Nekdy z jara jdeme takhle se Standou po Praze a premýslíme co budeme delat o prázdninách, no a jelikoz má Standa hrozne rád teplé kraje, rekl mi, "pojedeme do Spanelska". Já zrovna moc netrpím na teplé kraje, ne ze bych je nemel rád, to ne, ale jednoduse na nich nejsem závislý. Proto jsem Standovi jeho nápad nijak nerozmlouval, ale ríkám mu, ze by v tom meli být téz hory. Standa pri pohledu na prevýsení Václavského námestí mel zrejme dojem, ze podobné veci mu nemuzou zádným zpusobem vadit a tak souhlasil. :-) A tady vlastne byl pocátek naseho výletu do Pyrenejí.
Dalsí kapitolou bylo sehnat nejaké informace o Pyrenejích, naplánovat cestu, sehnat mapy, vymyslet zpusob dopravy, stanovit termín ... Informace kompletne pocházeli z internetu, ale abych pravdu rekl, moc se mi jich touto cestou najít nepodarilo. Nasel jsem pár clánku, které se vlastních hor týkali jen okrajove a pak jeden, který popisoval kompletní prechod od Stredozemního more az po Atlantik. Tato predstava se mi velice líbila, bohuzel jsme byli trochu limitováni maximální moznou délkou naseho pobytu, která se nakonec vysplhala nekde k 26 dnum, to ale na kompletní prechod nestacilo, tudíz jsme plánovali cestu podle clánku nejakých dvou ceských skautu, kterí presli podstatnou cást centrální cásti Pyrenejí. Mapy se nám podarilo az na výjimky sehnat v Kiwi. Ohledne dopravy to nejprve vypadalo na stop, ale postupem casu jsme si uvedomili, ze potrebujeme být v nejaký pevný termín jiste zpátky doma, coz by znamenalo odjízdet s nálezitým casovým odstupem, který by prípadne pokryl neochotu ridicu nás vzít a to by melo neblahý dopad na délku pobytu v horách a tak se nakonec jelo autobusem se spolecností Eurolines.
Kdo to v Pyrenejích moc nezná, tomu se, pro lepsí predstavu, urcite bude hodit mapa s nácrtkem nasí cesty.
Mapa: Andorra 2002
Mapa: 25K Pica d Estats Mont roig (ALPINA) 2002 LLEIDA
Mapa: Sant Maurici
Mapa: Boi
Mapa: Posets Maladeta 40K (ALPINA)
Mapa: Bachimala
Mapa: 40K Ordesa (ALPINA) 2002 HUESCA
Streda 26.cervna 2002
Jelikoz autobus odjízdel az v 16:30 nechali jsme nakupování az na dnesní ráno. Prepadli jsme supermarket a nakupovali spoustu pro normální zivot normálních lidí kuriózních vecí ve velkém mnozství, byli to samé ovesné vlocky, cokoláda, rozinky, rýze, cibule, salámy ... Po návratu z nákupu zacalo obrovské balení. Dnes si ríkám, ze bylo asi dobre, ze jsme nemeli po ruce váhu, nebot hned první den v horách mi bylo jasné, ze takhle tezký batoh jsem jeste nikdy nenesl a to jsme meli s sebou jídlo na necelých 14 dní.
Pár minut po pul páté vyjel autobus z Florence smerem Toulouse. Cesta mela trvat nejakých 26 hodin a tak nám bylo jasné, ze budeme kvalitne vyspalí a taky otlacení po celém tele. Chvíli pred sestou mel Standa jeste náladu na vtipkování a tak do naseho denícku zapsal neco ve smyslu, ze se mu cestuje velice dobre a taky ze objevuje spoustu nových a stejne nepohodlných pozic jak si sednout, taky poznamenal, ze jsme si zapomneli vzít s sebou míc proti trudomyslnosti a tak nevím jestli to nemáme otocit a celou výpravu zabalit.
Ctvrtek 27.cervna 2002
Kolem deváté hodiny ranní jsme dorazili do Lyonu, kde se prestupuje do príslusného autobusu, podle toho kam má clovek namíreno. My jsme nastoupili do autobusu který mel konecnou zastávkou práve v Toulouse a jeho cesta vedla pres Valence, Avignon, Nimes, Montpellier, Narbonne a Carcassonne. Cesta autobusem byla vcelku príjemná, zvláste pri pohledu z okna pri prujezdu jizní cástí Francie. Slunce pálilo a príroda kolem vypadala jako vyprahlá prérie, ale nám to nevadilo, protoze autobus byl klimatizovaný :-). O pul sedmé jsme vystoupili na nádrazí v Toulouse a premýsleli jsme kterým smerem jsou ty Pyreneje. Taky jsme si vsimli budovy vlakového nádrazí hned vedle autobusáku a jelikoz nás predstava noci strávené uprostred Toulouse prílis nelákala, sedli jsme do vlaku a popojeli asi 50 kilometru za mesto do Foix, odkud jsme pokracovali stopováním. Tímto pocinem jsme zjistili, ze francouzské dráhy nepatrí zrovna k tem nejlevnejsím (tech 50 kilometru nás kazdého stálo, i pres jakousi mládeznickou slevu na ISIC kartu, zhruba 9 euro). Puvodne jsme chteli jet celou cestu z Toulouse do Andorry stopem, ale kdyz jsme autobusem do centra jeli asi tak pul hodiny, mesto melo vlastní letiste a metro, meli jsme pocit, ze to tím vlakem bude o facku jednodussí.
