|
|
|
|
|
Obrovské, lidmi skoro nezasazené pohorí snehem zasypaných vrcholku stítu táhnoucích se mezi Cerným a Kaspickým morem s majestátní bílou dvoj horou Elbrus... Po lonském Turecku jsme se rozhodli navstívit o neco vyssí pohorí a taky samozrejme na východ od nasí republiky a volba padla na Kavkaz. Dalsí novinkou téz bylo, ze jsme se nevypravili na vlastní pest, ale pro zajistení naseho pohodlí byla vybrána cestovní kancelár Kudrna. Zda-li to bylo správné rozhodnutí tezko ríct, ale urcite se jednalo o novou zkusenost a jelikoz nikdo z nasí tentokráte osmi clenné skupiny neumel porádne rusky a taky nikdo porádne nevedel kde a jaké dokumenty je potreba pro vstup do Ruska a do kavkazského parku jez se nalézá navíc v pohranicní oblasti, proto nám cestovka prisla docela vhod. |
Urcite se vám bude hodit mapa. Mapa Elbrusu, nebo topografická mapa Kavkazu z Ruského vojenského stábu. Mapa Kavkazu 1:100000.
V pátek 30.cervence v 18:00 v Brne na Zvonarce to vsechno zacalo nástupem do autobusu znacky Karosa. O klimatizovaném cestování se nám tedy mohlo akorát zdát. Jedinou "vychytávkou" bylo tónované sklo, ale nebyl v tom zádný zásadní problém. Já se sestrou jsme s sebou k autobusu dovalili celkem bezmála 80 kg materiálu a tak jsme se trochu obávali aby nám bylo umozneno nalodení. Vse nakonec probehlo bez problému nebot celý zájezd oproti plnému cervencovému cítal "jen" 23 klientu, 2 vedoucí a 2 dva ridice. Pro úplnost existovali jeste 3 klienti cestující do Ruska letecky.
Cesta nejprve vedla do Olomouce kde nás cekal zbytek lidí. Dále jsme uz mohli jen cekat kdy ze to tam budeme. Jeli jsme pres Ceský Tesín, Przemysl, Lvov, Kyjev, Charkov, Rostov na Donu a Mineralni Vody. Hned od samého zacátku nás vedoucí pripravovali na psychicky nárocné cekání na hranicních prechodech na Ukrajine a v Rusku. Prý se jiz jednou cekalo na hranicích i 36 hodin. V nasem prípade slo ale vse relativne hladce a strávili jsme cestou na hranicích neco mezi 3 - 5 hodinami, vetsinou se to odehrávalo v nocních hodinách a tak to cloveku moc nevadilo.
Po ceste, "pár" kilometru za Kyjevem byla dokonce 8 hodinová pauza mimo autobus u rybníka a tak kazdý s radostí privítal moznost svlazit zpocená tela. V pondelí k veceru se okolní krajina jiz konecne krapánek zvrásnila a po nejaké chvíli nás autobus vezl dolinou k mestecku Elbrus, kde mel stát nás základní tábor, jak tomu nadnesene ríkali nasi vedoucí. Nejprve ale vyvstal problém s prujezdem vojenské hlídky v údolí. Ridic, který tvrdil, ze na Kavkaz jede uz asi po trinácté prohlásil neco ve smyslu: "To je ta pica, s tou buznou nechci mít nic spolecného." a vyslal na kontrolu dokumentu ridice druhého. Následne jsme mohli vyslechnout jak onen voják pri predchozí ridicove návsteve klecel na jeho zádech a samopalem mu míril na hlavu a poslouchaje ridicovo "Strílej" ho nechal po chvíli jít. Ridici vubec povídali spoustu historek, jak napríklad na cínsko-mongolské hranici prisel o zub a podobne.
Po príjezdu jsme se ubytovali v "základním tábore", coz byl jakoby oplocenej a hlídanej kemp, ale ve skutecnosti se jednalo o oplocenej kus lesa za hospodou, kterým si hospodský zarídil tento kemp a zvýsil tím své zisky, na druhou stranu prý se v oblasti do krade, cemu verím a nám se za celou dobu nic neztratilo, takze to snad doopravdy funguje. Behem chvíle bylo mozno vyuzít teplé sprchy coz je pro me v horách skoro nezvyklý komfort. V oblasti se jiz týden pohybovali lidé od Rajbasu, takze nám delali spolecnost a mohli jsme od nich vyzvídat jakze to vypadá s výstupem na ten Elbrus.
