|
|
|
|
|
|
Vsechno to zacalo tím, ze jsem se zamilovala do Jirího. Jirí miluje hory /napsat ze miluje me by byla troufalost/. V cervnu navrhnul, abychom jeli nekam do hor. Prý jen tak, vylezeme na nejaké kopecky, ze se zrovna dívá na mapu Slovenska, kde jsou Chocské vrchy. Po chvíli váhání jsem kývla. A tak jsme v úterý ve 23:30 nasedli v Brne do autobusu a hurá do Ruzomberku.
Autobus nás vyplivnul ve stredu ve 3:35 na Slovensku. Rozhodli jsem se dospat v místním ruzomberském parku a pak jiz hurá smer Velký Choc. Urcite se vám bude hodit mapa. Mapa: 112 Západné Tatry - Roháce , Mapa: 111 Chocské Vrchy - Liptovská Mara, Mapa: 113 Vysoké Tatry . |
Hledat turistické znacení ve meste je legrace. Radost z nalezení nasí cervené turistické znacky nemohlo zkazit ani to,ze jsme ji posléze opet ztratili. Nastestí vedla kolem hradu Likava, který stál na kopci a tudíz byla odevsud videt /jak jsme posléze zjistili, nemusela to být pravda/. Na louce jsem posnídali, prevlékli se a pak hurá na cestu. Kolem hradu do kopce a porád rovne. Na ceste vedoucí na Velký Choc /nejvyssí vrchol Chocských vrchu/ potkáváme skolní výlet, který mírí na hrad. Paní ucitelka je ponekud zmatená, zabloudila /prý je tu ale po nekolikáté/ a ptá se na cestu. Poradíme jí kudy a dalsích pet minut vedeme s Jirím debatu, zda je mozné prehlédnout Likavu, kdyz jste 300 m od ní, je na kopci a hledá ji skupina asi dvaceti detí, dvou dospelých a trí psu.
Po skoro celodenním putování docházíme k nasemu celodennímu cíli. Mé druhé polovicce se i pres jeho sennou rýmu na louce líbí. Je rozhodnuto /vsimnete si, ze jsem nepouzila sloveso DOHODNUTO/ zde zanechat batohy, vybehnout na vrchol, sebehnout dolu a postavit stan. Po slovní prestrelce a nekolikaminutovém tichu je tak ucineno. Na vrcholu se zapisujeme do vrcholové knihy /první a poslední za celý výlet/ a klopýtáme dolu veceret a spát.
Pocasí bylo krásné, svítilo slunícko a foukal mírný vánek. Jirí medveda nevidel.
Po snídani opet vyrázíme na cestu. Znacka vede po hrebeni, na kterém nejsme, neb jsme z nej vecer sebehli. Jirí ovsem tvrdí, ze se na ni napojíme pod hrebenem. Nenapojili. Dosli jsme do úplne jiné vesnice. Optimisticky si ríkáme, ze to nevadí, pojede nejaký autobus nasím smerem. Nejel. Vyrázíme tedy na cestu do Prosieckej doliny. V dalsí vesnici na nás paní chvíli nechápave hledí a pak vysvetluje, ze bychom museli do Liptovského Mikuláse a poté az do doliny. Ovsem to nechápeme zase my. Vyrázíme tudíz dál a po ceste zkousíme stopovat.
Po mnoha kilometrech a pár metru od vytouzené autobusové zastávky nám zastavuje Octavia a odvází az do Prosieka, coz je brána do nádherného sveta vodopádu, kyticek.skal a obrovských balvanu. U kovového zebríku se psychicky hroutím, odmítám pokracovat a je mi slíbena tatranka, kdyz popolezu jeste pár kilometru. Co bych neudelal pro tatranku.
Pred spaním si dáme jeste výstup na místo s krásným rozhledem. Nic na vrcholu ovsem nevidím, neb je tam spousta stromu. Jirí ovsem jako drsný muz splhá po padlé kláde na okraj, aby tem krásný rozhled vyfotil. Tudíz na fotografii pozdeji mohu videt, co bych spatrila, kdybych splhala také. Myslím ze fotografie jsou skvelý vynález, neb nikam nemusíte a stejne víte, jak to tam asi vypadá.
Pocasí bylo opet krásné a Jirí medveda opet nevidel.
