Thajskem známým i neznámým

Jirí Mírovský, Dana Peteríková

Upozornení: Cestopis z tretí cesty (2007) není jeste dopsán a chybejí v nem fotky. Práce na textu pokracují.
Dodelat:
-sjednotit psaní guesthousu (velká a malá písmena, guesthouse nebo Guest House)
-sjednotit psaní skytrainu (velká a malá písmena, skytrain nebo Sky Train)

Obsah

Rozdhodnutí jet do Thajska, na mesíc a na vlastní pest, nám pripadalo odvázné a velmi dobrodruzné. Nebyli jsme v cestování úplní zacátecníci, ale Evropa ci Severní Amerika jsou nám kulturne blizsí, alespon takové bylo nase povedomí. Thajsko, to je naopak vzdálená a neznámá exotika. Zamluvili jsme letenky, koupili jsme knizního pruvodce a zarídili vse ostatní, co se pred tak dlouhou cestou musí. A odleteli jsme.

Realita Thajska rozptýlila nase obavy a predcila vsechna nase ocekávání. Prozili jsme úzasný mesíc v zemi milých lidí, vlídné atmosféry, nádherných chrámu, bohaté historie, prekrásné prírody a kultury, která, ac odlisná od nasí, ukázala se být tak blízkou nasim srdcím.

Po dvou a pul letech nás to do Thajska pritáhlo znovu. Ac se jiste pravdive ríká, ze nevstoupís dvakrát do stejné reky, Thajsko melo stále cím prekvapovat a ohromovat. Po návratu jsme vedeli jiste, ze nebude trvat dlouho a do Thajska pojedeme potretí. To se stalo na jare 2007. Thajsko je v mnoha smerech bez nadsázky zemí zaslíbenou.

Deník z nasí první cesty jsme vystavili na internetu. Rada vdecných reakcí jeho ctenáru a dokonce náhodné setkání na ostrove Pi Pi behem nasí druhé cesty s dvojicí Cechu, cestujících podle naseho vytisknutého deníku, nás presvedcilo, ze osobní zkusenost, praktické informace, jinak tezko dostupné, a i uprímný názor mohou být cennou pomocí pro ty, kterí o ceste do Thajska uvazují, a mohou potesit ty, kterí v Thajsku uz byli nebo se o Thajsko ci exotiku obecne jen zajímají. Privedlo nás to na myslenku vydat rozsírený cestopis z prvních dvou cest knizne.

V roce 2005 jsme kontaktovali radu nakladatelství, jen jedno z nich projevilo zájem, ale zapocatá spolupráce po nekolika mesících skoncila. Knihu jsme tedy nevydali, zato jsme se do Thajska vydali v roce 2007 potretí. Celý cestopis je ted k dispozici na techto stránkách.

Vázení ctenári, nabízíme vám podrobné vyprávení z nasich trí mesícních putování po Thajsku, poprvé na jare 2002, podruhé na podzim 2004, potretí na jare 2007. Pojdte se s námi vydat po známých i méne známých místech této zeme, prozít znovu s námi tyto cesty den po dni a mozná, alespon takto zprostredkovane, pocítit tu neuveritelne vlídnou a milou atmosféru, kterou Thajsko stedre a proste nabízí.

Text je prirozene rozdelen do trí cástí. Najdete v nem i velké mnozství praktických informací, vcetne nasich kompletních výdaju, rozdelených po dnech a po jednotlivých polozkách. Pro lepsí predstavu je vse doplneno fotografiemi.

Kdo ví, mozná za rok nebo za dva budete sami vzpomínat na své vlastní zázitky z míst, o kterých ted budete "pouze" císt.
 

schematická mapka Thajska s hlavními místy, která jsme navstívili behem první cesty

Obsah

První díl cestopisu pojednává o nasem prvním mesícním putování po Thajsku ve dvou, od 12.2.2002 do 15.3.2002.

Nesnazíme se napsat pruvodce Thajskem. Presto uvádíme mnoho praktických informací, ceny ubytování, dopravy, potravin apod..

U kazdého dne deníku uvádíme vsechny výdaje, které jsme meli. Pokud první sloupecek tabulky s výdaji obsahuje "J:" nebo "D:", jedná se o výdaj jen jednoho z nás (napr. dárek domu, limonáda, kterou ten druhý nemel), ostatní výdaje jsou spolecné.

Znacka B za cenami znamená bahty [báty], thajskou menu. V dobe nasí první cesty byl pomer bahtu ke korune asi 1:0,84 (cili 10 B = 8,40 Kc). (Výmena probíhala pres dolary, kurzy byly asi 1:36 pro korunu, 1:43 pro baht.)

Deník jsme si vedli behem cesty, nekteré dny jsem psal já, nekteré Dana. Finance jsem vedl já.

Nejasný plán jet do Thajska (ci jiné exotické zeme) klícil v nasich hlavách uz dlouhé mesíce, mozná rok. V souvislosti s tím jsme se nechali ockovat proti zloutence A a B prípravkem TWINRIX, coz je pulrocní procedura. Ale skutecné rozhodnutí pro Thajsko padlo nekdy na prelomu roku a následné prípravy probehly témer na poslední chvíli.

Letenky: První krok, který jsme podnikli, bylo shánení letenek. V lednu se nám podarilo sehnat letenky u cestovní kanceláre Asia special, za 17 900,- Kc na osobu (+ letistní poplatky, tusím 1 300,- za kazdého). GTS nabízelo letenky o 4 tisíce drazsí, vzhledem k tomu, ze uz jsme nebyli ani mladí, ani studenti. Letenky byly na polovinu února tam a o mesíc pozdeji zpet. (Kdybychom chteli letet az koncem brezna, stály by letenky jen 14 800,- + poplatky.) A pozor, pozdeji pri odletu z Thajska je prímo na letisti potreba zaplatit jeste manipulacní poplatek 500 bahtu za osobu.

Kdyz uz jsme meli letenky, bylo potreba se ve zbylém case pripravit.

Vízum: Vízum do Thajska na maximální dobu dvou mesícu se dá získat na Thajském vylvyslanectví v Praze behem nekolika dní. Stojí 600 Kc za jeden vstup. Tj. pokud behem pobytu chcete napr. na jednodenní výlet za hranice do Kambodzi, stojí vás vízum dvakrát tolik. (Pokud na dva výlety, trikrát tolik ...)

Pruvodce, mapy: Jedna z nepostradatelných vecí je pruvodce. Knizní pruvodce. Prosli jsme nekolik knihkupectví, ale nemohli jsme se rozhodnout. Vse bylo drahé, a pokud to za neco stálo, bylo to v anglictine. Pak jsme meli velké stestí. Zrovna v tu dobu vysel ceský preklad pruvodce Rough guide po Thajsku. Byl o malicko levnejsí nez treba Lonely planet v anglictine, podrobný, obsahoval spousty malých mapek, a az na prílohy nemel zádné obrázky na úkor textu. Navíc byl v cestine, coz jsme navzdory nasemu sebevedomí (u mne neoprávnenému) ohledne anglictiny povazovali za veliké plus. Brali jsme ho vsema deseti.

Koupili jsme si také mapu Thajska, vybírali jsme ze dvou, vzali jsme tu, kde jména míst byla v latince i thajským písmem. Ale nakonec jsme ji témer nepotrebovali, snad jen pri jízde na motorce. Spousta mapicek byla v pruvodci a byly zcela dostatecné.

Ockování: Proti zloutence typu A a B jsme se nechali ockovat jiz minulý rok. Tetanus máme samozrejme. Podle pruvodce a podle informací na hygienické stanici jsme potrebovali na takto krátkodobý pobyt jeste ockování proti brisnímu tyfu, coz slo rychle. Proti malárii se ockovat nedá, ale na doporucení hygienické stanice jsme si kazdý koupili Lariam pro preventivní uzívání proti malárii. Mapku s výskytem malárie v Thajsku nám dali na hygienické stanici. Mysleli jsme, ze jde o aktuální informaci, ale pak jsme si vsimli, ze je to ofocená stránka z nejaké knihy. Danina zkusenost s uzíváním Lariamu nebyla dobrá a preventivní uzívání antimalarik je vec diskutabilní, a tak na druhou cestu jsme antimalarika jiz nebrali. Na tretí cestu jsme si koupili Malarone, novejsí a mnohem setrnejsí antimalarika. Ta se berou jednou denne, ale jen den predem a pet dní po opustení malarické oblasti (kdezto lariam se bral jednou týdne, a to týden predem a mesíc po). Ockovací prukaz po nás po príletu do Thajska nikdo nechtel, ale meli jsme s sebou (na radu z hygienické stanice) alespon jeho fotokopii.

Léciva na cestu: Nakoupili jsme také dalsí léky a príbuzné prípravky, náplaste, obvazy, repelenty proti hmyzu, cucací prásky proti bolesti v krku, paralen, dezinfekci, prásky proti prujmu apod.. Také jiz zminovaný Lariam, pekne drahý.

Zdravotní (a jiná) pojistení: Zdravotní pojistení povazuji za nutné, zvláste do Thajska, byl by to risk a zbytecná prícina pocitu nejistoty. Danuska mela pojistení z práce, zbýval jsem já. Zdaleka nejlevnejsí a nejlepsí variantou (pro nestudenta) se ukázalo být porídit si platební kartu VISA s cestovním pojistením. Stálo me to celkem 800 Kc a pojistení platí po celý rok pro vsechny pobyty v zahranicí nepresahující kazdý jeden mesíc. Navíc krome zdravotního pojistení zahrnuje také pojistení za zpusobené skody, coz je velmi vhodné, kdyz si v zahranicí plánujete pujcit motorové vozidlo. A získal jsem tím samozrejme také tu samotnou platební kartu, celosvetove rozsírenou. (Ovsem pozor, vyrízení zádosti o VISA kartu trvá asi mesíc.) Cestuje-li víc lidí, stací v nekterých prípadech (nejen rodinných) jedna karta s pojistením FAMILY.

Peníze: Thajská mena jsou bahty [báty]. Tezko se u nás shánejí, ale dá se. Není ovsem vubec nutné kupovat tu bahty, dolary jsou v Thajsku smenitelné v kazdé smenárne, kterých jsou v turistických oblastech spousty, a samozrejme v bankách. Bahtu jsme vezli jen pár, témer vsechny peníze jsme meli v dolarech, pulku z toho v cestovních secích. Obíhal jsem mnoho smenáren, abych sehnal dolary v dobe, kdy byl docasne nízký kurz (na svou dobu). Nastestí jsme nedali na radu jednoho smenárníka, jehoz kamarád byl prý v Thajsku a prý ríkal, ze nejlepsí je mít s sebou spousty drobných v dolarech - ze to thajstí obchodníci mají nejradeji. Není to pravda. Vsude se platí bahty, jsou volne smenitelné a navíc malé dolarové bankovky bez ohledu na celkovou cástku se ve smenárnách mení v horsím kurzu nez bankovky velké. Nejlepsí kurz mají 50 a 100 dolarové bankovky (rozdíl ale není velký, 100 dolarovou bankovku vám vymení napr. v kurzu 1:43, zatímco 10 dolarovou v kurzu 1:42,50 a jednodolarovou v kurzu 1:42). Cestovní seky mají zpravidla lepsí kurz nez vsechny bankovky a poplatek navíc (za smenení seku) je malinký. Seky berou snad ve vsech smenárnách.

Internet: Na quicku jsem si pred cestou zrídil e-mailovou schránku zdarma (prestoze jinak mám mail v práci), a to proto, ze taková e-mailová schránka je prístupná pomocí webovského prohlízece. Internet je v Thajsku velmi rozsíren a není dnes jiz nijak drahý. Mohli jsme pak odkudkoli psát svým blízkým a dostávat zprávy od nich.

Stan a spacáky: Navzdory radám v pruvodci, ze stan nemá smysl do Thajska brát, koupil jsem pred cestou malý lehký dvoumístný stan. Pak jsme ho s sebou tahali celý mesíc a spali jsme v nem jen jednou. Stejne tak jsme brali karimatky, rovnez nebyly potreba. Spacáky jsme pouzili, i kdyz nebyly nutné. (Prílezitosti k pouzití stanu by se najít daly, napr. na nekterých plázích na ostrovech nebo v nekterých národních parcích. My jsme to ale nevyuzili.)

Plán cesty: Tuhle vec jsem nechal z vetsí cásti na Danusce. Ona hledala v pruvodci pekná místa a plánovala hlavní body cesty. Nicméne definitivní podoba trasy vznikala az prubezne behem pobytu v Thajsku.

odjezd z domova, odlet z Prahy, prestup v Zurichu

Na letiste nás vezou nase maminky v aute mé maminky, rídí Danina maminka. Jelikoz se tam tezko parkuje, tak vystupujeme, loucíme se a ony odjízdejí. Uvidíme se za mesíc. Je brzy ráno, letadlo nám poletí v 7:35.

Ochranný sprej "tekutá strela", který jsem si nedávno koupil a který nosím v ledvince, prendavám do velkého batohu, který si nechám odbavit. Nejsem si jist, zda to projde, nejspís by se to prevázet letadlem nemelo, ale letíme do neznámé exotické zeme, kde se muze hodit. Stejne tak prendavám i svuj malý zapalovac.

Odbavení probíhá bez zádrhelu, nastupujeme do letadla a letíme. Let do Zurichu není dlouhý, asi hodinu a ctvrt. V Zurichu musíme cekat nekolik hodin az do pul druhé po obede, pak nastupujeme do velkého letadla Boejing 747-400 Thajských aerolinií, na jehoz plásti je napsáno, ze král slaví 72. narozeniny. (Myslím, ze to byl nápis tri roky starý.) Vidíme tak prvne, ze král v Thajsku opravdu neco znamená. Ne kazdá zeme si píse podobný nápis na letadlo. Letusky jsou obleceny do thajských kroju a uklánejí se nám, kdyz nás zdraví. Dostáváme malou orchidej.

A letíme. Letíme na východ, naproti slunci. Ceká nás predlouhý let, ráno v 6 hodin (místního casu) máme být na míste. V noci se snazím usnout, ale darí se mi to jen málo.
 

den 1 - streda 13.2.2002

prílet do Thajska, presun do Banglamphu v Bangkoku, vecerní Wat Po

V letadle jsme se nevyspali, hlavne já. Jednak je to nepohodlné (obzvláste pro vysoké lidi), jednak casový posun nám ubral sest hodin noci. Jeste v letadle vyplnujeme imigracní formulár.

Pristáváme asi v 5:45 ráno. Venku je tma. Nase zavazadla se objevují v porádku. Behem necelé pul hodiny vyrizumeme vsechny bezné formality. Mením 20 dolaru za bahty a vycházíme z klimatizovaného letiste ven. Ovanulo nás horko a charakteristická vune Bangkoku. Na tenhle první nádech nikdy nezapomeneme. Rozednívá se. Jsme v Thajsku.

nás pokoj v Green guest house, my dva

Ihned nás oslovuje nekolik Thajcu, kam jdeme. Odmítáme vsechny nabídky, presto nám radí, kudy se dostat pres silnici na vlak.

Letiste Don Muang je vzdáleno asi 26 km od centra Bangkoku. Vlakem jedeme do Bangkoku na nádrazí Hualampong. Po ceste vidíme první obrázky Thajska - chatrce u kolejí, psi, lidi na motorkách, lidi spící na zemi u trate ci prípravu jídla ve velkých mísách rovnez u trate. Také mrakodrapy v centru Bangkoku.

Nádrazí Hualampong je konecná stanice této severní trate a je to moderní nádrazí. Vycházíme s bágly na zádech ven.

Jedna z prvních vecí, které vidíme, jsou vsude se válející nebo krácející psi. Psi zijí v Thajsku jinak nez u nás. Divoce. Casto nikomu nepatrí, kazdopádne si delají, co chtejí, jdou si, kdy chtejí a kam chtejí.

Ihned pred nádrazím nás odchytí Thajka se jmenovkou a ptá se nás, kam jdeme. Do ctvrti Banglamphu, ríkáme. Ona nám ríká, ze tam jede autobus 53 a at se zastavíme v kancelári TAT (Tourism Authority of Thailand - státní kanceláre pro turisty, kde se casto získají mapy zdarma a cenné informace, nekdy ale tendencní podle provizí od obchodníku) - je to hned pres ulici. Dovádí nás az dovnitr (aby bylo videt, kdo nás privedl - kvuli provizím). Vcházíme a ptáme se na cestu do Banglamphu. Úredník ukazuje na kalendár a vysvetluje nám, ze zrovna ted jsou dny jakýchsi Cínských svátku (snad i Nový rok) a dalsích svátku a ze v Banglamphu nesezeneme ubytování. Doporucuje nám jinou ctvrt a cpe nám nabídky hotelu.

Nastestí víme o provizích, které tito úredníci dostávají od ubytoven a hotelu, takze tuto informaci bereme s rezervou a nakonec ríkáme, ze stejne chceme bydlet v Banglamphu. Kdyz si chceme nechat mapu, kterou nám predtím nabízel, bere nám ji - bez provizí zádná mapa. Alespon jedno jsme se dozvedeli - lodní spojení kanálem od nádrazí je zruseno - to je první zkusenost, ze informace z pruvodce mohou být zastaralé.

ulice Khao San v Banglamphu

Odcházíme zpet na vlakové nádrazí - paní odchytávacka nás chce znovu odchytnout, ale my se nedáváme. Na nádrazí kupujeme mapu Bangkoku s trasami autobusu a lodí; na druhé strane jsou i autobusové trasy po Thajsku. Stojí 70 B, s tucnou prirázkou 20 B oproti místum mimo nádrazí, jak pozdeji zjistujeme.

O ctvrt hodiny pozdeji nastupujeme do mestského autobusu c. 53. Chceme na mape sledovat, kudy jedeme, abychom poznali, ze uz jsme v cíli, ale je to problém. Mapa je spatná - trasy nejsou vyznaceny cárami, jen císlem autobusu na míste zastávky. Autobus ale staví kdekoliv, kde na nej nekdo mávne, a nestaví na zastávce, kdyz tam není kvuli parkujícím autum místo. Ocima lovíme jména ulic, která jsou nastestí casto v latince, a hledáme se na mape.

Nakonec to dobre dopadá a vystupujeme jen stanici pred Banglamphu. Zbytek jdeme pesky a pak uz podle mapky v pruvodci dohledáváme ulici a guest house, kde chceme bydlet. Volný pokoj mají. Zkousíme dva guest housy vedle sebe, v tom jednom je to levnejsí a lepsí, tak tam jdeme.

Ubytování v Green guest housu - to znamená malá oprýskaná místnost s oknem a postelemi - jinak nic, ani policka, ani hácek na povesení cehokoliv. Avsak cisto! Jsme rádi, ze bydlíme. Je pul desáté dopoledne, venku svítí slunícko a je horko. Unavení usínáme. Po ctyrech hodinách se budíme a jdeme projít ulice Banglamphu.

cedí Ramy II. a cedí Phra Si Sanphet v nocním Wat Po

Banglamphu je ctvrt, kam podle pruvodce "zamírí vetsina batuzkáru". Je to asi pravda, vidíme kolem sebe víc belochu nez Thajcu. Proslavenou tepnou této oblasti, kde to nejvíc zije, je ulice Khao San. Je to siroká ulice, po obou stranách lemovaná stánky s pestrou nabídkou zbozí. Po chodnících se pro stánky a nával nedá místy skoro projít. Dají se tu koupit typicky thajské rucní výrobky, oblecení odpovídající tamejsímu klimatu a móde, jídla, pripravovaná prímo na míste v pojízdných restaurackách, osvezjující ovocne sejky a dalsí dobrutky, nám neznámé.

I tady, prímo na Khao San, vidíme radu mozností ubytování. Pro klidné spaní jsme ale rádi, ze jsme zvolili jednu z vedlejsích ulic. (Ruch tady na Khao San totiz ustává az v ranních hodinách. Brzy po ránu je ulice svým klidem a práznotou k nepoznání.)

Procházíme dalsí ulice Banglamphu a objevujeme levný internet (1/2 B za minutu). Posíláme zprávy domu, ze jsme v porádku. Pak se vracíme na Khao San. Máme hlad a prvne zkousíme jíst jídlo z ulice - omeletu se spetkou kurete a s rýzí. Není toho moc, ale je to dobré. Zdá se tedy, ze hlady neumreme.

vstup do svatyne v nocním Wat Po, ohnostroj

Chceme navstívit obchodní dum New World Centre, oznacený v pruvodci, ale ukazuje se, ze vsechna patra krome prízemí jsou opustena. Nastestí jsou vsude jiné potravinové obchody, kde kupujeme pití.

Stmívá se brzy, v sedm hodin uz je tma. Teplo ovsem zustává. Lodí jedeme ke Grand Palace - Královskému paláci. Navstevujeme mozná vyjímecne v noci otevrený sousední Wat Po - v areálu je totiz i "letní" kino, kde zrovna dávají jakousi asijskou akcnárnu. Koukají lidé z venku, deti i pár mnichu.

Nás ale zajímá chrámový komplex, který je liduprázdný (jen obcas projde pár mnichu) a nádherne osvetlený. Trávíme tu asi hodinu a fotíme mnoho fotek ze stativu s mnohasekundovými expozicemi. Zkousíme i pulminutovou expozici scény, kdy pozadí tvorí osvetlené cásti chrámu, v tmavém popredí stojíme my a bleskneme na sebe bleskem - pak pro zbytek expozice odcházíme (nepovedlo se, na té fotce nejsme témer videt).

Pesky se pak vracíme do Banglamphu a venku jeste jíme - stánkarský ruch se nezmensil. Dáváme si prvne také palacinku s banánem (banana pancake), coz je malicko testa, ze kterého se uplácá velká palacinka, na to se polozí nakrájený banán (vyjímecne dva), okraje se prehnou, aby byly banány shora zakryty - vznikne palacinkový ctverec, který se osmazí z obou stran, pak se rozkrájí na malé ctverecky, polije salkem a podává se se spicatou spejlí, kterou se to napichuje a jí.

Dana si po peclivém vybírání kupuje na Khao San vzdusnou sukni se slony, kterou chce nosit místo kratasu, zvláste do chrámu, kam by se melo vstupovat se zahalenými rameny a koleny.

Casový posun nám umoznuje uzívat si dlouhý vecer. Spát jdeme asi v jednu hodinu ráno.

výdaje

Wat Po, Wat Arun, zelvy ve Wat Prayoon

expresní lod na Chao Phraye

Navzdory presvedcení pred usnutím, ze vyrazíme velmi brzy, vstáváme pozde. Snídáme vlocky s kakaem a osvezeni sprchou (po horké noci nezbytnou) vycházíme do témer slunného dne. Meníme si peníze a vyplouváme expres lodí k Wat Po, kde jsme byli vcera vecer.

Danuska na expresní lodi

Expres lode jsou dlouhé stíhlé lode, které rychle brázdí reku Chao Phraya v obou smerech a poskytují tak levnou, príjemnou a rychlou alternativu jiných zpusobu dopravy ve vecne zacpaném Bangkoku.

Lode pristávají a vyplouvají velice rychle, manévr rídí pístalkou "plavcík" na nekryté zádi, kudy se také behem pár sekund nastoupí a vystoupí, zdrzení je minimální. Platí se po vyzvání behem plavby.

Wat Po: lezící Buddha 45 m dlouhý, Danuska

Wat Po je krásný i ve dne. Oproti vcerejsí návsteve dnes kypí celý areál zivotem a platíme vstupné. Vcházíme ted i do chrámu a nejdéle sedíme u 45 metru dlouhé pozlacené sochy lezícího Buddhy. Je to jedna z casto zobrazovaných Buddhových poloh - tato symbolizuje Buddhu pred smrtí (vetsinou ríkají pred vstupem do nirvány).

Wat Po: Danuska a sochy z lodí

V chrámu trávíme dlouhou dobu, protoze je opravdu nádherný. Pomocí pruvodce se seznamujeme s hlavními typy staveb v klásterních komplexech (wat znamená kláster):
cedí (that) - vez zhruba tvaru vysokého kuzele, slouzící k uchovávání ostatku významné osoby,
viharn - prostor (budova) v klástere urcený laikum; obvykle se zde najde hlavní socha Buddhy,
bot - hlavní svatyne buddhistického chrámu; také zde muze být hlavní socha Buddhy,
prang - centrální vez khmerského chrámu; i zde bývají ukryty ostatky.
(Po pravde receno, po celou dobu v Thajsku jsme meli jasno jen v tom, co je to cedí, ovsem splývalo nám s prangem. Rovnez rozdíl mezi botem a viharnem jsme neumeli rozpoznat.)

Po prohlídce Wat Po dostáváme hlad a rozhodujeme se zaexperimentovat. U stánku si (mimo jiné) kupujeme podivný párek na spejli. Nedá se to jíst. Zbytek se snazíme udat starému psovi, ale ten to po ocichání odmítá. Maso sporádají az hravá stenata ve Wat Arunu, kam se vydáváme. Nutno dodat, ze naprostá vetsina nasich prístích zkuseností s jídlem u stánku bude opacná - tedy dobrá.

Wat Arun: hlavní prang

Pomalým prívozem jedeme pres reku, kde vidíme sedivou hlavní vez Wat Arunu. Opet platíme vstupné (na centrální prang). Wat Arun se nemuze rovnat Wat Po, presto je pekný a zajímavý. Na vezickách i vezích prangu jsou zvonecky a na rozdíl od cedí ve Wat Po mají po obvodech kamenné figury postav, i v nekolika patrech.

Vystoupit po schodech na nejvyssí prang se nedá pro mrízová vrátka, která prístup uzavírají. Na mrízi je cedulka, varující, ze postihem za stoupnutí si na vrátka pri focení bude zabavení filmu.

V areálu klástera si kupujeme první chlazený cerstvý kokos, pijeme mléko brckem a lzickou jíme duzinu.

Potom se pesky vydáváme hledat Wat Prayoon, který je pesky asi 2 km od Wat Arunu, dle pruvodce po proudu reky, dle mého pozorování proti proudu. Pritom procházíme velmi chudými ctvrtemi a také nekdejsí portugalskou ctvrtí, kde potkáváme první krestanský kostel v Thajsku (pozdeji jich vidíme odhadem jeste pet).

Wat Prayoon: bok návrsí

Nejzajímavejsí na Wat Prayoon je umelý kopecek s ruznými (zpravidla nedostupnými) jeskynkami a svatynkami, který je obklopený umelým jezírkem, kde zijí zelvy a také jakési ryby. Chceme je nakrmit banány, jak radí pruvodce, ale zádné nemuzeme v okolí sehnat. Vracíme se tedy bez banánu, abychom zjistili, ze prímo u jezírka prodávají zrádlo pro zelvy i s drevenými napichovátky.

Kdyz zacínáme krmit, splavalo se tolik zelv, ze jsme ke vsem ani nedosáhli. Mezi nimi i nekolik obrovských, jejichz krunýre zustaly schovány v hloubce, z hlubiny obcas vynorila také tlamicka veliké ryby.

Precházíme reku po moste a procházíme trzistem plným kvetin, vidíme thajské deti koupající se (a mydlící se) v kasne - pred focením se schovávají do mýdlových bublin. Lodí pak jedeme zpet do Banglamphu.

Po ceste do ubytovny nakupujeme v obchode evropské dobroty a stavujeme se v poulicním stánku na jídlo. Dostáváme rýzi s cesnekem a kari kure a nudle prazené s veprovým. Zajídáme to výtecnou palacinkou s banánem a zapíjíme kakaem.

Vecer zasívám Dane utrzenou prezku u sandálu.

výdaje

Královský palác, ryby v Chao Phraye, palác Wimanmek

Tentokrát vstáváme a vycházíme opravdu brzy. Lodí jedeme ke Královskému paláci. Na trhu u prístaviste kupujeme trs malých banánu a rambutany - to jsou cervené chlupaté kulicky, které se loupou - vevnitr je bílá sladká duzina (bohuzel s peckou, která se nám od duziny spatne oddelovala).

Wat Phra Kaeo od hlavní brány Královského paláce

A pak uz vstupujeme branou do obrovského komplexu Královského paláce. Jelikoz se jedná o jedno z nejsvatejsích a nejuctívanejsích míst v Thajsku, u vchodu kontrolují vhodnost oblecení a obutí. Danusku posílá strázce do kanceláre, kde se pujcuje oblecení, její krátké rukávy u tricka se mu zdají prílis krátké. Kdyz Danuska vchází o 15m dál do kanceláre a ríká, co naznacoval ten strázník, paní v kancelári se plácá do cela, ze se zbláznil. Jdeme tedy beze zmeny dále.

Lístky (dost drahé) kupujeme az pred Wat Phra Kaeo, neobývaným klásterem uvnitr Královského paláce a ústredním místem prohlídky. Krome klásteru je prístupná uz jen malá cást zbytku Královského paláce a uz ne tolik zajímavá. Za pokladnou jen míjíme pavilon mincí a vcházíme na klásterní pudu.

Ocitáme se ve zlato-barevném království. Spousta staveb zdobených barevnými sklícky ci pozlacením je nahusteno na sobe a clovek neví, kam se drív podívat a co drív fotit. Hradní stráz nám zahrazuje cestu a vsichni návstevníci musejí pockat, az projde jakási dulezitá státní osoba, kterou jsme ale nevideli nebo spís nerozpoznali mezi méne dulezitými. Danuska pak zjistuje, ze slo o princeznu (královu dceru), která se vracela z ranních modliteb.

V pruvodci cteme, ze nejvýraznejsí zlaté cedí klástera bylo postaveno pro uchovávání Buddhova zebra (v dalsích dnech potkáváme cedí s jeste kurióznejsími relikviemi), dále ze smaragdového Buddhu v botu (hlavní svatyni) chrání 8 kamenu kolem svatyne, ozdobne zakrytých vezickami.

Wat Phra Kaeo: obetiny pred hlavní svatyní

Smaragdový Buddha je nejuctívanejsí socha Buddhy v Thajsku - pochází prý ze Srí Lanky, je vyrezaná z jednoho kusu jadeitu a byla objevena na pocátku 15. století náhodou, kdyz blesk uderil do starého cedí. Po mnohém cestování a nekolika ukradeních je od konce 18. století v Bangkoku. Kazdý rok je trikrát prevlékána (pro jednotlivá thajská rocní období) samotným králem.

Po takové reklame se tesíme, co uvidíme. Alespon já jsem velmi zklamán. Soska je 60 cm vysoká, umístená v mnohametrové výsce na slozitém oltári se sirokou základnou a nesmí se fotit (prinejmensím ne zevnitr botu a zvenku bych potreboval slusný teleobjektiv). Skoro není videt. Mohu jen potvrdit, ze je opravdu zelená a oblecená do zlatého hávu. Jak jsme se jeste dozvedeli, prevlékání do letního oblecení se chystalo na dalsí týden.

Na chvíli zkousíme "organizovanou prohlídku s anglicky hovorícím pruvodcem", ale rozumet jeho anglictine se témer nedá, tak malou skupinku ostatních odvázlivcu po asi 15 minutách opustíme a dál se opet samopruvodcujeme.

Danusku náhle odchycuje skupinka asi dvou thajských devcat a trí thajských kluku, kterí si tak splnili domácí úkol z anglictiny - interview s cizincem. Byla legrace, ríká Danuska, porozumet thajskému prízvuku není vubec jednoduché. Kdyz si navzájem zodpovedeli otázky, rozloucili se. Já zatím fotím okolní budovy a také jednou je.

Je moc milé, kdyz nás pak jeste jednou vyhledávají a zrejme v reakci na Danino hodnocení zdejsího úmorného podnebí jí darují ovívátko a chlazený broskvový nápoj. Odvazujeme se ho vypít.

Po opustení zdí Wat Phra Kaeo si jeste prohlízíme zbytek prístupných cástí Královského paláce, coz také není spatné, ale ne tak úzasné jako ten kláster. A pak uz pohádkový Královský palác neradi opoustíme.

Lodí jedeme po proudu na sever od Banglamphu, kde chceme navstívit palác Vimanmek, do kterého nám platí vstupenky z Královského paláce. U prístaviste vidíme v rece neuveritelné mnozství ryb, které se jeste zmnohonásobí po vhození kusu jídla (na míste prodávaného pricinlivými Thajci) - voda pak rybami prímo vre. Vysvetlení se nám dostává od anglicky hovorících cizincu - na tomto míste je lov ryb zakázán (povolen jen mnichum z prilehlého klástera, soucástí jehoz pozemku je prý tento kus reky).

K Vimanmeku to máme jeste nemalý kus cesty. Mile nás prekvapuje cistota a pomerný klid ulic. Navstevujeme konecne porádné trziste, prekvapive cisté, kde nabízejí neuveritelné mnozství druhu rybího a jiného masa (zelvy, hady, záby, chobotnice), zeleniny, ovoce, rýze i ruzných výrobku.

palác Wimanmek - hlavní vchod

Samotný palác Wimanmek je v malém parku a my si uzíváme ticha a klidu, stavu v Bangkoku velmi vzácných. Budova paláce je celá postavena z teakového dreva, které se tezí zejména na severu zeme, a pri její stavbe (v 90. letech 19. století) nebyl pouzit jediný hrebík. Slouzila jako letní sídlo Ramy V. Puvodne stála na ostrove Si Chang (severovýchod Thajského zálivu), v roce 1901 byla kousek po kousku premístena sem, do ctvrti Dusit v Bangkoku.

Prohlídky jsou organizované s pruvodcem. Vnitrek paláce je témer k nerozeznání od evropských zámku. Prestoze nám pro vstup platí lístek z Královského paláce, podarí se jim vytrískat z nás nejaké peníze. Do paláce se nesmí s zádným zavazadlem. Thajka - asistentka me vyzývá k odlození ledvinky do zamykací skrínky (kde uz máme fotáky). To se mi moc nelíbí a ptám se proc. Na to ona odchází a volá ochranku, která mi vysvetluje, ze to je soucást bezpecnostní politiky v paláci. Vkládám tedy dvacetibahtovou minci do zámku skrínky a zamykám si tam s fotákem i ledvinku. Az po návratu z prohlídky se ukázalo, ze zámek minci nevrací a ze bezpecnostní politika v paláci jde ruku v ruce s politikou obchodní.

Návstevu zakoncujeme procházkou parkem a velmi pozdním poobedváním na schodech paláce, kde pak unavená Danuska, oprená o kamenné zábradlí, na opravdu jen malou chvilku usíná.

Zpet domu jdeme pesky. Potkáváme jeste dva klástery, jeden z mramoru a samozrejme se zlatým cedím, druhý dost schovaný podél ramene jednoho kanálu. Tento druhý není sice tak udrzovaný jako predeslé, nebot zrejme není nijak slavný ani turisticky navstevovaný, o to je vsak poklidnejsí. A cedí má pozlacené taky.

V supermarketu v Banglamphu doplnujeme zásoby kakaa, jogurtu a vody.

výdaje

presun do Ayutthayi, Wat Phra Mahathat, Wat Ratcha Burana, oba znovu vecer

Ráno vstáváme asi v sedm hodin a balíme. Z blízkého internetového podniku posíláme domu e-maily a sms-ky. Potom jedeme autobusem c. 53 na nádrazí Hualampong a v 11:15 (nacas) vyjízdíme vlakem 3. trídy (ovsem pohodlným a cistým) do 80 km vzdálené Ayutthayi.

Stavíme kazdou chvíli. Míjíme letiste a jedeme dál na sever, do míst, která jeste neznáme. Zeme kolem nás je placka, na které se pestuje rýze. Vidíme obrovská hejna cernobílých cápu.

nás pokoj v Ayutthaya guest house, my

Ve 13:30 jsme v Ayutthaye. Opet se nám ihned vnucuje spousta tuk-tuku, nabízejících odvoz do ruzných guest housu za ceny od 20 bahtu výse, my ale jdeme pesky k blízkému prívozu a necháváme se za 2x2B prevézt na druhý breh reky. Po malém zaváhání nalézáme blízký Ayutthaya guest house, který jsme hledali, a ubytováváme se v nejcistsím pokoji za celý nás dosavadní i pozdejsí pobyt. Pokoj je veliký, s vetrákem, postelí, dvema velkými okny se závesy, zárivkou a stmívací lampickou. Opet zádná policka, zádný dalsí nábytek. Velice cisto je v celém dome, dokonce se tu chodí bez bot. Sprcha není vyjímecne kombinovaná se záchodem, ale samostatná jako v Evrope.

Wat Phra Mahathat

Uzíváme si odpocinku po ceste a asi v pul tretí jdeme ven, chceme si prohlédnout dva nejblizsí chrámy.

Ayutthaya je nevelké mesto. Hlavní cást mesta je obklopena ze ctyr stran tremi rekami, jedna z nich je Chao Phraya, tekoucí pak do Bangkoku. Od 14. století byla Ayutthaya hlavním mestem thajských oblastí, ale v roce 1767 je vyplenili Barmánci a mesto i chrámy nechali v rozvalinách. Vetsina chrámu tak zustala dodnes.

Provoz na silnicích není v Ayutthaye vetsinou tak hustý jako v Bangkoku, ale i tady, stejne jako v celém Thajsku, mezi auty klickuje spousta motorek. Podél siroké místní silnice pricházíme asi po 15 minutách k prvnímu chrámu - Wat Phra Mahathat, v jehoz obrovském centrálním prangu byla az do poloviny minulého (20.) století uchovávána zlatá skrínka s Buddhovým popelem (tento popel se dle královských kronik jednoho dne ctrnáctého století zcistajasna zhmotnil pred ocima krále Ramesuana), nyní je v muzeu.

Wat Phra Mahathat: centrální prang, Danuska

Ruiny chrámu jsou moc pekné, spousta staveb zcásti stojí. Smutné je, ze témer vsechny sochy Buddhu mají urazené hlavy. Clovek u pokladny, který neumí skoro ani slovo anglicky, na Danin dotaz kývá, ze ano, ze od boju s Barmou. Jedna taková hlava zarostla do korenu stromu u zdi chrámu a poutá k sobe pozornost návstevníku. Na zidli u ní sedí hlídac, celkem mi není jasné proc.

V malých cedích, do jejichz útrob se dá otvorem vespod nahlédnout, objevujeme stovky netopýru.

Wat Ratcha Burana: hlavní prang

Kdyz jsme si vsechno dostatecne prohlédli a prolezli, jdeme jeste pres silnici do dalsího zboreného chrámu - Wat Ratcha Burana. Slunce postupuje k obzoru a barvy na zdech rozvalin i v korunách stromu jsou cím dál tím hezcí.

Tomuto chrámu vévodí velice velký a zachovalý prang, na který se dá po schodech vystoupit a pak po príkrých schudcích sestoupit hluboko do jeho nitra, do krypty, kde kdysi byly uschovány stovky Buddhových sosek, pozdeji z vetsiny rozkradených, zbytek je v muzeu. Do krypty opatrne scházíme, ale nic v ní jiz není.

Chvíli znovu a znovu rozesmíváme malou thajskou holcicku, kdyz se jí schováváme za cedími. Potom si uvedomujeme, ze nemáme ani obal na foták, coz je spatné, ani pruvodce, coz je mnohem horsí. V zápalu prohlídky a focení jsme oboje nechali lezet na zídce nekde na druhé strane chrámu. Jdeme tam a obe veci nacházíme netknuty.

Pak se vracíme zpátky do cásti mesta, kde bydlíme, nakupujeme v supermarketu a nakonec si venku pred supermarketem kupujeme celé pecené kure a o kus dál dva pytlíky varené lepivé rýze - to bude nase vecere.

nocní Wat Phra Mahathat

Mezitím se stihlo setmít. Jdeme znovu k obema chrámum, kde jsme byli ve dne, v nadeji, ze budou osvetleny. A jsou - krásne.

Ve spolecnosti komáru (kterí ale v této oblasti nejsou malarictí) na travnatém prostranství pred chrámem Phra Mahathat jíme to kure s rýzí a sprádáme plány, co dál. Vlezeme pres místy velmi nízkou zed dovnitr a nafotíme krásné nocní fotky nebo ne?

Nikde nikdo, zdá se. Dojídáme a jdeme jeste kousek okolo, smerem k oficiální bráne. Svetlo sem jde jen ze vzdálených ulic. Vtom pred námi zacne stekat pes a ten stekot se blízí. Vzápetí vidíme baterku. Dobrá, otácíme to a od úmyslu vlézt dovnitr upoustíme. Na tráve, kde jsme jedli, stavíme pred zdí stativ a fotíme chrám 30-ti sekundovou expozicí jen odsud. V tu chvíli k nám prichází z druhé strany onen hlídac s baterkou, který to celé obesel. Neumí anglicky, ale vidí, ze se chováme zpusobne, tak nám posunkem souhlasne naznacuje, ze ano, ze odsud je ten chrám opravdu pekný. Pak odchází.

My jdeme jeste k silnici, za níz je druhý chrám - Ratcha Burana, rovnez krásne nasvícený. Fotíme také ten a pak uz jdeme domu. Po ceste Danuska krmí hubené a bojácné psy kostmi z nasich kurat. Usínáme asi v jedenáct.

výdaje

první pujcení kol, Viharn Phra Monghon Bopit, Wat Phra Si Sanphet, Wat Na Phra Mane, Wat Phanan Choeng

Ráno se dlouho nemuzu probrat, ale nakonec pomerne brzy snídáme (jogurty a corn-flaky). Pred nasím bydlením si pujcujeme kola (bez prehazovacek a stará, ale v dobrém stavu a s kosíkem pred rídítky; na ty roviny vsude kolem prehazka není potreba).

Wat Monghon Bopit

Na kolech chceme navstívit vzdálenejsí chrámy. Vyrázíme. Problém trochu je, ze se jezdí vlevo, trochu vetsí problém je, ze témer nikde nejsou zádné dopravní znacky. Nevíme ani, jestli na krizovatce bez znacek platí prednost zleva nebo zprava. Nastestí vsichni jezdí docela pomalu a ohleduplne. Na nejasných místech sledujeme, kdy jedou ostatní, a jedeme s nimi.

Projízdíme kolem dvou vcerejsích chrámu a pak, po prekonání jeste jednou takové vzdálenosti, náhle vidíme slony. Krácejí po ulici s turisty na sedackách na zádech. Zastavujeme a obdivujeme, jak mekce a tise doslapují i na asfaltu.

K viharnu Wat Monghon Bopit uz to máme jen kousek. Je to velká budova, znovu postavená v roce 1956 na ruinách puvodní stavby. Na obnovení prispela i Barma, jako výraz lítosti nad tím, ze kdysi vyplenili a srovnali se zemí pul Thajska. Vstup je volný. Zouváme se, natahujeme si vhodné oblecení a jdeme dovnitr.

hlavní socha Buddhy ve Wat Monghon Bopit

První, co ve viharnu vidíme, je velká socha Buddhy - jedna z nejvetsích bronzových soch Buddhy v Thajsku. Na sloupech visí fotky z doby pred rokem 1956 - budova je v troskách, ze kterých ona velká socha cnela k obloze po dve staletí, vystavena povetrnostním vlivum. Také vidíme v Thajsku bezný rituál - lidé kupují zlaté ctverecky a prilepují je na malé a méne významné sochy (dosud nepozlacené). Lístky zlata drzí na sose jen malou cástí, odchlipují se a vzniká tak podivne chlupatá socha. Beru stativ a fotím velkého Buddhu, nacez se me jeden cizinec (vypadá ale pomerne domestikovane) ptá, zda se tam smí fotit. Já mu ríkám, ze snad ano, kdyz tam nikde není zádná cedule. Nato si také on vyndavá foták. Nabízím mu stativ, ale nechce, jen se mnou konzultuje cas a clonu. Venku pak zvoním na dva zvony, na které zvoní spousta lidí.

Hned naproti viharnu je vchod do zdí ruin komplexu Wat Phra Si Sanphet. Moc se nám tu líbí, já si pripadám jako v Egypte (kde jsem sice nikdy nebyl, ale predstavuji si to). Z okna jedné zborené budovy se fotíme na samospoust s tremi velkými cedími v pozadí; málem jsem tam za tech 10 sekund nedobehl.

Wat Phra Si Sanphet, vlevo Wat Monghon Bopit, my dva

Behem prohlídky potkáváme desítky fotografu se stativy, jedno malé cedí je prímo oblozeno fotografy, fotícími centrální velká cedí. Vypadá to jako výlet fotografického zájmového krouzku.

A vsude sochy Buddhy bez hlav.

Je horko a stínu je málo. Místy rostou rozlicné stromy, casto s velkými exotickými kvety. Nechceme ale ztrácet cas, a tak si necháváme zajít chut na odpocinek pod nekterým z nich. Sedáme na kola a jedeme zpátky.

Po ceste si kupujeme v poulicním obcerstvení drahou rýzi s nekolika silne okorenenými veprovými kostmi a se skoro syrovým volským okem. Syrové vajícko mi kazí chut (bojím se nákazy). O cene nechtejí smlouvat, to mi kazí pro zmenu náladu. Ne ze by me smlouvání bavilo, naopak, nesnásím to, ale kdyz uz jsme v zemi, kde je smlouvání bezné a vyzadované, tak by mohli u takto pomerne drahého jídla slevit. Pak jedeme do supermarketu nakoupit neco k veceri - tunáka v plechovce a kukuricné klasy v plechovce. Danuska pak v nasem pokoji na hodinu usíná.

prevoz pres reku Pasak v Ayutthaye, Danuska s kolem

Kdyz se probudila, bereme zase kola a jedeme za reku Lopburi do Wat Na Phra Mane (vstup volný), který jako jediný prezil Barmské nájezdy v 18. století. (Podle kronik se tu pri obléhání v roce 1760 roztrhlo barmánské delo a smrtelne zranilo jejich krále. Kdyz se v roce 1767 Barmánci vrátili a mesto srovnali se zemí, z povercivosti nechali tento chrám stát.) Sestimetrovou sochu Buddhy uvnitr nefotíme, protoze je prílis lesklá a kontrastní a je pod ní lesení, ale sloupy v chrámu jsou moc hezké, patrne drevené, vyrezávané a fialové. Procházíme pozemkem klástera, kolem malé, ale krásne udrzované zahrady, kterou zrovna jeden mnich zalévá. Vzadu v klásteru pak slysíme zpívat mnisky.

Ulicí U Thong, která vede po vnitrní strane kolem celého ostrova tvoreného onemi rekami, pak jedeme az na druhou stranu ostrova, prejízdíme velký most pres reku Pasak a po vnejsím brehu reky dojízdíme k chrámu Wat Phanan Choeng, kde platí vstupné jen cizinci. Je to prvne, kde si vsímáme této nemilé praktiky, která se v Thajsku hodne rozsiruje.

