve vetsine prípadu se jedná o sopky. Na svazích techto hor pak putujete lávovými jazyky a cas od casu narazíte na hromady lávového skla, jako kdyby tu nekdo pred vámi rozbil hromadu lahví od piva. Je to zeme plná kanonu, které roztínají náhorní plosiny ve dví a bud na jejich kraji nebo na jejich dne se odvázne tycí krestanské kostely a klástery národa, který prijal krestanství za své uz ve ctvrtém století. Tyto kostely jsou málo zdobené, v podstate jen do kamene vyrytými zdobenými krízi (kackary), ale práve tato jednoduchost muze nekoho okouzlit. Známých klásteru a kostelu jsou zde rozsety po celé zemi jiste desítky, ale v podstate jsou vsechny velmi podobné a tak muzete alespon obdivovat harmonii s ruznou krajinou, do které jsou zasazeny. O Arménech se tvrdí, ze je to velmi hrdý a inteligentní národ a ze kdyz Armén dá své slovo, tak ho vzdy dodrzí. Rekl bych, ze je to pravda tak maximálne z pohledu Arménu. Já jsem mel v mnoha prípadech pocit, ze nám pri sjednávání dopravy ci nákupu potravin Arméni tezce lhali a snazili se nás v podstate okrást na kazdém kroku. Ale aby to nevyznelo prílis negativne, muze to být zpusobeno místní chudobou, která je k takovému jednání prinutila a v nás jako turistické skupine nevideli chudé poutníky, ale spíse zámozné západní turisty. Nebo jsme se pouze stýkali se spatnými lidmi, vetsinou se jednalo o ridice autobusu a taxikáre, prípadne vlastníky kaváren a restaurací a tito lidé jiste nepatrí k nejvzornejsím ani u nás a taky uz asi nepatrí v Arménii mezi nejchudsí vrstvy. Ale co jsem opravdu moc nepochopil, bylo jejich chování k zenám, zvláste pak tedy k té mé. Snad jen nekolik príkladu. Armén Ararat je hudebník, ale na zivobytí si vydelává pestováním zeleniny. Je mu kolem ctyricítky, svobodný, zije skromný zivot s rodici. Chtel by odejít pracovat do Cech. Vecer nás potká na louce, dlouho do noci se s nasí skupinou baví, nabídne nám, ze nás druhý den vezme na výlet, souhlasíme. Musí mu být jasné, ze Sasa je moje prítelkyne. Presto druhého dne na jeho zahrade, kdyz Sasu pozve aby si utrhla hrusku, jí zacne osahávat. Mladý pastevec v horách jede na koni. Sasa by ráda jízdu na koni zkusila a Armén projízdku nabízí. Kdyz kousek poodejdou, naskocí k ní na kone, uhání smerem k jejich táboru a cestou Sasu zase osahává. Sasa stihne seskocit a vrátit se k nám. Kavárník co nám pripravoval slavnostní veceri se pokousel Sasu minulý rok pri jejich prvním setkání vecer v jeho dome líbat. A o mladém Vahanovi, který nás provádel Jenokavanským kanonem a který si chtel Sasu uz minulý rok vzít za zenu se zmíním asi az v záveru tohoto vyprávení. Vsem jiste prijde vhod topografická mapa Arménie z Ruského vojenského stábu s nácrtkem nasí cesty. Mapa Arménie 1:100000.

Celá skupina se mela sejít v sedm hodin vecer na autobusové zastávce u letiste. Témer vsichni zde byli, jen já se Sasou jsme meli asi 20 minut sekyru, tak z toho byla Sasa trochu ve stresu, jak to její vedení zájezdu zacíná. Následne jsme trochu prílis plasili u odbavování zavazadel, kde byla pro turistickou trídu sílená fronta, nebt v podobný cas odlétalo hned nekolik letu. Dostal jsem radu o jedné slecny, at jdu k prepázkám pro trídu business, ze to tak delá vzdycky. Tak jsem tam postavil Sasu, nebt se slecne podobala trochu víc nez já. A zabralo to, respektive nás nevyhodili. Stejne ale nemelo smysl tak pobíhat, nebt se to odbavení musí vzdy stihnout, takze by prípadne pozdrzeli let a my mohli prijít klidne o dve hodiny pozdeji. Holt letel jsem letadlem poprvé v zivote a jeste jsem to nemel oséfovaný.

S malým zpozdením jsme vzlétli kolem desáté a v podstate nebylo skoro nic videt. Pristáli jsme v Jerevanu kolem ctvrté hodiny ranní a sli si koupit víza. Formulár se zádostí jsme vyfasovali v letadle a poplatek za vystavení víza byl 30 dolaru. Vse probehlo v podstate hladce, jen jsme nemeli vyplnenou adresu cloveka který nás pozval, nebt jsme nikoho takového nemeli. Po chvíli dohadování jsme do této kolonky napsali nase telefonní císlo bez mezinárodní volacky, takze ta informace byla naprosto k nicemu.

Po vyzvednutí zavazadel, jsme vysli ven z letistní haly, která pripomíná rozvíjející se kvet a zamírili podél silnice smerem na Jerevan. Ale po chvíli jsme uvideli príjemné pole hnedka za zdí letiste a tak jsme se zde vybalili a pekne se prospali. Svítil mesíc a bylo príjemne teplo.

