---

Toz uz pekne dlouho (pár mesícu), jsme plánovali se Sasou, ze podnikneme nejaký pekný zimní prechod na Slovensku, zrejme na sneznicích. Mozných variant bylo nekolik. V pocátcích docela vedla Ukrajina, ale to se nám potom zdálo moc drsné na to abychom tam jeli sami a cestovky vysly pomerne draho. Pak tu byly Bukovské vrchy, kde prý zije zubr a je to moce pekná divocina, docela blízko Ukrajine. Pak tu byly ruzné varianty Tater a poslední varianta Rudohorí. Nebudu vás déle napínat, rozhodli jsme se pro Rudohorí, konkrétne pro cást Rudné magistrály, pres pohorí Polana, Veporské vrchy a Muránskou planinu. Volba dopadla takto snad taky pro to, ze nebyla úplne nejlepsí predpoved pocasí pro Nízké Tatry (viz hory.sk) z Kamenné chaty pod Chopkom, kde v podstate psali, ze v lednu 2007 tam meli 20 dní mlhu a casto docela silný vítr, jinak byl taky vysoký stupen lavinového nebezpecí. No a navíc jsme uz v léte Rudohorí nakousli ve Volovských vrsích a na Muránskou planinu jsme to uz nestihli a tak jsme se tam chteli podívat alespon v zime. Nyní bude následovat neco "reklamy" ohledne shánení sneznic po pujcovnách. Nakonec jsme se rozhodli pro pujcení v Namche, kde vyslo pujcení klasických rámových sneznic na osm dní na 50 kc/den. Pro sneznice jsem si dosel v den odjezdu, nastestí jeste dvoje meli. Rezervace je nejaká komplikovaná, musíte slozit nejakou zálohu, proste opruz. Rozhodne je na první pohled videt, ze sneznice uz neco zazily, ale v podstate jsou v porádku, vzdy je prý prohlédnou a poskozené veci opraví. Problém je v tom, ze tyto poskození hradíte vy a to navíc k vlastnímu pujcovnému. Nevím jak vás, ale me tento prístup docela stve, pripadá mi skoro protizákonný, nebt malá opotrebení nikdo neopravuje a pak je to jen otázka náhody, kdy neco praskne a vy to zaplatíte, nehlede na to, ze pak treba pojedete domu, kdyz se vám to nepovede v terénu nejak privázat. Jen pro info, za jeden znicený nýt zaplatíte 50 kc (já platil pri vrácení u jiného cloveka jen 30 kc :-)) a tech tam je asi 15. Asi je dobré upozornit, ze s temito rámovými sneznicemi se pomerne obtízne pohybuje v sikmých traversech, kde vám sneznice nedrzí a klouzou dolu ze svahu. Co se dalsího speciálního vybavení týce, tak jsem si porídil za neco pres 3000 kc nafukovacku ToughSkin od firmy Term-a-Rest, na kterou je prý dozivotní záruka. Je to super vecicka, ale od chvíle co ji mám silne pokleslo mé mínení o Spojených státech jako o technologické spicce. Jen debil totiz muze dát k nafukovacce obal, do kterého je mozno nafukovacku strcit, jen kdyz je naprosto vypustená, ideálne smotaná a deláte to málem v laboratorních podmínkách. Já jsem balením vzdy strávil nejméne 5 minut, nasr... jsem byl tak, ze bych strílel Amíky na potkání a jediný pozitivum to melo, ze jsem se pri tom fyzicky témer nadlidském výkonu pekelne zahrál. Ale spalo se na ní super. Co se cesty týce zvolili jsme autobusovou spolecnost DODO TOUR, která nás zavezla prímo z Prahy do Detvy za 430 kc a 387 kc pro studenty. Zpet jsme jeli z Brezna do Prahy za 610 sk a 549 sk pro studenty. Jeli jsme mimo nedeli a pátek a tak byl autobus volný a to témer prázdný, kdybychom nejeli, jela by asi polovina cestujících. :-) Jiste prijde vhod mapa s nácrtkem nasí cesty. Mapa: 133_polana, Mapa: 134_veporske_vrchy, Mapa: 135_stolicke_vrchy_revuca.

