Celé to zacalo 9. srpna 2002 odpoledne na parkovisti pred Hlavním nádrazím kde jsem cekal na príjezd autobusu s Nertovickými turisty. Abych si toto cekání trochu zkrátil zasel jsem si jeste do Kiwi koupit mapu Berniny. Chvíli po mém návratu jsem uvidel Ondru jak si to ke me sine. Okamzite mi vysvetlil, ze potrebuje nekoho do stanu a jelikoz jsem letos nebyl s nikým dohodnutý prijal jsem jeho nabídku. Chvíli po sesté jsme vyrazili smerem Vcelná (restaurace U Kastanu), kde jsme se rádne posilnili na výkony v následujícím týdnu.

Urcite se vám bude hodit mapa. Mapa Berniny.

Autobus s námi opustil nasi vlast v Dolním Dvoristi a pak uz jsme projízdeli pres Linec, Innsbruck, Samedan az na Passo del Bernina. Do toho sedla jsme dorazili druhý odpoledne. Pocasí bylo hodne pod psa (sice moc neprselo, ale ani toho nebylo moc videt skrze vsudy prítomné mraky. Chvílemi bylo mozné zahlédnout cást bernínského ledovce, který mi v tomto nehostinném pocasí témer nahánel strach.

Na tento den byla plánována cesta pres passo Confinale (2628), kterou, jak ríkal Vláda Zíta vybral speciálne jako výhledovou, coz nebylo pro tento den. Proto jsme prespali v sedle u autobusu. Druhý den bylo pocasí snad úplne stejné jako predeslého dne, ale byly zde zvesti, ze se má behem následujících dní podstatne zlepsit. Bylo rozhodnuto prejet do Itálie do Chiesa in Valmalenco odkud jiz skutecne vyrazíme do hor po vlastních nohách.

Pri ceste byla jeste vyhlásena zástavka v Sondriu, kde byla moznost si prohlédnout podle nekterých velmi zajímavé námestí jakéhosi Garibaldiho. Abych pravdu rekl, tato nedelní zastávka ve meste kde není ani noha a navíc ani to pocasí za nic nestálo, me dvakrát nenadchla. Udelal jsem zde fotografii místní veze, ale taky za moc nestojí :-).

Po této kulturní vlozce jsme si razili cestu pres Chiesa in Valmalenco prudkými zákrutami do vesnicky Franscia (1598), odkud jsme jiz v pozdním odpoledni za stálého mrholení vyrazili smerem Rif. Campomoro (1950), v jejímz okolí byl plánován nocleh. Po vyresení prvních orientacních problému nám cesta(silnice) ubíhala zatím jeste z cásti jehlicnatým lesem, az jsme narazili na previslou skálu nedaleko od silnice. Spát pod previsem v suchu se sice nedalo, ale v okolí byl dostatek místa akorát pro nase tri stany. Pri pohledu na oblohu se zdálo, jakoby se ty tezké mraky pomalu trhaly, to ale nikdo z nás netusil co pro nás prichystal zítrek.

Pondelí 12.srpna 2002

Druhého dne ráno, nás privítala nádherne cistá obloha, jen kdesi v dáli zapomenuté zbytky mraku pripomínaly, jaké bylo vcera pocasí. Po vydatné snídani (v mém prípade ovesné vlocky s vsemozným "sajrajtem") se nase sesti clenná skupina rozdelila na dve cásti, nebot vcera vecer jsme si vybrali takové místo na spaní, ze tam slunce zacne svítit tak lehce pred polednem a jedna skupina byla názoru, ze si na slunce hezky pocká, kdezto já s Ondrou jsme zvolili variantu tomu trochu pomoci a jít slunícku naproti.

