---

Letos jsem mel znovu prílezitost navstívit kraj italských Dolomit. Uz to bude aspon sedm let co jsem tam byl naposledy jeste na dovolené s rodici. A to byl asi ten okamzik, kdy jsem si tento kraj zamiloval. Trochu se tomu sám divím, nebot tenkrát jsem chtel chodit po zajistených cestách. Navíc lehké mi prisli pod mojí úroven a tak jsem chtel zkouset cervené (tezké) a vylézt na Marmoladu po cerné (obzvláste tezké -- jak se píse v pruvodci Zajistené cesty - Dolomity sever a jih ) jsem tehdy povazoval za vrchol slasti. Bohuzel rodice se mnou sli maximálne na modrou a myslím, ze po tretí návsteve tohoto kraje, kdyz s námi jela moje sestra, jsme si vybojovali jednu cervenou. Na druhou stranu na tu cervenou asi jeste dlouho nezapomenu. Tehdy se mi experimentálním zpusobem vryli do pameti významy slov exponovaný a vzdusný. Na vrcholu Toblinger Knoten (2617) jsem se tehdy nebyl schopen postavit, premýslel jsem zda zavolat záchranku pro prípad, ze sestup bude stejne obtízný jako výstup a ve chvíli, kdy se nás nejaká Nemka ptala zda se to dá jít smerem dolu, zakroutili jsme vydesene hlavou s výrazem cloveka co musí odejít zvracet. Ale coz, dneska jsme uz prece jenom starsí a neco jsme uz taky slezli, i kdyz moc toho není a tak muzeme s klidem vyrazit do krajiny nádherných lesu a pastvin z nichz se zvedají monumentální skalní masívy a dá-li pocasí a zaludek asi na nejakou tu skalku vylezem. Výlet jsem plánoval primárne s Veronikou, která si tímto mela trochu osahat lezení po skalách a zároven dosáhnout nejaké té nadmorské výsky. Dále se k nám pridal jiz klasik mých výletu, bývalý spoluzák Standa, který prohlasoval, ze za poslední dobu na sobe máknul, takze bude pochodovat i po teckovaných cestách. Dopravu jsme hledali formou inzerátu na lezci, jako ze bychom se k nekomu nastehovali do auta. Vse vypadalo nadejne s Janou Sulcovou a jejím prítelem, az do chvíle nez nám sdelili, ze nás neberou. Zvolili jsme trochu méne pohodlnou, za to kapánek financne nárocnejsí, variantu cestovat autobusem se spolecností Tourbus. Zpátecní cesta Praha - Bolzano - Praha tak vysla kazdého na 2484 kc. Pro opravdové milovníky minimalizování cestovních nákladu bych rád doporucil stránku cesta do Dolomit. Dozvíte se, jak se dostat na místo prakticky v jakoukoliv denní hodinu za pouzití libovolne mnoho prestupu, ale predevsím se naucíte pouzívat prakticky vsechny mozné slevy jez ve státech po ceste i mimo pouzívají. Jen bych vypíchnul odkaz na stránky integrovaného dopravního systému jizního Tyrolska, to se vám muze hodit. Urcite se vám bude hodit mapa. IGM_50 Brunico , IGM_50 La Marmolada , Tobacco - 006 val di fassa e dolomiti fassane .

Cestu jsme zahájili cestou vlakem z Hostivare na hlavák. Na Florenci uz cekal Standa s obrovským batohem. Jak jsme posléze zjistili prehnal to trochu s mnozstvím jídla, naopak já s Veronikou jsme tento aspekt výpravy trochu podcenili (ani jedna tatranka). Autobus prijel celkem na cas, jen pro nás byla nová zkusenost telefonická rezervace jízdenky, kdy nic neplatíte a taky nemáte zádný doklad, nastestí o nás vedeli a snad by nás nevysoupli, pokud by bylo málo místa.

Nekdy po deváté jsme dorazili na autobusák v Bolzánu. Nedaleko byl príjemný parcík plný Marokáncu, akorát stvorený pro príjemné posnídání. Jelikoz busy jezdí z Bolzána do Canazei bud ráno, nebo az odpoledne, byly zde návrhy jistých dobrodruhu jet stopem. Dokonce jsme se i vydali za mesto, ale v dusledku nevlastnictví mapy Bolzana a téz rady moudrého kolemjdoucího, který nás poslal asi 3 km po silnici na krizovatku, se vsechny dobrodruzné plány shrábli ze stolu a vrátili jsme se cekat na odpolední autobus.