Ráno nás ze spacáku vyhnalo nesnesitelné horko. Vsude kolem byla vyprahlá zem, na obzoru se tycili nejaké vrcholky hor a tak jsme chvíli premýsleli, jak je to tady asi s vodou. Sasa sice hrde prohlasovala, ze voda je témer vsude, ze je jen potreba na takové stepi najít správný zelezný poklop a pod ním, ze prýstí pitná voda. No moc se nám tomu nechtelo verit, ale prece jenom byla to nase vedoucí a minulý rok tu uz byla.

Po snídani jsme vyrazili zpet na letiste na autobus do Jerevanu. Jel v podstate ve chvíli kdy jsme prisli. Do centra mesta nás to za devet lidí stálo 1900 dramu. 15 dramu je asi 1 koruna. Kdyz nás ridic dovezl do centra Jerevanu a ostatní cestující vystoupili, ptala se Sasa ridice odkud, ze jezdí marsutky smerem na Aragac. Ridic se okamzite nabídl, ze nás k jezeru pod Aragac doveze a ze jeho autobus je na to ten nejlepsí. Do marsutky, ze bychom se nevesli, nebo ze by tam snad nevyjela a velký autobus je pro nás zase zbytecný. No nevedeli jsme jak je to presne daleko a kolik se tady tak za takové sluzby platí, tak jsme kývli na cenu 35000 dramu. Pozdeji jsme zjistili, ze parta 14 Poláku jez jsme potkali, platili asi 21000 dramu za cestu tam i zpet z Aragacu.

Ridic nám nechal hodinu cas abychom si stihli nakoupit potraviny a pak jsme vyjeli vstríc nejvyssí hore Arménie. Potraviny je zde mozné koupit skoro vsechny, rozhodne jsem zde videl chleba, sýry, mléko, tvrdý salám, testoviny, rýze, ovoce a zeleninu. Asi zde bude trochu problém s instantními vecmi a ceny jsou v Jerevanu srovnatelné s nasimi. Cestou k Aragacu, nám ridic zastavil u benzínky, kde jsme napustili nase nádoby na benzín pro benzínové varice (Letadlem se plynová bomba nesmí prepravovat a tak je benzínový varic jediná moznost, ale na poslední chvíli se nám podarilo zjistit, ze se v Jerevanu dá koupit plynová kartuse v outdoorovém shopu ('Nedaleko "Moskovskeho Tyjátru" je outdoor shop. Kdyz to nenajdete, tak zajdete do hostelu Envoy na Puskinove ulici', znela odpoved z konference Montana), ale to jsme jiz meli varic pujcený).

Cestou nám jeste ridic nad plán ukázal kostel Sagmosavan jenz se tycí nad pekným kanonem a je odsud úzasný výhled na horu Aracler (2576). Cestou jsme pozorovali místní pláne bez stromu. Na odbocce z hlavní silnice nám ridic ukázal na pomník vynálezci arménské abecedy, kde pod sochou staríka stáli vytesány vsechny písmena abecedy az na tri, ty prý dodelali o nejaký ten rok pozdeji. Po nekolika kilometrech jízdy jsme prijeli do oblasti stromu. Zde ridic udelal cur pauzu a mohli jsme si prohlédnout, jak by to tady vypadlo, kdyby byly stromy vsude.

Po prestávce jsme zacali stoupat do kopce k jezeru u fyzikální stanice, která je ve výsce 3200 m. Cesta je nevalné kvality, vsude samá díra a tak cesta byla docela dobrodruzná. Tesne pod nasím cílem se ridici zavaril motor a tak ho chladil vodou z PET lahve. Kdyz jsme dojeli na parkoviste u jezera, domluvili jsme se, ze za tri dny pro nás zase prijede a odveze nás zpet do Jerevanu. Dnes uz nás cekalo jen asi 50 výskových metru na louku nad jezerem, kde jsme polozili nás základní tábor. Cestou jsme jeste potkali cloveka, co se povazoval za správce zdejsího národního parku a chtel po nás tri dolary za stan. Vzhledem k tomu, ze se tu loni nic takového nevybíralo hádali jsme, ze se nás snazí obrat a tak jsme mu nic nedali a sli stavet stany. Jeste pred spaním, jsme se sli projít po okolí a trochu se aklimatizovat, nebt jsme se pomerne rychle dostali do výsek nad 3000 metru. Na sirých pláních, které byli vsude kolem Zdenka s Ivou objevili zampióny a pýchavky, tudíz je ten vecer meli asi vsichni jako prílohu do vecere. Nakonec Jirka jeste objevil u jezera zrezavelou trubku z které vytékala pitná voda a tak jsme nemuseli pít prímo vodu z jezera.