Za nekolika zatáckami a tunely se nám odkryl jeden z prvních pohledu na "opravdové" hory. Po tom vcerejsím usmrkaném pocasí to byla opravdu príjemná zmena. Zanedlouho na to jsme stáli u Lago Campomoro (1950) a zde nás téz prekvapil vzhled monstrózní hory Monte Disgrazia (3678), která se tycila prímo za námi. Na Ondrovi bylo videt, ze dnes toto místo patrí opravdovým fotografickým sílencum, nebot kdyz jsem mel vyfocených asi pet snímku, tak Ondra uz pomalu koncil první film a to si myslím, ze jsem téz fotil více nez je muj obvyklý standard, ale na druhou stranu, Ondra mel s sebou devet filmu na devet dní a jelikoz predchozí dva dny prselo byl silne ve skluzu :-).

S nasí druhou polovickou jsme byli dohodnuti setkat se na Rif. R. Bignami (2401) a jelikoz jsme meli jistý casový náskok, zvolili jsme delsí trasu, která nejde prímo na chatu, ale obchází pritom jezero Lago di Alpe Gera. Asi po pul hodine chuze nás cesta zavedla do vesnicky Gembré (2224), nejprve se mi tam moc nechtelo, ale kdyz jsem ji uvidel, bylo mi jasné, ze se nejedná o zádné svými prepychovými hotely vyhlásené turistické centrum vyhledávané turisty "masnáky", ale naopak me potesil pohled na nekolik desítek kamenných domecku. Spousta techto chatrcí byla poborená a opustená, ale byly tu i obydlené z jejichz komínu se zvedal bílý kour. Nekteré téz zrejme slouzily pro ustájení dobytka, nebot uprostred vesnicky se pásli krávy a kone. Stejne mám ale podezrení, ze Italové budují tyto vesnicky pro agroturisty. Vydel jsem totiz nejaký leták a ten lákal obeti do podobných míst a sliboval nevsední zázitky pri kydání hnoje a spaní na sene pod deravou strechou :-).

Nyní jsme procházeli kolem obrovských vodopádu, které vytékaly z tajícího snehu ledovce Vedratta di Fellaria. Pak uz jenom pár set výskových metru a mohli jsme si pochutnávat na obede u Rif. R. Bignami. Asi tri ctvrte hodiny po nás dorazil nás zbytek a vubec tu bylo spousta lidí z nasí výpravy. Po obede jsme plánovali vyrazit na Rif. Marinelli Bombardieri po ceste A.V. della Valmalenco, která vede z cásti pres ledovec, ale nakonec jsme se dohodli na ceste pres Rif. Carate Brianza, která bude jiste bezpecnejsí a navíc tím zabijeme více casu, kterého máme skoro dost na to co je plánováno.

Nejprve bylo nutno vystoupat do sedla, abychom v zápetí mohli sejít dolu k chate Rif. Carate Brianza, výstup i sestup byl v celku pohodovou procházkou s obcasnou ztrátou cesty a následujícím "prasením" se sutí. U chaty jsme hledali místo kde bychom postavili nase stany, ale situace vypadala tak, ze pokud bysme chteli stan postavit na rovine, museli bychom ho postavit témer prímo pred chatu. Nastestí jsme nalezli pekné místo v tráve za sedlem nedaleko jezírka. Nekdo se sel koupat, ale já to nechal az na ráno.



Úterý 13.srpna 2002

Ráno jsem vstával mezi prvními, asi nejvetsí zásluhu o to mel muj spacák, který se prílis nehodí do zimy a toho ráno bylo vsechno jenom ne teplo. Na kaluzích slabounká vrstvicka ledu, v záhybech stanu jinovatka. Musel jsem se jít projít abych trochu rozmrzl a pri tom jsem vyfotil ranní Berninu a nekolik dalsích fotek. Pak ke mne prisel Ondra a zeptal se me zda-li si chci vyfotit neco hodne dobrýho. Sli jsme k jezírku a tam byl prekrásný odraz protejsích hor na jeho hladine.

