---

Jiz se pomalu stává tradicí, ze jednou za zimu vyrazíme na týden na sneznicích pres nejaké mensí hory. Letos jsme meli v plánu zkusit bulharskou Rilu, ale nakonec zvítezila Zakarpatská Ukrajina. Sasa uz zde byla dvakrát v léte, me cekala premiéra. V plánu jsme meli za osm dní prejít Svidoveckou poloninu z vesnicky Krasna a následne pak pokracovat pres pohorí Cornohora az k rumunské hranici a návrat do mesta Rachov, odkud je mozné odjet prímým autobusem zpet do Brna. Nakonec nase sportovní cíle zustali nesplneny na úkor jisté "pohody", kterou nám nabízela salas SSSSS. Presli jsme tedy jenom Svidovec a dosli po hrebenu prímo az do Rachivu. Prozili jsme v liduprázdných horách nekolik krásných slunecných dní, ale také porádnou zimu ve spacáku, mokrých botách a vubec vsude kde je to jenom mozné. Jedenkrát jsme spali ve stanu v sedle na hrebenu, kdyz zrovna padal sníh, foukal vítr a honily se mraky, následujícího dne jsme pak jedli na kamen zmrzlý chleba se stejne zmrzlým rízkem a to byl asi i duvod proc jsme se nakonec rozhodli strávit tri dny na salasi a podnikat výlety do okolí, nez honit vzdálenosti pres dve pohorí.

Od spolecnosti Regabus jsme si koupili zpátecní jízdenky z Brna do Rachivu. Cesta pak vyjde na 2100 Kc za osobu a u studenta jeste o 100 Kc levneji. Autobus odjízdel v 17:00 ze Zvonarky a byl asi prakticky vyprodán. Vetsinu cestujících tvorili Ukrajinci vracející se domu na Vánoce, které tam slaví s jistým zpozdením (6. a 7. ledna).

Hned na nástupisti jsme se dali do rozhovoru s jedním Ukrajincem, co zde pracuje ji 15 let a shodou náhod jel az do vesnice Ust-Corna, takze se o nás celou dobu staral. Cestu autobusem nám zpríjemnovala nejaká naprosto debilní Ruská tele novela o tanecnici. Nastestí projekce skoncila pred pulnocí po nekolika desítkách dílu.

Trochu nás prekvapila skutecnost, ze je treba pro Ukrajince vyplnit imigracní papír, i presto, ze je jiz dávno zrusena vízová povinnost. Nastestí uz není treba vyplnovat konkrétní osobu za kterou jedete, takze jsme vyplnili místo pobytu Rakhiv a vse bylo v porádku. Jinak prechod hranice nic zvlástního neprovázelo, krome výberu 50 Kc od kazdého, jakozto úplatek pro celníky, aby neprohledávali batohy. Nás opatrovník se staral abychom my nic neplatili.

Cestou po Ukrajine jsem moc oka nezahmouril, nebot v autobuse bylo hrozný vedro a kvalita místních komunikací je na hodne drncající úrovni. Navíc autobus na Ukrajine staví pomerne casto, tak se porád budím a premýslím, zda uz nevystoupit. Kolem sedmé hodiny Kyjevského casu vystupujeme v Tjacivu.

Narozdíl od autobusu je venku kolem -9 stupnu a vzhledem k tomu, ze autobus do Krasne jede v 9:30, ceká nás dlouhé preslapování v cekárne. Po osmé jdeme s kamarádem naseho pruvodce na místní bazár vymenit peníze za hrivny. Kurz podle CNB je 2,60 Kc za hrivnu. Zdá se být trochu problém ve výmene eur, nebot prý Ukrajinci mají radeji dolary. Jenze my máme jen pár stovek ceských korun a zbytek tvorí eura.

Na bazáru prodávají rozlicný tovar a veksláka poznáte podle toho, ze nic nedelá a jen tak postává oprený nekde o sloup a ceká az bude chtít nekdo menit. Muj pruvodce zahlásí jestli tu je nekde nekdo, kdo by vymenil a v zápetí se ozývá týpek stojící hned vedle nás. Situace s eury byla naprosto opacná, vekslák mel o eura zájem a za euro nabídl 9,8 hrivny. Za ceské koruny jsme dostali 340 hriven za 1000 Kc.