Plán naseho 24 denního zájezdu byl rozdelen na cestu autobusem a pobyt na Kavkaze. Ten pak tvoril 16 dní a ty se delily na 4 zhruba 4 denní treky. První trek mel zacít jiz zítrejsího rána, skutecnost byla vsak jiná.
V plánu mel být jednodenní výlet k ledovci Shkhelda, ale vzhledem k tomu, ze nás Kavkaz privítal proprseným dopolednem, výlet byl zrusen a stanoveno volno, které mohlo být vyplneno napríklad návstevou muzea alpinismu. Alespon polovina nasí skupiny byla mínení vyrazit, nebot zase tolik neprselo, ale proti vedení a zbytku skupiny se nic nezmohlo a tak jsme vyrazili do muzea. Pri ceste se nám zalíbil kopec na protejsí strane údolí a tak jsme odbocili. Nic moc se nakonec nezdolalo (jen asi 600 m nad údolím), ale bylo to lepsí nez muzeum.
Na vecer jsme jeste vyrazili na výlet smerem k plánovanému ledovci, ale jelikoz jsme nemeli povolení pro vstup do pohranicní oblasti sli jsme jen prozkoumat jiné hospudky nez jen tu uprostred kempu s odfláknutými saslíky. Pri pruchodu nejakým rekreacním strediskem plným Rusáku se k nám z niceho nic pridal nás ridic autobusu, byl nalitej a porád mluvil o tom at ho zachráníme pred tím ruským buzerantem, kterej ho porád nalejvá. Tak se nám podarilo ridice dovléci k autobusu a tím ho vlastne zachránit :-).
Konecne ve stredu ráno vsichni rádne nateseni vyrazili dolinou Irik na ctyr denní trek. Na dnesní den, jelikoz se jednalo pouze o rozjezdový den, bylo plánováno prevýsení zhruba 600 výskových metru do výse ~2400 m. Stoupání probíhalo pravou stranou údolí vysoko nad rekou. Jelikoz Martin (pomocný pruvodce jez v oblasti jeste nikdy nebyl) trochu zabloudil, vedl nás podstatne zajímavejsí a taky víc vodrzkovou cestou, která vedla docela prudkým pískovým svahem. Po chvíli jsme se pridali k zástupum jdoucím normální cestou, která vedla trochu výse údolím. Po obede asi v 11 hodin a nepatrným stoupáním údolím jsme dorazili k salasi, kde by bylo mozno zakoupit sýry, kdyby byl baca prítomen. Následne uz jen následovalo odbocení doleva do doliny Irik, kde po nejaké slabé pulhodince chuze stavíme tábor na hrane svahu, kde je trávnícek jako na golfovým hrísti.
Záver odpoledne byl provázen lehkým destíkem pri nemz jsme vyrazili na prohlídku ledovce Irik a také hledat místo kde by se dala prekrocit ledovcová rícka suchou nohou. Jediné místo byl snehový most ale to jsme se trochu báli a tak jsme byli zvedaví jak to vedoucí zítra vyresí. Pri návratu jiz svítilo slunce a my mohli v klidu spolecne odzkouset macky na zítrejsí výlet a zároven uvarit veceri. Zároven se nám naskytla první moznost spatrit východní vrchol monumentálního Elbrusu. Vecere mi zrejme prílis nesedla a tak v prubehu noci za svitu hvezd jsem ji zanechal na trávníku pred stanem.