Cekali jsme az na nase táboriste zacne svítit slunce a mezi tím jsem se vyhecoval a odzkousel vodu v jezírku. No na dlouho to nebylo :-). Po zbourání táboriste jsme vyrazili smerem k Rif. Marinelli Bombardieri (2813). Touto cestou slo na muj vkus az moc turistu, ono se není co divit, kdyz jsou po ceste k videní takové nádherné výhledy na Berninu. Od chaty byl pekný výhled na cestu kterou jsme puvodne plánovali jít a dost jsme litovali toho, ze nemáme s sebou potrebné vybavení, on ani samotný výstup na Berninu od té chaty nevypadal v techto podmínkách jako nemozný. Proto jsme se rozhodli s Pavlem Zurinkem podívat se kousek po ceste k Bernine jen tak na lehko. Dosli jsme az ke snehu a jelikoz se nám slo dobre, pokracovali jsme az do sedla P. so Marinelli or. (3120) a odtud uz nebylo daleko k vrcholu Pta. Marinelli (3182) odkud byl spickový výhled do okolí. Po sestupu probehl rychlý obed, protoze vsichni na nás uz cekali a nekterí se dokonce vydali na cestu.

Meli jsme v plánu jít k bývalé chate Entova. Od chaty Marinelli Bombardieri se sestupovalo pomerne skaredým sutovitým terénem, ve kterém místy nebyla zrejmá cesta. Jelikoz jsme nechteli jít po ledovci a ani sestupovat prílis do údolí zvolili jsme strední cestu, která prekonávala mírný hrebínek. Jeste nez se cesty rozdelili vyvstal problém s prekonáním pár metrového potucku, u kterého nebyl most. Nakonec to vetsina lidí prebrodila, az na dvojici tvrdohlavcu, kterí byli ochotni pro suchou nohu jít klidne az k pramenu potoka. Za potokem nás ovsem cekalo dalsí prekvapení v podobe chybející cesty. Presneji cesty tu byly dve, jedna údolím a jedna pres ledovec, ale ta nase strední tu nebyla. Tady nás opustila údolní skupina a zbytek sel tam kde by ta cesta asi mela být. Za nedlouho se podarilo najít i znacení a s radostí jsme mohli pokracovat znacenou cestou. Po prekonání hrebínku jsme se utáborili.

Fotografictí fanatici trávili vecer fotografováním nocní oblohy, ostatní trávili vecer bud spaním, nebo pozorováním Leonidu, nebot mela být jejich doba. Je fakt, ze nekteré ty meteory byly fakt dobrý, ale asi po peti me to tak akorát stacilo. :-)

Streda 14.srpna 2002

Dnes jsme meli s Pavlem Matejkou v plánu zdolat bezejmenný (aspon podle mapy) vrchol vysoký 3006 metru, který se nachází nad Forca d'Entova (2831). Ostatní sli pres zmínené sedlo. Cesta k vrcholu vedla zpocátku po prudkém travnatém svahu a dále pak po kamenech az na vrchol. Zde byl jakýsi sloup, jakoby od lanovky, který ze spodu vypadal jako praporek. Byl odtamtud dalsí a presto pekný výhled na Berninu, taky byla videt Rif. Entova a kopce za ní. Práve Entova byl nás cíl. Sli jsme po skalnatém hrebínku, po jedné strane ledovec Vedretta Scerscen Inferiore a na druhé strane údolí. U chaty jsme se setkali s Pavlem Zurinkem, neco jsme pojedli, vyfotili jsme se a zamírili jsme dolu.

Tam jsme vsechny opustili a s Pavlem Zurinkem sli k chate Rif. Longoni (2450), kde jsme se meli setkat s ostatními. Sli jsme napred protoze jsme meli jeste na "práci" jedno sedlo a to Pass dal Tremoggia (3014). Kousek pred Rif. Longoni jsme si zkrátili cestu a rízli to svahem dolu, prímo smerem k sedlu. Tam jsme za kamenem zanechali batohy a vyrazili nahoru jen se svacinou a doklady. Na lehko se slo velice dobre a netrvalo dlouho stáli jsme v sedle. Odtud nebylo daleko na dalsí bezejmenný vrchol (3062). Chvíli jsme se kochali, zkoumali mapu a najednou k nám prisel clovícek, který byl víc nalehko nez mi, to nás dost stvalo :-) a navíc to byl nejaký bezec. Pri sestupu jsme se jeste zastavili u zamrzlého jezírka, kde chtel Pavel udelat fotku jak v nem stojí. Já jsem mel podobné nutkání, ale nakonec jsem uprednostnil suché kalhoty.

