Po dvou predcházejících letech, kdy nase kroky smerovali do nekteré cásti rumunských Karpat, prisla zmena a tentokrát nás zanesla trochu více na Balkán do azbukou protkaného Bulharska . Z vyprávení mnoha kamarádu se vytvárela predstava docela pekne strávených pár letních týdnu v relativne velké horské divocine a tak se zrodil plán navstívit pohorí Rila a Pirin .

Po jarní euforii, kdy to vypadalo témer na soukromý autobus úcastníku se skupina pocátkem léta ustálila na solidních ctyrech lidech, jmenovite Vojtovi, Honzovi, Jane a me. Pri rozhodování, který dopravní prostredek pouzijeme pro nasí prepravu do Sofie , nakonec po kvetnovém zrusení vízové povinnosti v Srbsku zvítezila doprava autobusem pres zminované Srbsko , nebt vysla nejlevneji (jak jinak :-)). V konkurzu byly dve dopravní spolecnosti a to EuroTours a Vedita . EuroTours si nás získal cenou asi o 100 kc nizsí nez u Vedity a dále trochu príjemnejsími sluzbami, jako napríklad dostali jsme orientacní plánek Sofie s vyznaceným nádrazím :-).

Mozná dobré u EuroTours poznamenat, ze odjezd z Prahy je kazdý den v 10:00, príjezd do Sofie cca v 7:00 bulharského casu (posun o hodinu oproti ceskému) a stejne tak zpátecní cestu zahájíte v Sofii v 10:00 jejich casu a prijede do Brna (4:30 naseho - my tak dojeli) a do Prahy asi tak o dve hodiny pozdeji. Narozdíl od toho spolecnost Vedita prijízdí i odjízdí ze Sofie vecer, coz se muze práve u príjezdu zdát nevýhodné (prý se dá stihnout nocní vlak do Kostence), ale zase na druhou stranu nemusíte trávit noc v Sofii (kdo vydrzí dozví se, kde jsme prespali v Sofii my :-)).

Urcite se vám bude hodit mapa. Mapa Rily , Mapa Pirinu .

Vojta a Honza nastupují do autobusu jiz v Praze a podle slov paní od Eurotoursu nám mají drzet místa. V Brne se dozvídáme, ze pravdepodobne pojede jeden prímý autobus a jeden pres Brno. Trochu se obáváme, aby kluci nenasedli do prímého, ale dopadlo to dobre. Autobus mel sice asi tak hodinu zpozdení, ale jinak bylo vse v porádku.

Autobus byl, rekl bych, velice pohodlný a klimatizovaný. Kourení není povoleno, jen ridici tento zákaz nerespektují, coz je trochu problém pro cestující v prvních radách, coz bylo bohuzel nase místo. Cesta autobusu vedla pres Praha-Brno-Lanzhot:Kúty-Bratislava-Rusovce:Rajka-Rözske:Horgos-Beograd-Gradina:Kalotina-Sofia.

Trochu me prekvapil prístup bulharské pruvodkyne na hranicních prechodech, kdyz vzdy strcila do cerné igelitky nejaký ten karton cigaret a láhev tvrdého alkoholu a zanesla tento dar celníkum. Zrejme pak prujezd hranicí netrvá prílis dlouho. Téz jsem slysel, ze na Balkáne je podobný prístup naprosto normální a vlastne pokud celník nic nedostane, je to pro nej impuls, aby zacal prudit. V nasem prípade byl prujezd hladký, jen byly mensí problémy s bulharskými spolucestujícími, jejichz dokumentum celníci vzdy venovali více dukladnosti.

Pri pozorování nekonecné madarské roviny porostlé z jedné strany kukuricí a z druhé slunecnicemi, jsme krátili cas nekolika lekcemi bulharstiny a rádným doplnováním tukových zásob pro nadcházející sportovní výkony.

Kolem sedmé hodiny místního casu stanul autobus na nádrazí v tesné blízkosti hlavního vlakového nádrazí v Sofii. Po lehké snídani a výmene cásti eur za místní leva v kurzu 1,90 leva za euro (pozdeji jsme objevili i kurz 1,945), nase cesta smerovala vlakem do mesta Kostenec ( ), odkud byl plánován zacátek rilského dobrodruzství.

