---

Tak tedy nekdy na jare jsem si uvedomil, ze stav mého kolene zrejme nedovolí realizovat nás dlouholetý sen, trekování po Nepálu. A tak jsem musel trochu slevit a premýslel co podniknout. Dosti me zaujaly stránky Starkyho a pak taky clánek na Skyfly. Oba zmínené weby jsou o Schladmingských Taurách a já mel pocit, ze to je presne ono. Pekná príroda, není to daleko a technicky a obtíznostne bez problému. A jelikoz letos cervencové svátky tak pekne vysli a já nemel s kým kam vyrazit, napadl me nápad, vzít s sebou tatku. Vzdyt jako malé deti nás porád tahali po kopcích a my neúspesne protestovali, ze nikam nepujdeme a tak je myslím na míste ukázat rodicum, ze jsme za posledních deset let prodelali v bolavých nozickách jistý posun :-). Kdyz uz jsem nakousl problematiku kolene, rád bych se zde zmínil o svých potízích a prístupu lékaru. Jiz od podzimu 2005 jsem cítil neustálou bolest v kolenu, která po 8 km behu lehce zesílila a behem nekolika dnu se vrátila do puvodního stavu. Zatím jsem se výrazne neomezoval a nijak se nelécil. V prubehu zimy se bolesti zvetsily a tak jsem prestal behat a po nejaké dobe zacal konzumovat Geladrink a mazat postizené koleno mastí Fastumgel. Situace se zlepsila a já pocátkem kvetna vyrazil do Nízkých Tater. Po dvou dnech jsem zacal mít problémy pri sestupu, tretí i pri výstupu a ctvrtý den potíze predstavovaly prakticky neustálé kulhání za zbytkem skupiny. Po návratu do Prahy jsem mel skutecné potíze dojet tramvají na kolej. Po týdnu se bolesti uklidnily, stále jsem pozíral geladrink a nekdy pocátkem cervna, kdy se mi naskytla prílezitost jet na Gran Paradiso a Mont Blanc , rozhodl jsem, ze by o mém stavu meli rozhodnout lékari (jinak jsem nasel docela zajímavý ctení o kolenu). Vesel jsem do ordinace Artrocentrum - Ortopedie, spol. s r.o. ve Spálené 12 k pánum MUDr. Jan Frýba a MUDr. Petr Znojemský. Popsal jsem potíze zhruba tak jak zde. Následne jsem mel prstem píchnout do místa kde me to bude bolet. V danou chvíli jsem takové místo nenasel, ale sdelil jsem, kde by to bolelo pred tremi týdny. Následne mi lékar zacal ohýbat nohu a ptal se, zda me to bolí. Má odpoved byla, ze ne. On prohlásil, ze jsem zdráv. Doporucil mi cvik na posilování svalu okolo kolene a koupil jsem si od nej ortézu Vulkan classic, za 800 kc, o které tvrdil, ze je nejlepsí a ze mi nemuze zarucit, ze to pomuze a pokud mi to ciní problémy, tak at nechodím po horách. Od té doby jsem byl jeste ve Volovských vrsích a zde ve Schladminger Tauern a koleno se chová docela slusne, ale hlavne se k nemu chovám slusne já. Vzhledem k tomu, ze jsme se museli kousek prepravovat pomocí místních autobusu uvádím zde pár linku na vyhledávání spojení. Rakouské dráhy jsou vlastníky Postbusu, takze v nem najdete to samé. Lokální spoje kolem Schladmingu najdete zde. Jeste jeden vychytaný odkaz od Berta, který dokáze skloubit spoje i s regionálními. Kdo to v oblasti Schladmingských Taur moc nezná, tomu se, pro lepsí predstavu, urcite bude hodit mapa s nácrtkem nasí cesty. Mapa stredu Rakouska .

Lehce po poledni jsme zakoupili Rakouskou dálnicní známku, dotankovali naftu a vyrazili smerem Dolní Dvoriste-Freistadt-Linz-Liezen-Schladming. V tunelu pred Liezenem se vybírá mýtné za projezd tunelem ve výsí 4,5 eura.

