---

Uz to bývá skoro tradicí, ze nevím co podniknout na Silvestra. Vzhledem k tomu, ze tento rok stacily jen dva dny dovolené, abychom mohli vyjet nekam aspon na necelý týden, rozhodli jsme se Sasou, ze letos podnikneme zimní prechod hor po vánocních svátcích. V úvahu pripadaly Nízké Tatry, Bukovské vrchy a Kanárské ostrovy. Jelikoz uz nekolik let je mým snem strávit Silvestra na útulne Andrejcová, vyrazili jsme nakonec na fungl nových sneznicích Sasquetch na prechod hrebene Nízkých Tater. A jelikoz tento prechod chodíme skoro kazdý rok a to od kopce Králova Hola, napadlo me jít letos prechod v opacném smeru z Donoval. Uz taky kvuli tomu, abychom na útulne Andrejcová mohli skoncit na Silvestra a zároven se vyhnuli preplneným chatám se správcem v období konce roku v západní cásti hrebenu. Mel jsem trochu obavy z pocasí, nebot uz aspon týden pred Vánocemi byla nad strední Evropou tlaková výse a inverze. To jsem si ríkal, ze nemuze vydrzet vecne a tak jsem kazdý den bedlive sledoval ruzné predpovední modely na Medard-online a westwind. Nastestí nekdy po Stedrém dnu, ovlivnila pocasí u nás dalsí tlaková výse a ta vydrzela na Slovensku az do 31. prosince. Dalsím problémem byla doprava, nebot jak se ukázalo, v období Vánoc je dosti slozité sehnat vubec nejakou jízdenku na Slovensko a o zpátecní ceste 1. ledna zpet ani nemluve. Nakonec se mi podarilo rezervovat jízdenky na autobus do Banské Bystrice na 26. prosince vecer pomocí systému AMSBUS z Brna a zpátecní cestu jsme naplánovali jediným prímým vlakem z Popradu do Brna, který jede 1. ledna a to luzkovým vozem, nebot lehátka uz byla vyprodaná. Jeste nikdy jsem nejel vlakem jinak nez, ze jsem lezel na ruzných místech v klasickém kupé a tak jsem byl zvedavý jak bude tato legrace za 280 kc vypadat. Jelikoz oslava Silvestra je ryze skupinová zálezitost, snazili jsme se zlanarit spoustu nasich známých, ale nakonec to vypadalo, ze s námi pojede jen Bláza s Honzou, kterí se k nám chteli pridat 30. prosince. Vsechno tedy vypadalo, ze uz bude bez problému, kdyz mi v tom Sasa pred Stedrým dnem psala, ze lezí v nemocnici s kapackou v ruce. Muze to prý být i neco hodne vázného, ale nikdo presne neví, co jí je. Proste v místnosti najednou omdlela a tak jí odvezli do nemocnice. Sasa vsechno popisovala ve svém stylu: "Myslím, ze mi nic není, ale budu klidnejsí, kdyz ke stejnému záveru dojdou taky zdejsí doktori." Nebo: "Myslím, ze me zítra propustí, nebo proste odejdu na reverz, protoze jinak bych nemohla jet do tech Tater." Vsem jiste prijde vhod turistická mapa s nácrtkem nasí cesty. Mapa: 100 Okolí Banské Bystrice a Donovaly, Mapa: 122 Nízké Tatry - Chopok a Mapa: 123 Nízké Tatry - Králova Hola.

Ráno po páté prijízdíme autobusem do Banské Bystrice. Musím poznamenat, ze se nám toho v prubehu cesty nepodarilo naspat a tak to vypadá na nárocný den. V Brne na Zvonarce jsme potkali jednu dvojici, která plánuje jít z Certovice na Durkovou, tak je nám jasné, ze se musíme nekdy potkat. Poprejeme si vzájemne stastnou cestu a jelikoz máme asi 15 minut na prestup, jdeme hledat nástupiste odkud odjízdí v 5:25 autobus na Donovaly. Autobus skutecne prijede a témer celou cestu jsme jeho jediný pasazéri. Lehce po sesté vystupujeme na zastávce v liduprázdných Donovalech. Je tak -5, jasná obloha, na cestu nám svítí mesíc.