Dalsí den byl naplánován aklimatizacní výstup na jizní vrchol hory Aragac (~3900). Cesta na vrchol nebyla nárocná, v podstate je mozno jít jak cloveka napadne, jde se po travnatých loukách, které se obcas zmení v kamenité pole. Na vrcholu nám trochu stínil mrak a tak jsme jen obcas videli na nás zítrejsí cíl severní nevyssí vrchol Aragacu (4091). Po odpocinku a obede jsme se rozhodli, ze se pokusíme vystoupit na západní vrchol (~4000). K tomuto nápadu se pripojili Honza, Marek a Jirka. Na vrchol jsme stoupali v podstate prímo vzhuru ze sedla mezi jizním a západním vrcholem. Cesta vedla docela nepríjemnou sutí, ale dalo se na vrchol vystoupit. Jako mnohem snadnejsí a príjemnejsí cestu, která bude ovsem daleko delsí bych povazoval, obejít ze spodu celý západní vrchol a stoupat na nej z druhé strany, kde je stoupání mírnejsí. Po návratu ke stanum jsme toho meli docela dost, jeste jsme si zasli "zaplavat" do jezera a pak uz jsme jen varili veceri, v nasem prípade se jednalo o testoviny se spekem, jiné skupiny zaryte holdovali pýchavkám. Po veceri jako zpestrení prisel zase nás správce parku a chtel své tri dolary, prejmenovali jsme ho tedy na trídolarového prítele. Kdyz jsme se ptali ostatních lidí co spali u jezera, zda-li mu nekdo neco platí, vsichni ríkali, ze ne, tak od nás taky nic nedostal. Jeste bych mel poznamenat, ze ze zdejsích kopcu je znamenite videt Ararat, ale nesmí být ve vzduchu opar, který jsme bohuzel meli po celou dobu naseho pobytu.

Dnesní den byl na plánu samotný výstup na severní Aragac. Moc jsme nevedeli kudy se na nej leze a uz jsme byli trochu na vázkách zda nepozádat naseho trídolarového prítele o pruvodcovskou pomoc. Ale kdyz vecer prisel tak nám sdelil, ze je zbytecné jít az do sedla mezi jizním a západním vrcholem a ze je lepsí jít prímo. Clovek tak sice ztratí neco výsky, ale ve výsledku by to melo být blíze. Odchod byl stanoven na pul sedmou, ale byl to skoro nemozný úkol, nebt zde byla jeste tma, coz je zrejme zpusobeno blbým casovým posunem, který je zde UTC +5 hodin a vzhledem k tomu, ze se Arménie nalézá kolem 45 poledníku mel by být správný posun UTC +3 s letním casem maximálne UTC +4.

Ve trictvrte na sedm se nám podarilo vyrazit a Zdenka s Markem zustali ve stanu, nebt ji v noci bolela hodne hlava. Minulý den zustal ve stanu Pepa, nás nejstarsí clen výpravy (62 let), ale ten dnes hbite stoupal do sedla. V sedle na hrebenu východne od jizního vrcholu zacalo svítat. Pak Uz jsme jen sjízdeli sutovými svahy a posléze po jiných zase stoupali na jiné hrebínky. Po nekolika takových jsme dosli do kráteru Aragacu, jehoz stredem protékal silne zelezitý potok. Byl tak zelezitý, ze jsem mel pocit, ze piju zrezlou namletou trubku.

Za potokem byly postaveny dva stany a jiz bylo zrejmé, ze je nutné se vysplhat do sedla mezi východním a severním Aragacem. Taky uz bylo videt, ze tento výstup je v nasich silách. Nakonec se jednalo o pouhé prudké stoupání ztvrdlým pískem. V sedle jsme si trochu oddychli a vyrazili do záverecného stoupání na severní Aragac. Sute a strmosti pribývalo a obcas se clovek musel skrabat nahoru po ctyrech. Také s pribývající výskou cloveku busilo daleko víc v hlave. Po nejaké dobe jsem stál témer na vrcholu. Respektive moje PDA s GPS na které provozuji své MapView ukazovala jiz 4091,5 m a na skutecný vrchol to bylo jen o nekolik metru výs a cesta mi pripadala trochu riskantní terénem, kde mi zustávají kameny v ruce.

Po obede na vrcholu, který nám urychlila jakási palba zdáli pripomínající hromy a posléze i mensí mrak, který nás vystrasil jen nekolika kapkami vody. Sestup jsme radikálne urychli tzv. "eskalátorovým" sestupem sutí a pro návrat jsme zvolili asi klasickou cestu pres sedlo mezi jizním a západním vrcholem. V záveru stoupání do sedla se jde chvíli po snehu a tak to trochu klouze. Cestu ze sedla jsme uz znali ze vcerejsího dne a jelikoz do tmy bylo daleko, sli jsme delsí cestou údolím, která ovsem obcházela hnusné sutové traverzy.

Následujícího dne jsme nenatahovali zádné budíky jen jsme chteli, abychom stihli naseho autobusáka, který mel prijet kolem poledne. Vyrazili jsme se Sasou jako první, jeste jsme se zastavili u domu naseho trídolarového prítele, který vykoukl z domku a neco na nás zakricel a posadili se o padesát metru dále do trávy a vyckávali zda si prijde pro své dolary. Mezitím procházeli jednotliví turisti a kdyz se ani po posledním nedostavil, zvedli jsme se a odesli k autobusu a odjeli k pevnosti Amberd, která je po ceste, jen s malou odbockou.

Po shlédnutí pevnosti a klástera jsme odjeli zpet do Jerevanu.

Pevnost Amberd stojí na hrebenu mezi dvema kanony, je zde nekolik stánku, kde je mozné koupit suvenýry. Za pevností stojí kostel s kamennými kackary okolo. Po necelé hodine pokracujeme s nasím autobusákem dále do Jerevanu. Tam si doplníme zásoby potravin a benzín do nasich varicu, pred následujícím petidenním prechodem Gegamských hor.

