---

Stalo se jiz tradicí, trávit cas mezi Vánocemi a Novým rokem nekde v odlehlých cástech nasí planety a nejlépe na sneznicích. Bohuzel letos pocasí nechtelo a tak nebyl na Slovensku témer zádný sníh, proto jsme zustali doma a moc jsme si vycítali, ze se nám ve vytopeném pokojíku v postýlce moc líbí. :-) Prisel ale leden, snehu moc na Slovensku nepribylo, ale Sase zamestnavatel prikázal vybrat si lonskou dovolenou do konce ledna a tak jsme plánovali, co budeme delat. Jedno bylo jasné, v posteli by se nám rozhodne líbilo, ale tato varianta byla politicky neprijatelná a patrne by znamenala nucený konec naseho vztahu, jakoz to dvojice neschopné se nekam vykopat. Takze jsme zakoupili jízdenky do Presova a vypravili se do Bukovských Vrchu a Bieszczad. Jelikoz krome webu hory.sk, neznám zádné lepsí snehové zpravodajství a navíc se tu východ Slovenska vubec nezminuje, váhali jsme zda vyrazit se sneznicemi nebo jen tak v botkách. Nakonec jsme sneznice nechali doma a myslím, ze jsme dobre udelali. Absence velkého mnozství snehu zpusobila, ze jsme nás více nez 100 km plán hrave usli za necelý týden a tak jsme nakonec jeli domu o dva dny dríve. Sasa dostala k Vánocum nový spacák Bivak XP s komfortem kolem -12 stupnu celsia, který jak se ukázalo, byl kompatibilní s jejím predchozím spacákem téz od Primy. A tak me napadlo, ze bychom mohli utvrdit nás vztah tím, ze si vezmu Sasin nyní jiz bývalý spacák a ze se budeme kazdý vecer vzájemne spojovat a sdílet spolecne teplo. Sasa, ac je to holka hodná a jiste me má ráda, zacala nabývat podezrení, ze mi jde spíse nez o lásku o zneuzívání jejího nového spacácku. Prohlasovala pak: "Ty mi chces vsechno hned znicit a rozbít, kdybys mel ty nový spacák, jiste bys me k sobe nepozval..." A co víc, jiz od pocátku odmítala jakékoliv pokusy navést rec o milování se ve spacáku, nebt prý nechce mít nový spacácek hnedka znecistený. A tak jsem nakonec skoncil u kompromisu, ze tedy odzkousíme spojení, ale at nic víc necekám. Akce nebyla nikterak drahá, jízdenka na autobus Brno - Presov = 380 kc. Jízdenka na vlak Presov - Stakcín = 5 euro. Takze doprava tam a zpet pro dva cca 2000 kc. Pokud sháníte porádnou mapu Bukovských Vrchu a Bieszczad, abyste vedeli kam jsme to vlastne jeli, tak si jednoduse stáhnete MapView a máte po starostech. Nebo navstivte tyto stránky plné topografických map a prohlédnete si oblast prímo z webového prohlízece.

Kolem sedmé hodiny ranní dojel osobní vlak do své konecné stanice Stakcín. Celý rozespalí a nevyspalí jsme vystoupili z vlaku a chystali se vydat mrazivým ránem smerem k hrázi vodní nádrze Starina. Neusli jsme ani pár desítek metru, kdyz na nás volá kdosi z tranzitu volá, kam ze máme namíreno a zda-li nechceme kousek svést. Nejprve se trochu cukám, protoze to k nádrzi není zas tak daleko, ale rozdíl v posezení na sedacce oproti chuzi po silnici, nakonec zvítezil. Postupne se dozvídáme, ze jde o Jozefa Chomanice z nedaleké vesnicky Kolonica, který se zde snazí podnikat v cestovním ruchu, ale díky financní krizi se mu dle jeho slov moc nedarí. Za to, ze nás svezl, jsem mu slíbil, ze dám svým známým o jeho nabídce vedet.

Je jasno a mrzne a my obcházíme po silnici vodní nádrz Starina, pri jejíz výstavbe v 80. letech 20. století bylo vystehováno 7 vesnic do paneláku a následne srovnáno se zemí. Moc tomu nerozumíme, protoze vetsina vesnic by prehradou nebyla zalita. Takto kraj pusobí jaksi osamelým dojmem. Vsude kolem se rozprostírají pastviny pro dobytek a jen tu a tam kaplicka, hrbitov, nebo informacní tabule prozrazují odlisnou minulost, ze kdysi tu muselo být pomerne rusno.

