Totes Gebirge -- Grosser Priel -- Výstup na vrchol

Nekdy pocátkem kvetna mi napsal Ladzin, ze bychom meli zase nekam vyrazit do kopcu. Predevsím nás lákala jiz témer rok stará myslenka ferraty na Grosser Priel. Ne ze bych patril mezi nejaké ferratové borce, ale takové veci me vzdycky potesí a tak sem na návrh kývl.

Okamzite jsem sedl k netu a zacal hledat vsechno co se týkalo naseho cíle. Základní prekázkou byl kuriózne název kopce, který je v mape oznacen jako G. Priel, toz jsem zacal hledat Gross Priel a divil se, ze o nem nemuzu skoro nic najít, ale nakonec sikovný Ladzin opravil název na Grosser Priel a bylo vymalováno.

Po nekolika dotazech bylo evidentní, ze na zmínený vrchol vede cesta Bert Rinesch Klettersteig a rozhodne se o ní nedá ríct, ze by byla jednoduchá, spíse je to taková lahudka pro fajnsmekry. To se ovsem krízilo se Standovými predstavami pohodove stráveného víkendu. Já se s danou situací psychicky nakonec vyrovnal, ale po té co den pred odjezdem odrekl úcast velký horolezec Matous smíril jsem se zase s pohodovým víkendem. V tuto chvíli jeste nikdo netusil jaké podmínky, hlavne co se snehu týce, panují v oblasti a proto byl zvolen náhradní plán a tím byl výstup na sousední Spitzmauer cestou Stodertaler Klettersteig. Tento vrchol je prý nejkrásnejsím v Totes Gebirge, ale hlavne zajistená cesta je o neco jednodussí.

Toz bylo tedy rozhodnuto vyrazit pres víkend pocínaje 27.05.2005 a konceje 29.05.2005. Jeste jsme diskutovali zda vzíti s sebou macky a cepín. Konecné rozhodnutí znelo, ze macky vezmeme alespon do auta a cepíny necháme doma, stejne tam nebude sníh. Standovi se nakonec místo odpadlého Matouse podarilo sehnat Tomáse, který se ukázal býti zdatným alpinistou.

Urcite se vám bude hodit mapa. Mapa stredu Rakouska .

Pátek 27.cervna 2005

První, vetsí cást pátku, sebrala doprava pod hory. Jeli jsme co mozná prímo: Praha - Tábor - Ceské Budejovice - Dolní Dvoriste - Freistadt - Linz - Hinterstoder.

Kdyz uz byly hory na dohled zacali jsme premýslet, zda to bílé je sterk, sníh, nebo mraky. Zacalo se diskutovat zda ty macky co máme s sebou vzít ci je opravdu nechat v aute. Nakonec Ladzin prohlásil, ze pokud potkáme nekoho s lyzema, tak je neco v neporádku. Po príjezdu na parkoviste v Hinterstoderu jsme opravdu nechápali, parák, vsude kolem rozkvetlé louky, po snehu ani památky a borci ládují do auta skialpy a preskáce. Nakonec jsme tedy macky, i pres odpor nekterých clenu k tomuto kilovému bazmeku v batohu, vzali.

V dalsí fázi jsme dobalili batohy, zbavil jsem se pulky stanu :-) a vyrazili jsme k chate Prielschutzhaus (1420). Jednalo se o pohodový výslap do kopce, nejprve pres docela slusný polom, pravdepodobne zpusobený lavinou a dále pak po kamenité ceste. Kvetlo zde spousta pekných kvítek a si clovek mohl obcas neco vyfotit. Po ceste jsme potkali starsího borce s lyzema na zádech, co se trápil v preskácích, porád jsme nechápali.

U chaty se prý dalo spát v lanovce (kdesi na netu prý to psali), ale vzhledem k tomu, ze je asi 30 metru od chaty, ani jsme na to nepomysleli. Zimní bivak byl jiz zavrený a ubytování pro necleny alpského spolku stálo 17 euro, coz mi prislo jako slusná pálka. Nakonec Ladzin sebral odvahu a sel se zeptat chatare zda je tu mozné nekde postavit stan. Chatar se trochu pousmál a poslal nás nekam na louku do sedýlka. Nejprve jsme se nechali zlákat nejakou slepou cestou, kde si Ladzin zlomil hulku, ale následne jsme to uz nasli. Naprosto super místo, bezva výhledy, ale snad jen problém za bourky.