Dole pod kopcem na nás nikdo proti nasemu ocekávání necekal, tak jsme museli k Rif. Longoni. Kousek od chaty jsme nás zbytek zahlédli trochu níz na louce a tak jsme se jeste zasli podívat na chatu, Pavel si tam koupil kus chleba a orazili jsme si mapy.

Ctvrtek 15.srpna 2002

Dnesního dne se nám s Pavlem podarilo získat dalsí dusi do naseho "prodlouzeného" týmu a byl to Kamil, kterého uz nebavilo pul dne trávit balením stanu a druhou pulku jeho stavením. Vecer jsme se meli opet se zbytkem sejít v A. Monterosso inferior (1946). Nás plán byl dojít do stanoveného místa, nechat tam batohy a udelat bez nich, okruh kolem Monte del Forno (3214).

Cesta do A. dell'Oro se pohybovala na hranici 2000 metru, tudíz jsme procházeli z velké cásti zalesneným terénem, coz byla po predchozích dnech celkem príjemná zmena. Kousek pred A. dell'Oro se Kamilovi prihodila nepríjemná vec. Kdyz se chtel podívat kolik je hodin, zjistil, ze nemá hodinky. I kdyz se vrátil na místo kde jsme odpocívali, nepodarilo se mu je nalézt. Po celou dobu cesty byla videt narozdíl od Berniny Monte Disgrazia. O této hore jsme ríkali, ze je podstatne hezcí horou nez bernina, která vypadá mensí nez okolní vrcholy.

Kolem tretí hodiny jsme vyrazili do sedla Sella del Forno (2775). Cesta vedla podle mého názoru velice pekným údolím, které koncilo sutí a snehem v sedle. Odtud jsme stoupali po ceste az k výskovému bodu (2944), u kterého jsme litovali, ze nemáme více casu, nebot od vrcholu Monte del Forno nás delilo nejakých 250 metru a navíc jsme cestou nahoru potkali dva lidi, kterí se odtud vraceli. Pokracovali jsme dále do sedla P.so del Muretto (2562), kde jsme si slibovali pekný výhled do Svýcarska. Místo toho foukal silný vítr a výhled byl jaksi zamlzen - proste nic moc. V tuto chvíli nám bylo jasné, ze máme trochu casový skluz, nebot bylo sedm hodin a cekala nás jeste aspon hodina cesty. Ve ctvrt na devet jsme se setkali na smluveném míste se zbytkem skupiny.

Italové toho vecera meli veliký svátek, chystali se pálit ohen (neco jako nase carodejnice) a kdyz to vsechno vypuklo donesli nám dokonce na poveselení dve láhve vína. Byla to taková pekná tecka za uplynulým dnem.

Pátek 16.srpna 2002

Tento den jsme s Pavlem Zurinkem opustili nasi skupinu, s tím, ze se sejdeme az u autobusu. Po snídani nás znovu príjemne prekvapili nasi italstí hostitelé, kterí nám donesli konvici kávy a k tomu malinké sálky, dokonce i cukr meli :-). Jakoze já kafe nikdy nepiju a vlastne jsem ho mel v zivote jen jednou nekdy pred deseti lety, jsem se rozhodl, ze ochutnám. Zrejme bylo výborné, nechtel bych jim to nijak urazit, ale dalsích minimálne deset let ho pít nemusím :-).

Pak jsme tedy vyrazili na cestu. Simonu jsme si vzali jako domorodého pruvodce, který nás má vyvést z neprehledné spleti cest, která se zde vyskytovala. Nase cesta smerovala do sedla Pso. Ventina (2675). K tomu bych chtel dodat, ze jsme se s Pavlem velice bavili tím, ze vlastne nezdoláváme vrcholy, ale pouze sedla. Myslím, ze jsme za celou dobou zdolali alespon deset "významných" sedel. sli jsme kolem Rif. Capanna Ventina (1975), u které jeste doutnající ohniste prozrazovalo, prítomnost vcerejsí slavnosti. Taky co do návstevnosti patrila tato oblast k tem oblíbenejsím. Nekolik set metru pod sedlem jsme poobedvali a pak nechutnou sutí do sedla.

