aneb

prázdniny s neprítelem

Na úvod bych chtel uvést motivaci a tudíz vlastne duvod, proc jiz tak dlouhou dobu prahnu po návsteve techto vpravde monumentálních hor. Zhruba pred peti lety, mi bylo nekolikrát v rámci dovolené s rodici umozneno navstívit oblast italských Dolomit a jejich krása ve me zustala az do dnesních dnu. Casto jsem slýchal o podobnosti Dolomit a Julských Alp a tak ve me vznikl asi první plamínek touhy a zvedavosti. Za podstatne vetsí "zázeh" povazuji setkání s mojí kamarádkou pred dvema roky, která prisla s fotografiemi z jarní návstevy Julských Alp. Snímky místy hodnotila jako "nepovedené", ale já na nich videl to, co si má mysl sotva odvázila predstavit v tech nejdobrodruznejsích snech odehrávajících se v horském prostredí. Vsude byl jeste sníh, skály a krajina porostlá odváznými stromecky precházející postupne v klec a travnaté stráne. A letos v léte se muj sen z nenadání vyplnil, ale nebylo to vsechno tak jednoduché a idealistické, jak si to má mysl kdysi predstavovala.

Na konci cervna to skoro vypadalo, ze první tri týdny v cervenci "nucene" strávím prací na diplomce, ale asi týden pred koncem mesíce, za mnou prisel Standa a zeptal se, zda-li bych s ním a jeste Honzou a jeho slecnou Janou nevyjel na takový "multizázitkový" trí týdenní výlet. Dozvedel jsem se o plánu strávit cca dva týdny v horách a nakonec zajet nekam k chorvatskému mori a trochu si odpocinout. Trochu me prekvapila prakticky úplná absence plánu, jez bych já týden pred odjezdem alespon v hrubých rysech cekal. Prý za to muze ten clovek, co mel jet místo me a co se na nás, podle slov nekterých "vysral". Honzu, který delal ridice a téz poskytnul své auto, jsem mel moznost poznat spíse po profesní stránce, nez jako cloveka, kdyz mu bylo nabídnuto odejít z naseho skupinového projektu, pro jeho "nadmernou" zainteresovanost a nadsenost v celé veci. Cítil jsem moznost vzniku problému, ale ani ve snu me nenapadlo, jakých rozmeru nakonec nabudou. To bych jiz moc predbíhal, nakonec jsem Standovu nabídku prijal a príbeh mohl zacít. Nejprve nás cesta zavedla k jezeru Hallstätt, odkud následoval plánovaný dvou denní výstup na témer 3000 metru vysoký Hoher Dachstein. Dále nás melo cekat cca 8 dní v Julských Alpách a na záver asi tak 4 dny v Chorvatsku u more.

Urcite se vám bude hodit mapa. Mapa Julských Alp , Mapa stredu Rakouska .

Probouzím se na své postýlce na koleji ve znacne "virtuálním" stavu (mám pocit, ze svet kolem me je virtuální realita - muze za to tech pár vcerejsích piv ??? :-)) a taky mám pocit, ze to bylo znacne brzy, ale uz si nepamatuju presne v kolik :-). Naslapu zbylých nekolik drobností do batohu a jen verím, ze se mi vcera vecer nepodarilo pribalit treba nejakou cihlu, nebo tak neco. Jiz témer svezí pricházím k autu a teprve ted vidím do ceho se to vlastne máme 4 nasoukat i s veskerou bagází. Jedná se o Opel Corsa a nakonec se to do nej skutecne naslapat dalo.

Vyrázíme na druhou stranu Prahy, kde na nás ceká Jana a pak jiz uháníme smerem Ceské Budejovice, kde si Honza zarídí potrebné dokumenty, vymení si eura ve znacne nevýhodném kurzu (z historických duvodu uvádím, ze letos stálo euro cca 32 Kc a loni bylo skoro o 2 kacky levnejsí) a dále nakoupíme nejaké to jídlo, abychom v cizine prílis nestrádali. Vecer trávíme u Honzy na chate, pohostinná paní Pávková nám pripravila výbornou veceri, po setmení jeste táborák, spekácky a uz nezbývá nez se tesit az definitivne opustíme civilizaci a budeme usínat pod horskými velikány.