Konkrétne jsme tedy jeli do vesnice Campitello di Fassa, z níz vedla cesta ke skupine Langkofel, kterou budeme dobývat následující den. Sli jsme po ceste 529, nic zvlástního krome toho, ze vedla do kopce. Asi tak 3/4 hodiny pred chatou Friedr.-August-Htt. se objevil sympatický plácek pro nás stan, skrytý verejnosti od cesty.

Na dnesek bylo hláseno nejhorsí pocasí (rain). K tomu by stálo ríci, ze rídit se touto predpovedí pro Bolzano, nebo Cortinu d'Ampezzo nemá prílis význam, nebot jak uvidíte úplne hezky nebylo, ale rozhodne se nejednalo o zádný trvalý dést a i v ostatních dnech se na tyto predpovedi nedalo spolehnout.

Vyrazili jsme tudíz k chate Friedr.-August-Htt., odtud vede zkratka na cestu 525, která stoupá podél lanovky na chatu Rifuge T. Demetz (2681). Odtud je mozné kochat se pohledem na Marmoladu (3342), ale v nasem prípade se kolem nás stahovala mracna a funel studený vítr, tak jsme klesali k chate Rifuge Vicenza (2253). Zde jsme lehce poobedvali (lehce protoze jsme toho víc nemeli). Jelikoz Veronika uz od rána reptala, ze se jí moc chodit nechce, tak jsme se z ní na chate rozloucili s tím, ze obejde masív z levé strany a my pujdeme pres ferratu Oskar-Schuster-Steig, která zacíná u chaty a vede na vrchol Plattkofel (2954). Nez se ovsem dostanete k lanum, které tam vlastne nejsou, musíte nejprve vyslápnout cca 400 výskových metru, tam pak najdete první úsek fixního lana.

Zde se ukázalo jako problémové pocasí. Horu pohltil mrak a klesal stále níz, takze uz nebylo ani moc videt a co kdyby prisla bourka (vzpomínal jsem na Dachstein). Po chvíli se k mlze pridalo snezení a to sem jiz ríkal Standovi, ze bychom se mohli vrátit. Po konzultaci s ostatními na ceste jsme se rozhodli po sestup. Asi o sto metru níz jiz mlha nebyla tak hustá a tak jsme chvíli premýsleli abychom posléze dosli az k chate kde jsme se znovu rozhodli vyskrabat se nahoru a pokusit se o výstup po druhé.

Jako hezký vtip mi prisel první 5-ti metrový úsek lana, jez nevedl v nijak odlisném terénu jako dalsí pulka cesty, jenze tam uz lano nebylo. Kdesi jsem cetl, ze cesta není moc jistená a vede terénem obtíznosti I - II UIIA. Prislo mi to jako pekné lezení. Z pocátku je to takový pekný komín. Ve chvíli kdy se k nejistenému lezení pridaly bezprostrední pohledy do bezedných strzí, mel jsem gatích udeláno. Zhruba od druhé poloviny cesty se jiz lana vyskytovala více nez sporadicky. Jelikoz nás zase pohltil mrak, nemel jsem z cesty zrovna dobrý pocit. Záver byl jak jinak nejisten, ale nebylo snad ani moc potreba. Neprílis exponovaným terénem se dalo po suti vyskrábat do sedýlka asi 15 metru pod vrcholem. Z vrcholu byla k videní úzasná panorámata.

Sestup dolu vedl po turistické ceste k chate Plattkofel htt. (2297), dále pak k nasemu stanu. Po ceste bylo k videní nekolik svistu.

Ráno jsme sbalili stan a vyrazili s batohama do sedla Grödner Joch, abychom posléze zdolali dve ferraty ve skupine Puez. Sli jsme pres námi známou chatu Friedr.-August-Htt., kde se pasou docela legracní krávy, ci co to je. Dále pak pekným údolím po ceste 657 a dále pak po ceste, kterou nemám v mape a vede hostinci Gerard a pak mi prijde, ze jde podobne jako cesta 654. Zde je docela pekná loucka na stany, my vsak potrebovali dál, alespon do sedla.