Tento prechod pujdeme narozdíl od predchozího výstupu na Aragac se vsemi vecmi, tzv. "na tezko". Tato informace trochu prekvapila Jirku, který argumentoval jemu zaslanými informacemi od cestovky, ve kterých o takové veci není ani zmínka. Kazdopádne komunikace cestovky se zákazníky stojí jiste za zmínku. Jelikoz klienti se navzájem neznali a cestovka nebyla schopna zarídit jejich vzájemnou domluvu, nesl si v podstate kazdý svuj stan a varic a vubec vsechno, to jsem je pak chvílemi litoval. Já se Sasou jsme meli spolecné nás stan pro jednu osobu a mnozí klienti nosili stany, do kterých by se vmestnali alespon tri az ctyri lidé.

Jeste pred tím, nez jsme se pustili do nehostinné krajiny hor, nás autobusák zavezl na prohlídku klástera Gechard a následne na prohlídku jediné antické památky v Arménii chrámu v Garni. Kláster byl v podstate klasickým Arménským klásterem, s tím rozdílem, ze je z cásti vytesaný ve skále a mají u nej vcely. Je to pekné místo na dne kanonu, ze trí stran obehnané krovím porostlými skálami. Chrám v Garni je z mého pohledu nudná antická stavba, na kterou Arméni vybírají vstupné 1000 dramu. Ale vzhledem k tomu, ze nás nechal pruvodce prespat vedle na louce a jeste nám k tomu napustil bazén, myslím, ze to za ty peníze stálo. Jeste pred spaním vyrázíme na nákup caje a nejaké zeleniny. Docela me prekvapuje, ze v tak malém meste se prodejcum vyplatí cekat alespon do 21:00 na jedny Cechy, kterí si u nich koupí rajcata a papriky asi za 150 dramu.

Ráno sestupujeme do údolí k rece, která je obehnána skalami ze zvlástního kamene. Kámen se zde ulamuje v sestiúhelníkových tycích, takze hodne pripomíná pístaly varhan. Jdeme asi kilometr kolem rícky a pozorujeme tyto skalní útvary nad námi, místy je velikost techto pístal prímo úchvatná. Zanedlouho dojdeme ke starému mostu, asi z 12. století a po prestávce pokracujeme pres nej smerem ke klásteru Havuts Tar. Cesta ke klásteru vede docela príjemnou krajinou, kterou tvorí jehlicnaté stromy a jinak kroví. Je ale hrozné teplo, slunce prazí a vsude kolem je akorát vyschlá step. Zdenka si preje, aby byly pravidelné pauzy po jasne stanovených úsecích, aby si mohla odpocinout. Pri pohledu na její batoh se jí ani nedivím.

Dojdeme az k "potoku" (tedy Sasa si pamatovala potok nedaleko od klástera, ale ve skutecnosti se jedná o témer vyschlý pramínek vody vytékající z trubky), kde poobedváme, pockáme na opozdilce a u pramínku, ve stínu oresáku si trochu odpocineme od vsudyprítomného pekelného slunce. Následne si prohlédneme zbytky klástera, kostel a spousty kackaru a vydáme se po stezí zretelné ceste do svahu, která by mohla vést nasím smerem. Procházíme stepí, kde kazdá rostlina alespon trochu píchá a nakonec skutecne pricházíme na nasi puvodní plánovanou cestu. Dále nás ceká jeste jedno prekvapení ve forme neskutecne bujného pralesa a kroví ve kterém se cesta chvílemi naprosto ztrácela a pouzití macety by bylo namíste. Nakonec se ale vsem podarilo tuto "zábavnou" pasáz prekonat. Honza zde objevil strom s planými jablky a vsem tyto opadusky s nadsením rozdával. Chutove a velikostne se tyto plody velmi hodily jako strelivo po dotírajících psech, kterí se zde nastestí nevyskytovali.

Po prekonání této dzungle nás uz nic prílis dobrodruzného tento den necekalo. Po chvíli jsme vystoupili na kopec asi do výsky 2000 metru, kde se pred námi rozevrela obrovská trávou a bodlácím porostlá planina, na které se pásl dobytek. Po chvíli se nám podarilo potkat potok, ale Iva jakozto nase zdravotnice prohlásila, ze by tuto vodu bez dezinfikace nepila. Rekla nám to az potom, co jsme se Sasou uz meli skoro celou láhev v sobe. Do vecera jsme uz sli jen kousek, k dalsímu potoku. Ten jak se ukázalo, nebyl o mnoho lepsí, ale nakonec, jsme z nej brali vodu alespon na varení. Je tu trochu problém v té náhorní planine. Prevýsení tu není prakticky zádné a tak potoky líne tecou mezi loukami a dobytek k nim chodí pít, takze voda nemá valnou kvalitu. Mnohdy se také spís jedná o umelé zavlazování pastviny, nez o skutecný potok.