Jak jsme se blízili k horám, zvedal se vítr a oblohu pokryly tezké tmavé mraky, nastestí byly natolik milosrdné a nespustily na nás destovou sprchu. Z Foix do Tarrascone nás vezl nejaký sympatický (no kdyz nás vzal :-)) Francouz, odtud jsme pokracovali po svých a zároven se pokouseli nekoho zastavit. Jiz se stmívalo, mohlo být tak deset, kdyz nám znenadání zastavily dve Spanelky, nebo Francouzky v tmavém Citroenu (v té tme by bylo kazdé auto tmavé :-)). Jejich autícko bylo pro ctyri osoby a nase bágly skoro malé, ale nakonec jsme to do toho kufru naslapali. Devcata nám nabídla, ze nás odvezou do Ax a my jsme s tím nemohli nez souhlasit. Rozhovor trochu vázl nebot krome francouzstiny a spanelstiny jiný jazyk neovládaly a tak jednou za cas prohodily zda-li je vsechno OK a my na to, ze jo. Jak slíbily vysadily nás v Ax, kde jsme se rozloucili nekolika polibky. Standa, starý proutník, samozrejme více myslel na líbání nez na své veci a tak po jejich odjezdu zjistil, ze si v kufru zapomnel macky. Chvíli jsme se je pokouseli najít, ale po chvíli jsme to vzdali a ulehli jsme na trávník u silnice kousek za mestem. Bylo uz kolem pulnoci.
Pátek 28.cervna 2002
Vstali jsme kolem pul sedmé, upravili se (aby nás nekdo vzal :-)) a vydali se nekolik kroku na stop (to je výhoda spaní u silnice). Moc se nám nedarilo, zrejme jsem se spatne ucesal a tak jsme se trochu prosli (do Andorry to bylo jeste asi 60 km). Po nejaké dobe nás vzal pán s dodávkou az do Andorry do mesta Canillo (1531). Bylo krásné pozorovat, jak se z niceho nic udelalo krásne v okamziku, kdyz jsme prekonali hranicní hory. Do Andorra la Vella jsme dojeli autobusem (12,5 km za 1,62 euro za osobu a bágl). Celá Andorra na me pusobila dojmem, ze tu mají hrozne moc penez a vsechny domy vypadaly jakoby je postavili za minulých pet let (vsude kolem se brutálne stavelo). Vlastní la Vella je také kapitola sama pro sebe, mezi horami krásné nové domy, super. Standa si koupil nové macky a pak uz jsme jen premýsleli kudy vede cesta do hor. V turistickém informacním stredisku nám slecna ochotne ukázala mapu (mapu této oblasti jsme nemeli) a ní jsme objevil trasu GR-11 a tak jsme se po ní vypravili na Coma Pedrosa.
První výslap do kopce byl hodne tvrdý, asi jsme nebyli zvyklí a jídla bylo moc. Navíc jsme zjistili, ze z nej stejne musíme zase do vesnice v údolí a tudíz jsme mohli zacít v té druhé vesnici (byl to ale hezký trénink). Tam se potvrdilo, ze jdeme dobre po GR-11 na Coma Pedrosa. Sli jsme jeste nejakou chvíli a zapíchli jsme to nekde na hranici 2000 m, byli jsme dost unaveni a po vydatné veceri a krátké, ale príjemné koupeli v místním vodopádku jsme ulehli do stanu.
Sobota 29.cervna 2002
Po snídani, nás vrcholový tým s jistou dávkou nedockavosti vyrazil zdolat první vrchol bezmála 3000 metru vysoký, jedná se o jiz zminovaný vrchol Coma Pedrosa (2945), který je nejvyssí horou Andorry. Po ceste se nám postestilo a konecne jsme narazili na skupinu anglicky mluvících lidí a dokonce to byli praví Anglicané. Nás rozhovor trval sice jen krátce, ale za tu chvíli nám stacili povedet o tom jak je mozné v krajine videt krouzící supi s kostí v zobáku, která jim obcas upadne a to pak je podle nich proste super, bát se prý nemusíme, po turistech jdou az kdyz vypadají dost mizerne :-). Dále nám povídali o jejich príteli kterému je asi 80 a tu nasí cestou chodí kazdý den. Nevím zda-li chodí az na vrchol, ale my toho s báglem meli plné kecky.
Pri záverecném stoupání k vrcholu, nám pro zmenu cestu zkrízil pár Nemcu z Dolního Dvoriste a byli hrozne stastní, kdyz jsme vedeli kde to je. Pocasí na vrcholu nebylo nikterak spatné, ale ve vzduchu bylo spousta mraku, které mely tendenci vytvorit nejaké prekvapení v podobe bourky. Mazali jsme proto rychle dolu smerem na kempovací místo Pta de Boet. Ze sedla Portella de Baiau (2790) jsme si tak trochu "zpríjemnili" sestup, kdyz se nám nepodarilo trefit vyslapanou cestu. U jezera Estany de Baiau oblaka spustila svojí kroupovo-destovou symfonií doprovázenou prehlusujícím rachotem hromu. Nase kroky se stále zrychlovaly a snazily se uniknout z tohoto nezádaného predstavení. Odpocinutí nás cekalo az louce s nekolika postavenými stany. Boure jiz polevila, jen zdáli bylo obcas slyset hluboké dunení, dést pomalu ustal na scéne se objevilo slunce, které mi vysouselo nedbale zabalené veci z nechráneného batohu. Podrobnejsí pruzkum louky prokázal jeste druhý zpusob jejího vyuzití a to jako pastvinu pro dobytek, zvláste pak od jednoho konkrétního druhu zde bylo tolik hmatatelných stop, ze byl prakticky problém postavit stan na nepoznamenaném míste. Po veceri jsem téz pohostil nedaleko pasoucí se párek koní trochou rozmocených ovesných vlocek seskrabaných z vnitrku mého batohu (v budoucnu jiz nebudu setrit igelitem :-)).
Nedele 30.cervna 2002
Programem dneska se stalo zdolání vrcholu Pica d'Estats (3143). Cesta k nemu nás vedla kolem chaty Refugi de Vall Ferrera (1940), dále pak kolem jezer Estany de Sotllo (2352) a Estany d'Estats (2471) a po záverecném výstupu do sedla Port de Sotllo (2894) na nás cekalo uz jenom nekolik set metru na samotný vrchol.