V chrámu je rusno a uvnitr viharnu je spousta verících. U jeho vchodu vidíme opet bezné rituály - zapalování vonných tycinek, obetování lotosového kvetu, chrastení hulkami na predpovídání budoucnosti (chrastí se tak dlouho, dokud jedna z hulek nepovyleze), napichování bankovek na spejle ci jejich pricvakávání sesívackou k jiným uz takto darovaným bankovkám apod.. Vidíme také mnichy, kterí házou obrovské mnozství techto bankovek do pytle, aby se uvolnilo místo pro dalsí. Ani se nám nechce zouvat, protoze podlaha je spinavá a plná smetí, ovsem radeji se zouváme.

V hlavním sále viharnu je 19 metru vysoká socha sedícího Buddhy, ale vchod i celý vnitrek je úplne zatarasen verícími, úcastnícími se práve jakéhosi rituálu. Nekolik lidí prinásí oranzová sukna, jako nosí mnisi, pred sochou u pultu kdosi cosi predríkává a prímo na sochu do ruzných výsek vylezlo nekolik Thajcu, asi kvuli tomu obradu. Fotím to, ale moc se ta fotka nepovedla. Pak vycházíme z viharnu ven, necekajíce na dalsí prubeh obradu.

V klásteru si prohlízíme jeste malou cínskou svatynku s krásne zdobenými zdmi a stropy a s vousatými soskami. Pak uz jedeme pryc.

vecere vecer pred Ayutthaya guest house, my

Jelikoz nás tlací cas - musíme vrátit kola, nejedeme uz k blízkému Wat Yai Chai Mongkol s velkou bílou sochou lezícího Buddhy. Namísto toho se vracíme pres most zpet. V krátkém zbylém case si zjistujeme, ze oba prevozy k nádrazí zacínají prevázet brzy ráno, nakupujeme jeste trochu v supermarketu, v obchode s fotopotrebami kupujeme film do fotáku (tempo spotreby filmu vypadá po Bangkoku hrozive) a u stánku si kupujeme tri pytlíky varené rýze. Pak vracíme kola.

Vecer, kdyz ulice trochu ztichla, si sedáme ke stolku pred nasi ubytovnu a pripravujeme veceri - tunáka s rýzí, k tomu prikusujeme mladé kukuricné klasy. Rýze se ukazuje být úplne slepená - dala by se prikusovat jako houska. Je to nase první setkání s lepivou rýzí (sticky rice), která je v Thajsku oblíbená a kterou si behem pobytu také oblíbíme, hlavne Dana, protoze je pro nekteré úcely praktická a také chutná. Fotíme se pri veceri ze stativu samospoustí bez blesku na dlouhý cas, fotka by to byla pekná, nebýt mého strnulého výrazu.

Spát jdeme brzy - po desáté hodine, nebot ráno musíme brzy vstávat.

výdaje

presun do Lampangu, sváb v pokoji

Vstáváme za svítání, coz je kolem sesté hodiny. Po ulicích chodí bosí mnisi s miskami na jídlo. Pri balení máme opet pocit, ze nám pribyly veci.

Po vlazné sprsce a "pro zmenu" jogurtové snídani vyrázíme do ulic, kde to vre ranním pracovne-skolním dnem. Tuk tuky plné skoláku, pojízdné stánky s jídlem, kde i my si kupujeme balenou varenou rýzi s veprovými plátky za krásných 10 B, a vsude spousty motorek.

Za 2 x 1 B nás prevází lod na druhý breh reky Pasak k vlakovému nádrazí. Jako vsechna nádrazí v Thajsku, i toto je cisté a upravené a nabízí spoustu míst k sezení. Zaznívá dlouhé hlásení, po jehoz skoncení se celé nádrazí staví do pozoru a setrvává tak az do posledního tónu hymny. Pan výpravcí prochází po peróne a vyptává se bílých turistu, kam mají namíreno, a radí jim podle jízdenek, kam se mají pripravit k odjezdu.

cesta vlakem (3. trídou) do Lampangu

Vlak prijel. Nase místa podle jízdenek jsou obsazena, tak si sedáme jinam k dvema mladým a sympatickým Thajkám. Pozdeji s námi hlavne jedna z nich trochu hovorí anglicky.

Ceká nás celodenní jízda na sever, vecer v sest hodin tri minuty má vlak prijet do Lampangu, kde chceme vystoupit a ve zbývající asi hodine denního svetla najít nocleh. Krajina kolem nás je stále placka, jen semtam se v dálce ukáze osamelý kopec. Na nádrazí v Lopburi nás Thajky upozornují na opice, sedící na nádrazní zdi. Danuska moc lituje, ze jedeme dál, aniz bychom tu kvuli tem opicím vystoupili. V pruvodci písí, ze mesto je opic (konkrétne makaku) plné a ze sem lákají tolik turistu, ze jeden místní majitel restaurací pro ty opice kazdorocne porádá za odmenu hostinu i s obsluhou.

Po ceste vidíme spousty rýzových polí, hejna cápu, obcas chrám. Jednou vidíme na vzdáleném kopci pred jeste vetsí horou obrovskou sochu Buddhy. Obdivujeme cistá a upravená malá nádrazí.

Vlakem neustále procházejí sem a tam prodavaci prevázne obcerstvení (balícky masa a rýze, uzenina na spejli, ryby, kukurice, chlazené nápoje, ale i houpací síte). My si kupujeme rýzi s veprovým masem a pozdeji jeste nudle zabalené do banánového listu.

Asi po 400 km zacíná trat stoupat. Chvílemi se mezi kopci ukazují krásné výhledy do divokých údolí. V jednom stoupání zastavujeme a dlouho cekáme. V tuto dobu uz máme asi 1 h 20 min zpozdení. Pak se vlak s námahou pomalu znovu rozjízdí.

Nakonec jsme nasbírali asi 1,5 h zpozdení. Do Lampangu dojízdíme za úplné tmy, nekdy po pul osmé. Jdeme pesky dálku (asi 1 km) do centra. Cestou si u zdomácnelého cizince schopného dobré anglictiny dáváme banana pancake s vajíckem, který ale on nazývá roti. Také nám ríká, kdyz mu povídáme, odkud jedeme, ze Ayutthaya se vyslovuje [aju'teja]. Pak míjíme prodejnu automobilu Skoda, bohuzel se stazenými roletami.

Podle císla popisného nacházíme 9 Mituna hotel v ulici Boonyawat Road a bereme si levný 1-luzkový pokoj, který nám nabídli. Kdyz nás mladý kluk odvedl na pokoj, máme pocit, ze se spletl. Luzko je sice jedno, ale tak siroké, ze je k nerozeznání od dvoumístné postele. Navíc je na pokoji i nábytek a koupelna se záchodem. Na stolku je pripravena lahev vody a dve sklenicky, také osusky a mýdlo.

Nase nadsení rázem a zásadne opadá, kdyz zpoza skrínky v rohu místnosti vylézá velký sváb. Na varovné zadupání rychle utíká zpátky za skrínku.

Co ted? Nikdy jsem svába v místnosti, kde jsem spal, nemel a to pomyslení je mi velice nepríjemné. Ani Danulka není nijak nadsená, prestoze tu zkusenost uz má. Zaslápnout ho se neodvazujeme, co kdyby to nevyslo, navíc je nám ho líto, takze ho ani zabít nechceme. Uvazujeme, jak ho vyhnat ven. Udelat z vecí a dek koridor ke dverím a zahnat ho na chodbu? Predstava, ze by zabehl pod jednu z dek a my nevedeli presne, kde je, nás od tohoto úmyslu zrazuje.

Co si ho nejak naklonit, jako udobrit? Danuska háze ke zdi corn-flake. Sváb vylézá z úkrytu a pomalu jde k nemu. V tuto chvíli nereaguje ani na varovné zadupání. Dosel az ke corn-flaku a následující pulhodinu je slyset, jak jej na tom míste hlasite konzumuje. Inspirováni jeho chutí pak vymýslíme odvázný plán. Svába nalákáme na dalsí corn-flake, priklopíme ho umelohmotnou miskou a po rovné podlaze ho odsoupneme az na chodbu.

K vykonání tohoto cinu jsem zvolen já. Sváb ale za dalsím corn-flakem nejde a nejde a zustává schovaný za skrínkou. Nakonec vylézá a namísto ke corn-flaku smeruje k posteli. Tam se rychle premistuji s miskou i já, a kdyz se priblízil na dosah, házím tu misku na nej. Miska vsak po dopadu nadskakuje a sváb bleskurychle vyklouzává z vezení a znovu se schovává za rohovou skrínku.

Jsem tím velice rozrusen a vzdávám se dalsích podobných pokusu. Navíc nase predchozí pokusy naklonit si jej na nasi stranu jsou tímto zjevným aktem neprátelství nadobro zmareny. Nakonec ho popelníkem a sklenickou aspon symbolicky zabarikádováváme v jeho úkrytu a házeme mu tam shora nekolik corn-flaku.

Danuska se me snazí uklidnit a presvedcuje me, ze sváb, zvláste takhle veliký, leze jen po zemi, nikoliv po zdech. Neverím tomu docela, ale hezky se to poslouchá. Pozdeji (uz zpátky v Cechách) mi Danuska prozradí, ze si vymýslela, aby me uklidnila. Prohlízíme jeste postel, nadzvedáváme matrace. Zádný viditelný zivocich tam není.

Spíme namacknuti uprostred postele. Noc máme neklidnou a casto se budíme. Svába vsak uz nastestí nevidíme.

výdaje

Sloní záchranné centrum, presun do Chiang Mai

sloni vstupují do vody - zacátek koupele

Ráno se probouzíme trochu nevyspalí. Sváb se nastestí uz neukázal, snad zustal schovaný za skrínkou. Zato Danuska objevuje ve sprse jesterku. Ani ta nás netesí, ale nevadí nám tolik jako sváb. Nevíme jeste, ze ta jesterka je gekon, hmyz lovící a lidem neskodná a pro tyto své vlastnosti oblíbená a v Thajsku velmi rozsírená jesterka, schopná lézt i po skle a po strope. Po zbytek pobytu v Thajsku se s ní budeme setkávat casto a rádi.

Zatím moc rádi opoustíme hotel. Vycházíme na ulici a vydáváme se k autobusovému nádrazí, vzdálenému asi 1 km. Po nekolika metrech vidíme nekolik psu hrát si na chodníku. Chci to vyfotit s Danuskou, tak pripravuji foták. Psum se to ale nejak nezdá a na Danusku, která je k nim blíz, vystartovávají. Fotím to, ale je z toho nejrozmazanejsí fotka, co jsem kdy udelal. Pak honem precházíme na druhý chodník, kam za námi nejdou, ale stále vrcí a stekají. Je to jediná spatná (ne zas moc) zkusenost se psy v Thajsku za celou dobu.

Na autobusovém nádrazí si chceme koupit vodu, ale mají jen drahou, takze kupujeme jen nutné minimum. Pak uz nastupujeme do místního autobusu jedoucího do Ching Mai (autobus je jako vzdy vybaven vetráky) a vyjízdíme. Vystupujeme asi v polovine cesty u velké cedule "Elephant Conservation Centre" na pravé strane.

koupající se sloni

Nikdo jiný nevystoupil. Máme trochu obavy, jestli centrum není zavrené, v pruvodci písí, ze od brezna do kvetna je zavrené, a brezen se blízí. Prohlízíme si místní mapu areálu na ceduli, ale nejsme z ní moudrí. Zdá se, ze v okolních lesích jsou jednotlivé cásti centra rozptýlené na velké plose. Pozdeji zjistujeme, ze jde o ruzná zarízení pracující se slony, Sloní záchranné centrum je jen jedno z nich.

Vydáváme se k jednomu z míst na mape, které se nám zdá nadejné. Na krizovatce hned poblíz hlavní silnice odbocujeme vpravo (správne). Brzy míjíme vpravo od nás (soukromou) sloní nemocnici, kde z dálky vidíme pár slonu. Na dalsí krizovatce zahybáme opet vpravo (chyba, centrum je od nás nekolik set metru po silnici vlevo) a pak uz nekolik km bloudíme, tedy jdeme a stále nenacházíme sloní centrum. Cesta je ale pekná, sice asfaltová silnice, ale úzká a obklopená místními lesy. Vse je ale vyprahlé, období destu je pred námi a za námi je dlouhé období sucha. A samozrejme slunícko svítí a je horko.

Pricházíme ke zvolenému cíli a zdá se podivne opustený. Vtom dále po silnici vidíme na prilehlé louce slona s turisty na zádech. Hurá.

pruvod slonu

Jdeme blíz. Na louce je sloní hrbitov, alespon co si pamatujeme z mapy. Domorodec sedící za krkem slona mává rukou smerem na pesinu, která ze silnice odbocuje vlevo podél potoka. My se ale nechceme vzdávat naseho smeru a pokracujeme kousek dál po silnici. Vtom na nás z lesa volá jakýsi mladý thajský kluk. Jdeme k nemu. Umí trochu anglicky a ríká nám, ze sloní centrum, které hledáme, je po ceste zpátky. Tímto smerem, kterým jdeme, rozhodne není nic.

Vracíme se a domorodec na slonu s turisty nám opet naznacuje, at jdeme po té pesine. Pokud si vzpomínáme z té mapy u hlavní silnice, mela by to být zadní stezka vedoucí k jakémusi místu. Dáváme na radu domorodce a vydáváme se po ní. Potok místy tvorí tunky a je to tu moc hezké.

Zanedlouho pricházíme k malému rybníku, kam zrovna schází asi deset slonu se svými cviciteli za krky a koupou se. Je to zacátek predstavení pro turisty, které jsme akorát stihli - nasli jsme sloní centrum. Narychlo vytahujeme fotáky a fotíme bájecne se koupající slony.

Po koupeli jdou sloni se svými cviciteli po silnici jeden za druhým a drzí se vzdy toho pred sebou chobotem za ocas. Precházíme s dalsími turisty k místu s lavickami jako hledistem, kde probíhá vlastní predstavení. Platíme vstupné, sedáme si a pak sledujeme úchvatnou ukázku

sloní predstavení: lezící sloni

sloní inteligence a obratnosti. Vedeni svými cviciteli dokází sloni neuveritelne sikovne manipulovat s kládami, posouvat je, kutálet, nosit, pokládat na sebe, zarovnávat. Krome práce s drevem také predvedli hru na bicí a xylofon a malbu stetcem.

V cene vstupenky je i trs prezrálých banánu a pár tycek cukrové trtiny. Po predstavení slony krmíme. Jejich choboty jsou nesmírne chápavé, jemné a sikovné. Jsme jimi úplne nadseni.

Nakonec vsichni sloni nekam odcházejí a my v místním stylovém obchode kupujeme pár pohledu a dárku domu (zálozky do knízky se slony).

Potom potkáváme zamestnankyni centra, která není Thajka. Videli jsme ji uz behem koupele a predstavení, ovládala jednoho ze slonu. Dává se s námi do reci a zve nás na prohlídku do místní sloní nemocnice. Jdeme tam. To je jiná nemocnice nez tamta soukromá, tady lécí slony zdarma, se státní podporou.

Tahle paní je Svýcarka, hovorí mnoha jazyky, zije ted v Thajsku a uz deset mesícu pracuje v tomto centru. Ve Svýcarsku byla osetrovatelkou koní a ríká, ze sloni jsou mnohem inteligentnejsí zvírata nez kone. V nemocnici nám popisuje jednotlivé prípady. Je tam napr. slon s ovázanou nohou, který nekde u barmských hranic slápl na náslapnou minu. Uz nekolik let se ho snazí vylécit, ale zlepsuje se to jen nepatrne. I dalsí prípady, ke kterým tam meli i fotografickou nástenku, jsou casto otresné. Casto k tem zranením dochází pri ilegálních pracech v lese.

sloní predstavení: sloni staví hromádku ze stromu

Obvykle tady v centru ani nevedí, jak se to tem slonum stalo, protoze kdyby se prílis vyptávali, majitelé by se báli a príste by slona treba neprivedli. Ptáme se, zda jsou sloni nebezpecní. Ona ríká, ze nekdy ano. Jako kazdý tvor má i slon své nálady a bolesti, zvláste nemocný slon v nemocnici, a jsou chvíle, kdy není dobré priplést se mu do cesty. Problém, jak ríká, je, ze na slonu se vetsinou nepozná, kdy to na nej jde, narozdíl prý od koní, na kterém se dá vcas poznat, ze se vás chystá nakopnout.

Povídá nám jeste, ze tady v centru sloni nepracují, práce se slony je v Thajsku uz nekolik let zakázaná. Casto se ale nelegálne k práci pouzívají. Tady ve stredisku slony dopoledne cvicí a predvádejí turistum a odpoledne je vodí do lesu, kde na dlouhých retezech zustávají sami. Ríká nám, ze sloni potrebují les a ze dlouhá chuze po asfaltu, jak je to napr. v Ayutthaye a v Bangkoku pri vození turistu, jim nesvedcí. Stejne tak sloni, turistickými kanceláremi (behem nekolikadenních organizovaných výletu za horskými kmeny) pouzívaní k hodinové projízdce, jsou pretezováni celodenním vozením.

Duverujeme jí a docházíme k rozhodnutí, ze jestli se máme v Thajsku projet na slonovi, bude to tady, prestoze to muze být o neco drazsí nez jinde. Ptáme se jí jeste, proc mají od brezna do kvetna zavreno, nacez se ona trosku rozciluje, ze to není pravda, ale ze ve vsech pruvodcích

sloní nemocnice, Svýcarka, Danuska

se to píse. Uz skoro rok jim opakovane píse, ze Sloní záchranné centrum má uz od doby svého zalození otevreno celorocne, ale dosud to neopravili. Pro centrum pripravuje také webovskou stránku. Ríká ale, ze ta stránka nekdy nefunguje, stejne jako mnoho vecí v Thajsku. Pak uz se s ní loucíme a vracíme se z nemocnice zpet do centra.

Platíme si pulhodinovou projízdku na slonu. Sedáme na lavicku pripevnenou na zádech celkem malého slona (v Thajsku zije slon indický a tenhle navíc patrí k mensím) a ten, veden pokyny starsího domorodce sedícího mu za krkem, vyrází. Danusce hned po pár metrech padá ksiltovka. Slon jde a strasne se to pritom houpe. Musíme se chvílemi pevne drzet a hlavne z kopce se bojím, aby se slon neprekotil. Pri ceste do strmých stezek se slon casto zastavuje a odpocívá. Pozdeji nám ten Thajec ríká (domluva je nárocná), ze tahle slonice se jmenuje Mi a ze jí je 58 let. Podle toho, co jsme slyseli behem predstavení, má tedy tesne pred duchodem.

Ke konci projízdky schází slon po kolena do vody a stríká na nás chobotem. Brzy potom sesedáme (na vysokou drevenou rampu) a sháníme se po spadlé cepici. Na zemi nelezí. Není snadné se domluvit s Thajci, ale nakonec se Danusce darí vysvetlit Thajce, co prodává jízdenky na slony, ze hledá cepici, co jí tamhle spadla. Kdyz uz to ta Thajka pochopila, jdou dalsí veci rychle - predává zprávu dalsím Thajcum, ti se smejí a volají do stáje na dalsího Thajce, který za chvíli prichází a s omluvami prinásí a vrací nalezenou cepici.

vyjízdíme na projízdku na slonovi

Potom uz sloní centrum opoustíme. Nyní jiz nejkratsí cestou jdeme k bráne u hlavní silnice, kde si na odpocívadle varíme malý obed na lihovém varici.

Behem varení k nám prichází mladá holka a dává se s námi do reci. Je to Holandanka Ninka, která cestuje sama. Zacala pred mesícem na severu Thajska charitativní prací pro jeden horský kmen (staveli jim tusím vodovod) a v následujících mesících chce krome Thajska projet jeste Laos, Kambodzu a Vietnam.

Ptá se nás na cestu ke slonímu centru. Popisujeme jí nejkratsí cestu, ale po dvaceti minutách se vrací, ze to nenasla. Asi spatne odbocila, stejne jako predtím my. Jedeme spolu do Chiang Mai (autobus jede za chvilicku a je v o moc horsím stavu nez ten první).

Po asi triceti kilometrech prijízdíme do Chiang Mai, druhého nejvetsího mesta Thajska, ovsem o moc mensího nez je nejvetsí Bangkok. Ninka, která zde jiz bydlí, nás vede pres reku Ping a pak pres radu trzist pricházíme do centra mesta, obklopeného ze ctyr stran bahnitým vodním príkopem. Tam nás Ninka vede k Orchid House, kde sama bydlí. Nanestestí uz nemají volno, jen v drahém klimatizovaném pokoji, který nechceme. Loucíme se s ní.

Sami pak hledáme místo k prespání, ale ve vsech guest housech je plno nebo se nám tam moc nelíbí. V jedné ubytovne nám ochotná thajská recepcní

Sloní záchranné centrum - celkový pohled od nemocnice, Danuska

propujcuje své sluzby a telefonuje na mnoho míst (císla jí diktujeme z pruvodce a prípadne sami vyrizujeme hovory), ale nemuzeme nic sehnat. Témer uz se rozhodujeme pro jedno osklivé místo, které jsme predtím odmítli, ale na poslední chvíli po celkove asi 2 hodinách hledání nacházíme celkem pekné a levné ubytování v Eagle guest house I (existuje jeste E.g.h. II). Prohlízíme celý pokoj, zda se nekde neschovává sváb ci neco podobného, nic nevidíme.

Vydáváme se na trhy hlavne se najíst. Místo toho jsou vsude stánky s vecmi, napr. oblecením. Rád bych si také koupil sosku Buddhy, ale stejne jako v Bangkoku i tady mají vsichni Buddhové na hlave zalud se spickou, coz se mi nelíbí (zalud jsou pravidelné kadere a spicka ve tvaru úzkého lotosového kvetu je asi zduraznený hrbolek na temeni hlavy, symbolizující dosazené poznání). Prodávají také tlusté Buddhy cínského typu, ale ani ty nechci, jednoho takového uz doma mám a hlavne to nejspís nejsou zpodobnení Buddhy Gautamy.

Ze vzdálenejsích trzist se vracíme k trzisti poblíz nasí ubytovny a po zastávce na banana pancake prvne porádne (a presto levne) jíme u stánku obsluhovaného sympatickým Thajcem. Slibujeme, ze prijdeme znovu.

Asi ctvrt hodiny po návratu do pokoje (tedy asi v pul desáté vecer) zazíváme první slejvák v Thajsku. Netrvá dlouho. Pak uz usínáme.

výdaje

na kolech na Doi Suthep, vodopád Mon Tha Than

Ráno, vyspaní do ruzova, vycházíme s cílem dobýt Doi Suthep - chrám na kopci.

Po nocním desti je venku velmi príjemne. Nedaleko naseho bydliste precházíme jeden z mnoha mustku pres bahnitý príkop, tesne za nímz nacházíme krásný malý trh, kde si kupujeme celý okrájený ananas za 20 B a trs malých banánku za 5 B. Kupujeme také rýzi a dve velká kurecí stehna na obed.

Rozmýslíme, jak se dostat na Doi Suthep. Nabízí se nám jakýsi ridic dodávky, pusobí celkem seriózne a cena není prílis premrstená (myslím, ze 2 x 100 B za cestu tam i zpet s tím, ze na nás nahore pocká treba hodinu i víc), ale stále se nám zdá vysoká a nakonec volíme moznost jet na kolech, predevsím pro volnost, kterou vlastní doprava poskytuje, a také to vyjde levneji. Nase predstava (vycházející z popisu v pruvodci) je asi taková, ze po silnici (víceméne rovné, mozná ke konci mírne do kopce) se dá po nekolika kilometrech dostat pod dlouhé schodiste, stoupající do kopce k chrámu. Kola necháme pod schodistem a nahoru (kam se jet nedá) vyjdeme pesky.

Po skvelé snídani (rýze s ananasem a banány) si pujcujeme kola (rozvrzané kraksny s prehazovackou vzadu a pro mne nízkou sedackou) a vyrázíme. Po chvíli projízdíme kolem hojne vyuzívaného stanoviste dodávek, zajistujících dopravu k chrámu za 30 B (cena zpet bude zrejme vyssí). Pokrikují na nás, at jedeme s nimi. Rozciluje me to - otravovali by, i kdybychom jeli na motorkách nebo v aute?

Po nekolika rovných kilometrech se vymanujeme z rusných silnic mesta. Voják v budce na okraji mesta (kdoví co tam delal) nás napul posunky upozornuje, ze nás ceká nekolik km do prudkého kopce. To je nesmysl, ríkáme si a jedeme dál. Silnice zacíná klikate stoupat.

Chvílemi musím ze sedla a slapat vstoje, tu sedacku mám opravdu nízko. Slunce se do nás opírá a my vycerpaní stavíme na prvním odpocívadle - pekném altánku u silnice. Pak zastavujeme a odpocíváme snad na kazdém dalsím odpocívadle, které potkáváme. Narozdíl od ostatních turistu, kterí pricházejí na odpocívadlo pokochat se pohledem do siré krajiny, my lezíme na zemi s nohama nahore oprenýma o zábradlí a doplnujeme tekutiny z nasich nedostatecných zásob.

Po nekolika kilometrech stoupání zastavujeme u odbocky k vodopádu Mon Tha Than. Na velké dvojjazycné ceduli pred kasou se dovídáme velice nepríjemnou novinu: Od léta roku 2543 (buddhistické éry, v nasem to je rok 2000) jsou v zájmu uchování prírodního bohatství Thajska zavedeny poplatky za vstup do národních parku (kterých je v Thajsku strasná spousta - coz je jinak dobre, ale takhle spatne), a to 200 B. Ovsem pri pohledu na thajsky psanou cást zprávy vidíme (císlovky písí stejne jako my), ze Thajci platí za vstup jen asi 10 B. Sprostárna!

Vzdáváme se pohledu na vodopád za 2 x 200 B a jedeme dále do príserného kopce. Kdyz uz si myslíme, ze máme vázne dost a ze za kazdou zatáckou musíme jiz spatrit ocekávané schodiste, oznamuje nám ukazatel jeste 7 km vzhuru. Tomu proste neverím.

Slapeme. Projízdející motorky nás zdraví, turisté i Thajci jedoucí v dodávkách si na nás ukazují a kroutí hlavami. Zvedám si sedacku výs az za hranici maximálního povoleného vysunutí sedlovky, ale pri této jízde do kopce bez otresu nehrozí nebezpecí, ze by se poskodil rám. Na cestu zpet to zase snízím.

Nakonec, po dalsím dlouhém slapání serpentinami do kopce a odpocincích na odpocívadlech, se dostáváme k cíli. Projízdíme kolem stánku a parkovist a posledních nekolik set metru tlacíme, protoze stoupání s takovým úhlem je na techto kolech neprekonatelné. Presto budíme obdivné pohledy a hlasité reakce predevsím Thajcu. Kola zamykáme k jakémusi plotu.

gongy a zvony v Doi Suthep

Nejprve procházíme kolem mnoha stánku se suvenýry. Sem tam jen ockem nahlídneme, zda nemají pekného Buddhu, ale prodavaci nás ihned oslovují, chválí své zbozí a ptají se, jestli chceme Buddhu, coz mi vadí, takze zpravidla hned odcházíme.

Tri sta schodu k chrámu Wat Phra That Doi Suthep, jejichz zábradlí je lemováno tely obrovských hadu - nágu, vystupujeme krokem rozvázným, který nám dává dostatek casu rozhlízet se po okolí (nic moc tam není, vlevo stromy, vpravo dva stríbrné tunely skrývající výtah nahrazující tyto schody).

Na spodní terase chrámu, kam nás schody dovádejí, jsou rozkvetlé stromy, pohádkové stavbicky, rada zvonu (na které skoro kazdý turista musí zbesile zvonit) a krásné velké gongy (nejvetsí má mozná dva metry v prumeru). Gongy budí mnohem mensí pozornost u ostatních, zatímco nás fascinují. I po slabém úderu pestí krásne hluboce a dlouho znejí. Nejradsi bych si jeden z nich odvezl domu, nakonec ho ale jen fotím.

horní nádvorí v Doi Suthep, cedí

Jsme ve výsce 1000 m nad okolní krajinou - vida, preci jen se z pruvodce dalo vycíst, jak vysoko budeme stoupat - a z terasy by byl jiste nádherný výhled, nebýt vse v tak silném mlzném oparu (tento opar, ríkala nám predtím Ninka, trvá jiz od chvíle, kdy ona prijela do Chiang Mai, a proto dosud nepodnikla výlet na Doi Suthep). Skutecne je zázitek z tohoto místa mnohem mensí nez by mohl být. Vidíme sotva cást Chiang Mai, a to jeste nejasne.

Na spodní terase potkáváme jeste dvojici mladých turistu, která v nás poznává sílené cyklisty. Slova obdivu nás tesí.

Na vyssí terasu chrámu musíme bosi. Uprostred jejího ctvercového nádvorí cní do výse zlaté cedí, okolo nej spocívají zlaté sosky sedícího i lezícího Buddhy, tentokrát témer vsechny s blazeným úsmevem. Je tu také jedna socha zelená a pruhledná, ale nelíbí se nám. Ve viharnu sedí mnich a je v nem také spousta ruzne velikých Buddhových soch.

obrad pro turisty v Doi Suthep

Po sestupu zpet na nizsí terasu si sedáme do stínu ke stolku poblíz rady zvonu a jíme slíbené kure. Ted teprve muzeme dostatecne ocenit nesnesitelnost neustálého zvonení procházejícími turisty.

Po jídle se jeste chvíli procházíme a nakonec jdeme po schodisti dolu ke kolum. Dlouhou cestou z kopce uz jen brzdíme a opet stavíme u odbocky k vodopádu Mon Tha Than. Jsou ctyri hodiny a pracovní doba pokladních koncí. Mladá Thajka nám ukazuje a ríká, at jedeme dál, ze je to ted jiz zdarma. Hurá!

Po kamenité ceste chvílemi jedeme, chvílemi tlacíme asi 2 km. Dostáváme se do rozestaveného návstevnického centra, pekne upraveného, se záchody, obchody, informacemi a dalsími budovami. Nekteré z nich mozná jeste nefungují ani v otvírací dobe. Vodopád, který témer musíme hledat, je zklamáním - je malý a nijak zajímavý. Az teprve, kdyz si pod ním vybalujeme a jíme ananas a pozorujeme hejno motýlu, se nám tam líbí. Platit za to, byli bychom asi hodne nastvaní.

Jedeme dál. Do setmení uz nezbývá nijak moc casu, a tak uz se nikde nezdrzujeme. Po silnici, lemované pomerne bujnou vegetací, vcetne kvetoucích a vonících stromu, sjízdíme zbytek kopce a Chiang Maií jedeme az do naseho penzionu. Tam si dáváme osvezující sprchu.

Potom jdeme ven poslat domu zprávy, poohlédnout se po nabídce treku a na veceri. Stánkar, kterému jsme vcera slíbili, ze se k nemu vrátíme, tam není. U jiného stánku si dáváme nudle s masem a polévkou a potom opet nezbytný a výborný banana pancake.

U stánku s palacinkami potkáváme upovídaného zcestovalého starsího Kanadana, který hezky mluví o Cechách. Dává nám ochutnat papayu. Povídá si s námi dlouho a doprovází nás az k odbocce k nasemu penzionu. Tam se loucíme a unavení jdeme spát.

výdaje

Wat Phra Singh, rozvahy, první pujcení motorky

Buddha ve Wat Phra Singh

Ráno vstáváme zvolna a vycházíme hledat dalsí nabídky nekolikadenních treku. Informujeme se asi ve dvou firmách. Vse je drahé, navzájem velmi podobné a láká nás to jen zcásti. Vzdy je zarazena jízda na slonu (kterou, jsouce znalí zacházení se slony, nechceme), její vynechání dává jen malou slevu a plahocit se v dzungli za skupinou slonu nás moc neláká. Ani slavná jízda na bambusových vorech me nijak neoslnuje. Danuska ale chce navstívit nejaký horský kmen zachovávající si tradicní zivotní styl a to se nejsnáze provede práve v rámci organizované výpravy s turistickou kancelárí. Stále v pochybách procházíme mestem.

my se skolackami ve Wat Phra Singh

Pomalu docházíme k chrámu Wat Phra Singh. Fotíme tu celkem hezkou sochu Buddhy a venku se fotíme s malými thajskými skolackami, oblecenými v nezbytných skolních uniformách, které nás o to po dlouhém pochichtávání, váhání a vzájemném postuchování pozádaly. Pak hledáme jeste Wat Chiang Mai, ale bud je v rekonstrukci nebo jsme ho úplne minuli.

Stále váháme, co budeme delat dalsí dny, a tak si kupujeme Magnum a jdeme na pokoj to rozvázit. Nakonec se rozhodujeme pro jednodenní výlet na motorce do parku Doi Inthanon. To vypadá jako snadné rozhodnutí, ale já k nemu hledal dlouho odvahu. Prípadný trek odkládáme.

Jdeme ven podívat se po pujcovnách. Ve tretí pujcovne, Mr. Order, si motorku hned pujcujeme za 150 B/den (obvyklá cena) + 50 B speciální pripojistení, díky kterému za prípadné skody na motorce rucíme jen do výse 2000 B (i kdyz o právní zpusobilosti toho dokumentu silne pochybuji). Prilby pujcují zdarma. Nabízejí nám, ze si motorku muzeme vzít hned ted odpoledne, kdyz chceme brzy ráno vyjet, aniz by nám ten cas navíc pocítali. Vnucuji jim svuj mezinárodní ridicský prukaz a ptám se, zda mi stací, ale vubec je nezajímá a ríkají, ze je to v porádku. Ukazují nám jeste, jak se startuje (stisknutím tlacítka), jak se radí, vysvetlují dalsí veci (druh benzínu, spotrebu, beznou rychlost apod.) a uz frcíme pryc. Tedy, "frcíme" není to pravé slovo. Jediná motorka, co jsem kdy rídil, byla jednomístná Babetta o obsahu 49 cm³ s automatickým razením a ted jedeme ve dvou na ctyrrychlostní Honde o obsahu 100 cm³, kde se radí nohou. Moc mi to zpocátku nejde a kazdé zarazení námi skubne. Nastestí není potreba mackat zádnou spojku (ani tam není pácka) a radí se jen pri ubraném plynu. V Thajsku rídí podobnou motorku snad kazdý, vcetne holek a starých babicek, tak to prece musím zvládnout také!

Deláme pár levotocivých kolecek (takze nekrízíme cestu zádnému protijedoucímu vozidlu, nebot (pripomínám) se jezdí vlevo) a pak zajízdíme k nasí ubytovne a parkujeme na noc. Motorku zamykáme retezem se zámkem, ale normálne tu spousta lidí nechává motorky jen tak nebo zamcené jen klíckem od zapalování.

Ven jdeme uz jen nakoupit a najíst se. Nás stánkar tam opet není. Po jídle prcháme pred invazí jakýchsi velkých musek a jdeme brzy spát, ceká nás vzrusující den.

výdaje

národní park Doi Inthanon

Budícek máme v 6 hodin. V 7 hodin vyjízdíme (v bundách, ráno je na motorce chladno), proplétáme se mezi ostatními motorkami ulicemi Chiang Mai a po dotankování frcíme smerem na Chom Thong, výchozí bod do parku Doi Inthanon. Jedeme maximálne rychlostí 60 km/h. Motorka by mohla víc, ale neprislo by mi to, jakozto zacátecníkovi, bezpecné. Postupne si zvykám na razení. Pekná silnice se místy prekvapive mení v hlinenou, desítky metru sirokou cestu, chvílemi ve ctyrproudou asfaltku. Na hrbolatých hlinených silnicích nám po jednom nadskocení vypadává z predního kosíku pruvodce. Zastavujeme a vracíme se pro tuto vzácnou vec. V náporu vzduchu ocenujeme plexisklové hledí u prileb.

vodopád Mae Ya, Danuska

Bez problému dojízdíme po 57 km do Chom Thongu. Tam se doptáváme na cestu a zjistujeme, ze odbocku k parku jsme minuli jeden kilometr pred mestem. Danuska tu jeste kupuje nejaké jídlo, otácíme se a vracíme se. Odbocku jsme predtím prehlédli, protoze cedule jsou napsány jen v thajstine.

Krátce za odbockou z hlavní silnice odbocujeme znovu z ústrední silnice parku vlevo a asi sedm kilometru jedeme po klikaté a úzké silnicce, vinoucí se pekne podél úbocí hor. Po nekolika kilometrech potkáváme pokladnu, kde platíme ten hrozný poplatek pro cizince - 200 B za kazdého - a pokracujeme dál. A pak uz prijízdíme na místo. Motorku necháváme na parkovisti, zatím témer prázdném, nebot je brzy, a pesky pokracujeme dál nekolik set metru, az pricházíme k prvnímu vodopádu.

terasa ve vodopádu Mae Ya, já

Vodopád Mae Ya - siroký kaskádovitý vodopád, dle pruvodce nejvyssí v Thajsku, vysoký (ríká Danuska, ale nemohu to ted overit, protoze to v pruvodci není) 120 metru. Je prekrásný. Nikdy jsem nic podobného nevidel. Fotíme jej nejprve z dálky a potom jdeme na skalní plosinu v jeho spodní cásti, vedle které padá voda a kde jsme predtím videli pár lidí jako malé tecky. Jíme tu pár mas na spejli a rýzi a moc si pochutnáváme. Kvuli ranní jízde na motorce mám na sobe dlouhé kalhoty a tricko s dlouhým rukávem a zacíná mi v tom být teplo, ale pojedeme dál a bude znovu foukat, takze se neprevlékám.

vodopád Mae Klang, Danuska

Neradi odcházíme, ale máme pred sebou jeste témer celý park a jen jeden den. Vracíme se klikatou silnickou, kde si Danuska zkousí chvíli jet na motorce sama, já jdu zatím pesky. Líbí se jí to. Pak zase rídím já a napojujeme se zpátky na ústrední silnici vedoucí parkem padesát kilometru do kopce az na nejvyssí horu Thajska, Doi Inthanon (2565 m n.m.). My po ní jedeme asi 7 km k dalsímu vodopádu - Mae Klang. U pokladny, kdyz ukazujeme lístky, uz kupodivu nemusíme znovu platit. Rovnez Mae Klang se nám líbí, ale je mensí nez ten první. Premýslíme, zda se nekde vykoupeme, ale zatím to odkládáme (nakonec se v parku nevykoupeme nikde). Podél vodopádu vede nahoru pesina. Jdeme po ní. Nad vodopádem pokracuje dál proti proudu rícky, jeste chvíli pokracujeme. Krajina kolem je velmi lákavá a na druhém brehu (snadno dosazitelném v melkém koryte) vidíme pod velkým kosatým stromem skupinu Thajcu, majících tam nejspís piknik. Potom se vracíme zpet.

vodopád Vachiratharn, my dva

K dalsímu vodopádu, Vachirathan, vzdálenému dalsích 13 km, se ze silnice na posledních pár set metru sjízdí doprava. Jsme znovu uchváceni. Tentokrát padá voda ze skalního zlomu v jediném proudu z obrovské výsky rovnou dolu do jezírka, ze kterého vytéká kolem skalnatého ostruvku se stromem a odtéká dál do údolí.

A znovu nasedáme na motorku, abychom urazili dalsích 10 km k dalsímu vodopádu, Siriphum. Tady jsme zklamáni. Vodopád je videt jen z dálky, nebot je v hustém lese. Prímo k nemu se oficiálne nedá jít, ale po cástecne vyslapané pesine sledujeme jinou dvojici bílých turistu, kterí pred námi prelézají skály, snazíce se dostat k vodopádu. Na nás tázavý pohled, zda to je správná cesta, krcí rameny.

Nakonec docházíme az k vodopádu, ale není nijak ohromující ani v pekném prostredí. Vedou z nej jakési zrejme zavlazovací trubky. Ona dvojice, která dorazila tesne pred námi, nás náhle oslovuje cesky - vsimli si dole naseho ceského pruvodce. Krátce si povídáme a pak jdeme zpátky k motorce. V príjemném posezení u parkoviste, na lavicce se stolem, pod strískou uprostred záhonu rozkvetlých kvetin znovu jíme.

Rozvazujeme, co dál. Litujeme, ze jsme nevedeli napred, jak krásné to tu bude, a nerozhodli se vzít s sebou stan a dalsí veci, abychom tu mohli v návstevnickém centru prespat a zítra pokracovat v prohlídce. Pred námi je jeste jeden velký vodopád, mnoho malých, v parku je nekolik krátkých okruzních vyhlídkových cest. Jsou tu prístupné jeskyne. Nejvyssí vrchol nás neláká, protoze z nej není moc videt, ale jsou u nej dve nová cedí (královo a královnino). A také tu v parku zijí horské kmeny, které si Danuska tolik preje navstívit. Doi Inthanon by si rozhodne zaslouzil alespon dvoudenní pobyt.

Je uz dost pozde. Rozhodujeme se navstívit alespon jednu z domorodých vesnic. Vracíme se na 23. kilometr ústrední cesty parku, kde by podle mapicky, kterou jsme dostali, mel zít kmen Ban Sop Hat. Motorku necháváme u silnice a po kamenitohlinité ceste, po které zjevne jezdí i auta, se vydáváme, jak ocekáváme, k pár set metru vzdálené vesnici. Po chvíli proti nám jede dodávka, na jejíz korbe se veze mnoho domorodcu, nekterí z nich mají sátky a vypadají jako piráti.

Ale vesnici nemuzeme najít. Usli jsme asi dva nekonecné kilometry, kdyz se konecne (dost pozde) rozhoduji vrátit se pro motorku. Bezím zpátky, startuji a krosím to znovu po ceste. Po trech kilometrech pribírám Danusku a jedeme uz jen kousek, kdyz tu se úzké údolí, doposud skrývající ve své hlubine vlevo od cesty protékající potok, otvírá do siroké a proslunené stráne s mnoha rýzovými polícky. Na jedné stráni spatrujeme vesnici.

holky ve vesnici Ban Pha Mon, Danuska

Je to jiná, nez kterou jsme hledali, tu jsme museli dávno nekde minout. Tato se jmenuje Ban Pha Mon. Motorku necháváme na okraji a odvazujeme se opatrne a uctive vstoupit mezi domy. Jsou to drevené a bambusové domy, jen skola na malé návsi je zdená - tri steny, tabule a strecha. Vsechny domy jsou jednopatrové a stojí na asi metr a pul vysokých nebo nizsích kulech - kvuli destum. Prekvapuje me cistota, ve které domorodci zijí, alespon ted v období sucha. Ve vesnici se pase kráva, pod vysokou podlahou nekterých domku jsou videt prasata, slepice a dalsí zvírata, treba psi. Na terase jednoho domku sedí dve domorodé holky, jedna z nich strouhá velkým nozem velký bambus. Danuska s nimi komunikuje posunky, smíchem apod.. Nechávají se fotit. Pak se vracíme zpet. Dalsí domorodka s dítetem v nárucí se nechce nechat fotit, já její odpor respektuji, ale Danuska neodolává.

my na motorce pred bambusy u vesnice Ban Pha Mon

Zpátky u motorky vyndavám stativ, coz rozrusuje nekolik vesnických psu, a fotíme se na motorce pred bambusovým lesem. A potom uz vyrázíme zpet na ústrední silnici a po ní dlouho, dlouho z kopce, az vyjízdíme z parku. Pomalu se stmívá. Dotankováváme (po zdlouhavé domluve - spletl jsem si ukazatele ceny a litru) a frcíme zpátky do Chiang Mai. Tentokrát jedeme vetsinou 70 km/h a chvílemi i 80. Snazím se urazit co nejdelsí vzdálenost, dokud je alespon trochu videt. Stejne ale dobrou pulku zpátecní cesty jedeme za úplné tmy, samozrejme pomaleji. Na predmestí Chiang Mai se stavujeme v Tescu, ano, i sem dorazila globalizace. V nem konecne vidíme prodávat víno, které se v Thajsku jinak témer vubec nevidí. Mají ale jen italské a strasne drahé - 2 litry za 333 B.

A pak uz bez problému dojízdíme do centra, proplétáme se jednosmernými ulicemi s vecne hustým provozem a nakonec zaparkováváme u naseho penzionu. Na motorce jsme dnes najezdili asi 230 km, pri spotrebe asi 2 l na 100 km. Jeste nám hodne benzínu zustalo.

Veceríme tentokrát z vlastních zásob - tunáka s rýzí a kukuricí. Danuska pak hned usíná, není jí dobre.

Doi Inthanon byl nádherný. Jak jsem psal, zasluhoval by nejméne dvoudenní návstevu. A brzy po období destu (tj. v listopadu ci nejpozdeji v prosinci) musejí být vodopády jeste mnohem pusobivejsí. Také celá príroda bude v té dobe asi zelenejsí a bujnejsí.

výdaje

Wat Umong, Wat Bupparam, presun do Pai, první ovocný sejk

postící se Buddha ve Wat Umong

Ráno se budíme docela brzy, a jelikoz motorku máme odevzdat az v 9 hodin, jedeme asi v 7:20 jeste do chrámu Wat Umong. Je v malém parku mimo stred a ruch mesta. Po vzoru Thajcu vjízdíme na motorce az do parku.

Tento chrám nemá nic spolecného s nablýskanými památkami v Bangkoku. Budovy jsou prosté a oprýskané. V parku fotíme vyzáblou sochu Buddhy z období jeho pustu, jedinou toho typu za celý nás pobyt v Thajsku. Pak procházíme pár podzemních chodeb, které jsou prístupné a ve kterých byly kdysi na stenách malby kvetin. Nyní jen na pár místech se dají rozeznat zbytky malby.

Sedáme znovu na motorku a jedeme pres centrum a pres reku do turistických informací zjistit,

Wat Bupparam

v kolik a odkud nám jede autobus do Pai. Potom uz motorku vracíme a prohlízíme si jeste pohádkový malý chrám Wat Bupparam.

A pak uz balíme a odcházíme na 2,5 km vzdálené autobusové nádrazí. Po ceste posíláme domu sms-ky. Na autobusáku se dovídáme, ze autobus jede o hodinu pozdeji, nez nám rekli v turistických informacích. Nezbývá nez cekat.

Ve zbylém case se Danuska vydává zpet koupit zvlástní specialitu - opecené pulky banánu. Cestou zkousí volat domu (na ulici casto potkáte Thajce se stolkem, mobilním telefonem a nápisem "Oversee call, 20 B/min), ale nefunguje to.