Vlak jel asi 1,5 hodiny a stál nás kolem 15 leva pro 4 osoby. Jinak nás mile prekvapila kvalita (cistota) místních vlaku. V Kostenci nás cekala preprava pod hory. Po chvíli bloumání v okolí nádrazí nás zastavil, pravdepodobne místní dohazovac kseftu taxikárum, a ptal se kam jedeme, po sdelení, ze do Kostence pod Rilou, rekl nám, ze to bude za 5 leva a po chvíli jsme pechovali nase jídlem precpané bágly do jednoho alespon dvacet let starého zlutého bouráku. Taxikári se nepodarilo zaklapnout kufr, mávl rukou a prohlásil, ze je to tak dobrý a pak uz jen nohu na plyn a zanedlouho nás vylozil na konci druhé stejnojmenné vesnicky.

Zde jsme ocividne pobavili, velikostí nasich batohu, místního chlapíka s ruksakem na zádech. Naprosto nechápal, jak s takovým batohem jít do hor a hlavne asi proc to delat. Téz je zde moznost ochutnat a prípadne do PET lahve natocit neco jako lécivý pramen, o lécivosti hádám na základe zvýsené teploty, pachu po zkazených vejcích a naprosto ohavné chuti.

Pocasí bylo dobré a tak jsme se vydali po zelené znacce smerem k chate Belmeken ( ). Nejprve se slo po sterkem zpevnené ceste prakticky stále v blízkosti potoka a dále pak po pesinkách az k samotné chate. Pri obede nás potkal snad ochránce parku, ptal se kam jdeme a po sdelení, ze na Belmeken, rekl nám, ze chata je "kaput". Nijak nás informace nerozesmutnela nebot nebylo nasím plánem spáti na chate, ale téz ríkal, ze jezero tam stále je, coz nás naopak potesilo.

Vojta cestou trochu zaostával a az po prechodu celé Rily jsme odhalili duvod. Plánovali jsme vzít jídlo jen na jeden týden, s tím, ze se na druhý nakoupí prímo na míste, v rámci prepravy na Pirin, ale Vojta mel nekterých surovin tolik, ze je dokonce konzumoval s nasím prispením jeste na zpátecní ceste v autobuse.

U chaty je krásné jezírko, prímo vybízející ke koupeli, nikdo z nás nedokázal odolat. Ohledne místní kveteny je dobré poznamenat, pro cloveka zvyklého na pouhé kamení v oblastech nad 1500 metru, ze na Rile koncí les cca na hranici 2000 metru a dále pokracují louky plné spousty kyticek a samozrejme kvetoucí trávy - je to ráj pro alergiky. Vysoké trávy zmizí az od cca 2500 metru, proto mozná na nejvyssí hore presahující 2900 metru nemáte podobný pocit jako treba nekde v Alpách.

Vecer jsme strávili pred chatou s vypujcenými dekami (spát by se uvnitr dalo, ale není tam moc útulno).

Dnes nás cekal presun pod Musalu ( ), nejvyssí to kopec v okolí. Jelikoz jsme vcera vystoupali relativne vysoko, vedla jiz dnes cesta po kulatouckých kopeccích, porostlých krátkou trávou. Za celý den, nám sel vstríc pouze jeden Cech, coz pro nás bylo docela prekvapení, alespon podle vyprávení, tu melo být spousta lidí z Cech a místních Bulharu. V prístích dnech jsme ovsem zjistili, ze nase cesta nebyla takríkajíc na hlavním tahu, tudíz tak malá návstevnost. Krajina zde pripomíná Mongolsko, obrovské stepi kam oci dohlédnou, sem tam se pase stádo koní.

Pribývající oblacnost nám lehce po poledni ukázala, demonstrací malé bourky, ceho je schopna. Vecer jsme strávili v prekrásném údolí Ropaliski cirkus ( ), coz bylo zároven výhodné místo pro zítrejsí zdolání Musaly, jez nelezí na nasí ceste a museli bychom se jinak vracet. Takto jsme plánovali cestu na Musalu jen tak nalehko bez batohu, Vojta se dokonce nabídl, ze nám veci pohlídá a místo drápání se na kopec, radeji si trochu zdrímne.