V pondelí kolem páté prijede Sasa do Prahy, chvíli cekání si zkracuji pozorováním "tarifového nahanece", kterému se evidentne moc nedarí. Kdyz slecna odsekne, ze nemá ani dve minuty casu, on prohlásí: "A já bych vám venoval treba dva roky." Skoro touzím, aby me taky oslovil, chtel bych se ho zeptat jak jde zivot, co za to má, kolik lidí takhle uzene, ale on ve me vidí asi nejakého homelessa s batohem na zádech. Najednou ale ke me prijde zena a ptá se na mého operátora a já se zaradoval, ze se konecne neco dozvím. Paní o t-mobile brzy pochopí, ze kdyz nyní platím 200 kc/rok, tak asi nepristoupím na super nabídku 200 kc/mesíc. Ptám se jí zda ji práce baví a ona odpovídá, ze jo, jinak by prece sedela doma. Od t-mobile, nedostává zádný pevný základ, ale pouze odmeny za ulovené obeti. Za jeden den jich získá 8 - 10. Práve prijel vlak z Ceského Brodu a vidím priblizovat se mojí milou, tak se s paní loucím se slovy, ze se musím venovat své dívce.

Se Sasou si jdeme zarídit pojistení ke karte ISIC do pojistovny Generali, nebt tam za 450 kc/rok získáte pojistení podobných vlastností, jako nabízí prímo v gts ve spolupráci s pojistovnou UNIQA pro opakované mesícní výjezdy s rozdílem výskového limitu 5000 m n. m. A to se v Alpských kopcích za tu stovku navíc asi vyplatí. Pak uz jdeme jen na nákup do TESCA a casove nám to vyjde akorát na autobus na Florenci.

Ráno ve 4:20 vystupujeme nedaleko non-stopu v Detve, je tma a zima. Kolem dokola nevidíme zádný sníh a tak trochu premýslíme o smysluplnosti sneznic na nasich batozích. Sasa dokonce chce jet nekam kde sníh bude, preci nebude tahat sneznice týden na zádech. Podarí se mi ji premluvit at pocká do rozednení a ze ve vyssích polohách jiste neco snehu bude. A bylo, na konecné zastávce ve vesnicce Bariacka uz bylo kolem tak 15 cm snehu, ale rozhodli jsme se jít zatím bez sneznic. Ale jiz za Kalamárkou kde koncila projetá cesta jsme sneznice nandali a od té doby je meli na nohou az v podstate do posledního dne.

Díky v podstate probdelé noci v autobuse jsme byli schopni usnout málem i v chuzi. Me to kolem poledne preslo, ale Sasa s tím bojovala az do vecera. Obed jsme si dali u horského hotelu Polana, kde bylo mozno doplnit vodu na záchodech. Pocasí bylo celý den v podstate slunecné, jen jaksi zamlzené nejakým oparem. Jiz dnes nám prisla vhod nase "kouzelná krabicka" v podobe PDA Asus A636 s GPS a hlavne s mým témer geniálním software MapView. Proste je to o necem úplne jiném, zkrátka se nemuzete ztratit, neustále víte kde jste a to i kdyz v podstate nevíte jak se z toho místa dostat :-).

Jiz k veceru jsme dosáhli touzebne ocekávaného vrcholu Polana (1457) a pár set metru dále po magistrále jsme postavili nás tábor. Lehce snezilo, k veceri nejaký standardní, ale vzdy chutný horský blaf a pak uz jsme mohli klidne zarezávat ve spacácích.

Tady bych si jeste dovolil vlozit krátké pojednání o spojování spacáku. Jelikoz stále rád neco vymýslím, napadlo me, ze by melo jít spojit kde co. V podstate kazdé dva spacáky které jdou úplne rozepnout, jen sem mel obavy zda není rozdílná velikost zoubku. S tím jsem se nesetkal, takze spojování úspesne funguje, jen pak vetsinou u nekompatibilních spacáku narazíte na ruzné délky zipu, takze pak máte nahore hrozne velkou díru, kterou vám do vaseho "hnízdecka lásky" nepríjemne fouká (problematikou spojování spacáku ciste za úcelem prezití, t.j. vetsího tepelného komfortu jsem se zatím nezabýval, ale nekdy to muze být duvod, který partnerku k tomuto pokusu presvedcí :-)). Dokonce je mozné spojit i spacáky, které mají zip na stejné strane, pak má ale jeden spodní stranu nahore, coz taky není ideální. Myslím, ze takhle je to spíse zajímavá hra tak na letní noci.