Stejnou sutí jsme sestupovali k jezírkum Laghetti di Sassersa (2368). Jelikoz jsme nebyli prílis vysoko a voda nás lákala svou teplotou (kry na ní nebyly) nemohli jsme odolat a podlehli jsme. Teplá sice byla, ale na delsí koupání to stejne nebylo. Po koupeli cesta pokracovala stále stejne osklive nez jsme dosli k rozcestí dvou variant. V mape je bohuzel jen jedna a tak jsme zkusili tu druhou a asi to bylo dobre. Byl z ní pekný výhled na Chiesa in Valmalenco (960) a zavedla nás az do Alpe Giumellino (1756), pokracovali jsme jeste dál a nekde v puli cesty do A. Mastabia (2077) jsme objevili pekný opustený domek, tak jsme ho zabydlili.

Sobota 17.srpna 2002

Dnesní den byl od tech predchozích odlisný v tom, ze uz nebylo tak pekné pocasí. Mraky se postupne zvetsovaly a odpoledne dokonce zacalo prset. Sli jsme pres A. Mastabia (2077) prakticky po vrstevnici az k chate Rif. C. Bosio (2086). Pak jsme postupovali do kopce az k jezerum Lago della Cassandra (2464) a odtud opravdu nechutnou sutí az do sedla Pso. Cassandra (3097). Co nás trochu rozladilo byl fakt, ze se nad námi usadil jeden velký mrak a bránil slunícku aby nás zahrívalo, byla tudíz kosa jako v Rusku a proto jsme uz dál nepokracovali na vrchol P.zo Cassandra (3226).

Sestup jsme provedli stejnou cestou jako výstup. Pred chatou Bosio jsme chvíli odpocívali na tráve a zacalo poprchávat, tak jsme vyrazili, abychom tomu mraku utekli. Místo toho za chvíli zacalo opravdu huste prset, vyuzili jsme tedy prístresí jednoho kamenného domecku v A. Airale (2097). Po nejaké chvíli to preslo a tak jsme pokracovali do naseho útulku za A. Mastabia. V dome téz nikdo nebyl, stejne tak jako minulého vecera.

Nedele 18.srpna 2002

Dnes uz nás cekal jenom návrat do Chiesa in Valmalenco a odjezd autobusem domu. Sesli jsme do A. Lago (1614) a odtud jsme mohli jít bud po silnici, nebo po turistické ceste. Rozhodli jsme se pro turistickou cestu, netusili jsme ale, ze v jejích místech prosekali pás lesa na nejaké trubky. Problém byl v tom, ze kdyz jsme sli v tom pásu byl az prílis prudký aby se po tom dalo jít. Oni ty trubky zrejme slouzili jako zdroj vody pro nejakou vodní elektrárnu, nebo tak neco - proto ten sklon. Pavel byl ke konci z té cesty uz docela rozladen a tresinku na dortu tomu dala skutecnost, ze jsme dole nasli tu cestu, po které jsme meli jít.

Pak uz jsme jen procházeli Chiesou a hledali neco k jídlu a hlavne autobus. Ten jsme nasli snad jen náhodou a byli jsme u nej první. Vojta nám dal pivo, uvarili jsme si obed a sli se vykoupat do nedaleké reky, která byla opravdu výrazne teplejsí nez horská jezera. Pak jsme si chteli dát pizzu, ale taliáni ji delají az k veceru, takze jsme na ni museli pockat az do Sondria.

Po svacine v Sondriu jsme uz jen uháneli autobusem a tesili se na dlabanec ve Vcelný. Za hranicemi jsme se dozvedeli skutecný stav po povodních u nás, coz mi trochu zkazilo radost z návratu.

Vytvoreno 26.09.2002 20:46