Vytáhnu vánocku, perník a cukroví od Vánoc a lehce snídáme. Sasa moc jíst nechce, protoze jí není úplne dobre, nevíme zda je to zpusobené cestou, nebo jejími nedávnými problémy. Pomalu zacíná svítat a my vyrázíme po cervené smerem na Kozí Chrbát. Cesta nejprve vede po silnici, posléze lesem po ceste. Zatím máme jak sneznice tak macky na batohu a jdeme v botách jen o hulkách. Snehu moc není a tak se moc neboríme, obcas to trochu podkluzuje. Pod Kozím Chrbátem parta lidí okupuje salas ci seník a na prostorné louce kempuje. Pokracujeme do kopce na planinu Kozího Chrbátu. Sasa do kopce jde pomalu a tak si krátím cas focením. Vsude dokola jsou k videní úzasná panorámata. Zasnezená Malá Fatra, v údolích se usadila mlha a nad námi jen svítí slunce.

Taky uz vidíme co nás jeste vsechno bude cekat, nez se nám podarí vystoupat na Velkou Chochuli. Z Donoval je to témer 1000 metru prevýsení a k tomu jeste ve snehu a s tezkým batohem plným rízku. Sníh je sice pomerne zmrzlý, ale stejne jdeme ve sneznicích, abychom je nemuseli nosit na batohu. Obcházíme Kozí Chrbát po zluté do Hiadelského sedla (1099). Zde potkáváme ctverici Slováku kterí se téz rozhodli dojít dnes na Durkovou. Po malém obcerstvení se vrhneme do zdolávání Velké Chochule (1753), ale nejprve budeme muset zdolat Prasivou (1651). Cesta vede lesem a celkem v pohode stoupáme vzhuru. Pak se ale na mýtine stocí vlevo vzhuru a splhání do prudkého kopce pripomíná boj. Je to dost vycerpávající, navíc sklon kopce je tak na hranici mozností nasich sneznic. Stopy vedou ruznými smery a i pres to, ze máme s sebou GPS, povedlo se mi trochu odchýlit z cesty. Konecne jsme na Prasivé a Sasa zjistuje, ze jeste bude Malá Chochule(1718) a potom teprve Velká. Na Velké Chochuli si dáváme lehký odpocinek a potkáváme nekolik lidí, kterí ráno vycházeli z Durkové. Je nám jasné, ze pokud na chatu dojdeme, nebude to za svetla.

Nyní uz nevede cesta jen neustále do kopce ale obcas i dolu a tak se nám jde lépe. Nekde pod skalkou obedváme rízecky z domova. Pred Latiborskou Holou (1643) zapadá slunce. Sasa uz toho má dost a já jsem trosicku nervózní, ze nepostupujeme tak rychle, jak by bylo dobré a tak na Sasu spustím aby pridala. Je z toho hádka, Sasa nastvaná mizí nekde v dáli a já se jí snazím dohonit a pak se jí omlouvám. Je moc nastvaná a kolem je uz tma a my postupujeme dál smerem k Durkové. Z posledních sil se vyskrabeme na vrchol Durkové (1749) a pak uz jen klesáme dolu k útulne. V útulne je asi 20 lidí, ale nastestí pro nás chatár najde volná místa. K veceri si dáváme jeho výbornou kapustnici a rízecky a v podstate na dne sil uleháme na sílene pretopené pude.

Dalsí den se probouzíme kolem osmé, nebot vsichni okolo uz od rána balí a chystají se na tury. Odcházíme z pudy jako poslední, kupujeme si od chatára litr varící vody (za 10 sk) a deláme si cínskou polévku. Pak jeste dva caje a k tomu vánocku, pobalíme a vycházíme z temné útulny ven na ostré denní svetlo. Obujeme si sneznice a pomalu stoupáme na Chabenec (1955). Na Chabenci fouká pomerne silný vítr, ale jsou zde nádherné výhledy, tak párkrát exponuji a pokracujeme krkolomným sestupem do sedla pod Chabencem. Následující cást kolem Kotliské(1936) je hodne exponovaná a jeste víc zledovatelá a tak jsme meli co delat, abychom se na svahu ve sneznicích udrzeli.

V Krizském sedle (1774) se chystáme k obedu, já si uz delám chute na veprový rízecek s chlebem, ale nekde se asi stala chyba, Sasa totiz zrejme rízky zapomnela na Durkové a tak jsem vyfasoval akorát jeden malinký krutí jako satisfakci a pak jsem se uz musel pustit do policanu. Kolem chodí hodne lidí jenom v botách, ale myslím, ze to není úplne dobrý nápad, nebot ve sneznicích tolik nepadá sníh do bot a rozhodne se to méne borí a taky to neklouze.