Chuze z kopce dolu je na sneznicích výrazne zábavnejsí nez tezkopádné stoupání vzhuru, jen nesmí být svah az prílis strmý. To jsme si odzkouseli na konci dnesního dne na zelené znacce pri sestupu k místu Turníky. Sneznice nedrzí pri traverzování a navíc pak jiz také zacínají samovolne klouzat svahem dolu.

Téz stojí uvést malé pojednání o polomech. Jak jsme si uz minulého dne uvedomili, Slovenské hory jsou zrejme vsechny plné polomu. Zde mozné trochu generalizuji, ale ze zkusenosti, byly polomy asi vsude kde jsem v posledních letech na Slovensku byl. Ale zde v Rudohorí je to akceptovatelné mnozství, narozdíl treba od Nízkých Tater.

Poslední vecí dnesního dne je orientace. Cesty jsou vcelku pekne znacené, ale kdyz je vsude sníh a stopy od lidí jsou videt jen sporadicky, znacky obcas zaváté a hlavne viditelné jen z cesty, která není videt a tak kdyz z ní sejdete, tak jste v pr.. a nebo jí musíte najít. V prípade nasí hrebenové tury je téz mozné jít proste po hrebenu :-).

Jelikoz jsem tak trochu neodhadl rychlost pohybu ve snehu na sneznicích, nesli jsme dnes ciste po hrebenové magistrále, ale v sedle Jasenová jsme odbocili na zelenou a tím se vyhnuli zrejme peknému vrcholu Vepor a usetrili tak nejaké kilometry. Nechteli jsme holt celý cas strávit jen na Polane. Prumerne jsme pak usli asi 10 km/den.

Zelená znacka byla tak trochu masakrální, zvláste v klesání k Turníku. Velmi strmý sestup ve snehu a mezi polomy vedl nakonec k tomu, ze jsme znacku opustili a sli prímo dolu k potoku, kde jsme potkali neznacenou cestu. Ta byla ale jiste alespon tak desetiletí nepouzívaná a navíc její pruchod stezovaly dva ploty. Ty se nám podarily prekonat nakonec i ve sneznicích. Kdyz jsme dosli k peknému paloucku u potoka, zacalo se jiz stmívat a tak jsme vybudovali tábor.

Jelikoz jsme byli pomerne nízko a nebyla zádná extra zima, byl sníh mokrý a lepil se na sneznice. Ty jsme nakonec sundali a sli po vyjetých stopách od auta. Dosli jsme k nádrzi Hroncek a po jeho hrázi se dostali na silnici na druhé strane. Zde po krátkém obedu, který jiz byl lehce poznamenán nedostatkem jídla, jsme vyrazili po cervené dál smerem na kopec Zákluky. Chuze po projeté silnici nás natolik zlenivela, ze kdyz znacka zacala prudce stoupat svahem, rozhodli jsme se pokracovat po silnici. Stejne tak asi po kilometru, kdy jsme jí znovu potkali, rozhodli jsme se pro traverzování kopce po neznacené ceste.

Po ceste jsme potkali malou drevenou budku, která byla prázdná a otevrená, v mape nenaznacená, na spaní vhodná, ale proste trochu malá. Takových jsme po ceste potkali nekolik a jak nám bylo dopredu porazeno, dalo by se zrejme spát kazdý den v nekteré z nich. V mapách jsou pak znaceny ruzné seníky, búdy a salase. Ne vsechny jsou stejne komfortní, ale pro nouzové prenocování dostatecné.