Dalsí den jsme meli v plánu dojít az pod nevyssí horu zdejsích hor Azdak(3597). Dnes neslo ani tak o prekonání velkých prevýsení, jako spíse o vzdálenost. Sli jsme cestou necestou, nebot na této planine bylo jedno kudy clovek jde, jen nás hodne pýchali do nohou vsudyprítomné bodlácí. Kolem poledne jsme dosli k pastevcum, kterí nás pozvali na meloun a rádi si s námi promluvili. Nebyli to Arméni ani krestané, ale byli to Jizidi. Jejich víra, pokud jsme to správne pochopili, byla zalozená na mnoho bozství (Bohové úrody, hor, ...). Bylo tezké se s nimi rozloucit, takze nás nakonec provázeli az k jezeru a cestou se k nám pripojovali a zase postupne odcházeli dalsí pastevci at uz pesky nebo na koni. Nakonec se Sasa trochu projela po hrázi jezera na koni a po skupinové fotografii, jsme se s nimi rozloucili a odesli se naobedvat za hráz, kde nedaleko stojí dva velké oblé do zeme zasazené kameny, které prý mají chránit proti hadímu ustknutí. Také jsme se dozvedeli, ze pastevci zde tráví pouze tri mesíce v roce, od cervence do zárí a uz v dobe nasí návstevy se vse pripravovalo na odchod do údolí. Jeden pastevec ríkal, ze jakmile bude mesíc v úplnku, zkazí se pocasí.

Kdyz uz jsme premýsleli o míste na spaní, potkal nás jeden pastevec a poslal nás spát ke svému táboru. Trochu jsme se tomuto pozvání bránili, ale nakonec jsme místo plné kravincu prijali, abychom místní nerozhnevali. Odmenou za nám byl témer nepretrzitý stekot psu pres celou noc. Psi si troufli mezi nase stany a jelikoz jsme se Sasou spali pod sirákem, moc jsme toho nenaspali, zvláste teda Sasa, která celou noc dorázející psiska "zablikávala" celovkou. Jeste ale pred spaním nám jeden Jizid z tábora ukázal do kamene vyryté obrazy koz a vlku a byl na tyto témer neznatelné obrazy tak pysný, ze nás je neustále nutil fotografovat. Koza je práve význam slova Jizid, nebo je pro Jizidy alespon nejak významná.

Po cástecne probdelé noci jsme se rozhodli vystoupit na zdejsí nejvyssí horu Azdak. Jedná se o sopku. Sli jsme na vrchol od Velkého Paytasaru a z vrcholu jsme pak presli az na Malý Paytasar. Z vrcholu je nádherný výhled do okolí, nejhezcí je vsak pohled na jezírko v kráteru sopky kousek pod vrcholem. Neméne zajímavý je pak pohled na hreben vedoucí k Malému Paytasaru, který tvorí kopec z cervené lávy. Kdyz stoupáte tímto lávovým sterkem na vrchol, nabízí se nádherné pohledy na trsy osamelých trav a kvetin. Pod Malým Paytasarem, melo být spousta podobných kreseb na kamenech, jako jsme videli vcera, bohuzel jsme zde zádné dalsí nenasli. Pro tento vecer jsme byli uz chytrejsí a postavili jsme si stan a tak nám byli pobíhající psi ukradení.

Následujícího rána se nám podarilo se pozvat k Jizidum na prohlídku jejich tábora. Bylo to pro vsechny velmi poucné. Asi nejvíc vsechny fascinovalo topení v kamnech ovcím trusem (salarkou) a pak zpusob pecení chleba v rozpálené zelezné roure zapustené do zeme, která se nejprve roztopila práve trusem a posléze se na steny naplácalo testo a chleba byl upecen. Hostitelé nám nabídli ochutnat smetanu, máslo, mléko, kefír, sýr a tvaroh.

Dále nase cesta vedla na horu Spitakasar (3555). V tuto chvíli jsme zjistili, ze Jirkovi, je uz od vcerejska pomerne hodne spatne, zrejme asi z jídla nebo vody. Situaci jsme nakonec vyresili tak, ze jsme mu nesli batoh a pak asi v puli cesty jsme ho nechali odpocívat a Zdenka se Sasou u neho zustali. Ostatní sli bud k jezeru pod Velkým Paytasarem, kde jsme pro tento den chteli nocovat, nebo já, Iva a Honza jsme sli nejprve na Spitakasar a pak teprve k jezeru. Po ceste byl pekný výhled na Malý Spitakasar, na který nám uz ale nezbyl cas a tak jsme se na nej dívali jen zdálky. Na Velkém Spitakasaru fucel silný vítr a tak jsme se zde s Honzou prílis dlouho nezdrzeli. Jen jsme vzali nekolik kamínku ze sopecného skla, kterého zde bylo spousta a valili jsme zpet pod kopec, kde cekala Iva. Následne jsme traverzovali az k jezeru, které jsme se rozhodli obejít, kvuli strmému svahu a pak jeste hledali maroda se Sasou a Zdenkou, nebot se jeste k jezeru nedostali. Kolem osmé jsme ale uz byli u jezera vsichni.

Následující den byl poslední den ve zdejsích horách. Plán byl v podstate jenom od jezera klesat a dojít nekam k mestu Kamo. Malý zádrhel zpusobila absence cesty od jezera do údolí jak v mape, tak v terénu. Sasa byla vsak zprvu presvedcena, ze na cestu, kterou vidíme nekolik set metru pod námi musíme dojít. Nakonec se nám to vsem podarilo bez úhony, ale místy to bylo lehce napínavé. V pastevecké vesnicce jsme pak poobedvali z vlastních zásob a následne asi po pár set metrech nás zastavili místní pastevci a zacali nás hostit. polozili na zem prázdný pytel a zacali na nej nosit sýr, tvaroh, borsc, salát a samozrejme vodku. Odmítnout jídlo nebo i vodku se v podstate nedalo a tak jsme bastili. Jen Jirka, kterému jeste nebylo dobre to mel trochu tezsí. Po hostine následovalo fotografování a prohlídka jejich stavení. Zde nám byl teprve rádne osvetlen princip "salarkového pecení chleba".

