---

Letosní jaro jsem prozil v jisté nejistote, kam se v léte vypravíme na hory. Sasa totiz chtela navstívit neco speciálního, neco drsného, ... Me by úplne stacil nejaký ten výlet do Dolomit, Cerné hory, nebo Rumunska. Sasa stále mluvila o Iránu, Altaji ci polárním kruhu. Nakonec jsme dohodli na prechodu Alp. Jsem totiz nasel clánek na webu, jak to dva kluci sli minulý podzim. Trochu jsme se báli zda to ve dvou zvládneme na ledovcích, ale nakonec jsme na výlet vyrazili. Koupili jsme si 50 metru polovicního dynamického lana, aby bylo co nejlehcí a k tomu jeste jednomístný stan - LIGHTENT 1 od Ferrina, který vází necelé dva kilogramy, ale dva lidé se tam vejdou. Vsem jiste prijde vhod mapa s nácrtkem nasí cesty. Mapa stredu Rakouska - první cást a mapa stredu Rakouska - druhá cást.

Jako dopravu na místo cinu, jsme pouzili moje rodice, kterým jsem vysvetlil, ze si tím vlastne udelají pekný výlet do Rakouska a mohou s námi jít první den údolím. Jeli jsme beznou cestou, akorát jsme se rozhodli nejet pres Salzburg po dálnici, ale pres Radstadt do sedla Katschberg (1641). Tam jsme si udelali krátký výlet a pak uz sjeli dolu do údolí Pöllatal (~1300), kde jsme na parkovisti zanechali auto, ve kterém spali rodice a já se Sasou jsme sli spát k nedalekému potoku.

Vecer bylo jasno a tak, kdyz jsme se v prubehu noci probudili, pozorovali jsme pod sirákem hvezdicky. Ráno jsme pak po snídani potezkali nase batohy a okusili prvních nekolik kilometru, zatím vsak jen po silnici a s minimálním stoupáním. Slunce pálilo a tak jsme se tesili az nastoupáme nejaké ty výskové metry a bude snesitelneji.

Asi tak v 1700 metrech pokracování v ceste nahoru vzdala mamka, ale tatka, ze s námi dojde az na chatu Lanisch-Ochsen Hütte (1948). U chaty jsme byli lehce po poledni a asi o 40 metru výs nad chatou jsme u nádherného vodopádu poobedvali. Po obede jsme se rozloucili s tatínkem, který se vrátil zpet k autu do údolí a jeli se koupat k nejakému jezeru.

My jsme pokracovali dál k sedlu Lanischscharte(2897), ale vzhledem k mému 27 kg batohu a Sasi asi o 3 kg lehcímu, to neslo prílis rychle. Nakonec jsme dosli asi do výsky 2400 metru, kde bylo nedaleko jezero v kterém jsme se koupali. Sasa vyuzívala, ze tu siroko daleko nikdo není a tak me koupání s ní velmi bavilo a jí evidentne taky :-).

K veceri jsme poprvé varili nasi celo expedicní specialitu rýzi s cibulí, spekem a bujónem. Sasa si úplne nedovedla predstavit, jak tohle jídlo budeme jíst následující dva týdny. Na noc jsme zase nestaveli nás hyperlehký stan, nebot to na zádnou prutrz mracen nevypadalo. Mluvili jsme sice o tom, ze bychom se ho meli naucit stavet, nebt az to jednou v noci bude potreba, tak nám to bude chybet, ale zvítezila nase lenost a víra v dobré pocasí.

Ráno jsme taktéz poprvé okusili nasi monotónní snídani, kterou predstavují ovesné vlocky s rozinkami a cokoládou a to vsechno vrzené do vroucí vody. Já jsem na tuto stravu pomerne zvyklý, ale Sasa si to umela predstavit tak maximálne 4 dny, ale nakonec to zvládla a mozná jí to i zachutnalo :-).