Jelikoz vcera vecer docela prselo a mistrná kompozice hromu a blesku rozléhajících se v údolí nám zpríjemnila noc, nebylo jasné zda má ráno vubec smysl na Musalu chodit. Pocasí se ovsem docela umoudrilo, nebo spíse mraky pres noc klesly do údolí a nám na cestu svítilo slunce. Bohuzel to nebyla zádná pomalá procházka, nýbrz spíse závod s mraky, kdo bude na vrcholu dríve. Nakonec jsme to o pár minut vyhráli, ale hromy predstavující zlost z prohry a vsudy prítomná oblacnost, nám neumoznili dlouho se kochat pohledy do údolí.

Pri sestupu lehký destík proveril schopnosti Janiny nové goretexové výbavy, nebo spíse její obratnost a rychlost v jejím oblékání, s níz jsme si z Jany jeste dlouho utahovali, nebot pri krátké prehánce Jana zmokla a kdyz uz byla konecne oblecená, jiz prestávalo prset :-). Kolem jedenácté jsme uz klepali Vojtovi na stan a po krátkém odpocinku a dlouho trvajícím obede, vysli jsme smerem k chate Granicar ( ).

U chaty bylo docela nepekné pocasí, mraky se líne prevalovaly pres sedlo a z dáli bylo slyset burácení hromu. Po chvíli cekání a premýslení co s nacatým odpolednem, jsme to riskli a vydali se na hreben, kde nás kupodivu privítalo docela schopné slunecné pocasí, jen místy zakrývané precházejícím mrakem. Obcas se odkryl pohled do údolí na prehradu Beli Iskar ( ), která dle prítomných cedulí, zrejme slouzí na jako zdroj pitné vody.

Jako táboriste jsme zvolili rovné travnaté místo nekolik desítek metru pod rozlehlým sedlem nedaleko místa Srednija Vrah ( - 2531), koupání v nedalekém jezírku bylo opravdu osvezivé.

Dnesní den vedla nase cesta pres Rybná jezera ( ), az do blízkosti místa Kobilino Braniste ( ). Pocasí relativne pod psa, ale neprselo, jen bylo pod mrakem. Hned na úvod nás docela uvedla v úzas skupina cca 20 az 30 Francouzu bez batohu, za níz sel pod vedením jezdce na koni pruvod peti koní obtezkaných batohy, jako v nejakém snímku z bájných Himalájí. Lidí na této trase chodí opravdu hodne, pokud to nejsou zrovna Francouzi, pravdepodobne to budou Bulhari, nebo Cesi.

Kolem poledne jsme udelali prestávku na obed pred klesáním na Rybná jezera ( ). U jezer stojí chata a kolem nekolik dalsích, prímo nechutne zelenou barvou ohozených domu, jez slouzí jako ubytovny pro turisty. Ceny takových to ubytování se pohybují v rozmezí 4 - 11 leva za osobu a den, zálezí na chate. Nás tento zpusob nocování nijak nelákal, uz pro pocit na zádech z vlastního zbytecne neseného stanu.

Pri ceste na Kobilino Braniste je nutno prekonat cca 400 metru vysoký hreben, coz nám na vecer delalo trochu problémy, zvláste za Janiny optimistické navigace typu: "Ted uz to bude jenom skopce." Stany jsme postavili asi pul hodiny cesty pred Kobilino Braniste.

Kobilino Braniste ( ) je nekolik pasteveckých domku, mezi nimiz je jeden urcený pro turisty, je bez správce. Cesta nás dnes vedla nekam smerem k chate Maljovica ( ). Po vystoupání do svahu se clovek objeví v horách, které jsou podstatne více skalnaté nez doposud a hodne pripomínají Vysoké Tatry. Prosli jsme kolem bivaku u Strasnoto jezero ( ), kde je podle nápisu mozno nouzove prespat a zacali nechutne klesat do údolí, coz Jana predikovala slovy: "To budou asi jenom dve vrstevnice."