Po jisté dobe jsme meli podle mapy prijít k odbocce která nás mela zavést zpet na hreben, ale ta v terénu proste nebyla. Toz jsme to vzali kolmo vzhuru lesem a zanedlouho dosli k okraji lesa na velkou planinu. Tam jsem uvidel cerstvé stopy velikosti dlane a tvarem pripomínající nejakou kockovitou selmu. Napadl me medved. To uz ale jiste víme, ze to nebyl, snad tedy rys, nebo vlk. Kazdopádne byla pekne hustá mlha a na bílé planine, to vypadalo hodne strasidelne, kdyz clovek vstupuje do naprosto ze vsech stran bílého prostoru, vsude klid a selmy cíhají opodál. Podle GPS jsme zvolili smer a zanedlouho jsme dosli k salasi, kde bych zrovna spát nemusel, byla uz taková polorozborená. Taky se prehnal mrak a tak uz bylo i pekne videt. Rozhodli jsme se pokracovat. Chuze po holém hrebeni byla moc príjemná a to nejen pro oci.

Na záver dne jsme dosli az búde pod Obrubovancem, coz bylo príjemné a to zvláste kdyz uz jsme chteli nedaleko od ní stavet stan, protoze uz byla tma a moc se nám dál nechtelo.

Vecer nám konecne prisly SMSky s predpovedí pocasí, od mého spolubydlícího Michala. Ta na vcerejsí den obsahovala jen teplotu, a tak jsem premýslel, co pokládá student fyziky na matfyzu za nejdulezitejsí v predpovedi. Na dnesek byla vsak predpoved rozsáhlejsí, dokonce mluvila o tom zda bude jasno nebo ne a Sasu mile potesil smer vetru. Me ale stále chybel trochu trend do budoucna, neco o tlaku nebo tak neco. Dalsí dny jsme se tesili na stále zvysující se kvalitu predpovedi, bohuzel se ukázalo, ze ta druhá byla zároven poslední. Sasa mínila, ze jsme zapomneli podekovat a tak, ze se nemáme cemu divit.

Nastestí dést z predpovedi nevysel, místo nej padal hustý mokrý sníh. Nez jsme dosli k rozcestí pod Tlstým Javorem udelalo se pomerne hezky. Tam Sasa zjistila, ze prisla o jeden ze dvou nejdulezitejsích nýtu na sneznicích a tak jsme zacali ruzne slepovat a svazovat. Podle mapy jsme meli jít v blízkosti vesnicky Kysuca a tak jsme se radovali, ze doplníme chybející zásoby. Bohuzel se ukázalo, ze zde nic nekoupíme a ze pro nákup je treba jít az do Lom nad Rimavicou, coz bylo vcelku z ruky a tak jsme prehodnotili nase prídely a rozhodli se, ze jeste dva dny vydrzíme, nez prejdeme Veporské vrchy.

Do vecera jsme jeste presli Tri chotáre (1140) a postavili stan na louce pod kopcem Sopisko (1083). Bylo krásné slunecné odpoledne a nádherná noc plná hvezd. Vodu na varení jsme získali z protékajícího kohoutku na zahrádce nedaleké zamcené chaty.

Cekal jsem, ze ráno bude stejne pekné slunecné, jako byla hvezdná obloha vecer, ale zmýlil jsem se. Obloha byla plná zatím roztrhaných mraku. Dokonce jsem premluvil Sasu abychom kvuli tomu vstávali uz v sest hodin, coz se jí teda moc nelíbilo. Byl to trochu nás spor, já chtel vstávat co nejdríve, nebt ráno bývá stabilní pocasí a pak taky zbude víc casu na pochod nez se setmí. Sasa si chtela ale výlet uzít a rozhodne neplánovala zádné brzké vstávání a nejaké závodení behem dne.

Pres nekolik pozvolných kopcu jsme se prokousali az vydatnému stoupání na kopec Klenovský Vepor (1338). Myslím, ze zde jsme si zkusili asi maximum co je mozné v nasich sneznicích zdolat. Svah byl tak príkrý, ze sneznice stále klouzaly dolu a dost casto jsem byl vdecný za vsemozné klacky, vetve a stromky kolem, po kterých se dalo lézt nahoru. Sníh byl naprosto neporusen od lidí, zato stop ruzných zvírat zde bylo nepreberne, asi se jim tady líbí. Vrchol Veporu byl úzasný, pomerne úzký hreben s výhledy na vsechny strany. Jen jsme se trochu obávali sestupu, nebt neco nám ríkalo, ze to bude podobné jako nahoru. A taky ze bylo. Chvílemi to pripomínalo témer pád.