Doprava je na Ukrajine príjemne levná. Asi 60 km do Krásné stojí i s batohy asi 12 hriven. Litr benzínu pak stojí pod 5 hriven. Nás prítel neresil cekání preslapováním, ale konzumací vodky v místní trafice, k jejíz konzumaci nás prizval. Zrejme se na Ukrajine nesmí pít alkohol na verejnosti, protoze nám ríkal at kalísky hnedka zahodíme a nikde s tím nechodíme.

Behem naseho cekání se v cekárne objevila skupina sesti Cechu, kterí se také chystali na prechod Svidovce, ale plánovali jít az z Ust-Corny, protoze tam prý není tak prudký nástup na hreben, coz bude asi pravda, ale mi to prece zvládneme i s Krásné. Nás kamarád nás nechce samotný pustit do hor, snazíme se mu vysvetlit, ze máme vybavení a kdyz bude spatne, tak proste sejdeme do údolí. Kdyz vidí skupinu Cechu, chce abychom se dali dohromady. Ríkáme mu, ze se sejdeme v horách na hrebenu, kde se mají nase cesty spojit. A taky k tomu za pár dní dojde.

Konecne jsme se dockali príjezdu marsrutky a uz cpeme batohy do zadního zavazadlového prostoru. Vozidlo je pomerne plné, ale to jeste netusíme, jak moc plné muze být a kolik lidí se do takového vozidla vejde. Marsrutka staví témer na kazdém rohu a vzdy tak tri lidi pristoupí a obcas nekde vystoupí. Peníze se musí k ridici posílat, protoze clovek je rád, ze se do vozidla vubec vmáckl. Myslím, ze se tu nehledí na zádné predpisy, v prubehu jízdy se pomalu presouvám az na místo vedle ridice, kde sedíme spolecne se Sasou. Pak ale ridic prohlásí neco o policajtech a Sasa cestuje dozadu, aby nebyly zádné problémy. Po znacne presující jízde vystupujeme v Krásné, pocasí odpovídá názvu vesnice a my si balíme na zledovatelé ceste batohy a koukáme na vzdálený vysílac na vrcholu kopce. Ale to bude nás cíl az dalsí den.

Zapínám PDA a pomalu postupujeme po vyznacené ceste. Prejdeme pres reku a v klidu bastíme rízky od maminky a pak uz se pomalu vydáváme vzhuru snehem, zatím bez sneznic. Cestou resíme vlky a medvedy, ale nikde nevidíme jejich stopy. Asi po trech hodinách dolezeme o nekolik set metru nad reku k pekným salasím, rozhodneme se, ze pro dnesek tu zustaneme. Problém je jen v tom, ze jsou zamknuté na visací zámky. Jediné co je prístupné jsou horní seníky. nakonec se v jednom zabydlíme, kdyz varím rýzi na varici, premýslím jak pekne by asi okolní seno horelo. Jeste pred spaním jdeme na malou procházku a jelikoz je pekne, tak hodne fotíme. V noci zjistujeme, ze je tu asi podobná zima jako venku, ale aspon muzeme mít rozlozené veci mimo batoh.

Ráno nás privítal opet slunecný den a po chutné a vydatné snídani ve forme tradicních ovesných vlocek s cokoládou a rozinkami jsme vyrazili slapat prasan smerem k vysílaci. Cestou sleduji stopy nejaké selmy, dle me musí být chytrá protoze sla nasí cestou mozná nekolik kilometru. Hádám, ze by to mohl být nás vlk, protoze si nedovedu predstavit treba lisku, ze by takto cestovala na dálku. Postupne stoupáme listnatým lesem, pribývá snehu a nakonec dojdeme k vysílaci kde nás jiz z dálky vítá psí stekot. Na vysílaci ve výsce 1306 m.n.m. má vzdy týden sluzbu jeden technik, který nás nyní zve dovnitr na caj. Nabídku neodmítáme a behem pití caje sondujeme, jak to tu bývá s pocasím. V televizi hlásí, ze bude zítra snezit, vzhledem k tomu, ze dnes melo být oblacno, nevenujeme této informaci prílis váhu. Taky si na topení necháme rozmrznout led v PET-lahvích a doplnit vodu do termosek.

Letos prý je málo snehu, ukazuje správce vysílace nekde tesne pod strechu, kam prý normálne dosahuje sníh. Také nám tvrdí, ze pred mesícem uz zde bylo asi jeden a pul metru, ale pak prisli deste a sníh roztál. No jsme docela rádi za mnozství, které tu je, nebot na chození nám to stací a alespon se nemusíme bát tolik lavin. Jdeme dál a jelikoz uz je po poledni krucí nám obema v zaludku. Trochu litujeme, ze nám prislo hloupé jíst rízek na vysílaci, protoze ted ho budeme muset chroupat na snehu. Ale nastestí ani nefouká vítr a svítí slunce a tak obed probehne v docela príjemné atmosfére.

