V poslední dobe máme trochu problém s plánováním nasich výletu a dovolených v horách. Problém spocívá v tom, ze Sasa je lacná po hodne nevsedních zázitcích (ríkáme tomu interne speciality), já se asi pomalu na "stará kolena" zacínám presprílis zabývat bezpecností celé akce a tak to vetsinou dopadne, ze si naplánujeme neco zajímavého, technicky tak na hrane nasich schopností a pak zjistíme, ze by to chtelo podniknout tak ve 4 lidech, abychom se byli schopni dostatecne jistit na ledovci, ale k tomu nám chybí, nasim nápadum nadsení, partáci (interne je nazýváme kamarády) a tak pak na poslední chvíli vybíráme a plánujeme jiné resení a tak to pak dopadne, ze vyrazíme treba ze Splitu na kolech po Cerné Hore. Pokud byste chteli jet na trek treba do Gruzie, Nepálu, Altaj, nebo na nejaký kopec v Alpách nebo jenom nekdy na víkend pod stan ci jen tak pod sirák do Beskyd, napiste a muzeme spolecne vyrazit. (Pro víkendové zálezitosti je dobré poznamenat, ze bydlíme v Brne)

Tenhle nápad tedy vznikl tak, ze jsem uz dlouhá léta chtel vyrazit do Cerné hory do Prokletije, ale Sase se tam moc nechtelo, protoze je to zrejme místo, kam jezdí malé decka. Zacal jsem plánovat pekný trek po Cerno-Horsko-Albánsko-Kosovském pohranicí s výstupem na spoustu místních velikánu. Ale jak to celé dopadlo? Zjistil jsem, ze zrovna na zmínených místech se dodnes vyskytují oblasti zaminované a nejvíc je to práve na hranicích. S ohledem na to, ze skoro vzdy se pohybujeme místy kudy nikdo moc nechodí, coz by nám tady nemuselo prinést kýzenou romantiku, rozhodli jsme se tento nápad odlozit na neurcito. No a pak se objevila nadeje, ze pojedeme do Gruzie a Sasi kamarád, který má cestovku a Sasa pro nej obcas pracuje se nabídl, ze Sase proplatí náklady, kdyz dalsí rok do techto míst povede zájezd. Nakonec vsak z dotací seslo a Sasa nasla výhodný vlak do Splitu a tak se zrodil nápad trochu si uzít Chorvatského more a trochu si prohlédnout Cernou Horu.

Zpátecní jízdenka na vlak pro dva vysla na 3600 kc, k tomu dve kola asi 500 kc a za tuto cenu jeden musel mít in/rail+ kartu takze jeste 600 kc. Celý 16-ti denní akce byla plánovaná na dva dny cesty ve vlaku, 12 dní na kole (behem kterých ujedeme 1200 km) a 2 dny na zdolání nejakých kopcu v Prokletije. Plán tedy predpokládal, ze hrave kazdý den ujedeme 100-120 km a kdyz nám zbude nejaký cas, tak si jeste vybehneme na nejaký kopec. Nás výsledný denní prumer ovsem delal jen 87,5 km a muzu vsem potvrdit, ze po ujetí této vzdálenosti s prumerným prevýsením 1000 m pri teplotách lehce nad 30 stupnu Celsia, se mi uz kazdopádne nikam nechtelo chodit. Takze trasa byla nakonec o 200 km zkrácena, s tím ze jsme nejeli do Prokletije a pesí turistiku jsme si uzili dva dny v Durmitoru. I tak to hodnotím, ze to byl výlet fyzicky hodne nárocný.

Výlet byl zajímavý hned z nekolika pohledu. Predevsím proto, ze o nem Sasa tvrdila, ze to byla nejhorsí dovolená na které jsme kdy byli. Pak mela Sasa pocit, ze se nejednalo o nic dobrodruzného v porovnání s Arménií. Já se jí snazil ukázat, ze nás výlet do Cerné Hory je v podstate hodne podobný, ale ona s tím nemohla souhlasit. Dále jsme podle Sasi zase o neco prekrocili nasi homeless úroven, nez na které jsme bezne k videní: spinavý a smradlavý, celý propocení, prijízdíme do letovisek na pláze, tam varíme nasi rýzi s dva týdny na slunci smazeném speku. Sasa obcas musela jít nakoupit s 10 kunami a pak donesla jeden chleba, cibuli a rajce a vubec byla nastvaná na Chorvaty a na to, ze vsichni jezdí na pláze za úplne jiných okolností nez my a pak tam vypadáme jako exoti.