Dle plánu máme dnes dorazit k Hallstättskému jezeru a najít nejaké vhodné místo pro auto a pro prespání. Jedeme pres Dolní Dvoriste smerem na Linz, na celnici pozádáme o razítko do pasu, to kvuli cestovnímu pripojistení na ISIC kartu. Lehce po obede projízdíme jiz mesteckem Hallstatt, ale místo vysneného slunecného pocasí, nás jiz od samého rána provází obloha plná oblacnosti a u jezera nás dokonce provází slabý, ale zato vytrvalý dést. Auto necháváme na posledním parkovisti na ceste 601 a po prebalení batohu vyrázíme ve spolecnosti destových kapek vzhuru na Dachstein.

Stoupáme po asfaltové silnici prekrásným údolím s nekolika vodopády az dorazíme k mostu pres dravou rícku ci velký potok. Je to místo, kde si muzeme odzkouset zda máme závrate. Pri pohledu nekolik desítek metru do hlubin dravého proudu a pri vedomí, jak nízké je na moste zábradlí, nemám opravdu nejlepsí pocit. Zde také silnici opoustí nase cesta, ale mi pokracujeme dále ve snaze najít nejaké pekné místo pro dnesní noc. Trochu se nám nepovedli pocty v odbockách a tak je nutno se trochu vrátit. Nakonec nalézáme na louce u cesty nekolik pasteveckých opustených domku, pred jejichz dvermi strávíme noc (je tam totiz stríska a tudíz budeme v suchu). Místo je nedaleko rozcestí cesty 601 a cesty 613, nelze to prehlédnout.

Po veceri máme se Standou jeste plno nevyuzité energie a tak plánujeme krátkou procházku kolem pramenu místní rícky. Honza s Janou s námi nejdou a je to zrejme první príznak budoucích událostí . Vecer se udelalo docela hezky a dokonce chvíli zasvitlo slunce. Rozhodne doporucuju zajít se podívat k pramenu té rícky, byl to pro me docela dobrý zázitek. Prakticky na nekolika metrech ve skále, zde vyverá dle mých merítek docela slusná rícka.

Dalsí den, co se pocasí týce, predchozí moc nepredcil a tudíz musíme dát za vdek spolecnosti obcasnému desti. Stoupáme po ceste smerem k chate Wiesberg house (1882), kde me z veliké dálky stekotem vítá místní alík. Po chvíli mám pocit, ze stekot jiz neznamená: "Stuj nebo te zakousnu!!!", ale naopak: "Tak tady nestuj a pojd dál, prsí a uz me to tady taky nebaví!!!" V chate promluvím s chatarem o pocasí a dozvím se o zlepsení v nedeli, coz je den naseho odjezdu z Rakouska. Udeláme si obed z vlastních zásob, chatari to nevadí, jen pití máme prý nekam schovat. Honza, Jana a Standa zkousejí místní polévky (cena cca 100 Kc). U rozpálených kamen, rychle schnou nase promocená tricka a jiz je cas jít dále k Simony Hütte (2206). Asi 100 výskových metru pod chatou zacíná dopravní lanovka na chatu, jsou tu dve otevrené boudy se sneznými skútry, kuzemi a podle velmi silného zápachu hádám i jeste s necím navíc, ale tak dva az tri lidi by se tu v krizi vyspali. Honza a Jana se rozhodli provetrat penezenku a za nejakých cca 550 Kc prespat na Simony Hütte, my to povazovali za prehnané a sli radeji hledat místo pro stan (v oblasti pod lanovkou, jsou tak dve pekná místa pro stan). Pri výstupu na chatu je cástecne ve skále zhotovený bivak, bohuzel do nej zatíká, ale jinak dobrej. V noci trochu prselo, ale v norme.

Pocasí stále pod psa, takze se moc nedivím, kdyz muj návrh na lehké ocíhnutí ledovce, nebo výstupu Hohes Kreuz (2837) po skále je Honzou jednohlasne smeten ze stolu a tudíz vyslovena rezignace nad Dachsteinem a vyhlásen návrat k autu. Téz si myslím, ze za pocasí, kdy jsou jen obcas videt spodní úseky ledovcových jazyku a o pozici vrcholu se muzeme opravdu jen dohadovat, je opravdu nesmysl premýslet na výstup.