K veceru jsme dosli k zamcené chate v sedle Machniarka, kde jsme strávili noc na otevrené verande. Nebylo by na tom nic tak zvlástního, pokud by jsme asi pul kilometru od chaty nepotkali nekolik medvedích stop. Stopa jak od cloveka, akorát ty drápy jsou tam na víc. Skoro se nedivím Messnerovi, ze jeho hon za Yetim byl vlastne stopováním medveda. Jelikoz jsme o medvedech nic moc nevedeli, byli jsme z situace znacne vystrasený, nebt meli v zime spát a ne se procházet kolem chaty po lese. Navíc vycmuchat nás po nasich stopách od sneznic by dokázal i naprostý diletant a bránit se na verande proti nekolika metrákové potvore bylo takrka nemozné. Nastestí zádný méda v noci neprisel.

Dojdeme do sedla Bánovo, kde odbocíme na zelenou, abychom navstívili co mozná nejvíce hotelu u silnice a sehnali neco k jídlu. Po ceste pustíme uzdu nasí predstavivosti a premýslíme, co vsechno sníme. Jaké ale pak prislo prekvapení, kdyz znacený hotel u silnice neexistoval, o civilizaci se dalo mluvit jen v uvozovkách. Dokonce i budova zeleznice byla rozbouraná a vedle stála nová plechová zastávka. Dlouho jsme hledeli na koleje abychom se ujistili zda tu v nedávné minulosti skutecne projel vlak. Projel, nasli jsme dokonce jízdní rád a jezdí asi trikrát denne. Mezitím prisli tri místní z Tisovce a sdelili nám, ze u nich si i v nedeli nakoupíme a ze tam mají hospodu. A tak jsme s nimi odjeli vlakem, který zrovna náhodou jel. Tam jsme si nakoupili na dva dny jídlo, pojedli halusky v restauraci a odjeli autobusem do vesnicky Murán odkud jsme sli na Muránský hrad, kde podle slov místních ochranáru, které jsme potkali, je pod hradem chata s prosklenou verandou kde je otevreno a dokonce pod chatou je tekoucí voda. A tak jsme se zaradovali a vyrazili na chatu. Tam jsme nechali batohy a peso si udelali výlet na zríceninu hradu. Pekné výhledy, skoda jen, ze pocasí prílis neprálo.

Vecer jsme se trochu báli, nebt kolem houkal nejaký sýcek a do toho rvala nejaká kocka nebo liska. Bylo to jak pod tajemným hradem v Karpatech.

Z rána mlha trochu ustoupila a tak behem dne se strídaly chvíle krásného slunecna se zamracenou oblohou. Sli jsme po odhrnuté silnici a tak jsme si libovali príjemného pochodu. Zase zvítezila prohrnutá cesta pred turistickou cestou v lese. Ale i nase cesta skoncila nekde u krmelce a my pak pokracovali po neznacené ceste na sever k místu Studna. Kdyz jsme nalezli cervenou rozhodli jsme se jít na útulnu na Niznou Klakovou, o níz jsme vedeli od ochranáru. V Okolí útulny má být voda, ale kdyz jsme dané místo nedaleko zluté znacky nasli, zjistili jsme, ze voda je bohuzel zamrzlá a tak jsme tavili sníh.

Poslední den byl uz jenom z kopce, nejprve po zluté na Stozky, pak po zelené na Pätinu a pak dlouho údolím po modré az do Závadky nad Hronom. Pocasí tento den nestálo za nic, nahore mlha, dole lehce prselo a tak jsme byli vcelku rádi, ze jedeme domu a ze budeme moci v autobuse sundat promocené pohorky.

Ze Závadky jsme odjeli autobusem do Brezna, kde jsme museli cekat az do devíti vecer nez pojede autobus do Prahy. Cekání jsme si zkrátili posezením v hospudce. V Brezne k mému prekvapení presunuli autobusové nádrazí z námestí na zeleznicní stanici, takze z hospudky je nutno jeste chvíli slapat na nádrazí. No myslím, ze se nám obema výlet líbil a ze se na Slovensko, zase nekdy vrátíme.