Do Pai je pripravena jet spousta lidí. Vetsina (jiz znalá situace) se vrhá do malého pristaveného autobusu (spíse mikrobusu) zabrat místo. Behem okamziku jsou sedadla obsazena nebo zamluvena. Danusce (poverené tímtéz) se uz nedarí zádné sehnat. Sedáme si alespon na schody u zadních dverí, máme pred sebou 4 hodiny jízdy. Já bych stejne stát nemohl, autobus je prílis nízký a musel bych stát sehnutý. Pomocník ridice, který nakládá batohy na strechu, jeste dává do prostoru ulicky 2 velké autobusové pneumatiky. Danuska si dává doprostred jedné z nich obrácený kýbl, který nachází za jednou sedackou, a sedá si na nej. Já si sedám pred ni na pneumatiku, s nohama na schudcích ze dverí (trvale zablokovaných proti zavrení). Kdyz se zdá být autobus celkem plný, pristupují dalsí 4 Thajci s dítetem. (Nekolik bílých turistek, které nemely zaludek na cpaní se do plného mikrobusu, se uz predtím vydaly shánet jinou dobravu. Nakonec dorazí do Pai dríve nez my (dodávkou), ale dráz.) Pomocník se ujímá vybírání jízdného a k nasemu prekvapení se dostává zpredu preplneného autobusu napul pres hlavy pasazeru az k nám dozadu, kde vstoje na nejspodnejsím schodu zadních dverí, vykláneje se ven, tráví celou jízdu.

autobus na trase Chiang Mai -> Pai, Danuska

Cesta je dlouhá 137 km, motor autobusu slabý a v záverecných desítkách kilometru ukrajujeme sílené serpentiny strmých kopcu opravdu velmi pomalu, chvílemi dokonce krokem, jak dokazuje ridicuv pomocník, který behem jízdy obcas vystoupí, prejde do predních dverí a po chvíli zase zpet.

Danusce je spatne - nevolnost posledních dvou dní touto jízdou graduje. Nastestí stavíme asi hodinu pred cílem a dáváme si jídlo. Bohuzel rýzi s jakýmsi hrozne upraveným masem, co sílene pálí a vubec není dobré. Danuska to vzdává hned, já to chvíli jím, ale kazdé dalsí sousto pálí víc a víc a v pulce uz nemohu jíst dál.

Pokracujeme v jízde, dvermi se nám ukazují krásné horské výhledy. Po zkusenosti s rychlým obsazením vsech míst v autobuse osnujeme plán na získání míst v penzionu u autobusového nádrazí v Pai - Danuska vybehne a pujde zamluvit pokoj, zatímco já se postarám o nase zavazadla.

nase chata v Duang guest house v Pai, Danuska

Autobusové nádrazí v Pai má podobu spíse kamenitého dvorku mezi dvema budovami. Danuska vybíhá, a prestoze trochu bloudí skrz zahradu, dvorek, kuchyn apod., vrací se nakonec touto oklikou do recepce Duang guest housu (kam se dá jinak vejít rovnou ze silnice u autobusového nádrazí) a získává pro nás pekné a levné ubytování v chatce na vysokých drevených sloupech. Máme tu vlastní verandu s houpací sítí, kresílky se stolkem a bambusem pred schudky.

Po úmorné ctyrhodinové jízde se jdeme pomalu a v klidu projít. Vzduch je konecne svezí a príjemne chladný (akorát tak na kratasy a tricko), zapadající slunícko maluje kontury hor, které nám pripomínají chlupaté sloní hlavy. A nikde zádné tuk-tuky.

V neformální kancelári turistické policie se snazíme nahlásit zmenu místa pobytu, jak nám ukládají instrukce na imigracní karticce, kterou jsme dostali po príletu do pasu, ale po dlouhém vysvetlování, co vlastne vubec chceme, se dovídáme, ze to není nutné.

Procházíme dál Pai a zdá se nám ideální. Je to moderní vesnicka, ale zachovává si vesnický ráz. Je tu klid, témer zádná auta na ulicích, jen motorky. Presto nabízí turistické vymozenosti vcetne levného internetu, oversea callu, pujcoven kol a motorek, evropského peciva apod.. V raftové agenture kupujeme malou mapku Pai a okolí a ochotné thajské slecny se vyptáváme na místní hlavní turistická místa. Ríká nám mimo jiné, ze k místním horkým pramenum jezdí se svým klukem na motorce vzdy po setmení, protoze uz je chladneji a je to zázitek. Pak staste vcházíme do malé restauracky (June restaurant) a jsme velmi poteseni chutnou a levnou vecerí - dáváme si prvne v Thajsku brambory, a to s cibulí a rajskou omáckou. Odvazujeme se také dát si ovocný sejk - a jsme nadseni. Banánový sejk je vynikající. Sejky se od této chvíle stávají nasí celothajskou vásní.

Radost z krásného vecera mi trochu kalí jen skutecnost, ze do Pai zasahuje malarická oblast od barmských hranic. Bereme sice preventivne Lariam, ale ochrana to není stoprocentní. Stríkám na sebe repelent a cítím se hned lépe.

výdaje

vodopád u Pai, horké prameny, Temple on the hill

V klidu spíme az do rána, kdy je dokonce trochu chladno. Jeste pred rozednením, asi v 6 hodin, nás náhle budí hrající obecní rozhlas. Posloucháme hlasité thajské povídání doprovázené hudbou, podle intonace bych myslel, ze kdosi vypráví pohádku. Trvá to nejméne pul hodiny. Potom jeste usínáme.

Po novém probuzení snídám jogurt s ovocem a cornflaky, Danusce není dobre, tak moc nejí. Chceme si pujcit kola na pruzkum okolí, ale jak se ukazuje, horská kola stojí 80 B jedno na den, tak si radeji pujcujeme opet motorku za 180 B, v cene je tentokrát 100 % pojistení proti znicení (ne proti ztráte). Motorka je stejná jako ta první, co jsme meli do parku Doi Inthanon, jen elektrické startování chybí.

Vyrázíme k blízkému vodopádu, a to vedlejsí cestou vedoucí pres jednu domorodou vesnici. Jak zjistujeme, její obyvatelé znají práve jedno az dve anglická slova (vsichni waterfall, nekterí hello). Za domorodou vesnicí je cesta uz jen polní, chvílemi do kopce a hodne hrbolatá, jede se spatne.

Po chvíli potkáváme dve Cesky, co bydlí ve stejném penzionu, pujcily si horská kola a jedou na nich také k vodopádu (mluvili jsme s nimi uz drív, a tak jsme to vedeli). Predjízdíme je. Behem dalsí cesty objevujeme na ceste asi dvaceticentimetrovou louzicku, která bublá. Voda v ní je studená. A potom, po dalsích snad pár kilometrech, dorázíme k vodopádu.

vodopád Ya Po

Jsme zklamaní. Jeste ze jsme se sem nemuseli v tom parnu plahocit na kolech. Vodopádem se tu myslí malý potok, který v daném míste stéká sikmo po bahne a skalách a tvorí dve nekolikametrové tunky, ve kterých je voda po pás. Domorodé deti, kterých je tu spousta, do tunek skácí nebo do nich sjízdejí po skalách jako po tobogánu.

Sedáme si na zem a jíme, krmíme tri psy (kterí nás následne chrání proti vsem) a asi po pul hodine se zvedáme k odjezdu. Práve v tu chvíli prijízdejí ty dve Cesky (Nada a Iva), bloudily, jsou cervené námahou a horkem.

Odjízdíme. Louze na ceste porád bublá. Projízdíme znovu domorodou vesnicí a pak, po vedlejsí asfaltové silnicce, rídí chvilku Danulka. Tentokrát si sedám za ni a prozívám pocity bezmocného spolujezdce. V Pai jdeme do nasí oblíbené restaurace a dáváme si tofu s kesu orísky a s rýzí, je to výborné. K tomu dva sejky, jeden kokosový, ten je celkem dobrý, druhý guava, který nám prijde jako z rozmixované obycejné trávy, ani ho nedopíjíme.

Po obede nasedáme znovu na motorku, na kterou jsme si uz zvykli, a jedeme k horkým pramenum, vzdáleným také nekolik kilometru po vedlejsí panelové ceste. Rídí Danuska.

Jelikoz v pruvodci predem upozornovali, ze horké prameny v Pai jsou zklamáním, jsme pripraveni na nejhorsí. Horké prameny je proste potok, ve kterém tece horká voda. Vsude je melko, v potoce jsou obcas postaveny malinké prehrady, které vytvárejí hloubku asi po kolena. O 200 metru výse voda skutecne vyverá ze zeme a je varící. Tady je dokonce z kamenu vybetonovaná jakási kulatá vana, drson by se tam mohl zkusit vykoupat. Ve vode vidíme zbytky skorápek od vajícek, co si tu domorodci obcas varí.

Jedeme zpátky a zastavujeme se pod Temple on the hill, Chrámem na kopci. Dá se vyjet az nahoru k nemu, my ale jdeme radsi po dlouhých schodech, není to vysoko. Chrám je prostý a zaslý, ale pusobí na nás svou atmosférou. Krome nás tu vidíme jen meditujícího mnicha v jedné svatyni a asi tri prosté Thajce. Prohlízíme si obrazy na stenách s výjevy z Buddhova zivota, ale nejméne pulce z nich nerozumím.

Následující den chceme jet do vzdálených jeskyní, takze si necháváme motorku o den déle. V pujcovne, která je pár kroku od naseho penziónu, to nahlasujeme, ale není to ani potreba - pozdejsí vrácení znamená jen dodatecné zpetné zaplacení príslusné cástky za dalsí dny.

Vecer jdeme s Nadou a Ivou do nasí restauracky na brambory (my ovsem tentokrát s veprovým a s krémem) a dva dalsí sejky (ananasový a z míchaného ovoce). Dovídáme se, ze holky jsou zcestovalé, byly spolu i ve Venezuele apod.. V Thajsku mají podobné plány jako my, tak se mozná jeste potkáme dole na ostrovech, ríkáme.

Spát jdeme asi v pul jedenácté.

výdaje

jeskyne Cave Lod, zeny kmene Lahu

Kolem sesté hodiny nás budí opet onen ranní hlasitý rozhlas. Po "pohádce" jde jeste jakýsi humorný porad, z rozhlasu se ozývá i smích.

Danuska na motorce poblíz Cave Lod

Vstáváme pomerne brzy. Danusce je stále spatne od zaludku, ale je statecná jako vzdycky.

Chceme jet do vzdálené jeskyne Cave Lod. Podle pruvodce se do ní dá jít bud s pruvodcem nebo samostatne. Nase baterka se nanestestí Danulce vysvítila v batohu. Od Nadi a Ivy si pujcujeme jejich.

Asi v 7:30 vyrázíme na motorce. Je chladno. Silnice se vine po kopcích a postupne stoupá az k nejvyssímu bodu, k vyhlídce, kde vidíme domorodé zeny prodávat své zbozí u stánku. Nezdrzujeme se a jedeme dál. Po celkem asi 1,5 h dorázíme do 43 km vzdáleného Soppongu.

Na jeho zacátku uhybáme doprava, meníme místa na motorce a po 7 km prijízdíme do malé obce, kde potkáváme anglicky mluvícího turistu - mladého kluka, který nám na nás dotaz ukazuje ruzné smery, kde vsude jsou v okolí jeskyne. Nejvetsí z nich je Cave Lod, kvuli které jsme prijeli. Tam se vydáváme.

rícka ve vstupu do Cave Lod, ryby

U parkoviste nás odchytávají Thajky, zapisujeme se do návstevnické knihy. Kdyz po nás chtejí nehorázných 100 B za pruvodce s lampou, odmítáme, ze máme svoji baterku. Tvárí se podivne, ale nechávají nás jít. Z tabule obkresluji plánek jeskyne a okolních cest. Prohlídka se skládá ze trí cástí, do poslední z nich (Jeskyne rakví) se prochází podél rícky, kterou se musí chvílemi i brodit, coz ovsem mimo období destu není zádný problém, tvrdí pruvodce.

Jeskyne je nekolik set metru od parkoviste, po ceste potkáváme jeste dalsí Thajce, nabízející své sluzby. Vsechno odmítáme, jeden jde presto stále za námi. Vstup do jeskyne, kterým prý za svítání a za soumraku prolétávají desetitisíce vlastovek, je obrovský a vtéká do nej cistá rícka plná ryb. I ted prelátávají spousty vlastovek sem a tam. Míjíme se se skupinou turistu vyvedených práve ven pruvodkyní s lampou.

vstupní dóm v Cave Lod

Pomalu vcházíme do obrovské jeskyne a cím dále jsme, tím nedostatecnejsí se v tech obrovských prostorách ukazuje být pujcená malá baterka, která navíc svítí dost málo i na svou velikost. Hlavne Danuska se chce vrátit a pujcit si za 100 B lampu bez pruvodce. Mne se nechce. Cena je mírne receno neprimerená. Nakonec se jí darí me presvedcit a vracíme se. Horsí to je s pruvodkynemi, které nám odmítají pujcit lampu bez pruvodce, prestoze bychom zaplatili stejnou cástku. Anglicky skoro neumejí, ríkají stále dokola jen "no guide - no lamp". Ale my nechceme probehnout jeskyne s pruvodcem, jak to je obvyklé u nás, chceme si vsechno sami objevit a v klidu prozkoumat. Jsou vsak neoblomní a nakonec pristupujeme na lampu i s pruvodcem. Moje nálada je na bodu mrazu, prestoze Danuska se vsemozne a velmi roztomile snazí me rozveselit.

pohled nad rícku od vstupu do Coffin Cave v Cave Lod

Fakt je, ze sami bychom tu jejich lampu ani nezapálili. Je to zrejme plynová lampa nebo tak neco, pred zapálením se musí chvíli címsi pumpovat. Pak svítí opravdu velice dobre. Jinak je vse, jak jsme cekali. Pruvodkyne neumí anglicky, má jen nauceno pár slov a frází k popisu krápníku, takze obcas rekne anglické oznacení zvírete, které máme videt v tom kterém krápníku. Nikde se nezdrzuje a cílevedome postupuje hlavní trasou prohlídky.

Po první cásti prekracujeme rícku po mustku, míjíme skupinu Thajcu sedících témer ve tme u bambusových voru, pokurujících a cekajících na turisty, kterí budou chtít kus popovézt, a po schodech vystupujeme do cásti druhé.

Potom scházíme zpátky k rícce a chystáme se k ceste do cásti poslední, kdyz tu nám pruvodkyne oznamuje, ze chceme-li dál, musíme priplatit dalsích 100 B za dopravu vory. Ne, ríkáme my, pujdeme pesky. Ne, ríká ona, jedine vorem nebo konec prohlídky. Od té chvíle uz s ní vubec nekomunikuji, jdeme ven. Ona zhasíná lampu a odchází zpet ke stanovisti u parkoviste cekat na dalsí turisty, my podle obkreslené mapky obcházíme cestu k poslední jeskyni venkem. Po chvíli jsme tam.

pohled ven od vchodu do Coffin Cave

Z monumentálního ústí jeskyne vytéká ona rícka a je tu mnohem klidneji - v obrovském dómu za vchodem vidíme jen jednoho Thajce zametat z drevených schodu spousty vlastovcího trusu.

Objevujeme, ze rícka je zde nove umele prehrazena, aby stoupla hladina a spojení mezi prední a zadní cástí bylo mozno jiz jen pomocí bambusových voru. Vystupujeme po schodech nahoru ke vstupu do Jeskyne rakví. Je tu zatím spousta svetla zvenku, a tak muzeme sami mezi zrícenými kameny hledat vchod. To me konecne baví. Mezitím priplouvá jedna turistka s jednou pruvodkyní po rícce. Po chvíli vystoupaly k nám a pres kameny prelézají do vchodu, který jsme také uz nasli. Jdeme za nimi, abychom se prizivili jejich svetlem, ale nakonec je necháváme odejít a zustáváme v tmavé jeskyni sami. Není ostatne tak veliká jako jeskyne v první cásti prohlídky. Údajne nevysvetlitelné rakve nadlidských rozmeru, o nichz písí v pruvodci a po nichz se jeskyne jmenuje, nejsou dle mého názoru nic jiného nez ze stromu vydlabané dlouhé cluny. Zádná záhada. V jeskyni jsou asi dva nebo tri, jeden rozpadlý. Uzíváme si strachu ze tmy, pak vycházíme ven a vracíme se k motorce.

Z návstevy techto jeskyní jsem dost zklamaný. Samy o sobe nejsou spatné, i kdyz nic, co bychom nemeli u nás. Jen teplo a sucho v nich je nezvyklé. Ale prístup Thajcu k provádení jeskynemi me znechutil. Nevadilo by mi zaplatit za pul hodiny 100 B, i kdyz to je moc, uvázíme-li, ze prumerná denní mzda v chudých cástech zeme je 120 B. Vadí mi platit za nekvalitní sluzby. Vadí mi platit do kapes pruvodcu (nebot z návstevnické knihy není mozno vycíst, kolik penez se behem dne vybralo, nedostali jsme ani zádné lístky), kterí neumejí anglicky a chovají se ignorantsky a znudene. Vadí mi uprostred prohlídky být náhle nucen priplatit si, kdyz chci v prohlídce pokracovat.

zeny kmene Lahu na vyhlídce na silnici Soppong -> Pai

Nasedáme na motorku a jedeme zpet. Chvíli jeste hledáme ty dalsí, mensí jeskyne, znovu se na ne ptáme, ale nedarí se nám najít ani ty jeskyne, ani anglicky mluvícího turistu a domorodci nám nerozumejí, ukazují stále jen ke Cave Lod.

Vracíme se tedy zpet na hlavní silnici a zajízdíme do Soppongu. Je to (az na výjimky) spinavá vesnice podél silnice. Kupujeme si ICE TEA a vydáváme se na cestu zpet do Pai. To uz rídím zase já. Cesta na motorce je krásná nejen díky výhledum po horách, ale i samotným zázitkem z jízdy po strmé a krivolaké silnici plné zatácek. Obcas stavíme a okolí fotíme. Silnice je témer bez provozu - témer zapomenutý kraj. Vsechno je stále v oparu, ale nastestí trochu méne nez ráno.

rucní tkaní zenami kmene Lahu na vyhlídce

Tentokrát stavíme na vyhlídkovém míste v nejvyssím bode cesty, abychom si odpocinuli. Mimo prodejních stánku je tu také policejní ci vojenská budka s nekolika príslusníky, ale nijak nás nekontrolují. Chceme jet po chvilce dál, ale nakonec zde trávíme asi hodinu, nebot zbozí, které tu nabízejí príslusnice kmene Lahu, sídlícího v okolních kopcích, se nám velice líbí. Dloho vybíráme mezi mnozstvím krásných rucne sitých a tkaných predmetu a nakonec kupujeme nekolik dárku domu (pouzdro na brýle, na zapalovac, vácek, tasticky). Jednu z mladých domorodek rozesmívá moje veta Dane o její sestre: "Tak jí tady taky neco kup." Smejíc se, opakuje ta domorodka vesele "taki taki taki". Jelikoz jejich anglictina je omezena jen na císla, nemuzeme si vysvetlit, zda "taki" u nich neco znamená nebo ji rozveselily jen ty slabiky nekolikrát za sebou.

A pak uz jedeme dál, z kopce do Pai. Tam si za 15 B/kg necháváme prát spinavé prádlo a pak jdeme do oblíbené restaurace June, kde vecerím opet výborné brambory, nebot verím, ze to jsou nase na dlouhou dobu brambory poslední. Nemohou chybet sejky, dávám si dva - banánový a pomerancový. Danuska jen ucucává a nejí, porád jí není dobre.

Kdyz jdeme za tmy z restaurace domu, na jednom z kopcu obklopujících Pai vidíme ohnivý pruh mírne se klikatící shora dolu. Byl videt uz o pár hodin dríve, ale ted za tmy o to více. Nemuzeme prijít na zádné prijatelné vysvetlení. Kdyby mi nekdo duveryhodný v tu chvíli rekl, ze je to láva, uveril bych mu. Takhle presne musí láva vypadat. Jdeme spát, aniz bychom otázku pruhu vyresili.

výdaje

ranní horké prameny, presun do Chiang Mai a do Phitsanuloku

Den zacíná "bájecne" - samozrejme opet rozhlasem a dnes také kohoutí symfonií desítek paiských kohoutu nekdy kolem sesté ráno. Jeden z nich (skoda, ze zrovna ten za nasí chatickou na kulech) pro jistotu trénuje az do 8:30, kdy nasedáme na motorku, vybaveni vajícky, solí a chlebem, plavkami a rucníkem, vyrázejíce na nevsední snídani v prírode.

horké prameny u Pai, Danuska

V ranním chladu delá horký potucek ze svého okolí mlzná blata. Nejsme jediní, kdo mel hezký nápad zacít den horkou prírodní koupelí. Ponecháváme dve mensí skupinky nalozené do tunek jejich blazenému klidu a stoupáme k teplejsím, témer vroucím pramenum. Jaký to vsak pohled pod nohy! Kazdým slápnutím do píscité cesty rozháníme desítky sekácu, jejichz mnoha telícky a nozickami jako by se cesta hýbala. Asi se jim v noci a ráno líbí teplá zem v okolí, kdyz jsme tu byli predevcírem odpoledne, nebyli tu. Je skoro nemozné zádného nezaslápnout.

horké prameny u Pai, Danuska

Do vhodné tunky prímo u pramenu vkládáme nase 4 vajícka a sestupujeme zpátky do míst se snesitelnou teplotou se koupat. Lezíme vedle sebe v potoce s naprosto cistou, teplou vodou, kolem nás se na brehu prohánejí sekáci. Díky príjemne chladnému vzduchu - jsme preci jen v horách na severu zeme - je to zázitek velmi príjemný a relaxacní. Po dlouhých dnech vlazných sprch konecne vana. Osuseni se vracíme k jiz uvareným vajíckum (varila se asi 15 minut, ale voda nevrela, takze ta doba byla potreba). Se solí, bílým chlebem a kakaem chutnají výtecne.

Cestou domu rídí Danuska, vracíme motorku, balíme a jdeme se odhlásit. Od príjemného asi majitele penzionu se dovídáme nekolik zajímavých informací: Záhadná ranní hlásení má na svedomí místní starosta, který tak sdeluje obcanum i méne gramotným (co neumejí císt) zprávy z regionu nebo i ruzná oznámení vlády. Také nám objasnuje, ze stromy omotané oranzovou látkou (kterou nosí mnichové), které jsme videli po ceste k pramenum, jsou pod ochranou mnichu, a tudíz se je nikdo neodvází rezat. Je to zpusob, jak nevzdelaným domorodcum zabránit ve zkázném kácení stromu. Také ohen, který roztínal vcera vecer jeden z okolních kopcu jako tekoucí láva, zrejme slouzil k odlesnení cásti kopce za úcelem pestování cehokoli vcetne opia (jehoz pestováním je mimochodem sever Thajska proslulý).

nás oblíbený June restaurant v Pai, já

Pak jdeme na výborný obed, naposledy do nasí oblíbené restaurace June. Neodolávám a dávám si znovu brambory. Danuska jen polévku. Samozrejme také sejky. Potom si jdeme pro vyprané prádlo a na zastávku autobusu. Se ctyricetiminutovým zpozdením opoustíme Pai, místo, v jehoz poklidné atmosfére nám bylo tak hezky.

Stav miniautobusu, který prijel od Mae Hong Son uz se spoustou lidí, je jeste horsí nez toho príjezdového. Získáváme jen jedno místo k sezení, a protoze já se ve stoje do autobusu nevejdu, je ctyrhodinové stání na Danusce. Obcas ji beru na klín, ale vydrzím to vzdy jen chvíli. Narvaný autobus pomalu sténá v prudkých a nekonecných serpentinách jak nahoru, tak dolu. Ukazuje se, ze mnozství igelitových sácku rozmístených po celém autobuse je zcela na míste. Nekolik lidí do nich po ceste zvrací.

Do Chiang Mai vjízdíme jako lupici z akcního filmu. Ridic jakoby zázrakem dostává ze schátralého autobusu necekanou rychlost a troubí jako o zivot, jen aby mel prujezdný pruh. Po zastavení na nádrazí lezu na strechu a sundavám bágly.

A zase vsude tuk-tuky a dodávky songthaew. Hluk a velký provoz. Posíláme maily a sms-ky domu, jíme v malé zapadlé restauracce a na vlakové nádrazí, vzdálené asi 2 km, jdeme v predstihu. To je moc dobre, protoze pricházíme práve vcas, abychom stihli odjezd naseho vlaku smer Phitsanulok o 50 minut dríve, nez je uvedeno v nasem jízdním rádu, který máme jiz 14 dní a který od té doby zastaral. Vyjízdíme tedy ve 20:40 a o dve hodiny pozdeji necekane prestupujeme do vetsího (a pohodlnejsího) vlaku.

výdaje

Sukothai, Phitsanulok

Ve vlaku je hodne místa. Dáváme bágly na sebe mezi sedacky a na ne károsku. Darí se nám trochu spát.

Asi ve dve hodiny ráno prochází vlakem clovek v uniforme (policista ci tak neco) a chce po nás, abychom otevreli batoh. Otvíráme Danin batoh, na který ukázal. Ten clovek se sklání a zhluboka cichá dovnitr. Tam voní z Pai cerstve vyprané prádlo. Nato se on rozzárí spokojeným úsmevem, rekne OK a jde dál. Sever zeme je znám produkcí opia a vláda se s tím snazí bojovat.

Kdyz jsme asi 1,5 h od Phitsanuloku, uz se bojím spát, abychom neprejeli. Vlak prijízdí jako na potvoru nacas (3:50), takze nejak musíme strávit zbytek noci. Zkousíme se dospat na trávníku u nádrazí, ale hejno komáru nás vyhání. Na lavicce na nádrazí s pouzitím repelentu je to lepsí. Usínáme ve velkém hluku a nepohodlí. Danuska vyspává pomerne neruseným spánkem, zatímco já se brzy budím a nedarí se mi spát dál. Nekolikrát se se mnou dává do reci (predevsím posunkové) docela sympatický místní strázník, který se asi nudí a chce si povídat.

Wat Mahathat, sedící Buddha

Po rozednení vyrázíme na lov na motorku. Schovává se v dzungli ulic Phitsanuloku dost slusne, vyuzívajíc témer úplné absence latinkou psaných prepisu thajských nápisu na obchodech a jmen ulic. Navíc práve mapka Phitsanuloku je v nasem pruvodci vytistená zrcadlove prevrácene a nejasne, takze jen s nejvetsími obtízemi se na ní muzeme trochu orientovat. Pujcovna jiz rozhodne není tam, kde je na mapce naznacena. Nakonec, po dlouhé dobe, se nám darí doptat se na jinou, zrejme jedinou pujcovnu, poblíz hotelu Paylin. Ten na mape je.

Tam si motorku po jistém váhání pujcujeme. Je to opet Honda, ale nyní Honda Wave s motorem o obsahu 110. Tolik její výhody. Následují nevýhody: je starsí nez nase predchozí pujcené motorky, motor pres svuj vyssí obsah má nizsí výkon, motorka je trochu rachotivá a celkove v horsím stavu, neukazuje ani ukazatel rychlosti, ani meric ujetých kilometru. Nicméne jedeme.

Wat Sra Sri, Danuska

Cesta do Sukothaie z Phitsanuloku je velmi jednotvárná - 58 km po hlavní silnici po rovine - bohuzel, hory jsme nechali daleko za námi na severu. Velikou nevýhodou se opet ukazují být prilby bez plexiskla, pouze takové meli jak predtím v Pai, tak ted v Phitsanuloku. Po více nez hodine cesty, po projetí Novou Sukothaií, prijízdíme do Staré Sukothaie, kde nejprve stavíme na jídlo - obvyklá kurecí stehna na klacku s lepivou rýzí. Zbytky krmíme chodící kosti potazené kuzí v podobe psa - nikdy jsme nevideli hubenejsí stvorení (kdyz nepocítáme televizní zábery detí v Somálsku a podobne).

A pak konecne vjízdíme do historického parku ve Staré Sukothaii a uz pobíháme kolem polorozpadlých cedí, viharnu, sloupoví a vetsích ci mensích soch Buddhy. Areál je protkán vodními kanály, jezírky a spoustou palem, coz mu dává exotický nádech. Narozdíl od Ayutthayi tady vsechny sochy Buddhu mají hlavy, a tak napríklad bílá kamenná socha mezi temnými cihlovými sloupy vypadá opravdu dustojne a uz vubec ne smutne. Prejízdíme od jednoho komplexu k druhému na motorce a pak po jednotlivých místech chodíme pesky.

Wat Sri Chum, 15 m vysoký sedící Buddha, já

Pruvodce píse: "Po dlouhých, ale skvelých sto padesát let (1238 - 1376) vévodilo Thajsku opevnené mesto Sukothai a jako odkaz po sobe zanechalo sjednocený thajský národ i úzasné umelecké památky." Království i mesto Sukothai vsak postupne ztrácelo svuj politický a hospodárský vliv. Nemohu ted najít v pruvodci nikde zmínku, kdo poboril místní chrámy, doposud jsem myslel, ze také Barmánci, ale ted nevím, zda oni ci cas.

Kazdopádne zríceniny v Sukothaii a v Ayutthayi jsou si velmi podobné, Ayutthaya se nám dokonce líbila o trochu více.

U jednoho stánku si chvilicku prohlízím malou sosku Buddhy. Ale nelíbí se mi a odcházíme. O chvilku pozdeji nás ta prodavacka dohání na motorce a nabízí mi tu sosku za stále nizsí a nizsí cenu. Já presto odmítám a silne ji tím znechucuji.

Slunícko prazí. Vyjízdíme z centrální zóny a z vnejsích zón navstevujeme jeste severní, konkrétne chrám Wat Sri Chum, který se pysní nejvetsí dochovanou sochou sedícího Buddhy (ovsem pruvodce neudává, v rámci jaké oblasti je ta socha nejvetsí). Pred chrámem si kupujeme nanuky a pak uz jdeme dovnitr - jsou to vlastne jen ctyri vysoké zdi bez strechy, ve kterých se tísní ona kamenná socha. Je jedenáct metru siroká (od kolene ke koleni) a vysoká 15 metru. Útrobami onech zdí kolem sochy vede skrytá chodba, kterou se dá vystoupit k úrovni Buddhových ocí a tajne odtud promlouvat jakoby Buddhovými ústy. Chodba bohuzel není prístupná (v pruvodci písí "vetsinou").

rýzová pole u silnice Sukothai -> Pitsanulok

A pak uz opoustíme Starou Sukothai a jedeme zpet. V Nové Sukothaii s vydatnou pomocí nekolika Thajcu nalézáme príjemne klimatizovanou postu a konecne posíláme pohledy domu. Ocekáváme, ze prijdou za dlouho, mozná az po nasem návratu do Cech - jak jsme za pár dní prekvapeni, kdyz máme v mailu zprávu, ze pohledy uz dosly.

Zpátky do Phitsanuloku jedeme po té samé rovné silnici. Strídáme se v rízení, nebot jet jako spolujezdec je mnohem únavnejsí. Stavíme jen na focení rýzových polí, jednou dokonce jdeme jedno z polí prozkoumat zblízka. Rýze, to je taková tráva podobná ovsi.

detail bronzového Buddhy ve Wat Mahathat

V Phitsanuloku se chvilku motáme v jednosmerných a precpaných ulickách - deti zrovna jdou ci jsou rodici odvázeny auty ze skol. Vracíme motorku a jdeme jeste navstívit blízký chrám Wat Phra Si Ratana Mahathat, ukrývající druhou nejvzácnejsí sochu Buddhy v Thajsku, nazývanou Phra Buddha Chinnarat. (Nutno ovsem poznamenat, ze o více sochách v Thajsku se prohlasuje, ze jsou druhou nejvzácnejsí sochou Buddhy v této zemi.) Socha je z lesteného bronzu. Podoba a výraz v obliceji nejsou sice úplne podle mého vkusu, ale jinak je socha moc hezká, ozdobená nágy vinoucími se kolem tela a hlavy. Velmi pekný je také prehoz, rovnez asi z bronzu, který má od ramene k pasu (urcite se tento kus oblecení nejak jmenuje). Nastestí se tu smí fotit, tak stavím stativ a delám hned dve mnohasekundové expozice, jednu víc zblízka. Na stenách viharnu jsou zachovalé malby a celkem prostý strop podpírají dve rady tmavých zlatocervených sloupu s tradicním zakoncením v podobe lotosového kvetu.

Na ceste na nádrazí si dáváme kazdý dve porce výborné kurecí polévky s nudlemi, kam si dosypáváme drcené arasídy se solí z pikslicky na stole. Mnam! Pak jeste nakupujeme zásoby. Pritom si kupuji puzzle s práve onou místní slavnou sochou Buddhy, kterou jsme pred chvilkou sami fotili. Docházíme na nádrazí, kde se nám kupodivu neztratily batohy, prestoze polooficiální úschovný systém u prodavace novin nebudil prílis nasi duveru. Dáváme si polévací sprchu za 5 B (kéz by podobné sluzby byly obvyklé i na nasich nádrazích!), kterou po upoceném dni oba potrebujeme, a cekáme na vlak. Cekáme a cekáme. Hlásením v thajstine nerozumíme. Po hodine a pul zpozdení vlak konecne prijízdí a my opoustíme Phitsanulok. Ve vlaku, unavení, nastestí opet trochu spíme.

Navstívili jsme tak Sukothai, aniz bychom se tím zpozdili na nasí ceste na jih o více nez nejakých 18 hodin.

výdaje

presun do Bangkoku, památník demokracie, trh s Buddhy ve Wat Rajnadda, presun do Surat Thani

Probouzíme se kolem sesté hodiny a uz projízdíme Bangkokem. Je moc dobre, ze jsme se ve vlaku trochu prospali. Svítá.

Nádrazí Hualampong uz duverne známe a procházíme jím pomalým krokem unavených cestovatelu. U okénka dostáváme jízdní rád jizních vlakových tras. Vybíráme si vlak v 7:15, cili jedoucí za chvilicku, ale dozvídáme se, ze zrovna tenhle vlak zacne jezdit az od zítrka. Skoda, kupujeme si tedy lístky na dalsí, tj. na 12:25, a premýslíme, co se zbylým casem.

60 B za uschování jednoho batohu v úschovne na nádrazí nám prijde nehorázne moc (asi tak o rád), a tak si batohy necháváme v kancelári ochotného nádrazního policisty (stráznici má u vodního kanálu u nádrazí). Autobusem c. 53, který uz také dobre známe, jedeme známými místy za Grand Palace, kde vystupujeme a pesky jdeme smerem k památníku demokracie. Po ceste se stavujeme v bance, kde meníme peníze. Bankovní úredník by moc rád videl ceské mince, ale bohuzel nemáme ani jedinou.

typická vedlejsí bangkocká ulice - z autobusu 53

U stánku si kupujeme nejaké pecené dobroty a ananas. Pak konecne pricházíme k památníku demokracie, který se nám vubec nelíbí a nestojí za to, ztrácet o nem byt i jen jedno dalsí slovo.

Hned poblíz je chrám Wat Rajnadda, cíl nasí cesty. Jsou zde totiz spousty stánku a obchudku se soskami a sochami Buddhu. Doufám, ze tady si konecne nejakého vyberu. Prohlízíme vystavené zbozí asi pul hodiny, ale krome asi pulmetrové kamenné sochy jsem si zádnou nevybral. A tu pulmetrovou si tezko mohu vzít. Odcházíme opet s prázdnou. Nejsem, doufám, prílis nárocný. Chci, aby soska, kterou si koupím, mela pekný výraz v obliceji a aby obe ruce mela slozeny v klínu. Nesmí být prílis nazdobená, prílis malá a samozrejme ani moc velká.

Vracíme se k nádrazí, od policisty si bereme nase batohy a v predstihu nasedáme do dlouhého vlaku, pripraveného k dlouhé ceste na jih Thajska. Proti nám sedí mladý Thajec asi se svou matkou a s malou holcickou, kterou jsem zaujal - osahává mi kolena. Snad me behem cesty nepocurá a nepokaká, ríkám si, netuse, jak blízko pravdy jsem.

Vlak vyjízdí. Zprvu se vlece, ale nakonec frcíme pekne podle jízdního rádu. Thajka proti nám se o holcicku porád vsemozne stará, otírá ji zínkou, prevléká, napájí.

Hodiny ubíhají. Najednou vidíme vlevo od vlaku more - v nekterých místech jen mozná 100 m od trate.

A náhle se holcicka pokakala. Jelikoz nemela plínku, vse padalo kolem. Thajka to jde resit na záchodky. Kdyz se vrátily, dostala holcicka plínku.

Vlak, jak je obvyklé, je stále plný procházejících prodavacu. Jeden s nápoji je doterný, ale mému nezdvorilému odmítnutí nastestí nerozumí. Krajina kolem je placka a vsude se pestuje rýze nebo v jakýchsi nádrzích asi chovají ryby. Pozdeji jsou obcas videt bizarní skalnaté kopce, cnící nad okolní roviny.

Jeste jedna vec nás dost prekvapuje behem cesty - jací jsou Thajci prasata. Ona dvojice proti nám v klidu naplnila igelitový pytlík ruznými odpadky - a sup s tím z okna. Jiní mladí Thajci pres ulicku udelali presne totéz. A to presto, ze obcas vlakem prochází clovek s velkým pytlem a vybírá a sbírá do nej veskeré odpadky. Kdyz uz chtejí Thajci mít rozdílné ceny pro vstup do národních parku, myslím, ze v zájmu zachování prírody by tu vyssí cenu meli platit Thajci, a ne cizinci.

Jedeme dál a dál. Po setmení obdivujeme tmavé siluety hor a palem s témer celým mesícem v pozadí. Holcicka proti nám je (kdyz si odmyslím popsanou smutnou príhodu) velmi hodná a klidná, a to i pres dlouhou dobu, kterou jedeme. Evropské díte by se nudilo a otravovalo by. Thajská holcicka je tichá, obcas spí.

My se neodvazujeme ani o pokus usnout oba, protoze pred první hodinou ranní máme být v cíli. Danuska obcas klimbne a já bdím.

výdaje

u nádrazí ve stanu, presun do Krabi, presun na pláz Ao Nang, první chvíle na plázi a u pláze

S malým zpozdením dorázíme po první hodine ráno na nádrazí Surat Thani, jez je ale ve skutecnosti ve 13 km vzdáleném Phunphinu. Potrebujeme spát, máme za sebou nekolik nocí bez dobrého spánku. Hledáme místo pro stan, ale není to snadné. Jdeme tam, kde tusíme konec mesta, smerem dál po kolejích. Stavby rídnou, ticho roste a tma houstne. Nase kroky ale vyburcovávají místní psy, kterí stekají jak blázni. Je vylouceno, abychom se tu nekde nenápadne vyspali. Vzdáváme to a jdeme zpátky, precházíme koleje blízko nádrazí a u zadní zdi pozární zbrojnice u reky si na betonové terase stavíme stan, bez tropika. (To je poprvé a naposled, kdy jsme v Thajsku pouzili stan.) Zvedaví psi se pricházejí podívat, co se tu deje. Vzápetí se na nás prichází podívat, zrejme privedený jedním ze psu, také mladý nocní hlídac. Chvíli se na nás dívá, nic neríká, pak odchází.

Usínáme pomaleji, nez jsme cekali. A pak konecne spíme - nekolik hodin v kuse. Po sesté hodine ráno se budíme. Po chvíli prichází hlídac s policistou a posílají nás pryc. Rychle balíme. Policista se nás ptá, kam jedeme. Nato nám ríká, ze nás autobus jede v sedm hodin, tj. za pul minuty, a prestoze to nemuzeme stihnout, vede nás rychle prímo pres mnohé nádrazní koleje k okénkum s prodejem lístku. Tam nám prodávají lístek na 7:40 na prímý spoj soukromého dopravce do Krabi za 160 B pro jednoho. Narychlo se rozhodujeme jet takto prímo a nevyuzít místní státní autobusy, kterými by cesta byla levnejsí, ale slozitejsí.

Míríme k místu, kam nás poslali. Mladí thajstí naháneci, kterí jsou zároven provozovateli autobusu, nám vysvetlují, ze autobus jeste není pristaven a ze zatím muzeme pockat pres ulici v turistické kancelári. To rázne odmítáme s tím, ze pockáme prímo tady na míste (kde uz stojí pár dalsích turistu). Po tomto neúspechu získat za nás provize naháneci obrátí a reknou, ze autobus uz tu stojí. Ukází na jeden z cekajících klimatizovaných autobusu a my nastupujeme dovnitr, kde uz sedí nekolik dalsích turistu vcetne dvou Cechu.

Netrvá to dlouho a litujeme, ze jsme nepouzili státní dopravu, protoze v autobuse cekáme az asi do 8:40 na zpozdené vlaky, ze kterých naháneci doufají autobus zaplnit.

Konecne se autobus rozjízdí. Na videu poustí jakýsi film o velkém hadovi, ale od pulky, a po jeho skoncení uz nic dalsího nepoustí.

Asi v 11 hodin prijízdíme prímo do centra Krabi. Podle mapky v pruvodci se jeste behem prujezdu mestem zorientováváme, takze víme, kde presne jsme.

Kancelár TAT v domku u reky je zrusena. Hledáme odjezdy lodí, za pár dní totiz chceme pokracovat na ostrov Pi Pi, a také boty pro Danusku, nebot u sandál se jí znovu utrhl pásek, tentokrát u té druhé nez v Bangkoku (moje sesití drzí :-). Odjezdy lodí nacházíme pomerne snadno, jsou vsak drazsí nez podle pruvodce ocekáváme. Jsou to totiz expresní lode, o kterých v pruvodci také písí, my bychom ale rádi jeli údajne levnejsím trajektem, který by mel vyplouvat jednou ci dvakrát týdne, ale nemáme sanci se na nej doptat. Vsichni ríkají, ze expresní lode jsou jediná moznost. Kdo ví, treba je to pravda.

Se sandály je to spatné. Bud dobre nesedí nebo nemají tu správnou velikost, a tak jejich koupi odkládáme. Kupujeme alespon zásoby potravin.

Slavné pláze Krabi jsou nekolik kilometru od vlastního mesta. Kyvadlove tam za 20 B na osobu jezdí dodávky songthaew [songteu], coz celkem v souladu se skutecností znamená v prekladu "dve lavicky"; jsou umísteny naproti sobe rovnobezne se smerem jízdy, do dodávky se tak bez mackání vejde osm, maximálne deset lidí (nepocítám kabinu pro ridice a spolujezdce). Az doposud po celý pobyt v Thajsku jsme troubení a volání ridicu takových dodávek a tuk-tuku lhostejne ci znechucene prehlízeli, ted se rozhlízíme a cekáme, kdy na nás nejaká dodávka zatroubí. Konecne jede jedna okolo. Stací jen trochu naznacit a uz zastavuje.

Jedeme nekolik desítek minut, cestou stavíme na nekolika místech, ale my vystupujeme az na plázi Ao Nang. Jediná silnice procházející prilehlým turistickým centrem je lemována restauracemi, obchody a hlavne malými hotely a penzióny. Tady uz mapka v pruvodci není a slovní popis v nás vyvolává predstavy trochu rozdílné od skutecnosti. Nakonec nacházíme pomerne levné ubytování v klidné zahrade v penziónu Green Park Bungalow, ke kterému se z rusné silnice jde asi sto metru bocní cestou. Nase bambusová chatka je malá a chatrná, jsou v ní jen matrace na zemi obklopené moskytiérou, ale je tu i vetrák a svetlo. Shazujeme batohy, stastní, ze konecne bydlíme. Konecne na jihu, konecne na plázích Andamánského more.

Jdeme na pruzkum pláze. Je tu podivuhodne málo lidí. Mozná více Thajek nabízejících masáze ci Thajcu nabízejících dopravu hlucnými long tail boats (dlouhoocasé cluny) na ostatní pláze. Pláz je celkem pekná, s velmi jemným pískem. Kolem malého skalnatého útesu plaveme na pláz schovanou za ním a jinak nez plavbou témer neprístupnou. Tady uz není skoro nikdo. Malí krabíci pred námi svým bocním zpusobem utíkají úzasnou rychlostí. Poslední lidi nakládají cosi na clun a odjízdejí. Jsme tu sami. Za námi pár desítek metru palem, skrývajících rozestavenou restauraci, pak se puda zvedá a rychle prechází v obrovské skalní steny, tolik typické pro Krabi. Jen voda není nijak vyjímecne cistá a vlny témer nejsou.

Vracíme se zpátky na hlavní pláz a zacínáme si vsímat projevu odlivu. Vypadá to, ze jeste chvíli a nase schovaná pláz bude prístupná snad i suchou nohou. V písku zustávají lezet muslicky, které sbíráme. Prejdeme tak pomalu na druhý konec pláze, kde objevujeme malé jeskynky s krásne hladkými a tvarovanými stenami, prístupné jen za odlivu.

Potom procházíme obchody podél oné hlavní a jediné silnice, vedoucí podél pláze, a zjistujeme, ze tu je o dost dráz nez v severnejsí cásti Thajska, kde jsme se pohybovali doposud. Vsechny ceny jsou vyssí tak 1,2 az 1,5 krát, neco i dvakrát.

Kolem páté hodiny odliv velice pokrocil a odkryl dlouhý úsek rovné pláze smerem do more. Domorodci tu v bahne sbírají do kýblu skeble. Jdeme opet hlavní cestou kolem obchodu a po dlouhém uvazování a prohlízení konecne kupujeme sosku Buddhy, jejíz cenu Danuska skvele usmlouvává z 250 B na 100 B! Kdykoliv pak procházíme kolem toho stánku, prodavacky nás poznávají a s sirokými úsmevy se zdravíme.

Posíláme jeste zprávicky domu a asi v deset hodin jdeme spát. Zhasínáme, vsude je ticho, jen vetrák tise sumí v nejnizsích otáckách. V tu chvíli vidíme, jak svetlo, procházející ze zahrady bambusovými stenami, kouzlí na moskytiére stovky tecek. Pak uz sladce usínáme.

výdaje

pláze Ao Phra Nang, East Railae a West Railae, opice a varan

longtail boat na plázi Ao Nang, jedeme na Ao Phra Nang

Po spánku, konecne stráveném v horizontální poloze a v pohodlí, vstáváme konecne vyspalí. Dnes chceme navstívit slavné pláze Krabi - jedná se o tri pláze, West Railae, Ao Phra Nang (neplést s Ao Nang, kde bydlíme!) a East Railae. Tyto pláze tvorí tri strany malého poloostrova a z pevniny jsou prístupné pouze lodí, nebot poloostrov oddelují od pevniny neprekrocitelné skalní masivy (nebo skoro neprekrocitelné, jacísi dva turisté, které jsme tam nekde tuhle potkali, ríkali, ze to presli, a ptali se nás na cestu dál).