Do vecera jsme úplne sestoupili z hor a pod námi se rozprostíralo jezero Sevan. Utáborili jsme se na posledním kopecku pred prvními vesnickými domky. Podarilo se nám najít i pramen vody u potoka. Zde nás odchytl jeden pastevec a stále nás zval do jeho stanu, ale my se bránili, ze musíme jít stavet stany vlastní. Tak nakonec prisel na chvíli za námi.

Tento den se tesíme na koupání v jezere Sevan. Nejprve sestoupíme do mestecka Kamo, kde si trochu nakoupíme, ale nez to stihneme prijede autobus a chce nás svézt na Kackarový hrbitov Noradus, který je nedaleko jezera. Souhlasíme, nastoupíme a jedeme. Nejprve nás odveze do centra mesta, kde si máme prestoupit do jiného autobusu. Vzhledem k tomu, ze od hrbitova chceme odvézt jeste nekam kousek dál, kde jsou pekné pláze a dá se tam dobre koupat, najímáme si pro sebe autobusáka. Nejprve nás odveze k prodejne kde si nakoupíme potraviny na dnesní den a pak nám zastaví u benzínky, kde znovu docerpáme palivo do nasich varicu. Pak nás zavezou na hrbitov, kde obdivujeme nádherne olezlé staré kackarové náhrobky a v nové cásti hrbitova se muzeme podívat, jak se tyto kríze delají dnes. Následne nás pak veze na pekné pláze k jezeru. Po ceste jeste zastaví u kostelíka u vesnicky Ajrivan. Nase pláz od toho místa není daleko. Zprvu jsme trochu zarazení, nebt se jedná zrejme o soukromí pozemek, nebot je objekt oplocen. Ridici nám na to ríkají, ze je to nejlepsí místo na koupání a jestli nikdo neprijde, tak tu prece muzeme být my. Nakonec souhlasíme, dáváme ridici nekrestanských 20000 dramu a jelikoz nás nikdo nevyhodil, zjistujeme, ze místo nebylo skutecne spatné. Prisli akorát kluci z okolí a navecer jeden rybár, který nám pak ráno nabízel raky, ale nemeli jsme ho jak pripravit a tak jsme si ho nevzali.

Ráno jedeme linkovým autobusem do mesta Sevan. Jízda takovým autobusem je nekolikanásobne levnejsí, nez kdyz jedeme pronajatým autobusem nebo marsutkou. Následuje tradicní nákup a potom se premistujeme na poloostrov za mestem, kde následuje prohlídka místních kostelu. Od odbocky na ostrov pak jezdí autobusy do Dilizanu, tak zjistujeme kdy nám to jede a daný cas se tam premistujeme. Taxikári se nás sice snazí presvedcit, ze dneska zádný autobus nejede, ale my na to nereagujeme. U místa kde zastavuje autobus nás odchytí taxikár a nabízí nám, ze nás tam odveze za cenu autobusu. Kdyz mu rekneme cenu a jelikoz nás tam chce vést dvema taxíky, zvysuje na dvojnásobek autobusu. Pak se ukáze, ze se do dvou taxíku devet lidí i s batohy nevejde, tak prihodí jeste pár tisícu a jedeme tremi taxíky az ke klásteru Haghartsin. Cestou je videt zajímavá vec. Po výjezdu z tunelu po ceste se zmení svet. V krajine kde doposud byl strom vzácností, je vsude kolem spousta lesu plných bezných stromu. Jedná se o rezervaci, ale jak jsme se dozvedeli, správci rezervace si velmi rádi privydelávají akceptováním tezby dreva a lovu zvere.

Kláster Haghartsin je sice na kopci, ale stále jeste v údolí, obklopen hustými lesy. Zase se jedná bezný kláster s roztrousenými kackary po okolí, ale kazdý má své kouzlo. Spíme na louce nedaleko za klásterem a zítrejsí den máme v plánu vystoupit na kopec nad klásterem a sejít do mesta Dilizan druhou stranou. Je zde ale zase problém s cestami, jez nejsou v mape. V terénu nejaké jsou, ale nevíme kam vedou. Vydáváme se po jedné která vede podél potoka. Pak se rozbocuje a rozbocuje az stojíme uprostred lesa, nebo spíse pralesa a cesta nikde zádná. V tuto chvíli musím pohledem do své GPS zvolit smer a zavelet postup tímto smerem dosti neprostupným terénem. Nekterí turisté trochu brblají, jiní více, nekterí vypadají, ze by se jim to mohlo i trochu líbit. Kazdopádne po jisté né úplne krátké dobe se nám podarí se vydrápat na hreben, který uz zalesnený není. Tam obedváme a pak vyrázíme na onen vrchol. Zde dojde trochu nedorozumení, nebot já jsem sel na vrchol, kdezto zbytek lidí sel spíse dolu do vesnice a tak, kdyz zde není mozno sestoupit do údolí, coz je prirozené, musíme se vrátit. Navíc cesta po které chceme jít do údolí a je v mape není v terénu zretelná a pak nakonec jdeme po jiné ceste, která tak úplne dolu nevede, za to vede kolem strelnice, po které jezdí tanky a je slyset strelba. Nakonec z cesty odbocíme a zustáváme pres noc na louce u potoka.