Sestup do údolí není zdaleka tak namáhavý jako výstup (kdo by to do nej rekl :-)) a tak uz nekdy kolem tretí hodiny odpolední stepujeme u auta a dáváme si rádne do nosu toustového chleba. Navrhl jsem, ze nedaleko je klettersteig Seewand, jez je prý povazován za jednu z nejobtíznejsích zajistených cest na svete (trochu honosné, kdyz jsou zajistené cesty prakticky jen v Itálii a Rakousku) a jelikoz prakticky nikdo z nás nemel velkou zkusenost s takovými cestami, povazoval jsem za dobrý nápad trochu ji omrknout :-). Kupodivu nápad byl prijat takrka z jásotem a tak nebránilo nic v presunu se pod nej. Navíc hned pres cestu se nalézá krásné parkoviste a loucka, prímo vybízející k nocování, bohuzel je to tam zakázané, ale 5 ceských stanu mluvilo trochu proti zákazu. Téz se dá prespat pod prístreskem u záchodku, coz byl prípad me a Standy.

Po zjistení, ze klettersteig nezacíná prímo od jezera, ale az asi 400 metru nad jezerem, vydrzelo nadsení o pruzkum jen u me a Standy. Za 45 minut se dá "vyhulit" pod ferratu a pak jiz blbnout na skále. Bylo mokro a skoro vecer a tak jsme jen odzkouseli na pár desítkách metru, jak se na takových cestách jistit a jak to vlastne vypadá. Po návratu zájemci odzkouseli teplotu vody v jezeru, nebylo to vsak nejak strasné, ale na "cachtání" se pár desítek stupnu navíc rozhodne hodí :-).

Dnesní den mel ve znaku presun do Julských Alp. Cesta vedla pres Villach, kousek Itálií a pak sedlem Predil vnikla do Slovinska. Auto jsme nechali na malém parkovacím plácku na odbocce vojenské silnice vedoucí k chate pod Mangartem. Jak je uz asi zrejmé, nasím prvním cílem v Julských Alpách byl vrchol Mangart (2679), rozprostírající se na italsko-slovinské hranici.

Od auta jsme sli chvíli po silnici a dále pak sutovitým korytem mangartského potoka, zde je dobré doplnit zásoby vody, nebot po zkusenostech s vápencovými horami musím konstatovat, ze voda se po nekolika metrech od pramenu ztratí mezi kameny a dále je jen videt suché koryto, které zrejme obsahuje vodu jen pri jarním tání snehu. Prespali jsme ve stanech v lese asi tak 10 minut chuze za chatou na mangartské planine. Predpoved pocasí nelhala opravdu byla témer bezmracná obloha a to nejen v oblasti Dachsteinu.

Budícek ve forme pískajícího Standy me probudil z tvrdého spánku v 6:00, po standardních úkonech jez cítají sklizení stanu a prípravu snídane se nase 4 clenné druzstvo vydalo vstríc dobití vrcholu Mangart. Pocasí nám hrálo do not a ze samého zacátku byli slabsí clenové naseho týmu pobízeni stádem ovcí hnaných na kazdodenní pastvu. Opustili jsme na chvíli znacku a pokracovali dále po silnici abychom mohli doplnit zásoby vody na cestu, která nás znovu mela dle odhadu zavést k vode az dalsí den k veceru.

Nase cesta byla plánovaná jako dvoudenní okruh, který vedl pres vrchol Mangartu, dále pak do sedla k bivaku Tarvisio (2150), kde je mozno strávit noc a dalsí den pak na vrchol Jalovce (2645) a pres chatu Zavetisce pod Spickom (2084) údolím Koritnica zpet k autu. Tato cesta dle mého názoru nabízí maximum co lze v oblasti dosáhnout, bohuzel fyzické síly naseho druzstva nestacili na tento výlet a tak jsme si museli vystacit pouze s vrcholem Mangartu.