Po obede u jezera Estany de Sotllo panovaly ruzné názory na zdolání vrcholu, ale zhodnocení pocasí, které vpravde nebylo ideální, jsme se rozhodli se o to alespon pokusit. Výstup do sedla Port de Sotllo vedl zpocátku po kamenité suti, která postupne precházela v snehové pole. Celý výstup byl doprovázen naprostým bezvetrím, nebo jen slabým vetrem, ale toto se radikálne zmenilo v samotném sedle, kde si vítr skutecne prisel na své. V sedle Standa uprednostnil "opalování" na snehu pred výstupem na vrchol pouze na lehko. Dohodli jsme se, ze cca za pul hodiny budu zpátky.
První i druhý pokus skoncil nezdarem (uvedomil jsem si nebezpecnost sestupu stejnou cestou), nakonec uz témer rozhodnutý vykaslat se na to, jsem nasel docela peknou cestu po pevném kameni, po které jsem vylezl na vrchol P. Verdaguer (3125). Odtud uz na Pica d'Estats (3143) vedla krásná cesticka a celá cesta byla tak na deset minut. Bohuzel hodinky nemilosrdne odtikaly dohodnutý cas a tak jsem se otocil a vrátil se. Pri sestupu jsem nasel skutecnou cestu která vedla na vrchol, a tak cesta dolu byla o neco príjemnejsí.
Po setkání se Standou jsme se vydali hledat odbocku pres hreben k chate Ref. Broate (2223), sli jsme chvíli po snehu, pak traverzovali hnusnou sutí, az jsme konecne nasli lehký nádech cesty v terénu. U jezera v samém vrcholu údolí Valleta de Barz, jsem si myslel, ze zlab co vede nahoru na hreben, je nase hledaná cesta, avsak zádný náznak cesty videt nebyl. Bylo jiz pozde, a tak jsme postavili stan kousek za jezerem na znovu nalezené ceste vedoucí k chate Refugi de I'Estany Pinet. Jeste pred vecerí jsem se rozhodl o prozkoumání onoho zlabu jen tak na lehko. Z dnesního pohledu povazuji muj nápad za peknou kravinu.
Zlab vedl od jezera zhruba 400 metru vzhuru a koncil ze spodu neznatelným sedýlkem (2777) na hrebeni. Vzít si s sebou pouze hulky a macky nechat v batohu, dnes hodnotím taky jako peknou blbost, nebot cesta ze zacátku vedla asi 100 metru sutí, dalsích 100 metru pokracovala po snehu se sklonem tak 30-40°, pak se sklon trochu zvýsil (40-50°) a po této cásti se zlab zuzoval do záverecného komínu se sklonem (50-60°). Usel jsem sotva pár metru a podklouzla mi noha, nastestí me udrzely zapíchnuté hulky. Pri snaze se znovu postavit na obe nohy, mi podjela druhá noha a po nekolika vterinách boje jsem prohrál a následoval pád ze svahu dolu. Nastestí má pravá ruka zachytila okraj snehu a strhla me do odtáté díry mezi snehem a skálou. Následoval pád 2-3 metry kamsi pod ledovec. Po chvíli jsem se zacal zvedat, zápasil jsem s neprirozene zasprajcovanou levou nohou, ale nastestí v celkových skodách byla jen narazená pravá ruka. Nevím co me to napadlo, ale trochu jsem se oklepal a pokracoval v bláznivém nápadu dokoncit výstup, tentokráte po skále. Byl to hodne blbej nápad, nebot skála mi skoro vzdycky zustala v ruce a stékala po ní voda. Po deseti metrech jsem to zabalil a zahájil návrat. Ale jak dolu? Po snehu uz radsi ne, riskovat témer jistou jízdu nekolik set výskových metru po snehu dolu jsem nechtel. Po mokré drolivé skále to moc neslo a tak jsem se nakonec zasprajcnul mezi skálu a sníh a pomalu se posunoval dolu. Asi po 30 metrech se mi podarilo vylézt z té hnusné díry, svah uz nebyl tak prudký a tak to slo sejít dolu i po snehu. U jezera jsem mel pocit, ze jsem se znovu narodil.
Pondelí 1.cervence 2002
Po vcerejsích zkusenostech nemel Standa ani já náladu pokouset stestí prekonáváním málem osudného sedla, proto nám pripadalo rozumné pokracovat dále údolím Valleta de Barz. Vsechno by bylo v naprostém porádku, kdyby se nám po kilometru neskryla cesta v mape pod její legendu. Po neúspesném výzvedném pokusu od pricházejících Francouzu, se nedalo delat víc, nez pokracovat dokonce po znacené ceste stále hloubeji do údolí a hledat odbocku do sedla Port de Lladorre (2444). Nedokázu odhadnout jak hluboko nás zavedla cesta, ale podle vsudyprítomného listnatého lesa, který hodne pripomínal destný prales, bych odhadoval nadmorskou výsku pod 1000 metru. Francouzi se evidentne zabývají znacením cest podstatne více nez Spanelé a tak pro nás nebyl problém na rozcestí zvolit správný smer do sedla.
Plán na zbytek dnesního dne byl az protivne zrejmý, nastoupat to, co se nám od rána podarilo ztratit. Narozdíl od predchozích dní, byl ten dnesní opravdu povedený, slunce pálilo na bezmracném nebi a já byl vdecný za stín poskytovaný hustým lesem. Avsak to nemohlo trvat vecne, neprodysný les se zmenil v horskou louku a jen pár nepoddajných osamocene stojících stromu zde bojovalo o moznost existence s nadmorskou výskou. Práve v techto místech nás míjela rodina pasáku krav, jenz hnali své stádo do údolí. O nekolik set metru výse se sklon údolí umírnil a v tomto takmer ideálním míste meli pasáci po svahu postaveny svá kamenná letní sídla, jez spíse nez pohodlí, poskytovala moznost úkrytu pred neprízní pocasí. Pod sedlem nás zastavil neúprosný cas a my dnes uz nemeli chut s nikým dál bojovat. Na pekném rovném plácku pod sedlem jsme postavili stan.