Pomalu se blízíme k vrcholu Tempa(1634) a jako vzdycky, kdyz v zime svítí slunce, jsme z toho jaksi unesení a tak cvakáme fotákem více jak kdy jindy. Doma se pak nejak nedokázu úplne presne dostat do podobného stavu, kdyz sleduji, co jsem vyfotil. Proste na zivo je to jaksi o nekolik rádu jinde, ale mozná je to jen tím, ze do hor v zime tak casto nejezdíme.

Kdyz vylezeme na hreben na vedlejsím vrcholu, vidíme, ze zde jezdí na skútru. Pozdeji pak objevíme puvod techto masinek v lyzarském stredisku Drahobrat. Ale krome stop jsme zádnou nepotkali, tak se nemusíte obávat nejakého velikého vytrzení ze samoty divociny, proste akorát tusíte, ze na Zemi zije jeste nekdo jiný :-).

Kolem páté hodiny slézáme z Tempy a to je tak akorát cas nekde zakempovat. To je trochu problém v tomto míste 1550 m nad morem na hrebeni a tak se rozhodujeme, ze strávíme noc zase v sedle na hrebenu, jako loni v Nízkých Tatrách, kdyz mi pak druhý den kvuli silnému vetru odletela nafukovacka. Tak trochu tusíme, ze situace s vetrem se bude opakovat, nebot slabe sílící vítr o sobe dává vedet. Jsme asi nepoucitelní, je nám jasné, ze v sedle bude foukat nejvíc, ale nikde jinde zase není rovný plácek. Jediný postup bych videl v tom, ze jsme stan cástecne obsypali snehem, aby nám uvnitr neprofukovalo. To se ukázalo jako dobrý nápad a v noci nám v podstate nebyla zima.

Dalsí nevýhodou kempování kolem Silvestra je fakt, ze jsou skoro nejdelsí noci z celého roku. Takze kdyz vám celou noc vítr lomcuje se stanem, nemuzete se uz dockat az bude ráno. Behem noci nám vítr zavál stan cerstvým a sfoukaným snehem, spacáky máme mokré, protoze uvnitr stanu je vsechno mokré, patrne z naseho dýchání. Kdyz se podívám ven ze stanu vidím jen bílo vsude kolem dokola. Zacínáme trochu podléhat beznadeji a s neustále sílícím vetrem a vidinou stále stejne holého hrebene, vystávají zajecí úmysly. Já razím variantu zabalit veci a prímo ze sedla sjet po svahu do údolí, které asi po 25 kilometrech ústí ve vesnici Kobyletska Poliana. Sasa razila nápad vrátit se zpet na Tempu a najít salas na hrebeni na Ust-Cornu. Nakonec jsem se odhodlal a vylezl ven ze stanu a videl jsem svet najednou ruzoveji. Mlha nebyla vsude, ale obcas byla videt i modrá obloha a v podstate se pres hreben vzdycky prevaloval mrak a pak bylo zase lépe.

Ve svetle nových skutecností jsme se rozhodli pokracovat k jezeru Dohiaska, kde bylo i v mape zakresleno místo na stanování, tak jsme predpokládali, ze by tam mohla být i nejaká salas. Venku se nám znovu spát nechtelo, navíc jsme nevedeli, jak se bude vyvíjet pocasí. Cesta k jezeru ale byla jeste daleká a my nemeli s sebou zádnou vodu, krome asi pul termosky. Tato skutecnost velmi negativne pusobila na Sasu, která zrovna hrála roli zíznivého velbloudka a tak moc pri pochodu nespolupracovala a obcas se objevili i slzicky, kdyz si uvedomila, jak dlouho tam jeste pujdeme. Nicméne se pocasí behem dne stále trochu vylepsovalo a vecer uz byla jasná obloha. Ale to nepredbíhejme. V podstate hladoví (tento den jsme meli jen tatranku) a zíznivý jsme se dobelhali pod horu Unhariaska(1707), kde jsme tedy rozmrazili esus snehu a napili se.