Kousek za Polanou (1889) potkáváme nasi dvojici z Brna a vymenujeme si zkusenosti o schudnosti cesty a obsazenosti jednotlivých chat. Tesne pred západem slunce pricházíme ke kamenné chate pod Chopkem a rozhodujeme se, ze dojdeme az na Stefánikovou chatu. V Demanovském sedle, ale meníme názor a rozhodujeme se postavit si stan. Je témer bezvetrí a tak se to jeví jako dobrý nápad. Trochu problém je, ze stan moc dobre nelze prikolíkovat v prasanu. Ruzne s tím laborujeme, pak Sasa prohlásí, ze to moc resím a kdyz teda vidíme, ze stan aspon trochu stojí, necháme ho být a jdeme varit veceri. Varení a vubec spousta akcí po západu slunce pred stanem je tak trochu utrpením, nebot clovek rychle vychladne a je mu hrozná zima. Sníme nasi klasiku spek, cibuli s rýzí a zalezeme do stanu. Vítr pomalu sílí a neustále mlátí s plachtou a tak se nedá moc spát. Navíc skrz stan profukuje a tak v podstate fouká i ve spacáku a tak je navíc pekná zima.

Ráno vylézáme, darí se nám obout zmrzlé boty a kolem procházející turisté se diví, proc ze jsme si vybrali to nejvetrnejsí místo v okolí. Kdyz jdu sbalit svojí nafukovacku, stane se neco, co me asi bude jeste dlouho mrzet. Drzím nafukovacku jednou rukou a kdyz se snazím soucasne zapnout zip stanu, trochu ruku povolím, v tu chvíli mi vítr nafukovacku vytrhne a mizí s ní k hrane sedla, uz bych jí mel, kdybych po ní bezhlave skocil, ale nevím zda-li bych zabrzdil na zledovatelém povrchu drív nez bych sjel do údolí a tak radeji neskácu, ale to uz moje nafukovacka klouze po strmém svahu kamsi do doliny. Chvíli uvazuji, ze bych se pro ní spustil, ale pak si uvedomuji, ze bych jí bud vubec nenasel, nebo bych se tak maximálne nekam sesypal, prípadne bych se uz nedokázal vyskrabat zpet nahoru a tak ji nechávám svému osudu. Sasa vidí tuto situaci jako konec nasí výpravy, nebot se bez karimatky v -5 dá opravdu blbe spát. Já si vsak myslím, ze pokud ted uz budeme spát jen na útulnách, nemel by to být az takový problém.

Vystoupáme na Dumbier, deláme nekolik fotek a míríme dolu na Stefánikovu chatu. Stavíme se pro vodu a pulitr kofoly, mezitím se dozvídáme, ze Bláza má chripku a ze tudíz neprijedou. Meníme tudíz plán a místo noclehu za Helpou(~800) pokracujeme z Certovice dále az na Ramzu. Cesta do Certovice je pekná, ale je tu pomerne hodne lidí a musíme se prodírat zasnezenou kosodrevinou. Pred Certovicí jeste sejdeme mezi lyzari sjezdovku a rychle opoustíme civilizaci a míríme do sedla pod Lenivou. Úsek od Chopku jdeme v mackách, protoze cesta casto vede mezi kameny, nebo sikmým traversem a to se jde v nasich sneznicích moc spatne.

V sedle si Sasa stezuje, ze si na Certovici nemohla dát ani kafe a ze jeste nemela ani obed a to se uz pomalu zacíná stmívat. Neco málo pojíme a vydáváme vstríc neznámým dobrodruzstvím, která nám prichystá oblast jez byla hodne zasazená polomy. Nejprve podle GPS zjistujeme, ze jdeme spatne a pak pomocí stejne technologie velmi rychle cestu znovu najdeme. Oblasti které byly polomy hodne zasazené jsou dnes jiz odklizené a tak se zádné stromy neprelézají, jen cas od casu se jde po holinách, ale to v zime ve snehu zas tak nevadí. Kdyz se setmí, chybí nám na Ramzu jeste tak hodinka cesty. Potkáme jednoho cloveka co si zasel na Ramzu jen na otocku a sdeluje nám, ze cesta je pekne pruchozí a ze na chate je jeden postarsí Nemec, který nachystal drevo a topí. Vse bylo pravda a tak jsme meli radost, ze nemusíme jeste po tme behat po lese a shánet drevo. Jen tu chybela tekoucí voda a tak jsme pul vecera jenom tavili sníh a varili spousty caje, polévku a rýzi. Za celý den jsme toho moc nevypili a tak se caj moc hodil.