Úterý 2.cervence 2002
O pul desáté cekám v sedle na Standu a kochám se pohledem na chomáce mraku, na jejich beznadejný pokus odcizit nám slunce. Je to opravdu prekrásný pocit sedet na slunícku a predstavovat si, jak je asi skarede dole v údolí. Ze sedla bychom se rádi dostali nekam k jezeru Estany de Romedo de Baix (2020), bohuzel snad kvuli obrovské spleti cesticek prevázne asi od ovcí, nebo nasí nepozorností, ale predevsím kvuli absenci znacení (uz se zase pohybujeme na Spanelské strane) nám pravá cesta zmizela a my si museli hledat alternativu ve volném terénu. Místa nase cesta byla velice vysilující.
Druhá polovina dne se odmenila v podobe nekolika kilometru horské kamenité silnice, od které vedla pekne znacená cesta kolem chaty Refugi de Cartescan (2240) az k obrovskému otevrenému prostranství s jezerem Estany de Cartescan. Krajina v kolem horské silnice pripomínala jakousi step ci poust, pálilo slunce, potoky v mape byly ve skutecnosti vyschlé, flóru, která zde rostla, bych si práve docela dobre predstavil nekde na pousti, jen kaktusy mi zde chybely. A nad údolím krouzilo nekolik ostrazitých supu.
V sedle Coll de Cartescan (2680) se zhorsilo pocasí a jelikoz nálada na bourku na hrebeni mezi námi neprebývala, sestoupili jsme do údolí ke trem jezírkum, u kterých jsme postavili tábor.
Streda 3.cervence 2002
Sestupujeme k silnici, potkáváme stádo koní. Nejprve jich vidíme jen nekolik, ale kdyz se po louce rozkriklo, ze prijeli turisti, zacnou se k nám vsichni sbíhat. Zanedlouho je jich kolem nás asi tak dvacet. Navíc jsou hrozne zvedaví, predevsím se zajímají o muj batoh. Odháním je a pokousím se je vyfotit. Kdyz se znovu vracejí, napadne me myslenka, pokusit se na nejakého naskocit a trochu se projet. Dlouho neváhám, vyberu si jednoho co stojí vedle me, rozbíhám se, naskakuji na nej, kun uz taky bezí, udrzím se na nem nekolik vterin a padám na zem. Pokusím se o to jeste nekolikrát, ale bez výraznejsího úspechu.
Krácíme po silnici o které víme podle mapy, ze nikam nevede, respektive, ze koncí zvlástní cárou v mape. Jsme presvedcení to po té zvlástní cáre sejít dolu. Jedná se asi o 600 metru na necelém kilometru. To si ovsem uvedomujeme az pri samotném sestupu. Jiz víme co reprezentuje ta podivná cára, je to stará, jiz nepouzívaná a dosti exponovaná zeleznice, která zrejme slouzila, stejne jako ta silnice po které jsme sli, pri stavbe vodovodu. Sestupujeme chvíli po ní, chvíli volným terénem, kde vsechno seredne skrábe a hlavne je to prílis prudké, v záveru klesání nalézáme cestu, která nás zavede do mestecka Tavascan (1167). Spíse nez mestecko, bylo by vhodnejsí napsat, turistické centrum, vzdyt krome pár obytných domu a dvou restaurací, tu nic nebylo.
Nase zásoby se pomalu krátí a proto potrebujeme nejaké potraviny, nebo samoobsluhu. Pri pohledu do mapy mi padne do oka "mestecko" Lladorre. S vidinou porádného dlabance se blízíme po silnici a premýslíme, co vsechno koupit. Místo alespon dvou supermarketu nás privítá naprosto liduprázdná vesnice stekotem smecky psu. Obedváme tedy z nasich skrovných zásob a chystáme se do mestecka Ribera de Cardos (898). Obáváme se, abychom neprisli po zavírací dobe, ale nakonec díky odpolední sieste pricházíme naopak jeste pred dobou otvírací. Kupujeme co hrdlo rácí a vracíme se do hor pres vesnicku Estaton (1237). Koupit by se tam nic nedalo, ale narozdíl od Lladorre tam bylo videt zivé lidi. Prespáváme na louce pod sirákem pár set metru nad vesnicí.
Ctvrtek 4.cervence 2002
Po ranním stereotypním snídacím a balicím rituálu, máme v plánu pokracovat do vesnicky Dorve. Jiz se pomalu stává tradicí ztráta nasí cesty, jinak tomu nebylo ani tohoto rána. Pri prodírání se zarostlou strání se nám povedlo sejít z nasí cesty GR-11 a nez bylo vzneseno podezrení o spatné ceste a chyba napravena, oplynula nejméne hodina a nemuzu ríci, ze by me tyto kratochvíle nevycerpávaly. Snad jenom zmínku o tom kroví, kterým jsme se prodírali. Ta rostlina mi trochu pripomíná preslicku, vypadá jako vetsí vres, zrejme není nijak zvlástne chránená, nebot roste i u nás kolem silnic a kdyz je tak do pul metru vysoká, je celkem roztomilá. Ale na techto stráních se jí nejak obzvláste dobre darí a mívá výsku kolem dvou metru a príserne skrábe.
Sotva se vrátíme na nasi cestu potkáváme Spanela v protismeru, i pres neexistenci spolecného jazyka nadáváme vsichni na kvalitu znacení v této oblasti. Podle jeho vyprávení si máme dát pozor u vesnicky Dorve, kde on strávil hodinu hledáním správné cesty. Na hrebenu obedváme a já si musím pro stestí vyfotit jednu znacku na GR-11. Pri sestupu tesne nad Dorve musíme dát za pravdu Spanelovi, nebot jeho vyprávení se shoduje s realitou. Nemáme chut nikde bloudit a proto systematicky procesáváme strán a hledáme znacku a skutecne ji nalézáme a vstupujeme do vesnicky.
Dorve je zase jedna z tech nádherných vesnicek, kde jakoby se zastavil cas. Jen nekolik stálých obyvatel, nekolik kotátek hrajících si na ceste a v ohrade pasoucí se kone, prozrazují zivot v této od civilizace na hony vzdálené vísky. Po sestupu si uzíváme zaslouzenou koupel v rybníku u vesnicky La Guingueta d'Aneu. Tato vesnicka je prílis malá, aby v ní meli vlastní potraviny, nejsme jiz z toho prílis prekvapeni a odcházíme do nekolik kilometru vzdáleného mesta Esterri d'Aneu (967). Nekde jsem cetl o Esterri jako o druhém nejvetsím meste v Pyrenejích a tak se tesíme na supermarkety precpané bagetami a rýzí :-). Skutecne zde byly nejméne dva "supermarkety", které jsme navstívili. Prodejna má sice v názvu neco jako supermarket, ale skutecnost bych nazval spíse malou samoobsluhou, ale presto jsme za ne rádi a nestezujeme si, vzdyt bagety a rýzi tam meli.