Cesta do sedla Lanischscharte(2897) vede cástecne po kamenech, dále pak nepríjemné suti a místy i po docela príkrém snehu. Ze sedla je pekný výhled na zasnezený vrchol Hochalmspitze (3360) a taky je mozno vystoupit na vrchol Kleiner Hafner (3017) o coz jsme se taky pokusili, ale bez batohu. Nejprve jsem ale po výstupu do sedla sel pomoci Sasi, která si moc nevedela rady s batohem v príkrém stoupání, no a taky abych vypadal jako drsnák. Následný výstup na Hafner jiz nebyl prílis obtízný, i kdyz nekolik momentu na exponované skále ci na kluzké, úzké a zasnezené cesticce tu bylo. Zápis do vrcholové knihy nemel prílis smysl, nebt byla celá promocená, tak jsme aspon snedli deli a koukali se po okolí. V dáli byl videt zasnezený vrchol Ankogel (3252). Sasa neverila, ze bychom se tam mohli do zítra dostat.

Sestup ze sedla byl o neco nepríjemnejsí, jednalo se o nechutný sestup sutovým svahem. Cesta se zlepsila az u chaty Kattowitzer hütte. Po ceste k chate pozorujeme ovce, jak se chladí na snehu, to jsem jeste nikde jinde nevidel. U chaty se prílis nezdrzujeme, nebot Sasa má asociální náladu a tak pokracujeme po traverzu k prehrade Kölnbreinspeicher(1890). Me se vodní dílo docela líbí, Sasa je opacného názoru.

Dojdeme do prekrásného údolí s potokem, kde se krome procházejících turistu uz setkáte jenom s pasoucím se dobytkem. Premýslíme, ze bychom tu zustali, ale je jeste brzy a tak vyrázíme dále k prehrade. Sasa je uz zrejme unavená, ale nechce mi to ríct a tak kdyz na ní obcas pockám, je taková nejaká smutná a z chuze nemá evidentne radost.

Nakonec dojdeme k vysnenému jezeru, v míste kde jsme chteli spát, bohuzel stojí chata a vsude kolem je docela srumec a tak odcházíme na nedalekou terasu ve skále za chatou. Je tu potok a tak pijeme, varíme a usínáme ve spacáku.

Ráno zjistujeme, ze se pod námi na louce u cesty usadila jedna dvojice se stanem, hádáme, ze to budou asi Cesi, kdo jiný by tady taky kempoval. Chuze kolem prehrady není prílis zajímavá a tak jsme rádi, ze ji máme brzy za sebou. Pred námi je videt chata Osnabrücker hütte a za ní na konci údolí Hochalmspitze (3360). Pokracujeme údolím vpravo, vedle obrovského vodopádu nad nímz se rozkládají louky, na kterých se pase stádo koz. Kozy jsou evidentne lepsí nez ovce a tak si je zamilujeme, predevsím teda Sasa. Stále je láká na trávu a nemuze pochopit, ze o ní nemají zájem, vzdyt jí zerou celý den a od turistu jsou jiste zvyklé na jiné pamlsky. Kousek za kozama si dáváme obed. Obed u nás predstavuje chleba se salámem v mém prípade a chleba se sýrem v Sasine prípade.

Po obede pokracujeme dále do sedla pod vrcholem Ankogel(3252). Jsou zde dve krásná jeste cástecne ledem zakrytá jezera a nahoru nad nimi se tycí majestátní Ankogel. Prijdeme do sedla a následuje traverz s výhledem na protejsí Maresenspitze (2916). Potkáváme tri lidi a ty nám tvrdí, ze na výstup a sestup z Ankogel musíme nechat aspon 4 hodiny. Pocítáme a vypadá to, ze bychom to dneska jeste mohli stihnout. Dojdeme az na rozcestí, zde necháme batohy schované za kamenem, bereme s sebou jen hulky, mikinu, cokoládu, flasku vody a foták a vyrázíme.