Nasedáme tedy na longtail boat a spolu s dalsími lidmi vyjízdíme podél pobrezí. Clun, který nás veze, stejný jako ostatní longtail boaty, je celý drevený, dlouhý, s plátenou strískou na tenké kovové konstrukci uprostred.

jedeme na longtail boatu, Danuska

Na zádi stojí Thajec a ovládá obrovský motor pripevnený na otocném kloubu shora na zádi. Z motoru vede do vody nekolik metru dlouhá hrídel zakoncená lodním sroubem. Ridic muze hrídel natocit kterýmkoliv smerem, zvedat ci ponorovat a tak lod dobre ovládat. Velikým záporem tohoto jinak zajímavého resení je veliká, ale opravdu veliká hlucnost. S nadsázkou se o tom motoru vyjadruji, ze ho vyndali z nákladáku. Nemá zádné odhlucnení, casto ani zádnou kapotáz. Je dost silný, a tak vyrázíme slusnou rychlostí.

Cestou míjíme krásné skalní útvary. Nejprve dvakrát stavíme na dvou cástech West Railae, kde nekolik lidí vystupuje, a pak, po celkove patnácti nebo dvaceti minutách, vystupujeme i my na plázi Ao Phra Nang.

Danuska vystoupila z lode na Ao Phra Nang

S úzasem nad cistotou vody a krásou bílé písecné pláze zustáváme stát. Je devet nebo deset hodin dopoledne, pláz je témer prázdná a je opravdu nádherná. Pomalu jí procházíme na druhý konec az k Princeznine jeskyni (coz je melká dutina ve skále). Nakonec se usazujeme asi uprostred pláze, u spicatého písecného výbezku. Jsme nadseni z tohoto místa a prvne (nikoli naposledy) vyslovujeme myslenku, ze odted uz se nám nebude nikde u more líbit, tak nesrovnatelné nám to tady prijde se vsím, co jsme v zivote videli doposud. Velice cistá, príjemne teplá voda. Spolehlive svítící slunce. Skvelý písek, který kalí vodu jen na konci vlnek rozlévajících se po plázi. Velmi málo lidí. Krásná krajina.

já ve vode na plázi Ao Phra Nang

Naproti nám, asi sto metru daleko, cní z more obrovská skála, porostlá ve svých nedostupných horních cástech zelení. Plaveme k ní. Blízko u skály není nijak hluboko, místy se dá i stát. Rozhodujeme se ji obeplout, prestoze má v obvodu nekolik set metru. Ukazuje se být smerem do more podstatne delsí nez jsme si mysleli, ale nastestí proplouváme z brehu neviditelným prulivem pulícím skálu na dve cásti. Mám na hlave potápecské brýle, ale jen obcas je pod vodou videt nejaká rybicka. Dno je bud skála nebo písek.

Zpátky na plázi se pak obcerstvujeme chlazeným ananasem, který si kupujeme od procházející prodavacky ovoce. Postupne prijízdejí dalsí lidé, ale stále je pláz velmi volná. Jen ty longtail boaty delají témer neustálý randál. Od místa, kde lezíme, je k oné skále naproti natazený retez (s pneumatikami, aby plaval), který má bránit prujezdum lodí touto úzinou. Vetsina Thajcu to vsak ignoruje a proplouvají prímo tudy, stací na chvilku, v míste, kde jsou pneumatiky trochu potopené, nadzvednout hrídel se sroubem z vody. Ohrozují tak plavce a kazí pobyt na plázi hlukem, který delají. Nikde není zádná hlídka, policie, plavcík, nikdo.

Danuska krmí opici makak na zemi

Po case se vydáváme na sousední pláze. Od Princezniny jeskyne vede mezi skalami zprava a zdmi bungalovu zleva pekná pesina, spojující Ao Phra Nang s East Railae. Míjíme a uzíváme verejné záchodky zdarma, zbudované ze sponzorského daru, a procházíme previsy az témer drobnými jeskynemi tvorenými ve skále. Asi uprostred cesty se dá odbocit a lézt témer kolmo nahoru po pesine vedoucí, zdá se, do nebe. Podle pruvodce se tudy dá vysplhat na vyhlídku a také k místu, odkud se dá naopak zase slézt ke skryté lagune. Zdá se nám to ale prílis nebezpecné, tak se tam nevydáváme.

O kus dál míjíme skupinku turistu a po dalsích nekolika desítkách metru zjistujeme, ze cesta dál nevede - koncí vodou.

Vracíme se a tu vidíme, ze ti turisté obdivovali a krmili skupinku makaku. Hurá, konecne opice, i kdyz malé. Ve vetvích kolem nás se jich prohání mozná deset. Zrejme tu bývají bezne, protoze tu má jeden Thajec stolek a prodává pro ne krmení. Danuska zkousí jedné dát kousek chleba. Opicka si to vezme do rucek, pak do pusy, nacez to vyplivuje. Máme z pláze jeste ananas a ten jim jede. V tlupe je pár agresivnejsích jedincu, majících pocit, ze jim vse patrí, odhánejí slabsí opicky, kdykoliv jim chceme neco dát. To se nám nelíbí a dáváme práve tem odháneným, pokud to jen trochu jde. Nekteré opice jsou velice drzé a natahují se pro zbytek ananasu, ze kterého jim odlamujeme. Kdybychom byli méne pozorní, cmajzly by nám ho prímo z ruky. Je tu také opicí máma, která drzí v nárucí malické opicátko.

V jednu chvíli si nekolik turistu ukazuje do houstí. Jdeme se tam podívat a zíráme. Nekolik metru od nás tam leze asi metr dlouhý varan (to je takový jester). Po chvíli se dokonce vydává i na cestu. Drzím se v uctivé vzdálenosti asi trí metru.

pohled z kajaku na Ao Phra Nang, Danuska

A pak jdeme dál. Ukazuje se, ze cesta tam skutecne koncí, a to na plázi East Railae. Jelikoz je práve príliv, voda dosahá az k hustému porostu mangrove, coz jsou kere nebo mozná stromky se spletitými nadzemními koreny. Tahle pláz se nám rozhodne nelíbí, mezi mangrove a vodou není pri prílivu uz zádný písek, jinde sahají az témer do vody ploty bungalovu a navíc je voda daleko do more melká. Procházíme tudy jen proto, ze asi uprostred pláze odbocuje mezi stavbami cesta spojující East Railae a West Railae. Jdeme jí a pricházíme na West Railae, která není spatná, ale je tu víc lidí.

Je to tady vubec zivejsí a turistictejsí. Za peknou pálku si pujcujeme na 4 hodiny kajak a vydáváme se na pruzkum okolních skal a vodních jeskyní. Trochu zápolíme i s malými vlnami a pak uz proplouváme krasové jeskynky s pruzracnou vodou, klickujeme mezi obrovskými balvany trcícími z vody a zaplouváme pod previsy. Pomalu se dostáváme zpátky na pláz Ao Phra Nang, kde jsme byli dopoledne, a obeplouváme tentokrát celou tu velkou skálu, ke které jsme predtím plavali.

západ slunce za odlivu na Ao Nang

Na chvíli tady na plázi pristáváme a obcerstvujeme se toustovacím chlebem s rybickami v tomate a kakaovým sojovým mlékem (to mléko mi nechutná). Pak znovu nasedáme a pomalu se vracíme na West Railae, kde musíme vrátit kajak. Prijízdíme v postupujícím odlivu a pekný kus musíme clun vléci píscitou a kamenitou melcinou - i tato pláz je dost rovná smerem do more. Mladý pomocník z pujcovny nám vybíhá na pomoc.

A pak nasedáme do longtail boatu a vracíme se zpet na pláz Ao Nang, kde bydlíme. Odliv pokracuje. V zapadajícím slunícku se tu pláz snazíme vyfotit, ale nestíháme, slunce zapadá moc rychle a ideální podmínky pomíjejí behem minut, nerku-li desítek sekund. Nakonec ale ta fotka není spatná.

Vecer se procházíme, doplnujeme v obchode zásobu jogurtu a veceríme, jako obvykle u stánku, thajskou nudlovou polévku s masovými knedlícky, jiz tradicne hulkami a krátkou lzící.

výdaje

presun na Ko Pi Pi, první snorchlování a rybicky na Hat Yao (Dlouhá pláz)

Ráno vstáváme trochu pozdeji, nez jsme zamýsleli. Urychlene balíme, platíme za minulé noci, odhlasujeme se a dodávkou songthaew jedeme zpet do mesta Krabi.

Máme tu málo casu, a tak rychle nakupujeme zásoby a uz se nalodujeme na expresní lod mírící na ostrov Pi Pi (Ko Pi Pi, ko = ostrov). Behem dne vyplouvá dvakrát - v 10:30 a ve 14:30, plavba trvá 1h 30 min. (Zpátky z Pi Pi na Krabi lod vyplouvá v 9:00 a ve 13:30. V 15:30 pluje z Pi Pi prímo na pláz Ao Nang.) My chceme dorazit na ostrov co nejdríve, abychom zvýsili sanci, ze sezeneme dobré a co nejlevnejsí ubytování, proto jsme spechali, abychom stihli tento první spoj.

Lod je veliká asi jako vetsí parníky jezdící v Praze po Vltave a je zaplnená turisty. Zustáváme venku na zádi. Vyplouváme s asi 20-minutovým zpozdením.

Plujeme sirokým ústím reky lemovaným porosty mangrove a smerujeme na more. Krabi a skalnaté kopce se pomalu ztrácejí za námi, z oparu u obzoru v ruzných smerech vystupují kontury ostrovu. Slunícko do nás pere. Nastestí jsme stihli koupit i vodu a nemusíme tady na palube od nikdy nechybejících potulných prodavacu kupovat drahou.

Brzy po uplynulé hodine plavby se blízíme k vetsímu ostrovu a míjíme pritom nekolik ostruvku mensích. Víme, ze Ko Pi Pi sestává ze dvou hlavních ostrovu - Pi Pi Don a Pi Pi Leh. Pritom Ko Pi Pi Leh je neobydlený a v jednom z jeho zálivu lezí pláz z filmu Pláz. Premýslíme, zda mensí ostrov, kolem kterého práve plujeme, je ten Pi Pi Leh (nebyl).

jihovýchodní mys ostrova Pi Pi z trajektu

Plujeme od severu podél východního pobrezí velkého ostrova Pi Pi Don, obeplouváme poslední mys a vjízdíme do zálivu Ton Sai (Ao Ton Sai, ao = záliv). Tady pristáváme v malém prístavu, coz je molo vybíhající ze brehu do more. Podle pruvodce nejlepsí písek je na plázi Hat Yao (Dlouhá pláz) a je tam téz klid a rozumne drahé ubytování. Dá se tam jít po pesine podél pobrezí, za odlivu dokonce i prímo po plázích a místy pres kameny, my vsak specháme, abychom tam byli jedni z prvních, a tak vyuzíváme nabídky na dopravu longtail boatem. Nahánec chodí po molu a volá neco jako "vo bou, vo bou? ló bí, ló bí?", coz má být opakované "want boat? Long beach?", cili neco jako "chtít lod? Dlouhá pláz?". Ano, my chtít na Dlouhá pláz.

V clunu musíme cekat, az nahánec sezene dalsí turisty, pak vyjízdíme. Dlouhá pláz není daleko, a tak po pár minutách plavby podél pobrezí pristáváme a vystupujeme. U pláze jsou tri ubytovací komplexy a jeden dalsí za kopcem. Trvá nám dlouho, nez si vybereme, prejdeme pritom pláz na délku trikrát s batohy, dvakrát bez nich. Nakonec se rozhodujeme pro Long Beach Bungalows na východním konci pláze. Ze dvou nejlevnejsích mozností (za 300 B a 320 B) si vybíráme vetsí peknou dvouluzkovou chatku za 320 B na noc, zapisujeme se a uz bydlíme. Je to na klidném míste, od more tak sto metru.

západní cást Dlouhé pláze, ráno, Danuska

Príliv turistu, kterého jsme se obávali, se nekoná. Volných míst je tu dost (jen za kopcem v Ma Prao, které se nám ale vubec nelíbí, mají plno). Na plázi témer ani noha, opet oproti ocekávání a tomu, co psali v pruvodci.

Mel pruvodce pravdu alespon v úvodní vete k plázi? Zní, cituji: "Pláz Hat Yao je pokrytá opravdu tím nejlepsím pískem, jaký si jen muzete prát, a navíc ve svých pobrezních vodách skrývá útesy, hemzící se pestrobarevnými morskými zivocichy, které se nacházejí pouhých 20 m od pobrezí." Na nic uz necekáme, bereme brýle a snorchly, které máme z domova (Danuska má dokonce i ploutve), a jdeme to zjistit. Pláz samotná se nám velmi zamlouvá. Písek, je to neuveritelné, vodu skutecne nekalí ani na koncích rozlévajících se vlnek. Jelikoz Danulka zápasí s ploutvemi, vstupuji do vody první. Kdyz jsem asi po pás, priplouvá ke mne první rybicka - zlutocerne pruhovaná. Za ní dalsí a zdá se mi, ze me obklopují. Trochu me to vyvádí z míry a utíkám na breh. Danuska me uklidnuje a jdeme zpátky

zlute pruhované rybicky pod hladinou

do vody. Tentokrát se uz nenechávám vystrasit a ponoruji se. To, co následující pulhodinu vidíme pod hladinou, splnuje nase sny. Tolik ruznotvarých a ruznobarevných ryb, neustále ozdibujících bizarní korálové útesy! Jsou jich kolem spousty. Kazdou chvíli objevujeme dalsí a dalsí druhy. Danuska obdivuje hlavne velkou kaprovitou rybu, duhove zbarvenou. Já objevuji velice úzkou a dlouhou rybu, které pak ríkáme tuzkovka. Spousty placatých a hranatých ryb, se skvrnami slouzícími za falesné oko, jak je známe z televize. A dalsí a dalsí. Ani jednu z nich neznáme jménem, ale to vubec nevadí.

pohled na Pi Pi Leh z Dlouhé pláze, ráno

Potom odpocíváme na písku a vyhríváme se v paprscích slunce, pomalu se sklánejícího k obzoru. Pripadáme si skoro jako v ráji. Kde jsou vsichni turisté, kde je nával lidí, kdyz je to tu tak super? Vysvetlujeme si to tím, ze hlavní sezóna v Thajsku - prosinec az únor - je uz za námi. A ti, co jeli s námi na lodi z Krabi, asi zustali prímo ve vesnicce u prístavu, kde je mnohem vetsí moznost vecerního vyzití.

Konecne ted máme cas a myslenky také se trochu rozhlédnout. Vpravo pred námi vidíme nejjiznejsí výbezek ostrova Pi Pi Don, druhý konec zálivu Ton Sai. Velice nám pripomíná Krabi, stejné bizarní neprekrocitelné skály. Prímo pred námi v neodhadnutelné vzdálenosti lezí tajemný skalnatý ostrov, o kterém správne tusíme, ze je to Pi Pi Leh. O trosku více vlevo lezí asi sto metru od pláze malickatý ostruvek (asi 20 metru v prumeru), který se jmenuje Zralocí bod, nevíme proc, snad tak vypadá z výsky. My mu budeme ríkat Zralocí ostrov, bod se nám nelíbí. Vede k nemu pruh skal prímo od místa, kde lezíme, chvílemi pod vodou, chvílemi nad hladinou, více ci méne podle prílivu. Podél tech skal jsme se potápeli, tam je nejvíc rybicek.

Uvedomujeme si, ze to, co jsme ríkali na Ao Phra Nang na Krabi, tady platí jeste mnohem více. Odted uz se nám nikde jinde u more nebude líbit.

Prichází vecer. Internet je k dispozici prímo u recepce naseho ubytování, za 3 B za minutu. To je nejdrazsí, co jsme zazili, ale jsme na ostrove a navíc na odlehlé plázi, takze to chápeme. Rychle cteme zprávicky z domova, posíláme také krátké pozdravy a prání Evce (Danine sestre) k narozeninám. Objevujeme také jeden ze záporu naseho ubytování. Ze vsech kohoutku a sprch, pokud jsou vubec funkcní, tece kalná voda.

Veceríme z vlastních zásob - varíme si na lihovém varici.

výdaje

pláze Ao Ton Sai a Ao Loh Dalum, vesnicka Ton Sai

Ráno vstáváme opet do spolehlive slunecného dne, jako v Thajsku behem naseho pobytu vzdycky. Neodoláváme a jdeme opet snorchlovat. Na sobe máme tricka, abychom se nespálili, protoze nase snorchlování vypadá tak, ze lezíme na hladine zády nahoru (hloubka je tu docela malá) a pomalu se presouváme podle toho, kterou rybicku zrovna honíme nebo co jsme kde zahlédli. Ty zlutocerne pruhované, které me vylekaly vcera pri prvním vstoupení do vody, jsou opravdu nejodváznejsí. Jak to popisuje Danulka - to clovek plave za nejakou rybou, která je pár metru pred ním, a náhle se mu dvacet centimetru pred ocima objeví tahle rybka. Ale sáhnout si na sebe nedá. Utíká neomylne centimetr pred prstem.

palmový háj na západe vesnice Ao Ton Sai, já

Je neuveritelné, jaké rozdodivné tvary vsechny ty ryby mají. Objevujeme mimo jiné jednu velmi zajímavou rybicku, které ríkáme prasecí, protoze je to cernobílá témer kulicka (trochu válec) s malým ocáskem. Tuzkovky, které se nám vcera zdály raritou, dnes vidíme v celém hejnu, plují za sebou tesne pod hladinou.

Vysnorchlovaní se vracíme do chatky a tam pak usínáme. Probouzíme se az pred obedem a vyrázíme do vesnicky Ton Sai, tedy do zálivu k prístavu, odkud jsme sem vcera prijeli longtail boatem. Dnes jdeme pesky.

Cesta vede podél pobrezí po malé pesine, která prochází podél ci skrz ruzné ubytovací komplexy. Na ostrove totiz nejsou zádné nebo témer zádné silnice. Jediným rusným místem, kde jsou i asfaltované ulicky, je vesnice Ton Sai, rozprostrená na síji (charakteristické pro Ko Pi Pi) mezi témer symetrickými zálivy Ton Sai a Loh Dalum. Tam je obchodní srdce ostrova, tam je rusno, spousta restaurací, baru, penzionu, tam jsou obchody, turistické kanceláre a trziste. Vesnicka ovsem není nejpresnejsí popis. V centru je to splet úzkých ulicek, kde je obchod vedle obchodu. Ale ani tam nejezdí zádná auta. Zbytek ostrova bud tvorí neprístupné skály (jako celý jihozápadní cíp) nebo je pokrytý dzunglí, kterou vedou stezky, spojující vesnici Ton Sai s nekolika blízkými plázemi. Zbytek plází je prístupný jen dopravou po vode, nebot stezky tam nevedou nebo jsou zarostlé.

Do vesnicky to od nás trvá asi pul hodiny. Chceme tu koupit predevsím vodu a také nejaké zásoby jídla. Postupne poznáváme, ze vesnicka je to dosti rozsáhlá. V jednom míste (hned kdyz se prijde od Dlouhé pláze) objevujeme potápecské centrum, kde mají i ceského instruktora. Informujeme se tam na podmínky - jednodenní kurs s dvema ponory by stál 2 500 B kazdého. To je moc.

Ani jedna ze dvou plází oné slavné ostrovní síje se nám moc nezamlouvá. Na jedné (Ao Ton Sai) jsou samé lode (je tu ten prístav), druhá (Ao Loh Dalum) pri prílivu témer zaniká, pri odlivu voda zase ustupuje daleko do more. Je tu moc lidí a voda ani není tak cistá.

Na západe koncí vesnicka palmovým hájem, za nímz príkre stoupají skalnaté kopce. To je neobydlená, protoze témer neprístupná cást ostrova. Presto vidíme vést pesinu z palmového háje nekam nahoru do skal.

Zpátky ve spleti ulicek pak objevujeme velice pekne udelaný obchod s nejruznejsími predmety vhodnými jako památka na Thajsko ci dárek z Thajska. Ukazuje se, ze obchod vede beloska. Aby ji nebylo snadné okopírovat, povesila si na sloup cedulku se zákazem focení. Trávíme tu nejméne patnáct minut a nakonec kupujeme frantisky ruzných barev s mistickou jako dárek. Nedaleko pak jíme v malické restauracce nudle s kurecími kousky a dáváme si banánový sejk, který je vynikající. Jelikoz jej paní vyrábí prímo pred nasima ocima, vidíme, ze príprava je velice snadná: 1 banán, 1 nebo 2 lzíce jakési cukrové vody, spousta ledu, salko. To se krátce rozmixuje a je to. Podává se s brckem a dlouhou lzickou, nebo s brckem zakonceným na jedné strane jakoby lzickou. Nekdy jen s obycejným brckem. (Jak se ukáze pozdeji v Cechách, príprava sejku není vubec tak jednoduchá, jak se nám tady zdá.)

V kazdém druhém baru ci restauraci, kolem kterých procházíme, je televize a venku výveska s filmy a casy, kdy je poustí. I Pána prstenu, nyní aktuálního, jsme zahlédli, jinak bezne The Beach (místne aktuální), Cast Away (u nás Trosecník) apod.. Nepochybuji o tom, ze s autorskými právy si tu nikdo velké starosti nedelá.

Uz od vcerejska mám jaksi zalehlé usi, hlavne levé. Cistení sirkou nepomáhá a bolí. V drogérii si kupuji stouchátka, ale spíse se to tím stoucháním zhorsuje. V levém uchu mám dost hnisu.

východní cást Dlouhé pláze, pozdní odpoledne, Danuska

V 7-eleven (v Thajsku rozsírená sít obchodu s potravinami), príjemne klimatizovaném obchode s príjemnými a pevnými cenami, nakupujeme jogurty na snídani a pro mne citronový ICE TEA, který si v tom horku zvláste vychutnávám. Nato zjistujeme, ze uz nemáme zádné peníze, takze nemuzeme koupit vodu, pro kterou hlavne jsme sem do vesnice prisli. Vracíme se tedy pulhodinovou cestou zpet na Dlouhou pláz.

Tady zase trochu snorchlujeme, pritom mi praská guma u brýlí.

Vubec se nám nechce jít tu dálku pro vodu znovu, ale musíme. Jdeme dost pozde, takze cestu zpátky absolvujeme az za tmy, coz je v samém záveru, na kopecku pred Dlouhou plází, docela krkolomné, ale dobre to dopadá.

Vodu stavíme v nasí chatce k jedné stene, kam vetsinu dne nesvítí slunícko, lahve tvorí pekne dlouhou radu. Ubývají ale prekvapive rychle, v tom horku pijeme hodne. Veceri si varíme opet sami.

Na noc poustíme vetrák na nejmensí obrátky. I kdyz ostrovy nejsou malarické, hlavne mezerami mezi prkny v podlaze k nám muze vlézt ci vlétnout jakýkoliv hmyz. Zastrkáváme tedy peclive konce moskytiéry pod matrace, zhasínáme a usínáme.

výdaje

vyhlídka, pláz Ranti, výplach usí, Zralocí ostrov

pohled z vyhlídky na záliv Ao Loh Dalum

Ráno vstáváme celkem brzy. V usích mám stále dukladne zalehlo, takze moc neslysím.

Snídáme klasicky jogurty s mlékem a müsli. Jeste ze jsme si tech müsli privezli dost z domova, tady v Thajsku jsou neskutecne drahé.

Po snídani se vydáváme na malý výlet na ostrovní vyhlídku, která je zobrazena i na nasí mapce v pruvodci. Po nekolikerém zeptání se na cestu stoupáme konecne po správných schodech a pesine. Míjí nás bezec, jeden turista, který i tady sportuje. Procházíme jakousi "farmou", kde se legracne a vytrvale honí dve kurata. Uz jsme dost vysoko a cesta vede alejí, kde rostou krásne vonící, neznámé cervené a zluté plody. Na stromech visí cedulky, ze v této zahrade se nesmí ze zeme sbírat ovoce.

pohled z vyhlídky na záliv Ao Ton Sai, my dva

Nedlouho poté uz pricházíme na vyhlídku. Je tu malý obchod s obcerstvením a malé skály, ze kterých je videt na síji mezi zálivy Ton Sai a Loh Dalum. Fotíme (behám se stativem sem a tam, hledaje nejlepsí záber), jíme a ptáme se na dalsí cestu mnoha jazyky mluvícího prodavace v obcerstvení. Vede odtud jediná dalsí cesta - na pláz Ranti (téz Rantee, Lanti). Vydáváme se po ní.

pesina vedoucí z vyhlídky na Ao Ranti, já

Na vyhlídce bylo nekolik turistu, tady na ceste jsme sami. Je to pouhá pesina procházející divocinou a po blízkých posledních odbockách k jakýmsi bungalovum si pripadáme jako robinsoni na ostrove. Z hlavní stezky odbocují obcas nejasné odbocky, smerem na sever do hloubi ostrova, ale jsou nejasné a asi bychom se je neodvázili sledovat, brzy by se urcite vytratily.

Po necelé pulhodine scházíme na zastrcenou a peknou pláz, kde je doslova jen pár lidí, nekolik roztrousených chat pro ubytování, v rohu také pár stanu. Koupeme se a moc se nám tu líbí. Mezi kameny v písku na plázi pak nacházíme veliké, ale ne vzdy dobre zachovalé musle. Kdyz potom z vody fotíme pláz s kopci v pozadí, okolo priplouvající snorchlista nám cosi sdeluje. Jelikoz stále dobre neslysím, jen prikývnu a dál nereaguji, zato Danuska se nadsene ptá: "Co ze jsi videl?" On zopakuje více nahlas, takze slysím a rozumím i já, ze asi metr dlouhého zraloka. Skoda, ze my jsme si brýle nevzali, ríká pak Danuska. Moje jsou ale stále rozbité.

Ao Ranti z pevniny

Na jizním konci pláze je nekolik opustených rozestavených staveb. Blíze ke stredu je jakási chatrná minirestauracka, spíse jen chaticka s obcerstvením, slouzící zároven jako recepce pro pronajímání chatek k ubytování. Ptáme se tam na ceny - 150 B, 200 B a 500 B za chatku na noc, podle vzdálenosti od pláze. Ty levnejsí ceny nejsou spatné, ale nejspís tu není elektrika, témer zádné zásobování a je to daleko do civilizace. Ptáme se také na cestu na dalsí, severnejsí pláze. Dovídáme se, ze tam se dá dojít jen po kamenech a písku po pobrezí, nejlépe za odlivu.

To se nám jít nechce, a tak se vracíme zpet na vyhlídku a odtud az do vesnicky Ton Sai, kde jíme ve stejné restauraci jako vcera. A pak, podle mapicky v pruvodci, vyhledáváme místní nemocnici. Je to malá budova, s cekárnou, kancelárí doktora a sálem, kde provádejí zákroky. Projdu postupne vsemi tremi temito místnostmi, ve druhé mi po krátkém rozhovoru mladý thajský doktor nahlízí do usí zvlástním mikroskopem, nacez konstatuje, ze jsou plné slizu. Ve tretí mi potom mladá thajská asistentka vyplachuje postupne obe usi. Je to zvlástní, pomerne dlouhý, jen mírne nepríjemný a hlasitý proces, u kterého se sklebím tak, ze Danuska trpí, domnívajíc se, ze me to bolí. Vse bylo provádeno velmi sterilne a na vysokém standardu. V misce s vodou, do které Thajka chytala vytékající vodu, pak vidím neuveritelné mnozství slizu a hnisu, nechápu, kam se to do tech usí veslo. A opet slysím! Stejne dobre jako drív, slysím i sustení prsty u usí, slysím sumet more, vetrík v korunách palem, ptáky, hurá!

Ao Ranti, Danuska

Úctují si 500 B, které musím zaplatit hotove. Kdyz chci po doktorovi vyplnit pojistnou událost, ukazuje se, ze neumí latinsky, pricemz ten formulár je v latine. Vyplnujeme kolonky podle spolecného odhadu, co která muze znamenat. (Pozdeji v Cechách mi pojistovna peníze bez problému vrátila.)

Mám samozrejme lepsí náladu. Rozvíjíme úvahy, co dál. Rozhodne chceme navstívit ostrov Pi Pi Leh, na který od nás z pláze casto hledíme a který nás fascinuje a pritahuje. Podle pruvodce se tam dá dojet i na kajaku, který dokonce na nasí plázi pujcují, ale je (stejne jako na Krabi) dost drahý a cesta tam by nám nejspíse trvala, jak odhadují v té pujcovne, jednu az tri hodiny, podle toho, jak jsme zrucní a zdatní pádlovaci. Takze se nakonec rozhodujeme pro organizovaný výlet longtail boatem, který nevyjde o nic dráz a uvidíme i dalsí místa. Nevýhodou je samozrejme ta organizovanost.

Procházíme hlavní prímorskou ulicku vesnicky Ton Sai a obhlízíme nabídky výletu. Vzdy je pripojen i nákres ostrova a okolí s trasou cesty. Vetsina výletu je si velmi podobná trasou i cenou. Rozhodujeme se pro jednu z kancelárí, kde nám program vyhovuje nejlépe a cena je ta z nizsích. Platíme zálohu na zítrejsí výlet, pak si kousek dál kupujeme banana pancake s cokoládou a vracíme se cestou po pobrezí na nasi Dlouhou pláz, která je stále nejlepsí z tech, co jsme doposud videli.

Spravuji si brýle, nastestí to jen tak tak jde, a jdeme snorchlovat smerem ke Zralocímu ostruvku, dnes blíze k nemu. Vidíme nové a krásné ryby, bizarní korály a dalsí podmorské útvary (nejspís také korály). Na chvíli vystupuji na Zralocí ostrov. Je trochu vetsí, nez se zdálo ze brehu. Je mi zima, je uz vecer a já snadno prochladnu, a tak plaveme zpet.

Po kalné sprse, kde nám spolecnice delají dve nevelké záby, jedna obrovská kudlanka nábozná a samozrejme milí gekoni, jdeme na pláz. Tam si behem soumraku varíme nudlovou inspiraci nakombenou cesnekem a dalsími prídavky. Jíme uz skoro za tmy. Brzy se stmívá docela a my pozorujeme hvezdy. Úzasný je Orion prímo v nadhlavníku. Na obzoru, kde je ve dne jen more, vidíme nekolik nehybných svetel, která po delsím premýslení prohlasujeme za rybárské lode. A obrys ostrova Pi Pi Leh pusobí velice tajemne - uz zítra ho osobne prozkoumáme!

Danuska pak v chatce brzy usíná a já dopisuji denícek.

výdaje

Bambusový ostrov, Ko Pi Pi Leh

Po vydatné snídani - misce plné mléka, 3 jogurtu, müsli a nalámaného bílého chleba - opoustíme chatku krátce po osmé hodine. Procházíme nasí vylidnenou plází, kterou (zatím príjemne) prohrívá ranní slunícko. Odliv nám krásne krátí cestu pres dalsí pláze, kde pred námi prchají malí i vetsí krabi. Pak pricházíme ke kancelári, kde máme zamluvený celodenní výlet kolem ostrova.

odjezd na výlet kolem ostrova a na Pi Pi Leh; obydlí Thajcu

Zástupce agentury nás vede dále az na kraj vesnicky Ton Sai, k místu, kde se koncentrují chudá obydlí Thajcu. Tam dostáváme brýle, snorchl a ploutve a cekáme na dalsí turisty. Pritom pozorujeme ranní hygienu malých detí, které jsou namáceny ci ponorovány do kádí s vodou. Pak nasedáme na longtail boat. Vpravo i vlevo od nás jsou dalsí desítky techto clunu a i do nich práve nasedají turisté. Zdá se, ze kolem ostrova bude zivo. Vzpomínáme, jak jsme jeden z minulých dnu priblizne v tuto hodinu pozorovali invazi clunu s turisty smerem k Pi Pi Lehu. Tak neceho takového se práve ted také zúcastníme.

Thajec, který pojede s námi a bude rídit nás clun, ted do clunu nakládá lahve s pitnou vodou, balícky s jídlem a ovoce. Kdyz to propocítáváme, uvedomujeme si, ze na kazdého pripadá jedna skorolitrová lahev vody, jeden malý balícek rýze s usmazeným vajíckem, kus ananasu a banán. Tak si tu vykládají slibovaný obed, zajistené obcerstvení a nápoje na celý den. Jeste ze máme v batohu svoje zásoby.

Vyjízdíme. My sedíme nejvíce na prídi, a kdyz lod pri rychlé jízde rozrází vlny, splouchá to kolem nás a je to dobrodruzo. Také ostatní lode vyrázejí. Invaze zacíná. Ale co to? My nejedeme podle plánu k ostrovu Pi Pi Leh? Ne. Ukazuje se, ze trasu bereme opacným smerem, tedy odzadu. To znamená, ze nejprve stavíme u Zralocího ostrova poblíz nasí pláze. Hm, mysleli jsme puvodne, ze mozná na této plánované poslední zastávce skoncíme a nepoplujeme s ostatními az do vesnicky, kdyz uz budeme sto metru od nasí pláze. To nám tedy nevyjde.

Lod (a asi tri nebo ctyri dalsí, které také jedou tímto smerem) zastavuje poblíz ostruvku, ale témer z opacné strany, nez je pláz. Tak daleko jsme nikdy predtím nesnorchlovali a je to tu moc pekné. Trochu vetsí hloubka, veliké korálové útesy a spousty ryb. Po dvaceti minutách snorchlování se skrábeme po malém zebrícku zpet do clunu a presouváme se podél predlouhého východního pobrezí ostrova smerem na sever. Trochu fouká, a tak se probíjíme na nás malý clun slusnými vlnami. Na severu stavíme asi sto metru od brehu blízkého Bambusového ostrova.

pláz na Bambusovém ostrove, my

Znovu slézáme ci skáceme do vody. Korály jsou tu jeste vetsí a krásnejsí nez u nás. Pod zakotveným clunem pozorujeme velké hejno nasich známých zlutocerných zvedavých rybek, které plavou tesne kolem nás. Vidíme korály v podobe obrovských kvetu, také barevnejsí ostnaté kopule. Spousty ruzných rybek. Protoze je tu klidneji nez u nasí pláze, podmorský zivot je tu jeste bohatsí. Porád je na co se dívat. Po chvíli nalézáme znovu do clunu a doplouváme na pobrezí Bambusového ostrova, kde kotví opet desítky dalsích longtail boatu, a máme na pul hodinky rozchod.

Bambusový ostrov má v prumeru hrubým odhadem asi 300 metru, podél more má pruh zárivých písecných plází, do vnitrozemí se potom zvedají nekolik metru vysoké skály a za nimi je zrejme neprostupná dzungle. Vypadá neobydlene, i kdyz nejaké chýse na plázi jsou. Vidíme u nich spousty malých drevených konstrukcí, nejspíse klecí slouzících k lovu. Nevíme ale, jestli ryb nebo neceho jiného. Asi ryb. Thajci pouzívají ostrov zrejme jako rybárskou základnu. Není, koho bychom se na to zeptali, protoze nás pruvodce neumí témer vubec anglicky, pricemz sluvko témer bychom v tomto prípade mohli i vynechat.

Jdeme smerem na západní výbezek ostrova, odkud vidíme jednak severní konec Ko Pi Pi Donu, jednak blízký malý (vetsí nez Bambusový) bizarní skalnatý ostrov na severozápade, který má velmi zvlástní tvar, vysoké skály jsou uprostred rozdeleny jakýmsi prusmykem. Rozhodne by stál za prozkoumání. Co vsechno by se tu dalo zazít, mít svuj vlastní clun! Fotíme se tu, jíme z vlastních zásob a pak uz musíme z krásného ostrova pryc.

západní pobrezí Ko Pi Pi

Obeplouváme severní mys Ko Pi Pi Donu a po západním pobrezí míríme na jih. Na pobrezí je divocina, sem cesty vubec nevedou a ani lode sem nikam nejezdí. O neco jizneji proplouváme úzinou mezi ostrovem a obrovskou skálou trcící z vody. Postupne se dostáváme k jihu, poblíz osídlené cásti ostrova. Kdyz náhle, zcela proti plánu, místo abychom jeli rovnou k ostrovu Pi Pi Leh, stavíme jeste na nasem ostrove na Monkey Beach. Je to zastrcená pláz na západe ostrova, která na jihu prechází ve vysokou skalní stenu, u které se dá dobre snorchlovat. Podmorské krásy tu ale zdaleka nejsou takové jako jinde a je tu dost lidí.

Jsem nastvaný, ze se zdrzujeme zbytecnou zastávkou, která nebyla v plánu. Zbytecne jsme tedy tak dlouho vybírali mezi nabídkami jednodenních výletu, nebot zrovna této zastávce jsme se chteli vyhnout a neztrácet s ní cas, naopak jsme v nasem programu meli mít oproti ostatním kancelárím asi o zastávku víc na Pi Pi Lehu. Pochopili jsme ted, ze je úplne jedno, u které kanceláre si clovek výlet zaplatí a který program si tak vybere. Nakonec se vsichni zákazníci techto kancelárí svedou na jedno místo, smíchají, nalodí a bez ohledu na plány provezou nejakou trasou.

Na plázi dostáváme jiz zmínený prídel potravin a vody a víceméne posunky je nám sdeleno, ze se zde zdrzíme hodinu a pul. To me znechucuje jiz totálne, je totiz uz dost hodin a zbyde málo casu na Pi Pi Leh. Danuska se na to nemuze dívat a po jídle zacíná obcházet nasich sest spolucestujících a domlouvá s nimi drívejsí odjezd. První ctyri souhlasí, poslední dva chtejí zustat. Domlouváme casový kompromis a jdeme za nasím pruvodcem a ridicem clunu v jedné osobe a snazíme se mu nás názor posunky vysvetlit. Nakonec to chápe a souhlasí, vyjedeme drív. Zatím se jdeme potápet k previsu vlevo od pláze, k malým jeskynkám. To místo má úplne jinou atmosféru, nez jsme doposud ze snorchlování znali. Voda není proslunená, hloubeji do skalních dutin je temná, presto dobre pruzracná. Je to pekný zázitek.

priplouváme ke Ko Pi Pi Leh

Pak nasedáme znovu do lodi. Kdyz vtom se ke mne pritocí kormidelník vedlejsího clunu a nabízí mi k prodeji marihuanu. Ríkám mu na to, ze nechci. Vysvetluji mu, ze marihuana sice podle mého názoru není spatná, naopak, ale ze jejich zákony jsou prílis prísné a ze je to v jejich zemi prílis nebezpecné. A pak uz vyplouváme, míjíme obrovské skalní steny neprístupného jihozápadního výbezku Ko Pi Pi Donu a míríme ke Ko Pi Pi Lehu. V dálce vlevo vidíme Dlouhou pláz. Jeste ze jsme se sem nevydali na kajaku, odtud to vypadá mnohem dále nez pri opacném pohledu.

Ko Pi Pi Leh je neobydlený, ani se tu nesmí táborit, a to kvuli vlastovkám, které tu na ostrove sídlí a jejichz hnízda se sbírají a velmi draho prodávají jako surovina do polévek. Rozlohou je mnohokrát mensí nez Ko Pi Pi Don a je mnohem drsnejsí a z valné cásti neprístupný, podobný jihozápadnímu výbezku Pi Pi Donu - obrovské kolmé skály, na vrcholu rozeklané, trcící z hluboké vody.

vplouváme do zálivu Maya Bay beach

Hlavní atrakcí ostrova je pláz v zálivu Maya Bay, která se proslavila ve filmu Pláz s Leonardem di Capriem. A ta je také nasí první zastávkou na ostrove. Vplouváme do zálivu a uz vidíme, ze pláz je plná lodí a turistu. To se dalo cekat. Záliv je asi ze trí ctvrtin uzavren skalami, porostlými na vrcholcích zelení. Ve filmu (na kterém mimochodem stojí za shlédnutí opravdu jen ta pláz) byl záliv, nejspís pomocí pocítacu, uzavren docela, takze tvoril krásnou vnitrní lagunu. Ale i ve skutecnosti je to moc hezké místo.

Maya Bay beach, odpoledne, Danuska

Snorchlujeme nejprve asi 200 metru od pláze a nutno ríci, ze to tu není o nic lepsí nez u nás na Dlouhé plázi, spíse naopak. Nejsou tu totiz korály, ci jen malinko, takze je tu i mnohem méne rybek. Pak pristáváme na plázi a máme zase asi na pul hodiny rozchod. Na pláz navazuje jedno z mála dostupných míst ostrova, rovinka porostlá palmami a dalsími stromy. Jdeme po pesine do vnitrozemí, kdyz náhle Danuska vykrikne - stípl ji mravenec, ale porádný. A nechce se pustit a porád stípe. Nakonec ho dostává z nohy pryc. Po pár minutách procházíme celou sírkou ostrova v tom míste a mezerou mezi skalami je videt na záliv na druhé strane. Opravdu to tu není velké. Presto je skoda, ze nemáme víc casu na podrobnejsí pruzkum. Zpátky na plázi se jeste koupeme v tyrkysové vode a pak uz slavné místo opoustíme.

Jeskyne Vikingu na Pi Pi Leh, pozdní odpoledne, stín

Obeplouváme ostrov, pomalu projízdíme zálivem Loh Samah, do kterého jsme predtím koukali ze soutesky za Maya Bay. Nezastavujeme vsak, abychom si tu zasnorchlovali. Je uz málo casu, a tak tuto zastávku vynecháváme. Skoda. Zajízdíme pak jeste do hlubokého skalnatého zálivu Pi-Lah, jehoz malinké plázicky odhaluje jen odliv. Voda má opet neuveritelnou barvu. Tady také nezastavujeme, není uz cas. Stve me to. Hlavne ze jsme se zdrzovali na Monkey Beach, kde jsme vubec být nemeli.

Poslední zastávkou je Jeskyne Vikingu, veliká jeskyne s krasovými previsy, kde se sbírají ona vlastovcí hnízda. Nepripadá nám nicím dalsím zajímavá, a tak cekáme venku asi ctvrt hodiny na ostatní, nez se vrátí. (Vstupné, ac malé, není v cene výletu, na coz nás také nikdo predem neupozornil.)

Zpátky na Ko Pi Pi Don se vracíme pred pátou hodinou dost zmozeni sluncem. Vracíme pujcenou snorchlovací výbavu. I pres nesrovnalosti v programu výletu jsme rádi, ze jsme ho podstoupili. Videli jsme okolí naseho ostrova, Bambusový ostrov i Ko Pi Pi Leh. Na kajak by byl Ko Pi Pi Leh moc daleko a nevideli bychom nic dalsího.

Nakupujeme potraviny v 7-eleven a jdeme na nasi pláz. Vecer si opet varíme nudlovou inspiraci, tentokrát s rýzí, a pak uz jdeme spát, abychom nabrali síly na dalsí den.

výdaje

pláz Loh Moodii, zraloci

Dlouhá pláz z vyhlídky na jihovýchodním mysu

Ráno snídáme na plázi (stále jeste máme trochu müsli z Cech, coz mícháme s jogurty a prisypáváme susené mléko rovnez z domova) a pozorujeme legracne popobíhající ptáky. Potom se asi ctvrt hodiny venuji neúspesným pokusum vyfotit neco pod hladinou. Nevím, jak to udelat. Je mi moc líto, ze nezachytím na film ten bohatý svet, který tu pri kazdém snorchlování pozorujeme. Myslel jsem, ze pujde alespon tam, kde stacím, pres potápecské brýle polozené na hladinu neco vyfotit, ale zrovna dnes fouká trochu vítr a hladina se prílis hýbe. Vzdávám to a alespon trochu snorchluji. (Vcera jsme nekde v hlavní vesnicce zahlédli nabídku pujcení podmorského fotáku, ale ceny jsme si nevsimli.)

Zralocí ostrov z vyhlídky na jihovýchodním mysu, Danuska

Potom se vydáváme hledat cestu na sousední pláz (Loh Moodii). Vede k ní pesina z východního konce nasí pláze. Na kus cesty se s námi vydává i pekný místní pes. Po chvíli odbocujeme chybne vpravo po siroké ceste. Dostáváme se tak nad jihovýchodní mys ostrova, kde nalézáme jakési chátrající chatky a opustenou restauraci s terasou nad útesy. Nekolik delníku tu ale opracovává kmeny porazených palem, takze mozná tohle místo brzy zase ozije.

Z chatrné terasy, kde kazdý krok po starých prknech opatrne vázíme, je nádherný výhled na more u nasí pláze a také na Zralocí ostrov a ostrov Pi Pi Leh. Fotíme to.

pláz Ao Loh Moodii ze brehu, Danuska

Vracíme se zpet na místo, kde jsme predtím chybne odbocili, coz nás vubec nemrzí, a jdeme dále správne. Ted jiz bez problému pricházíme na pláz Moodii, která zakoncuje pekný palmový háj, ve kterém je roztrouseno pár chatek. Samotná pláz je mnoho desítek metru do vody melká a písecná, s pruzracnou vodou nádherné modré barvy. Následuje úzký pás korálových útesu, za nimiz se dno prudce svazuje do nedozírných tajemných hlubin. U tech útesu snorchlujeme a vidíme opet moc krásné veci. Mám tu ale trochu strasidelný pocit z hlubiny, kterou máme za zády. Co odtud muze priplout?

Útesy nejsou hluboko a pri odlivu muze být problém se pres ne dostat. Vracíme se zpátky na pláz, kde na kraji more lezíme v krásne teplé melké vode. Na celé plázi jsou krome nás jeste asi tri lidé. Jinak je tu prázdno.

pláz Ao Loh Moodii, já

Jeden beloch, starsí opálený pán, vychází kolem nás z vody a ríká: "Good morning! Where are you from?" (Dobré ráno, odkud jste?) "Czech republic", my na to. A on odpovídá: "Aha, tak vítejte!" Je to Cech, který na této plázi zije vzdy 5 mesícu v roce, uz sedm let, a na období destu se vrací do Cech. Má vlastní clun (samozrejme klasický longtail boat) a chatku, kterou prílezitostne pronajímá hlavne krajanum. Pláz má vlastní zdroj pitné i uzitkové vody, coz po té brecce v nasich sprchách umíme ocenit. Zijí zde prý jeste ctyri Thajci a pak uz jen pár turistu. Obcas tu delají levné výlety za snorchlováním na blízké ostrovy, kam nikdo jiný nejezdí a kde se na slunci vyhrívávají zraloci. Jsou prý v tu chvíli tak líní, ze ostrílení morstí vlci je prekvapeným turistum pritáhnou za ocas az pod nos. Nabízí to i nám, ale my odmítáme, nebot na trochu podobném výlete jsme byli uz vcera.