V Ruském rozcestí poobedváme, mezitím kolem nás projede pohranicní policie v terénním aute. Zdá se, ze vstupem do Schengenu si pohranicníci znacne polepsili, docela jsem koukal na moderní vybavení. Po obede, který nemuze trvat dlouho i presto, ze sedíme na slunci, vyrázíme do Ruského sedla, kde pro dnesek skoncíme a stavíme stan na táborisku. Je zde pekný prístresek a nedaleko pramen Cirochy, takze o vodu zde není nouze. Cestou pomalu pribývá snehu, az se pri odpolední procházce z Ruského sedla na vrchol Rypy (1002) dostáváme do království snehu a ledu. Vsude kolem je bílo a to ráno, kolem prehrady to vypadalo spíse na jaro, nez na pulku ledna.

Ráno nás slunecní paprsky vyhánejí ze spacáku. No spíse nez paprsky jsem to já. Sasa by klidne jeste hodinu lezela ve spacáku a lebedila si. Ale vzhledem k tomu, ze v zime je krátký den, musel jsem Sasu trochu pobízet, coz sebou nese trochu vrcení a nevrazivých pohledu.

Ono se není cemu divit, pri teplotách kolem -10 stupnu celsia, ranní vstávání a vecerní ulehání opravdu není zádná slast. Nez se clovek sbalí a uvarí snídani, je obvykle tak promrzlý, ze pak treba alespon pul hodiny pochodu, nez se ruce a nohy z toho zotaví.

K tomuto úcelu nám výborne poslouzil výstup na první kopec Okraglik (1100). Cestou sledujeme spoustu stop od zvírat a taky stopu jednoho bezkare, kterého litujeme, nebot tu není moc snehu a navíc výstup je pomerne prudký. Jakmile zacneme sestupovat z kopce, je tu uz kolem docela hodne snehu, ze premýslíme o návlecích, ale zatím jdeme bez nich. Obedváme pod kopcem Fereczata (1102) a jako jiz vcera ani dnes není moc prílezitostí dlouho vysedávat. Postupujeme dále po zalesneném hrebínku a kocháme se výhledy po okolí. Pak zacneme klesat do vesnice Smerek.

Sasa cestou sprádá myslenky na jídlo v nejaké hospudce v Smereku. Já se jí snazím trochu krotit a ríkám, ze není vubec jasné, ze tu nejaká hospoda vubec bude. Sasa na to odpovídá, ze pokud bude, tak jí musíme navstívit, vzdyt pro tuto prílezitost jsme se vybavili polskými zlotými. Kdyz nás cesta zavede k silnici, uvidíme najednou hospudku akorát pro nase debuzírovací plány. Bohuzel nám po vstupu sdelují, ze je zamknuto a tak se otácíme a jdeme ven. Pres potok ale spatrujeme potraviny a tak se obcerstvíme aspon tam.

Po obcerstvení pokracujeme po silnici a po pár kilometrech odbocíme vpravo a za rekou Wetlinou zacneme stoupat na Smerek. Dojdeme akorát na hranici lesa, kdyz uz je pomalu tma a tak stavíme stan nedaleko cesty, varíme veceri a lezeme do spacáku.

Jasné pocasí dlouho nevydrzelo a tak se probouzíme a obloha je plná mraku. Pres vrchol Smereku strídave prechází mraky a tak casto vrchol není vubec videt. Ale není to az tak zlé, jen nejsou moc pekné výhledy do okolí a práve kvuli nim jsme sem sli. Po vyfotografování vrcholového kríze na Smereku scházíme trochu níze do sedla a pozorujeme v dáli na obzoru, kam se máme dneska jeste dostat. Sasa se moc tesí na chatku "Puchatku" a zase sprádá v myslenkách jídelní lístek. Docela nás uspokojuje predstava, ze projíme peníze, které jsme usetrili tím, ze jsme na chatu nestihli dojít a tudíz jsme tam nespali.