Chceme pokracovat zkratkou do vesnicky Joe (1306), ale uz do predu pochybujeme, zda-li tu cestu skutecne najdeme. Únava je ale silnejsí nez se puvodne zdála a tak nekde poblíz té zkratky nalézáme príhodné místo na poli a nocujeme. Jeste nez ulehneme, jdeme jen pro zajímavost najít tu cestu. Nakonec na ní "prdíme" a jsme rozhodnuti se zítra ráno vrátit do La Guingueta d'Aneu a odtud pokracovat po GR-11.
Pátek 5.cervence 2002
Po návratu do La Guingueta d'Aneu (~930) se pokracovalo do Joe (1306), místy skutecne pesinkou vysekanou macetou v kroví (jo vegetaci se tady darí a turistu, kterí by cesty proslapali, je málo). Joe je malá vesnicka, ve které je k videní hned nekolik truhlárských dílen, ono se toho asi v takhle odlehlých místech moc delat nedá. S Joe vede GR-11 po neprílis frekventované silnici, která nekolik kilometru vede prakticky po vrstevnici a je z ní pekný výhled do údolí na prehradu Panta de la Torrassa. Následne pak klesá do údolí a protíná se s ríckou Riu Escrita aby nás mohla vzápetí po druhé strane údolí zavést do mestecka Espot (1320). Zde je mozné koupit neco k jídlu. Turistický ruch je zde znatelne vyssí, vzdyt po pár kilometrech zacíná turisticky oblíbený park Sant Maurici. Tento park je opravdu krásný a velice mi charakterem krajiny pripomínal italské Dolomity. Kdosi téz prirovnával rumunské pohorí Retezat svojí cetností výskytu jezer, práve k tomuto parku. A je skutecne pravdou, ze nedostatkem vody zde trpet nebudete. U jezera Estany de Sant Maurici (~2000) byla krome nás jeste asi 30 clenná skupina nadsených Japoncu.
Cesta nás vedla dál napríc parkem a my pomalu premýsleli kde to zapíchnout na noc. Docela dobre jsme vedeli, ze kempování v oblasti parku je zakázáno, proto bylo cílem najít místo rádne kryté od cesty a pokud mozno co nejdále od horských chat, kde by mohli nocovat vsemozní ochranári a správci parku. U jezírka Estanyola de Ratera jsme narazili na skupinku trí na tezko odených Spanelských dívek, které zde evidentne mely v plánu nocovat. Na nás tam bylo prílis rusno. U jezera Estany de les Obagues de Ratera (2250) ovsem situace vypadala daleko prízniveji a tak alespon trochu schováni za malým kopeckem jsme na témer ideálne rovném míste postavili stan. Podle ohniste a pováleného obdélníku trávy, bylo evidentní, k cemu toto místo slouzí. Krome nádherných skal porostlých smrky a borovicemi, byly vsude kolem uchvacující rozkvetlé louky. Po koupeli v jezere, byl nejvyssí cas zalézt do spacáku.
Sobota 6.cervence 2002
Vstáváme "jiz" v sedm hodin, nebot Standa se obává príchodu místních ochranáru. Postupujeme dál parkem a na jeho hranici zdoláváme vrchol Tuc de Ratera (2862), který sice nebyl obtízný, ale za to je z nej super výhled na vsechny strany. Opoustíme park Sant Maurici a vstupujeme do dalsího národního parku, tentokrát se jmenuje Vall de Boi. Po GR-11 pricházíme k chate Refugi de Colomers II (2130), která stojí prímo na hrázi jezera ci prehrady Lac Major de Colomers.
Od chaty pokracujeme tentokrát po variante cesty GR-11 a to GR-11.18, která podle mého názoru vede daleko zajímavejsí krajinou. Precházíme sedlo Port de Caldes (2568), po krátkém, ale prudkém výstupu od jezera Estany del Port de Caldes (2437) k sedlu Coll de Crestada (2475), stavíme na rovné louce, která svým porostem pripomíná peclive strizené golfové hriste, stan. Jeste pred vecerí se belháme na lehko na vrchol Montardo (2833), odkud je proste fantastický výhled na krajinu ozárenou pomalu zapadajícím sluncem.
Nedele 7.cervence 2002
Ráno je ve znamení klesání k chate Refugi dera Restanca (2010). Za jezerem Lac dera Restanca, pokracujeme po nefalsované GR-11 smerem k jezeru Lac de Rius (2330). Po ceste údolím jsem zahlédl tri chlupaté tvory, nejaké hlodavce, kazdý vázil 4-6 kg, meril tak pul metru a ríkám si, ze to s nejvetsí pravdepodobností byl svist, ale divný je, ze ani jeden nehvízdal. U jezera to Standa nazval mesícní krajinou a nebyl daleko od pravdy. Krome nehybné vodní hladiny jezera a okolních kamenitých hor bez náznaku vegetace, tu nic nebylo a navíc do toho neskutecne prazilo slunce.
Obesli jsme jezero a na jeho druhé strane se nám otevrel pohled do údolí na jehoz protejsí strane se tycily vrcholy oblasti Maladeto Aneto. Ale jeste pred tím nás cekal neoblíbený sestup do údolí do Ospitau de Vielha, kde ústí tunel spojující Spanelsko a Francii. Rekl jsem tomu sestupu neoblíbený, nebot uz nekolik dní jsem mel natazený stehenní sval a práve pri sestupu to nejvíce bolelo a abych v tom nebyl sám, tak Standa si stezoval na bolesti v kolenou. Po krátkém pochodu údolím jsme to zapíchli pod sirákem na kraji lesa. Byla to paráda, pozorovat skrze vetvicky stromu oblohu plnou hvezd.