V sedle je krome brutálního mnozství turistu, také pekná kaplicka. Batohy jsme nechali stranou od cesty pod velikou borovicí a vyrazili k horní stanici lanovky od níz vede cesta na nase ferraty. Nejprve jsme vyrazili na modrou na vrchol Grosse Tschierspitze (2592). Cesta byla pohodová s peknými výhledy, jen bylo treba nastoupat zase nejaké metry sutí k zacátku cesty. Veronika to na zacátku vzdala a ze tu na nás pocká. Kdyz jsme se vraceli, sla uz Veronika nahoru a tak sem sel na vrchol dvakrát.

Druhá cesta na vrchol Tschierspitze V (2527), byla stejne krátká, ale jednalo se o cervenou cestu a rozdíl byl skutecne znát. Cesta vedla casto kolmo vzhuru po napnutých lanech. U vrcholového kríze se mohl clovek pekne porozhlédnout po okolí. Sestup je mozné resit druhou cestou, která je výrazne lehcí a vede do sedla pod vrcholem a pak sutovým zlabem zpet k místu nástupu.

Nocleh jsme realizovali pár metru pod nasí borovicí na pekné skryté rovince. Pri západu slunce tu byl bájecný výhled na severní stenu skupiny Sella.

Ráno jsme se presunuli na paloucek s komfortní turistickou útulnou, tureckým záchodem a mnoho lavickami. Je to na ceste od sedla nedaleko místa kde se cesta setkává s cestou 651. Zde jsme schovali batohy do lesa a vyrazili na okruzní cestu na vrchol Piz Boe (3152). Nejprve se slo po ceste 645, pekným lesem pripomínající tak trochu Sumavu. Dále pak kolem sjezdovek po ceste 638 az chate Rifuge F. Kostner a. Vallon (2541). Odtud pak po ceste az do skalního kotle a odtud jiz zacíná krátká a lehká zajistená cesta Lichtenfelser Steig. Písí, ze je lehká, ale místy docela kolmá a jako bonus je zde nutno prekonat lanový zebrík.

Dále pak po skalách az k vrcholu Piz Boe (3152). Zde stojí chata, jakej si obrovskej billboard na plakáty a chodí sem od chaty Rifuge Boe nechutne moc lidí. Po ceste je ovsem geniální výhled na Marmoladu. Od chaty Boe po ceste 651 zpet do údolí.

Cesta 651 vede, rekl bych, az nechutným sutovým údolím, od chaty nejprve jistená lanem. Záver cesty prudce klesá kolem potoka. Po celém dni je z toho clovek docela unavený.

Dnes jsme se rozhodli pro zdolání zajistené cesty Pisciadústeig vedoucí k chate PisciadúseeHütte (2587). Rozhodli jsme se pro výstup i pres to, ze jsme vcerejsího dne videli zástupy lidí vyset v tesné blízkosti za sebou. Mozná nás stejne jako vsechny ostatní lákal vzdusný lanový most, který jiz byl avizován na rozcestí.

Nastoupili jsme na cestu se Standou kolem pul osmé (Veronika se rozhodla vyjít na chatu po klasické ceste a pockat tam na nás), presto jiz pred námi lezlo minimálne 10 lidí. Pocátecní, celkem strmý úsek vedl nejprve po zebrících, dále pak lehkým traverzem po kolících a kramlích. Cást cesty byla mokrá a uklouzané kolíky se hodne smýkaly. Ale jelikoz se jedná jen o nekolik desítek metru dlouhý úsek, nebyl problém ho zvládnout.

Dále se pak asi 10 minut pokracovalo pesky, nez zacal druhý podstatne delsí úsek. Obtíznost úseku bych hodnotil na lehcí cervenou, mozná taky pro to, ze jsem lezl ve skupince 10 lidí, kterí se pohybovali vcelku pomalu a tak sem si mohl opravdu v klidu promýslet kazdý krok. Je ale pravdou, ze jsme stoupali celkem strme vzhuru a po nejaké dobe se pod námi vytvorila úctyhodná díra. Po té co nás pustil asi 70. letý starík, tempo se výrazne zrychlilo a po chvíli jsem lezl prakticky sám. Dolezl jsem az do místa kdy je mozné ferratu opustit a k chate dojít po normální ceste.