Kolem deváté nás autobus vylozil v sedle ve sportovním areálu Obertauern (1738). Po chvíli jsme narazili na cestu císlo 702, která nám mela delat spolecnost po celou dobu naseho výletu. Po vcerejsích bourkách byly vrcholy kopcu jeste zakryty mraky, ale bylo videt, ze se to co nejdríve vybere. Cesta az do sedla Seekarscharte (2022) byla vcelku nudnou zálezitostí. Kolem proudily davy nemecky mluvících turistu, cesta byla asfaltovaná a vsude kolem spousta hotelu.

V Sedle se nám otevrel pohled severním smerem na masív Dachsteinu. Cesticka dále jiz vedla po malebných rozkvetlých loukách mezi jezírky a zbytky snehových polí. Po sestupu do údolí, nás cesta zavedla k chate Oberhütte (1869). Zde po obedu u pekného jezírka a hledání psychycké rovnováhy ke zdolání sedla Akarscharte (2315) prisel na radu onen krpál. Na jeho svazích se pásla stáda "velkých" ovcí, která tatkovi pripomínaly krávy. V sedle jsem se rozhodl, ze si zabehnu na nedaleký vrcholek Steirische Kalkspitze (2459). Výstup ze sedla byl otázkou 5 minut, výhledy za to vcelku stály. Tatínek si mezitím odpocinul v sedle, abychom se pripravili na hreb dnesního odpoledne a to sestup do doliny k chate Ignaz-Mattis-Hütte (1986). U jezera Giglachsee se nachází jeste jedna chata (Giglachseehütte).

Na chate nám bylo k dispozici ubytování v matrazen-lageru za 8,80 eur za osobu. Jednalo se o malý domek vedle chaty, kam se vcelku pohodlne vmestnalo kolem 15 lidí. Tou dobou obývali prostor pouze 4 Nemky. Domácí nám pridelil dve místa nekompromisne vedle nich, asi abychom se lehceji seznámili. Nastestí komunikovali anglicky a tak jsme obcas neco vymenili. Hlavne nás vystrasily ohledne zítrejsích odpoledních bourek a tak v nás rostl nápad vyrazit jiz nekdy po sesté. V domku v prízemí byl stul a vubec kuchynské vybavení a tak jsme se vrhli do prípravy vecere. Mezitím priletela Nemka, ze prý dorazilo 11 Cechu mezi nimi dívky, dle jejích slov "young and beautiful". Toz se na ne jdu po veceri kouknout a Nemka pouze spráskla ruce a "They have gone". Tak sem se sel místo toho vykoupat do místního jezírka. Voda tak na dvacet vterin a sílene osvezující.

Vecer k nám do lageru dorazila jeste jedna parta 6 Cechounu. Mezitím jsme stihli okusit místní Schladminger Bier za 3,3 eur, který tatka prirovnal k jakémusi pivu, které pil v Rusku a pro zlepsení chuti si ho místní míchali uzenou rybou. Kdyz se dozvedel, ze Rakusáci si do piva lejou limonádu, tak prohlásil, ze jsou to prasata :-).

Volba vyrazit brzy ráno se ukázala býti velmi stastnou, nebot pri stoupání do sedla Rotmandisp (2453) jsme sli celou cestu ve stínu. V sedle se nedbale páslo stádecko ovcí, spís to vypadalo jakoby by tu byly téz na rekreaci. Prímo bombastické výhledy na vsechny strany nenechají klidného asi nikoho. Dále následuje nejprve pozvolné klesání skalnatým terénem, cas od casu pres snehové pole, které se posléze zmení klikatou cestu strme klesající po travnatém svahu az k chate Keinprechthütte (1872).

Po "lehkém" obede nás pribývající a hustnoucí oblacnost prinutila pokracovat v ceste na nasi konecnou stanici pro dnesní den, chatu Landawirseehütte (1985). Proc písu lehkém obede? Tatka doma k obedu nikdy nic porádne nesní, kdezto já mám vzdy prekypující talír. Ovsem na horách se situace docela obrátila, to co me k obedu plne postacuje, povazuje tatka za pouhou svacinku. Zpátky k ceste. Nejprve lehce traverzujete po protejsí strane údolí a pak o neco prudsím zpusobem vystoupáte do sedla Trockenbrotscharte (2237). Zde se naskytne príjemný pohled na nejvyssí zdejsí vrchol Hochgolling (2862). No a pár set metru dole je kýzená chata.