Na slunícku se pripalujeme, a tak se oblékáme a jdeme zpátky k nám na Dlouhou pláz. Mazeme se mlékem po opalování a já na chvíli usínám. Pak jdeme jeste snorchlovat smerem ke Zralocímu ostruvku. Danuska trochu vlevo uz od vcerejska stále hledá zraloky a nakonec se jí sen videt zraloka plní. Volá mne, já priplouvám a skutecne zahlédnu v dálce pod vodou siluetu asi metr dlouhého svetle sedivého zraloka. Danuska videla pred chvílí dva a jeste predtím jednoho, ale nebyla si jistá, jestli to jsou zraloci. Uklidnil jsem ji, kdyz jsem jí potvrdil, ze to zraloci jsou. Ríká, ze jsou velmi plasí a ze se k nim vubec nemuze priblízit.

mustek na promenáde na Dlouhé plázi

Je mi chladno, tak vylézám z vody a jdu v zapadajícím slunícku fotit plázovou promenádu - tak nazýváme chodnícek neúplne spojující oba konce pláze. Danuska zatím hledá dalsí zraloky, ale uz bez úspechu.

Veceret jdeme tentokrát do malické venkovní restauracky na nasem konci pláze. Danuska si dává rýzi s kuretem a tomatovou omáckou, já nudle po thajsku s tofu. To tofu byla chyba - s pochoutkou z Pai se to vubec nedá srovnat, navíc je pripálené. Oba si dáváme dva sejky, coz mi zcela spravuje chut, mám dva banánové, Danulka banánový a ananasový.

Na veceri sem prichází i onen Cech z pláze Moodii. Povídáme si s ním, o jeho zivote, o Thajsku apod.. Ríká nám, ze cervené nebo zluté plody, co krásne voní (videli jsme je pri ceste na vyhlídku i jinde na ostrove), jsou kesu orísky. Vlastne ten kesu orísek roste tesne u toho plodu. (Pozdeji v Cechách se dovíme, ze i ty vonavé plody jsou jedlé.) Kesu orísky jsou ovsem, jak nám ten clovek povídá, po sklizni jedovaté. Musejí se nejprve speciálne vyprazit. (Jeden takový, aniz bych jeste vedel, ze to je kesu, jsem tuhle nekde na ostrove sebral ze zeme a schoval si. V Cechách jsem ho pak zasadil a roste!) Mluvíme jeste o prílivu a odlivu, ríká nám, ze takhle málo lidí je tu celý rok a ze dalsí takový pekne klidný ostrov je Ko Chang (v Andamánském mori, ne jeho vetsí jmenovec v Thajském zálivu).

Po veceri odchází na svou pláz, doprovázen tímtéz psem, který sel dopoledne kousek i s námi. Nás clovek mu ríká Mísa. Mísa pro nej hledá ve tme na ceste kraby, na které vrcí, a ten clovek je pak muze klackem odstrcit a neslápnout tak na ne. Na konci cesty dostane Mísa vzdy nazrat a sám utíká zpátky.

Hvezdy jsou dnes vecer mimorádne jasné, ale krome Orionu, který je opet úzasne v nadhlavníku, zádné souhvezdí na jihu neznáme. Nad obzorem svítí znovu rybárské lode. Naposledy se díváme na temný nocní obrys tajemného ostrova Pi Pi Leh, který pro nás ovsem jiz tolik tajemný není, a na nasi pláz ve tme. Zítra odjízdíme. Uvazovali jsme pres den, zda zustat déle zde, kde je to skvelé, nebo zkusit ve zbývajícím case poznat jeste nejakou dalsí cást Thajska. Nakonec jsme se rozhodli pro odjezd. Do pikslicky od fotografického filmu si oba nabíráme na památku nejúzasnejsí písek, co známe, vracíme se do chatky, balíme veci a jdeme spát.

výdaje

presun do Takua Pa

Vstáváme vcas, a tak muzeme v klidu posnídat na plázi a strávit tu jeste pár príjemných chvil. Danuska krmí ony legracne chodící ptácky, já písi denícek. Pak bereme batohy na záda, vracíme klíce a známou pesinou kolem Vikingu opoustíme nasi krásnou Dlouhou pláz, Long beach, Hat Yao.

V prístavu Ton Sai se ihned nalodujeme na expresní lod, tentokrát usedáme v klimatizovaném podpalubí s mnoha okny, úplne vpredu vpravo. Pred sebou máme velkou hromadu batohu a zavazadel cestujících, nekde v té zmeti jsou i nase dva batohy. Plujeme rychle, dost to houpe, az se nám delá trochu spatne. Míjíme známá místa i ostrovy a ke konci plavby se dáváme do reci s ceským párem, sedícím za námi, který tráví dovolenou jezdením po ostrovech. Byli predtím na jakémsi ostruvku více na jihu, kde se jim moc líbilo, ale chteli zkusit jeste Ko Pi Pi. Ted se rychle vracejí zpátky na svuj puvodní ostrov, nebot Pi Pi se jim zdál prílis rusný a prelidnený. Ukazuje se, ze byli jen na hlavních plázích u vesnice Ton Sai. To pak jejich pocity chápeme. Kdyby navstívili nasi pláz nebo nejakou z jeste zapadlejsích, mluvili by urcite jinak. Tito lidé, napadá me, privezou do Cech úplne zkreslené informace o Ko Pi Pi.

Vystupujeme v Krabi, drsne odmítáme nahánece turistických agentur, cíhající u prístavu, a potom náhodou nacházíme turistickou kancelár TAT, kterou se nám první den v Krabi nalézt nepodarilo, nebot domek u reky, ve kterém mela sídlit, byl opustený. Sídlí ted na druhé strane silnice, trochu blíze k prístavu expresních lodí. Velmi ochotne nám popisují, jak se dostaneme jeste dnes do národního parku Khao Sok, kterou dodávkou jet na autobusové nádrazí tady v Krabi, dostáváme i jednoduché mapky této cásti Thajska.

Posíláme zprávy domu, nakupujeme velké zásoby a posilujeme se opet velmi dobrou nudlovou polévkou, kterou si zahustujeme drcenými arasídy se solí ze sklenicky na stolku. Tou správnou dodávkou (zálezí na barve, ale uz nevím, jestli byla cervená) prijízdíme az k autobusovému nádrazí, které je mimo mesto Krabi. Vzápetí se na nás sesypávají nehorázne pokrikující naháneci soukromých dopravních spolecností, lacni zisku. Obrneni netecností se jimi témer prodíráme k informacím o místních, cili levnejsích státních linkách.

A uz frcíme smerem na Kok Kloi. Jsme tu v autobuse snad jediní belosi. Na strope se otácejí zbylé funkcní vetráky, okna jsou otevrená a do toho hraje z nekolika reproduktoru jakási populární cinkavá thajská hudba, kterou bych rozhodne nechtel poslouchat doma. Zkoumáme mapu a zjistujeme, ze spojení, které nám v kancelári TAT poradili, patrne nebude nejlepsí, nebot si dost zajedeme. Pocítáme ujeté kilometry a zacínáme si myslet, ze ve zbytku dne se do parku Khao Sok asi nedostaneme.

Po dvou hodinách jízdy presedáme v Kok Kloi témer bez cekání na dalsí autobus, jedoucí do Takua Pa. Za nekolik hodin jsme tam. V sest hodin odpoledne vystupujeme na malém autobusovém nádrazí a dozvídáme se, ze poslední autobus do parku odjel pred hodinou. (Jedná se o linku Takua Pa -> Surat Thani, z Takua Pa vyjízdí v 6:45, 8:00, 9:00, 10:20, 11:40, 13:00, 14:20, 15:30 a 17:00.)

Ihned se nám nabízí s dopravou do parku ridic dodávky songthaew, ale je to drahé a ani Danusciny smlouvací schopnosti nezabírají. Vypadá to, ze tu budeme muset prespat. Ale kde? Jsme uprostred mesta, stan tu tezko postavíme. Takua Pa není zrovna turistickým centrem a jeho mapku v pruvodci nemáme, a tak nám nezbývá nez se spolehnout na rady prodavace lístku na autobusovém nádrazí a ridice dodávky, kterí nám radí prespat v levném hotelu Yan Yao. Není to prý dost blízko, abychom tam dosli pesky, a také cesta je prý slozitá, takze nás tam zaveze. Co nám zbývá? 2 x 15 B není konecne nijak moc.

Jedeme. Prejízdíme blízké koleje, míjíme asi dve ulice, zahybáme doleva, jeste jednou doleva a jsme tu. Opravdu nesmírne slozité. Ridic se nás ptá, zda nás má ráno vyzvednout, odpovídám, ze ne, ze autobusové nádrazí je tak blízko, ze to dojdeme pesky.

Hotel je nastestí opravdu levný. Na pokoji máme vlastního mini gekonka u svetla, ale narozdíl od naseho prvního setkání s temito zvírátky nás ted pohled na nej spíse tesí. Malický thajský chlapecek, který snad neumí jeste ani mluvit, nám prinásí láhev chlazené vody - pozornost hotelu.

Máme i vlastní koupelnu a záchod. Ze sprchy tece príjemne cirá voda, narozdíl od naseho predeslého pobytu na ostrove.

Venku se setmelo a zacíná dost prset. Jsme rádi, ze nespíme nekde ve stanu. Jdeme brzy spát, protoze nás ceká velmi casné vstávání - chceme jet prvním ranním autobusem.

výdaje

presun do národního parku Khao Sok, trasa kolem rícky Sok, pijavice

Hodinky nás budí v 5 hodin. Vstává se nám tezko. Bez snídane odcházíme v 6 hodin z hotelu a jdeme pesky na autobusové nádrazí, je to kousícek. Je ctvrt na sedm a blízký trh je v plném proudu. Kupujeme tu banány.

V 6:45 vyjízdíme vyjímecne poloprázdným autobusem. Po case zacíná silnice stoupat. Vcerejsí vecerní dést se projevuje krásnými mlhami válícími se po kopcích. V jednom z nejvyssích míst je vyhlídka do údolí zalitého mlhou, nad kterou vycnívají proslunené vrcholky hor.

Danuska v nejhure prostupném úseku cesty k vodopádu Tom Gloy

V 7:45 jsme u odbocky do parku. Vystupujeme a autobus odjízdí. Minutu potom prijízdí od parku dodávka s dvojicí turistu, kterí tak práve propásli autobus. Musejí ted cekat hodinu a ctvrt na dalsí. Ochotný mladík z dodávky - zamestnanec jednoho místního ubytovacího zarízení, na nás ale ponekud drahého - nás zdarma veze asi 1 km k Bamboo house 2, kde se ubytováváme v krásné drevené chatce s koupelnou.

Ted konecne snídáme - výborné müsli s jogurtem, banánem, suseným mlékem, vodou a proteinovým práskem.

Po snídani vyrázíme do parku. Platíme oba dva ten nehorázný poplatek za vstup pro cizince 200 B, bereme si nácrtkovou mapu v centrále parku a jdeme smerem k vodopádu Tom Gloy, cili trasy 1-7 podle plánku.

Po prvních stovkách metru nám pres sirokou prasnou cestu hbite leze asi 20 cm dlouhý jasne svetle zelený tenký had. Zacínám pochybovat o vhodnosti svého obutí naboso do sandálu. Mé pochyby vzrustají, kdyz u ostatních turistu, jichz nekolik v parku potkáváme, vidím témer bez výjimky uzavrené boty. Az pozdeji potkáváme jednoho fotografa v pantoflích.

chameleon na parezu

První vodopád na odbocce c. 1 chvíli hledáme. Je mini a témer bez vody. Dalsí zastavení (c. 2 az 4) jsou rovnez celkem nezajímavá.

Siroká cesta koncí brzy - hned nekde u zastavení c. 2 - a pokracuje úzká pesina vinoucí se divocinou nad ríckou Sok. Stezka klesá a stoupá a vede nás jinak témer neprostupnou dzunglí, plnou nejruznejsích palem, bambusu, stromu a popínavých rostlin. Odevsad slysíme roztodivné zvuky, v jednu chvíli dokonce i gibony, velké opice zijící v parku. Zádné ale nevidíme.

Priblizne u c. 4 zjistujeme, ze mám na pate pijavici. Sul nemáme. Uvazujeme o pálení zapalovacem, kdyz Danusku napadá zkusit repelent proti komárum. Funguje skvele, pijavice se okamzite poustí. Krev tece, ale nic není cítit. Náplast to resí.

Odbocku k stranou polozenému vodopádu Tan Sawan (c. 5) jen míjíme. U stanoviste c. 6, coz je celkem malá tunka, do které pritéká voda ze skalní roklinky, se cesta jeste více zuzuje a chvílemi se témer ztrácí. Danuska tu dostává prujem - jediný prujem za celý pobyt v Thajsku, zato porádný.

Zapomnel jsem se zmínit, ze cestou v parku vidíme spousty jesterek, prchají pred námi, a také dva chameleony. Vetsího z nich fotím. Pouzívám pritom v prítmí stromu blesk, ale on je tak nehybný, ze jsem si klidne mohl postavit vedle nej stativ a vyfotit ho nekolikasekundovou expozicí.

vodopád Tom Gloy, Danuska

Vodopád Tom Gloy, cíl nasí dnesní cesty, je malý, ale ujde a dá se pod ním dobre plavat. Obedváme tu marmosku s chlebem, chvíli se koupáme a pak jdeme zpátky. Odbocku k vodopádu Tan Sawan opet míjíme, nebot Danusce není dobre. Nekolik zajímavých míst na ceste zpet jeste fotíme, napr. témer neprostupné bambusy popadané pres nasi cestu, velký strom s podivnými závojovými koreny, vyhlídku na skály apod..

Pred parkem v osade s guest housy zjistujeme, ze v místních malinkých obchudcích je docela levno. Dávám si ICE TEA, v horku je to opravdu bájecná pochoutka. V nasí chatce se sprchujeme a jíme kombi polévku s rýzí ("kombikem" nazýváme instantní nudlovou polévku s obycejnou malou instantní polévkou, nejlépe cesnekovou, dohromady).

Vecer cteme pruvodce a rozhodujeme se, ze po návsteve tohoto parku pojedeme jeste na ostrov Samui. Spokojeni s jasností nasich plánu jdeme do restauracky v nasem guest housu na dalsí jídlo. Je tu také celkem levno a navíc príjemne. Ovsem i navzdory priblizne patnácti gekonum na strope nám obcas na stul ci na hlavu padne mravenec.

Zpátky v chatce svádíme bitvu s obrovskými brouky. Prilákáni svetlem prolétají mezerou mezi stropem a stenou, narázejí na moskytiéru a omrácení padají na zem uvnitr chatky. Jsou opravdu obrovstí. Beru koste a ustrasene je metu ven. Schovaní pod moskytiérou pak brzy usínáme.

výdaje

Danin smulovatý den, vodopád Sip-et-Chan, presun na Ko Samui

Ráno se budíme opet hodinkami, v 6:15, abychom vysli co nejdríve. Vycházíme v 7:30 na 4 km trasu k vodopádu Sip-et-Chan. Tentokrát si beru ponozky a tenisky.

strom se závojovými koreny na ceste k Tom Gloy (fotka ze vcerejska), Danuska

Hned po 100 metrech chuze Danuska uklouzává na moste pres rícku a padá na asfalt. Má z toho trochu odrené koleno a narazenou ruku. Je ale statecná a nepláce.

Cesta k vodopádu má podle pruvodce trvat 3 hodiny a zpet také, takze cekáme nárocné úseky. Není to ale o nic horsí nez vcera a za hodinu a pul jsme na míste. Po ceste jeste snídáme, opet jogurt s müsli, suseným mlékem a vodou. Vidíme sloní trus, ale nechápeme, jak se na ta tezko prístupná místa mohl dostat. Také giboní krik (aspon si myslíme, ze to je giboní krik) slysíme v jednom míste velice blízko, ale opice znovu nevidíme. Pri jednom z prekrocení rícky, proti jejímuz proudu stále jdeme, Danuska znovu uklouzává a padá obema nohama do vody.

Samotný vodopád Sip-et-Chan je malý a koupat se pod ním dá jen asi jako ve vane, coz nedeláme. Jdeme brzy zpátky. Jeste u vodopádu potkáváme skupinku turistu s thajským mladým pruvodcem, kterého se Danulka vyptává, co jsme to slyseli za zvuky. On bájecne napodobuje krik, který jsme pri ceste sem slyseli, Danuska ríká, ano, to je ono, on ríká, ze to opravdu byli giboni.

vodopád Sip-et-Chan, Danuska

Cesta zpet probíhá poklidne az do jednoho z mnoha prekrocení rícky. Zákerná ostnatá rostlina tu rozskrabuje Danusce lýtko do krve. Danuska je ale porád statecná a vubec nepláce.

Jdeme dál. Uz jsme skoro zpet u ústredí parku, kdyz za sebou slysím ránu a výkrik. Danuska upadla na koren, narazila si bok a znovu tu samou ruku. Je opet velmi statecná a skoro nepláce.

V návstevnickém centru se po jistém úsilí dovídáme, ze sloní trus, který jsme videli, je od divoce zijících slonu. Není vubec snadné se na to vyptat. Zamestnankyne centra témer neumí anglicky a má dojem, ze Danuska se jí vyptává na moznost svézt se na slonovi.

V chate rychle balíme, malicko jíme a jdeme na autobus. Ten ale pul hodiny od ocekávaného casu stále neprijízdí. A pak, kde se vzal, tu se vzal, náhle smerem od parku vyjízdí asi náhradní prázdný malý autobus, který nás pomalu veze 2 a pul hodiny do Phunphinu (nikoliv az do Surat Thani, kam jsme chteli). Tam tedy necekane a rychle prestupujeme na autobus do Surat Thani a pritom zapomínáme igelitku s jídlem pod sedackou.

V Surat Thani se behem prujezdu mestem orientujeme podle mapky v pruvodci, vystupujeme o zastávku drív, címz se zázracne vyhybáme nahánecum, a o pul hodiny pozdeji jedeme se spolecností Samui Tour do prístavu Don Sak, kde se nalodujeme na trajekt, který v 18 hodin odplouvá na Ko Samui. Jeste v autobuse si Danuska uvedomuje, ze v igelitce s jídlem mela i foták. Tím jsou Danusciny smuly dnesního dne zavrseny. A o kolik krásných fotek z ostrova Pi Pi a z parku jsme tak prisli! Máme ted uz jen diáky z mého fotáku.

Na trajektu jsme na horní otevrené palube a vidíme západ slunce na mori. Uz po setmení, v 19:40, prirázíme k prístavnímu molu na ostrove. Konecne na Ko Samui! Konecne znovu na ostrove! Jsme zvedavi, co nás tu ceká. Jaké pláze, jaký podmorský zivot. Ostrov je mnohem vetsí nez Pi Pi, navíc je v jiném mori - Ko Pi Pi je v Andamánském mori, Ko Samui je v Thajském zálivu. Uvidíme zítra.

Danuska vecer na záprazí chatky v Matlang resortu

Po domluve s ridicem shánejícím u trajektu zákazníky nastupujeme do dodávky songthaew za cenu s nocní prirázkou a cekáme, dokud se zcela nenaplní lidmi jedoucími do ruzných míst. A uz jedeme (s nekolika zastávkami) na Northern Chaweng, pláz, kde chceme bydlet. Podle pruvodce to má být jedna z nejhezcích plází ostrova. Ridic dodávky jede velice rychle, presto trvá cesta dlouho.

V 8:45 odmítáme první nabídku na nocleh za 400 B, ale v 8:55 se vracíme a prijímáme ji. Je uz moc pozde, tma, a penzion IKK, který jsme chteli najít, je prý za neosvetlenou cestou a nikdo tam nezvedá telefony, jak nám jeden ochotný mladík zjistuje. Jsme tedy ubytovaní v Matlang resortu, v upravené zahrade s cestickami mezi chatkami. Máme peknou chatku s koupelnou. Je to ovsem nejdrazsí bydlení, jaké jsme dosud v Thajsku meli.

I kdyz uz je tma, jdeme se projít na prilehlou pláz. Moc toho nevidíme. Potom na nasí verande veceríme zakoupená kurecí stehna s rýzí a zbytky krmíme dva psy, kterí pak na té nasí verande spí. Prvne tady na verande zkousíme zvlástní, z profilu trojúhelníkový polstár, slouzící dobre napr. ke ctení. Tento je spojen prímo i s podlozkou pro celé telo. Fotím na nem jako spící Danusku s pozadím okolních chatek a zahrady tricetisekundovou expozicí ze stativu. Usínáme az po 11. hodine.

výdaje

zklamání na plázi Northern Chaweng, presun do prístavu Na Thon

V noci se casto budíme, chvíli pred svítáním rezignuji a písi denícek. Budí se tím i Danuska a solidárne uz také neusíná.

Jdeme na pláz, procházíme pekným areálem naseho bungalovu a pozorujeme východ slunce za blízkým ostruvkem. O neco pozdeji se na pláz vracíme tradicne posnídat. Zvlástností naseho bungalovu i nekolika okolních je vstup do more po schodech - znamená to, ze vcera za tmy byl odliv, to jsme totiz procházeli kolem po plázi.

Fouká vítr a slunícko se obcas schovává za mraky. Vydáváme se hledat levnejsí ubytování. Nic srovnatelného vsak k nasemu údivu nenalézáme, i penzion IKK, dle pruvodce nejlevnejsí, ke kterému se navíc dá pohodlne dojet po silnici, je mnohem drazsí nez nase soucasné ubytování. V jednom z ubytovacích zarízení potkáváme zdomácnelou Francouzku, která nám pri prvních vetách prijde trochu sílená, ale pak mluví souvisle a smysluplne. Ptáme se jí, kde tady najít neco levného. Zacíná témer kazdou svou promluvu slovem "listen", tj. neco jako poslyste. Ríká nám: Poslyste, tady na Samui nic levného není. Kdysi bývalo, ale ted je jiná doba. Nikdo nemuze predpovedet, kam se to v budoucnu vyvine, ale ted je tu vsude draho."

Domlouváme si tedy ubytování tam, kde predchozí noc, jeste na dve dalsí noci. Vítr neprestává, presto se vydáváme, vyzbrojeni brýlemi a snorchly, na pruzkum blízkého ostrova. Zde prichází velké zklamání. Nejenze témer celou plavbu stacíme, ale ve zkalené vode nevidíme vubec nic, krome toho, ze tu nejsou zádné korály, ale jen písek, kameny, rasy. Zádné rybicky. Mozná jezci. Na ostrove je naplavena spousta odpadku.

Nyní se nám Ko Samui vybarvuje v myslích v celé své nahote. Je to ostrov tak velký, ze je k nerozeznání od pevniny. Je velmi drahý, je to moderní turistické centrum pro bohaté turisty lacné rusných mest, ve spinavém a nezajímavém mori Thajského zálivu. Jaký obrovský rozdíl oproti Ko Pi Pi, poklidnému, relativne levnému a malému ostrovu v cistounkém Andamánském mori, plném zivota! (Abych byl poctivý, je mozné, ze jindy je more tady na Ko Samui cistsí a ze tu nekde nejaké korály a rybicky jsou, to nemuzeme vyloucit.)

Radikálne meníme plán. Uvazujeme o premístení na Ko Phangan nebo Ko Tao, ale máme uz jen pár dní a nejak nám to casove nevychází. Navíc cekáme, ze prinejmensím blízký Ko Phangan bude hodne podobný i co se týce kvality more. Nebo jet alespon zpátky na Krabi, kdyz Ko Pi Pi je preci jen víc z ruky? Uprostred úvah, kdy se stále nemuzeme rozhodnout, se alespon premistujeme do hlavního mesta ostrova, prístavu Na Thon. Dodávka nás stojí opet 2 x 50 B, prestoze je poledne, takze tentokrát nejde o nocní prirázku, ale proste o jakoukoliv jinou prirázku, napr. prirázku zpátecní cesty nebo prirázku pro nedostatecne se hádající cizince.

V Na Thonu jdeme na obed a u jídla uz máme jasno. Nepojedeme pryc z ostrova, na to uz není cas, ale ubytujeme se tady ve meste levneji, nez minulou noc na plázi, a zítra podnikneme organizovaný výlet do blízkého, dle pruvodce "pohádkove krásného" morského národního parku Ang Thon. Po usilovném hledání nacházíme Seaview guest house, který sice nemá výhled na more, ale zato je docela levný. S paní domácí je tezká domluva, za prvé jí není moc rozumet, za druhé je na peníze a za tretí je trochu divná. Nicméne ubytováváme se tu.

Po sprse vyrázíme do ulic utrácet. V malé kancelári si kupujeme lodní lístky na zítrejsí výlet, potom dlouho a neúspesne vybíráme ve velkém knizním antikvariátu nejaký zajímavý titul v anglictine nebo spanelstine. (Danuska má chut utratit 350 B, které práve nasla u chodníku.) Ochutnáváme ruzné zajímavé dobrutky, napr. oprazený teplý banán na spejli s kokosovou zálivkou, pozdeji kousky smazeného kokosu v kokosovém rosolu, sypané osmazenou cibulkou, zalité kokosovým mlékem a doplnené okurkou (to mi nechutná).

Ukazuje se, ze tento prístav a hlavní mesto ostrova v jednom je thajstejsí a poklidnejsí nez turisticky nabité okolí plází Chaweng. Cítíme se tu docela dobre. More tu ovsem na koupání vhodné není. Posíláme zprávy domu a míríme na místo pojízdných stánku s thajským jídlem poblíz prístavního mola. Objevujeme levné sejky a dáváme si hned tri. Jelikoz Danuska mela nedávno ten prujem a porád jí není úplne dobre, nic nejí. Já si dávám v prilehlé restauracce klasické nudle s kurecím masem. Je vecer, v televizi jdou zprávy. Zajímavé je, ze paní, která je ríká, je kamerou zabírána az k pasu (stul ji nezakrývá), takze jí jsou videt ruce, kterými neustále rozkládá a doplnuje tak svuj výrazový projev. A potom uz jdeme spát.

výdaje

národní morský park Ang Thon

cesta lodí do morského národního parku Ang Thong, já

Hodinky nás budí v 6:50. Snídáme jogurty s müsli a mlékem, pripravujeme na cestu proteinák, já se jeste holím a potom uz jdeme na molo, kde nasedáme na moderní lod pro priblizne 50 lidí. Pri nástupu na lod nás jakýsi Thajec fotografuje a vsechny ostatní cestující také.

Vyplouváme nacas v 8:30. Svítí uz slunce, jen z východu jdou mraky, ale drzí se blízko obzoru. Vse je v oparu. Na lodi dostáváme snídani, ale jsme zklamáni. Paní v kancelári, která nám prodávala lístky, tvrdila, ze to bude velká snídane, ale je to jen susenka a caj. Jeste ze jsme uz snídali z vlasních zásob. Jeden Thajec vybírá od kazdého 200 B jako poplatek za vstup do parku.

cesta na vyhlídku na ostrove Wua Ta Lap, Danuska

Ostrovní národní park Ang Thon sestává ze 41 nahusteného ostruvku a nachází se 31 km západne od Ko Samui. Nasí lodi trvá témer dve hodiny, nez tu vzdálenost prekoná. Kotvíme mezi skalnatými ostrovy ostre trcícími z vody a z blízké pláze priplouvají longtail boaty, aby nás dopravily na breh. Zde v malém údolí za plází sídlí ústredí parku.

Máme asi na dve hodiny rozchod. Zatímco ostatní jdou hned na vyhlídku, my se krátce koupáme na plázi. Ani tady není voda cistá a jdou trochu vlny. Pak jdeme na vyhlídku i my. Cesta vede témer az na svuj nejvyssí bod lesem. Je dlouhá jen asi 500 metru, ale prudce stoupá pres koreny a skály, lemovaná lany natazenými mezi stromy. Ta lana nejsou nutná, spíse urcují smer, ale kdyz uz tu jsou, tak si pomáháme pridrzováním a pritahováním. Danusce není dobre a jde pomalicku. Já to nemohu vydrzet a jdu napred.

na vyhlídce na ostrove Wua Ta Lap, my dva

Tesne pred nejvyssím bodem se otvírá krásná vyhlídka na okolní ostrovy. Mezi ostrými kameny stavím stativ, pripravuji foták a cekám na Danusku. Kdyz se objevuje, jeste se skupinkou jiných pomalejsích, fotím ji. Cesta vede jeste asi 50 metru po tech ostrých kamenech az na drevenou terasu, na které se znovu fotíme, tentokrát spolecne.

Výhled je opravdu nádherný. Severním smerem se táhnou az do oparu krásné malé ostruvky. Skoda, ze tuhle vyhlídku nepostavili jeste asi o dalsích 50 metru dále na vrcholu hory, aby bylo videt na vsechny strany. Potkáváme tu nekolik Cechu, pripluli na stejné lodi jako my.

z cesty na vyhlídku pohled na hlavní pláz ostrova Wau Ta Lap

Po chvíli jdeme zpátky dolu. Jeste na skalách pod vyhlídkou míjíme dvojici, kdy kluk pomáhá pokládat nohy na správná místa úplne vystrasené nebo unavené holce. Postupují dolu rychlostí 1 m/min.. Terén tu sice je trochu nárocný, ale vubec ne nebezpecný, coz dokazuje to, ze se nebojím. O dost níze pak jeste potkáváme pouze rusky mluvící tlustou paní, která se nás neodbytne ptá, jak je to jeste daleko k vrcholu. Odpovídáme jí cesky, ale moc si nerozumíme. Je z dalsí lodi, která priplula po nás.

Rád bych navstívil jeste jeskyni, která prý na ostrove je, ale nikde k ní nevedou cedule, v letácku, co jsme dostali, o ní není zmínka, v informacním centru zrovna nikdo není a Danusce se stejne nechce. Zkousím to chvilku sám podle rady jednoho hlídace parku podél pobrezí, ale brzy to vzdávám. Ve zbytku casu se znovu koupáme, po hrebenech vln jezdíme rychle ke brehu.

schody na vyhlídu na ostrove Mae Koh, Danuska

Ve 13:00 nás longtaily vezou zpet k lodi, kde (podle programu) má být obed behem kotvení. Obed opravdu je, navíc chutný a veliký, ale behem plavby. To má tri následky - za prvé, nemáme cas sledovat krásné ostrovy, mezi nimiz proplouváme, za druhé, delá se nám trochu spatne, nebot lod se v sílícím vetru houpá víc a víc, za tretí, na dalsí výstup jdeme s plnými zaludky.

Zakotvujeme u dalsího ostrova a znovu presedáme do longtail boatu. Tentokrát to nejde tak hladce, nebot hladina se opravdu dost houpá. Nakonec se to darí a vsichni se postupne dostáváme na pláz. Ostrov, stejne jako ty ostatní, je opet skalnatý s ostre se zvedajícími skalními stenami. Z pláze vedou prudce nahoru zelezné schody. Tentokrát jako jedni z prvních pricházíme po mnoha a mnoha schodech az na vyhlídku - drevenou terasu zasazenou mezi ostrými skalami. Je odtud videt jak zpátky na nasi lod a blízké ostruvky, tak na druhou stranu, do vnitrozemí ostrova, kde je uzavrená vnitrní laguna. Má krásne zelenou barvu. Podmorským tunelem je spojená s morem, jak písí v pruvodci, takze má slanou vodu.

vnitrní laguna z vyhlídky na ostrove Mae Koh, Danuska

Fotíme se a opet velkým mnozstvím drevených a zelezných schodu scházíme dolu k lagune. Nesmí se v ní koupat, prý je to nebezpecné (skály, proudy a tak). Z dreveného mola vidíme spousty malých rybicek, které se splavávají, aby zbastily kousky chleba, co jim házíme do vody. Mezi nimi poklidne proplouvá a chleba ignoruje jedna veliká tuzkovka.

Potom se pres skalní hreben vracíme po schodech zpátky na pláz, kde zkousíme snorchlovat, ale ve zkalené vode není videt nic. A pak uz nás longtaily vezou na nasi lod a vyplouváme zpet k ostrovu Ko Samui. More je dost neklidné, fouká vítr a nase lod najízdí na vlny, príd se jí zvedá a padá dolu, pricemz rozstrikuje gejzíry vody, uzíváme si to prímo na prídi nebo na horní palube, tam se to kývá nejvíc. Kdyz se tak opírám o zábradlí, pripadám si jako morský vlk za boure. Ale ke konci plavby uz nám to opet hýbá zaludkem. Jedna Ceska se s námi baví, povídá nám, jak z Thajska pravidelne vozí velké mnozství levného oblecení a pak ho u nás prodává v sekáci.

V pul páté jsme zpátky v prístavu. Kdyz vystupujeme, nabízí nám vsem onen thajský fotograf talírky s nasimi fotografiemi, které vyfotil, kdyz jsme ráno nastupovali. My si to nekupujeme.

ryby ve vnitrní lagune na ostrove Mae Koh po vhození drobku

Rozhodujeme se, jak jet zítra do Bangkoku. Vcera nám ta paní, co nám prodala lístky na dnesní výlet, nabízela jízdenku autobusem do Bangkoku za 300 B pro jednoho, pricemz v cene je i cesta lodí z ostrova a doprava od prístavu Don Sak k autobusu v Surat Thani. Vyjde to jen o neco málo dráz nez cesta vlakem, a tak si ríkáme, ze to zkusíme. At uz nemusíme shánet zádné spoje a hlídat prestupy. Jdeme znovu do její kanceláre a ptáme se, zda je mozno zarezervovat si konkrétní místa. Ríká, ze ano, i kdyz se netvárí presvedcive. Vybíráme si místa v horním patre (autobus má být dvoupatrový) vpravo zcela vpredu. Ona kamsi telefonuje a na lístek nám pripisuje jakási císla, která prý znamenají ta dve místa. Nase predchozí zkusenost se soukromými autobusy nás mela varovat. Stejne tak nás melo varovat to, jak nám takhle paní slibovala peknou snídani na lodi a pak jsme meli susenku. My tato varování ignorujeme. Pojedeme tedy nocním autobusem.

Je asi pet hodin a my jdeme jeste na nákupy. Dlouho procházíme obchudky, pak dlouho vybíráme a nakonec kupujeme dva ony z boku trojúhelníkové thajské polstáre, které jsme prvne vyzkouseli tady na ostrove na plázi Northern Chaweng a které nám pripadají tak vhodné pro ctení a tolik thajské. Danuska se snazí usmlouvat cenu, ale nejde to (resp. jen asi o tri procenta); opet se ukazuje, ze na nekterých místech a o nekterém zbozí je samozrejmostí smlouvat, jinde to naopak nejde a cena je víceméne daná. Polstáre nastestí nejsou prílis drahé. Jsou ale veliké a tezké. Odted budeme vypadat jako vánocní stromecky, az pujdeme se vsemi nasimi vecmi.

Na trznici u mola obcházíme stánky a nemohu si nic vybrat. Nakonec donutím Danusku, aby mi neco vybrala, sám si jdu sednout ke slolku a cekám, cím me prekvapí. Vsadila nakonec na jistotu a prinásí mi klasickou thajskou polévku, jindy výbornou, tentokrát ale hrozne okorenenou. Zajídáme to palacinkou s banánem a cokoládou a zapíjíme dvema banánovými sejky. Usínáme docela pozde.

výdaje

nákupy, presun do Bangkoku

Dopoledne vyuzíváme na asi poslední nákupy. Po dlouhém rozhodování nakonec kupuji DVD Terminatora, které me uz pár dní láká. Je jasné, ze to je víceméne pirátská kopie. Tesím se nejvíce na nepouzité scény. Abych mel jistotu, ze DVD obsahuje to, co je na obalu napsáno, nechávám si ho v prodejne pustit. Vypadá to dobre, objeví se menu, v nem je i kolonka "deleted scenes", zkousím pustit kousek filmu, hraje to. Dobrá, beru to. (Pozdeji v Cechách se ukázalo, ze "deleted scenes" vedou jen na krátký reklamní sot na Terminatora, takze se mi koupe pirátského DVD prílis nevyplatila. Dobre mi tak. Nicméne film tam je celý, dokonce volitelne i s thajskými titulky. :-)

dárecky z Thajska - na posteli v Seaview guesthouse

V nasem pokoji rozkládáme vsechny dárky pro sebe i ostatní, co vezeme domu, a fotíme je. Pak jdeme znovu ven.

Kousek od naseho ubytování kupuji na ulici mýdlo vyrezávané do tvaru kvetu, ulozené v krabicce. Prodavac je zároven výrobce a mýdlo vyrezává krátkým nozíkem prímo u svého prodejního stolku. Je to moc hezké, to bude pekný dárek pro maminku. Na prevoz nasich polstáru kupujeme jeste dva velké cerné igelitové pytle. Behem techto nasich pochuzek deláme velký kseft stánkarce, která na struhadle strouhá velkou kostku ledu, vzniklou tríst dává do kornoutu a ochucuje to stávou dle výberu a salkem. Kazdý si postupne dáváme tri porce, kazdou na jiném míste - vzdy, kdyz tu stánkarku s pojízdným vozíkem potkáme.

Divná majitelka naseho penzionu nás vyhazuje uz v 11 hodin, tak si batohy necháváme v "nasí" cestovce - u té paní, co nám prodala lístky na vcerejsí výlet i na autobus do Bangkoku. Jeste chodíme po meste, Danuska v odlehlé trznici kupuje po dlouhém vybírání dve batikovaná tricka (jedno pro Evcu). Chvíli trávíme také v jednom obchode s bambusovým nábytkem, který se nám velice líbí. V malém bufetu obedváme, pak si vyzvedáme batohy a vyrázíme na dlouhou cestu do Bangkoku.

Ve ctvrt na tri nastupujeme do místního autobusu; po ctvrt hodine vyjízdíme. Autobus nás veze asi 8 km do vedlejsího prístavu Thong Yang, kde presedáme na trajekt. Unavení plujeme trajektem do prístavu Don Sak (odkud jsme pred pár dny vyplouvali plni ocekávání na Ko Samui), kde máme presednout opet na autobus. Jestli jsme cekali, ze o nás bude postaráno, kdyz uz máme ten sdruzený lístek, mýlili jsme se. Po vystoupení z trajektu musíme sami oslovit ridice nebo asistenta u jednoho z místních autobusu, jestli tohle je ten správný. Ukazumeme mu pritom své lístky. Ríká, ze ano. Nastupujeme tedy. Autobus nás veze do Surat Thani, kde zastavuje pred cestovní kancelárí. Ale co to? Ne pred tou správnou! Marne se snazíme presvedcit ridice, ze nás má zavézt pred tu správnou cestovku. My a jeste dva dalsí cestující máme lístky pro jinou spolecnost.

Jsme proste nekde jinde a na nase nastvané obliceje tu nejsou vubec zvedaví. Ptáme se tedy pokorne, zda by nám neporadili, kam máme ted jít. Na mape, co máme v pruvodci, se neorientují, ale ukazují nám, kudy. Jdeme tedy podle jejich instrukcí. Asi po kilometru pricházíme k té správné cestovce. Hurá, snad problémy skoncily. Odtud by uz mel jet autobus prímo do Bangkoku. Omyl!

Uvnitr ukazujeme lístky. Berou nám je. To se mi nelíbí a ríkám, ze máme rezervovaná místa, coz jim ukazuji také na tech lístcích - je tam poznámka perem. Tvárí se, jako ze nevedí, o co jde, ale opisují ta dve císla sedadel na prázdný papírek a ten mi dávají. Hm, tak to uz nevypadá dobre.

Cekáme a po chvíli nám ríkají, ze nás dva vezmou dodávkou na jiné místo, odkud pojedeme. Nasedáme tedy do dodávky a jedeme. Jsme u jakési úplne jiné cestovní kanceláre, v ruce máme uz jen papírek s dvema císly a cekáme. Je sedm hodin, kdy má nás autobus odjízdet, ale my stále cekáme. Ceká tu nastestí jeste víc lidí. Se zpozdením nás spolu s ostatními vezou dalsími dodávkami na dalsí místo pred jeste jinou cestovku, kde konecne nastupujeme do V.I.P. autobusu. Jednomu Thajci pritom ukazuji svuj lístek s císly rezervací a ríkám mu, ze máme rezervovaná tato místa. Nevím, jestli mi rozumí, lístek mi ale bere.

Jdeme k nasim místum a samozrejme tam uz kdosi sedí. Ríkáme jim, ze máme tato místa rezervovaná. Jsou to mladí západní turisté, kluk a holka. Zvláste ten kluk nehodlá své místo uvolnit. Chtejí videt nase rezervace, ale my uz nemáme nic. Hádáme se s nimi, hádáme se i s Thajkou ze spolecnosti, která provozuje tento autobus, ale je to marné. Ta Thajka ríká, ze zádné rezervace nejsou mozné, nacez ten kluk ríká, ze tedy to své místo v zádném prípade neuvolní, v cemz ho ta Thajka podporuje. Po dlouhé hádce odcházím nanejvýs nastvaný s Danuskou o patro níz, kam nás posílají. Vypadá to, ze uz nebudeme sedet ani vedle sebe, ale jakýsi hodný pán si presedá a umoznuje nám tak sednout si spolu.

Príjemné je, ze prestoze sedíme za nekým, máme dost místa na nohy. To je první autobus, který jsem kdy zazil, kde má kazdý dost místa na nohy. Nevím, co znamená zkratka V.I.P., ale autobusy takto oznacené jsou vhodné i pro dlouhé lidi, jako jsem já.

Vyjízdíme v pul osmé. Poustejí Ramba II od pulky, potom Ramba I (od zacátku). Oba filmy jsou sice v anglictine, ale potichu a s thajskými titulky. Takze Danusce septám, co tam asi zrovna ríkají, nebot ty filmy dobre znám. Následuje film Lost in space, coz uz nesledujeme a usínáme. Na první nocní zastávce prekracuji spící Danusku a trochu se venku procházím a protahuji. Své rivaly o místo nevidím, coz je dobre, musel bych se na ne mracit. Pak jedeme dál.

výdaje

Wat Traimit, Muzeum královských lodí, presun na letiste, odlet z Thajska

Toto je nás poslední den v Thajsku. Pozde vecer poletíme domu.

V autobuse, kterým jedeme do Bangkoku, se nám darí trochu spát. V 5:30 ráno nás autobus nemilosrdne vyklápí do tmy ctvrti Banglamphu, kde jsme bydleli první dny v Thajsku. Známe to tu dobre. Usedáme k rece, kde za rozbresku snídáme. Pritom vymýslíme program dne. Po rozednení nasedáme do autobusu c.53 a jedeme k vlakovému nádrazí Hualampong. Trochu nás mate, ze jedeme jinudy, nez jsme zvyklí. Také musíme v jednu chvíli vystoupit (konecná) a prejít do stejnocíselného autobusu stojícího pred námi, který vyjízdí na trasu. Jízdenka nám ale platí dál a u vlakového nádrazí nás ochotná paní pruvodcí upozornuje, ze jsme na míste.

V osvedceném policejním domku blízko nádrazí s nápisem Railway Police Service Center opet necháváme batohy a pytle s polstári. A muzeme jít volne.

zlatý Buddha ve Wat Traimit

Jsme ted starí zkusenáci, vsechno známe, vsechno víme. Vydáváme se do blízkého Wat Traimit podívat se na dalsí významnou sochu Buddhy. Tato socha je ze Sukothajského období, ale pritom nemá nic z priteplených tvaru, kterými se sochy té doby vyznacují. Oblicej téhle se mi velmi líbí a opravdu mi pripomíná Keanu Reevese z filmu Malý Buddha. Co vsak ciní tuto sochu vyjímecnou, je materiál. Je to nejvetsí socha z ryzího zlata (zlato je i uvnitr, nejen na povrchu), podle váhy zlata se hodnota odhaduje na 14 milionu dolaru. Socha je pres tri metry vysoká a pet a pul tuny tezká. Odlita byla ve trináctém století a prevezena do Bangkoku byla ve stukovém obalu. Maskování proti krádezi bylo tak dokonalé, ze teprve v roce 1955 pri náhodném poskození povrchu behem dalsího stehování bylo pod vrstvou stuku objeveno zlato.

Socha se nám líbí, ale samotný Wat Traimit je nic moc a socha je navíc umístena jen v malé vedlejsí svatyni. Je tu také dost turistu, slysíme kolem sebe rustinu. Danuska ani nejde dovnitr a prohlízí si unikát ze dverí, takze se nemusí prevlékat do nálezite zakrývajícího oblecení.

Jdeme dál ulicemi a u stánku si dáváme dobrou nudlovou polévku. Danuska pak od paní prodavacky nekompromisne kupuje dve kovové lzicky, kterými jsme jedli, za 5 bahtu dohromady. Na památku - thajské polévkové lzíce mají totiz charakteristický tvar.

Máme jeste spoustu casu, a tak se vydáváme na prohlídku Muzea královských lodí (Royal Barge Museum), které je blízko mostu Phra Pinklao u ctvrti Banglamphu (na druhé strane reky). Ze silnice se do muzea jde mezi ploty po úzkých chodníccích a lávkách pres malé vodní strouhy, semtam ukazuje správný smer sipka. Radeji se po ceste ptáme, zda jdeme dobre - ano. A po chvíli jsme tam. Za moznost focení se tu priplácí, coz nedeláme, takze nefotíme. V muzeu je vystaveno nekolik dlouhých úzkých královských lodí, kderé si díky rekonstrukci zachovaly podobu, jakou mely za Ramy I. Nejdelsí z nich jsou dlouhé kolem ctyriceti metru a krásne zdobené. Napr. jedna z nich má vysokou stíhlou príd, zakoncenou mnoha hadími hlavami Nágu. Na videu sledujeme krátký film o výrobe a rekonstrukci lodí, i ukázky ze skutecné královské plavby. Prastaré lode jsou velmi krehké a dnes vyjízdejí jen pri mimorádných prílezitostech (naposledy vypluly v roce 1987 pri prílezitosti 60. narozenin krále).

