Letosní prechod byl trochu specifický, vzal jsem si s sebou pouze teleobjektiv a vzhledem k tomu, ze nebylo zrovna ideální pocasí, tak letosní fotky budou více nez kopce zobrazovat ruzné z nás, co po techto kopcích chodíme a i povídání bude spíse o lidech, nez o popisu trasy, kterou uz asi kazdý zná. Celé bych to zacal tím, ze i pres to, ze nás bylo z pocátku jen 9, museli jsme "bojovat" o spaní na útulnách s ostatními skupinami, které putovali po hrebeni s námi.

Tento boj vypadal asi tak, ze z kazdé skupinky se oddelili jeden, dva zástupci a pomerne ocividne zrychlili smerem k útulne. V záveru tento únik uz predstavoval v podstate závod ve kterém vsichni zúcastnení témer bezeli a jiz nikdo neskrýval o co kazdému jde. Zvlástní na tom bylo, jak se tato situace vzdy dostavila v podstate nenápadne. Napríklad hned první den, s námi sla polská skupinka, jejíz clenové se tvárili, ze se jim pochod v mlze a mokrém snehu moc nezamlouvá a v podstate celý den byli nekde v zadu. K odpoledni se pocasí trochu vylepsilo a my trochu zvolnili a lehce se kochali. Kdyz uz jsme byli asi pul hodiny pochodu od Andrejcové, dali jsme si malou svacinku a v tom vidíme jak z protejsího kopce sbíhá muzská cást polské skupiny. Chvíli jsme uvazovali, ze bezí jenom proto, ze je to ve snehu a z kopce, nicméne jsme nechali svacinu svacinou a urychlene jsme zacali kontrolovat pozice smerem k Andrejcové.

Na Andrejcové tou dobou jiz byla skupinka borcu z Otrokovic, kterí o nasem závodu nic netusili a tak byli rozlezlí po celé chate. Kdyz jsem tam dorazil, informoval jsem je o tom, jak se má celá situace a ze se blízí polské komando a ze by se meli rozhodnout kde budou spát, protoze mi taky musíme urychlene zabrat 8 míst pro nás. Evidentne z toho byli jaksi zaskoceni, zvláste po tom, co se k tomu pripojila jeste sestra, která jim v podstate pridelila místo a rekla jim, ze se tam 4 budou muset vejít. V tu dobu uz dostali Poláci pridelenou pudu a posléze se turisti z Otrokovic rozhodli, i pres jejich nesporné prvenství v dosazení chaty, odejít za Poláky na pudu.

Poláci byli docela oblíbená skupina, po vecerech moc pekne hráli na kytaru a ráno na Andrejcové se jim podarilo, pomerne slusne urychlit nás odchod. Toho dosáhli tím, ze ráno zazehli kamna, které místo toho aby horeli, tak jenom cadili a cadili tolik, ze se dým nevesel do komína a posléze ani do chaty a tak kdyz kyslík nahradil ten smradlavý humus, museli jsme nedobrovolne evakuovat chatu.

Druhý den jsme podobným zpusobem závodili na Ramzu, kde jsme tentokrát zvítezili my, ale nakonec se tam vesli i chlapci z Otrokovic i nasi Poláci. Jediný kdo pokracoval az nekam na Andrejcovou byla Marcelova skupina, které na Andrejcovou dorazila jeste k veceru predchozí den. Marcel si predevsím nezískal Jolanu, respektive Jolana vypadala, ze jiz po nekolika vetách pujde Marcelovi ublízit. Marcel totiz tak trochu, dle jejích slov, terorizoval zbytek skupiny a kdyz se teda oni nevzmohli na odpor byla Jolana témer rozhodnuta jim pomoci v jejich bídném zivote pod nadvládou tyrana Marcela.

Na Poláky jsme uz byli trochu opatrní a tak kdyz se nás vecer zeptali zda by mohli zatopit v kamnech, uvazovali jsme o tom, kde budeme vecer spát, kdyz jsme si nevzali stany. Poláci nás ujistovali, ze to z rána byla skutecne jen náhoda zpusobená silným vetrem a ze tady se nic podobného nemuze opakovat. Nastestí vsechno dobre dopadlo a mohli jsme vsichni spát v chate.

Tretí den se uz bohuzel zádný boj o místa na spaní neodehrál, protoze jsme meli rezervované místa na Stefánikove chate, navíc techto míst jsme meli tolik, ze jsme nabídli Otrokovicím, ze jim 4 místa pro ne prenecháme. Bohuzel ac to jsou chlapci z turistického oddílu, ne vsichni meli kvalitní obuv a ne vsichni si zalíbili cvachtání, sic v kvalitní obuvi a pochodování v mlze, vetru a desti. A tak se stalo, ze Otrokovictí se nechali zlákat levnou nabídkou autobusáka na Certovici na odvoz do Banské Bystrice, i pres to, ze potrebovali do Ruzomberku a ukoncili tak prechod. Na Certovici nás jeste opustila Jolana, která mela problémy s nohou a i Poláci nám vecer na Ramzi povídali, ze uz koncí a odjízdí domu.

Jediný kdo jeste zustal byl Marcel a jeho skupina. S nimi se jeste váze jedna zajímavá historka ze Stefánikovi chaty. Na chate se normálne varí, spí v posteli, dokonce tam tece teplá voda. Ubytovaní má v cene snídani. Takze jsme predpokládali, ze kdyz jim obsluha vecer ke stolu prinesla balícky, jsou to zabalené snídane, nebot ve stylu Marcela budou vyrázet tesne nekolik hodin pred kuropením, aby stihli prebehnout pul Slovenska. Ale co se nestalo. Po chvíli zacali balícky rozbalovat a po dalsí chvíli se vsichni do jiz rozbaleného jídla pustili. Z obsahu jsme poznali jen párky, které bývají k snídani.

Pro nás se Sasou nás cekal poslední ctvrtý den naseho pobytu v Tatrách a vsechny nás cekal výstup na Dumbier, kde se obvykle na slunícku opalujeme a fotíme z vrcholovým krízem. Letos byla situace ponekud jiná, zádná opalovacka se nekonala, místo toho bylo vsude dokola moc pekne bílo. Z cesty od Stefánicky na Kamennou chatu jsme v podstate nevideli nic, jen tak slápoty ve snehu asi dvacet metru pred sebou a nekdy i za sebou. Na kamence jsme pojedli kapustnicu a vyrazili do bílého pekla. V sedle Polana jsme se rozloucili se zbytkem skupiny, kterí plánovali dojít az do Donoval. Zbytek se stále utesoval, ze je vetsinou z puvodního poctu, ale jen do chvíle, nez si Jana rozmyslela, ze nebude trápit svoje koleno chuzí ve snehu, ale radeji mu ukáze koncem týdne na maratónu.

No a pak uz jsme jenom klouzali po snehu údolím nez jsme dosli do Jasné na autobus. Myslím, ze to byl extra vydarený rocník naseho memoriálu.

Vsem jiste prijde vhod turistická mapa s nácrtkem nasí cesty. Mapa: 100 Okolí Banské Bystrice a Donovaly, Mapa: 122 Nízké Tatry - Chopok a Mapa: 123 Nízké Tatry - Králova Hola.