Nejrannejsi zaznamy o pozorovani slunecnich skvrn pochazeji od Aristotelova
zaka Theophrasta z Athen (370-290 pr. n. l.). Ackoli nejrannejsi
systematicka pozorovani jsou dolozena z Ciny. Behem let 28 pr. n. l. az do
roku 1638 je odtud dolozeno nejmene 112 popisu o pozorovani slunecnich skvrn.
Z te same doby jsou pozorovani slunecnich skvrn z Evropy vzacna a pouze
utrzkovita, za coz predevsim "vdecime" respektu k Aristotelovi,
ktery tvrdil, ze Slunce je dokonale teleso bez poskvrny a jak znamo,
Arisotelovy nazory byly soucasti ortodoxni krestanske ideologie po cely
stredovek. Prvni zaznam po Theophrastovych pozorovanich pochazi z
Einhardova dila "Zivot Karla Velikeho" a popisuje skvrnu
spatrenou okolo roku 807, ale interpretovanou jako prechod Merkura pred
slunecnim diskem. Abu-l-Fadl Ja'far ibn al-Muktafi (906-977) hovori o
pozorovani filozofa al-Kindiho, ktery pozoroval skvrnu v kvetnu 840 a
zaznamenal ji jako prechod Venuse. Ruske kroniky davaji fantasticke popisy
skvrn spatrenych v letech 1365 a 1371 pres kour horicich lesu. Dalsi
pozorovani pochazeji od Ibn Rushda z roku 1200 a od otce a syna
Carrarovych z roku 1450. Presto vydrzela vira v dokonalost telesa
slunecniho az do ery dalekohledu, a tak Jan Kepler (1571-1630) chybne
popsal skvrnu spatrenou 18. kvetna 1607 jako prechod Merkura pred slunecnim
diskem.
Prvnim historicky znamym pozorovatelem v Cechach je jiz vyse zmineny Jan Kepler, ktery behem sveho pobytu v Praze pozoroval roku 1610 slunecni skvrny jednoduchou dirkovou komorou.
Zacatek skutecnych astronomickych a astrofyzikalnich pozorovani zapocal roku
1611 spolu s prvnimi teleskopickymi pozorovanimi Slunce. O slavu z prvniho
pozorovani slunecnich skvrn dalekohledem se deli ctyri muzi:
Johann Goldsmid (1587-1616) z Holandska, Galileo Galilei
(1564-1642) z Italie, Christopher Scheiner (1575-1650) z Nemecka a
Thomas Harriot (1560-1621) z Anglie. Neni dulezite kdo skvrny pozoroval
jako prvni, ale priorita v publikovani tohoto pozorovani prinalezi Johannu
Gouldsmidovi, znamejsimu pod latinskym jmenem Fabricius. Fabricius byl synem
pastora, ale velmi se zajimal o astronomii, jeho pritelem byl i Johann
Kepler. K jeho objevum prinalezi nejonom slunecni skvrny, ale i rotace Slunce.
Nedokazal vsak urcit jeho rotacni periodu.
Oproti tomu, Galileiho zavery byly ve vsech smerech presne a
spravne. Definitivne zavrhl myslenku, ze skvrny jsou planety prechazejici
pred slunecnim diskem. Spravne urcil rotacni periodu Slunce na priblizne
jeden lunarni mesic a take si povsiml, ze se slunecni skvrny obvykle
vyskytuji ve skupinach a prodelavaji slozity vyvoj. Ba co vice, o 150 let
drive pred rozpoznamim povahy slunecnich skvrn zaznamenal, ze se skvrny
vyskytuji ve dvou pasech kolem slunecniho rovniku. Vetsinu techto pozorovani,
vcetne kreseb, publikoval roku 1613 v dile "Istoria e Dimostrazioni
alle Macchie Solari".
Treti ze spoluobjevitelu slunecnich skvrn, Christopher Scheiner,
se narodil ve Svabsku na severu Nemecka. Ve dvaceti letech se stal knezem.
Ucil hebrejstinu a matematiku na universite v Ingolstadtu a pozdeji se stal
profesorem matematiky na universite v Rime. Pri svych prvnich pozorovanich
povazoval skvrny za defekt teleskopu, ale pozdeji se presvedcil o jejich
realne existenci. Zel knezske povolani mu nedovolilo sva pozorovani publikovat
pod svym jmenem a tak je zaslal ve forme dopisu psanych pod pseudonimem Marku
Welserovi, ktery je predal svemu priteli Galileimu. Zde take lezi jadro
nepratelstvi mezi Galileem a Scheinerem, nebot dopisy podnitily Galileiho k
urychlenemu publikovani svych pozorovani v knize Macchie Solari (jiz
zminene vyse). Scheiner se vsak na rozdil od Galilea venoval pozorovani
Slunce dlouhodobe. Take se mu podarilo zjistit, ze skvrny se vyskytuji v
pasech kolem rovniku a tyto pasy nazval kralovske pasy. Sva pozorovani
shrnul v knize "Rosa Ursina sive Sol" ktera vysla roku 1630.