Na dnesek jsme meli nachystané pomerne velké sousto. Chteli jsme dojít z Ramze az na dalsí útulnu co je po ceste a to je Andrejcová. Ale vzhledem k tomu, ze i nás Nemec sel tuto cestu dva dny a navíc nás mel cekat úsek polomu, moc jsme nevedeli jak to zvládneme. První asi kilometr, mozná neco víc, se slo dobre. Tam jsme na jedné mýtine potkali týpí a v nem asi 12 nemeckých skautu ci tak nekoho. Moc je táborení v Tatrách evidentne bavilo, nebot podle asi 5 x 5 metru vyhloubeného ctverce bez snehu, který byl vzdálený od toho místa pár kilometru, jsme urcili, ze asi nikam moc nespechají. Následující úsek byl plný spadlých stromu, které se musely bud obcházet, prelézat, nebo podlézat. Nakonec jsme si na to sundali sneznice, nebot místy to bylo dost obtízne balancovat s batohem na zádech a jeste se sneznicemi na nohou. Ale po tomto úseku uz slo vsechno hladce a pod Homolkou (1659) jsme si dali obed. Potkali jsme dalsí ctyri lidi, kterí nám potvrdili, ze cesta je dál dobre pruchozí a ze na Andrejcovou to je jeste víc jak den cesty.

Jeste pred tímto setkáním se nám prihodila opravdu zajímavá vec. Kousek cesty za temi nemeckými indiány jsme na ceste nasli polozenou pekne slozenou karimatku a nikdo nikde kolem. Tak jsem jí vzal a bral jsem to v podstate jako zázrak, jenz mi daroval tuto karimatku, kdyz mi vítr sebral predevcírem moji nafukovacku. Ale ti ctyri lidé povídali cosi o dvou Holandanech, kterí mají pred nimi asi 1,5 hodiny náskok a které jsme tedy museli potkat, ale my je nepotkali. A tak celá tato vec s karimatkou zustala jednou velkou záhadou.

Cesta az na Kolesárovou (1507) probíhala v podstate hladce, procházeli jsme krajinou rídkého lesa, coz se mi hrozne líbí, kdyz je svah kopce jen rídce porostlý a zasnezený a díky silnému kontrastnímu slunci je zelen techto stromu témer cerná. Na Kolesárové jsem ocekával nejvetsí problémy s polomy, vzdyt pred lety jsme to v techto místech museli kvuli polomum vzdát a otocit a sejít do Helpy. Nastestí vetsina spadlých stromu je jiz odklizená a díky snehu jsou zbytky zasnezené a tak co se neprejde se obejde a neciní to zvlástní problémy.

Po prudkém sestupu jsme se ocitli v sedle Priehyba (1189). Zbývala nám asi hodina do setmení a pres Velkou Vápenici (1691), bychom sli hrozne dlouho a navíc jsme toho uz meli docela dost. Rozhodli jsme se obejít Vápenici z jihu po silnici, kterou pouzívají lesáci a pak do sedla Priehybka (1550) se dostaneme po modré znacce. V sedle jsme byli uz za tmy. Nastestí bylo pekne vítr foukal jen slabe a na Andrejcouvou zbývalo jen 45 minut známým terénem, asi po hodine jsme dosli k chate, kde byli v tu dobu jiz 4 Slováci. Uvarili jsme si a zalehli. Zítra nás necekal zádný pochod, ale pobyt na útulne.

Jelikoz se nám podarilo na Andrejcovou dorazit o jeden den dríve, rozhodli jsme se zustat na útulne a vyrazit dál az dalsí den. Pocasí se behem noci zmenilo, uz nebylo jasno, ale obloha byla plná oblacnosti, ale i presto obcas prosvitlo z pod mraku slunce a zatím nesnezilo. Rozhodli jsme se tedy, ze po snídani vyrazíme za útulnu na sousky a pripravíme tak nejaké drevo na dnesní vecer. Na Andrejcové je jedna sekyra se spatným topurkem, takze sekyra je spís zbran nez velký pomocník a pak taky pila, se kterou by mohl clovek vstoupit do kapely, moc pekne se na ní drnká.