Prekvapuje nás jak pohyb bez batohu je rychlý a tak se sotva nadejeme a jsem pod malým Ankoglem. Avsak posledním 100 výskových metru na Ankogel moc rychle neubíhá. Cesta vede po suti cástecne jeste zakryté snehem a tak musíme být opatrní, abychom neskoncili o 1000 metru níze v jezeru. Nakonec stojíme u vrcholového kríze, deláme pouze vrcholovou fotku, nebot je ve vzduchu nejaký opar a moc toho není videt.

Sestupujeme nejprve maximálne opatrne, jakmile dosáhneme malého Ankogelu je svet hned radostnejsí a my v pomalu zapadajícím slunci sestupujeme nejprve po kamenech, pak se trochu projedeme po snehu, Sasa jede prímo po zadku, az nakonec dojdeme zpátky k rozcestí. Stihneme akorát najít místo na spaní, kdyz zapadá slunce a veceri varíme pri celovkách. Pro jistotu stavíme i nás nový stan, nebot v údolí je spousta toho oparu a tak nevíme zda z toho nevznikne pres noc oblacnost.

Ráno nikam nespecháme, protoze toho máme plný kecky po vcerejsím nárocném dni a tak kolem nás procházejí turisté a prohlízejí si nás. Sbalíme se a vyrázíme na Hannoverhaus (2720). Chata stojí na vrcholu kopce a vedle ní je kaplicka. Zde se stane pro me sokující vec. Celou cestu jdeme pouze s PDA s GPS a nemáme papírovou mapu, jako software pouzíváme mé MapView. Vytáhnu PDA z batohu a je vyplé, hned na to si vsimnu, ze je utrzený drát od mé externí baterie. Snazíme se to nejak pripájet zapalovacem, ale bezvýsledne. Nakonec drát pouze prilepíme k plosnému spoji kobercovkou a navigace zase funguje i kdyz s vidinou mensí výdrze zpusobené vetsím prechodovým odporem na spoji.

Pokracuju trochu rozladený dál na Mindener hütte(2431) a ríkám si, jak sem mohl být takový pako, ze sem spoj neprelepil izolackou uz na zacátku, aby se spoj neodlomil. Obedváme na sjezdovce, výhledy tudíz nic moc. Po obede zastavujeme u jezera Kleine Tauernsee, kde se Sasa trochu predvádí a povaluje se pred jezerem a jí fotím. Po únavném traverzu bez vody docházíme k samoobsluzné chate Mindener hütte(2431). Jdeme se vykoupat do nedalekého jezera a mezitím sprádáme plány, jak s touhle chatou nalozíme. Máme v úmyslu vyuzít plynový varic, nebt plynu nemáme na zbyt. Premýslíme o nekolika chodech, polévce, omácce uvarené zvlást a vubec pohode, kdyz nám bude patrit celá chata. Bohuzel po návratu od jezera, vidíme u chaty sedm Rakusáku a nase plány na osamocené varení se rozplývají, nakonec si varíme klasickej spek s rýzí a spíme pod sirákem 30 metru za chatou.

Ráno vstáváme brzy, nebot jsme odpocatí po krátkém vcerejsím dni. Plánujeme dojít na bivak Biwakschachtel, který je v sedle Feldseescharte (2714). Netusíme jak to tam bude vypadat, ale veríme, ze se tam bude dát prespat. Trochu nás poleká klasifikace cesty na chatu Hagener hütte(2448), která má být traversem a je klasifikovaná jako cerná, tudíz tezká. Nakonec presne tuto klasifikaci nechápeme, mozná je zpusobena exponovaným svahem, kterým cesta obcas vede.