Kdyz ale na chatu dojdeme jsme trochu zklamáni, je zde prázdno a zima. Vypadá to, ze zde nedostaneme ani caj a tak usedám na lavici a chystám obed z vlastních zásob. Není tu ani moc teplo, ale aspon tu nefouká. Sasa tomu nemuze uverit a tak nakonec zaklepe u okýnka a k nasemu prekvapení se za chvíli ukáze paní a ptá se co chceme. V nabídce toho moc není a tak si k nasemu zmrzlému chlebu objednáváme dva caje. Pak prijde polská rodinka a taky vypadá, ze se jí ta zima moc nelíbí, Sasa jim poradí, at zaklepou a po chvíli jiz mají taky caj. Pak ale nekam odejdou a nakonec se zrejme ztratili v nejaké teplejsí casti chaty. My jsme uz dojedli a tak odcházíme a Sasa Polákum nemuze odpustit, ze nám o tom teplém míste nic nerekli. Vydrzí jí to docela daleko az do místa nez pri sestupu uklouzne a zaprením o hulku ji trochu ohne. Dostala totiz k Vánocum taky nové trekové hulky a to nijaké smejdy, ale zdá se ze byli hodne drahé a ted se jí ohnuly. To ze byla rozmrzelá z chaty se s hulkou nedalo srovnat, doslo i na slzicky. Sasa totiz v poslední dobe uz zohýbala hulky dvoje, ale to pripisovala tomu, ze to byly smejdy asi za 600 kc. Ale kdyz se to stalo i s tema novýma bylo to na ní prece jen moc. Zacala mi potom i vycítat, co to tady je za blbou hrebenovou cestu, kdyz skoro kazdý den jdeme nahoru a dolu a tak.

Odpoledne jsme sesli do vesnicky Berehy Górne, kde jsme zase ocekávali hospodu, ale krome prázdného parkoviste tu nebylo zhola nic. A tak jsme pokracovali vzhuru na Poloninu Carynskou. Asi v 900 metrech nad morem jsme dosli v prístresku kterému Poláci ríkají Deszczochron a taky Wiata. Poblíz tekl potok a i pres to, ze jsme meli jeste aspon hodinu casu na pochod, jsme se rozhodli tu prenocovat. V prístresku je cedule, která hlásá, ze se tu nesmí spát, ale my si postavili stan kousek stranou na louce.

Takový prístresek se v zime moc hodí, protoze se nemusí varit na snehu, coz zvláste plynové bombe nedelá moc dobre. Kolem -10 se plyn moc neodparuje a navíc vlastním varením se plyn v bombe jeste více ochlazuje a tak je cas od casu potreba bombu postavit treba do teplé vody, v bombe to pekne zabublá a pak zase varí jako za tepla.

V noci me probudilo vytí vlka, nebylo to bezprostredne u stanu, spíse to bylo zdálky, ale stejne jsem vzbudil Sasu, aby se taky zaposlouchala, tak pak nemohla chvíli usnout, ale vlci nám nic neudelali, asi nebyli moc hladoví a tak se nás báli.

Ráno bylo uz úplne zamraceno a tak jsme z prechodu Carynske poloniny toho moc nemeli. Po poledni jsme sesli do vesnice Ustrzyki Górne, kde jsme zasli do hospody a pojedli zelnacku a pirohy a k tomu jedno pivko. Takto posíleni jsme jeste zasli do prodejny pres ulici. Uvnitr prodejny se zdrzovalo nekolik chlapu, jakmile jsme vesli dovnitr, prodavacka je vyhnala ven. Pak nám prodala PETku vody a nejakou tu sladkost a my pokracovali v ceste na vrchol Tarnica (1346). Asi po hodine stoupání vzhuru bukovým lesem plným polomu jsme dorazili k dalsí Wiate. Ke stanování tu bylo spousta hezkých míst, my se ale rozhodli pokracovat jeste dál.

Dosli jsme az na hranici lesa a jelikoz nebylo hezky a na planine foukal vítr, rozhodli jsme se, ze zde zustaneme. Sli jsme pro vodu kousek do lesa k potoku, cestou jsme pozorovali spoustu stop ve snehu. Pak jsme objevili i staré stopy medveda. To aspon me vzdy moc nerozveselí, zvláste takhle na noc. Ale ty stopy byli staré a byla zima, tak sem si ríkal, ze asi spí. Nicméne jsem pro jistotu dal po veceri esus asi 40 metru od stanu na cesticku a i batohy jsme nechali pár desítek metru od stanu. Jako bysme tím medveda lákali, asi deset minut po tom co jsme zalezli do stanu, zaslechl jsem jakoby nekdo kopnul do toho esusu. Zacali jsme hulákat, abychom to zvíre vyplasili. Po chvíli ale bylo slyset, jak drápy trhá nase batohy. Tak jsme zase hulákali a prestalo to. Celí vystrasení jsme se klepali ve stanu a premýsleli co udeláme. Napadlo nás, ze pujdeme podívat na stopy, zda to byl medved. Kdyz jsme sesbírali odvahy a vylezli do mrazivé noci, zjistil jsem, ze stopy u esusu jsou malé, takze o medveda neslo. Zalezli jsme zpet do stanu a pokouseli se usnout.