Sobota 28.cervna 2005

Ladzin asi nemohl dospat a tak uz plasil kolem stanu kolem sesté ráno. Byl nádherný den, jen bylo zrejmé k cemu ti lidé nosí nahoru ty lyze. Prakticky 100 výskových metru nad chatou zacínala souvislá pokrývka snehu. Za této situace jsme rozhodli, ze zdolávání vrcholu po fixních lanech pod snehem nebudeme zkouset a vyrazili jsme peso na vrchol Grosser Priel. Hnedle na odbocce na nasí cestu se zacal cukat Standa, ze prý nepujde ani po teckované ceste a tak po chvíli premlouvání jsme vyrazili já s Tomásem na Grosser Priel prímou cestou a Ladzin se Standou "okruzní" variantou. Nase rozdelení melo jediný nedostatek a to, ze mapu mel Ladzin.

Stoupali jsme tedy vzhuru po vyslapaných stopách. Stoupání se pomalu zvysovalo az bylo jasné, ze macky nemusí dále tízit v batohu, ovsem Tomás je velký risker a na macky mel stále dost casu. Pred námi byli videt minimálne dva lidé, bohuzel jsme si ze smeru odvodili, ze jdou na ferratu a tak po pameti zatocili doleva a vlastne se pustili do obcházení hory Brotfall (coz jsme ovsem netusili). Ve správnosti naseho cinení nás ujistovali stopy ve snehu. Po nejaké dobe nám bylo jasné, ze zas tak úplne správne asi nejdeme, protoze nikde nebyla znacka, ale mohla být klidne pod snehem. Nakonec jsme uvideli dve postavy jak stoupají na zmínený Brotfall a tak jsme se vydali za nimi. V tuto chvíli se tezko dalo mluvit o turistické ceste spíse to zacalo pripomínat lezení. Ve chvíli, kdy bylo treba prejít pomerne prudký snehový splaz, jsme se po dlouhé porade obrátili a sli zpet do údolí.

Dále jsme vlastne pokracovali po Standove okruzní ceste, ale v danou chvíli se asi nic lepsího nedalo delat. Sli jsme nyní po znacené ceste, ale chteli jsme stále najít nejakou zkratku, která nás vyvede nahoru. Obcas jsme tudíz zamírili doprava po vyslapaných stopách, které vetsinou po nekolika desítkách výskových metru koncili v neprostupném terénu. Asi pri tretím pokusu jsme skutecne uspeli a vlastne sli po stopách skialpinistu. Sníh byl znacne rozbredlý a já si vzal své staré deravé pohorky. V tomto térénu meli spíse funkci prutokového ohrívace vody. Ale jiz nám byl jasný cíl a cesta k nemu vypadala rozumne. Obcas bylo stoupání po snehu hodne príkré, ale dalo se s trochou stestí prekonat bez macek jen s pomocí teleskopických hulek. Záverecná kopule byla uz bez snehu a tak se nám slo o poznání lépe a já si zahrál nozicky. To uz byl videt vrcholový kríz a od stanutí na vrcholu nás delil jen pomerne ostrý, zasnezený hrebínek. Na vrcholu postávala hrstka lidí. Z vrcholové knihy jsme se dozvedeli, ze ferrata má potrhaná lana a ze je pod snehem.

Asi po pul hodine jsme se vydali na zpátecní cestu, slo nám to výrazne radostneji, jen tak jsme poskakovali ve snehu. Chtel jsem zpátky jít skutecne správnou cestou, ale Tomás uz mel dost experimentování a tak jsme se vrátili stejnou cestou jako nahoru. Ctvrt hodiny od chaty jsme potkali Ladzina se Standou a ptali jsme se jich kde nakonec byli. Snazili se zdolat Temlberg, ale prý tam bylo v záveru moc snehu, tak to otocili a vrátili se zpátky. Dosli jsme tedy spolecne na chatu a objednali si jedno pivo. Ladzin experimentoval s místní specialitou, pivem s limonádou, nebylo to spatný. Pak jsme se odebrali k nám na kopecek, ale vzhledem k prítomnosti mraku a taky, ze jsme slyseli v dáli letadlo nebo bourku, nebylo se Standou k vydrzení a museli jsme se sbalit a prestehovat asi 200 metru pod chatu, kde uz nebezpecí bourek nehrozilo. Není to spatné místo, jen tam není prímo voda a ráno tam kolem chodí spousta turistu a cumí na vás.

Nedele 29.cervna 2005

Po ránu jsme sbalili pet svestek a razili do údolí zpet k autu. Jeste jsme se chteli vykoupat, ale nejprve nás nepustili na pláz u jezera a tak jsem vlezli na pár okamziku do proudu Steyru. Pak uz jen Ladzin bravurne rídil vozidlo zpet do Prahy. Myslím, ze to byl vydarený výlet i bez tech ferrat, ale jednou by je to chtelo zkusit.