Z jeho kreseb je zrejme rozliseni skvrny na umbru a penumbru. Rovnez tak je v
knize popsan Scheineruv teleskop, ktery jiz byl vybaven projekci slunecniho
obrazu.
Nejmene znamou praci je prace Thomase Harriota, ktery sva vedecka
pozorovani konal na dvore hrabete z Northumberlandu.
Roku 1769 zaujalo Alexandera Wilsona (1714-1786), profesora astronomie na Glasgowske universite, chovani velke skvrny pobliz slunecniho okraje. Povsiml si, ze skvrna vykazuje mnohem vetsi skresleni u okraje slunecniho disku, nez by odpovidalo tomu, kdyby lezela na povrchu. Tento jev byl nazvan "Wilsonovym efektem". Wilson si zcela spravne uvedomil, ze slunecni skvrny jsou miskovite prohlubne, milne vsak predpokladal, ze se v nich odkryva skutecny pevny, tmavy povrch Slunce. Wilsonova prace ale zustava prvnim pokusem o fyzikalni vysvetleni povahy slunecnich skvrn.
Slunecni periodicita byla objevena Heinrichem Schwabem (1789-1875) z Dessau v Nemecku. Jako syn urednika studoval Schwabe prirodni vedy na universite v Berline a pak se vratil do Dessau kde zacal pracovat jako lekarnik. Jeho kariera byla dosti spletita, ale od roku 1826 zacal pravidelne pozorovat Slunce. Avsak predmetem jeho zajmu byla fiktivni planeta, ktera se mela nachazet uvnitr drahy Merkura. Schwabe doufal, ze takoveto teleso musi drive ci pozdeji prejit pred slunecnim diskem a tak peclive zaznamenaval vyskyt slunecnich skvrn po celych 43 let. Roku 1843 vydal prvni zpavu o tom, ze skvrny se na Slunci objevuji v priblizne 10 letem cyklu, zel tato zprava vzbudila jen velmi maly zajem. Schwabe se vsak vedeckeho uznani dockal, kdyz byla jeho pozorovani slunecniho cyklu publikovana roku 1851 v tretim dile Humboltova Kosmosu. Roku 1857 byl za sve objevy vyznamenan Zlatou medaili Kralovske astronomicke sp[olecnosti.
V Cechach jako prvni systematicky pozoroval Slunce jesuita
Johann Zimmermann (1632-1701), ktery ve spisku Sol siderum
principes jako prvni zverejnil pozorovani slunecnich skvrn i s
vysvetlenim, ze existence skvrn je zapricininena zhustovanim a zredovanim
latky Slunce. Z toho Zimmermann vyvozoval, ze promennost slunecni hmoty ji
pripodobnuje ke hmote pozemske.
Prestoze od roku 1721 byla v Praze budovana na tehdejsi dobu moderni vez
hvezdarny v arealu Klementina, nebyla zde pozorovani Slunce nijak casta.
Stoji za zminku, ze jedina astronomicka prace, ktera byla na puvodni
astronomicke vezi Klementina v 1. polovine 18. stoleti vykonana a o ktere mame
zpravu, byl vypocet a vykres zatmeni Slunce roku 1724. Do konce 18. stoleti
nebyla zadna dolozena pozorovani Slunce v Klementinu konana, prestoze s
pozorovanim skvrn byly v te dobe spojeny klicove problemy slunecni fyziky
- urceni presne doby rotace ci otazky vzniku a trvani skvrn. Slunecni otazka
byla v Klementinu zjednodusena na pozorovani zatmeni a na urcovani casu.
Prvni uspesnou fotografii Slunce byla dagerotypie porizena fyziky
H. Fizeauem a L. Foucaultem v Parizi 2. dubna 1845. Expozicni cas byl 1/60
sekundy a podarilo se uspesne zaznamanat velke skupiny slunecnich skvrn.
Velkym propagatorem fotografie v astronomii byl predevsim
Warren de la Rue (1815-1889). Roku 1857 Warren de la Rue inicioval a
take navrhl a ridil stavbu prvniho fotoheliografu na Kew Observatory v Anglii.
Roku 1860 se de la Rueovui prave s tomto pristrojem podarilo poridit
fotografii zatmeni Slunce na expedici ve Spanelsku. Po te se pristroj vratil
spet na sve misto v Kew Observatory, kde se s nim od roku 1872 nepretrzite
porizovali denni snimky slunecni fotosfery.
Schwabeho objev slunecni periodicity mezitim podnitil anglicana
Richarda Christophera Carringtona aby se zajimal o dlouhodoba
pozorovani Slunce. Behem let 1853-1861 provedl radu pozorovani, ktera
publikoval roku 1863 v monografii Kralovske spolecnosti Observations of
the Spots on the Sun. K jeho nejvyznamnejsim objevum patri objev
sestupuvani slunecnich skvrn behem cyklu smerem k rovniku. Po smrti sveho
otce roku 1861 byl vsak Carrington nucen svych pozorovani zanechat aby se
mohl venovat rodinnemu pivovaru, cimz se uzavrela jeho vedecka draha.