Dále byla akce docela obtízná v tom, ze se podle ministerstva pro zahranicní veci nesmí ani v Chorvatsku ani v Cerné Hore volne táborit a mají tam prihlasovací povinnost, která trochu komplikuje zivot, pokud se clovek pres noc nevyskytuje v zádném ubytovacím zarízení. Dále jsou to zeme hodne na jihu, vsude samý vápenec a tak témer nikde nejsou zádné studánky s pitnou vodou. Pozádat místní o vodu, nebo si jí koupit balenou v krámku u silnice není az takový problém, ale vzhledem k teplotám tam panujícím má clovek 1,5 litru tak na 2 hodiny. No a kdyz takhle k veceru prijedete na kole na neznámé místo, kde je v podstate hodne komplikované jít spát s kolem tak daleko od silnice, aby vás nikdo nevidel, nemáte vodu, vsude kroví a kdo ví, zda tam nejsou miny a navíc nevíte, zda po vás vecer nepujde nejaký ozrala nebo policajt, cloveku to rozhodne klidu nepridá. V takovýhle situacích se nám ukázalo jako nejschudnejsí varianta pozeptat se místních, zda muzeme spát u nich na louce nebo zahrade, vetsinou se tím vyresili vsechny výse zmínené problémy a navíc clovek poznal trochu místní lidi a taky casto ochutnal místní produkty jako sýr, sunku, mléko, kafe, rakiji, ...

Detailnejsímu popisu jízdy Chorvatskem by nemela chybet zmínka o pobrezní silnici, která je sice hodne kvalitní, bez velkých kopcu, ale provoz je na ní alespon v léte tak velký, ze to vyzaduje pevné nervy pri jízde na kole. Kazdý druhý na vás troubí, bud vás tím zdraví, nebo se jim nelíbí, ze jeste nejedete úplne ve skarpe. Cas od casu potkáte na silnici tunely a to neosvetlené tunely. V techto legracních tmavých prostorách se bát o vlastní zivoty není zádným zbabelstvím.

Spaní na plázích je príjemné, ale je treba brát v úvahu, ze poslední návstevníci je obvykle opoustejí lehce po setmení a první pricházejí v podstate ihned po rozbresku a mezitím se jeste o vasi spolecnost ucházejí komári, takze klidný spánek na plázi nebude moc dlouhý, pokud nebude dostatecne opustená.

Také jsme meli jednu príhodu se spaním nedaleko silnice v národním parku Skadarsko jezero. Na první pohled bylo jasné z ruzne pohozených papírku a krabicek od cigaret, ze je tu pomerne zivo, ale proc, kdyz je to slepá cesta 50 metru do lesa od staré silnice, po které moc lidí nejezdí. No tak jsme se ubydleli kousek za kupku klacku a sli pomalu spát. Nedaleko byli slyset hlasy z vesnice, stekot psu a najednou se jeden pes objevil asi 15 metru na nasí ceste. Evidentne se nás lekl a odbehl, ale Sasa se bála, ze se v noci vrátí, tak aby nám neco neprovedl. Bylo zajímavé jak nase obavy byly rozdeleny. Sasa se bála zvírat a já se bál lidí. Kazdopádne jsme nejak usnuli a pak jsem se uprostred noci probudil a slysím zvuk zapnutého motoru nahore z nasí cesty, co je tam tak velký frmol a nevíme proc. Zádný pohyb, zádné hlasy, jen motor bezí. Najednou motor chcípnul, nekolik minut ticho a pak znovu naskocil. A zase se nic nedeje, jen bezí motor. Pak je slyset zabouchnout dvere, ale zase zádné hlasy. Po chvíli nastoupí a stále jen monotónní zvuk motoru obcas prerusen prislápnutím plynového pedálu. Pak se dalo auto do pohybu a zacínám videt kuzely rozsvícených svetel na asi 30 metru vzdáleném kroví, automobil se pomalu blízí po ceste k nám. Suché vetvicky krupou pod koly, kroví se stává stále více osvetlené a já cítím jak mi v tichu noci busí srdce. Kdo to jen muze být? Pokud by si jen odskocil na záchod, proc by mu pul hodiny bezel motor? Kdyby si privezl slecnu za úcelem vzájemných milostných hrátek, proc nebyly slyset zádné hlasy? Nemohl náhodou cekat na nekoho dalsího, který se ale nedostavil, protoze nás jeste za sera zpozoroval treba z vesnice? Mám pocit, ze busení srdce snad prehlusí celé nocní ticho. Najednou auto uz dál nejede a couvá, otácí se a odjízdí nekam smerem na novou silnici. Jesteze tam byla ta hromada nalámaných klacku, jinak by zajel treba dál a pak by nás mel prímo pred reflektory. Odpoved na otázky se uz asi nedozvíme, kazdopádne do rána se uz nic nestalo a mi po krátké snídani zacali sjízdet ke Skadarskému jezeru. Zdejsí krajina je divoká, jako stvorená pro nejaký zlocin, který se ovsem nikdy nevyjasní.