Asi o pulnoci jsem se probudil a poslouchám co se venku deje. Vítr ustal a já mel pocit, jako bych slysel neco opatrne naslapovat ve snehu, jak se to blízí ke stanu. Bylo to hodne pomalé a dost opatrné, ze jsem si ani nebyl jistý, zda to neslysím svuj strach. Ale pak se to dotklo stanu a v tu chvíli se lekla Sasa, která doted spala a pak bylo jen slyset, jak to zvíre odskákalo pryc.

Kdyz jsme se ráno probudili, svet se s pribývajícím svetlem stával optimistictejsí. Kdyz si ale Sasa chtela obléct kalhoty, nebyly pod plachtou stanu. Kdyz jsme se rozhlédli kolem, uvideli jsme je asi pet metru od stanu cástecne zasnezené. Pak jeste Sasa postrádala ponozku, ale tu uz se nám nepodarilo najít. To byla zrejme válecná korist naseho nocního predátora. Kdyz jsme o tom ríkali místním, mysleli si, ze se pravdepodobne jednalo o lisku, protoze ta si prý troufne nejblíze cloveku.

Ráno po cástecne probdelé noci, prineslo akorát snezení. Po té co jsme se vydali na pochod a vystoupili na holý hreben, privítal nás dost silný vítr, který nám metl do obliceje krystalky ledu a zmemoznoval nám porádne se dívat na cestu. Prodírali jsme se závejemi cerstvého snehu az do sedla pod Tarnicí. Tam se Sasa vyjádrila, ze dál po hrebenu jít nechce a ze sejdeme dolu do Wolosateho. Sestup nám netrval dlouho a jakmile jsme se dostali do lesa ustal i vítr a slo se celkem dobre. Ve vesnici jsme jako jiz tradicne hledali hospodu, ale turizmus v zime tu moc nekvete a tak byla hospoda zavrená. Autobus do Ustrziky Górne nám ujel pred nekolika hodinami a na dalsí spoj nebylo kde cekat a tak jsme sli do dalsí vesnice po svých. Jednalo se asi o 6 kilometru a tak jsme nasadili solidní tempo, aby to bylo co nejrychleji za námi a my si zasli na neco teplého do hospody.

Po silnici toho moc nejezdilo, pár aut a najednou vidíme nekoho na ctyrkolce. Kdyz k nám dojel, zastavil a byl to pohranicník a zacal se vyptávat odkud kam jdeme a chtel videt pasy. Zacal si je opisovat do blocku a vysílackou diktovat údaje kolegovi. Trvalo to docela dlouho, takze jsme stihli vychladnout. Nakonec nás pustil s tím, ze tady je národní park a ze se tu nesmí spát v lese. Taky nám ríkal, ze cestou na Kremenec, máme dávat pozor, abysme nesli na Ukrajinu. Ze by nás chytli a platili bysme pokutu.

Pak jsme dosli do stejné hospody jako predchozí den, dali si polévku a neco z vlastních zásob a vypravili se smerem na Kremenec. Jelikoz jsme vysli po druhé hodine, bylo jasné, ze tam nemuzeme dojít. Nastestí se cestou objevila jedna Wiata a tak jsme postavili stan nedaleko v jedlo-bukovém lese a zasli si k potoku pro vodu a varili a jedli a pak zalezli do stanu a cekali jaká bude tato noc. Nastestí byla naprosto klidná, zádná liska nás nepodctila svou návstevou.

Ráno máme radost, ze na nás nezaútocila zádná zver a ani pohranicníci, ze nás nezabácli. Vcera jsme totiz potkali dva pohranicníky jak sli pesky, pravdepodobne asi z nejaké obchuzky a tak Sasa sledovala stopy a dosla k záveru, ze ten druhý dosel az k nasemu prístresku a pak se vrátil. Celý zmrzlí stoupáme k vrcholu Welké Rawky, po ceste odpocíváme a zahríváme se douskem slivovice, která teprve v techto mrazech bájecne chutná. Cestou vzhuru se otácím, zda nás nepronásleduje nekdo v uniforme, prece jenom jsem mel pocit, ze tomu policistovi ze vcerejska nejak moc lezelo na srdci blaho národního parku a to, ze se nám do vecera nepodarí dojít na Slovensko, musel asi tusit. Nastestí nase stíhání probíhalo predevsím v mé mysli a tak jsme se zanedlouho mohli nerusene kochat výhledy z Welké Rwaky, kterou projasnovalo ranní slunce a vytvárelo az neskutecné kontrasty s okolními mraky.