Vracíme se k rece, cestou si kupujeme sejky, prvne jahodové - chutnají velmi dobre. Je horko, jdu jen v kratasech bez tricka. Nekteré Thajce pohled na mou vysokou svetlou postavu ocividne prekvapuje. Az Danulka odhalí pravý duvod - oni nejsou chlupatí.

Pomalu brckem usrkáváme sejky a precházíme most Phra Pinklao, címz se dostáváme opet do nasí staré známé ctvrti Banglamphu. Porád máme spoustu casu, a tak procházíme známé ulice, rozhlízíme se, kupujeme a jíme ovoce. V antikvariátu si kupuji dve knízky od Arthura Haileyho - The Final Diagnosis a Overload. Na nejznámejsí ulici v Banglamphu - na ulici Khao San - potkáváme jakéhosi snad Inda, který nás oslovuje s tím, ze nám predpoví budoucnost. Má charismatický zjev a vypadá, ze by to opravdu umel. Presvedcuje nás o své duveryhodnosti velmi zajímave - ríká: "How can you trust me? I'll tell you your mother's name..." (tj. "Jak mi muzete verit? Povím vám jméno vasí matky...") a tak podobne. Já odmítám s tím, ze svoji budoucnost znát nechci. Jeste neco ríká, jako ze mi poví neco jiného, treba minulost, ale to uz odcházíme.

Po nekolika hodinách strávených takto ve ctvrti Banglamphu nasedáme opet na expresní lod, která je stále nejpríjemnejsí dopravou po Bangkoku (bohuzel ale reka nevede vsude), a jedeme zpátky co nejblíze k nádrazí Hualampong, zbytek docházíme pesky. V policejní stanici si vyzvedáváme batohy. Na nádrazí si Danuska kupuje sandále (vymenujeme kvuli tomu jeste 2 dolary - s tím nám bahty dosly presne), sprchujeme se, chvíli cekáme a potom s velkou casovou rezervou jedeme vlakem na letiste.

A jsme tu. Na letisti Don Muang. Tak ted uz nás snad zádný problém nezastaví a odletíme domu. Zvládli jsme to, máme mesícní pobyt v Thajsku za sebou, úzasný pobyt v úzasné zemi, nabitý událostmi a zázitky. Mesíc neporovnatelný s jinými mesíci, prozitými doma, kdy se za tu dobu témer nic nestane. Doma mesíc utece jako nic, tady v Thajsku máme pocit, ze jsme tu byli mnohem déle. Opravdová chvíle na ohlízení se zpátky nastane ale az doma. Ted nám zbývá porádne zabalit zavazadla, pripravit si doklady a nastoupit do správného letadla.

Cekáme dlouho, protoze letadlo letí az nekdy o pulnoci. K odbavení jdeme co nejdríve. Thajka, co nám má vydat palubní lístky, se nás ptá, zda bychom byli ochotni letet drívejsím letadlem pres Frankfurt, namísto nasím pres Zurich, které bude prý dost plné a oni se mu takto snazí ulehcit. Souhlasíme, dokonce jsme rádi, budeme doma drív a nebudeme ted muset cekat. Thajka nám vysvetluje, ze ve Frankfurtu na nás budou u terminálu, ke kterému priletíme, cekat jejich zamestnanci a postarají se o nás. Platíme kazdý jeste letistní poplatek 500 bahtu (o této taxe jsme vedeli uz z Cech, upozornili nás na ni pri prodeji letenek - nedá se zaplatit predem, musí se platit az na míste pri odletu).

A pak uz letíme z Thajska na západ, do Evropy.

výdaje

prestup ve Frankfurtu, prílet do Prahy, príjezd domu

Vse jde hladce a po dlouhém letu pristáváme ve Frankfurtu. U východu z terminálu na nás opravdu ceká zamestnankyne Thajských aerolinií, má nase jména a posílá nás k letu Lufthansy do Cech.

Tam nás ale ceká nemilé prekvapení. Nemáme puvodní letenku (tu nám odtrhla ta Thajka u odbavování jeste v Thajsku) a zádnou jinou jsme nedostali. Rezervace je potvrzená, ale bez letenky nás do letadla nepustí. Od terminálu nás posílají do centrály Lufthansy, kde se dostáváme do krízku s neochotnou zamestnankyní Lufthansy, kterou bych já, být tam séfem, vyhodil. Ríká, ze nás problém není její problém. Nakonec bere do ruky ten telefon a volá do centrály Thajských aerolinek, kde to ale nikdo nebere. Situace vypadá tak, ze nikam nepoletíme, kdyz prichází telefax, potvrzující platbu Lufthanse od Thajských aerolinií. Vse je od té chvíle v porádku, paní nám vydává letenku a my letíme do Cech. Let je tak krátký, ze nedostáváme krome pití zádné jiné obcerstvení.

Na letisti cekáme, zda vyjedou vsechna nase zavazadla. Hurá, batohy i polstáre jsou tady. Voláme k Dane domu a pak cekáme. Po chvíli prijízdí Pavel - Danin brácha a veze nás domu.
 
 
 
 

schematická mapka Thajska s hlavními místy, která jsme navstívili behem druhé cesty

Obsah

Druhý díl cestopisu pojednává o nasem druhém mesícním putování po Thajsku ve dvou, od 20.10.2004 do 16.11.2004.

Ani v tomto díle se nesnazíme napsat pruvodce Thajskem. Presto, stejne jako v díle prvním, uvádíme mnoho praktických informací, ceny ubytování, dopravy, potravin apod..

U kazdého dne deníku uvádíme znovu vsechny výdaje, které jsme meli. Pokud první sloupecek tabulky s výdaji obsahuje "J:" nebo "D:", jedná se o výdaj jen jednoho z nás (napr. dárek domu, limonáda, kterou ten druhý nemel), ostatní výdaje jsou spolecné.

Znacka B za cenami znamená samozrejme opet bahty [báty], thajskou menu. V dobe nasí druhé cesty byl pomer bahtu ke korune asi 1:0,66 (cili 10 B = 6,60 Kc). (Výmena probíhala pres dolary, kurzy byly asi 1:27 pro korunu, 1:41 pro baht.) Situace se pro nás Cechy od jara 2002 zlepsila, tenkrát byl pomer bahtu ke korune asi 1:0,84.

Deník jsme si vedli opet behem cesty, nekteré dny jsem psal já, nekteré Dana. Finance jsem vedl samozrejme zase já.

Po nasí první ceste do Thajska, která se uskutecnila na jare 2002, jsme hledali dalsí zemi, která by nás zaujala a kam bychom mohli jet. Lec Thajsko nasadilo latku prílis vysoko a zádná jiná zeme na ni nedosáhla. Zacali jsme tedy uvazovat o tom, ze bychom najednou navstívili Thajsko a okolní zeme. Procetli jsme nekolik cestopisu, díky cemuz se okolní zeme postupne scvrkly na návstevu Angkor Watu v Kambodzi, a i ten jsme nakonec vynechali. Rozhodli jsme se tedy jet znovu ciste do Thajska, tentokrát na podzim, po období destu, ale trochu pred sezónou, od pulky ríjna do pulky listopadu.

Pro let jsme vybrali ukrajinskou leteckou spolecnost Aerosvit, u nich letenky stály i s poplatky 15 tisíc na osobu. Na Thajském velvyslanectví jsme si bez problému porídili vízum, koupili jsme pár cestovních seku, nejaké dolary jsem mel také uz doma.

Náhodou zrovna vysel ceský Lonely Planet o Thajsku, takze jsme ho koupili, abychom meli co nejcerstvejsí informace. Zdá se mi zhruba stejne dobrý jako Rough guide, který jsme uz meli z minulé cesty. Na nekterých místech se tyto dva pruvodci dobre doplnují. Trochu víc nám prirostl k srdci Rough guide, ale to muze být tím, ze to byl nás první pruvodce Thajskem.

Ockování proti brisnímu tyfu, které jsme podstoupili pred první cestou, vydrzí na tri roky. To akorát dobre vyslo, takze jsme se nemuseli nechávat preockovat. Stejne tak nám stacilo i puvodní ockování proti zloutence A a B, to vydrzí jeste déle. Antimalarika jsme se rozhodli tentokrát nebrat. Dane z nich bylo tenkrát trochu spatne, navíc v malarických oblastech budeme jen minimálne.

Ted uz jsme vedeli, ze nemá cenu tahat s sebou do Thajska veci, které se dají nejméne stejne dobre a levne koupit tam. Tak jsme treba i koupi repelentu odlozili az do Thajska a krome tycinek Twiggy jsme nepribalili zádné jídlo. Naplánoval jsem si, ze i polarizacní filtr na objektiv koupím az v Thajsku. Stan jsme nechali doma, vzali jsme si jen malé, asi pulkilogramové spacáky na prikrytí v chladnejsích oblastech.

Váhu batohu jsme tedy výrazne snizovali. Jen muj nový objektiv vází asi o pul kila víc nez ten starý. Váhal jsem, zda s sebou táhnout stativ. Nakonec jsem ho vzal.

Za zdravotní pojistení mi opet poslouzilo mé pripojistení ke karte VISA, Dana mela znovu stedré pojistení od práce.

Narozdíl od minulé cesty jsme si tentokrát vytvorili velice presný cestovní itinerár. Sestavil jsem tabulku, kde jsem ke kazdému dni napsal, co budeme delat, kde a zhruba za kolik budeme spát, na které stránce v pruvodci (s sebou jsme vzali jen Lonely Planet) se o tom míste píse, v kolik, za kolik a cím ten který den nekam prípadne pojedeme. Na internetu jsem nasel i aktuální jízdní rády thajských vlaku. Takovéto plánování predem nám napríklad zajistilo, ze na nekterých místech nebudeme o víkend, kdy by tam bylo nejvíc turistu. Na druhou stranu jsme uz vedeli, ze do Bangkoku se musíme vrátit tak, abychom mohli pred odletem navstívit víkendové trziste Chatuchak.

let do Thajska, prestup v Kieve

S ukrajinskou spolecností Aerosvit letíme letadlem Boejing ráno v 9:05 na nasi druhou cestu do Thajska. Let s prestupem v Kieve probíhá hladce. Nemile me prekvapuje, ze v ukrajinských letech prevládají stevardi nad letuskami. Jídla je nemnoho, ale jinak nijak netrpíme, tedy krome nepohodlí. Kdyz se vecer setmí, nedarí se nám usnout ani na chvilku.

V jednu chvíli prekvapene zjistujeme, ze nás týdny pripravovaný a peclive rozepsaný plán cesty má jednu vadu - do Thajska nepriletíme ráno 20. ríjna, ale 21. ríjna! Jak jsme to mohli prehlédnout? Meníme tedy itinerár tak, ze na ostrovy pojedeme az o dva dny pozdeji. Tím získáme i jeden den navíc v Lopburi, kde byl nás puvodní plán trochu napnutý.

den 1 - ctvrtek 21.10.2004

prílet do Thajska, park Lumpini, vecerní procházka do Ratanakosinu

Do Bangkoku prilétáme nacas, tj. krátce po 3. hodine ranní. Odbaveni jsme behem chvilky, milá Thajka nás zve k prepázce,

skupinka cvicících ráno v parku Lumpini

která je urcena jen pro místní, ale zrovna má volno, tak proc by nás nechala cekat? Vse jde hladce. V automatu si meníme $20 na 810 B. Bereme si sandále a tricka. Vycházíme z klimatizované budovy a ocitáme se v bangkocké saune. Horko, vlhko a zvlástní, povedomá vune. Jsme v Thajsku!

Po chvilce hledání s pomocí jistého Svéda, co priletel do Thajska jiz poctvrté, nacházíme zastávku autobusu c. 29 u hlavní silnice. Autobus prijízdí za pár minut. Loucíme se se Svédem, který mírí rovnou do Banglamphu, a uz jedeme. Je to obycejný mestský autobus. Mladá pruvodcí od nás vybírá 2 x 5,50 B za cestu na Siam Square. Jsou ctyri hodiny ráno a v autobuse jede spousta lidí. Kazdou chvíli zastavuje a behem pár vterin se opet prudce rozjízdí. Je sotva cas na to, vystoupit a nastoupit. Casto se rozjízdí, uz kdyz nastupující polozí jednu nohu na schody. Zádné zdrzování. Takováhle efektivnost by v EU nebyla mozná.

Sledujeme na mape, kudy asi tak jedeme, a darí se nám vystoupit jen jednu zastávku za Siam Square. Pomalu jdeme pesky do Lumpini parku a ocitáme se v jiném svete. Je pul sesté ráno a park je plný cvicících a sportujících lidí vsech vekových kategorií.

dalsí skupinka cvicících ráno v parku Lumpini

Po skupinkách cvicí s kazetákem zcela bezostysne thai-chi a mnoho jiných cvicení. Jsou tu bezci. Mladí bezí, starí rychle jdou, jeste starsí sedí na lavickách a cvicí alespon rukama ci hlavou. V úzasu a obdivu tu trávíme pres dve hodiny. Kolem sesté se rozednívá. Povídáme si s jednou starsí Thajkou, jejíz muz zatím na lavicce cvicí, o tom, ze u nás by lidé takhle necvicili, natoz verejne. Ona ríká, ze tady je to zvykem, podporovaným vládou, která ví, ze sportovne aktivní clovek je zdravejsí. Pak jdeme dále parkem a sledujeme dalsí a dalsí nejruzneji zamerené skupiny, treba i dva Thajce cvicící sestavu s meci.

V jednu chvíli me vyvede z míry clovek, asi bezdomovec, který za námi jde uz asi deset minut, at zahneme kam zahneme, at se zastavíme, kde se zastavíme. Uz to nevydrzím a rázne mu vysvetluji, at jde jinam a nesleduje nás. Rekne OK a jde pryc. (Byl opilý, usmíval se a vubec mi prisel dost neskodný - pozn. Dany.)

Na trzisti v parku si kupujeme krájenou papáju a jdeme na skytrain, nadúrovnový vlak, kterým chceme jet k rece a pak lodním expresem do Banglamphu shánet ubytování. Jakýsi Thajec se nás ale ptá, kam jdeme, a pak nám radí autobus 47, který tam jede prímo, dovádí nás i na zastávku.

Milý krejcí pracuje celý den na cerstvém vzduchu.

To je rozhodne dobrá rada a za 20 min a 2 x 4 B jsme v Banglamphu. Procházíme ponekud prázdnou Khao San, stánkari teprve rozbalují - ovsem, není jeste ani 9 hod.

Ve vedlejsí zapadlé ulicce nacházíme Ranee´s guest house a za 200 B se ubytováváme v pokoji s vetrákem a postelemi. Akorát výhled nic moc, tesne pred oknem je vlnitý plech. Na spolecném záchode se sprchujeme a pak usínáme asi na 4,5 hod, navzdory tomu, ze za vlnitým plechem kdosi cosi hlucne staví.

Po probuzení jdeme ven. Khao San uz zije. Dáváme si thajské nudle, kupujeme vodu, repelent, ananas, pijeme sejky. Samozrejme se to tu od minula trochu zmenilo, ale atmosféra zustala stejná. Uzíváme si to. Na pamet mého prvního thajského jídla si na Khao San dávám znovu omeletu s rýzí. Vedlejsí ulicí pomalu docházíme do Wat Bowonniwet. Tam se s námi dává do reci jedna Thajka. Divíme se, ze psy a kocky tady vidíme zít spolecne ve zjevném souladu. Ríkáme jí, ze u nás psi obvykle kocky honí. Ona na to, ze v Thajsku také, ale tady v chrámu je mnisi vychovali ke vzájemné snásenlivosti. Pekne si povídáme, az vidíme, ze nám zavreli hlavní viharn. Prijdeme tedy zítra. Máme prý stestí, bezne chrám nebývá otevren, ale tento mesíc je 200. výrocí jeho zalození.

Wat Arun pri pohledu pres reku

Vecer sledujeme ve Wat Chana Songkhram, coz je chrám pres silnici naproti jiznímu konci Khao San, budhistické recitace mnisek a potom jdeme pesky k Wat Po, nebot poslední lodní expres nám s prehledem ujel. V parku Sanam Luang se na nekolika pódiích konají jakási vystoupení ruzných zpeváku a zpevacek, kapela zustává. Chvilku sedíme a posloucháme zvlástní thajskou hudbu. Domnívám se, ze slysíme klasické thajské lidové písne, zpívané známými osobnostmi. Na jiném pódiu pronásí dlouhou a celkem emotivní rec nejspís premiér, který je prý velmi bohatý.

Wat Po je zavrený, tentokrát nemáme takové stestí jako kdysi. Ale od reky fotíme pekne osvetlený Wat Arun, jehoz nocní fotku jsme jeste nemeli.

Pesky jdeme i zpátky. Trochu se v ulicích zamotáváme, ale nakonec pricházíme domu. Já jdu jeste na banana pancake. Po sprse a po krátké meditacce jdeme spát az kolem jedné ráno, casový posun delá své.

výdaje

divoká noc, prestehování, Wat Bowonniwet, jízda tuk-tukem, jízda vodním kanálem, nákupní stredisko Mahboonkrong

Usnuli jsme az kolem jedné hodiny po pulnoci. Nekdy v noci me najednou budí strasne hlasitá hudba, jako kdyby nekdo vedle pustil naplno kazeták. Cekám asi 10 min, jestli na toho opilce nekdo nevlítne, pak vstávám a jdu sám. Hluk jde z vedlejsího pokoje, kde si bílý pár pustil pres bedýnky diskmana. Na mou zádost to zeslabují, ale kdyz jsem pak zpátky v pokoji, vypínají to úplne. To je dobre, jinak bych snad znovu neusnul.

po 2,5 letech zpátky v Green Guest Housu

Navzdory predsevzetí, ze vstaneme nekdy kolem pul osmé, vstáváme az po desáté. V Ranee's Guest House opozdene snídáme vegetariánskou polévku. S batohy na zádech, tezsími o pár mravencu z pokoje, se odhlasujeme a jdeme se na dalsí noc ubytovat do naseho známého Green Guest Housu, který je sice trochu bokem, ale je o neco levnejsí, trochu lepsí a je tam klid. Volno mají, jsme i na stejném patre jako minule. Od minula se zmenil k lepsímu - zvenku je nove omítnutý a natrený (konecne na zeleno), pokoje jsou vymalované, okna jsou nová, plastová.

hlavní cedí v chrámu Wat Bowonniwet

Pak jdeme na prohlídku chrámu Wat Bowonniwet, který nám vcera zavreli. Vstupujeme do malého viharnu, sedáme si a chvíli tu zustáváme. Moc se mi líbí posvátná, milá a ohleduplná atmosféra. Po chvíli procházíme dvermi do sousední svatyne s lezícím Buddhou. Poustejí tu z DVD potichu recitace braní útociste ve trech klenotech a mozná i etická predsevzetí. Sedíme tu chvíli. Je klid, Thajci pricházejí vzdát úctu Buddhovi a pomodlit se. Prohlízíme si pak jeste zbytek chrámového komplexu, napr. duté cedí na vyvýsené terase a svatyni s dvema velkými sochami Buddhy za sebou.

Kdyz jsme vysli ze svatyne ven, dává se s námi do reci jakýsi Thajec, kterého podezrívám, ze je tuk-tukár, protoze nám porád vnucuje jet nekam tuk-tukem, ze je to dnes levnejsí, protoze tuk-tukári mají od vlády zdarma benzín. Namaloval nám do mapy asi tri místa, která urcite musíme navstívit: Stojícího Buddhu, Stastného Buddhu a krejcovskou dílnu s nejlepsím a nejlevnejsím hedvábím v Bangkoku. (Co je to za zvyk, cmárat lidem do mapy?)

stojící Buddha ve Wat Indraviharn

Pak odesel. Vydáváme se na ulici, kde na nás dotírá velmi neodbytný tuk-tukár. Já od nej odcházím, o tuk-tucích a jejich ridicích jsme preci slyseli dost na to, abychom s nimi nikam nejeli. Dana je ale prílis zdvorilá. Hucí do ní a i já se musím vrátit. Je prý dnes buddhistický svátek. Musíme navstívit Stojícího a Stastného Buddhu, kterí jsou práve jen dnes prístupní. Vse za 10 B na osobu, dnes je od vlády zdarma benzín.

Dostal nás. Jízda tuk-tukem je zábavná, v otevreném rachotícím malém vozítku se proplétáme hustým provozem k první zastávce, Stojícímu Buddhovi ve Wat Indraviharn. Stojící Buddha je opravdu velmi vysoký a priblizne také tak osklivý. Zajímavejsí je, ze v chrámovém komplexu pod ním prodávají babky ptácky v kleci k vypustení, s nápisem v anglictine na veliké ceduli, který prelozený zní asi takto: "Daruj svobodu a navzdy si tak zajisti stestí a dobrý osud." Podivná zivnost, navíc na pude buddhistického klástera.

tuk-tuk, kterým jsme jeli

Stastný Buddha je zavrený, zrovna se tam modlí mnisi. Vidíme jen malou, velmi nezajímavou sosku venku. Znovu nasedáme a po chvilce zastavujeme u výrobny dámských a pánských spolecenských obleku. Tuk-tukár nám naznacuje, ze máme jít dovnitr. Vstupujeme, i kdyz víme, ze nic chtít nebudeme. Deláme to pro ridice, dostane prý za nás kupon na benzín. Ubezpecuje nás, ze ho dostane i v prípade, ze si nic nekoupíme. Tak jo, proc ne? Za levnejsí jízdné nás povozil po místech, která bychom jinak nenavstívili, a sveze nás pak az do naseho cíle, kterým je Siam Square.

V dílne vysvetlujeme, ze nic nechceme a ze jsme vesli jen kvuli tomu, ze to po nás chtel nás tuk-tukár. Mladému prodavaci to nijak nevadí a ptá se nás, odkud jsme. Zbozí nás ale opravdu nezajímá a po chvíli odcházíme. Ridicova nálada se vsak zásadne zhorsila. Beze slov nás odvází nikoliv na Siam Square, ale k blízké zastávce kanálové dopravy, odkud si tam prý muzeme dojet. Kupon nedostal, nebyli jsme tam prý dostatecne dlouho. Docházím k záveru, ze není zádná vládní akce na podporu tuk-tukáru a ze byl smluvený s tím clovekem z chrámu Wat Bowonniwet. Presto jsme na tom vydelali. Jízda tuk-tukem nás bavila, videli jsme Stojícího Buddhu a opravdu po nás chtel jen tech deset bahtu od kazdého. Tuk-tukár odjízdí a my scházíme ke kanálu na zastávku lodního expresu.

lodní expres na vodním kanále

I v této veci na tom vydeláváme. Cesta lodí po kanálu je vzruso. Mysleli jsme si, ze kanály v Bangkoku jsou uz neprujezdné. O vetsine je to pravda, tenhle se ale jeste pouzívá. Jedeme velmi rychle a vytváríme obrovské vlny, které se trístí o betonové steny kanálu. Míjíme se s protijedoucími lodemi. Vidíme navíc, jak se zije podél kanálu. V jednom míste dovádí ve vode nerusene skupinka detí.

Ochotní spolucestující nám ríkají, kdy máme vystoupit. Míríme k nákupnímu centru Mahboonkrong. Cestou se stavujeme v zapadlé ulici na nudlové polévce a rýzi. Prodavac je moc milý. Vubec neumí anglicky. Dana mu zkousí thajsky ríkat, ze nejí maso, a on jí dává jen to, na co si ukáze.

Nákupní centrum Mahboonkrong je zivým dukazem jiné zivotní úrovne v Thajsku. V supermoderne vybaveném obrovském mnohapatrovém komplexu je neuveritelné mnozství obchodu a zbozí. Oblecení v nejruznejsích kvalitách a cenách od levného po takové, které je i na nase pomery velice drahé. Celé jedno krídlo plné malých obchudku ci jen prodejních pultu s mobilními telefony. Nákupní stredisko pripomíná obrovské moderní trziste a pretéká Thajci, kterí jsou casto oblecení podle poslední, leckdy i evropské módy.

moderní Bangkok u nákupního strediska Mahboonkrongu; dole domek duchu

Je tu samozrejme McDonald, KFC, multikino a thajské restauracky. My kupujeme ve fotopotrebách polarizacní filtr na muj nový objektiv, který by me u nás stál podstatne víc, a pet filmu na diáky. Ceny fotáku jsou tu nizsí nez u nás a mají i nejnovejsí modely, které se v EU jeste neprodávají. Venku si pak v McDonaldovi kupuji double cheesburger a jím ho, zatímco Dana fotí dum duchu patrící k tomuto obchodnímu centru.

Pak jdeme do blízkého domu Jima Thompsona, cestovatele, který mel rád thajskou kulturu a dum postavil a vybavil v tradicním thajském stylu. Máme stestí, pricházíme 5 minut pred poslední prohlídkou. Pruvodkyne je milá a umí pekne anglicky, na Thajku má neobvykle dobrou výslovnost. Dum je celkem hezký, vse je ze dreva, obklopený je peknou zahradou. Ve vetsine vnitrních prostor se vsak nesmí fotit.

Zpet do nasí ctvrti se vezeme opet lodním expresem po kanálu. Jezdí ted vecer snad v minutových intervalech. Vystupujeme na konecné u Golden Mount, tam, kde jsme predtím nastupovali. Setmelo se. U krizovatky kanálu, kde se lodní expresy otácejí, si dáváme varenou kukurici.

Chceme jít kolem Památníku demokracie do Banglamphu, kdyz se s námi dává do reci thajský ucitel anglictiny.

stylový thajský dum Jima Thompsona

Hovorí asi 15 minut vásnive o tom, jak je dnes výhodné jet nekam tuk-tukem, ale jenom vládním (maluje nám na papír znaky, podle kterých poznáme vládní tuk-tuk). A je prý potreba se zastavit v dílne na výrobu obleku, ale pouze v jedné, a to na druhé strane mesta (rozhodne jiné, nez jsme byli my). Urcite prý tam musíme jet, protoze tam nekde budou k videní také zápasy v thajském boxu zdarma. Vysvetluje nám, jak vláda zkoumala, co zahranicní turisté mají nejradeji, a vyzkoumala, ze to jsou kvalitní spolecenské obleky. Proto dává dnes zdarma benzín tuk-tukum, kterí zavezou turisty do jednoho konkrétního podniku na výrobu spolecenských obleku. Zní to velmi podezrele. Je to výmysl nebo ne? (I kdyby ne, co je to za vládní akci? To smrdí korupcí na sto honu.) Ale tuk-tukár to není, podle mluvy by to opravdu mohl být ucitel anglictiny. Mimochodem, o údajném dnesním buddhistickém svátku nic neví.

No, kazdopádne uz na jeho doporucení nedáme a jdeme pesky domu. U Khao San si dávám kokosový sejk. Po deváté hodine zaléháme, ale je to divná noc. Nemuzeme spát, asi stále casový posun. Nekdy po pulnoci jde Dana tajne ven koupit ananas. To, ze jde sama, jí umoznuje zastavit se u místa, které jsme videli uz dopoledne, u Thajce, který z tenkých plátku dreva vyrábí motýly a jiné figurky hmyzu a zvírat. Kupuje od nej motýla, kterého pak celý dalsí pobyt nosí tajne v batohu, aby mi ho dala k Vánocum. (Nemám o tom tusení, takze motýl není zahrnut ve výdajích.) Vrací se zpátky na pokoj a krmí me ananasem. Pak usínám, ale stejne spíme oba spatne, casto se budíme.

výdaje

presun do Phimai s prestupem v Khoratu, vecere v Bai Teiy

telefonní centrála v informacích na nádrazí Hualampong

Po témer probdelé noci vstáváme cile ve 3/4 na 8, vracíme klíc a jdeme na autobus c. 53. Samozrejme ze cekáme na spatné strane ulice, a kdyz autobus prijel, pruvodcí nás posílá na druhou stranu. To uz prece známe. Na nádrazí Hualampong se jede pres konecnou, kde se musí vystoupit a prejít do prvního autobusu v rade cekajících. Trasa autobusu nejspís není stejná v obou smerech. Obycejný vlak 3. trídy nám jede za pul hodiny, a tak jeste na trznici poblíz nádrazí snídáme.

Vlak je to skutecne ten nejobycejnejsí, dokonce ani není místenkový, takze lidé i stojí. Je vsak cistý a príjemný, jen lavice s operadly jsou drevené, coz si uvedomujeme silneji ke konci cesty. Nejprve projízdíme dlouho Bangkokem a blízkým okolím, stejne jako pri ceste na sever. Nakonec se ale od severní vlakové trate odpojujeme a míríme na severovýchod. Cesta probíhá dobre, vlakem procházejí prodavaci s jídlem, obdivujeme krásne upravená nádrazícka. Po 5 a 1/2 hod prijízdíme na cas do Nakhon Ratchasima, cili Khoratu.

Uhodnete, k cemu slouzí tahle budova? I my na to prijdeme az pozdeji behem nasí cesty.

Khorat je pro nás jen prestupní místo. Cestou na autobus zastavujeme v jednom chrámu, kde práve zacíná ceremoniál na pripomenutí výrocí smrti Ramy V. Skupinka tanecnic v tradicních kostýmech predvádí ukázku klasického thajského tance. Dojídáme velkou porci jídla, které nám pripravili ve stánku pred chrámem, a docházíme na autobusový terminál c. 1. Za chvilku uz jedeme rozvrzaným s malými mezerami mezi sedadly autobusem smerem na Phimai, nás cíl. Vedle nás sedí veselí drobní muzíckové, pripomínají nám Krováky.

Se setmením jsme v cíli. Hned po vystoupení se s námi dává do reci milá mladá Thajka. S její radou a s pomocí dalsích ochotných Thajcu nacházíme zastrcený Old Phimai Guest House a dostáváme snad poslední pokoj pro dva, kdyz tesne pred námi prichází vetsí skupinka turistu, kterí si navíc pokoje zamluvili predem. Po sprse na klasickém kombinovaném záchode jdeme na veceri do restaurace Bai Teiy, kde si Danuska domlouvá vegetariánskou verzi Fried Phimai Noodles, ale nevychází to úplne, jsou v tom susené krevety.

v restauraci Bai Teiy

Jinak je to výborné. Restaurace je podle pruvodce oblíbená a my chápeme proc. Moc pekné prostredí pod strechou, ale se stranami otevrenými do klidných phimaiských ulic, velké porce, velký výber, dobré jídlo a milá obsluha.

Khmerské památky nejsou v noci nasvícené. Skoda. Procházíme malým vecerním trzistem a kupujeme si cosi, co vypadá jako varená japka. O chvíli pozdeji se dovídáme od jedné paní kousek vedle u stolu, která nám navíc dává ochutnat kokosovou oplatku, ze je to zvlástní odruda sladkých brambor. V guest housu na terase si namácíme nasládlé brambory do kokosové omácky, kterou jsme k nim dostali, a celkem si pochutnáváme. Opravdu to trochu pripomíná jakési vláknité brambory. V klidu sedíme a pozorujeme gekony na protejsí svítící reklame. Po case nás zacínají hryzat komári, tak se stahujeme do pokoje.

Je tu trochu chladneji nez v Bangkoku, mozná vydrzíme i bez vetráku. Lituju, ze jsem se nenaucil víc thajsky, ale uz to z Thai Phrasebooku nedozenu. Phimai díky pomerné odlehlosti nepatrí k hlavním turistickým cílum a v pomeru k tomu tu lidé umejí méne anglicky. Pred usnutím doufám, ze malý sváb, co lezl po strope a schoval se do skvíry, nesleze dolu a ze tu nemá rodice ci starsí kamarády.

výdaje

historický park Prasat Hin Phimai, pujcení kol, banyánový strom

Na dnesek jsme spali jako dudci, presto se nemuzeme probrat.

Dana se sestrami Nóng a Náng na schodech hlavního prangu

Myjeme si vlasy, pereme tricka a po snídani na terase (kukurice jeste z vlaku) jdeme na khmerské ruiny. Zacínáme si prohlízet zrestaurované objekty v areálu Prasat Phimai, kdyz tu nás osloví dve mladé Thajky. Konverzacní domácí úloha z angliciny, rozhorovor s cizincem, zacíná. Dozvídáme se, ze jsou to sestry Nóng a Náng, 25 a 17 let. Mladsí z nich neumí anglicky témer vubec a starsí jen velmi málo, takze se drzíme otázek predepsaných ze skoly, coz zacíná být po case dost omezující. Jsou ale milé a je to celkem zábava. Po asi hodine se s nimi loucíme a jdeme si uzívat ruin a fotit a fotit a f

Historický park Prasat Hin Phimai patrí ke dvema nejkrásnejsím khmerským památkám v Thajsku. Stavby pocházejí z doby rozkvetu Khmerské ríse, coz bylo nekdy v 11. a 12. století naseho letopoctu. Pro khmerské chrámy jsou typické obdélníkové stavby, pravoúhlá orientace vchodu, klasovité spicky prangu a bohatá výzdoba. Chrám tady v Phimai není výjimkou. Nádvorí kolem skutecne nádherného centrálního prangu je ohraniceno obdélníkovou zdí se ctyrmi vznosnými branami, kazdou v jedné strane, které jsou samy velmi zajímavé

jedna z bran do vnitrního nádvorí; v pozadí vez hlavního prangu

stavby. Podobne je ohraniceno i vnejsí prostranství chrámu, i v jeho stenách jsou ctyri rozsáhlé stavby, ctyri jeste vetsí brány.

V sedesátých a osmdesátých letech 20. století byl chrám od základu rekonstruován. Zbytky ruin byly tehdy rozebrány, chybející kameny nalezeny mezi sutí na zemi a chrám byl vystaven znovu do dnesní uchvacující podoby. Procházíme areálem a musíme obdivovat obrovskou mravencí práci, kterou restaurátori podstoupili. Kdyz jsme úplne namlsaní, stavujeme se jeste u vchodu v malé informacní prodejne a fotíme si obrázky z pocátku rekonstrukce památky.

Obed si vychutnáváme v nasí oblíbené restauracce Bai Teiy, kde nudle (tentokrát uz bez krevet) s tofu, zeleninou a vejci chutnají bájecne. K obedu ochutnáváme thajské lahvové pivo Singha. Má 6 % a je celkem dobré. Dana je pak trochu opilá, mela pulku z asi 0,65l lahve.

Porost v pozadí je tvoren jediným banyánovým stromem.

Slunícko predevsím Danu u ruin docela pripeklo, takze se pro zbytek dne vybavujeme dlouhými rukávy. V nasí restauracce si pujcujeme kola a jedeme se podívat na nejvetsí a nejstarsí banyánový strom v Thajsku, který roste na okraji mesta. Banyán je strom, jehoz nekteré vetve se po urcité dobe ohýbají az k zemi, kde zakorenují a vytvárejí dalsí stromy. Spojení s rodicem ale zustává. Takto tady roste na plose priblizne 2000 m², je tvoren mnoha kmeny a jedním hlavním kmenem - tátou, zahalen spletitou jednolitou korunou. Namátkou kontrolujeme, zda jsou jednotlivé stromy propojené nejakou vetví - v porádku.

Místo je to kouzelné. Je tu i vodní nádrz s mnoha rozkvetlými keri a krásnými altány. Thajci si tu delají pikniky a lenosí, skupinka mladých pekne zpívá za doprovodu rozladené kytary. Vzduch je moc príjemný. Lidé nás tu zdraví, usmívají se na nás, dokonce si nás fotí s celou rodinkou.

Prítmí banyánového stromu nabízí tajemnou atmosféru.

Evidente tu nejsou na belochy tak zvyklí, takze nás úsmevy a pozdravy doprovázejí vzdy az ke guest housu.

Vracíme kola a jdeme na trziste. Dnes je tu mnohem víc prodávajících, zaparkovaných motorek a lidí vubec. Neprestává nás udivovat pestrá nabídka ruzných pochutin. Kupujeme si ale jen trs malých banánu a lepivou rýzi (sticky rice). Dá se tu koupit spousta druhu ryb, pripravených na mnoho zpusobu nebo zivých, vidíme tu prodávat i záby stazené z kuze. Také je tu k videní u nás bezne prodávaná zelenina, vcetne malých nevyrostlých kvetáku, okurek, redkví a petrzele.

Den zakoncujeme v nasí restauracce, která nás opet nezklamala. Pochutnali jsme si. Bezí tu televize, a tak vidíme vybelené Thajky v reklamách na celosvetove rozsírenou kosmetiku.

Jdeme se pripravovat na dalsí presun. Máme celkem slusnou intenzitu focení - dva filmy za ctyri dny.

výdaje

presun do národního parku Khao Yai, ubytování v parku, vodopád Klong Kaew

Ráno vstáváme kolem pul osmé a odcházíme z Old Phimai Guest Housu. Nasím dnesním cílem je presun do národního parku Khao Yai. Pár minut po príchodu na zastávku prijízdí klimatizovaný autobus, který nás veze do Nakhon Ratchasima (Khoratu). V pohodlném autobusu je i dost místa na kolena. Brzy po vyjetí ale poustí do kvalitních reproduktoru hudbu a hrají az do cíle.

ústrední budova návstevnického centra parku Khao Yai

V Khoratu jsme za hodinu a pul. Toto mesto je pro nás opet jen prestupní zastávkou. Vystupujeme a hned se nás chopí Thajci, kam ze jedeme. Ríkáme, ze do Pak Chongu. Nato nás poloklusem zenou k jakémusi obycejnému autobusu, nejspís má témer pred odjezdem. Platíme venku rychle jízdenky a nastupujeme. Cekáme, ze kazdou chvíli vyrazíme, ani na záchod nejdeme. Cekáme tak asi 20 minut. Pak ridic startuje motor, hurá, uz pojedeme. Cekáme ale jeste dalsích 25 minut, nez se konecne rozjízdíme.

V Pak Chongu jsme za dalsích asi 1,5 hodiny, není jeste ani poledne. Dosud se cesta darí velmi dobre. Mapu Pak Chongu nemáme, v pruvodci není a na internetu se mi ji pred cestou nepodarilo najít. Zkousíme se ptát, ale málokdo tu umí anglicky. Presto podle kusých a nejasných rad nacházíme u hlavní ctyrproudé silnice procházející mestem obchod 7-eleven, odkud podle pruvodce odjízdejí dodávky do parku. To je dulezitý orientacní bod. Poblíz pak jíme a majitel restaurace nám maluje, kudy k vlakovému nádrazí. Je to blízko.

Na nádrazí umejí také jen pár slov a v pruvodci doporucovaná restaurace s informacemi je zavrená. Nicméne se nám ze dvou zdroju potvrzuje, ze do Lopburi jezdí autobusy kazdou pulhodinu, coz je informace, která se nám bude hodit za pár dní, az se vrátíme z parku a budeme tudy do Lopburi cestovat. Tretí zdroj, místo, kde kupujeme vodu, nám domalovává do mapky místo, kde je autobusové nádrazí. Vzniká tak unikátní nácrtek, který hodlám vystavit na internetu pro vsechny dalsí cestovatele, kterí budou hledat mapku Pak Chongu.

visutý most nad vodopádem Klong Kaew za ústrední budovou centra

Musíme se uz konecne rozhodnout, jak do parku pojedeme. Bud hromadnou dopravou, to ale znamená po velkém parku stopovat, nebo pujcenou motorkou, coz zase znamená nejak vyresit batohy. Nakonec se motorky zríkáme, zkusíme v parku stestí se stopem, v pruvodci ujistují, ze je to bez problému.

Na velké trznici nikde neprodávají lepivou rýzi, a tak jdeme k 7-eleven a za 15 min uz jedeme dodávkou k parku. Platíme vstupné, na ISIC mám dokonce 50% slevu, a hned za branou nám zastavují mladí Thajci s pick-upem. Nasedáme na korbu a jedeme. O kus dál pristupuje jeste mladý strázce parku se zbraní a klukem. Jedeme zatáckami, dzunglí do kopce. Najednou sedí u silnice opice. O kus dál dalsí ctyri - makakové.

Ctrnáct kilometru od vstupní brány parku jsme ujeli krásnou krajinou za chvilku. Vystupujeme u návstevnického centra a rozhlízíme se, co dál. Najednou prichází velká neco jako srnka s mládetem, chvíli se procházejí a zase odcházejí. Ani nepockají, az si Dana vybere nejlepsí záber. Pravda, hledala ho asi pet minut. Nechce se mi verit, ze to za celou tu dobu ani jednou nezmáckla. Pak vstupujeme do vkusné ústrední budovy návstevnického centra.

Docela drahou mapku parku s prilozenou knihou o místních savcích odmítáme a v ubytovacím centru v budove vedle si zarizujeme nejlevnejsí mozné ubytování - ve spolecné loznici. Popisují nám, jak se tam dostaneme. Domlouváme se, ze v sest hodin nám prinesou podlozky na spaní a deky, máme cekat. Jdeme podle popisu po ceste na okraji divociny, míjíme pekné chaty a scházíme na malý palouk, uzavrený ze dvou stran dlouhými prízemními ubytovnami.

ubytování ve spolecné loznici - písu deník

Kazdá sestává asi z peti velkých místností, vzdy údajne pro 35 lidí, ale to by museli být opravdu hodne namackaní. V jedné takové místnosti vidíme jiný bílý pár, povesili si vevnitr moskytiéru a místnost si zamkli visacím zámkem. Jinak tu nikde nikdo není. Není ani sezóna, ani víkend, takze máme stestí. Ze zbylých místností vybíráme tu s nejméne potrhanými sítkami v oknech. Podlaha je z prken, celá budova je drevená. Nábytek tu není zádný.

Rozkládáme si veci, ale nemáme zámek, abychom si místnost zamkli. Nevadí, snad nám tu nikdo nic nevezme. Jdeme zpátky k návstevnickému centru, kde na druhé strane silnice ve stravovacím centru, kde je v provozu nekolik pevných stánku, jíme a kupujeme do zásoby lepivou rýzi, varené kukurice a vodu. Od jedné Thajky, která sem chodí prodávat, tu kupujeme velmi peknou a levnou mapku parku, vytisklou na papír A3 cernobíle a domalovanou pastelkami. Na zadní strane jsou dokonce popisky jednotlivých císlovaných tras.

Vse si odnásíme do naseho bydlení. Do sesti hodin máme jeste cas, a tak jdeme na pruzkum blízkého vodopádu Klong Kaew. Vodopád je malický, ale dlouhý visutý most kus nad ním je super. Jdeme jeste kousek pekne upravenou naucnou stezkou dál, je to bájo divocina, spousta liján. U malé tunky cteme dvojjazycný popisek, jak v ní vznikají usazeniny a mení se terén. U velikého stromu se zvlástními závojnatými koreny se dovídáme, ze jde o parazyta, který slahouny obroste puvodní strom, ty postupne sílí a nakonec vytvorí nový venkovní kmen, címz ten vnitrní zahubí.

Naucná stezka pokracuje dál. My se vcas vracíme k nasí chajde, ale v sest hodin nikdo neprichází. Ani v pul sedmé nám nikdo nic nenese a ani pozdeji. Pod sebe si tedy na noc naskládáváme vsechno nase oblecení a jdeme se umýt do krásných nových umýváren, které stojí vedle protejsí ubytovny. Na travnatý plac mezi obema ubytovnami prijízdí skupina Thajcu, staví stany a chystají se k vecernímu pikniku. Za zvuku thajstiny mísící se se zvuky divociny písu deník a pak jdeme spát.

výdaje

divocinou k vodopádu Haew Suwat, stopem zpátky

prales v thajském stylu; typický "cizopasný strom"

Sli jsme brzy spát, lec rozhovor Thajcu se postupne zmenil ve zpev az nakonec ve sborový rev. Nebyli o nic horsí nez opilci u nás, ale to nic nemení na tom, ze jsem 3 nebo 4 hodiny nemohl usnout. Nastestí neparili az do rána.

Ráno si balíme veci na denní turu a jdeme se najíst do místních stánku s jídlem. Otvírají uz v 7 hodin, coz se nám hodí, chceme vyjít brzy, abychom videli více zvírat a méne lidí. Pouceni z parku Khao Sok, kam jsem sel v sandálech a chytil pijavici, si na nohy bereme nejpevnejsí obuv, co s sebou máme a kterou práve pro tenhle úcel s sebou taháme, totiz tenisky. K tomu si oblékáme dlouhé kalhoty a oboje stríkáme repelentem. Pres hlavu si navlékám tricko s dlouhým rukávem a pred 3/4 na 8 se vydáváme na cestu. Zacínáme opet za mostem nad vodou, kde uz jsme to prozkoumávali vcera, chvíli znovu jdeme po krátkém zpevneném naucném okruhu, na mape znaceném císlem 14, a po chvíli stoupání odbocujeme doprava na lesní stezku, která má na mape císlo 1 a povede nás asi 9 km pralesem. Krásná divocina je plná zvuku, tak se pri povídání podvedome ztisujeme, abychom nic nevyplasili. Nejvíc jsou slyset opice. Domníváme se, ze giboni, ten vysoký protáhlý zvuk známe uz z minula z parku Khao Sok. Vsude bzucí ruzne hlasitý hmyz a obcas lesem zazní exotický ptací výkrik. Chvílemi kolem nás prolétnou celkem velcí cerno-bílí a cerno-modrí motýli. V dálce dokonce vidíme vysoko ve vetvích houpat se velkou opici. Ze slonu, kterí v parku divoce zijí, ale potkáváme jen trus na stezkách.

Pricházíme k vodopádu Haew Suwat.

Nejpusobivejsí z rostlin jsou asi ty opravdu velmi vysoké stromy se zvlástními závojnatými koreny, pak vsudyprítomné, ruzne propletené lijány, bambusy a palmy. Obcas míjíme pokazdé jinak velké opustené termitiste.

Vetsinu casu jdu první. Zdá se, ze tudy dnes jeste nikdo nesel. Kdyz uz si ponekolikáté sundavám z obliceje pavucinu, nacházím si delsí proutek a mávám s ním pred sebou. Cestu máme zpestrenou nejen prolézáním liján, ale i prelézáním stromu padlých a ponechaných na ceste. Je to pekná divocina. Znacení cervenou barvou je nedávno obnovené, takze se nám dobre darí sledovat správnou stezku. Nebýt znacení, dalo by se na mnoha místech odbocit po pesinách vyslapaných kdoví kým.

prístupné skály nad vodopádem Haew Suwat

Pres to vsechno, stejne jako v parku Khao Sok, ani tady v Khao Yai není prales takový, jak si tropický prales predstavuju. Predstavuju si vegetaci tak hustou, ze slunícko na zem témer nezasvítí, vlhko a prítmí, mimo prosekanou cestu neprostupná zmet rostlin, zvuky okolí hodne hlasité, záhadné a nepretrzité. Nic takového tu není. Prales v Khao Yai je svetlý jako lesy u nás, sucho, videt bývá daleko do vsech stran i do korun vzdálených stromu. Je to tu pekné a divoké, ale prales ve slova smyslu, jak ho chápu já, to není.