Hned jak jsme vysli ven, uvidel jsem svuj cíl. Asi 15 metru vysoká souska, to by byl rozhodne hodnotný cíl pro zacínajícího drevorubce. Ale Sasa nechápala k cemu takový obrovský a tlustý kmen pouzijeme, prý se nám ani nevejde do kamen a taky se nám ani nepodarí ho dostat k útulne a tak jsem se nakonec nechal zviklat a místo pekné sousky jsme zacali kácet neco, co spíse pripomínalo dva vánocní stromecky, nez porádný strom. Pak jsme jeste rozrezali jeden strom, který uz lezel opodál a kmeny jsme odtáhli ke srubu, kde jsme se je chystali narezat na spalky. Ale tato práce me hrozne rozcilovala, protoze tu není ani koza a tak kmen porád nekam odskakoval a rezání se tak komplikovalo. Po rozrezání techto dvou kmenu, jsem celý nastvaný odesel zatopit a uvarit obed. Behem obeda me zlost presla a hlavne drevo témer doslo a tak jsme se chystali na dalsí várku.

Mezitím prisel Mato s Lucií a ze nám za chvíli prijdou pomoci. Zmenili jsme taktiku a zacali postupne orezávat dvoumetrové parezy, které se zde vykytují. Aspon nám kmen nikam neodskakoval. Kdyz to videl Mato povídal nám o nejakém kopci, který pripomíná jezka, nebot na nej chodí cikáni na drevo a jsou líní se pri rezání ohýbat a tak nechávají 1,5 metrové kolíky od zeme. Pak ale uvidel moji puvodní sousku a priznal se, ze jeste nikdy nevidel padat strom a tak bylo rozhodnuto, ze mu to musíme ukázat. Behem ctvrt hodinky strom s rachotem zuchnul na zem. Pak jsme ho trochu naporcovali a dosli k záveru, ze by to pro dnesek mohlo stacit.

Pak uz jsme jenom varili, prevázne teda caje, nebot moc jídla jsme s sebou uz nemeli. Zato Mato s Lucií se ve varení prímo vyzívali. Meli s sebou sirové maso a ruzne ho pekli v alobalu, trochu jsem závidel. Pak jsme byli nejak unavení a navíc se nám nepodarilo v útulne vytopit na víc nez asi 6 stupnu a tak jsme zalezli do spacáku a lehce podrimovali. Mezitím jeste prisel Pavel z Královi Holi, který pracuje v Irsku a tady si ted získává zkusenosti, noc na dnes spal u vysílace nekde v záhrabu. Trochu jsem tomu nerozumel, nebot tam vzdy byla otevrená místnustka pro turisty a rozhodne tam bude príjemneji nez nekde v záhrabu. Pak uz jsme se jen probudili na pulnoc lokli si sampanského, vycistili si zuby a sledovali Matovi rachejtle a pak sli spát.

Ráno jsme vstávali jako poslední, nebot jsme se rozhodli, ze vlastne uz nikam nepujdeme a ze akorát sestoupíme do údolí do Liptovské Teplicky a pak odjedeme autobusem do Popradu. Ráno bylo videt asi na sto metru a padal sníh a foukal vítr, celkem nepríjemné podmínky a tak jsme byli rádi, ze muzeme jít dolu.

Liptovská Teplicka a její okolí nebylo kvuli hustému snezení témer videt, vesnicka na me pusobila jako by byla úplne odríznutá od sveta, ale u hasicské zbrojnice stál autobus, který zrovna odjízdel do Popradu a tak jsme do nej akorát naskocili a uháneli pryc z hor. V Popradu jsme koupili jízdenky na vlak a sli najít vhodnou hospodu na cekání. Cekání nám zkrátilo nekolik piv a segedínský gulás s drzkovou polévkou v mém prípade.

S vlakem to bylo vubec zajímavé. Meli jsme luzka, ale vuz ve kterém meli být podle razení vlaku 1. ledna nejede, ani kdyz vlak hlásili, tak nás vuz nehlásili, ale nakonec tam byl a tak jsme nastoupili. Jeste se nám snazil pruvodcí vysvetlit, ze kdyz je muz a zena spolecne v jednom kupé, tak si musí koupit i zbývající tretí místo. Tak jsme mu rekli, ze nemusíme být spolu a kdyz asi zjistil jak páchneme po tom týdnu v horách, nechal nás asi radeji pohromade. Ráno jsme se probudili v Brne a meli jsme takovou jarní náladu, ale zima asi bude jeste nekolik mesícu pokracovat.