Vecer za námi prijde Armén Ararat a jak tak rozhovor ubíhá, nabídne nám sehnání levné dopravy a pak také, ze nám ukáze peknou cestu na kláster Gosavank, protoze tam tudy chodili jako malý kluci do skoly. Souhlasíme a dalsí den se pro nás staví a jdeme nejprve k nemu domu a pak kdyz sezene masinu, jedeme k jezeru odkud budeme pokracovat lesy ke klásteru. U jezera tentokrát deláme obed my a ne Arméni, ale stejne v podstate servírujeme na louku jídlo, které nám Ararat prinesl ráno od své maminky. Zdenka si stihla jiz tradicne zaplavat. U jezera postávali dva Arméni, kterí zde vozili turisty po jezere, ale z nás nakonec nic nemeli. Ararat ukazuje na cervené fleky na stromech a ríká, ze tato cesta je dokonce znacená, nase první znacená cesta v Arménii. Jdeme po ní nejprve po rozjezdené ceste od traktoru a dále pak uz lesem po pesince. Po nejaké dobe dojdeme na mýtinu a tesíme se peknými výhledy po okolí. Cesta se uz prehoupla pres kopec a pomalu se svazuje do údolí, kde ve vesnici stojí kláster Gosavank. Po levé ruce se pred námi ukazuje prekrásný skalnatý kanon a dole na jeho konci vesnicka Gos a jiz vykukuje i kláster. Sestupujeme ke klásteru a kdyz naskytne nejaký pekný výhled, tak fotíme. Kolem klástera je neco stánku a v klástere je pruvodkyne, která svoji práci uz delá asi 40 let. Celý komplex tvorí asi ctyri kostely postavené v tesné blízkosti. Od klástera nás do údolí na krizovatku taxíkem po skupinách odvází Araratuv kamarád Zolík.

Na krizovatce pak cekáme na marsutku, která nás odveze do Idzevanu. Cekáme zde asi 45 minut a pak se objeví dokonce linkový autobus a tak máme radost, ze tu nezustaneme treba i pres noc. Z Idzevanu nás chce autobusák dovézt az do Jenokavanu, ale my si potrebujeme jeste neco nakoupit a Sasa zde chce domluvit s kavárníkem slavnostní veceri na záver naseho putování a zítrek vecer a tak opoustíme autubusáka a Ararat nám domlouvá jiného, který nás poveze za hodinu. Kavárník si zrejme Sasu pomatuje, ale je z rychlosti naseho príjezdu trochu prekvapený. Nicméne s hostinou která bude obsahovat ukázky místních jídel souhlasí, akceptuje i cenu 30000 dramu za vse. Sasa se zminuje, ze by hostina mela obsahovat spoustu masa, na které se uz po dvou týdnech salarkového chleba s neskrývanou radostí tesí snad kazdý, mozná i striktne vegetariánský Jirka.

Nový ridic zajede nejprve dotankovat plyn. Pri této operaci nesmí být nikdo v aute, mají tady z plynu v aute evidentní respekt a to i presto, ze jim nevadí jejich sílený zpusob jízdy po silnicích, jízda pres plnou cáru, ... Autobus má trochu problémy s jízdou do kopce a tak v prudsích pasázích za vesnickou Jenokavan vystupujeme a autobusák terénní orísek rozlouskne az s odlehceným vozidlem. Asi po dvou výstupech a nástupech sdelujeme ridici, ze mu dekujeme a ze zbytek cesty uz radeji dojdeme pesky.

Je uz pomerne pozde a brzy bude tma, takze stavíme stany na louce nedaleko turistické báze, kde máme potkat "známého" Sasi, jistého Vahana (Vahak nebo Vahan), který nás má provést Jenokavanským kanonem a má nám ukázat jeskyni Anapat a Lastovir. Sasa zde potkala Vahana pri lonské návsteve a na první pohled se do zamiloval a chtel si jí vzít za zenu. Tak trochu trneme, jaká bude situace letos. Sasa se uklidnuje, ze treba uz zapomnel, nebo tady potkal nejakou jinou turistku a nebude uz mít o Sasu zájem. Vse se ale uvidí az zítra ráno.

Ráno nás probudí pobíhající prasnice a selátko kolem. Na louku prijede nejaký správce z turistické báze a po rozhovoru se Sasou volá Vahanovi a sdeluje nám, ze nás bude cekat za pul hodiny na bázi. Snídáme a balíme veci a pomalu se vydáváme k bázi. Mají zde velkolepé plány s turisty. Vyrustá zde spousta domu pro turisty, hriste, bazén, sauna, ale vsechno je to v takovém "Ruském" stylu. Cekáme zde jeste aspon dalsí pul hodinu nez Vahan prijede. Pak najednou Sasa prohlásí, ze se uz asi Havan blízí a ukazuje na svalnatého mladíka s batuzkem. Jiz po privítání je jasné, ze az tak úplne nezapomnel. Nicméne Sasa mu vysvetluje, ze privedla turistickou skupinu a zda-li by nás neprovedl kanonem. Vyrázíme na cestu a Vahan se stále snazí od Sasi vyzjistit proc neprijela drív, proc mu nedala vedet, proc mu nepíse a zda-li se jedná pouze o turistickou skupinu, nebo zda-li jsou zde také nejací její prátelé. Sasa zdarile zapírá a vzdy se snazí rozhovor o její osobe odklonit na nejakou obecnejsí rovinu, treba o zájezdu. Vahan hrozne spechá a Sasa z nepochopitelného duvodu také. Jelikoz je nechci nechat o samote, spechám za nimi také. Cas od casu postup zbrzdím poznámkou, ze klienti nestíhají a je treba na ne pockat.