Po asi trech hodinách pricházíme k vodopádu Haew Suwat. Scházíme po schodech a pres velké balvany se dostáváme k tuni, do které tenhle pekný vodopád padá ve trech proudech. Je v nem ted výrazne víc vody nez ve filmu Pláz, který ho proslavil. Schovaní pred thajskou rodinou, která tu u vody odpocívá pod stromem, se prevlékáme do plavek a jdeme do vody. Chvíli plaveme jen tak a pak si bereme nafukovací pneumatiky, které jsou tu jen tak k dispozici, Dana mensí, já tu vetsí. Nacházíme dokonce i pripravené plovací vesty, ale ty si nebereme. Na pneumatikách zaplouváme za vodopád. Dá to práci, nenechat se proudem vody od nejsilnejsí cásti vodopádu zahnat pod vedlejsí rameno.

divocejsí místo na trase c. 3

Fotíme tu prvne s polarizacním filtrem, který jsem koupil v Bangkoku. Thajstí kluci si pak po nás berou kruhy a sjízdejí na nich malé perejky, které z tune odvádejí vodu.

Jíme, schneme a pak jdeme po trase c. 3 kolem nijak zvlástního vodopádu Pha Kluai Mai. Je to tu také hezké, i kdyz méne divoké, trasa je mnohem kratsí, blízko silnice, víc pouzívaná a také upravenejsí. V jednom míste Danuska statecne prechází pres kládu nad dvoumetrovou propastí. Ze stezky vycházíme u pekného kempu Pha Kluai Mai a jdeme dál uz po silnici. Míríme zpátky k návstevnickému centru.

A na silnici konecne potkáváme opice - tri makaky, dva velké a jednoho mensího. Dana jim dává bonbón, který jsme nasli, i kdyz se podle cedulí nemá zver krmit. Bonbón ale lezel u cesty, tak by ho opice nejspís samy také nasly, a takhle jsme z toho aspon meli zábavu. Dana bonbón rozlámala na mensí kousky a dává je jednotlivým opicím. Ta nejvetsí uz budí docela respekt, ani neudrzím pevne foták v ruce a snímek vychází rozmazaný. Po 3 km silnice pricházíme do kempu Lumtakong, který procházíme tam a zpet. Ne proto, abychom si ho prohlédli a zjistili, ze je také pekný, ale proto, ze tudy mela vést zkratka. Mapka ale lhala. Kupuju si alespon plnené sátecky a vracíme se na silnici pred kempem.

Konecne opice!

Skoro ani nemusíme stopovat a uz nás nekdo veze na krizovatku s hlavní cestou parku. Jdeme kousek pesky a zase nám nekdo sám od sebe zastavuje a veze nás asi 3 km k návstevnickému centru, kde bydlíme.

V kancelári ubytování si stezujeme, ze vcera v 6 hodin nikdo s prikrývkami neprisel. Moc se omlouvají, dnes uz urcite nekdo prijde. Kupuju si polévku a pak na deset minut odpocívám s hlavou na stole. To me staví na nohy. Jdeme pomalu k nasí ubytovne, blízí se sestá hodina. Tentokrát to vychází. Od paní, která pred ubytovnami uklízí a neumí krome pár císel anglicky, si konecne pronajímáme károsky a deky, zdarma nám pridává perinu. Moc se hodilo, ze umím thajsky ríct "tady" ( , cteno [tý ný], oboje klesajícím tónem), díky tomu jsme se dohodli, ze platit máme jí, ted a tady.

Thajci se stany zmizeli, hurá, snad se dnes vyspím. Jdeme jeste na veceri a na nákupy na zítrek a pak po sprse jdeme spát. Zdá se, ze tady dole v areálu spolecných ubytoven jsme úplne sami. Svetla venku nikdo nezapnul, takze celé prostranství osvetluje jen mesíc. Prízracným prítmím se linou zvuky divociny.

výdaje

cesta na vyhlídkovou vez Nong Pak Chi, vodopád Haew Narok

strom se závojnatými koreny na trase c. 5

Vstáváme velmi brzy, teprve se rozednívá. Jídlem jsme vybaveni z predeslého dne, takze necekáme na otvírací dobu stánkaru a vyrázíme na cestu uz v 6:20. Takhle brzy proto, abychom zvýsili sanci videt neco víc z divoké zvere, která tu kolem zije, vcera jsme moc zvírat nevideli. Ale nepomáhá to, nikoho nepotkáváme, ani ze zvírat, ani z lidí, zato si uzíváme príjemný ranní chládek a zvuky probouzejícího se pralesa.

V jednom míste nasí cesty, na mape oznacené císlem 5, je stezka nepruchodná díky padlým ostnatým bambusum. Nastestí se to místo dá obejít prekrocením podmáceného bahnitého pásu. Bez problému ho precházím a Dane, která váhá, ríkám, at se nebojí a proste jde. Dana jde a noha jí do bahna zapadá az po kotníky. Zakleje, kdyz si uvedomí, ze jsou to jediné boty, které bude potrebovat jeste do dalsího parku a na cestu domu. Toaletákem to trochu cistí a jde se dál.

Cesta je pekná, fotíme a dlouho obdivujeme obrovský strom s velikými závojnatými koreny. Postupne stoupáme na slunnejsí hreben a pak zase klesáme. Po desáté hodine prekracujeme na nádherném míste po dlouhé silné kláde sirokou rícku a za chvilku uz vycházíme do stepi,

pozorovací vez Nong Pak Chi

kde u jezírka stojí drevená pozorovací vez Nong Pak Chi, vyskoká asi 12 m. Po drevených schodech vylézáme nahoru a z oken pozorujeme okolí. Na protejsím brehu jezera jsou dve místa, kam sloni chodívají lízat minerály. Rozlehlé stepi zakoncuje les, sahající az k jednomu okraji jezera. Díváme se a díváme z okna pozorovatelny, ale nikde nikdo. Ani zivácka.

Po chvíli prichází na vez smísený pár, beloch s Thajkou, i on mluví dobre thajsky. S námi ovsem anglicky. Zda jsme tu spali, ptá se. Prý sance k videní zvírat je spís brzy ráno nebo k veceru. Pak zase odcházejí. Lezíme chvíli na posekané louce u vyhlídkové veze a pak jdeme polní cestou k silnici.

Do návstevnického centra jsou to asi 2 km, ale nevíme to presne a na posledních 500 m si stopujeme auto.

vodopád Haew Narok

Je krátce po jedenácté. Chceme jeste dostopovat k vodopádu Haew Narok, který je skoro 30 km daleko, ale zato nejvetsí v parku. Zdá se, ze není nic snazsího, nez stopovat v Khao Yai, ac je v tomto smeru provoz minimální. Na dve auta dojízdíme jeste pred dvanáctou na parkoviste u vodopádu. Tam obedváme a odpocíváme vleze na lavickách. Dana i usíná. Jsme zmození, ale odpocinek nám dodává sil.

K vodopádu je to asi 1 km po upravené betonové ceste, v záveru se dlouho klesá po drevených schodech na terasu, která je presto vysoko nad hladinou. Z nejakého bezpecnostního duvodu se v jezeru pod vodopádem nesmí koupat, skoda. Prislo sem i dost Thajcu, vodopád je opravdu vysoký a pekný. Fotíme ho, s Danou a se mnou se fotí prítomní Thajci (na mobily).

Pomalicku jdeme zpátky. V obchode u parkoviste si nakonec nic nekupujeme a vycházíme na silnici, chystajíce se stopovat. Po 100 m na nás troubí pick-up a zastavuje. Má uz tri Thajce na korbe, ti nám uvolnují nejlepsí místa, kde se dá dobre sedet. Lezeme nahoru, omylem jim slapu do mísy s jídlem, a uz frcíme. Je to rychlost! Vítr nám vane ve vlasech. V jednu chvíli zpomalujeme. Proc? Tentokrát ne retardér, kterých je v parku spousta, ale opice!

Ridici v parku stoparum ochotne zastavují.

Asi 30 makaku v úseku asi 200 m u silnice, starí, mladí, matky s mládaty. Nez nás napadne fotit, uz uháníme dál. Od odbocky k vodopádu Haew Suwat si dokonce zajízdejí, aby nás dovezli do naseho cíle. Jsou moc hodní. Dana vystupuje první a já se trochu loudám, aby me mohla spolu s ostatními vyfotit jeste na korbe.

Jsme znovu v návstevnickém centru. Po polévce platíme ubytování, nakupujeme pár suvenýru a na rozloucenou s divocinou obcházíme známé pulhodinové kolecko lesem, kde na strome fotíme obrovského brouka. Pak se v centru díváme na obrazový reklamní film o Khao Yai (asi 10 min), který nám na pozádání promítá jeden zamestnanec parku. Nerekl zádnou cástku, kterou by za to chtel, tak mu dáváme 40 bahtu. Tvárí se zvlástne, nevím, jestli vubec nechtel peníze nebo chtel víc.

Pomalu se bude stmívat. Kupujeme vodu a jdeme do naseho príbytku. Z jedné chaty po ceste nás obzvlást srdecne zdraví jacísi Thajci a zvou nás na pivo. Podle pick-upu s cervenou bednou poznáváme ty, co nás vezli, ale pozvání odmítáme.

Po sprse a po setmení jdeme jeste na veceri, odvazuji se do párku s rýzí, párky jsou studené, ale dají se docela jíst. A pak jdeme pomalu spát. Je úplnek, v areálu spolecných ubytoven jsme zase úplne sami. Vysvetluji Dane jakto, ze kdyz je úplnek, je slunícko naproti mesíci. Od potoka kvákají záby.

výdaje

presun do Lopburi, oslava naseho výrocí

Jeste pozde v noci se probouzíme a jdeme ven, podívat se na mesíc v nadhlavníku a na záchod. Ráno se budíme celkem brzy a pomalu se pripavujeme k odchodu. Dnes se presouváme do Lopburi.

Tohle zvíre se procházelo návstevnickým centrem vcera.

Liduprázdným kempem prochází malý jelínek. Nepríjemná chvíle prichází v momente, kdy chci, aby Dana vzala litrovou flasku s vodou navíc. Dana o tom píse: "Pri pomyslení, ze uz takhle se tahám navíc s tezkým fotákem a co na to moje pochroumaná lopatka, chvíli prudím, ale stejne ji pak nesu." Já si o tom zase myslel, ze kdyz bereme tri flasky s vodou navíc, tak já vezmu dve a Dana jednu. Je to tezká chvilka, ale prekonáváme to a za chvíli je zase vsechno v porádku.

Pri odchodu vidíme opice, jak se houpou vysoko v korunách stromu za kempem. Prima rozloucení s parkem. Procházíme návstevnickým centrem a vydáváme se pesky na silnici, vedoucí ven z parku, samozrejme s úmyslem stopovat. Chvíli slapeme a doufáme, ze takhle brzy ráno tímhle smerem neco pojede, kdyz v tom je shora slyset sustení krídel, evidentne velkých. Podíváme se nahoru a vidíme, jak jeden krásný zluto-cerný zoborozec dosedá vedle druhého, uz sedícího v korune stromu. Jsou úzasní, jako na obrázku. V tu chvíli nám staví pick-up a veze nás k bráne parku. Tam si ani nestacíme sednout na lavicku a uz prijízdí dodávka songthaew, verejná doprava do Pak Chongu.

V Pak Chongu vystupujeme pred obchodem 7-eleven. Na ceste k autobusovému nádrazí nás poznává prodejce, který nám pred dvema dny radil cestu. I my ho poznáváme, zdravíme se, preje nám "good luck", hodne stestí. Asi 10 minut cekáme na autobus do Lopburi a uz jedeme. Dane je slabo a zima, takze usíná. Po odpocinku se cítí lépe.

Asi po dvou hodinách vystupujeme v Lopburi.

prodejna obuvi Bata v Lopburi

Vybaven mapkou v pruvodci si pletu dva podobné kruhové objezdy a k výstupu velím prílis brzy. Nevadí, na zastávku práve prijízdí místní autobus, který nás bere do centra starého mesta. Tady uz se nepletu a mapka nás neomylne privádí k predem vybranému Asia hotelu. Pokoj je velký, cistý, s vlastní koupelnou.

Jsme v cíli. Cesta z parku probehla nad ocekávání hladce, máme spoustu casu k dobru. Lopburi je u cestovatelu známé predevsím tím, ze v cásti mesta zijí volne v ulicích opice. My jsme je zahlédli minule na nádrazí, kdyz jsme Lopburi projízdeli vlakem. Dnes jsme zatím zádnou nevideli.

I po osvezující sprse je Dane porád jeste slabo, takze odpocívá v posteli. Já potrebuju udelat jisté tajné nákupy, takze ríkám, ze jdu vymenit dolary, coz je také pravda.

Vycházím ven. Je to zvlástní pocit, jít ulicemi thajského mesta sám. Niceho se ale neobávám. Procházím kolem malickaté khmerské ruiny Prang Khaek, míjím prodejnu obuvi Bata a po chvíli vstupuju do banky, kde z automatu dostávám poradové císlo a za pár minut uz jsem na rade a u milé paní mením dolary na bahty.

Venku procházím rozsáhlé trziste, které se táhne ulicemi, a nakupuju pár vecí jako prekvapení pro Danu. Do hotelu se vracím az za hodinu. V krabicce nesu malá smazená vajícka s kokosem, kukuricí a necím zeleným. Jsou v celku, jako jednohubky a jsou vynikající.

cást rozsáhlého trziste v Lopburi

I Dane moc chutnají. A to není vsechno. Prípravy maskuju, jako ze se sprchuju. Rozsvecím 5 svícek a kolem krku dávám Dane kyticky, které se tu navlékají, prodávají a pak treba obetují v chrámech ci na jiných posvátných místech.

Dana o tom zase píse: "To je sok! Pod návalem zázitku jsem na to úplne zapomnela. Je 28.10. a to je datum naseho výrocí."

Ano. Takze to páté slavíme v Lopburi! Je to ale také datum tatuldových narozenin, a tak vyrázíme hledat internet. Je tu opravdu levný, 20 B za 1 a 1/2 hodiny. Je tu plno paranu nejnovejsích her, ale jeden volný pocítac se pro nás najde. Posíláme zprávy snad úplne vsem. Jeste predtím si kupujeme jídlo na místním trhu, který jsem pri první procházce objevil. K mému kureti s rýzí a Danine údajne vynikajícímu zeleninovému salátu ze zelené papáji s orísky si dáváme spolu dalsí porci kokosových vajícek jako zákusek. Paní, která v malém pojízdném vozíku pripravuje Danin salát, je moc milá a vypadá to, ze rozumí i témer jediným trem thajským slovum, která Dana umí, tj. (cteno [dý can kin dzé], první slabika nízkým tónem, druhá klesajícím, zbylé dve stredním), coz znamená neco jako "Jsem vegetariánka". Pro jistotu si kupuje jeste jednu porci na dalsí den, po zkusenostech z Khao Yai (kde se vegetariánské jídlo v omezené nabídce stánku shánelo spatne), ale nocní trziste ukazuje, ze dobrutek tu bude spousta a ze hlady strádat nebudeme.

Príjemne odpocinkové odpoledne je za námi. Zítrek máme v plánu prozít v tom samém duchu.

výdaje

Wat Phra Si Ratana Mahathat, Naraiuv palác, opice v Phra Phrang Sam Yod

Wat Phra Si Ratana Mahathat v Lopburi

Brzy po rozednení dává Danuska meditacku a cvicí, zatímco já jeste na chvíli usínám. Dana má k snídani od vcerejska zeleninový salát s orísky. Vyhání z nej mravence. Mravenci jsou vubec problémem tohoto jinak (na tu cenu) velmi dobrého hotelu. Já snídám polévku v malé restauracce u trziste.

Potom zacínáme prohlídku lopburských historických památek. Jakousi zadní, náhodou otevrenou branou vcházíme do areálu chrámu Wat Phra si Ratana Mahathat, pekné khmerské památky. Mezi tradicními budovami tu ovsem jako pest na oko stojí nekolik evropských budov - pozustatek vlivu francouzských misionáru z doby krále Naraie. Nastestí uz se pomalu rozpadají. Trávíme tu asi dve hodiny. Nez vyjdeme hlavní branou, platíme dodatecne vstupné.

Je cas na obed. Dlouho obcházíme ruzná trziste, nakonec jíme ve velké hale uprostred ulic s trhy. Sedíme blízko kanálku pro odvádení vody, napadá nás, ze tady musí být krysí ráj. Zádnou ale nevidíme.

Nedarí se nám sehnat pohledy, Dana by chtela s opicemi. Pohledy jako by se v Lopburi vubec neprodávaly, natoz jeste s opicemi. Pak se Dana v hotelu sprchuje a jdeme do královského paláce krále Naraie. Tady jsou zajímavé predevsím exponáty muzea. Trochu se mi pripekla ramena (mám tricko bez rukávu), a tak se v hotelu prevlékám.

brána do paláce krále Naraie

Hledáme pak Wat Sao Tong Thong. Vchází se do nej ze spinavé ulicky Rue de France. Wat není nic moc a socha v nem je prílis veliká na ten malý prostor. Navíc je hlavní viharn zamcený. Do ruin Ban Vichayen jen nakukujeme zvencí - hm, nic moc.

Opicí khmerský prang Phra Phrang Sam Yod zatím jen míjíme, není tam totiz jeste dost opic, stahují se sem az k veceru. Na poste posíláme alespon ty pohledy, co máme z Phimai, obdivujeme vystavené série známek se zvíraty, památkami ci králem zachyceným pri nejruznejsích cinnostech. Dana si u stejného stánku jako vcera dává stejný zeleninový salát s orísky - uz víme, ze je to papaya salad. Já si kousek dál kupuju lepivou rýzi a kurecí stehna. Jíme na obrubníku. Kosti házíme psum a jdeme na opice.

Areál prangu je jich uz plný. Banány, které jsme pro ne koupili, jsme schovali do batohu, protoze v pruvodci varují, abychom nenesli zádné jídlo v ruce nebo v tasce, ze by nám ho vzaly. Psali tam také, ze jednoho turistu opice kousla a on musel být v nemocnici ockován proti vztekline. To není moc povzbudivé. Opratrne procházíme mezi opicemi, zdá se, ze se drzí nejvíc ve stínu. Kolem velké Buddhovy sochy je jich obzvlást hodne. Váhám, zda tam jít, nakonec nacházím odvahu. Prece me nejaké opice neodradí, kdyz se chci jít podívat na Buddhu! Jdeme pomalu a nenápadne, kdyz náhle útok zezadu! Opice mi skocila na batoh.

areál prangu Phra Phrang Sam Yod plný opic

Prudce se otácím a poskakuju, abych ji setrásl, uz se vidím kousnutý a v nemocnici. Nechtene u toho kopu Danu do stehna. Opice odpadá a já ustupuju. Takhle by to neslo. Batoh nechávám v pokladne u vstupu (pán v pokladne ví predem, ze si k nemu jdu schovat batoh) a po vzoru thajských chlapcu ozbrojených klacky beru do ruky stativ. Takto vybaven se vracím na bojiste. Dana zatím fotí a zahání doterné opice neúspesne krikem a prudkými pohyby. Stativ delá své. Jen ty úplne nejmladsí malické opicky si tu zvlástní vec jdou ocuchat, ty vetsí uz vedí, na co ji mám, takze se drzí v uctivé vzdálenosti. Darí se nám obejít prang kolem dokola, ale ani se stativem a bez batohu se neodvázím podruhé do nejvetsího chumlu kolem sochy. Nakonec vcházíme dovnitr prangu (vsechny vchody jsou chráneny mrízemi, jedna se dá otevrít) a odtud jako z klece krmíme opice banány, co jsme pro ne koupili. To je zázitek. Takové obrácené zoo. Pak odcházíme, stativ radeji trímám v ruce jeste dlouho po prilehlé ulici, kde je také celkem dost opic. Honí se po drátech vedení, mezi zaparkovanými auty nebo jen tak lenosí na strechách a mezi domy. Jeden Thajec je tu krmí.

Pak cteme maily a dokonce chvilku parím Warcrafta a Need for Speed. Stmívá se a na nocním trzisti v ulici podél kolejí jíme zajímavou omeletu se zeleninou, kokosem a nudlemi. Jeste banánový sejk a jdeme do hotelu, trochu pereme a Dana usíná, bolí ji hlava. Já písu deník a jdu také spát.

výdaje

návrat do Bangkoku, presun do Damnoen Saduaku, vecerní procházka

Ráno pred odjezdem kupujeme opet vajecné smazené jednohubky s kokosem, dobrutku na cestu.

znovu na nádrazí Hualampong v Bangkoku

Ranní, vstávající Lopburi je príjemne poklidné. Dnes chceme prejet do Damnoen Saduaku, mestecka proslaveného plovoucími trhy, lezícího jihozápadne od Bangkoku.

Cesta vlakem nabízí pekné výhledy do krajiny. Od procházejícího prodavace si kupujeme vodu za 10 B! Ale co, má je mít (ovsem príste si cenu ujasníme predem).

V Bangkoku jdeme na obed do uz známé restauracky na trznici poblíz nádrazí Hualampong. Na zastávce pak cekáme na autobus, kdyz tu k nám prichází nahánec nejaké cestovní kanceláre. Vyzvídá nase plány. Prozrazujeme mu nás cíl a on nás premlouvá, at na trh jedeme az brzy ráno s nimi autobusem. Má to marné, to my práve nechceme - chceme jít na plovoucí trh ráno, predtím nez dorazí turisté autobusy z Bangkoku. Proto budeme v Damnoen Saduaku prespávat.

Nasedáme do autobusu 53. Klickujeme slozite mestem, jedeme pres cínskou ctvrt a pro zajímavost sledujeme cestu i na mape. Vsude jsou zácpy, ale nakonec se do cíle dostáváme. Hned v Banglamphu presedáme do autobusu 124, který nás veze pres most na jizní autobusové nádrazí. Z Hualampongu az sem to trvalo hodinu a pul. Byla to necekaná a pekná vyhlídková projízdka po známých i neznámých místech.

Pro velký zájem a zpozdení vyjízdíme az za 50 min. Cesta do Damnoen Saduaku trvá hodinu a trictvrte.

Damnoen Saduak je kraj kokosových plantází.

Autobusem s dostatkem místa na nohy a klimatizací je velmi pohodlná. V záveru cesty se kodrcáme hlinenými výmoly, silnici opravují. Milá mladá pruvodcí nám místo hotelu Nok Noi doporucuje Ban Sukhoke resort. Ten je v nasem pruvodci také zmínený, ale je drahý a daleko od centra.

Po vystoupení z autobusu nám pruvodcí predstavuje svého bratra - tuktukáre, který nás celkem presvedcive, lec také neúspesne láká tamtéz. Není sezóna, bylo by to levné. Hotel Nok Noi je ale docela slusný a hlavne blízko centra, takze v nem zustáváme. Máme tu i televizi a vecer koukáme. Jen clovek dole v recepci je tak trochu lhostejný k hostum, jako by se ho dení v hotelu prílis netýkalo.

Po sprse jdeme na vecerní trznici a az u posledního stánku nalézáme vegetariánskou veceri. Máme dokonce kolínka, pripravená se zeleninou, vejcem a chilli kecupovou omáckou. Také tu prvne vidíme a hned kupujeme rambutany, po kterých se nám tolik stýskalo. Po dlouhém rozestaveném moste precházíme pres vodní kanál a zjistujeme, kudy ráno pujdeme k místu, kde se konají trhy. Zdá se to jasné, a tak se pomalu vracíme, uz se stmívá. V 7-eleven neodoláváme svodu sladkostí a zakládáme si na cukrový sok. Ve tme trefujeme správnou bocní ulici k hotelu hned napodruhé a jdeme brzy spát, abychom mohli ráno vcas vyrazit na trh.

výdaje

plovoucí trh v Damnoen Saduaku, presun do Kanchanaburi, most pres reku Kwai

Vstáváme kolem pul sedmé, abychom mohli vyrazit na trh drív, nez ho zaplaví vlna turistu z Bangkoku.

Nakupovat se dá na lodkách i na brehu.

Cestou odmítáme nahanece na lodky, chceme si trh nejdríve prohlédnout ze brehu. Je to moc pekná podívaná. Lodek tu zatím moc není. Jsou naplnené ovocem, kvetinami, casto dokonce i plovoucími kuchynkami. Oslovuje nás Thajka zprostredkovatelka, zda nechceme na lod. Cenu usmlouváváme na 150B za osobu a hodinu a nasedáme. Jiná Thajka, stredního veku, která je nasí kormidelnicí, odrází od brehu a uz jsme soucástí plovoucího trhu.

Hned z jedné kolem plovoucí lodky ochutnáváme práve dopecené kokosové placicky. Jsou výborné. Damnoen Saduak je totiz místem plantází kokosových palem. Uz pri príjezdu jsme videli hromady kokosových orechu u chýsí. Pestují je tu v radách se zavlazovacími kanály. Z dalsí lodky si jeden cerstvý orech kupujeme. Pochutnáváme si na stáve i na bílé duznine. O kus dál smazí paní nase oblíbená kokosová vajícka. Neodoláváme. Nabízíme opakovane nasí kormidelnici, ale nebere si.

Na lodkách varí i teplá jídla.

Plujeme dál, zacínají pobrezní stánky se suvenýry, ve kterých se nakupuje z lodi, a s nimi dobrodruzství ve smlouvání. Dana je v tom fakt dobrá. Zábava je obzvlást s jednou mladou prodávající Thajkou. Dana u ní kupuje dárkovou sadu korení a ze 150 B jde rovnou na 50 B. Reakce prodavacky jsou zábavné. Zkousí vsechno mozné. Asi na 80 B ríká: "80 - stestí pro tebe, stestí pro mne," na 70 ríká: "já plakat, já smutná, zádný zisk pro mne." Po nekolika minutách udelaly kompromis na 60 B. V tomhle duchu se neslo i nase dalsí nakupování dárku a dárecku. Dokonce i já neco usmlouvávám, i kdyz ne tak radikálne jako Dana.

Ani tady nás nemíjí zkusenost podobná jízde tuk-tukem, paní kormidelnice zajízdí na vedlejsí kanál mimo trh. Pomalu a osamocene proplouváme kokosovými plantázemi a po chvíli zastavujeme u jakési chatrce. Kormidelnice nás vybízí, at vystoupíme, ze to je kokosová plantáz. Chvíli protestujeme, ale nakonec vystupujeme. Nabízejí tu také nejaké zbozí, ale my nic nechceme a zase brzy nastupujeme. Provize asi nebude. Otácíme a jedeme zpátky. Tou zajízdkou jsme ztratili nejmín ctvrt hodiny.

Pozdeji uz na hlavním kanálu není k hnutí.

Zpátky na trhu máme akorát tak cas proplout pomalu mezi pribývajícími lodkami a zakotvit tam, kde jsme nastupovali. Projízdka koncí. Kormidelnice nám cosi ríká lámanou anglictinou, ale nerozumíme jí, myslíme si, ze se nám predstavuje, tak to deláme také. To se nekolikrát opakuje. Nakonec jsme pochopili - ríká nám, ze je spatne placená, chce nejaké peníze od nás. Já si ale myslím, ze 300 B, které jsme za lod zaplatili, je az az a ze není nás problém, ze kormidelnice z toho má jen málo, zvláste kdyz nás pak vozí tam, kam nechceme. Nic jí nedáváme, ackoliv nás k tomu vybízí i asistent, který lodku privazuje ke brehu, vystupujeme a odcházíme. Napadá nás, ze jsme mozná nemeli vcera odmítat nabídku ubytování v Ban Sukhoke resortu, protoze ten ochotný Thajec nám nabízel i ranní cestu na trh jeho vlastní lodí.

Nakupujeme jeste na brezích, dáváme si nudle a utrácíme za cizokrajné ovoce, Dana konecne kupuje pohledy. Za krátkou dobu se uz témer nedá po príbrezních molech projít a na vode je zácpa. Lode naplnené turisty k prasknutí nemohou proplout kolem ostatních a musejí cekat, az se nekde objeví skulinka. Kuriózní je, kdyz se mezi tyhle lodky pohánené rucne pádlováním prizene hlucný motorový dlouhoocasý clun a snazí se prodrat skrz. Nejvyssí cas odejít.

Most pres reku Kwai v Kanchanaburi

Je krátce po 9. hodine. Jdeme do hotelu pro bágly a autobusem se s jedním prestupem premistujeme do Kanchanaburi. Ubytováváme se v hotelu Thai Seree, protoze je blízko autobusáku i muzea JEATH. Název hotelu nás mel varovat, je dost hrozný. Nejhorsí ubytování, co v Thajsku pamatujeme. Personál divný, záchod tece, nábytek otlucený, taková trochu komfortní vezenská kobka. K prezití to je, ale moc veselo nám z toho není.

Na autobusáku nám velmi dobre (na rozdíl od slecny v blízké kancelári TAT) radí zamestnanec turistické policie. Dle jeho rady si v ulici Thanon Pak Phraek severne od Mestské brány pujcujeme od sympatického starsího Thajce velmi levne starsí kola a jedeme mestem na severozápad. Projízdíme velmi peknou turistickou ulicí Mae Nam Kwai, kde je spousta restaurací, pujcoven, a pekných ubytovacích mozností. Nás hotel se nám zosklivuje cím dál tím víc.

puvodní úzké a soucasné siroké koleje na Moste pres reku Kwai

Na konci mesta, kde zeleznice krízí reku Kwai, je slavný Most pres reku Kwai, postavený za druhé svetové války válecnými zajatci. Tedy jeden ze dvou. Zajatci tenkrát staveli dva mosty blízko sebe, jeden provizorní drevený, druhý tento, zelezný. Po dreveném tenkrát projel první vlak, zelezný byl dokoncen o nekolik mesícu pozdeji. Most je plný turistu, je nedele. Znacná cást turistu jsou Thajci, ale vidíme i radu Japoncu a samozrejme nejaké belochy. Precházíme po moste reku tam a zpet. Je stále pouzívaný, nekolikrát za den po nem projede vlak. To musejí turisté uhnout na bocní terasy k tomu asi urcené a vlak pomalu prejede. Konstrukce mostu je puvodní, krome dvou hranatých oblouku uprostred, které padly pri spojeneckém bombardování na konci války a musely být po válce postaveny znovu. Z dreveného mostu se nezachovalo nic.

Blízí se vecer, pomalu jedeme tou hezkou ulicí Mae Nam Kwai zpátky. Pro turisty je tu vsechno, co si mohou prát. Krome nejruznejsích ubytovacích mozností také pujcovny kol a motorek, praní prádla, internet, restauracky. A navíc klid. V jedné malé restauraci s velmi príjemným majitelem si dáváme sejky a zvazujeme nase dalsí plány.

Pomalu se stmívá. Vracíme kola, procházíme ruzná nocní trziste a neco jíme. Nedaleko hotelu potkáváme v zahrade u chodníku psí rodinku, matku s roztomilými mládátky. Jdeme zpátky na trh koupit pro ne minipárecky a pak uz jdeme spát.

výdaje

prestehování do Nita Raft house, národní park Erawan, opice

Ackoli nám autobus do národního parku Erawan odjízdí v 8 hodin, hotel opoustíme asi v 6:40 ráno.

rohový pokoj v Nita Raft House na rece Kwai

Rozhodli jsme se z tohoto celkem depresivního a zanedbaného ubytování s podivným personálem uniknout. Po zaplacení, samozrejme. Nepujdeme se ubytovat do té pekné turistické ulice Mae Nam Kwai, kterou jsme vcera obdivovali, protoze je moc daleko. Zkusíme jeden blízký guest house u reky.

Necelá 1/4 hodinka cesty a jsme v úplne jiném svete. V postranní ulicce u vody, kde scházíme pod úroven silnice do Nita Raft housu. Je to guest house na vode, s cistounkou bílou koupelnou, pekne povlecenými postelemi a výhledem na protejsí breh s palmami a horami na obzoru. Máme nejdrazsí pokoj, presto stojí o 20 B mín nez ta predeslá kobka. To je výhoda cesty do Thajska pred sezónou. Navíc je rohový, takze dve steny tvorí okna. Trochu se to tady houpe, zvláste kdyz se prechází z jednoho pontonu na druhý. Jsme jako na lodi. Moc pekné.

Erawan je spís takový pekný potok.

Chceme tu posnídat, ale je brzy a jeste nejsou na varení pripravení, takze nám jídlo nesou dost pozde. Bereme si ho s sebou a jen tak tak nasedáme do autobusu. Cesta je, obzvlást v poslední tretine, moc pekná s výhledem na hory a reku. Po hodine a pul nás autobus vysazuje na parkovisti prímo u výchozího bodu hlavní cesty parkem. Dokupujeme vodu a vyrázíme spolu s dalsími turisty, kterí prijeli s námi nebo uz dríve auty.

Hned na pocátku cesty je pod vodopádem tun s krásne svetle modro-zelenou vodou. Voda tu obsahuje CaCO₃, takze je takhle zbarvená a kameny jsou vybelené. Pod hladinou plavou hejna ryb. Nasazuji polarizacní filtr a fotím. Cást turistu se zastavuje a jde se koupat. My se moc nezdrzujeme, podle pruvodce má být u nejvyssího, sedmého stupne nejlepsí koupání. Stezka postupne stoupá lesem podél potoka, který na mnoha místech tvorí kouzelné malé i vetsí vodopádky s tunemi. Skutecne ale jen podél potoka a jen vodopádky. Nechápu vetu z pruvodce, kde psali, ze "pokud nekde uvidíte fotku vodopádu z Thajska, muzete si být jisti, ze je to Erawan", to musel napsat nejaký mamlas.

jedna z tunek u nejvyssího stupne Erawanu

Videli jsme v Thajsku mnohem vetsí i hezcí vodopády, nez je tenhle. Je to tu pekné, ano, ale vodopády jsou malé, práve proto, ze jsou tvoreny jen potokem. A to jsme tu po období destu, kdy by melo být vody nejvíc.

Z jednoho mustku po ceste pozorujeme opice makaky. Prisly se napít nebo si hrát? Dve z nich dovádejí na lijánách nad hladinou a shazují se do vody. Pak plavou ke brehu, lezou po skalách nahoru a na stromy a zase dovádejí, coz je vázne zábavná podívaná. Abychom tu nemohli krmit zver, asi u druhé kaskády nás u kontrolního stanoviste zamestnanci parku pozádali, abychom si tam nechali v úschove vsechno jídlo. Museli jsme slozit zálohu asi 20 bahtu za kazdou plastovou lahev, kterou jsme nesli výs, abychom se s nimi museli vrátit a nezahodili je nekde v prírode.

Jezírka, která se pod jednotlivými kaskádami tvorí, jsou jako z pohádky. Zbarvení vody je cím dál silnejsí. U sedmého stupne je ovsem uz dost plno. Nejak se sem pred námi dostala vetsí skupinka Nemcu. I tady jsem si to predstavoval úplne jinak. Mnohem vetsí. Jsou tu jen malické tunky, spís na splouchání nez na plavání. To u spodnejsích kaskád bylo casto mnohem lepsí koupání.

Nacházíme si tunku, do které nikdo neslézá. Fotíme. Cosi nás ve vode trochu ozdibuje. Jsou to asi jeden nebo dva centimetry dlouhé polopruhledné cárky, nic víc ale nedelají. Presto jsem z nich nervózní.

nejvyssí stupen vodopádu Erawan

Po case lidí ubývá. Kdyz má clovek trpelivost a stestí, muze tu být dokonce i sám. Prisla a odesla rozjívená skupinka Rusu. Obtloustlá Ruska pózovala pri focení svým hlucným pruvodcum a nepochybne se cítila jako modelka. Vodopád jako by na chvíli patril jenom jim. Jejich mladická thajská pruvodkyne z nich, zdálo se, nebyla úplne stastná. My stejne tak. Pak prisli Thajci - mnohem milejsí spolecnost. Koupeme se, sluníme, lezeme ze spodní tunky do vyssí a zpet.

Pred druhou hodinou se vydáváme zpátky. Cesta je poklidná, jen obcas jeste potkáváme lidi jdoucí smerem nahoru. Sestupujeme kolem jednotlivých kaskád. 3. kaskáda je trochu bokem od cesty, nevsimli jsme si predtím sipky k ní. Je na ni videt shora, koupe se v ní pár Thajcu, jezírko pod ní je jedno z nejvetsích. My ale jdeme dál, nechceme jet az posledním autobusem ve 4 hodiny, protoze se bojím, ze bude plný. U druhé kaskády dostáváme zpátky svacinu, kterou jsme pred cestou výs museli odevzdat, a zálohu za dve lahve. Strázci s námi zertují o cene za to, ze nám vrátí svacinu, smejí se spolecne s námi.

Odtud uz jdeme po asfaltovém chodníku. Po chvilce vidíme opici, jak si vyskocila na popelnici a odklopila víko. Kdyz ale spatrila nás s pytlíkem se svacinou, popelnice ji prestala zajímat a vyrazila k nám. A jde na jisto, s ocima uprenýma na tu svacinu.

plovoucí Karaoke lod na rece Kwai u Nita Raft House

Vubec ji nezajímá, ze se ji Dana snazí zvýseným hlasem a máváním rukou odehnat. Je to makak, ale docela vzrostlý. Leká se az klacku, pro který jsem si dosel, a vzdaluje se. Jdeme dál, spokojeni vítezstvím. Klacek mám ale porád, co kdyby tu byly dalsí opice? Jdeme nekolik desítek metru, premýslím, jestli thajská skupinka turistu, co jdou proti nám, videla nase dobrodruzství s opicí, ze kterého jsme vysli tak vítezne, kdyz Dana náhle vypískne - ta opice se prikradla zezadu, klacek neklacek, vzala Dane svacinu z ruky a utekla. Dostala nás, vyhrála. Ale byla velkorysá, ze svaciny si odnesla jen dva uvarené kukuricné klasy. Pytlíky s uvarenou rýzí nám nechala lezet na ceste. Opice odhopkala ke stromu blízko potoka, jeden klas v podpazí a druhý v ruce. To aby se mohla pri úteku jednou rukou odrázet a druhou co nejrychleji sníst kukurici, na kterou si zacali delat chute ostatní clenové tlupy.

Ve 3 hodiny jsme v návstevnickém centru, prijízdí autobus. Je to stejný ridic jako ráno. Ptáme se ho na cas odjezdu - odjízdí az ve 4 hodiny. Predposlední autobus odjel uz ve 14:45. Jíme tedy a cekáme. Autobus není nastestí nijak plný, oproti mým obavám. Cestou zpátky obdivujeme peknou divokou kopcovatou krajinu podél reky.

V Kanchanaburi jdeme po odpocinku na internet. Pak jeste jím na nocním trzisti a jdeme spát. Velký plovoucí karaoke bar, který se predtím u nás otácel a vyrvával, asi uz nejezdí. Nekde na brehu hraje jakási hudba, ale to se dá snést. Usínáme kolem 11. hodiny.

výdaje

muzeum JEATH, hrbitov obetí druhé svetové války, Wat Tham Khao Poon

Probouzím se za svítání a dlouho nemuzu usnout. Je príjemne chladno. O neco pozdeji priplouvá zase restauracka s hrající hudbou

hrbitov obetí druhé svetové války mimo mesto za rekou

a v ní stojí v kruhu Thajci - mozná nejaké ranní cvicení, ale zrovna necvicí.

Experimentálne (pohledem z okna smerem po proudu) overuji, ze odpad ze záchoda jde rovnou do reky. Zajímavé. Nevsedne pak snídáme v nasem guesthousu. Konecne jíme neco, co nepripomíná nic z jídel na trznicích. Dávám si japonské jídlo Okonomi Yaki na thajský zpusob, který sám vymyslel moc príjemný majitel guesthousu, chutná výborne.

Dnes máme odpocinkový den. Odjezd na jih na Danino naléhání odsouváme. Po snídani jdeme do muzea JEATH, které je odsud co by kamenem dohodil. Jde o velkou bambusovou chatrc postavenou po vzoru chatrcí, ve kterých tu bydleli válecní zajatci za druhé svetové války. Název muzea je prý tvoren prvními písmeny jmen zemí, ze kterých zajatci pocházeli. Fotky z pocátku zajetí ukazují dobre zivené zajatce, jak pracují na zeleznici. Pozdeji, kdyz uz byli kost a kuze a kosily je nemoci, podvýziva a vycerpání, uz se fotit nesmelo - to období je zachyceno na obrazech veznu.

Z muzea si jdeme pujcit kola zase k tomu milému pánovi nedaleko Mestské brány a jedeme pres reku ven z mesta na jeden ze dvou hrbitovu obetí druhé svetové války. Je velmi peclive udrzovaný.

hlavní zobrazení Buddhy v jeskynním chrámu Wat Tham Khao Poon

Pak jedeme jeste kousek dál. Ve vetsím stoupání musíme slézt, tato kola nejsou na jízdu do kopce uzpusobena. Nad kopcem kola zamykáme a jdeme do jeskynního chrámu Wat Tham Khao Poon, který procházíme za svetla úsporných zárovek. Skoda, mám s sebou celovku. Malými jeskynemi se prochází podle sipek, je tu neútulno, sosky Buddhy jsou poruznu nastrkány do skalních výklenku. V posledním dómu pred východem, který je upravenejsí, fotíme velkou sochu sedícího Buddhy.

Kousek od tohoto chrámu stojí nove postavená svatynka, opravdu krásná. Vystupujeme po schodech a nahlízíme dovnitr. Na stenách jsou maluvky s výjevy nejspís z nejakého eposu. V místnosti ale není socha Buddhy, nýbrz cosi s ocelovými dvermi, jako vymalovanými. Ze by znázornovaly vstup do pekla? Pak nám to dochází - je to krematorium! Proto ten vysoký komín na strese.

Na obed se vracíme do Kanchanaburi do ulice Mae Nam Kwai, do restauracky, kde jsme si pred dvema dny dali sejk. Pochutnáváme si na jídle i na dalsích sejcích. Jen papayový salát musí sníst Dana, je totiz zeleninový s papayou nakrájenou jeste zazelena, podobne jako v Lopburi, a já si ho objednal v predstave salátu ovocného. Dana si tu, zatímco na jídlo cekáme, krásne hraje s malou, asi petiletou thajskou holcickou, nejspís dcerou majitelu.

S thajskou holcickou si Dana bájecne rozumela.

Pul hodiny s ní komunikuje cesky, holcicka thajsky, septají si, smejou se, holcicka na malickém bagru privází a odvází písek, v obrázkové knízce si ukazují a kazdá ve svém jazyce pojmenovávají zvírátka. Dana dává holcicce napít sejku, ale ta, místo aby brckem pila, do sejku bublá. Kdyz vyndavám foták, hned skáce Dane na klín, ze se s námi vyfotí. Je úzasná.

Odpoledne ubíhá, a tak hledáme postu. Ani jedna z nasich map není presná, nakonec se ale darí a Dana posílá pohledy do Cech (tentokrát 1 za 12 B) a pro mne kupuje sérii známek s vlaky jako dárek domu.

Vracíme kola, mazu si pripálená lýtka a jdeme do pekné restaurace blízko autobusáku, kde mají i vegetariánské menu. Vede ji zcestovalý Thajec hovorící dobre anglicky. I jídlo je dobré, zapíjíme ho sejkem z ovocné stávy se zelé kulickami a na to si dáváme cokoládový pohár.

V ulici poblíz naseho guesthousu si vyzvedáváme vyprané prádlo a jdeme pomalu spát. Ani dnes není diskotéková aktivita velká, témer zádná. To je moc dobre.

výdaje

popletený svátek, presun do Nakhon Pathom, Phra Pathom Chedi, cesta vlakem na jih

Dnes je po ránu klid. Dáváme si k snídani Okonomi Yaki v nasem guesthousu a divíme se, jak stoupla voda asi o 40 cm.

Reka Kwai je plná nejruznejsích houseboatu.

Vsechny schody mezi pontony se vyrovnaly. Nenápadne jdu do pokoje a do kapsy si dávám balícek s dárkem Danusce k svátku, který vezu z Cech. Sedám si zpátky ke snídani a delám známou fintu typu "hele, ptácek". Danuska se otácí a já balícek pokládám pred ni na stul. Je moc prekvapená. Opravdu az prílis, to je podezrelé. Kdyz se pak i ptá, co to je, zacínám mít pocit, ze je neco spatne. Ano, spletl jsem si den. A nejen den, i mesíc. Dana má svátek 11. prosince! Nicméne z dárku (jednorázový podvodní foták) má radost. Mám pro ni jeste jeden dárek, ten jí ale dám az pozdeji na ostrovech.

V televizi sledujeme thajské zpravodajství o probíhajících prezidentských volbách v USA. Moc si pochutnáváme na japonském jídle s thajskou omáckou. Jdeme si pro bágly a zaplatit pobyt i stravu a asi hodinu si povídáme s milým a inteligentním majitelem naseho plovoucího ubytování. Treba o tom, ze se v Thajsku zemrelí tradicne spalují a popel si pozustalí nechají, zakopou, rozprácí nebo i obradne pustí po vode (predtím je mozné ponechat popel nejakou dobu v chrámu). Proto v Thajsku nejsou témer zádné hrbitovy. Dozvídáme se, ze hladina reky nám stoupla s prílivem more, ze thajský král je opravdu velmi chytrý clovek, který se stará predevsím o to, aby se lidem dobre darilo,

Phra Pathom Chedi v Nakhon Pathom

dokonce se pokousí o vynálezy, které by jim vylepsily zivotní podmínky (napr. vymyslel jakousi chemickou slouceninu, která kdyz se letadlem rozprásí nad urcitou oblastí trpící suchem, tak vyvolá stazení mraku a následný dést, a jiné), a ze lepsího uz mít asi nebudou, ze nástupce - jeho syn, se moc nemá k tomu, aby vládu zodpovedne a s plným nasazením prevzal, to spís jeho sestra jde ve slépejích otce. Je ale proti tradici, aby trun neprevzal nejstarsí syn. Také povídal o tom, ze lidi nemají ve vládu moc velkou duveru, ale ze nastestí mají práve krále, který má dost pravomocí na to, aby jim v problémech pomohl, a ze uz to mnohokrát udelal. Mluvil i o vzrustajícím trendu kourení mladých lidí, jak je motivuje muznost amerických filmových hrdinu s cigaretou (i kdyz podle naseho pozorování se tu nekourí zdaleka tak jako u nás), nakonec si porád stejne mile a s klidem postezoval, ze z plovoucích karaoke lodí uz ho bolívá hlava. Psal prý i na ministerstvo, ale nic se nedeje. Celé povídání bylo moc zajímavé a líbilo se nám. Hezky jsme se rozloucili a vyrazili na autobus.