Za Hagener hütte(2448) obedváme a já peru v potoce ponozky. Prichází ve smeru od bivaku dva starsí Rakusani a tak se jich ptáme, jak to tam vypadá. Dostáváme odpoved, ze bivak tam je, ale spát se tam nedá, ze je prý malý a pak taky, ze tam není zádná voda. Ríkáme si, ze pro vodu prípadne zajdeme do asi o 100 metru níze polozeného jezera a tak si bereme vodu jen na cestu. Nakonec se ukáze, ze se jedná o takovou tu plechovou pixli ve které jsou dve lavicky a stul, voda na hrebenu skutecne není. Jelikoz je jeste brzy, pokracujeme dále k chate Duisburger hütte(2573). Nekde v puli cesty nalézáme príhodnou rovinku nedaleko tryskajícího potucku a tak zde zakempujeme.

Sasa se opaluje a pak se prevléká do plavek a jde se umýt k potucku na turistickou cestu. Kdyz vidím jak se tiskne ke skále, ríkám si, co by asi rekl a delal náhodne procházející turista, kdyby videl Sasu jak si pohrává s pramínkem vody tekoucí po skále ve snaze si umýt záda a i jiné partie tela.

Ráno vyrazíme, jeste na nás ani nesvítí slunce a za nejaké dve hodinky dojdeme k chate Duisburger hütte(2573). Tam resíme otázku zda se vydat nejprve do sedla Fraganter scharte(2754) a pak po hrebenu bez batohu na vlastní vrchol Schareck(3123), nebo jít po ledovci prímo na vrchol i s batohem a pak po stejném hrebeni jako v prvním prípade sejít do sedla. Nakonec vítezí druhá varianta a my se drápeme po sjezdovce pod lanovkou v ledovci. Na stanici lanovky zjistíme, ze ledovec je vlastne sjezdovka na které i ted v léte lidé lyzují. Takze lano a cepíny necháme radeji v batohu, abychom nevylekali lyzare a v mackách stoupáme po sjezdovce nahoru.

Trénuje tu slalom nejaká skupina Slovenek a pak taky potkáváme nejakou cyklistickou skupinu z Cech. Na vrcholu sjezdovky znacne fouká, tak se oblékáme a razíme na nedaleký vrchol Schareck. Na vrcholu deláme pouze vrcholovou fotku a zapisujeme se do knihy, kterou shodou náhod zrovna clovek pred námi vymenil za starou a tak máme první zápis. Jsem trochu nejistý ohledne sestupu po hrebeni, kdyz jsem videl jakou sutí vedl ten kousek nahoru od ledovce, ale moje obavy jsou nakonec zbytecné a cesta dolu je relativne snadná, az asi na jedno místo jistené ocelovým lanem, které se s batohem a v silném vetru leze spatne.

V sedle Fraganter scharte(2754) v závetrí velkého balvanu obedváme a premýslíme o dalsím pokracování. Jsem z toho vetru nejaký nesvuj, navíc nás ceká úsek kde pujdeme skoro tri dny nad tri tisíce metru vysoko. Po dlouhém rozhodování nakonec ustupujeme a pres sedlo Kleinzirknitzscharte(2726) sestupujeme po ledovci dolu k jezeru Großsee(2417), kde pro tento den spíme.

Sestupujeme kolem jezera Großsee(2417), ale jdeme po druhé strane nez vede turistická stezka, ve snaze si ulehcit cestu. Ukazuje se, ze spís nez po neznacené ceste traverzujeme po ceste vyslapané ovcemi, ale nakonec se nám líbila. Jak stále více klesáme, dostáváme se do pásma stromu. Procházíme nádherným rídkým lesem, jen sem tam se roste borovice nebo modrín. Jak se stále více noríme do údolí procházíme smrkovým lesem az dojdeme k silnici. Chvíli jdeme po ní a predjede nás auto s ceskou znackou. Za nedlouho po té potkáváme dva lidi, kterí vystoupili z tohoto auta, zdravíme je proto "dobrý den" a oni nás predbehli s nemeckým "servus". Asi nechápou jak jsme poznali, ze jsou Cesi, holt to je nase tajemství.