Ve ctvrtek vyrázíme po snídani a sbalení stanu nekdy po osmé a máme pred sebou dlouhý den vedoucí pres sedlo Terskolak (~3600). Nejprve vsak je nutno prekonat dravou ledovcovou rícku a proto stoupáme proti proudu vstríc ledovci Irik. Rícku prekonáváme v míste snehového mostu jez jsme vcera prohlízeli a moc mu neverili (moc se nám nechtelo uprostred krupnout prímo do rícky). Prekonání rícky v rámci následujících událostí bylo pouhou epizodou, následoval rekl bych naprosto sílený výstup ci spíse drápaní se do 150 metru vysokého sutového svahu. Jeho strmost byla az zarázející, clovek udelal krok kupredu a v lepsím prípade se nevrátil pod svoji výchozí pozici. Padající kamení se stalo rutinou, z tohoto duvodu jsme postupovali oddelene ve 3 druzstvech. K celé zálezitosti mohu akorát ríci, ze jsem prelezl, ale mé boty byly plné (nejen písku :-)) a rozhodne to povazuju za blbost, nebot nekolik set metru zpet se podle mého názoru úsek dal prekonat sice ve stejne strmém svahu avsak porostlém trávou, takze v pohode, zrejme to melo být dobrodruznejsí.
Dále jsme pokracovali smerem k sedlu, nastestí nyní terén byl kombinací drnu trávy a kamení a tak cesta pokracovala v pohode. Zhruba kolem nadmorské výsky 3000 m jsme dosli ke snehu. Na tento okamzik jiz cekaly macky pripravené v batozích a následujících 600 m bylo jejich rájem. Nejprve byl sklon svahu mírný, ale pozdeji v samotném záveru stoupání do sedla sklon nabral úctyhodných alespon 40 stupnu. Behem výstupu a vlastne celý den svítilo slunce, sem tam ho zastínil mrak, ale stejne bylo nechutné vedro. Pri výstupu jsme trochu váhali do kterého sedla to vlastne chceme, nakonec bylo zvoleno subjektivne nejjednoduseji dostupné z nich. V sedle byla prítomna docela slusná snehová prevej a tak pri pochodování pod ní nás nenapadaly zrovna nejradostnejsí myslenky na to co by se stalo kdyby se to utrhlo. Po dosazení sedla se naskytly pohledy na vsechny strany, obed a zaslouzený odpocinek v dobe cekání na zbytek skupiny. Nekolik lidí má problémy z výskou nebo ciste problémy s fyzickou.
Sestupujeme dolinou smerem k mestecku Terskol (~2000). Nejprve klouzeme na botách po snehu ledovce. Dále nám cestu zpríjemnuje pohled na rozlámaný ledovec Terskol táhnoucí se z elbrusu smerem do údolí. Téz se nám naskýtá prepychový výhled na steny stítu Donguzorun a Nakra-Tau. Dále pak následuje neco pres tisíc metru únavného sestupu dolinou. Stanoviste rozbalíme nekolik stovek metru nad Terskolem na louce plné kravincu.
V pátek nejprve dojdeme do mestecka Terskol a pak dále do mestecka Cheget, kde nás ceká autobus a doplnujeme zásoby na dalsí den treku. Po obede pak nasedáme za 60 rublu na lanovku smerem k zdolání vrcholu Cheget-Karabashi (3461). Lanovka nás vyvezla pouze do výsky ~2700 m. Existuje tu totiz jeste druhá lanovka, která vede az do 2900 m. Jedná se o sedackové lanovky, coz v prípade nasich batohu delá cestu docela zajímavou, ale zvládáme to. U horní stanice delsí lanovky zanecháváme na hromade nase batohy a Gábina je hlídá a my razíme zbylé metry na vrchol na lehko. Po ceste prejdeme malá snehová pole a záverecné metry dokonce bezím nebot závodím se sestrou a Honzou o prvenství na vrcholu. Docela jsme se pri tom zadýchali. Z vrcholu má být jedinecný výhled na oba vrcholy Elbrusu, bohuzel Elbrus je pro dnesek v mraku, ale i na druhé strane je na co se koukat, cas od casu zahrmí padající lavina v masívu Donguzorunu a Nakra-Tau.
Nocleh nás jak uz jsme si pomalu zvykli ceká zase skoro o 1000 metru níze u jezera Donguzorun (~2500). Jedná se o nádherné ledovcové jezero v nemz se odrázejí sousední velikáni. Jelikoz jsme se nacházeli v príhranicní oblasti do které je nutné mít propustku, cekali jsme kdy nás prijdou navstívit vojáci. A opravdu netrvalo dlouho a prisli tri vojáci a ptali se po nasí "starsí", která byla zrovna u jezera. Vojáci s klidem pockali a cas trávili rozhovorem s námi. Po príchodu starsí odesli aby se vzápetí vrátili v peti a zacali nám ukazovat signální pistole a kalasnikovy. Az do téhle chvíle jsem to povazoval za normálku, ale ve chvíli kdy mi nejaký típek za hlavou zacal strílet svetlice a kulky ze samopalu, rozhodl jsem se dojíst veceri az po této exhibici. Na vecer cást muzu z naseho týmu prijala návstevu vojáku u nich na základne, ostatní strávili vecer ctením z Pavlíckovi knihy "Clovekem v drsné prírode", tentokráte na téma strava.