Na vrcholu jsme nezustali dlouho sami, nebot z druhé strany k nám mírila skupina peti Poláku. Posléze jsme zjistili, ze pokracují nasím smerem na Kremenec. Aspon nám proslapali cestu. Pokracujeme po Polsko-Ukrajinské hranici a kolem poledne stojíme na trojmezí na Kremenci. Zde se rozhodujeme zda pokracovat dále po hrebenu, nebo sejít do Nové Sedlice a jet domu. Jelikoz bylo hezky a podle predpovedi to melo vydrzet, padlo rozhodnutí zustat zde jeste jeden den.

Cesta po hrebenu nebyla vubec tak nudná, jak jsem si ji predstavoval a docela jsem si uzíval ty vsudyprítomné buky, hlavne, ze svítilo slunce. K obedu jsme roztavili sníh na hranicním kameni a lehce po poledni dosli v táborisku pod Ciertazou. Skoro bysme tu zustali, ale bylo jeste brzo a tak jsme se vydali pod Rabia skálu. Cestou jsme hodne premýsleli o stopách co nás doprovázeli. Byli to zhruba stejné stopy jako z osudné noci, ale zajímavé bylo, ze vedli po hrebenu i nekolik kilometru. Pro zájemce prikládám odkaz na stánky venované stopám selem a prikládám i kopii jejich terénní prírucky.

Kolem tretí hodiny stojíme pred prístreskem pod Rabí skálou. Není to moc komfortní bydlení, standardne chybely dvere, ale krome toho táhlo skvírami mezi trámy a na podlaze byl lehký poprasek snehu. Rozhodli jsme se, ze si stan postavíme uvnitr, protoze venku byla planina a tam fucel vítr.

Sasa zápasila se stavením stanu a já se pokousel primet bombu, aby trochu varila. Pak jsem dostal cerný puntík, protoze jsem nechal Sasu samotnou zápasit se zapichováním kolíku do zmrzlé zeme. No my totiz máme trochu prehozené role, Sasa staví stan a já varím veceri. Sasa ríká, ze jí to vyhovuje, ale kdyz dojde na zmrzlou zem, ceká, ze chlap jako já ji prispechá na pomoc. No nakonec jsem jí jeden kolík zapíchl :-) ....

Poslední ráno bylo zamraceno a tak nás prílis nemrzel sestup do vesnice. Cestou jsme potkali nasi skupinu Poláku, která spala v Nové Sedlici a ted se vracela na hreben. Záver cesty do vesnice probíhal po zledovatelé silnici a my spechali na autobus, který mel jet pred polednem, dosli jsme asi o dve minuty drív, ale pak se ukázalo, ze je vsední den a tudíz máme jeste tri ctvrte hodiny casu.

¨V mezicase jsme navstívili místní samosku, kde nám místní povídali neco zajímavostí o kraji. Pak jsme nasedli do autobusu do Sniny, který byl luxusním vyhlídkovým, nebot zajízdel do vsech vesnicek. Cesta tak trvala asi dve hodiny. Ve Snine jsme skoncili v hospode, pak popojeli do Presova, pak posedeli v hospode a nakonec odjeli nocním autobusem do Brna.

Den	Datum	Vzdálenost [km]	Stoupání [m]	Klesání [m]	Pocasí	Popis
1.	16.01.2010	28,3	758	338		hráz vodní nádrze Starina (340) - Velká Polana - obed v Ruském - Ruské sedlo (800) - (nocleh ve stanu na táborisku)
2.	17.01.2010	18,2	928	631		Ruské sedlo (800) - Kruhliak (1100) - obed - Fereczat (1102) - Smerek (600) - nocleh ve stanu pod Smerekem
3.	18.01.2010	12,5	554	699		Smerek (1222) - Przelecz Orlowicza (1093) - chatka Puchatka (1230) - obed - Berehy Górne (740) - nocleh ve stanu u deszczochronu
4.	19.01.2010	16,9	862	723		Polonina Carynska - Ustrzyki Górne - obed - nocleh ve stanu pod Szeroki Wierch
5.	20.01.2010	18,4	421	659		Szeroki Wierch (1239) - Tarniczka (1315) - Wolosate (740) - Ustrzyki Górne - obed - nocleh ve stanu vedle deszczochronu pod Rawkou
6.	21.01.2010	15,1	895	632		Wielka Rawka (1304) - Kremenec (1221) - obed - Celo (1159) - nocleh ve stanu uvnitr starého prístresku pod Jarabou Skálou
7.	22.01.2010	11,4	63	767		Jarabá Skala (1167) - Nová Sedlica (400) - odjezd autobusem
celkem		120,7	4479	4448