Dojdeme k jeskyni Anapat, kde si prohlízíme starobylé kresby a sochy vytesané do kamene a zde je poprvé videt, ze je Vahan nejaký hodne smutný, je to velký rozdíl proti radostnému privítání. Pokracujeme dále do kanonu, kde u reky má malý tábor. Následuje káva a caj u jeho z kulu ztluceného baru a potom vyrázíme k jeskyni Lastovir. Zde se jedná o krátké lezení do jeskyne a z tohoto duvodu Vahan ukázkove prakticky Zdence vysvetluje principy prusíkování a slanování. Lezecké vybavení a Vahanovi jisticí techniky jiste uz neco pamatují. Vahan je taková svalnatá gorila a má s sebou podobne svalnatého kamaráda a pak jeste jednoho útlého, ale ten má zase u sebe nejakou malorázku a tak se jako jeho sok v lásce v kanonu necítím moc bezpecne. Lezení do jeskyne nastestí vyhnu, je to treba jen moje bujná fantazie, ale nejsem si jist, zda bych treba neskoncil nekde pod skálou. Nakonec moznosti vylézt do jeskyne vyuzijí ctyri klienti, ale stejne celá procedura trvá nejméne dve hodiny a pod skálou je docela kosa.

Po návratu tábora, pak obedváme a jdeme se podívat na nedaleký vodopád. Sasa má pocit, ze se Vahan baví s ostatními, takze si muze dovolit odejít a klidne se vykoupat v rece. Ale jakmile je Sasa uprostred koupání, objeví se Vahan a dalsí olej do ohne je prilit. Po návratu do tábora si chce Vahan se Sasou promluvit o samote. Resí se znovu otázka snatku a prijde rec na to, ze Sasa uz potkala jiného muze. Z toho je Vahan moc smutný, protoze tady na ní v kanonu celý rok cekal a ona ho ted nechce. Nakonec Vahan vymyslí, ze by odjel do Cech a procoval tu a zil zde alespon jako její bratr a cekal az ten její treba umrel a mohl si jí pak vzít. Aby mohl Armén prijet do Cech potrebuje pozvání a o to taky Sasu zádal. A Sasa zprvu vypadala, jako ze nevidí problém, proc by mu nevysla vstríc, kdyz kvuli ní celý rok cekal v kanonu. Ale nejnovejsí situace vypadá tak, ze uz i jí to pozvání pripadá jako né prílis dobrý nápad.

Odcházíme z kanonu a zasvecujeme do problematiky Vahana také Cendu. Ten se po vysvetlení situace tak trochu bojí jít vedle Sasi, nebot je hned po me ve "strílecím veku". Taky naprosto nechápe, kdyz taková situace nastala, tak proc nás tam Sasa vubec vede. K tomu Sasa dodává, ze ten kanon a hlavne ty jeskyne jsou preci tak pekné. U báze se Sasa pred loucí marsutkou s Vahanem, ale ten prohlásí, ze jede s námi. Pak priskocí i jeho dve gorilky. Nálada v marsutce není daleko od bodu mrazu, nekdo premýslí o únosu, nekdo o strílení a Iva by mela ráda na památku fotku plné marsutky s "ozbrojeným doprovodem". Musel jsem jí zklamat, náladu jsem na focení skutecne nemel. Jeste kdyz Vahan v Idzevanu vystoupil, prohlásil, ze se jeste dneska staví na tu hostinu. Máme hodinu casu a tak bloumáme po meste. Dáme si pivo, to mi trochu pomuze odlehcit Vahanovskou atmosféru. Snazím se presvedcit Sasu, aby Vahana poslala domu, az se na hostine objeví. V prubehu bloumání mestem na nej nekolikrát jeste narazíme, vzdy odbocíme na opacnou stranu a jiz se na hostine neukáze.

Hostina byla vcelku povedená, spousta ruzných jídel, jen maso se krom plnených paprik v podstate neobjevilo. Pro zpestrení nám jeste kavárník vecer pustil na námestí fontánu a v noci jsme prespali u nej na zahrádce kavárny. Trochu nás zklamalo, ze v podstate z nás nakonec vylákal asi o 9000 víc nez puvodne chtel, ale aspon treba u nej v budoucnu nebude takový turistický frmol. Dojednaná marsutka nás ráno vyzvedla u kavárny a odvezla do Jerevanu. Zde jsme meli volný zbytek dne na prohlídku mesta a nákup suvenýru. V jedenáct hodin pro nás mel prijet domluvený ridic co nás vezl na Aragac, neprijel a tak jsme vyuzili sluzeb jiného.

Na letisti se na nás jeste dívali zle pri pasové kontrole, ale nakonec nás vsechny pustili do letadla a tak zdárne skoncil nás zájezd do Arménie.