Pres noc nám trochu bourilo, ale predevsím asi za hrebenem, nebot to vypadalo spíse na zbytky vzdálené boure. Dalsí den bylo klasicky nádherné pocasí a v plánu byl výlet k hornímu jezeru Donguzorunu za doprovodu vojáku. Po této procházce následoval sestup do mestecka Cheget a návrat autobusem do základního tábora a príprava na dalsí trek jez se mel konat jiz dalsího rána.
Ráno nás privítalo moc pekným pocasím a tak jsme se s nasimi batohy nacpali do autobusu, který nás odvezl nekolik kilometru dolu dolinou kolem ledovcové reky Baksan az do vesnicky Vierkhni Baksan odkud jiz mel kazdý pokracovat po svých malebnou krajinou doliny Syltran az ke stejnojmennému jezeru Syltran, které lezí ve výsce ~3000 m. Vzhledem k tomu, ze nase výchozí vesnicka je polozena nekde kolem 1600 m cekalo nás dnes nejméne 1400 m prevýsení s plnou bagází.
Nástup z vesnicky do doliny byl ponekud prudký a hlavne lidé uz byli podle mého názoru nejakým zpusobem aklimatizovaní, nebot nez jsem si stacil u autobusu prebalit batoh vsichni uz byli skoro na kopci a mel sem co delat abych je dohonil. Tato ctyr denní výprava se jeste vyznacovala tím, ze se melo jednat o nejvetsí aklimatizacní výpravu pred vlastním Elbrusem a podle plánu se melo postupovat po ledovcích a lávovém splazu az do výsky 4500 m. Z duvodu ledovcu mel kazdý príslusné vybavení ve forme macek a cepínu a k navázání mezi námi kolovaly 4 lana, coz byl vzdy príjemný dárecek k uz tak tezkému batohu.
Cesta dolinou probíhala pomerne standardne, nejprve se slo jehlicnatým lesem, který postupne vystrídaly horské loucky a ty se v záveru pomalu vytrácely mezi kameny a obcasnými snehovými poli. Kyticek tu bylo k videní opravdu spousta a navíc spolecnost okolních velikánu. V puli odpoledne jsme dorazili ke kýzenému jezeru jez bylo skryto za devatero horami. Sotva jsme postavili stany, prihnal se mrak z údolí a po nejaké dobe se spustila docela vydatná boure doprovázena busícími kroupami. V mezerách se nám podarilo ukuchtit veceri a pak jsme se uz jen tesili na následující den.
Druhého dne ráno jsme po krátkém výstupu vystoupili do sedla Syltran (3441), coz byl pro tento den nejvyssí dosazený bod a tak probíhalo stredne dlouhé kochání. Následne nás terén donutil klesnout do údolí Subashi (~2750), nez jsme do této doliny dosli bylo nutno prekonat dva potoky, coz by se zdálo jako jednoduchý úkol, ale v nasem prípade se jednalo o docela divoký potok a nikomu se nechtelo brodit naboso a zahucet uz vubec ne. Nakonec se podarilo najít trochu schudná místa, ale stejne nekterí experti okusili jaké to je si slápnout. Pochod dolinou Subashi stoupal jen velmi mírne a tak nás po chvíli príjemného pochodu cesta dovedla do výse ~3000 m kde bylo vhodné místo pro nase stany. Tretího dne uz mel na radu konecne prijít ledovec a lávový splaz.
Pocasí tretího dne bylo prakticky ideální a tak nic nebránilo v podniknutí predem naplánovaného. Nejprve vystoupat po suti a obcasných snehových polích do sedla Jikaugenkioz (Chatkara) (3520). Zde se otevrel nevsední pohled na ledovcové plató Jikaugenkioz plateau, které jsme meli prekonat abychom dosáhli sedla Irikchat (3667). V oblasti to bylo spatné s vodou a tak kazdý z nás nesl alespon 3 litry vody.