Napojili jsme se znovu na cestu a já závodil s rakouským cyklistou jedoucím do sedla na kole. Ve stoupání to byl docela vyrovnaný závod, ale na rovince mi upláchl. Na zbytek týmu jsem pockal na chate Koca na Mangartském sedlu (1906), kde jsem si osetril odrenou patu od mých fungl nových kozených pohorek obmotáním chodidla a paty obinadlem, docela to fungovalo (rozhodne víc nez náplasti, které se v okamziku strhly). Po malé prestávce jsme vystoupali do sedla k nástupu na ferratu, sli jsme na vrchol slovinskou stranou. Jana byla fyzicky na dne, Honza se zachoval jako skutecný drsnák , nakonec ji teda na horu nenutil a mohla pockat pod kopcem.

Myslím, ze ferrata byla trochu víc nez jen jednoduchá, místy se objevovali docela slusné výhledy, ale na to, ze to byla nase první zajistená cesta, zvládli jsme ji docela v pohode. Na vrcholu bylo spousta lidí a mezi nimi spousta Cechu, mnozí z nich vystoupili na vrchol italskou cestou, která je myslím, úplne bez obtízí. Dolu jsme sestoupili italskou stranou a vsichni spolecne se vydali na zpátecní cestu do údolí.

Nasli jsme docela peknou loucku asi pul hodiny cesty od místa vcerejsího spaní, nebyl tudíz duvod nepostavit stany. Vecer spadlo pár kapek, jen tak na zastrasení.

Pokud bychom spali asi tak o pul hodiny déle, pravdepodobne by nás preválcovalo stádo ovcí, ale nastestí se nám podarilo slozit stany dríve nez se kolem nás prohnali, jen jsme pozdravili bacu, který se pohyboval naprosto mrstne jako vetsina podobných pasáku i pres jejich pomerne vysoký vek. Pri volbe zpátecní cesty v sutové oblasti se Honza projevil jako dokonalý diplomat nebo spíse demagog a schytal to chudák Standa. Kolem obeda jsme dorazili k autu, neco málo pojedli a vyjeli do mestecka Bovec na malé doplnování zásob. Moc jsme toho nekoupili nebot ceny potravin byly asi tak trikrát drazsí nez u nás.

Kazdý se tesil na zaslouzenou koupel a praní smradlavých ponozek a tak nám k tomuto úcelu poslouzila reka Soca pár kilometru za mestem. Dále jsme jeli k odbocce do údolí Zadnja Trenta a kolem chaty Koca pri Izviru Soce (885) az na poslední parkoviste, odkud to bylo nejblíze na vrchol Jalovec (2645). Casu zbyla fura a tak mohl nastat oblíbený bod a to hledání vody. Prestoze se parkoviste nalézá prímo u koryta nejméne 100 metru siroké reky, na povrchu netece ani kapicka. Pokud si nekdo vsimne mokré skály a jde tím smerem, má velkou nadeji, ze po nejaké dobe narazí na pramen z nejz si vodu nabere, tímto zpusobem jsme to v této oblasti delali jeste mnohokrát. Na vecer jsme postavili stan na rovném plácku tesne u reky. Honza a Jana spali na parkovisti v aute.

Budícek nás toto ráno probudil jiz v 5:00 a dle plánu se melo v 6:00 vyrazit na Jalovec, jelikoz cesta na vrchol a zpet je relativne dlouhá. Po probuzení automobilové polovicky nám bylo vypráveno, jak vcera vecer prijeli ochránci Triglavského Národního Parku a zacali lidem prespávajícím v autech vysvetlovat, ze se nacházejí na území národního parku a ze je tu kempování zakázané. Nakonec se to obeslo bez pokuty, vlastne jen vyfasovali nekolik reklamních letáku o tom jak se chovat v parku. Jen me trochu zarází fakt, ze já se Standou spali o pár set metru dál na louce u reky a nikdo se nás nevsiml a pritom jsme maskovací síte nechali z prostorových duvodu doma :-). Dalsí den se opakovala prakticky stejná situace, jen s tím rozdílem, ze chlapci prijeli tentokrát ráno a o jejich prítomnosti nás informoval jeden procházející ceský pár slovy: "Ochranári uz odjeli muzete vstávat". A taky se pán podelil o zkusenost, ze prý na parkovistích je ochráncu docela dost, ale v horách je prý nikdy videl a já z následujícího týdne muzu potvrdit tuto zkusenost.