Pondelí 8.cervence 2002
Dnesním dnem vstupujeme do oblasti Maladeto Aneto a vlastne zahajujeme výstup na nejvyssí horu Pyrenejí, Pico de Aneto (3404). Od prehrady se stoupalo rádne zarostlým lesem, postupne vsak krovin a stromu ubývalo, az nás konecne cesta zavedla k jezerum Estanyets de Cap d'Anglos, kde se nacházela malá chaticka pro nouzové prespání. Uvnitr to nevypadalo prílis tragicky, ale presto bych uprednostnoval spaní ve stanu. Obloha se zatahovala a kdyz jsme dosáhli sedla Collet dels Estanyets (2521), bylo slyset zlovestné burácení za námi. Sestup jsme urychlili na nejvetsí moznou míru a za chvíli jsme obcházeli jezero Estany del Cap de Llauset (2458), kde jiz stáli tri stany nejakých Francouzu. Pripojili jsme se k jejich dílu a v okamziku mezi nimi stál stan ctvrtý, ze kterého bylo pozorovat bouri se silným vetrem o neco radostnejsí. V pauze mezi bourkami jsme uvarili veceri a obhlédli okolní krajinu. U jezera, jeste cástecne ve vode, lezel vrak malého letadla.
Úterý 9.cervence 2002
Vstali jsme na nase pomery extrémne brzo, jiz v 6:30, to proto abychom stihli prejít sedlo Coll de Ballibierna (2728), dríve nez se z hrozivých mracen spustí dalsí dést. Dést se kupodivu nekonal a zacalo to vypadat na docela pekný den. Ze sedla znel plán dojít k jezerum Ibons de Llosars (~2500) pres sedlo Brexta de Soler i Coll (2658), coz je v mape znacené jako cesta, sice mozná neznacená, ale je tam. Narozdíl od absolutne nedotcené stráne kudy by mela vést. Abych zase nekomu prílis nekrivdil, od sedla az jezerum byly sem tam na kamenech cerveným fixem nakreslené tecky :-).
U jezera bylo perfektní místo pro stan, dokonce i se zídkou, která nás mela chránit proti vetru. Do stanu jsme naházeli vsechno nepotrebné k výstupu na Aneto a zacala pruzkumná výprava (bylo 12 hodin a na zdolání vrcholu jsme byli asi prílis unaveni). Nejprve nás jiná skupina strhla k pochodu do sedla Brechta de Llosars (2833), odkud byla téz mozná cesta na vrchol, ale bylo nejprve treba klesnout nekolik set metru k jezerum Ibons de Coronas a celkove ta cesta byla moc dlouhá. Na druhý pokus se nám podarilo trefit správné sedlo Brechta Superior de Llosars (3056). Cesta do tohoto sedla vede od jezera prakticky porád vzhuru a pak po obrovských neprehlédnutelných kamenných deskách trochu do leva, kde jsou videt sterbiny v hrebínku, který nás oddeluje od ledovce Glaciar de Coronas. Trí sterbina je ta pravá, do prvních je sice mozné vylézt, ale cesta k ledovci je dosti obtízná. K ledovci se leze asi dvacet metru po skále a dále pak po ledovci do sedla Collado de Coronas (3196). Standa odmítal slézt po skále k ledovci a tak jsem premýslel pokracovat sám, ale po zhodnocení pocasí a mnozství potrebného casu jsem se s ním vrátil zpet. Pri zpátecní ceste jsem se vykoupal v jezere a okamzik na to zacalo prset a prakticky celou noc byla dost silná boure. Bylo to proste naplánované tak akorát.
Streda 10.cervence 2002
Podle puvodního plánu melo následovat ostré zdolání Aneta, ale nakonec jsme usoudili, ze je kolem spousta zajímavých kopcu a proto nemusíme být zrovna to tomhle. Sli jsme proto do údolí do mestecka Benasque (1138). Cesta vedla kolem obrovité prehrady Embalse de Paso Nuevo (1362) a odtud pak nekolik kilometru po silnici az do vlastního mesta. Do mesta jsme prisli ve tri hodiny, coz se vzápetí ukázalo jako malý problém, protoze odpolední siesta trvala od 14:00 do 17:00. Vzniklou casovou mezeru jsme vyplnili prohlídkou mesta, které bylo sice hezké, ale moc malé na dve hodiny chuze. Potravin jsme nakoupili na sest dní a vrátili se zpet do hor.
Konecná stanice pro dnesní den byla ve volne prístupné chate Cabana de Santa Anna (1540). Tato chata nám prisla velice vhod, nebot by bylo neprozretelné stavet stan prímo u frekventované cesty a pod sirákem se nám spát nechtelo kvuli pocasí. Vecer se objevil jeste jeden problém, cosi lezlo po strope a tropilo to zvlástní zvuky. Meli jsme podezrení na mysi, netopýry, ale rozuzlení nastalo az ráno. Standa to skrábání nesnesl po psychické stránce a sel si radeji lehnout ven.
Ctvrtek 11.cervence 2002
Kdyz jsem se probudil, Standa vedle me nebyl, ale neco sramotilo v nasem esusu. Podíval jsem se do nej a spatril neco jako veverku. Po nejaké dobe prisel Standa. V prubehu snídane se znovu objevilo to zvírátko, zrejme cítilo bagety v mém batohu, rozhodl jsem se ho vyfotit. Muzete sami posoudit co je to zac. Den byl takový zamracený a tak se nám dvakrát nekam nechtelo. Kdyz se mi podarilo premluvit nohy k spolupráci, vyrazili jsme smerem do nejakého sedla (nevím jak se jmenuje, nemeli jsme mapu této oblasti). Minuli jsme odbocku na Posets, coz byla mozná skoda, ale v tomhle pocasí to nemelo moc smysl. Pri obede pod sedlem se pocasí trosicku vylepsilo. Vyrazil jsem do sedla a sebehl dolu a ted tady lezím v tráve a cekám az prijde Standa. Kdyz uz jsem cekal dve hodiny, zacínal jsem mít pocit, ze neco není v porádku. Kdyz konecne Standa prisel, sdelil mi, ze si v sedle spletl cestu a tak se musel vracet, coz mu zabralo aspon hodinu. Pocasí se mezi tím podstatne vylepsilo a my pokracovali kolem majestátních Posets do oblasti Bachimala. Pro spaní jsme zvolili, myslím hodne nevhodne, louku pár kilometru za Virgen Blanca (~1550), nebot louka byla plná zbytku od krav a ve vzduchu se vznásela otravná mracna krvelacných mrnavých much.