Po docela dlouhém oblékání do sedáku a navazování do lanových druzstev mohla první skupina konecne vyrazit vstríc ledovcovému dobrodruzství. Nejprve se trochu klesalo, následne se skupina pohybovala témer po absolutní rovine a nakonec se sklon výrazne zvedl smerem do sedla. Záverecné stoupání do sedla bylo opet zpestreno mensí snehovou prevejí a také odtavovou trhlinou. Sedlo Irikchat nabízí opravdu nevsední pohledy do celého okolí a rozhodne se jedná o dobrou volbu. Po obede jsme pokracovali po svých prekonáváním malého sutového výstupku. Dále pak následoval prechod dalsího ledovce smerem k lávovému proudu (Askeryakolski Lava Flow) v jehoz spodní cásti byl plánován bivak pro dnesní noc ve výsce (~3800).
Prechod tohoto ledovce byl o neco zajímavejsí nez predchozího, nebot zde bylo k videní spousta nekolika centimetrových prasklin a sem tam se objevila i trhlina o sírce kolem pul metru, dokonce se Máce podarilo do jedné zapadnout, nastestí se zachytila o batoh. Kolem tretí hodiny jsme na vhodném míste na lávovém splazu postavili stany, coz bylo stezováno docela silným vetrem, ale podarilo se. Místo je zvoleno výborne nebot je zde postaveno nekolik kamenných závetrí a je zde dostatek vody. Pro zbytek odpoledne byl vyhlásen individuální výstup po lávovém proudu az kam to pujde. Nám se podarilo vystoupat do výse (~4300), dále uz nás to moc nebavilo, bylo pozde a pocasí stálo docela za prd. Nekterí si pri výstupu sáhli trochu na dno kdyz museli na míste nedobrovolne zanechat zbytky obeda. Nocleh probehl docela v pohode, muj nový spacák Rock Empire Extreme byl pro teploty tesne pod bodem mrazu naprosto dostacující, jen potok noc moc nezvládl a z velké cásti zamrzl.
Ctvrtý den byl ve znamení síleného klesání, coz bylo pro mnohé cernou murou. Bylo treba klesnout z 3800 m do 1800 m v základním tábore. Pocasí jiz od ráno nebylo vubec dobré vsude bylo spousta cerných mraku. Sestup probíhal dolinou Irikchat a následne pak nasí známou dolinou Irik. K veceru to mraky uz nevydrzely a spustil se docela silný dést, který nás zaskocil nekolik málo minut od kempu.
Pocasí se tentokrát pres noc prílis neuklidnilo a tak od rána celkem docela vytrvale prselo, coz se nezdálo býti jako úplne ideální podmínky pro plánovaný výstup na samotný vrchol Elbrusu. Podle jistých pochybných predpovedí melo podobné pocasí trvat az nekdy do nedele a tak nastala zmena programu a to prehodit výstup na Elbrus s posledním plánovaným trekem. Jelikoz místy prselo opravdu vydatne byl i tento program pro dnesek zrusen a meli jsme opet den volna. Ten jsme ted jiz opravdu strávili návstevou muzea alpinismu za 10 rublu. Bylo to docela dobrý zvláste pak típek, který na vrchol Elbrusu vystoupil za svuj zivot 209 a poslední výstup provedl ve svých 110 letech, pro úplnost dozil se 116 let. Druhá cást programu spocívala v nakupování potravin a také v jejich konzumaci.
Ráno se zdálo, ze se pocasí opravdu trochu umoudrilo, uz neprselo a tak nás autobus znovu zavezl do mestecka Vierkhni Baksan odkud jsme nyní pro zmenu pokracovali po svých na druhou stranu dolinou Adyrsu. Nejprve jsme prosli kolem vojenské základny, následne jsme dorazili ke zdvizi pro automobily kde jsme byli kontrolovaní zda máme zaplacené vstupné do národního parku (prý je to novinka od letosního roku a stojí to 20 dolaru na osobu). Onu zdviz pesák prekonává na pomerne rozpadlém schodisti stranou pomocí témer 300 schodu.