Vyrazit se nám podarilo asi pet minut po sesté a tady jsem si uvedomil kvuli jaké malickosti se dokáze nastvat clovek, který není schopný priznat vlastní pochybení a zasmát se vlastní blbosti . Stoupání hustým listnatým lesem nás vedlo chate Zavetisce pod spickom (2084), les vystrídaly stráne porostlé kosodrevinou a tesne pod chatou zmizela i ta nejvytrvalejsí klec a kolem nás zustaly stráne plné spousty rozkvetlých lucních kvetu známých myslím i z nasich luk. Taky bych chtel upozornit na docela vysokou prítomnost ruzných me strach nahánejících hadu, zda jsou jedovatí ci ne nedokázu posoudit, ale jsou to vesmes tak pres pul metru dlouhé cerné hadice s ruzne barevným vzorem na zádech.

Chata Zavetisce pod spickom je velice útulná, abych pravdu rekl, nikdy jsem nespatril tak precpaný relativne malý prostor spoustou více ci méne nepotrebných vecí. Navíc chatarem není zádný chlápek, ale dve svérázné zenské, porádek v chate pak vypadá podle toho. Správkyne me velice nadsene provedla po svém království a sdelila mi, ze je dnes velmi vhodný den na výstup na Jalovec.

Aniz bychom se Standou cokoli prílis tusili, prislo to co zrejme prijít muselo a nazval bych to výpovedí, kdy nám bylo ze strany Honzy sdeleno, ze to s nasím chováním opravdu dál uz nejde a tudíz se oddelujeme a muzeme od tohoto okamziku delat co chceme. Prekvapení to bylo docela veliké, zatím me proste jeste nikdo nevysypal uprostred Julských Alp z auta, ale na druhou stranu se docela procistil vzduch a horské zázitky uz nebyly nicím a hlavne nikým kaboneny.

Cesta na Jalovec vede první polovinu v masívu hory Ozebnik (2480), po prekonání této cesty ve skále cástecne jistené ocelovými lany a dalsími jisticími prvky se dostaneme na sutovou planinu, kde se k ceste napojuje jiná z Jalovské Sbrbiny a následne zacne stoupat jiz po masívu Jalovce na jeho hrebínek. Zde jsou velice krásné, vzdusné a letecké výhledy na vsechny strany, asi po 20 minutách dojdeme na vrchol.

Po krátkém odpocinku a obede na vrcholu a samozrejme nutných vrcholových snímcích, jsme se vydali na zpet stejnou cestou k autu. Jen v oblasti Na Kotlu, kde jsme ráno trochu kufrovali, jsme vybrali tu správnou cestu hned na poprvé. Po cca 1,5 hodince pricházejí Honza s Janou hnáni blízící se bourkou. Po príchodu Honza jen prohodil, ze si máme rychle vyndat z auta vsechny veci, ze prý nemají cas a ze za chvíli odjízdejí. Jeste se s námi financne "vyrovnal", nechal Standu nahlédnout do mapy a odjel, zrejme do Chorvatska k mori (díky Bohu, sem si nevzal snorfchl, byla by to zajímavá podívaná, jak s ním chodím po horách :-)).

Vecer dnes obsahoval nekolik vecerí ve snaze alespon trochu zredukovat mnozství vecí, které nám zustalo lezet na parkovisti (Standa poprvé se mnou v horách i podle jeho slov netrpel hlady :-)).

Dnesní den ukázal kolik kilo navíc vází skutecná svoboda. Po rozdelení vsech vecí, vyrazili jsme na pout skrz údolí Zadnja Trenta smerem k monumentální hore Prisojnik (2547). Zacalo téz období obdivu ci "klepání si na celo" ze strany kolemjdoucích turistu. Vzpomínám si na nekolik docela humorných scén, napríklad u chaty Koca pri Izviru Soce, kde autobus ceských turistu postával a olizoval zmrzlinu od Algidy a v tom od hor krácí za pomoci hulek dva blbci a jeden z nich má na sobe dva batohy. Máváním, nadsením i pokrikem nás pak také zdravily autobusy plné rakouských seniorek v serpentinách na silnici do mesta Kranjska Gora.