Velbloudek trochu pookrál a tak jsme nakonec dosli ke krízi na hrebenu u hory Dohiaska. Odtud se melo podle mapy slézt k jezeru, ale zrovna nám moc neprálo pocasí a my videli tak na nekolik desítek metru pred sebe. Prímo dolu nám to nedovolil pud sebezáchovy a tak jsme sli jeste kousek po hrebenu a pak to zkusili. Stejne jsme propadli mensí prevejí a kdyby bylo víc snehu, nebylo by to asi moc bezpecné. Jezero bylo evidentne pod snehem a salas v míste urceném k táborení taky jiste nebyla. Jen jsme videli neco drevených kolíku trcících ze zeme.

Hloubeji v údolí ale bylo videt nekolik salasí a tak jsme se rozhodli k nim sestoupit, i pres to, ze zde byly témer ideální podmínky ke kempování na snehu (alespon pul metru prasanu), v tom bychom se mohli normálne zavrtat. Ale dríve nez jsme zacali vymýslet jak sestoupit dolu, vymohl jsem si obedovou pauzu, nebot se uz pomalu stmívalo a já mel hlad jak pes. Pri zakusování do naprosto zmrzlého rízku jsem rozvíjel teorii, jak se ve me probouzejí zvírecí pudy a ze bych mozná zakousnul i nejakého vlka, kdyby se nám pripletl do cesty. Taky jsem mel pocit naprostého dobrodruzství a prohlásil jsem, ze Ukrajina v zime, není pro decka.

Po filozoficky plodném obede, kdy se nám podarilo zase kompletne prochladnout, jsme zacali klesat, na muj vkus, prílis prudkými svahy dolu kolem potoku az k vyhlédnutým salasím. Ono se dá na sneznicích sjet pomerne prudký svah, pokud je dobrý sníh (prasan jako jsme meli my), kdyz je sníh zmrzlý, tak uz ta jízda není moc kontrolovatelná.

Zustali jsme hned u první salase, i kdyz v dáli bylo videt celé mestecko (podle mapy se jedná o Yaroshevska poliana). Trochu jsme meli obavu, zda v domecku nekdo neprebývá, ale nase obavy byly plané. V okolí salase jsme nasli pekné spalky dreva, nedaleko tekl potok a tak jsme se tesili, jak si doplníme pitný rezim. V rozdelávání ohne mi vydatne pomohl plynový varic, na který jsem naskládal nekolik polen a "varil" tak dlouho, nez ohen porádne horel. Pak jsem jen odstranil varic a uz jsme varili první caj. K veceri jsme si opékali ruzne nad ohnem a k spaní jsme se ulozili ve vedlejsí svetnici na drevenou postel vystlanou senem.

Uz jsme se taky trochu priucili a tak uz víme, ze nemá smysl nechávat pres noc vodu v PET-lahvích, protoze ráno je v nich jen led a je problém ho z nich dostat. Docela dobrá metoda jak udrzet vodu ve flaskách nezmrzlou, je strcit si jí pod bundu, moc to pres dalsí vrstvy nestudí a voda nezamrzne.

Dalsí den byl jak vystrizený z outdoorového magazínu a tak jsme premýsleli kam vyrazit. Jelikoz jsme pomerne klesly, nechtelo se nám pokracovat dál po hrebenu, ale byla tu moznost jít dál traversem po ceste císlo 4, která se k puvodní pripojí pod horou Bliznica. Jenomze po predchozích zkusenostech se nám moc nechtelo opoustet tak krásnou salasku a tak jsme vzdali prechod druhého pohorí a rozhodli se strávit nekolik dní v tomto prekrásném údolí. Batohy jsme nechali na salasi, svacinu si zabalili do obalu na spacák a vyrazili pres salasovou vesnicku prímo vzhuru na hreben a pak zpet na horu Dohiaska (1761) a po druhém hrebenu zase zpet k nasí salasi.

Bylo úzasné pocasí a tak jsme zase fotili jako divý. U kríze pod Dohyaskou Sasa uvidela dole pod kopcem skupinku trí lidí jak stoupají nahoru k nám. Uvazovali jsme, ze by to mohli být nasi známí z Tacivu, ale tech bylo prece sest. Nicméne jsme nelenili a pospíchali v nasí ceste po hrebenu k salasi. Tento den foukal pomerne silný vítr, který kolem nás rozebíral snehové záveje a casto s námi porádne zalomcoval. Problém nasí zpátecní cesty byl v tom, ze jsme po ní jeste nesli a jednalo se pomerne prudký sestup zalesneným svahem. Nakonec jsem osobne sestup nebo spíse sjezd lesem prohlásil za maximální zázitek dne, nebot sestup prasanem probíhal tak, ze jsem si pred sebou valil takovou malou lavinku, pomalu se sunul dolu a jen kdyz jsem se potreboval vyhnout nejakému stromu, tak jsem párkrát preslápnul a celé to probíhalo bez vetsí námahy. Vsak jsme takhle behem pár minut sjeli nekolik set výskových metru. Pak uz jsme jen prekonali potok, coz mi mela Sasa za zlé, protoze jsem prý zvolil spatné místo a ona se málem koupala a kdyz jsem pricházel k nasí salasi, zrovna k ní z naseho vcerejsího smeru pricházeli ony tri osoby. Po chvíli bylo zrejmé, ze jsou to nasi známí, kterým polovina úcastníku onemocnela a odebrala se na cestu domu.