Postup údolím byl pozvolný a jednalo se spíse o takovou procházku nez vázný alpinistický pocin, ale na druhou stranu bylo na co se koukat a obcas je také dobrá procházka :-). Tímto zpusobem cesta vedla skoro do poloviny odpoledne kde dalsí vojenská kontrola provedla zvrat v jejím vývoji. Nekde v oblasti jakéhosi kempu jsme odbocili smerem vzhuru kolem zivého potoka. Stoupání bylo opravdu vydatné, ale na jeho konci mel být bivak pro dnesní den. Mírili jsme tedy údolím ústícím do sedla Koiavganush (3572). Bivak se konal ve výsce ~2600 m.
Druhý den se pocasí výrazne zlepsilo a tak bylo rozhodnuto tento nás trek dnes zakoncit sestupem az do tábora v Elbrusu a hned dalsí den vyrazit na zdolání Elbrusu. Ale nesmíme predbíhat, po nekolika stech metrech pohybu po moréne ledovce jsme nastoupili na ledovec koncící v kýzeném sedle, nasadili jsme macky, kdo mel vzal cepín a slo se. Bohuzel vedoucí pred samotným trekem prohlásili, ze cepín není nutný a je spís pro dodání odvahy a tak jsme ho vetsina nechali v tábore, nejsme prece zádný bécka abychom si museli dodávat odvahy :-). Avsak skutecnost byla trochu jiná. V ledovci bylo nekolik pul metrových trhlin na jejichz dne se promenádoval nejaký potok, navíc sklon svahu byl v záveru nekde mezi 50 az 60 stupni, coz pouze s hulkama bylo docela dobrý. Samozrejme, ze jsme nemeli lano, takze kazdej sel za sebe. Jiz klasicky pusobila prevej v sedle, které dnes nabyla opravdu úctyhodných rozmeru. V prípade, ze by to kruplo, tak by bylo na Kavkaze podle mého odhadu o nejakých 10 tuhejch Cechu víc.
Ovsem v sedle se naskýtaly opravdu komfortní výhledy, Elbrus, Jantugan (3990), ... Po obede a nekonecné kochacce následoval sestup nejprve po suti jez se v zmíneném svahu chovala jako sníh a dalo se po ní lyzovat. Následne prisel ledovec a pak uz jen po suti az k Green hotel bivaku. Ten se jiz nachází v doline Adylsu, jez me opravdu odzbrojila. Opravdu nádherné údolí, traverzujete nekolik metru nad rekou, kolem spousta kyticek a stromu, výhled na kopce. Asi hodinu chuze se nalézá vojenská posádka, kde probehla dalsí kontrola a pak uz jen projít opravdu hnusným turistickým centrem, kde se pasou krávy v kontejnerech a po nejaké dobe dojdete k hospudkám, kde je záhodno se posilnit. Pak uz jen asi pul hodinky do základního tábora.
Konecne se vsichni opravdoví horáci zaradovali, nebot nadesel den zahájení výstupu na vrchol Elbrusu. Vedení podle mého názoru trochu nelogicky zvolilo odjezd autobusem do Azau (~2150) k lanovce na 11:30, coz jak se teprve ukáze byla skoro kritická chyba. Nekdy lehce po poledni jsme stáli v Azau a po nekolika krocích se dostali k lanovce kde pred námi cekali takové alespon dva, tri autobusy Rusáku, kterí navíc velmi nebyli schopni drzet frontu a tak se stání fronty zmenilo skoro v bojový úkol uchránit si svoje místo. Jelikoz mela horní lanovka jezdit jen do 15:00 byli jsme znacne skeptictí, ze se nám podarí vyjet az nahoru ve chvíli kdy jsme po tretí jeste cekali v Azau ve fronte. Aby bylo jasno jedná se o kabinkovou lanovku která pojme asi 20 lidí a jezdí v intervalech asi 10 minut. Musí se dvakrát presedat, nejprve na dalsí kabinkovou ve výsce ~3000. Druhý prestup je pak na sedackovou lanovku ve výsce ~3500. Sedacková lanovka pak koncí ve výsce ~3800. Cena jednoho úseku je 60 rublu a útrzek papírku platí jako zpátecní jízdenka. Musím tedy ríci, ze nám byly duchové nakloneni a podarilo se nám vyjet az nahoru a odtud je to uz jen nejakých 250 m na Priut 11 (4050 m).