V okolí Prisojniku vznikl obrovský problém a to voda. Jelikoz jsme v oblasti chteli strávit neco pres dva dny, nez se dostaneme do oblasti u chaty Pogacnikov Dom (2050), bylo nanejvýs nutné býti v blízkosti vody, která byla v mape znacena pouze v dolních pasázích údolí Mlinarica, tudíz se jevilo jako výhodné jít po neznacené ceste, práve údolím Mlinarica. Vse se zdálo v naprostém porádku az do chvíle, nez bylo treba po této ceste jít. Cesta vedla lesem a odbocovalo z ní takové mnozství cest, ze jsme témer neverili v nalezení té správné. Trikrát jsme se museli kus vrátit, ale asi po dvou hodinách nás ve správném smeru utvrdily shnilé ruiny zrejme bývalé hájovny, jez je téz oznacena v mape. Na tomto míste jsme strávili dnesní noc, ale jeste pred tím, jsme uz jen na lehko vyrazili vzhuru po ceste az k místu, kde se mela napojit na znacenou cestu. Po chvíli se lesní porost vystrídal se sutí a my príkre vrávorali na sutových svazích. Jelikoz i v záveru údolí byla k dispozici voda a vsude kolem bylo spousta trávy a kosodreviny, bylo rozhodnuto presunout zítra ráno batohy do druhého výskového tábora nekde v kosodríví.

Dnesní den byl ve znamení zalození druhého výskového tábora a dále pak ve zdolání hory Prisojnik. Pred nástupem na ferratu nám bylo umozneno spatrit pravého a nefalsovaného kozoroha, jak se pásl opodál. Ferrata zacala pomerne prudkým stoupáním a dala nám tak na vedomí, ze není jen tak obycejná. Dále se pak pomerne umoudrila, az do chvíle nez se melo vystoupit do tzv. okna a projít jím na druhou stranu hrebenu. V tomto úseku pomocí zelezných kramlí cesta vede prakticky kolmo vzhuru a je to docela zajímavé. Pokud vás úsek neodradí vstoupíte po chvíli do okna a jiste si pri pohledu na ocividne cerstve uvolnené kameny na dne jeskyne vzpomenete na ceduli varující pred pádem kamení. V mnoha prípadech je ovsem helma naprosto zbytecná, nebot co zmuze proti metrovému "kamínku". Je tu naprosto fantastická akustika, kazdá kapka spadlá na zem dokonale prozvucí prostor. Moc jsem se tam ovsem nezdrzoval a valil skrz na druhou stranu. Tam vás ceká "oddechová" cesta traverzováním nad bezmála dvou kilometrovou propastí. Tato podívaná trvá az do sedla, odkud vede jedna ústupová cesta do údolí a druhá na vrchol. Standa toho mel plný kecky, tak na me zde pockal a já se vydal na vrchol. Cesta pak vede k druhé ústupové ceste zhruba stejným terénem, jak doposud, pak se vse zmírní a samotný výstup na vrchol je pohodová chodicka.

Po návratu do sedla Standa o stejné návratové ceste nechtel ani slyset a tak jsme tedy ustoupili a vrátili k nasemu táborovému místu po ceste c. 1. Byl krásný vecer a snad proto jsme ani nestaveli stan a tesili se kocháním na hvezdnou oblohu, jiste to nebylo zpusobené tím, ze vsechny místa v okolí byly prinejmensím trochu naklonené :-).