Pátek 12.cervence 2002
Mouchy nám velice rády zpríjemnili vstávání, takze jsme z táboriste doslova utekli. Procházeli jsme oblastí Bachimala po GR-11, která by rekl, vedla ne prílis výraznou krajinou. Do obeda nás cekalo stoupání do sedla Collada de Ordizeto (2314) a odpoledne pak klesání k vesnic Parzán (~1100), kterou prochází silnice spojující spanelsko a Francii. U benzínky, nedaleko vesnice je mozné nakoupit neco k jídlu. Co se cen a sortimentu týce, nabídka byla zhruba stejná jako v samoobsluhách, které jsme navstívili, ale ceny byly skoro o tretinu nizsí. Kupujeme si zde pohledy Monte Perdida na který máme zálusk a vyrázíme vstríc novým dobrodruzstvím.
Plánujeme spát nekde pod vrcholem Pico de Estiva (2248) a cesta nás provádí vesnicí Chisagues (~1400) a pak témer neznatelným sklonem pomalu stoupá údolím az pod Pico de Estiva.
Sobota 13.cervence 2002
Dnes chceme dojít az k chate Refugio de Goriz (2200), proto vstáváme jiz v 6:00 a lehce po sedmé vyrázíme na cestu. Nejprve vylezeme nekolik set metru do sedla a poté trochu sejdeme na obrovskou, rovnou louku lemovanou kamennou hradbou, porostlou stromy. Pusobí to na nás opravdu zvlástne. Pak objevujeme silnici po které sestupujeme dolu, coz se ukazuje jako pekná hloupost, nebot vede úplne jinam nez chceme. Sejdeme az do vesnice La Sarra, odkud pokracujeme po silnici k chate Refugio Ronatiza - Pineta (~1240).
Po obede zacíná 1200 metru vysoký výstup do sedla Collado de Anisclo (2453). Zhruba po dvou hodinách nepretrzitého stoupání se kochám nádherným pohledem na vsechny strany. Po hodine prichází Standa, trochu si odpocneme a klesáme k místu zvanému Pasarela (~1680). Uz v sedle bylo cítit nezvykle silný vítr, ale mysleli jsme si, ze jakmile slezeme trochu do údolí prestane, omyl, neprestal. Od Pasarela pokracujeme jeste nejakou dobu k chate a soucasne hledáme místo pro stan. Stavíme malou zídku proti vetru, ale nejsem si jist, zda-li nám hodne pomohla. Je zde trochu problém s vodou. Nakonec nabírám vodou v témer vyschlém potoce, ale ty dve PET lahve bych tam naplnil vzdycky. Usínáme dosti unaveni za silného vetru, který si s nasím stanem pohrává jakoby to byl domecek z karet.
Nedele 14.cervence 2002
Ani nesnídáme a vyrázíme s tím, ze se najíme az nebude tak foukat. Obléknout se, naslapat veci do batohu, sbalit stan a dávat pozor aby nám vítr neco neodfouknul nekam do údolí. Konecne vsechno sbaleno, ruce zmrzlé az na kost a vyrázíme vstríc silnému vetru. Jen co ujdeme nekolik metru po ceste vzhuru, vítr místo toho aby polevil, jeste více zesílí. V tomto povetrí je místy opravdu obtízné stát zaprený hulkami na vlastních nohou, natoz pak lezení po skále. Prichází proti nám skupina nekolika lidí, ani nevím jestli jsem je pozdravil, proste mám akorát chut prekonat tohle prokletý místo a nekde si oddechnout v závetrí. Asi po hodinovém boji se dostáváme za sedlo Collado Superior de Goriz (2343), kde vítr témer ustal. Snídáme a premýslím o tom, jak je asi v tuto chvíli na Monte Perdidu (3355). U chaty Refugio de Goriz vidíme spoustu stanu postavených kolem ní a pred chatou nekolik desítek vyckávajících lidí az bude mozné vyrazit na turu. Pred chatou stála cedule a ní nápis, "Stanování do výsky 2200 metru je zakázáno, nad touto hranicí je povoleno postavit stan po západu slunce a sbalit ho pred východem". Jelikoz vítr nikterak neustával pokracovali jsme do údolí smerem na Bujarelo (1338).
V údolí Valle de Ordesa potkáváme první nefalsované Cechy. Chvíli si s nimi povídáme a zjistujeme, ze jich tu jsou vlastne dva autobusy, normálne jezdí na kole, ale dnes kvuli silnému vetru zvolili pesí turu. Cesta údolím byla velice dlouhá a k veceru se nám podarilo najít nikým neobydlenou chatu Refugio de Pescadores (~1300) dokonce i s krbem, ve kterém jeste dohoríval ohen. Presto jsme si uvarili veceri na nasem plynu a následne rádne vytopili chajdu, aby se nám lépe usínalo.
Pondelí 15.cervence 2002
Nás poslední den v horách. Za zamracené oblohy, z níz jiste nic dobrého nekouká, stoupáme do sedla Puerto de Bujaruelo (2273). Sedlo tvorí hranici mezi Spanelskem a Francií a i zde se potvrdilo tvrzení o prakticky neustále spatném pocasí na francouzské strane Pyrenejí. V sedle je videt tak na spicku nosu a intenzita vetru by si prílis nezadala se situací, kterou jsme zazili predchozího rána. Po silnici scházíme do turistického centra Gavarnie (1365). Odtud chceme zacít stopovat do Lourdes a následne pak k Atlantickému oceánu.