Souputníci nechteli sdílet nasi salasku, protoze prý z lonska mají vyhlédnutou jednu prímo komfortní nedaleko ve svahu. Tak jsme se s nimi rozloucili, s tím ze zítra pujdeme kolem a tak se stavíme a sli zase rozdelávat ohen a varit caje. Najednou uz nebylo údolí tak moc osamelé, predeslý den jsme meli pocit, ze krome pár lovcu zvere a té zvere, nikdo jiný siroko daleko není. A ted uz byla vesnicka v podstate obydlená. Ale stejne jsem nerad chodil vecer pro vodu k potoku, ríkal jsem si, ze je to v podstate ideální místo, kdy by na me nejaký ten medved nebo vlk mohl zaútocit. Ale myslím, ze vsechny tyto obavy hlavne pramení z nezkusenosti, protoze pokud se vlk i medved cloveka na prvním míste bojí, tezko na nej budou útocit dvacet metru od jeho domova.

Jako druhý výlet z naseho prechodného domova, jsme si vybrali výlet na nejvyssí horu Svidovecké poloniny, horu Bliznica (1881). Nejprve bylo potreba stejným zpusobem jako predeslého dne vystoupat na hreben, ono se to zdá jako vycházka, ale ve skutecnosti se jedná o 400 výskových metru vzhuru, místy pomerne prudkým svahem, ale co bychom za hodinu a pul nezvládli :-). Po ceste jsme se stavili za nasimi sousedy, kterí meli na dnesní den naplánovaný odpocinek ve forme prípravy dreva na topení. Domluvili jsme se, ze se vecer stavíme na oslavu Silvestra, ale to jsme jeste nevedeli, nebo spís zatím jenom tusili, kolik casu si Bliznica vezme.

Po výstupu na hreben nase bystro-ocko Sasa spatrila nejaké lidi na protejsím kopci a taky nejaké dalsí smerem na Bliznici. Já nic nevidel mozná proto, ze jsem mel slunecní brýle a ty jsem mel proto, ze pred Vánocemi potkal zánet duhovky na levém oku a jeste jsem mel roztazenou zornicku a tak jsem nechtel, aby mi do oka moc svítilo.

Behem výstupu jsme taky resili obcasný problém, ze jsem co se týce pochodu po kopcích, tak trochu hroták a nez Sasa vyleze nahoru, tak si odpocinu, prohlédnu si okolí a kdyz prijde ona, tak akorát pronesu, neco ve smyslu, ze nestíháme a ze musíme jít. No já vím, ze to se mnou není lehký, ale kdybychom trochu víc hrotili, tak jsme nemuseli prijít domu za tmy.

Po case jsme zjistili, ze enormní mnozství lidí na hrebenu má svuj puvod práve uz v zminovaném lyzarském stredisku Drahobrat, které bylo z druhé strany kopce, nez bylo nase salasové údolí. Ale práve me hrozne prekvapilo, jaký kousek to byl a tím, ze tu nebylo zádné zázemí, tak se do techto koncin zádný z lyzaru nevydal.

Poobedvali jsme na kopecku pred Bliznicí a nejak propocítali, ze kdyz tam vylezeme do trí, tak se jeste stihneme vrátit za svetla. Z vrcholu jsme odcházeli ve tri ctvrte na tri, po té co jsme prohlédli výhledy do okolí napríklad na nejvyssí horu Ukrajiny Hoverlu a po té, co jsme vyfasovali od skupiny Ukrajincu na vrcholu susenku a chleba se salámem a sýrem, asi jsme museli vypadat dost spatne. Sestup tak trochu rídila nase nicím nezastrasitelná Sasa a brala to prímo svahem dolu. No protestoval jsem hodne a mel jsem pocit, ze pokud nám nenarostou krídla, tak to ve zdraví dolu neslezeme. Nakonec se to povedlo, ale myslím, ze se i Sasa trochu zapotila pri traverzování lavinových svahu. Bohuzel jsme do výpoctu nezapocítali, ze zpátecní cesta tak trochu obchází dve údolí a tím je znacne dlouhá a tak i presto, ze jsme valili co to slo, nás zastihla tma za salasemi Urda. Ale to uz byla slabsí hodinka lesem kolem potoka k nasím salasím.