Kdyz se nám podarilo klesnout skoro kilometr (mozná trochu preháním :-)), objevila se pred námi chata Mljovica a za ní se do výse tycil samotný vrchol Maljovica (2729). Prostredí u chaty je podobné jako u Rybných jezer, kolem spousta malých chaticek a pred chatou se povaluje nekolik desítek Bulharu. Nakonec jsme se presvedcili k výstupu k jezeru Elenski ezero ( ) pod Maljovicí, kde jsme to pro dnesek zapíchli. Chvíli po stavení stanu, zrovna do nasí rozdelané vecericky, se spustil opravdu silný dést, který utichl az nekdy k ránu.

Ráno jeste trochu prselo a my stoupali za skupinou Bulharu na vrchol. Kousek pod vrcholem se otevrel pohled do údolí a my spatrili Rilski Manastir, na samotném vrcholu byla prakticky "spicková" viditelnost, tj. tak akorát na spicku nosu. Plánem bylo navstívit sedmero jezer, ale jelikoz bychom stezí nejaké zahlédli, jednohlasne jsme trasu zkrátili a pred vrcholem Vazov vrah ( ) se vydali na cestu do údolí.

Po ceste do údolí jsme u studánky potkali stádecko koní, nemohl jsem tudíz odolat a nezkusit se na nejakém projet. Vsechno slo relativne hladce az na to, ze jsem nebyl schopen volit smer pohybu kone, proste se stádo sebralo a nekam slo a já se svým konem mezi nimi. Ríkal jsem si, skoda, ze nemají spolecnou cestu. Pár set metru pod pramenem sídlí baca a my chteli v této oblasti prespat. Vsude kolem stojí spousta suchých borovic a jelikoz to bylo prakticky na hrebeni a vsude kolem tezké mraky, nemeli jsme vubec chut diskutovat nad tím, zda-li je to od kurovce, nebo od blesku. Zapíchli jsme to na louce, kde byla jednoznacne nejvetsí koncentrace mravenist siroko daleko. Prakticky kazdý hrbol bylo nejaké vetsí ci mensí mraveniste.

Dnes uz byl na plánu pouze krátký sestup do Rilského Monastýru. Zanedlouho se cesta ponorila do listnatého lesa a vedla nás príjemným klesáním k monastýru, ani jsme si prílis neuvedomili, ze se jednalo témer o 1000 výskových metru.

Rilský Monastýr v nedeli, je opravdu velice navstevované poutní místo, svedcí o tom témer plné parkoviste bezprostredne pred vstupem do klástera. Na druhou stranu se nedivím návstevníkum, ze sem vází cestu, nebot je opravdu na co se dívat. Jen nevím zda kláster slouzí svému skutecnému úcelu, pokud ano, pak trochu lituji vsechny ty mnichy, kterí musejí snáset ten turistický nápor.

V okolí klástera je jeste neco málo hotelu, pár hospudek, pekárna, dve malé prodejny a posta, kde nemají známky, tot vse. K veceru samozrejme neodmyslitelne patrí vecere a dnes byla ovsem plánovaná ne jen tak obycejná v esusu, ale ochutnávka místních dobrot v hospudce. Pár piv, kebabpce a sopský salát nás opravdu zasytil. Nocleh jsme uskutecnili nekolik minut smerem do hor za monastýrem na odlehlé trávou zarostlé ceste.

Po nekolika cerstvých langosích k snídani, jeste zajdu do monastýru a prohlédnu si ho v dobe, kdy se po nádvorí pohybuje jen hrstka lidí a pak uz jdeme cekat na autobus do Blagoevgradu. Ridic autobusu nám vysvetlí, ze prímo zádný spoj nejede a bude pro nás nutné prestoupit v Rile. Autobusy do Rily jedou asi 4 za celý den, z Rily od Blagoevgradu je situace podstatne lepsí, jede tam neco témer co kazdou hodinu. Cena jízdenky je 1,8 leva do Rily a 2,2 leva do Blagoevgradu. Kvalita autobusu je podivná a stárí jiste hodne vysoké, napríklad první kdyz zapnul motor, nedalo se skoro uvnitr, kvuli smradu z motoru, vydrzet. Jinak jsou celkem v pohode, jen opravdu vypadají, ze uz mají nejaký ten pátek za sebou.