Budícek v 5:00 zahájil dnesní obávaný prechod pres sedlo Planja (2349) i s batohy. Nastestí se ukázalo, ze obavy z cesty nejsou úplne na míste a slo to celkem hladce. V sedle jsme pohodili batohy vedle cesty a zabehli si na vrchol Razor (2601). Byl odsud suprový výhled na Triglav (2864). Dále jsme sestupovali nechutnou sutí (jinou se mi zatím potkat nepodarilo, snad v ní jednou naleznu zalíbení :-)) k chate Pogacnikov Dom (2050). Dopravní lanovka, jezírka se smaragdovou vodou a na obzoru se tycí majestátní vrchol Skrlatica (2740), jez mela být nasím dalsím cílem. Ovsem s vodou to je zde velice bídné a tak místo belhání se k Bivaku IV (1980) bylo rozhodnuto klesnout k bivaku bivak pod Lunkjo (1450), prímo pod severní stenou Triglavu. Cesta byla nechutne dlouhá a nozicky nás opravdu bolely, ale komfort prázdného bivaku se nám za toto utrpení odmenil. Spolecnost nám podle návstevní knihy delala rodinka Plha Velkého, ale toho známe jiz z Pyrenejí vid Stando :-).

Ráno jsme schovali batohy do hustého lesa, který obklopoval bivak a vyrazili na Triglav (2864). Zvolili jsme trochu nestandardní tudíz dlouhou, ale zato asi nejjednodussí cestu, která vedla do sedla Luknja (1758), dále pak pár set metru klesla a na odbocce vlevo vedla k chate Trzaska koca (2151) a odtud po takové témer silnici pod skalnatý vrchol Triglavu. Odtud jiz vedla lehce zajistená cesta na samotný vrchol. Po lehkém obede, vzájemném fotografování se, pri kterém jsem málem prisel o svuj chleba s pastikou, zásluhou místního alíka, jsme postoupili k Triglavskému Domu (2515), coz je prý nejvýse polozená chata ve Slovinsku. Dále pak pres "ledovec" a cestou Prag dolu do údolí a nakonec jeste pár set metru k nasemu bivaku.

Po príchodu nikdo z nás opravdu nemel ani pomyslení na nejaký dalsí výletík ci skotacení pred spaním, tech 1800 metru prevýsení a následne i klesání nás nálezite proverilo. Tesne pred spaním dorazila dvojice z Brna a delala nám spolecnost místo Plhu, ti tento vecer uz nerádili.

Dnesní den jsme zahájili záverecný prechod s plnou polní k jezeru Bohinjsko jezero (525). Cesta zacínala stejne jako vcera a to do sedla Luknja a dále pak na chatu Trzaska koca (2151), tam byl plánován nocleh v o trídu lepsím bivaku pár metru za chatou. Tento bivak jsme objevili vcera pri výstupu na Triglav a byl otevrený a moc se líbil. Bohuzel dnes jiz byl zamknutý na visací zámek a tak jsme trochu pozmenili plán a pokracovali k chate Vodnikov Dom (1817), kde by téz mela být voda. Na Trzaské koce jsme uvarili obed, poprvé v mém zivote z vody s roztaveného snehu, moc cisté to nebylo, ale kdyz se to tak dlouho varilo, tak to nemohlo být nijak spatné. Jeste jsme se rozhodovali zda nesestoupit Dolinou Triglavskih Jezer, která je prý moc pekná, ale nakonec zvítezil jiz zmínený vodník. Cesta k nemu uz byla naprosto pohodová, proste jenom mírne z kopce a tot vse. Pod chatou na obrovské louce, kde se páslo stádo krav, jsme objevili pramen s vodou a o pár set metru výse rozbalili stan.

Dnesní den byl posledním dnem v horách a cekalo nás záverecné klesání k Bohinjskému jezeru. Jeste nejakou dobu vedla cesta po horských loukách, ale pak ji nemilosrdne pohltil vsudyprítomný les. Po nekolika hodinách jsme spatrili domky vesnice Stará Fuzina a netrvalo dlouho a sedeli jsme u jezera a varili nudle s omáckou, jakoz to slavnostní jídlo. Koupání v jezere bylo prekvapive príjemné a tak trochu nám jiste vynahradilo chybející koupání v mori. Plácali jsme se tam az tak nejak do vecera a uz se zvedali hledat nejaký vhodný plácek na nocování, kdyz v tom jsem navrhl, sbalit se a kousek odstopovat.