Po návratu na salas jsme byli totálne vyrízení a tak jsme sedeli u ohne a rozpousteli a varili veceri a o pulnoci jsme se sli podívat na oblohu plnou hvezd a pak hned na kute.

Na Nový rok jsme zahájili odchod z nasí salase po trverzující ceste, kterou jsme meli prosláplou ze vcerejska. Pocasí bylo stále jasné, az pod Bliznicí po obede se znenadání objevili mraky a k veceru foukalo a snezilo. Od Bliznice jsme sli s nasimi sousedy od salasí. Cesta to nebyla z nejpohodovejsích, nebot casto bylo treba traverzovat prudké svahy. Spát jsme chteli na salasi na polonine Pereslid, ale bohuzel jsme nebyli dostatecne vytrvalí a nesestoupili jsme dostatecne hluboko, abychom jí videli. Nakonec jsme nasli malou salasku pod Starou horou a odsud bylo videt i salasové mestecko, kam jsme meli puvodne namíreno.

V salasi bylo i neco dreva a tak Hynek a jeho zeny mohli vyváret v kotlíku zaveseném nad ohnem veceri. Nám se na druhý pokus podarilo uvarit esus rýze a k tomu si na ohni uroznit slaninu. První pokus byl nestastný v tom, ze jsme nemeli vodu v tekutém stavu a tak jsem na dno esusu nasypal rýzi a zbytek dosypal snehem, samozrejme se rýze pripálila a tak jsem vzápetí vse vrhnul do snehu.

Jako uz tradicne vyrázíme tesne pred polednem, ale nijak nás to netrápí, protoze stejne máme spoustu casu a tak není kam spechat. Ráno vstal kolem sedmé Hynek a uvaril jakousi kombinaci gulásky, polenty a zelí, sojového masa, proste taková zelnacka a my to pak vsichni zbastili. Pocasí nebylo zase tak spatný jak jsme cekali. Mraky se honili, obcas trochu padal sníh, ale jinak bylo celkem príjemne. Prosli jsme kolem turbáze Perelisok, coz jsme ani nevedeli, protoze jinak bychom se tam mozná ubytovali. A místo na noc nasli nedaleko turbáze, kde je takové salasové mestecko, ale ve skutecnosti je to spís mestecko kravínu, takze jsme vybrali ten nejvhodnejsí, trochu ho poklidili a nocovali jeste na igelitových plachtách, kterými disponovala Hynkova skupina.

Poslední den v horách zacal az necekane brzo, kdyz Hynkova skupina vyrazila kolem osmé do Rachivu. Nám se podarilo vyrazit o hodinu pozdeji a sledujíc jejich stopy, jsme je pred polednem v Rachivu dostihli. My jsme se pak pokouseli odjet o den drív autobusem domu, ale ridic tvrdil, ze má plno a ze máme jet az zítra. Tak jsme se nakonec ubytovali na tubázi Tisá, coz byl asi zásadní omyl, nebot nám nabídli pouze ubytování v opravených pokojích, které jsou normálne drahé, ale pres Vánoce stojí jeste dvakrát tolik, tak se stalo, ze jsme zaplatili za nocleh pro dva 360 hriven, no takový prachy sem za bydlení jeste asi neplatil. A aby toho nebylo jeste málo, v rámci ruzných cachru s penezi jsem ztratil nekde 100 hriven, tak to mi teda náladu nezlepsilo.

Ale docela pekne jsme se ozrali místním pivem, pojedli salámky, olivky, chlebík ... a tak to nebyl úplne nejhorsí vecer. Navstívili jsme taky místní kostelíky.

Z pokoje jsme vypadli asi pulhodiny pred polednem, protoze pokoj na den funguje jen do dvanácti. Koupili jsme uzenou rybu a chleba, snedli to na námestí u zdi pod fotkama nejakých místních papalásu, az jsme se báli, abychom je tema makrelama nejako nezneuctili. O pul druhé jsme zahlédli autobus regabus, nastoupili do nej a pak uz jen sedeli cumeli z okýnka, spali a na hranicích ukazovali celníkum, ze nemáme cigarety. No byl to myslím peknej vejlet.