Probouzíme se do posmourného rána. Je zatazeno a drobne prsí. Jirka se od kolemjdoucích slovenských turistu dozvídá, ze videli vretenicu. Chvíli jej to nechává v klidu, protoze netusí, ze je to zmije. Po prekladu slova jej to v klidu nechává nadále, protoze tomu neverí.
Turisté mírí do hospody, takze jdou kousek s námi a pak se odpojují. To zacíná prset více a my po dvou kilometrech usoudíme, ze je lepsí schovat se pod strom a pockat az dést ustane. To jeste netusíme, ze neustane. Po hodine cekání to vzdáme, stavíme stan a jdeme odpocívat. Vecer dést opravdu ustal. Z radosti vyrázíme do hospody, kde si Jirí posilní dvema pivy a já dvema caji. Dobre se nám spalo.
Dnesní den jsem usli nejkratsí trasu za celý výlet. Celkem ctyri kilometry /z toho kilometr do hospody a kilometr zpet/
Ráno svítí slunícko. Balíme mokrý stan, zahazujeme mapu, vybalujeme druhou a vyrázíme do Rohácu. Pres Bielou skálu na Sivý vrch. Pod Sivým vrchem me Jirí fotí. Tvárím se sebevedome. Po pár hodinách následuje vrcholové foto. Tam se tvárím vrazedne. Sivý vrch z dáli vypadal úchvatne. Zblízka uz ne. U balvanu vetsího nez sem já /takové tam byly vsechny/, na kterém je retez, aby lidé mohli splhat se opet psychicky hroutím. Tatranka mi tentokrát slíbená není. Jenze jinudy cesta nevede. Pocasí se horsí, takze se rozhodneme sejít do údolí. Tam postavíme stan, uvaríme veceri a spát. Je mi zakázáno jít do hospody a vysvetleno proc. Myslím, ze lidé z mat-fyzu a filosofické fakulty se v logice nikdy nepochopí.
Pokud neveríte, ze se lidé vyvinuli z opic, zkuste nekdy splhat po skalách.
Pokracujeme v ceste. Jirí se me snazí zlákat na výstup na Baraniec, já vsak odmítám, takze celý den jdeme po tatranské magistrále smerem ke Kriváni. Vzhledem k tomu, ze je to skoro rovina a tudíz nuda, nic zajímavého jsme nepotkali ani nevideli. Tedy az na policistu, který se ptal, odkud a kam jdeme a tvrdil, ze si máme dávat pozor na medvedy, coz Jirího naprosto okouzlilo. Radost mu ovsem zkazilo ujistení, ze hranice s Polskem nemuze prekracovat kdekoliv i pres clenství v EU. Zmozeni po celodenní vycházce, která byla kupodivu namáhavejsí nez výstup kamkoliv, dojídáme zbytky jídla a usínáme, neb zítra lezeme na Kriván. Pred ulehnutím jeste potkáváme manzelský pár, který lezl na vrchol sice jinudy, ale cestu vylícil hrozive. Celou noc jsem si prála, aby bylo osklivo a my nikam nemuseli.
První a poslední den, kdy jsme nezdolávali vrcholy.
Je hezky. Vyrázíme brzy, abychom na Kriváni byli dríve nez davy turistu a ochránci TANAPU. Pri ceste na vrchol si ríkám, ze davy turistu jsem urcite nelezou. Prvenství výstupu si drzíme do chvíle, nez nás predbehne nejaký mladík, který je samozrejme na Kriváni dríve. Zjistujeme ze je to Ir, který je zde na studijním pobytu.Chybí vrcholová kniha, coz mi vadí. Jirímu vadí, ze jsme zde nebyli první. Utesuji jej, ze jsem zde byli urcite jako první pár tohoto dne. Fouká silný vítr, takze se moc nezdrzujeme a míríme dolu. Po ceste opravdu potkáváme davy turistu. Nabíráme smer Strbské pleso a odtud vláckem do Popradu. V místním obchode dokupujeme zásoby, u detského hriste uvaríme veceri, jdeme se kouknout do mesta a pak skoro do pulnoci cekáme, zda na nás zbude místo v autobuse. Zbylo. Takze hurá do Brna.
Nikdy bych neverila, kolik lidí chce cestovat v pondelí v noci ze Slovenska do Cech.
|
|
|
|