V Blagoevgradu nebyla cílem prohlídka mesta, jako spíse nalezení vhodné prodejny potravin a smenárny. Po návsteve dvou prodejen, neexistovalo prakticky nic, co by nám scházelo, nebo co by nebylo mozno sehnat, jen v prvním krámku meli jen jednu konzervu tunáka a vubec vsechny veci meli spíse v mensím mnozství.

Kolem poledne jsme nastoupili na autobus smerem na Razlog a nekam dál a po cca hodine cesty vystoupili na míste Predel ( - ~1075), odkud jiz nase kroky smerovali, po nutném preorganizování batohu, do podhurí hrebene Pirinu.

Byly tri hodiny a my plánovali priblízit se chate Javorov ( - ~1750), bylo nám témer jasné, ze nemuzeme dojít az na samotnou chatu, ale rozhodne by nám prislo vhod spát nekde v blízkosti reky. Výstup zacal nejprve po silnici, kde klukum místní kameníci ochotne vyrobili porádné bukové hole, kdyz videli ty jejich seschlé klacíky, jen jsem jim trochu nezávidel hmotnost takové pomucky. Cesta vedla nejprve listnatým lesem plným jedlí, ten se pak premenil v opravdu prekrásný borový les, byla to opravdu zmena oproti Rile, nic podobného tam nebylo k videní. Jiz k veceru jsme se vysplhali do sedla (~2250) a objevil se pred námi pohled na vápencový masív v oblasti Vichrenu. Po sestupu k salasi, kde protékal potok, jsme postavili stany a zacali varit veceri.

Spolecnost nám zpríjemnovala smecka asi tak sesti hlídacích psu, kterí byli opravdu názoru, ze stanujeme práve na jejich území. Spal jsem pod sirákem, z kazdé strany vybavený jednou bukovou holí a nejakým tím kamením a pomalu premýslel zda stihnu vubec stát, kdyz se smecka prizene. Tyto úvahy nezustali dlouho na akademické rovine, kdyz najednou byl od potoka slyset stekot blízící se smecky psu, pár vterin jsem zaváhal a kdyz jsem se konecne zvednul ze spacáku, byl jsem jiz obklícen tremi psi, kterí na me stekotem dorázeli. Trochu kriku a ohánení se holí, zahnalo ty bestie o pár metru zpet, ale trvalo jeste dlouhou chvíli, nez se vrátili za hranici potoka.

Na dnesní den mel být podle plánu velice dlouhý nebot jsme chteli kvuli výbornému pocasí nejvyssí to zde vrchol Vichren a zakoncit denní putování nekde u chaty Vichren. Nejprve bylo nutno dojít k chate Javorov ( - ~1750), cesta nebyla moc veselá, nebot nás klesáním pripravovala o vcera vydobyté metry. Chata na nás neudelala o nic vetsí dojem, nez chaty ostatní. Skaredej barák, kolem nej pár stanu a budlinek. Byl zde ukazatel se smerem Vichren a casovým údajem 6 hodin. Prislo nám to jako docela potesující zpráva.

Nastalo stoupání údolím do sedla Suhodolski Preval ( - ~2550). Ze strachu z nedostatku vody, doplnili jsme zásoby hned nekolik kroku nad Javorovem, mozná to bylo zbytecné, nebot poslední voda byla az pod sedlem v Suchdolsko ezero ( ). V sedle se nám ukázal Vichren v plné paráde, jen nás trochu schladila informace na ukazateli, kde byl údaj Vichren 5h30m a mi to sli do sedla asi tak 1,5 hodiny. Situace se ovsem uklidnila u dalsího ukazatele, kdy jsme hodinu usli i s prestávkami za necelou pul hodinu.

Tato oblast Pirinu je velmi podarená a jak jsem ríkal, konecne se tu objevovali takové ty horské prvky. Dokonce i lano na cesticce, jez vedla prímo po ostrém hrebínku, výhledy na vsechny strany, proste paráda. Samotný výstup na Vichren ze sedla, byl uz jen otázkou pul hodinky a pak jiz následovalo vytouzené kochání se výhledy.

Sestup k chate Vichren byl trochu delsí nez bychom si vsichni práli, ale nakonec se to dalo zkousnout. Pár metru za chatou kempovali nejací Bulhari a my premýsleli se k nim pripojit. Nakonec nám jejich pocínání pripadlo opravdu drzé a sli jsme pár minut po ceste nad chatu.