Objev posunu vyskytu skvrn k rovniku behem slunecniho cyklu je vsak znam
pod nazvem "Sporeruv zakon" a to proto, ze Gustav Sporer
(1822-1996) se tomuto vyzkumu venoval detailneji a po dlouhou dobu a tak
jej vedecka verejnost mylne prirkla prave jemu.
Schwabeho a Carringtonovi objevy potvrdily vyzkumy Rudolfa Wolfa (1816-1893) z Bernu. Wolf shromazdil vsechna dostupna pozorovani od dob Galilea a na zaklade jejich vyhodnoceni dospel k tomu, ze slunecni cyklus je ve skutecnosti 11 lety. Wolf tez zavedl k mereni slunecni aktivity relativni cislo slunecnich skvrn R. Roku 1855 se stal reditelem nove obseravtore v Zurichu, kde okamzite zavedl program denniho sledovani slunecni cinnosi v relativnim cisle R. Tento pozorovaci program pokracuje v podstate dosud a donedavna byla Zurichsska observator svetovym centrem tohoto programu.
Rozliseni fotografii porizenych v Kew observatori byla 750-1500 km na
slunecnim disku, coz nebylo dostacujici. Podstatny pokrok uskutecnil
francouzsky astronom Pierre Jules Janssen (1824-1907). Coz byl syn
hudebnika, ktery ziskal vzdelani na Parizske universite, kde pozdeji zastaval misto
profesora fyziky. Zacal se zabyvat pozorovanim slunecniho spektra na pocatku
60 let 18. stoleti. Roku 1868 sestrojil spektrograf jimz bylo mozno pozorovat
protuberance mimo zatmeni Slunce. Na zaklade techto vysledku se stal
reditelem nove observatore v Meudonu. Prave zde se mu podarilo dovest
techniku fotografie vysokeho rozliseni slunecni fotosfery k velkemu stupni
dokonalosti. Serie Janssenovych zhruba 20 letych pozorovani byla publikovana
roku 1896.
Dalsim prukopnikem fotografie vysokeho rozliseni byl mlady rusky
astronom Alexis Hansky (1870-1908). Pote co se vratil z expedice za
zatmenim Slunce na ostrovech Nove Zeme, stravil nekolik let na observatori v
Meudonu ve Francii. Roku 1905 byl jmenovan asistujicim astronomem na
Pulkovske observatori nedaleko Petrohradu, kde se zacal zabyvat fotografii
vysokeho rozliseni. Zel jeho prace vysla az posmrtne roku 1908.
Tretim pionyrem fotografovani ve vysokem rozliseni byl otec
Stanislas Chevalier (1852-1930), ktery byl po dlouha leta reditelem
observatore Zo-Se v Cine nedaleko Shanghaie. Zde take poridil vsechna sva
pozorovani, ktera opublikoval roku 1916.
Ackoli tito tri muzove dokazali porizovat skvele a detailni fotografie
slunecni fotosfery, sama podstat slunecnich skvrn jim zustavala utajena a
dokonce si neuvedomovali, jak velke mnozstvi informaci je v jejch snimcich
ukryto.
Pozorovani v Cechach se v teto dobe velmi vzdalila svetovemu proudu
vedy. Karl Hornestein (1824-1882) se ve sve studii z roku 1873 snazil
z variaci barometrickeho tlaku vyvodit periodu slunecni rotace a
Karl Vaclav Bedrich Zengler (1830-1908) se snazil (neuspesne)
fotografovat Slunce, s cilem nikoli fotografovat Slunce samotne, ale predevsim
jeho okoli. Na zaklade zvlastnich utvaru ktere se mu podarilo v okli Slunce
zachytit, rozpracoval teorii slunecnich "viru", ktere podle jeho
interpretace zprostredkovavaji vliv Slunce na Zemi.
Pocatkem stoleti vsak nastupuje cela rada kvalitnich pozorovatelu slunce.
Za vsechny jmenujme alespon profesora Vojtecha Safarika (1829-1902),
ktery sva pozorovani konal na sve soukrome observatori v Praze na Vinohradech.
V Cechach dochazi k velkemu rozvoji slunecni astronomie, v nemz hraje dominantni roli Astronomicky ustav Akademie ved v Ondrejove. Roku 1958 je zde uveden do provozu svetove unikatni mnohakanalovy slunecni spektrograf urceny pro studium chromosferickych erupci a protuberanci, ktery ve zmodernizovane podobe slouzi doposud. Po te nasledovala konstrukce mnoha dalsich pristroju. Vyskou prestiz si rovnez ziskali hvezdarny na Skalnatem plese a na Lomnickem stite ve Vysokych Tatrach.
 |
S pripadnymi pripominkami, dotazy ci namety
se prosim obracejte na administratora techto stranek.
|
 |