Asi za deset minut nás znovu predjízdí ono auto, zastavuje a ridic se ptá zda nechceme svést do údolí. Nenecháváme se dlouho premlouvat a souhlasíme. Jak jedeme do údolí navrhne nám, ze nás hodí az do vesnice Heiligenblut (1291), kde je prý lepsí obchod a stejne bychom se tam chteli dopravit. Po ceste nám pak navrhuje, ze nás hodí jeste nahoru po hochalpenstraße. Skoda jen, ze jsme se nestihli dohodnout kam presne chceme, nebt jsme dostali návrh, ze nás zaveze bud na Hochtor, nebo na Franz-Josefs-haus(2370), ale vzhledem k tomu, ze jsme nevedeli zanechal nás na kruhovém objezdu, kde se silnice delí a je ve výsce pouhých 1859 metru.

Po ceste na Franz-Josefs-haus(2370) se snazíme nekoho stoupnout, ale provoz takhle vecer nahoru není velký a navíc není prakticky kde zastavit. Nakonec tedy na chatu docházíme témer vycerpaní kolem západu slunce. Následuje hledání tunelu, který vede k chate Hofmannshütte(2444). Taky nemáme zádnou vodu a tak zastavujeme az na ceste u prvního potoka ve výsce 2500 metru a zde spíme na lavicce u cesty. Celou noc muzeme pozorovat vrchol Großglockner (3798).

Ráno vstáváme kolem sesté, aby nás na lavickách nevideli spát místní turisté, ale stejne se nám to nepodarí, protoze 5:24 kolem nás prochází první dva turisté. Ríkám si, aspon nám proslápnou cestu po ledovci. Nez se ale sbalíme, pár se uz zase vrací, takze se zádné proslapování nekoná.

Cestou na chatu Oberwalderhütte(2972) je úzasný výhled na Großglockner (3798). Cesta na chatu vede po ledovci. Kdyz k nemu prijdeme, zacneme vydávat macky, cepíny, úvazky a lano a pak prijde starsí muz od ledovce a ríká nám, ze je to jednoduchý ledovec, ze lano a cepín nepotrebujeme a ze si vystacíme s mackami. Pro jistotu jdeme s plnou výbavou, kdyz uz jí máme s sebou. V ledovci jsou malé trhliny. Asi za dve hodiny jsme u chaty a pohlízíme po ceste po ledovci do sedla Obere Odenwinkelscharte (3228). Je to pekný kus cesty, tvorí se nad ledovcem mraky a nikdo po nem nejde. Po lehké svacine se navázeme a vyrázíme za pomoci nasí GPS. Ve snehu jsou zretelné starsí vyslapané stopy a tak jen s GPS kontrolujeme smer. Nalevo a napravo od nás jsou videt trhliny a nedaleko se do údolí hroutí ledovec doprovázen hlasitým burácením. Za pulkou cesty do sedla potkáváme trhlinu, která spíse pripomíná díru do jeskyne, obcházíme jí se znacným respektem.

V sedle pak obedváme a rozhodujeme se ze jiz nepujdeme na nedaleký vrchol Hohe Riffl (3338). Vítr je dost silný a tak nám komplikuje sestup v jiz tak nepríjemné prudké suti. Po nejaké dobe máme za sebou sut a jdeme po rovine, víme, ze budeme jeste muset prekonat ledovec Pasterzenboden, ale to jeste nevíme co nás presne ceká. Nejprve musíme sejít asi 50 metru po úchvatne kolmém svahu plném suti, je to docela výkon si pri to nerozbít hubu. A pak prijde tresnicka na dortu. Ledovec Pasterzenboden je nejhnusnejsí ledovec který jsem kdy videl, je to hromada ledu, s hromadou kamení a mezitím jsou trhliny. Cas od casu se nedaleko vás neco nekde pod vámi hroutí. Navázali jsme se, ale s nasím polovicním lanem, mezi tím kamením bychom asi moc neuspeli. Nakonec ledovec prekonáváme bez úhony, ale jsme z toho nálezite vydeptaní. Nakonec je jeste nutné dojít k chate Rudolfshütte (2311), kde u jezera spíme.