Odtud jsem pokracoval prakticky kolmo vzhuru, chvíli po zebríku, chvíli po kramlích a nekdy jen na lane. Jednalo se o docela fyzicky nárocný úsek, který ústil práve u zminovaného lanového mostu. Jak jsem se na nej po celou cestu tesil, tak pod predchozím úseku se jednalo o trapných 6 metru po prkne.

U chaty na nás cekala Veronika, kterou pozval nejaký Rakusák na kafe a jablecný kolác. Trochu jsme téz poobedvali, mezitím u chaty pristála helikoptéra s nejakým líným fotografem, který si sel fotit lidi na ferratu. Následne jsme sestoupili po klasické ceste 666 zpet do údolí.

Následoval presun do vesnice Corvara, kde jsme po polední sieste (do 15:30) nakoupili v místním krámku nejaké potraviny na dalsí dny (skoro nic tam nemají, ale nejaký chleba a tak jo). Standu po ceste bolelo koleno, takze moc radostne neposkakoval. Po nákupu jsme dosli do vesnice La Villa a odsud po ceste 12 neco nad vesnici, kde jsme na skrytém plácku postavili stan.

Jelikoz mel Standa bolavou nohu, rozhodl se s námi dnes nejít a tak jsem vyrazil s Veronikou na cestu Heiligkreuzkofel. Nejprve po ceste 12 a následne pak po ceste 15 po krízové ceste az ke kostelíku odkud vede jiz cesta 7 pres ferratu. Prístup a vlastne i samotná cesta vede hodne sutovým terénem, není prílis obtízná ani moc jistená, ale v problémových místech se lano vyskytuje. Jelikoz bylo od rána docela nestálé pocasí, rozhodli jsme se nepokracovat na vrchol Heiligkreuzkofel (2907). Po obede v sedle jsme jeste pokracovali nádhernou kamenitou náhorní planinou k jezeru Lago Parom (2313), pred nímz jsme odbocili na cestu 12 a vrátili se zpet ke stanu. Vecer trochu prselo.

Standovi se koleno nelepsilo a i Veronika zacala mít s kolenem problémy, rozhodli jsme se pro prejezd do sedla Karer pass, kde jsme meli v plánu zdolat vrchol Rotwand (2806). Nejprve jsme museli z vesnice La Villa zpet do vesnice Corvara a dále pak busem do Canazei a pak jiz prímo do sedla Karer pass. Po príjezdu jsme hledali místo pro stan, které se nám podarilo najít asi 15 minut od sedla u lesa na louce.

Jelikoz zdravotní stav nasich pacientu nebyl o nic lepsí, zmenili jsme plány o zdolání nejakého vrcholu na duchodcovské procházky po lese a kolem jezera Karer see, kde jsme plánovali opláchnouti nase týden nemytá tela. Nanestestí se jedná o docela frekventovanou oblast a asi z toho duvodu je jezero obehnáno ohradou a navíc kolem stojí kolem 150 lidí, takze se ocista nekonala. K veceru zase prselo a tak jsme zalezli do stanu a chrápali.

Ráno jsme si museli trochu privstat na autobus do Bolzána, který jel chvíli po deváté. Autobus byl krome nás úplne prázdný. Po hodine a pul klickování sílenými serpentinami jsme vystoupili na autobusáku v Bolzánu. Trochu sokem pro nás byly zavrené vsechny prodejny s potravinami. Nakonec jsme si ve stánku koupili kazdý pulku kurete a bylo po ptákách. Pri cekání na autobus v místním parku nás kontaktoval Honza Skvára, jez delá kdesi pod Neapolí nacerno zedníka, trochu si privydelává prodejem drog a jinak hlavne hodne hulí a pije. Od nej jsme se dozvedeli vse mozné ohledne hulení a taky práce v Itálii nacerno, taky o velkém poctu Marokáncu a tak.

V autobuse se nasel jeste jeden týpek co hodne chlastat a pracoval nacerno, takze se s Honzou porádne ozrali, Michal tedy delal podstatne vetsí bordel a "umrel" prakticky az po nejakých 20-ti pivech a flasce vodky, Honza v buse balil nejakou blondýnu, takze o nem nebylo prakticky vedet. No a nekdy pred pul pátou ráno jsme dorazili do Prahy.