Co se spaní ve volné prírode na Pirinu týce, myslím si, ze tu prakticky zádný problém není, ale slysel jsem vyprávení, jak nekoho probudili o pul jedenácté v noci a musel jít s nimi spát na chatu, ale jinak jsem nic podobného neslysel.

Na dnesní den byla naplánována v uvozovkách odpocinková trasa k chate u Tevno jezero ( ). Ráz krajiny se zmenil a vcerejsí vápencovou slávu uz jen pripomínal v dáli vrchol Vichrenu pri zpetném pohledu. Téz se krajina zmenila v tom, ze vsude kolem nás bylo spousta prekrásných jezer a tudíz nehrozil nedostatek vody.

O chate u Tevno jezero jsme meli z mapy dojem, ze je to jen nejaký bivak bez správce, ale jak se ukázalo, budova byla prílis moderní a velká aby slouzila tomuto úcelu, sli jsme proto dál az k Mitrovu jezeru ( ), kde nebyla ani noha a "golfové" trávníky spasené od dobytka, prímo vybízeli k stanování. Navíc pohled na vodní hladinu jezera pripomínal trochu francouzskou riviéru, nebo pobrezí v Irsku, koupel ovsem spíse pripomínala Antarktidu.

Po veceri samozrejme nesmel chybet desert. To byla novinka na nasich cestách, nebot pri plánování jídla na cestu, bylo vseobecné mínení prikloneno ke spatným vzpomínkám na strádání z minulých let a proto byl do programu zarazen jeste desert, coz byla dnes krupicová kase s cokoládou, ale jiné dny se varil puding ci k snídani zelatina.

Vcerejsí den byl vlastne poslední den ve vysokých horách, coz nás trochu mrzelo, nebot nám zbyl jeste jeden az dva nevyplnené dny. Kdyby byl jeste jeden jeli bychom k mori, ale takhle bychom tak akorát dojeli a zase se vraceli zpet. Bylo tedy rozhodnuto jeden den naplnit tím, ze dnesní cestu do Melnika, rozpulíme.

Po ceste k chate Pirin, jsme potkali stádecko koní a já zase nemohl odolat svým choutkám. Naskocil jsem na jednoho koníka, ale ten se rozhodne nemel, aby se mnou nekam krácel. Po chvíli pobízení udelal pár kroku, ale to bylo vse. Zkusil jsem tedy na první pohled akcnejsího hrebce stranou stáda. Nakonec jsem se k nemu priblízil díky lécce na kvet bodláku, jez je zrejme pro kone naprostou pochoutkou. V nestrezený okamzik na nej naskocil a tesne po usednutí, jsem pozoroval, jak kun preskakuje bodlácí a zadkem me nadhazuje. Pristál jsem prímo mezi bodláky a tím moje dobrodruzství s koni pro tentokrát skoncily.

Pro zkrácení volné chvíle Honza vymyslel hru, "Odpalování spacku". Velice me hra zaujala a po spouste neúspesných pokusu a samozrejme díky vzrustajícímu zaujetí pro hru jsme mi podarilo si nejak vymknout rameno ci co, tak jsem toho pro dnesek nechal. Noc jsme strávili ve stanech u cesty.

Jelikoz jsme spali na ceste, napadlo nekoho, uz si ani nevzpomínám koho :-), zatarasit cestu a udelat kolem nasich stanu takovou malou "objízdku", která mela podle nasich slov osálit hloupé turisty, aby nás ráno neobtezovali chozením kolem stanu. Sestra nás nápad hodnotila slovy, ze obcas nechápe, co to na ty chlapy leze, Vojta to vysvetlil tak, ze s tím toho moc neudelá, ze to má brát tak jakoze treba prsí, proste je to podobné a stejne nezmenitelné :-).

Bohuzel turisti nebyli tak hloupý, jak jsme predpokládali a stejne ráno chodili kolem nasich stanu. Dnes uz nás cekal pouze sestup do Melnika se zastávkou v Rozenském monastýru ( ). Cesta zde vede po nádherných, kdysi asi pasteveckých, louckách a po chvíli jiz v dáli spatríte pískovcové útvary z okolí Melniku.