Postup na Priut 11 vede od lanovky jiz celou cestu po snehu po vyrolbované ceste. Od spousty lidí jsem slysel jaký je tam bordel, ze si clovek staví stan mezi lejny a ze z vody co tam tece bylo skoro vsem blbe. Na základe techto informací kazdý z nás táhl na horu více jak 4,5 litru vody, nebot jsme nechteli pozívat tu s lejny. Co se týkalo prostredí staveli jsme stan na snehu, který byl bílý a ani kdyz jsem se po okolí snazil nejaké to lejno najít nepodarilo se mi. Voda co tam tece je téz na první pohled cistá, ale nezkouseli jsme jí.
Jelikoz jsme na Priut 11 dorazili pomerne pozde (nekdy po páté), tak jsme vypustili plánovaný aklimatizacní výstup na Pastukhova rocks (4690) a sli jsme pripravovat veceri a veci pro ranní výstup. Byli s námi ovsem lidé kterí na Pastuchovky vyrazili. Vecer bylo príjemných -3 a ve dve ráno, kdy jsme vstávali bylo méne nez -7 stupnu.
Jak uz jsem poznamenal výstup zacal budíckem v 1:30 moskevského casu (o dve hodiny více nez u nás) a vyrazili jsme lehce po druhé. Je jasné, ze byla tma. Nádherná jasná hvezdnatá obloha, sem tam preletel meteor a smerem k Elbrusu mírila snura 20 - 30 svetlusek. Pokud nekdo jako já nemel s sebou celovku mohl si daleko lépe uzívat hvezdnou oblohu a sem tam se prizivit od kolegu. Výstup postupoval celkem v pohode akorát, ze foukal docela silný vítr jez docela ochlazoval prsty u rukou a nohou. Po jisté dobe clovek musel neustále pohybovat vsemi prsty aby mu neumrzly. Cestou nahoru jsem mel silné potíze s trávením a tak jsem skoro celou cestu nechutne prdel, ale to prej delal skoro kazdej :-). Nekde nad Pastuchovkama jsem se dostal do vedení a nekde prede mnou se nalézal Martin od nehoz sem obcas zahlédl svetlo celovky a dále pak me predesel nejaký Rus, který zrejme neznal cestu, ale mel celovku a tak sem se ho drzel a rekl jsem mu at jde za Martinem. Cesta nahoru je obcas tyckována tenkými klacíky, coz se potme docela spatne hledá, ale na druhou stranu cesta je docela vyslapaná a je ztvrdlá a tak pokud clovek vleze do mekkého snehu ví ze jde blbe.
Nekde v puli traverzu nad Pastuchovkama do sedla mezi vrcholy jsem si uz opravdu prál aby vyslo slunce, nebot Rus byl uz asi 50 metru prede mnou a já videl prd, cesta mi co chvíli unikala a zima na prsty byla skoro drsná. Taky jsem prakticky celou cestu premýslel, ze bych to otocil, ale bylo mi to blbý kdyz sem nikoho jiného tocit nevidel a tak sem slapal dál. No slapal, vzdy jsem usel tak 40 - 50 kroku a pak sem se musel zastavit a rádne rozdýchat. Témer u sedla uz bylo videt a já se tesil, ze bude taky teplo, nic moc nebylo. Tesne pred sedlem jsem provedl nutné vyprázdnení strev, címz jsem si zapsal nejvyssí "úradování" ve svém zivote (5200) :-).