Nocleh zde v lageru vyjde na 12 eur a nenabízí od predchozího nic navíc. Tentokrát jsme se jiz sesli vsichni v jednom lageru, my dva, onech tajemných 11 a 6 co prislo k nám minulou noc. V tuhle dobu me napadlo, ze tyto hory jsou pro duchodce nebo pro rodiny s detmi, nebt prakticky nikdo jiný se tu nepohyboval. Jedenáctice se vecer postarala o príjemnou zábavu v podobe kytary a zpevu.

Vecer se honily mraky, neco málo bourilo, ale presto mracna zbyla i na ránu. Kolem deváté jsme se rozhodli vyrazit do sedla Gollingscharte (2326), jez zakrývá pomerne slusný nános snehu. Téz by snad kazdý postupoval do sedla od chaty po ceste jez traverzuje po okolním svahu a tudíz neklesá do údolí, ale to by nesmela být zavrená a na jejím konci by nesmel být nebezpecne strmý snehový splaz, jez je nutné prekrocit. Nakonec ani údolní varianta nebyla az tak zlá a po nejaké dobe jsme se uz plahocili po snehovém poli prímo do sedla. Obcas byl sklon tak akorát, aby clovek bez hulek ci cepínu uklouzl a vrátil se odkud prisel.

V sedle, jelikoz mely od dvou hodin prijít bourky, probíhala nemalá diskuze, zda jít ci nejít nahoru na vrchol. Nakonec jsem se rozhodl, ze si tam zabehnu. V 11:10 jsem vyrazil a v 11:56 jsem se o 500 metru výs pod oblacnou oblohou zapisoval do vrcholové knihy. Dal jsem si docela do tela, nahore jsem byl tak zadýchaný, ze se mi motala palice a mel sem co delat, abych nekam nezahucel. Nahoru vedou dve varianty, já sel po normální. Dále tam vede jeste severní cesta, která je pro "experty", co jsem slysel od dvou lidí co tam od nás byli, tak se jedná o pomerne prudké stoupání místy dvojkové lezení bez jakéhokoli jistení.

Tatka na me v sedle necekal kvuli docela slusné kose a tak se mi ho podarilo dohonit az v údolí, kde se nalézá prý nejvetsí prírodní amfiteátr a dokonce tam prý nekdy porádají koncerty. Lidi se kterýma jsem se o tom bavil ríkali, ze díky prítomnosti znacného mnozství kravincu, by se muselo jednat snad jedine o koncert folkový. Dole zacalo pomalu poprchávat a tak jsme dosli rychle k chate a ubytovali se. Nocleh je zde ze trí chat nejlevnejsí stojí pouhých 7,3 eur. Dostali jsme pridelený pokoj vedle dvou Rakusáku, ale ti asi nepredpokládali, ze prijde jeste bezmála dvacet kamarádu a tak se vecer vyparili. Dve pivka prakticky zakoncili nase zdejsí putování, nebot pocasí nebylo dále nakloneno nasim nápadum.

Ráno jeste probíhala tezká meditace nad stavem pocasí, za normálních okolností se jednalo o vcelku normální pochodování v mokru a mlze, ale jelikoz to balili vsichni a nechtelo se mi v tomto "vyhlídkovém" pocasí tahat tatku 1000 metru nahoru, aby videl kulový, sli jsme téz do údolí. U Riesachfälle (1079) je mozno jet mestským autobusem prímo do Schladmingu na nádrazí, kde jsme meli auto. Ale tatínek, ze by se rád prosel a tak jsme sli jeste cca hodinku údolím a nastoupili jsme na autobus az o dve zastávky dál v Waldhäuslalm.

U auta jsme uvarili hovezí s rýzí a vyrazili stejnou cestou domu. Myslím, ze to byl velmi príjemný výletík a rozhodne je to o nicem jiném pobývat si takhle na chatách nez ve stanu. Pak k celkové pohode prispívají i ostatní noclezníci, kterým tímto dekuji za tuto jedinecnou konstelaci. Zvláste se jedná o skupinu, která má mokré boty a o skupinu jez má na nohách puchýre :-).