Príbeh s Vesnou od Vjetrniku není ani trochu tak napínavý, ale bylo príjemné strávit vecer a ráno v Krivé doline. Rodina nám dovolila spát na jejich louce a tak jsme se utáborili a varili a pripravovali se na noc. Mezitím za námi prisel brigádník Milos a dcera Vesna a ruzne se nás vyptávali. Bylo to príjemné zpestrení. Rodina odjízdí z Podgorice na léto sem do hor, aby chovala dobytek a pracovali v lese. Mají nekolik psu, kterí nemají z nasí návstevy prílisnou radost a celou noc stekají, nez se je podarí rádne okriknout a svázat. Ráno si pak jdu k nim pro vodu a maminka nám pribalí sýr, rajcata a chleba. Pak nás jeste pozve k obedu, pak prijedou Vesny starsí bratri a tak s nimi hovoríme a jíme smazené papriky se sýrem a v mezicase fotografujeme Vesnu a celou rodinu. Na Vesne je videt, ze je jí líto, ze uz odjízdíme, s kým si tady bude hrát.

Navstívili jsme nekolik národních parku Lovcen, Skadarsko jezero, Biogradska jezera a Durmitor. Do nekterých parku se vybírá vstupné 2 eura za osobu. Není to moc, ale treba v Lovcenu, kdyz jsem ríkal správci parku u závory, ze jenom projízdíme a ze ten park tam v podstate nepotrebujeme, prohlásil: "Nacionální park, je nacionální park" a pak uz chtel zaplatit jen za jednu osobu. Ale uvazte sami, kdyz se tam muze smrdet s auty, proc by mel cyklista platit poplatky :-). Dalsí dve eura za osobu po nás chtela tentokrát paní (taková starsí teta) u vstupu do Biogradských jezer, ale zrejme byla trochu zaskocená, kdyz pred námi se o vstup dozadovali dve auta plná znacne opilých a hodne rozjarených výrostku, ze nám sice oznámila Nemecky co máme zaplatit, ale pak nám rekla at jedeme. No a nakonec se dalsí eura vybírají v Durmitoru u prístupové silnice k Crnemu jezeru, ale to je skutecne kuriozita a záhada, protoze kdyz jdete k jezeru z jiné strany, po jiné ceste, nikdo po vás nic nechce a ze tech mozností je hodne.

Dalsí príhoda s místními lidmi se nám tentokrát prihodila na vecer ve vesnicce Vilusi nedaleko hranic z Bosnou a Hercegovinou. Abych vás trochu vtáhl do deje, tak si predstavte, ze na konci dne máte v nohou neco okolo 100 km a projízdíte uz asi tak 20 km hornatou pohranicní oblastí. Terén není prílis kopcovitý, ale spíse se jedná o zvlnenou náhorní rovinu, asi tak v 900 m nad morem. Zdejsí krajina je témer neprostupne porostlá hustými keri a cas od casu minete malou z velké cásti opustenou a poborenou, nebo vypálenou vesnici, kde neuvidíte zivácka, nanejvýs zaslechnete z dáli stekot psa. Ve vetsí vesnicce projízdíme kolem prázdné hospody, coz je videt ze silnice dokorán otevrenými dvermi. Stopy boju z minulosti jsou zde patrné na kazdém rohu. A ted potrebujete v této krajine strávit noc. V krajine kde je pravdepodobný výskyt min, nemáte vodu, ani nic k jídlu. Zastavujeme ve Vilusi pred hospodou. Místní si nás okamzite vsimli a pozorují nás. Sasa jde nakoupit do krámku vedle hospody, chleba uz nemají, tak se budeme muset spokojit s rýzi a rajcaty. Premýslíme kam se pujdeme optat na spaní na zahrade, kdyz to uz nás k sobe ke stolu volá starsí Cernohorec a objednává nám pivo. Mladsí hosi od vedlejsího stolu se nás neustále snazí presvedcit, aby jsme jim pujcili kolo, ale nás hostitel jim vysvetluje, ze jsme tady jeho hosti. Vymenujeme si neco slov a pak zabrousíme na téma jeho zahrady. On s tím nemá problém a asi i plánoval, ze u neho prespíme. Po dvou pivech odcházíme k nemu domu. Pán zije se svojí maminkou a bratrem, jehoz zena má tri deti. Mají domek, stáj, krávu, dva kone, neco prasat a slepice. Sedíme pred domem a pijeme dalsí piva, k tomu pojídáme kravský sýr, susenou sunku z prasete a chleba. Pak dostáváme ochutnat nadojeného mléka a usínáme kolem pulnoci v svestkovém háji na zahrade. Ráno se k snídani podává káva a rakije, pak jeste posedíme u hospody a vyrázíme do Hercegoviny.