Lehce mrholí a tak máme pocit, ze to s tím stopem nebude tak lehké, naopak pres tri lidi se dostáváme do Lourdes. Zde si prohlízíme mesto, trochu jsem znechucen mnozstvím turistu, kterí jsou opravdu na kazdém kroku a pak hledáme místo k prespání. Nakonec nám k tomuto úcelu poslouzí stará opustená stodola na kraji mesta.
Úterý 16.cervence 2002
Dnes je nasím úkolem se dostat k Atlantiku. Ráno si myslíme, ze je to zálezitost maximálne na pár hodin, vzdyt je to nejakých 250 kilometru. Ve skutecnosti jsme tím zabili skoro celý den a dostali se jenom do Bayonne. Zde byl trochu problém s hledáním místa k prespání. sli jsme az prakticky do tmy a nakonec prelezli zivý plot a prespali na golfovém hristi jednoho hotelu.
Ve Francii jsme pri stopování nemeli problém, ze by nás nikdo nechtel vzít, naopak vetsinou velice rychle a ochotne nekdo zastavil, ale bohuzel byl ochoten nás dopravit prumerne o 10 az 20 kilometru dál.
Streda 17.cervence 2002
Standa me budí v 6:00, vstávám v sedm, po snídaní na lavicce, vyrázíme na stop do Sant Juan de Luz. Vcera jsme se od jednoho malíre, co nás kousek vezl, dozvedeli, ze práve Sant Juan de Luz je velice pekné prímorské mestecko. Dojdeme na k silnici, zaujmeme stopovací polohu, dvakrát mávneme rukou a jiz se vezeme do vytouzeného cíle. Zanedlouho krácíme ulicí, která podivne koncí nikde. Vyjdeme na kopecek a je to tu. Je jeste brzo ráno a navíc zamraceno, takze jsme na plázi témer sami. Ze zacátku oceán jen tak okukujeme a po chvíli do nej strkáme koncetiny. Jdeme si prohlédnout okolí a pak i mesto. Po obede jakoby mávnutím kouzelného proutku, mraky se rozpustily a nastal ten správný cas na lenosení na plázi. Teplota vody cca. 20°C a slunce pekelne pálí. Jsem blb, ze jsem si nenamazal neopálené cásti tela, zítra toho lituji. K veceru jdeme pozorovat západ slunce na útes a pri té prílezitosti pripravujeme veceri. Pak uz jen zbývá hledání vhodného místa v parku ke spaní.
Ctvrtek 18.cervence 2002
Standa opet nemuze dospat a tak se probouzím a jiz je pryc, setkáváme se domluvené plázi. Podnikáme pruzkum pevnosti na druhé strane laguny, obedváme a já navrhuji koupání na nejaké nové plázi. Standa se zakoukal do rybolovu a tak objevování nových plází zbylo na me. Dojdu za mesto a zjistuji, ze je zde místo plází spousta útesu, tak se chvíli kochám a vracím se na starou dobrou pláz. Standu tu nevidím, doufám, ze me najde. Jediná vec která me na oceánu zklamala, je absence porádného prílivu a odlivu. Je fakt, ze jsme videli reku, která tekla úplne na druhou stranu nez by mela, ale rozhodne to nebylo slibovaných deset metru. Jiz jsem se dostatecne naslunil a odcházím do supermarketu nakoupit papání na zpátecní cestu do Toulouse. U prodejny potkávám Standu, docela dlouhou dobu lezíme ve stínu pod borovicí a chroupáme susenky a pritom si ríkám, ze v tomhle meste je opravdu pohoda, ale jak dlouho to clovek muze vydrzet? Z nákupu razíme zpet na pláz, Standa se chce jeste vykoupat a já se zastavuji na námestícku a zaposlouchávám se do jazzové muziky. Pak jdu za Standou a pozírám ementál, co jsem ho mel celý den v batohu na plázi, s toustovým chlebem, jeste nevím jaké to bude mít následky. Po pár hodinách to ze me jde vsemi smery.
Pátek 19.cervence 2002
Dokonám co jsem vcera vecer zapocal, radsi nic nejím ani nepiju, coz je asi chyba a vracíme se do Toulouse. Za mestem se snazíme nekoho zastavit, ale vsichni na nás "prdí", já jsem rád, ze sedím na zemi. Za nejakou dobu se dostáváme na nájezd na dálnici za Bayonne, kde se situace opakuje. Pak nás kdosi vyhodil na benzínce s tím, ze je tam daleko vetsí provoz nez na nájezdu. Byla to fakt díra, projelo tudy nekolik aut za minutu a my museli zvolit vtírací metodu stopu. Obcházeli jsme ridice a ptali se jich, zda-li nás nekam nevezmou. Asi za dve hodiny jsme premluvili polského ridice kamionu a ten nás dovezl az mýtum u dálnice v Toulouse. Jelikoz meli nejakou financní krizi chteli po nás 10 euro za osobu. Nebylo tak strasný a tak jsme se domluvili.
Zbytek dne jsem strávil beháním na záchod, pitím desných kvant vody a jinak jsem bezvládne lezel v príkope u dálnice.
Sobota 20.cervence 2002
Pokus o stop do centra mesta nevysel. Jdeme tedy pesky podél dálnice a pak z ní sejdeme do mesta. Po pár kilometrech nalézáme nádrazí z kterého nám zítra jede autobus. Zbytek den trávíme chozením po meste. Vecer jsem se rozhodl strávit prímo na nádrazí, kdezto Standa zvolil nejaký park ve meste. Ráno me budí policajt, neumí anglicky, vysvetluju mu, ze tady cekám na autobus, on to nechce pochopit, stále na me naléhá at jdu pryc, kdyz se balím odejde, prejdu na druhou stranu nádrzí a spím dál.
Nedele 21.cervence 2002
Vezeme se klimatizovaným busem do Prahy. Kvalita je jeste o neco lepsí nez pri ceste do Toulouse, je zde podstatne více místa na nohy.
Pondelí 22.cervence 2002
Lehce pred polednem vystupujeme na Florenci z autobusu. Byl to docela pekný výlet. ;-)
Vytvoreno 07.10.2002 21:18