V tuto chvíli jsem uz predesel Martina který v traverzu mel krizi zrejme podobného charakteru jako já. V sedle na nás cekal Rus který evidentne neznal cestu, coz jak se ukázalo mi taky ne. Me se téz nechtelo jen tak na ostro vlítnout do svahu a tak sem cekal na Martina. Ten sice nevedel, ale s klidem do toho vlítnul a tak jsme ho následovali. Po pár metrech nás bicoval silný vítr s krystalky snehu, coz bylo pekne na ho..o. Rus chtel na východní vrchol a tak se nás ptal kudy, ale my vedeli kulové a tak sel s námi na západní. Po pul hodince kufrování jsme to chteli skoro otocit, ale rázem jsme objevili klacíky zapíchané ve snehu a tráva to nebyla. A vypadalo to, ze je to chozená cesta. Po dalsí chvíli jsme stáli na vrcholové rovince jez v dáli koncila záverecnými 10 metry které koncili vrcholovou tyckou. Uz jsme byli hodne hotový vítr stále sílil a my se museli co chvíli zastavovat, ale nakonec VRCHOL 5642 metru. Záverecné metry jsme s Martinem vystoupili spolecne a ten den jsme byli první na vrcholu. Spolecné vrcholové foto bylo nemozné kvuli vetru. Po lehkém doplnení tekutin a nejaké té tycince jsme se zacali vracet dolu. V té chvíli se blízil Vlasta a Petra. Kousek za nimi se plízila Máca, jeste ve svahu byla ségra s Honzou a dále jeste pár nasich lidí. V sedle pak bylo uz docela rusno. Na východní vrchol se nám uz opravdu nechtelo a tak jsme varili dolu.
Teprve ted jsem si zacal uvedomovat co jsme vsechno po tme vylezli, sestup byl naprosto dlouhý a místy fakt prudkej, ale nakonec kolem 10:30 jsem slezl az do tábora. Byl sem teda pekne hotovej, uz sem ani dál nemusel a bolela me palice. Na vrcholu jsme byli nekdy kolem 8:00. Nakonec vrcholu dosáhlo nejméne 12 lidí z celkových 25.
Kvuli poslední lanovce jsme lehce po druhé vyrazili smerem dolu. Pak uz jen trikrát lanovka a byli jsme v údolí. Tam hospudka a cekání na autobus do základního tábora. V prubehu sestupu se mi udelalo docela blbe, nebo se proste dostavila celková únava a já po príjezdu okamzite zmizel ve spacáku a strávil tam celý prístí volný den a vlastne i ten dalsí co byl v plánu nekolikahodinový výlet k ledovci Shelda.
Celé úterý bylo bráno jako odpocinkový den po výstupu a já ho opravdu skoro celý prospal. Mel jsem docela srajdu.
Ve stredu jsem uz trochu reagoval na okolí ale nebylo to nic moc a tak jsem odrekl výlet k ledovci Shleda a radeji jsem sedel v kempu u stromu. Na vecer mel prijít zlatý hreb a to opékání berana. Vsichni cekali velkolepou zranici na sedmou hodinu vecerní, ale chvíli po sedmé teprve dovalili zivého berana. Po nejaké dobe byl naporcován a kolem 22:00 byly saslíky, místy spálené, místy syrové. Následovala restovaná játra, která byla podobných kvalit. Nakonec jsme se pustili do vareného beraního masa, které bylo docela ucházející, ale za 150 rublu to teda nestálo. Jako úplný konec prisel jeste vývar z masa, ale to sem uz radeji neriskoval a sel spát. V sest hodin ráno se odjelo smerem domu.
Cesta zpet nejprve vedla pres Pjatigorsk, kde jsme na trzistích doplnili zásoby na trídenní cestu zpet do vlasti a taky jsme utráceli poslední ruble. Na domluvenou hodinu odjezdu se dostavili vsichni krome doktora, který sel hledat postu a posléze jsme se dozvedeli, ze se ztratil.
Po ceste Ruskem nás asi trikrát zastavovali policajti a kontrolovali doklady. Pak uz slo jen o to preckat dvoje hranice v Rusku a na Ukrajine a byli jsme prakticky doma. Nikdo by nerekl, ze skoro nejvetsí problémy nakonec zpusobili polstí celníci pri kontrole mnozství alkoholu jez vezeme. Nakonec jsme museli nekolika flaskám odpomoci prímo na míste a zbytek jsme naházeli na trávník aby nás pustili. V nedeli jsme pak kolem 10 hodiny ranní dorazili zpet na Zvonarku.
Myslím ze to nebyl spatný výlet, urcite by se dalo ledacos vylepsit ze strany cestovky, napríklad vetsí volnost, to by ale chtelo mít s sebou více pruvodcu, nebot nekterí z nás chteli jít na vrchol peso úplne ze spodu bez pouzití lanovky a to v systému který tam panoval nebylo prakticky realizovatelné.
|
|
|
|