---

Jiz to bude skoro dva roky, co se snazím presvedcit mého otce na víkendový Výlet do Rakouských hor "pod Vídní". Ted se mi to povedlo, konkrétne na pohorí Hochswab. V oblasti je mozné mimo klasickou turistiku podniknout akce i na ferratách, ale na to by se otec uz moc netváril.

Dojeli jsme tedy do vesnicky Weichselboden, kde jsme se Sasou nocovali pod stanem nedaleko parkoviste a tatka spal v aute. Vedle parkoviste je stolek a lavice a taky studánka s dobrou vodou (z oblasti se voda transportuje potrubím az do Vídne). Nejvetsí prekvapení bylo ale v korýtku studánky, kde se chladila basa piva, vedle pokladnicka a nápis, neco ve smyslu:"Poutníku, cesta byla dlouhá, svlaz hrdlo v této studánce...". No toz jsme to s nadsením se Sasou vyuzili. K rízecku se to vyslovene hodilo. Tatka byl trochu opatrný, ale nakonec si taky jedno dal. Pres noc lehce prselo, ale ráno uz bylo dobre.

Cestu jsme zacali trochu netradicne a to nejprve cestou údolím, v podstate opacným smerem, nez jsme potrebovali. Takto jsme sli az na místo zvané "Kastenriegel", odkud uz cesta vedla hodne do kopce, ale taky se stácela tím správným smerem.

Cestou se nám ovsem prihodila dalsí jedinecná príhoda. U jedné hájovny, se pásli dva kone. Kdyz jsme k nim dosli ze zadu cosi zadusalo a z niceho nic se pred námi objevil kamzík. Nejprve jsme se chovali opatrne, aby neutekl, ale v zápetí jsme zjistili, ze kamzík se v podstate nebojí a dokonce nás zacal doprovázet. Zjistili jsme, ze na jedno oko nevidí a trochu kulhal na jednu nohu, tak jsme si rekli, ze je uz asi ochocený. Ovsem kamzík prekonal nase predstavy, protoze nakonec s námi sel az do obeda a mi zacali premýslet, co s ním udeláme, jelikoz jsme plánovali spát na chate a tam by ho s námi urcite nepustili. Nakonec se vse vyresilo hned po obede, kdy jsme potkali jeden rakouský pár a kamzík nás bez rozloucení opustil a sel za nimi. Ti se ho ovsem báli a utíkali pred ním.

Po obede jsme jeste nejaký cas stoupali vzhuru, nez jsme se dostali na samotný hreben. Po tomto hrebenu je pak mozné dojít az na samotný vrchol Hochswabu. To ze se nyní budeme pohybovat na hrebenu, ale neznamená, ze bychom uz nesli do kopce, hreben je totiz lehce zvlnený a na rozcestí Ochsenreichkar cesta vede do pomerne hlubokého, v tuto dobu jeste zasnezeného údolí, kde jsme se nakonec rozhodli strávit noc.

Z hrebenu jsou za pekného dne, jako byl ten nás, parádní výhledy do okolí, akorát jsem s ohledem na mého otce neodhadl délku trasy na tento den. Tatka uz od zacátku hrebenu prílis nemohl a tak se poptával po blizsích chatách. Ale jak jsme zjistili pohledem do mapy, zádná výrazne blizsí chata nez Schiestlhaus v okolí nebyla a to byl duvod, proc jsme se rozhodli prespat pod sirákem ve výse zmíneném údolí. Pocasí bylo luxusní jen trochu nepríjemne foukal vítr a tak jsme hledali nejaké závetrí, to se nám ale prílis nedarilo, foukalo proste vsude. Nakonec jsme zjistili, ze tesne nad zemí tolik nefouká a tak jsme se smírili s tímto faktem a vybudovali nás tábor v malém dolíku z jedné strany krytým asi 30 cm hrází kamení. Me se Sasou tento zpusob nocování prílis neprekvapil, ale tatínek, kterého práve cekala první noc pod sirou oblohou, stále mluvil o nasí poslední noci. Nakonec se oblékl do vseho co mel po ruce, spal v mém spacáku s extrémem do minus dvaceti a nakonec se vyjádril, ze mu ani nebyla moc zima :-).

Behem noci vrchol Hochswabu zahalila jakási mlha, takze ranní vstávaní nebylo do slunecného dne, ale bylo spíse sychravo. Za takového pocasí nechtel otec ani slyset o pokracování na samotný vrchol a na rozcestí v sedle se rozhodl, ze bude samostatne sestupovat do naseho výchozího místa, vesnicky Weichselboden. Já se Sasou jsme sli zdolat vrchol.

Cestou nás míjeli v davy lidí sestupující od chaty Schiestlhaus, jen nekolik nadsencu stoupalo v nasem smeru. Na dohled od chaty jsme slozili batohy mezi balvany a vydali se na vrchol na lehko. Výstup nám trval asi 20 minut. Na vrcholu byla ocekávaná "spicková" viditelnost a tak po povinné vrcholové fotografii jsme se odebrali zpet k batohum. Zde se jiz stával zrejmým fakt, ze jsme výstup uspechali, nebot mlha se zacala trhat a asi po hodine sestupu se Hochswab z mlhy úplne vyloupl a byl nádherný slunecný den. Moc nám to ale nevadilo, kochali jsme se výhledy pri sestupu a doháneli otce.

Trochu nás prekvapilo, ze na nás necekal na louce u chaty Edelbodenalm, nicméne jsme se pustili do rychlejsího stíhání. Cesta pod chatou není nic moc, cástecne se jde vytezeným lesem a cástecne po silnici. Uz jsme skoro nadosah od vesnicky a otce stále ne a ne dohonit. Nakonec potkáváme pár jdoucí vzhuru, ptáme se na tatku, ale oni nikoho nepotkali. Provádím sadu ruzných výpoctu a je mi skoro jasné, ze az dorazíme k autu, tatka tam nebude. Presne tak se i stalo. U auta nikdo nebyl. Ptáme se rodinky hrající si opodál, ale taky si nikoho nevsimli. Co ted? Napadlo nás, ze mohl pri sestupu zabloudit a sejít po jiné ceste k nedalekému jezeru. Taky nás napadá, ze mohl pri sestupu nekam spadnout, ale ríkáme si, ze bysme ho snad videli.

Nakonec nevydrzím a volám 112 a ptám se, zda v oblasti nebyla nejaká nehoda. Policista mi nakonec sdeluje, ze o nicem neví a pokud se do nekolika hodin neobjeví, mám zavolat znovu. Píseme za sterac vzkaz a jdeme zpet nahoru. Potkáváme skupinu, co sedela na oné louce a kdyz se optáme na otce, odpovídají nám, ze za chvíli tu bude. Skutecne za okamzik se objeví za rekou. Po shledání se dozvídáme, ze skutecne sesel dolu k jezeru.

Po krátkém odpocinku sedáme do auta odjízdíme do Mariazell, kde vyplníme cas cekáním na msi v hospudce jedním pivkem. Po msi odjízdíme do Brna.