Vecer pozoruji, jak se nad námi honí mraky a nekde z dáli se zlovestne blýská, hrom ale není slyset. Budím Sasu a ptám se jí jak se jí to líbí a zda nechce radeji postavit stan, chvíli o tom meditujeme v polospánku a nakonec se pro stavbu rozhodneme. Ráno se budíme kolem sesté, koukám ze stanu, nad námi neco mraku, ale jinak modro, ale pod námi je mrak. Kdyz se pak probudíme znovu kolem desáté, je uz vsude kolem nás mlha a zacíná prset, rozhodujeme se tady den zustat.

K odpoledni se situace trochu zlepsí a tak jdeme na procházku kolem jezera. Po veceri jdeme spát a jsme zvedaví jak dopadne pocasí dalsí den.

Ráno je témer jasno, akorát fouká pomerne silný vítr. Je tu klasické dilema, zda jít nahoru po ledovci nebo ne. Já jsem pro to tam nejít, Sasa je pro ledovec. Navíc tam nikdo jiný nejde a kdyz se pak ptáme na informacích na chate co si o tom myslí, slecna nám odpovídá, ze fouká vítr a ze bude dalsí den skarede a mozná uz dneska odpoledne. Tak se rozhodujeme pro definitivní sestup do údolí a ukoncení naseho velkolepého prechodu Vysokých Taur.

Jdeme kolem prehrady Tauernmoossee a pak ceste Krefelder weg, která krásne traverzuje nad údolím. Sasi je líto, ze kdyz je tak pekný pocasí, proc nejsme na ledovci, ale plácáme se tady po tech blbejch naklonenejch loukách. Cástecne situaci zachrání stádo koz, ale stejne to není v porádku. Hrebícek do rakve tohoto dne je skutecnost, ze jsme ke konci dne vystoupali do sedla Kleetörl (2372), které je asi o 50 metru výse nez jsme ráno zacínali u jezera a to Sasa nedokázala pochopit, jakto ze jí ríkám, ze jdeme do údolí a jsme výs nez ráno :-). Asi 200 metru pod sedlem jsme to pro tento den zabalili.

Behem noci mraky zhoustly tak, ze nejprve bylo videt cást hvezdné oblohy, pak byli videt obrysy hor, pak byli videt zamlzené obrysy a nakonec nad ránem nebylo videt nic nez jen mlhu. Takze klasicky budím Sasu, co ze si o tom myslí, a ona si myslí, ze jí zas chci ukazovat nejaké hvezdicky, tak jen nespokojene mrucí ze spacáku. Ráno na to pak povídá, ze bychom maximálne zmokli.

V 6 ráno se rychle sbalíme a sestupujeme níz, pod mrak. Lehce poprchává, ale nic strasného u Schaumbergalm (1672) si deláme snídani a po snídani scházíme az úplne nejníze do vesnice Niedernsill (769). Tady se prebalujeme, obedváme a po krátké bource vyrázíme stopovat do Cech.

Nejprve nás vezme clovek do Schüttdorf (759) a pak dalsí na nejakou benzínovou stanici za Salzburg. Tam se nám moc nedarí, az nás vezme nejaký prachác v namakaným fáru na krizovatku u Linz. Tam nám venuje 40 euro, asi abychom se meli dobre. Dalsí clovek nás hodí az na konec dálnice za Linz. Dalsí pak do Freistadt, ptám se ho jak moc lidí se bojí temelínu a on odpovídá, ze se ho bojí skoro vsichni. Ve Freistadt po desti nás bere Rakusák se slovy "just 10 kilometers" a nakonec nás odveze az na hranice. Za hranicemi nás nechce nikdo vzít a tak dojdeme do vesnice Rybník na vlak, který nám zrovna odjel a tak nocujeme na stanici, kde byl moc fajn výpravcí.

Myslím, ze to byl fajn výlet i presto, ze jsme nedosáhli vsech nasich cílu, ale treba se tam jeste nekdy vrátíme.