Standa nebyl proti a tak jsme po chvíli stáli na silnici za Starou Fuzinou a prakticky bez jakékoliv mapy premýsleli, jak se to vlastne dostaneme domu, kdyz tady skoro nic nejezdí. Pak zastavil nejaký Chorvat a velice ochotne nás odvezl az na hlavní silnici do mesta Bled. Tam to bylo uz radostnejsí a po chvíli nám stavel nejaký Slovinec, ze kterého se dokonce vyklubal horský záchranár. Jen tak z auta jsme si prohlídli krásu bledského jezera a jiz jsme stáli na silnici smerem na Jesenici. Tam nám zastavil jakýsi sportovní lezec, jez byl na dovolené v Kranjské Gore, u Jesenice nás jeden clovek svezl pár set metru z dálnice a nakonec dne dva mladí kluci nás vyhodili na kraji Kranjské Gory, prímo na silnici do Rakouska. Tam se nám za tmy jeste podarilo stoupnout policajty, ale nikam nás nevzali, ani do chládku :-). Noc jsme strávili v jedné garázi, po tom co jsme okupovali jednu otevrenou a majitel si tam chtel schovat auto, pozval nás do jiné - velice príjemní lidé ti Slovinci.

Príjemná snídane na lavicce pred garází a jiz stepujeme u silnice. Pracovník free shopu nás zaveze k hranici, precházíme peso, slovinského celníka evidentne pobavím slovy: "Good morning, we would like to walk to the Austria.", rakouský celník zato chce vedet zda máme dostatecne penez, kdyz mu ukázu svuj igelitový pytlík s eurama, je spokojen a muze jít do Rakous. Po jisté dobe mávaní nám staví clovek, co nás zavezl do Villachu. Ten jsme pak následne témer presli a neúspesne pak tak hodinku stopovali, kdyz nám úplne necekane zastavil ridic nákladáku vezoucí nejaký betonový desky. Zavezl nás k Radstatu a nás cekalo 3 kilometrové putování po dálnici vstríc veliké benzínové stanici.

Po obede v nesnesitelném vedru stopujeme s cedulí Linz, ale vubec se nedarí a tak lehneme na nekolik hodin do stínu a následne stopujeme bez cedule. Nakonec prekecáme jednoho Turka, aby nás hodil na benzínku u Salzburku. Po ceste nám vysvetlil, ze v Evrope je vsechno sílene drahé a nejlepsí je podle nej Asie. U Salzburku se nám opravdu nedarí a tak tu nakonec prespáváme v lese.

Ráno obejdeme vetsinu kamionu, co tu stáli a ptáme se, zda nekdo nejede do Linze a ve vetsine je odpoved negativní, nebo nás proste vzít nechtejí. Nakonec stopujeme u výjezdu z benzínky a po chvíli nám zastavuje rakusák, jez je nejakým odborníkem pres hady a záby, umí anglicky a tak si docela dobre pokecáme. Vysadil nás asi 40 km od Linze. Asi po pul hodine stopujeme nákladák vezoucí párky do Vídne a tak nás vyhodil v Linzi na parkovisti. Zde následoval obed a po obede stopování na dálnici, dle vyjádrení rakouské policie, poradili nám abychom sli stopovat jinam. Tam nám po chvíli zastaví jedna rakusanka a jelikoz neumí anglicky a my zase nemecky, nedokázala nám ríci, ze jede jen do centra a tudíz nás dovezla az asi 30 km za Linez az k místu kde koncí dálnice a je mozné v klidu stopovat na silnici. Pak uz jen asi dvakrát mávnout rukou a staví nám trochu vychloubacný rakusák ceského puvodu, ale byl hodný a vzal nás do Ceských Budejovic a pred tím jeste na pivo, pohodka.

V Budejovicích prsí a jsme trosicku cvaknutí a tak se nám vubec stopovat nechce a jedeme do Prahy vlakem. Kolem jedenácté vecer pricházíme na pokoj na koleji. Varíme slavnostní lancmeat a jsme rádi, ze to máme za sebou. Rekl bych, ze to nemelo chybu, spousta hezkých dní, zvratové a krizové situace a to asi u správného výletu nemuze chybet, dlouho na to nikdo z nás nezapomene. Dobrou noc.