Je otázkou zda se jedná o skutecný pískovec. Po blizsím prozkoumání bych to nazval spíse, kamením slepeným pískem, ale asi to docela drzí, kdyz to zatím dést nedokázal rozemlet. O této oblasti jsme slyseli jako o vyhlásené lokalite svými víny a je to uz videt pri pruchodu vesnickou Rozen ( ), kde místní prodavaci mají plno vína kolem svých stánku.

Po obede prisel na radu kláster za vesnickou. Na první pohled je budova nove omítnutá a i turistický ruch nebyl zdaleka takový, jako v Rilském Monastýru. Navíc pri pruchodu po dvore se celým prostranstvím rozléhá zpev mnichu, který jsme posléze nanestestí identifikovali jako reprodukovaný, ale jinak docela klidné místo, rozhodne dobré místo odpocinku od vsudyprítomného vedra.

Od klástera vede cesta do Melnika prekrásným údolím plným pískovcových útvaru. Nazvali jsme tuto oblast Mexikem. Prakticky celou dobu postupujete po vyschlé písecné rece, coz vám vhání otázku, jak to tady asi vypadá po rádném desti, nastestí nám moc neprselo. V Melniku jsme vyhlédli hospudku a jali se ochutnávek místních vín. Nocovali jsme pod sirákem v Mexiku, bylo teploucko, paráda.

Dnesní den byl trochu plonkový, takze jsme ho strávili, zjistováním spoje do Sofie, posíláním pohledu, nakupováním a konzumací a vubec podobnými aktivitami. Autobus do Sofie jede prímo od mostu v dolní cásti Melniku v 6:00 ráno. Pozor je to courák a cesta tak trvá 4 hodiny. Cena se pohybuje kolem 8 leva za osobu. Po rozluckové veceri v Melniku jsme se odebrali do místního parku, kde jsme pod stromem strávili noc. Je to hned vedle místa odkud jede autobus, takze nemusíte nikam daleko chodit.

Po príjezdu do Sofie naproti vlakovému nádrazí lehce pred polednem, jsme ulozili nase zavazadla do úschovny (cena 0,8 leva za batoh) a vyrazili na prohlídku mesta. Meli jsme plán, ale chybel nám uz pruvodce, tudíz jsme nevedeli, co je kde zajímavého. Z plánku jsem objevil veliký park, který by koneckoncu mohl slouzit i jako nocleziste a na nem nekolik oválných budov. Myslel jsem, ze je to nejaká mesita nebo co, ale az po dlouhé dobe me sestra vyvedla z omylu a rekla mi, ze jsou to stadiony, takze místo mesit jsme navstívili stadióny.

Behem odpoledne se strhlo hned nekolik solidních bourek, vzhledem k panujícímu vedru se ani není cemu divit. Po prohlídce místních sportovist, jsme konecne zamírili do centra. Moc toho k videní nebylo, nebo to proste nedokázu dostatecne ocenit. Plánovali jsme vecer na nádrazí, ale to nás upozornili dva Cesi, ze se nádrazí zavírá. Meli jsme nekolik typu na park, ale vsechno bylo docela daleko a tak nás nakonec potesilo sdelení, ze na konecné tramvaje c. 5 se nalézá prírodní rezervace Vitosa a ze tam není problém hnedka zalehnout nekde do lesa. Za tramvaj se platí u ridice 0,5 leva a lehce pred pulnocí jsme spali v lesíku. Pokud bude cas mozná se tu objeví mapy a plán mesta s vytycenou trasou.

Ráno v 10:00 jsme nastoupili do autobusu a vyrazili na zpátecní cestu domu. Cestu nám zpríjemnovala konzumace rozlicných pochutin nakoupených za poslední leva. Tesili jsme se také na prujezd Belehradem, nebot pri ceste do Sofie byla v Belehradu uz noc. Muzu ríct, ze jen tak pri pohledu z autobusu se mi Belehrad líbil podstatne víc nez Sofie.

O pul páté ráno, nás autobus vysadil na nádrazí v Brne, následovali jeste dve hodiny strávené v couráku do Jihlavy a konecne jsme zase doma.