Po hodince a pul dorázíme do Nakhon Pathom. Vylézáme z autobusu a hned u nás zastavuje policista na motorce a ptá se, kam jdeme. Je moc milý, ale vubec nám nerozumí. Anglicky umí asi jen dve nebo tri vety, ale moc rád by je uplatnil. Na cokoliv rekneme, odpovídá radou, ze máme jet autobusem, a ríká stále stejné císlo. Je to beznadejné, tak se musíme tvárit, ze jsme s jeho radou spokojeni. Na to pak ríká "vítejte v Thajsku" a odjízdí.

Starý mnich zehná návstevníkum chrámu.

Od lidí na ulici se pak dovídáme, kudy na vlakové nádrazí. Odtud se k nemu jde pres areál nejvetsí buddhistické stúpy sveta - Phra Pathom Chedi. Na vlakovém nádrazí si kupujeme lístky na jih, samozrejme tretí trídu, a v úschovne necháváme bágly. Máme asi 4 hodiny casu, tak jdeme na jídlo a prohlédnout si porádne toho velikána mezi stúpami.

Phra Pathom Chedi merí 127 metru. Kolem dokola je zdí chránený prostor na úrovni silnice. Kvetou tu krásne vonící stromy, lidi tady sportují nebo se jen procházejí. Ve zdi vedou do ctyr svetových stran ctyri hlavní brány. Od hlavního vchodu ze strany k nádrazí vedou schody k sose stojícího Buddhy. Velmi starý, vráscitý mnich tu dává pozehnání skupinkám Thajcu, kterí prinesli nejaké dary pro chrám - zpravidla kose s potravinami. Odtud vede kolem dokola dalsí patro - nádvorí, po celém obvodu lemované oblouky, ve kterých jsou sochy Buddhy v ruzných podobách a fázích zivota. Fotíme si tu asketickou, kterou jsme videli zatím jen jednou pred dvema roky v Chiang Mai. V jedné cásti komplexu je lezící, celkem velký Buddha. Jdeme i do nejvyssího ochozu stúpy, ale vchod nikde nenacházíme. Ptáme se jednoho mnicha, který kolem nás prochází, ale neumí anglicky. Cedí je bezpochyby duté, ale je zrejme prístupné jen nejakou neverejnou, ne-li prímo tajnou chodbou, vedoucí nekde pod nasima nohama.

Zasedací porádek pri obradech v chrámech je tradicí jasne dán.

Poblíz hlavního vchodu nás pak zastavují dve thajské studentky a zádají nás, zda bychom jim nevyplnili dotazník. Nejvíc hovorí jedna z nich, která podle sátku na hlave vypadá na muslimku. Vyhovujeme jim - jde o dotazník pro turisty, jak se nám líbí v Thajsku, co je pro nás nejzajímavejsí, co vnímáme jako obtízné pro turisty apod., otázek je hodne. U nekterých bodu se dívek ptáme, jak je máme chápat. Zdá se, ze nad významem také váhají. Povídáme si s nimi i mimo dotazník, ríkají nám, odkud jsou a co tady v Nakhon Pathom studují.

V záveru prohlídky na jedné z teras objevujeme velkou svatyni se sedícím Buddhou, kde témer nikdo není. Vcházíme a usedáme k meditaci. Kdyz po nejaké dobe otvíráme oci, zjistujeme, ze místost se zatím naplnila mnichy ke spolecným buddhistickým recitacím. Vsímáme si zasedací hierarchie, kdy v predu sedí nejstarsí mnisi, pak následují mladsí az nejmladsí novicové a na konci sedí mnisky v bílém rouchu, zatímco mnichové mají roucha tmave oranzová. Úplne vzadu sedí laici a my. To se nám ale hezky povedlo! Nekolik desítek minut jeste zustáváme i po zacátku recitací.

Rozhoduji se, ze uz tu nebudu jíst maso. Doma maso témer nejím, ale tady v Thajsku jsem si ho doprával, hlavne z pohodlnosti. Nekdy není úplne snadné najít vegetariánské jídlo, pokud chce clovek jíst rozmanite a je vybíravý. Ale za ty dva týdny vidím na Dane, ze i v Thajsku to jde.

Tak jeste nákupy jídla na dlouhou cestu a uz stojíme ve tme na peróne a cekáme na vlak. Jako obvykle, sám od sebe nám pan výpravcí radí, kam si máme stoupnout, abychom pak byli co nejblíz k nasemu vagónu. Vlak z Bangkoku má trochu zpozdení a je dost plný, je ale nastestí místenkový. Zdá se, ze nocní vlaky na dlouhé vzdálenosti jsou automaticky místenkové, kdezto denní na kratsí nekdy ne. Nechci sám nekoho vyhazovat z nasich sedacek, a tak pronásleduju pruvodcího pres pul vlaku a on nám pak nachází a uvolnuje nase místa.

Ceká nás asi ctrnáctihodinová cesta na jih do mesta Trang. Máme sice prodlouzenou lavici, ale na vyspání pro dva to není. Nastestí máme s sebou tenkou podlozku, kterou si, po nekolika nasich neúspesných pokusech usnout nahore, natahuje Dana na zem pod sedacku a pod hlavu si dává pruvodce. Její pocínání nepusobí vubec divne, na zemi si pohodlí delají i mnozí dalsí cestující, zvláste s pokracující nocí. Pod sebe si vetsinou dávají noviny. Je obdivuhodné, ze nasoukaná pod sedackou netrpí Dana klaustrofobií. Díky této její obeti se nám obema darí aspon nekolik hodin spát.

výdaje

príjezd do Trangu, presun na Ko Hai, konecne v mori

Poslední cást cesty (od Thung Song, kde se trat delí) jede vlak divocinou, jen místy zijí poblíz trate zemedelci. Rozednívá se. Je po vydatném desti, po obloze se valí tezké mraky, po zemi se valí voda. To jsme jeste v Thajsku nevideli a moc nás ten pohled netesí. Chvílemi vlak hodne zpomaluje, mozná nejsou nekteré úseky dost pevné a mohly by být podmácené.

Zpátky do civilizace prijízdíme az v Trangu, asi s hodinovým zpozdením. Slunícko vykukuje mezi mraky, chvilku mírne krápe, pak prestává. V Trang Travel Company se od malického Thajce dovídáme, ze vcera prselo pul dne a ze predpoved není dobrá. Presto se u obeda ve vegetariáské restauraci rozhodujeme jet podle puvodního plánu na Ko Hai ted.

cást hlavní pláze ostrova Ko Hai

Nakupujeme trochu zásob, v Ko Hai Villa Office platíme ubytování napred a jedeme dodávkou za 50 B na osobu do prístavu Pak Meng. Na prístavním molu platíme mladé muslimce za okýnkem kanceláre vstupné do národního parku (tentokrát bez slevy pro studenta, ISIC neuznávají) a spolu s dalsími asi ctyrmi turisty jedeme dlouhoocasým clunem (longtail boat) na Ko Hai. Jsem trochu rozladený, protoze mám zase pocit, ze jsem v rukou amatéru. Predstavoval jsem si vsechno více oficiální a serióznejsí, kancelár, vystupování pracovníku a tak. Mám pocit, ze dávám spoustu penez za spatné sluzby. Ale postupne me to prechází.

Lod mírí na more a pred námi je temno. Zdá se, ze porádne zmokneme. Proplouváme za revu motoru z traktoru mezi úchvatnými vápencovými ostrovy. Z vetsích ostrovu vidíme vlevo Ko Muk, vpravo v dáli obrovskou Ko Lantu a pred námi Ko Hai. Dést nastestí neprichází a za hodinu priplouváme ke krásnému ostrovu. Dlouhá pláz, osvetlená odpoledním sluníckem, koncí palmami a za nimi se zvedají zalesnené kopecky. Pod palmami malé chatky, malicko lidí. Pozdeji lituji, ze jsem to ted pri príjezdu nevyfotil, protoze takové pekné svetelné podmínky pri odjezdu nebudou.

Ostrov Ko Hai, nekdy psaný jako Ko Ngai, nemá stálé obyvatele. Je tu jen nekolik ubytovacích resortu, az na jeden jsou vsechny na této dlouhé plázi otocené smerem k pevnine. Ko Hai Villa, kde máme predplacené dve noci, patrí ke dvema nejlevnejsím (v relativne nízkých cenách mu konkuruje jen spartánský Ko Hai Seafood resort na jihu pláze). Krome ubytovacích resortu tu není nic, ani obchudek, takze clovek je odkázaný na restauracky jednotlivých resortu.

V Ko Hai Villa nás ubytovávají v celkem pekné chatce. Stojí v pulkruhu podobných chatek kolem palmového háje. Máme vlastní záchod a sprchu, voda tece cistá. Sympatický a profesionálne vystupující mladý Thajec, který to tu zrejme vede, nám vysvetluje, ze elektrina jde jen od 6 hodin vecer do 6 ráno a restaurace funguje od 7 ráno do 9 vecer.

kokosový háj pred nasí chatkou v Ko Hai Villa

Jíme zásoby a jdeme konecne do vody. Jsme v mori. Po dvou a pul letech se znovu koupeme v Andamánském mori. Voda je teplá, jak se dalo cekat. Melký pás se táhne dost daleko, bez brýlí se pak dál neodvazujeme, abychom se nenapíchli na korály. Pozorujeme nekolik blízkých skalnatých ostruvku, vystupujících vysoko z vody, a také, jak z nekterých mraku okolo prsí. Náhle prsí i na nás a my si uzíváme mírný teplý dést ve vode.

Pred setmením jdeme po plázi na procházku a hledáme muslicky. V jedné je rak poustevník. Pláz je hodne dlouhá, v nekterých místech míjíme chátrající nedostavené budovy na opustených pozemcích. Na severním konci pláze se staví nové bungalovy Ko Hai Camping Resort, budou hodne drahé, jak vidíme z ceníku chatek, který nám tu jeden Thajec ukazuje. Je tu také uz funkcní restauracka. Cestou zpátky trochu mokneme, ale porádný slejvák zacíná az po setmení, kdyz jsme v chate. Jde uz elektrina, ale vetrák nefunguje. Navíc nám nekudy dovnitr lítá hmyz a nemuzeme najít, kudy. Porád vstávám a brouky vyhazuju dvermi ven, coz je otrava, protoze musím pokazdé odstranit rucník, kterým jsme vycpali skvíru pod dvermi, a pak ho zase upravit zpátky.

Po veceri v místní restauraci nám provizorne dávají stojací vetrák. Jdeme jeste na chvilku na pláz. V chate snad konecne nacházím místo v rohu okna, kudy hmyz dovnitr lítá, a spravuju to. Pred spaním vyprávím Dane Varování zmizelých, coz je moc pekná sci-fi, kterou jsem kdysi cetl, ale usíná, kdyz se dostáváme k první Noci cinu.

výdaje

první snorchlování, pruzkum vnitrozemí ostrova

Noc probehla hladce, dokonce i na posteli, kde je prolezelá díra v pase.

K jihu hlavní pláze ostrova Ko Hai se blízí boure.

Snídáme ze zásob lepivou rýzi s okurkami a kukurickami a prvne snorchlujeme. Je docela odliv a nad korálovým útesem se v melké vode necítím moc dobre. Vidíme krásné rybky, v podstate stejné jako kdysi na Ko Pi Pi. Navíc tu je krásná zlutá plochá ryba s tenkou dlouhou hrbetní ploutví.

Po sprse - to je moc dobré, mít vlastní sprchu s cistou vodou - vyrázíme na pruzkum vnitrozemí ostrova. Jelikoz jsem pred cestou nikde nesehnal mapu Ko Hai a ani v Bangkoku ci Trangu jsme zádnou neobjevili, musíme jít víceméne naslepo. Ptáme se toho sympatického mladého Thajce, který vede nás resort, na nejakou cestu. Podle jeho rady jdeme témer az na jih pláze a vpravo od restaurace Ko Hai Seafood, kde se radeji ptáme znovu, vcházíme po tezkou technikou vyjeté ceste do pralesa. Vede nás do kopce a míjíme správnou odbocku na malou pesinu vlevo jeste pred zásobníky vody Fantasy Resortu. Po chvíli zjistujeme svou chybu, vracíme se a noríme se do vlhkého podrostu.

Tohle, ac nenápadná, uz je ta správná cesta. Pesina vede do kopce a pak z kopce. Plasíme varana a zoborozce. Potíme se a komári stípou. Na rozcestí jdeme vlevo a pricházíme k bahnité studni v zemi. Dve thajské zeny a jeden muz se tu vodou ze studny myjí.

Jdeme uz jen kousek a pricházíme do pekného zálivu s robinsonovskou atmosférou. Jsme na druhé strane ostrova.

malická pláz na jihozápade ostrova Ko Hai

Vstup do vody je tu víceméne kamenitý. Chladím nohy. Vpravo v zálivu kotví nekolik dlouhoocasých clunu a ve stínu stromu sedí Thajci. Jeden prichází a hovorí s námi. Jsou rybári, sem prijeli na pár dní rybarit. Ti, co se myli u studny, patrili k nim. Ukazuje nám príkrou cestu pres kamenitý výbezek do vedlejsího zálivu, kde sídlí Paradise Resort. Jde s námi dál az na cestu národního parku, která za Paradise Resortem zacíná. Vede nás po ceste lesem, procházíme kolem nekolika budov patrících správci parku. Od jedné budovy k nám bezí tri psi, ale brzy se zarazí a stekají na nás. Jsou hodne plasí a Dane trvá neobvykle dlouho, nez se jí darí alespon nekteré pohladit, zvláste kdyz nás pruvodce je hrube odhání.

Mladý rybár s námi jde az na jihozápadní výbezek ostrova na vyhlídku. Na malické plázi tu pak zustáváme a on se vrací. Neumel dobre anglicky a rád bych doufal, ze me nepochopil spatne, kdyz jsem mu ríkal, ze my tu chvíli zustaneme a on ze muze také zustat nebo muze jít, jak chce. Koupeme se, ale daleko se bez brýlí neodvazujeme. Je tu melko a nevidíme dobre, co je pod námi, na co slapeme, klidne by se u kamene mohl schovávat jezek.

Sousední Fantasy Resort je trochu jiná cenová trída.

Cestou zpátky si na zdi domu správce parku obkreslujeme mapu ostrova a vracíme se na pláz Paradise Resortu. Vypadá melká do dálky, ale ani tady bych nesel do vody daleko bez bot. Navíc nekoncí korálovým útesem, takze je proste horsí nez ta nase. V Paradise restauraci nevarí, je to tu takové mrtvé. V sezóne tu muze být docela klid.

Vzadu vpravo od podlouhlé budovy rovnobezné s plází se dáváme cestou mezi palmy. Vede pres potok a nakonec se napojuje na cestu, kterou jsme sli ráno - to byla ta odbocka. Znovu jsme postípáni komáry a znovu plasíme varana.

V Seafood restaurantu si dáváme banánový sejk a rýzi se zeleninou. Procházíme i vedlejsí Fantasy Resort. Je opravdu pekný, chápu, proc stojí tolik penez. Pro hosty tu mají i bazén. Prsí, a tak si tu v restauraci sedáme a dáváme si dohromady jeden dalsí sejk. Podle menu má stát 60 B, uz tak je to hrozná cena, ale oni pak pridávají dan a buhvíco a je to 71 B.

Zpátky u nás znovu snorchlujeme. More je rozbourenejsí, cili voda není úplne cistá, ale i tak je na co koukat. Slunícko ted nesvítí, coz vítáme, protoze jsme se trochu spálili.

Po dukladné sprse jdeme na severní konec pláze na veceri do Ko Hai Camping Resortu, který sice dohání Fantasy Resort cenami ubytování, ale nikoli kvalitou. I tady nám k cene z menu pripocítavají jakousi dan, tentokrát jasných 10 %. Za tmy jdeme zpátky, svítí uz hvezdy, ale ne vsude. Kde je Orion? Tesili jsme se na nej, pred dvema a pul lety jsme ho vídali témer v nadhlavníku. Ted není nikde videt. Zalézáme do chatky a brzy usínáme.

výdaje

presun na Ko Lanta, v muslimském resortu

Ráno asi po 7. hodine jdeme fotit vycházející slunce a pak jdeme po plázi k malému písecnému výbezku meditovat.

Zoborozec si pochutnává na bobulích. Blíz me vsak uz nepustil.

Vlny se tu rozlévají tiseji a jaksi spojiteji a tvorí tak moc príjemný zvuk. Po návratu snídáme medový toustový celozrnný chleba s arasídovým máslem a zapíjíme to sójovým mlékem.

Bereme foták a vodu na pití a jdeme prozkoumat jihovýchodní cást ostrova. Tím smerem je videt jen vysoké molo. V místech, kde koncí nase píscitá pláz, cesta pokracuje pres kameny. Kus cesty je poskládán z kamenu slepených betonem, ale nekteré úseky jsou uz rozpadlé. Cestu, kterou ne moc dávno nekdo narychlo poslepoval, uz nikdo nepouzívá ani neudrzuje. Dostáváme se celkem blízko k molu, ale cesta tu koncí plotem. Asi se tu buduje nový resort. Po molu chodí stavbari a z ukotvené malé jachty vystupuje jakýsi milionár.

Po ceste zpet sbíráme kameny. Mají peknou barvu, mozná si je povezeme domu. Zpátky u nás fotíme jeste nasi chatku a jdeme snorchlovat. Vidíme, krome nasich trojúhelníkových ryb a spousty dalsích bezných rybek, také malé meduzy. Nesnorchlujeme moc dlouho, abychom stihli vrátit chatku do 12 hodin. Rozhodli jsme se pobyt na Ko Hai neprodluzovat.

Na rychlé lodi se blízíme se k jiznímu cípu Ko Lanty.

Finisujeme balení, kdyz prichází silný dést. Hrmí a blýská se. Jsou to docela velké rány. Cekáme, kdy to do neceho blízkého prastí nebo se neco skácí. Hucí dést bubnující do strechy, seserilo se. Asi po 20 minutách dest ustává. Vzduch se procistil, jezírka mezi palmami se do suché pudy rychle vpíjí. V nasí restauracce si dáváme obed a cekáme na lod. Na strom u pláze prilétá skupinka zoborozcu. Rádi bychom je vyfotili. Beru foták a priblizuju se ke stromu. Kdyz uz se neodvazuju dál, fotím. Pak to zkousím jeste blíz, podarilo se, neulétli. Fotím znovu. A jdu jeste blíz. Fotím tretí fotku. Zkousím se jeste priblízit, ale to uz letí pryc.

Lod priplouvá nacas, tj. v 15:30. Odvází nás k ní dlouhoocasým clunem a uz frcíme. Je to pekná rychlá lod, dá se sedet uvnitr i nahore. Vsichni sedíme nahore, kam se vejde asi 20 lidí. Ko Hai se vzdaluje a Ko Lanta se priblizuje. Moc príjemná cesta ve srovnání s dlouhoocasým clunem.

Po pul hodine obeplouváme maják na jihu Ko Lanty a Ko Hai nám mizí z dohledu. Ko Lanta je krajinou podobný Ko Hai, kopce porostlé lesy, sem tam skály. Plujeme podél dlouhého západního pobrezí. Jedna pláz strídá druhou, spousty pekných resortu a bungalovu. Svítí slunícko. Cesta z jizního na severní konec Ko Lanty trvá asi hodinu.

V prístavu je po desti. It me láká na fotky jejich resortu.

Vlevo vidíme v dálce dvojici ostrovu. Ano, je to souostroví Ko Pi Pi. Vpravo se objevují mraky, cím dál hustsí a tmavsí a jsou velmi nízko. Tentokrát porádnému zmoknutí asi neujdeme. Prirázíme k molu a zacíná krápat. Zabíháme do jedné restauracky a vzápetí se spoustí prudký liják. Vyslo to akorát.

Dáváme si jídlo, sejk a cekáme na konec deste, zatímco se u nás strídají naháneci ruzných ubytovacích zarízení. Je pred sezónou, a tak se predhánejí ve slevách. Nakonec jeden resort vybíráme, nalákala nás skromným vystupováním sympatická mladá Thajka, a jelikoz by ráda pockala jeste pul hodiny na lod z Pi Pi, nakupujeme si zatím zásoby v blízké osade. Pak nás vezou pick-upem zdarma do Lanta Nature Beach resortu na vzdálenejsí Klong Nin pláz. Byli jsme první, koho získali k ubytování, a tak sedíme v kabine s tou paní (jmenuje se It) a povídáme si. Rídí její mladsí bratr, který prijel lodí z Pi Pi a uz na palube získával hosty. Úspesne, asi ctyri lidi se vezou na korbe. Aktivita se vyplácí. Kdyz prijízdíme do resortu, vidíme, ze mají i v tomto období témer plno.

pekne upravené centrum Lanta Nature Beach resortu

Ubytováváme se v pekné zdené velmi cisté chatce s vetrákem a vlastní koupelnou za 200 B. I v pridelování chatek zachovávají poradí dané z prístavu, takze máme prednost. Pak jdeme na internet, který je trochu drahý, jsme preci jen na ostrove, a na veceri. Po ní si dáváme koktejl, já Blue Hawai, Dana Pinacoladu. Pijeme ho na plázi a pritom sledujeme výborného mladického Thajce, jak tocí tycí s horícími konci. Je tma a on je opravdu zrucný. Vypadá to skvele.

Jídlo platíme u mladické muslimky v recepci. Hovoríme s ní o tom, co jako muslimka smí, nesmí a musí. Je úplne v pohode a bez ostychu hovorí o cemkoli. Jmenuje se Ný. Její sestra It, která nás v prístavu nalákala, si prý casto nezakrývá hlavu. Díky tomu jsme nevedeli, ze je muslimka, ale skoro celý ostrov prý patrí muslimum.

It je vubec císlo. Potkáváme ji v restauracce a zdravíme ji jako starou známou, ale ona se tvárí zarazene, jako by nás videla poprvé. Jak na nás mohla za tech pár hodin zapomenout? Má takové lesklé oci a napadají me ruzné veci. Nakonec se ale zacne smát, proste si z nás vystrelila.

S Ný si povídáme docela dlouho. Ukazuje se, ze tenhle resort je rodinný podnik. Obtloustlý táta muslim se tu prochází jen s rucníkem kolem pasu. Koktejly platíme vedle v baru, protoze Ný, jako muslimka, nesmí prodávat alkohol. Ptáme se proc. Protoze to tak kdysi kdosi zapsal do jisté knihy, spolecne s dalsími pravidly. Je milá. Pak uz jdeme spát.

výdaje

procházka, indická restaurace, koupání

Ráno, presneji kolem sesté hodiny, zní zvencí reprodukovaný zpev muslimské modlitby.

starý rybár u pobrezí Ko Lanty

Kolem osmé vstáváme a vydáváme se na snídani k nedalekým obchodum. Kdepak, ranní ptáce na Ko Lantu nedoskákalo. Vetsinou jeste neprodávají, maximálne se na prodej teprve pripravují. Je asi 8:30.

Po procházce se usazujeme v indické restauracce u pláze, kde mají i vegetariánskou nabídku. Dana nemá moc hlad, tak si objednává pozdeji. První prinesené jídlo, to pro mne, je vynikající. Tofu, brambory a omácka, která má velmi netradicní chut. To druhé, které pak prinásejí Dane, také celkem ujde, ale na to moje nemá. Dana precenuje svoje moznosti a po snezení dost velké porce je jí spatne. Vlece se po plázi celá skleslá, zaludek nacpaný k prasknutí ji tízí na tele i na duchu. Probírá ji az studená sprcha, nachází i sílu jít si zaplavat do more, tak jdeme na to.

Plavat se tu dá velmi dobre, dno klesá pozvolna a je pokryto jen pískem. Nejsou tu ale zádné korály, takze sem hejna barevných rybek nic neláká (takze tu zádná nejsou). Zato se tu delají pekné vlny, ve kterých se dá dovádet. Vyhraní a vyblbnutí se vracíme do nasí pekné zdené chatky. Po dukladném odsolení ve sprse Dana usíná.

Já si jdu dát k obedu rýzi s ananasem a kesu orísky. Prsí. Po desti je krásný vzduch, jdeme na banánovou palacinku, ale jím ji jenom já. Potkáváme hodne muslimek (i na motorkách) zahalených v sátku. Na silnicích jsou nejcasteji videt práve motorky. K nám po betonové "silnici" to jeste celkem jde, ale nekteré úseky chybí nebo jsou v dost spatném stavu. Trochu kvuli tomu a hlavne kvuli nepredvídatelnému desti si

pláz na Ko Lante u stylového baru v Lanta Nature Beach resortu

tady motorku nepujcujeme, i kdyz by to slo velmi levne.

Na veceri ani jeden z nás nemá chut, tak si nakupujeme v protejsím obchode jen nejaké to mlsání. Kupujeme i balení sesti domnelých kokosových mlícek, ac nám prodavacka naznacuje, ze to asi není to, co chceme. Zjistujeme po ochutnání, ze je to jakási kokosová hustá smetana, která skoro netece. (Pozdeji se dozvídáme, ze se pouzívá jen na varení. Po pul roce, který strávila v nasí lednici a behem kterého jsme pouzili jen jedno balení, jsme zbytek vyhodili.)

Na Ko Lante se nám líbí fakt, ze si zachovává svuj domorodý, jakoby vesnický ráz. Zádné sterilní, nazdobené ulice. Nekteré bungalovy jsou velmi jednoduché. Jiné zato, treba jako ten nás, mají krásné ubytovací domky, spoustu upravené zelene a príjemnou restauracku.

Pred spaním jdeme jeste na pláz, kde postupující príliv uz skryl vsechny ráno odhalené kameny a skalky na pobrezí. Ráno poplujeme na Ko Pi Pi. Jsme zvedaví, az realita ukáze, nakolik jsme si ostrov ve vzpomínkách zidealizovali.

výdaje

presun na Ko Pi Pi, zmeny na ostrove, snorchlování, procházka do vesnice

Ráno, tentokrát kolem páté hodiny, opet slysíme muslimské zpevné modlitby. Vstáváme ve ctvrt na sedm,

U Dlouhé pláze je nové plovoucí nástupní molo.

balíme a jedeme do prístavu. Zase se privilegovane vezeme uvnitr auta, zatímco ostatní se kodrcají na korbe pick-upu.

Nalodujeme se na expresní lod na Pi Pi. Se ctvrthodinovým zpozdením vyplouváme v 8:15 a za hodinu a ctvrt se vylodujeme na nasem milém ostrove.

Ale co to? Ve vesnici Ton Sai vidíme spousty nových budov. Mnohá místa vypadají jinak. Jdeme pesky na Dlouhou pláz a po ceste se divíme vsem zmenám. Vsude se staví nebo uz postavilo. Teprve po pulce cesty vypadá vse stále více stejne jako pred 2,5 lety.

Na Dlouhé plázi je zmen jen málo, nepocítáme-li úplný východní konec pláze, kde vedou nové schody do výsin skalnatého výbezku ostrova, na kterém vyrostly bungalovy a dalsí stavby. Na plázi samotné pribylo jednoduché plovoucí nástupní molo, mnozsví longtaiboatu a také lidi. Je tu oznacené místo pro plavce, ale dlouhoocasým clunum (respektive jejich ridicum) asi nikdo nerekl, co ty pospojované bójky znamenají.

Ubytováváme se tradicne v Long Beach Bungalows, tentokrát s vlastním záchodem a sprchou.

Ko Pi Pi Leh zustává stále fascinující.

Na recepci se dáváme trochu do reci s recepcními a zdá se, ze jednu z nich si pamatujeme, pracovala tu uz minule. V restauracce opozdene snídáme a jdeme snorchlovat.

Slunícko zacíná svítit, zdá se, ze pocasí se lepsí. Na plázi si vsímáme, ze jedna ze dvou vedle sebe rostoucích palem, které charakterizovaly (bud prímo nebo alespon svým stínem) nekolik nasich fotek z minulého pobytu, je zlomená. Zustal z ní jen kus kmene. Jinak je ale vse pri starém, písek, skály, voda. Snorchlování je bájecné, Dana fotí podvodním fotákem. Je to tu super. Vsude jsou spousty krásných, barevných ryb, dokonce i ty nové s dlouhou hrbetní ploutví, které jsme prvne videli na Ko Hai. Vystupujeme i na Zralocí ostrov. Úzasne se pritom spalujeme zezadu. To ovsem zjistujeme az pozdeji behem dne. Po sprse, ze které tece chvíli cistá a pak zase uz kalná voda jako kdysi, jdeme do centra - vesnice Ton Sai.

Ve vesnici obedváme a poptáváme se na potápecský kurz. Stejne jako minule mají v jednom z potápecských

prístav Ton Sai pri pohledu z druhé strany zálivu

center i ceského instruktora, se kterým mluvím po telefonu. Pri pomalé procházce pak rozvazujeme, zda do kurzu jít. Nakonec se rozhodujeme, ze ne. I pri prostém snorchlování vidíme krásné veci, kurz stojí hodne penez a zabere dost casu. A pak je tu také ten strach z nebezpecí, spojených s potápením s prístroji. Procházka nás dovádí úplne na konec prístavního zálivu Ton Sai, kde se zastavujeme a pozorujeme opice. Hlídá je strázník, který je zahání zpet do dzungle. Pricházejí prý vzdy v pet hodin. (Jestli jsme ho dobre pochopili.)

Jdeme zpátky na nasi pláz. Koupeme se za soumraku a mazeme si zezadu záda a nohy spálené od snorchování. V restauracce se pak chvíli díváme na film Van Helsing. Presne tak dlouho, nez dojím nudle se zeleninou, pak od té blbosti odcházíme. Vzadu na plázi dávují také nejaký film, ale my jdeme radsi spát. Jsou videt hvezdy, ale Orion porád nikde. Dana zasívá moskytiéru a já písu deník. Bojíme se ulehnout, protoze nevíme, na které cásti tela budeme moci spát, nakonec to ale docela jde.

Jsme rádi, ze jsme zase na Pi Pi. Moc rádi. Cítíme se jako doma. Ko Pi Pi je nejlepsí.

výdaje

vyhlídka, Ao Rantee, jeste severnejsí pláz, kino

Snídáme ovesnou kasi s mlékem a ovocem a jdeme na vyhlídku. I tato cesta doznala zmen,

pohled z vyhlídky na síji Ton Sai; vlevo vykukuje Ko Pi Pi Leh

zvláste kdyz se prochází zastavenou cástí ostrova. Cestou jíme jeste jednou, abychom nevyhladoveli tak brzy, a uz stoupáme po schodech. V zahrade nad schody, kde se stále nesmejí sbírat spadlé plody a i jinak je tu vse pri starém, zjistujeme, ze kesu v tomto období nekvetou a ani nemají plody.

Z vyhlídky je nádherný výhled na slavnou síji vesnice Ton Sai. Spolecnost Shark Cool Bite tu umístila velikou ceduli s casy západu a východu slunce v ruzných rocních obdobích. Obojí je totiz mozno z tohoto místa shlédnout. Nadsení fotografové tak mohou lépe nacasovat svoji návstevu. Podle této informace slunce vychází od dubna do listopadu mezi sestou hodinou a pul sedmou ranní, od prosince do brezna mezi pul sedmou a sedmou hodinou ranní. Zapadá od února do cervence mezi sestou a trictvrte na sedm odpoledne a od srpna do ledna mezi sestou a pul sedmou odpoledne. Chvíli tady na skalách odpocíváme a fotíme a pak pokracujeme brankou dál, po pesine dzunglí.

Sestupujeme pomalu na pláz Rantee. Odtud pak jdeme po kamenech do vedlejsího zálivu. Jde to pomalu, nedávno byl príliv, kameny jsou mokré, musíme jít hodne opatrne. Trvá nám to asi pul hodiny.

Ve vedlejsím zálivu je cisto a prázdno, jen domorodé chatky v lese na opacném konci pláze. Ani Ao Rantee, ani tento záliv vsak nedosahují krásy malé pláze Ao Loh Moodi, snadno prístupné z Dlouhé pláze. Chvilku tu snorchlujeme. Voda není úplne klidná, a proto také není zcela pruzracná. Ze stínu stromu na mne pak volají thajstí rybári, kterí tam porcují velkou rybu a chtejí se pochlubit. Jeden z nich umí trochu anglicky. Ptám se na cestu dzunglí zpátky prímo z této pláze, nechce se nám znovu po kamenech. Odpovídá, ze cesta tam vede, ale není znacená a snadno bychom se ztratili. Verím mu.

pláz severne od Ao Rantee

Odcházíme tedy znovu pres kameny. Tu se s námi dává do reci jeden Rakusan, který sem dosnorchloval. Ríká, ze bydlí na Rantee. Bydlení je to prý skromné, ale levné - 200 B za chatku. Myslím, ze by klidne mohlo být levnejsí, pláz je dost neudrzovaná. Zpet na Rantee to jde rychleji a snadneji, odliv pokracuje a mnohé úseky se dají jít po obnazeném písku.

Z Rantee stoupáme ve stínu divociny. Vzduch se tu moc nehýbe, je teplo, takze potíme, skoro v pramínkách, zásoby vypité vody. Cestou k vrcholu slysíme z dáli muslimské zpevy. Nahore na vyhlídce si jeste jednou uzíváme úzasného pohledu na ostrovní síji. Výborne je odtud videt, kam az ustupuje odliv. S myslenkami na sejk a dobrý obed se nám príjemne klesá. Cesta byla vycerpávající, tak dlouho sedíme a já Dane vyprávím Vecerní zprávy od Haileyho. Jdeme se podívat na pláz Ao Loh Dalum, kam az dosáhl odliv. Prochází se tu spousta lidí v místech, kde jeste pred nekolika hodinami byla voda, hrají si s mícem nebo si posílají létající talír.

I pres znacné úsili pak ve spleti ulicek ve vesnici nenacházíme obchod, který se nám minule hodne líbil a kde jsme kupovali

skrytá pláz resortu Vikingové

dárky. Zato se ocitáme v zapadlých místech, kde se stravují predevsím Thajci jídlem, které známe z pevniny, totiz pálivými omáckami, do kterých se odvazujeme opravdu jen zrídka a spíse z nouze. Kupujeme si tu osmazené banány a osmazené brambory.

Cesta zpátky na Dlouhou pláz je zajímavá. Jdeme ji tentokrát díky odlivu celou po plázích nebo po kamenech. Vidíme tak, ze resort Vikingové pekne funguje. Má pro sebe, tesne vedle Dlouhé pláze, docela skrytou malou pláz, restauracku a pekné chatky na kulech ve stínu lesa. Jsou tu dost odtrzení od okolního dení a pekne schovaní.

Jdeme si zasnorchlovat. Nevíme, zda je to vlivem prílivu nebo odlivu, ale u nasí pláze je proud, který nás zene k východu. Prsí, obloha je zajímave protrhaná. Ve vode je príjemne, tak tam zustáváme a jíme pritom ananas.

Ve vedlejsím resortu budou dnes hrát film Forgotten, takze se odsolujeme v rezavé sprse a jdeme "do kina", promítají totiz na plátno. Je tu moc pekné posezení a skoro plno. Restauracka je trochu jinak situovaná, nez jak jsme ji znali, ale tofu v jídelním lístku zustalo. Nad Pi Pi Leh se blýská. Stahují se mraky, ale dést nás tesne míjí. Film je nastestí s anglickými titulky, a prestoze dost naivní, dá se odkoukat.

Pomalu pak jdeme pesinou podél chatek do naseho príbytku. Je tu klid. Príjemne unaveni z naplneného dne usínáme.

výdaje

focení pod vodou, odliv na Ao Loh Moodi, boure, podvecer v Ton Sai

Vstáváme brzy a pozorujeme svítání z pláze. Pak piju skoro celé jedno balení kokosového krému, který máme z Ko Lanty,

Kolem korálu plave spousta barevných rybek.

coz me na 20 minut odrovnává. Kdyz jsem se vzpamatoval, jdu do vesnice Ton Sai pujcit podvodní foták - pocasí vypadá slusne. Je to vubec nezvyk, premýslet v Thajsku o pocasí, jak bude, jestli budeme moct delat to, co chceme. Kdyz jsme tu byli na jare, bylo pocasí naprosto stálé a clovek se o ne vubec nemusel starat.

Vracím se asi za hodinu a ctvrt i s pujceným fotákem. Je to celkem obycejný, malý automat, vlozený do velkého zlutého vode odolného pouzdra s velkou páckou, která prenásí stisk na spoust uvnitr. Navrchu je velký rámecek se zamerovacím krízem - místo hledácku, do kterého bych v potápecských brýlích tezko mohl koukat. Dana má sice svuj jednorázový podvodní foták, ale ten je na obycejné fotky. S filmem na diáky jsem nikde nesehnal, asi se vubec nevyrábejí. Pokud chceme mít podvodní diáky, museli jsme si pujcit foták, do kterého muzeme vlozit vlastní film.

Po snídani jdeme na to. Dana s jednorázovým, já s pujceným lezeme do vody a plaveme ke Zralocímu ostruvku, kde chceme nafotit úzasné fotky. Nepropustný obal má na sobe snurku, tím si ho pripevnuji k zápestí, abych foták neztratil. Focení pod vodou pri snorchlování je docela nárocné a hlavne neco úplne nového, s cím clovek nemá zádnou zkusenost.

I z levného fotáku na jedno pouzití se dá neco vyfotit.

Pán v potápecském centru, který mi foták pujcoval, me instruoval, ze pod vodou budou fotky jakz takz ostré, pokud budu fotit objekty ve vzdálenosti 0,5 - 2 metry od objektivu, ale nejlíp, kdyz budou presne 1,2 metru daleko. To je dost omezující podmínka. K tomu se pridává fakt, ze vetsinu snímku fotím od boku, zkrátka natáhnu ruce smerem k rybe, foták natocím zhruba tím správným smerem a mackám spoust. To vsechno v pohybu, plácám se od hladiny do hloubky a zpátky. Navíc ryby nepockají, plavou pryc, nenatocí se bokem. Není divu, ze vetsina snímku je pak nepovedených, na nekterých vubec nejsou ryby nebo jsou úplne v rohu. Hodne snímku vyslo rozmazaných, coz nás nejvíc mrzí u rybek, které hrály hlavní roli ve filmu Hledá se Nemo.

V jednu chvíli si fotáky prohazujeme, at také Dana zkusí neco s tím pujceným a já neco s tím jejím. V tu chvíli spatrujeme asi nejzvlástnejsí rybu za celý pobyt. Je opravdu jedinecná. Asi 30 cm velká, ruzovofialová, tvar jako soudek a místo ploutví má závoj po celém obvodu tela, kterým vlní a tak se pohybuje vpred. Trochu se jí bojíme, ale nekolikrát ji fotíme, nez odplouvá pryc. Kdyz mi Dana na hladine vrací foták, najednou si uvedomuje, ze ho mela celou dobu obrácene - objektivem k sobe. Ríká, ze jí prislo zvlástní, ze se dá pouzít

Na plázi Ao Loh Moodi je odliv. Blízí se boure.

oboustranne, kdyz si ho brala, ale prislo jí to jako zajímavá výhoda. To je tedy zklamání. Beru si foták zpátky. Jsem z toho rozmrzelý, celé focení me vycerpává a tusení budoucího výsledku me neuspokojuje, ted navíc tohle. Dana se vydává tu rybu hledat, v úspech cehoz já neverím. Kdyz za chvilku volá, ze ji opravdu znovu nasla, coz je zázrak a doklad jejího velkého úsilí, jsem s fotákem tak daleko, ze je nám to na nic.

Z vody lezeme asi za hodinu a pul úplne znicení. Vyfotili jsme dve tretiny filmu. Foták máme pujcený na jeden den, takze nás dneska ceká jeste pokracování podvodní fotografické odysey. Odsolujeme se ve sprse a v restauracce jíme. Po odpocinku jdeme na blízkou pláz do zálivu Loh Moodi. Je totální odliv. Tezko hledáme cestu pres korálový útes, abychom v hloubce za ním dofotili zbytek filmu. Nakonec se darí. Je tu dnes spatná viditelnost, fouká vítr a voda je neklidná, ale korály jsou pekné a vsude jsou spousty ryb. Jsem nervózní, jak se v melké vode dostaneme zpátky pres korály, ale i to se darí, i kdyz je to napínavé. Tak hurá, film je vyfocený.

Od pevniny se blízí boure, celý obzor je velmi tmavý. Cestou zpátky zacíná prset. Teplý, stále prudsí dést.

v nasí chatce v Long Beach Bungalows

Pohled z Dlouhé pláze na Pi Pi Leh a Zralocí ostrov za odlivu a deste je úchvatný. Uvazuji, ze to vyfotím, ale nechce se mi v desti vytahovat zrcadlovku. Skoda, pozdeji toho lituji. Schováváme se do chatky a za chvilku prset prestává.

Po desti se vydáváme do vesnice, abychom vrátili foták. Jeste na nasí plázi, hned ve vedlejsím resortu, napred jíme a zjistujeme, ze mají plno. Tak se sem asi na poslední noc nepresuneme, jak jsme na zkousku chteli. Do vesnice jdeme opet po plázích. V potápecském centru vracíme foták a v blízké smenárne vymenujeme stodolarovku z roku ´96, kterou mi v bance v Trangu nevzali. Tady je o neco horsí kurz, ale to nevadí. Pak obdivujeme, jak jeden Thajec vyrábí ze skla ruzné ozdobné predmety a zvírecí postavicky. Kupujeme si od nej rácka poustevnícka "lezoucího" s ulitou. Cestou zpátky se nám dost stmívá, po plázích uz se v postupujícím prílivu moc nedá, poslední cást cesty vedoucí strme lesem jdeme opravdu na poslední chvíli, o pár minut pozdeji bychom nevideli vubec nic.

Vecer koukáme na The Day after Tomorrow, ale asi po hodince nás to stále nudí, tak jdeme spát. Zalézáme do pelísku a pred usnutím pokracujeme ve vyprávení Vecerních zpráv. Dana usíná asi pet vet pred koncem. Pohádky fungují i na dospelé (zvláste na Danu).

výdaje

setkání s Cechy, prestehování, na jídle v Pi Pi Hill, tajemná modrá svetýlka

Po snídani jdeme prozkoumat nove postavený resort na kopci na východe pláze.

Ao Loh Moodi za plného prílivu

Jmenuje se Pi Pi Hill a vychází se k nemu po dlouhém schodisti. Mají tu nahore celkem slusné chatky, nejlevnejsí od 400 B, ty koukají na východ slunce, drazsí pak koukají na západ slunce, tedy i na Pi Pi Leh. Nenasli jsme odtud cestu na Ao Loh Moodi, a tak jdeme zpátky po schodech dolu a na pláz jdeme po staré známé ceste lesem.

Je velký príliv (dnes je nový mesíc) a voda sahá témer k travnatému brehu. Jdou vlny a snorchlování není nic moc, viditelnost není nejlepsí a také nás stále táhne proud k jihu. Procházíme se na konec pláze. Je tu liduprázdno. Ani dnes tu nevidíme Cecha, který za minulého naseho pobytu tady na plázi bydlel. Mozná prijízdí az o neco pozdeji, kdy uz vubec neprsí. Balíme veci k návratu, kdyz v tom slysíme:

"Hele, podezrelá flaska."

Jde o nasi láhev od Magnésie, v které nosíme vodu. Oslovil nás tak ceský pár asi naseho veku, který práve prisel po pesine z lesa. Po spíse letmém pozdravu a nekolika bezných vetách typu "jak dlouho uz tu jste" apod. ovsem pokracují:

" a nemáte vy náhodou na internetu nejaký povídání o Thajsku? Jste mi náký povedomý a a nejsi ty Dana?"

nase radová chatka v Long Beach Bungalows

Neuveritelné! V dalekém Thajsku, na opustené plázi nejen, ze potkáváme krajany, ale znají Danu jménem! A co víc, na tuhle pláz dosli podle vyprávení v deníku z nasí minulé cesty. Mají ho prý celý vytisknutý a jezdí podle nej Thajskem. Jsou tu na svatební ceste. Na kazdém míste si prý ríkají, co oproti nám stihli navíc, nebo co podle nasí rady vynechali.

Tomu ríkám odmena za práci s elektronickým deníkem! I kdyz trochu zárlím, ze poznali Danu, a ne mne. Chvíli s nimi mluvíme o cestách po Thajsku. Po pekném popovídání se vracíme na Dlouhou pláz a jdeme se zeptat do vedlejsího resortu - Pi Pi Paradise, zda se neuvolnilo místo. Vcera bylo plne obsazeno, jak jsme si precetli na cedulce v recepci. Dnes máme stestí. Mají pro nás jednu z levnejsích zdených chatek. Není tak prírodní a stylová jako nase bambusová, ale je prostorná a cistá, rovnez s vlastní koupelnou.

Po rychlém nastehování si dáváme obed u stolku pod stromy na okraji pláze. Je tu moc príjemne. Jdeme se hezky válet do vody, ale po case nás vyhání dést. Odsolujeme se v bájecne cisté vode, která nám tu tece v koupelne. To je zásadní výhoda tohoto resortu. Konecne si muzeme vyprat i bílé veci. Drobnou nevýhodou je, ze mezi umyvadlem a odtokovou rourou je nekolik centimetru mezera, takze vypoustená voda tece znacnou cástí okolo, ale to nám tolik nevadí, protoze nakonec stejne odtéká dírou v podlaze. Stríkám si vodu do usí, protoze mi zase trochu zaléhají, pred dvema a pul lety jsem tady na ostrove musel s hodne zalehlýma usima k doktorovi. Myslím, ze to vzniká snorchlováním, drobné cástecky písku ci spíny zustávají v usích a tvorí se víc mazu.

Po desti se jdeme najíst po schodech nahoru do resortu Pi Pi Hill. Terasu se stolky mají presne na míste, kde minule byla jen stará opustená polorozpadlá terasa, na kterou jsme vstupovali jen velmi opatrne. Dnes je terasa úplne nová a sedí tu jen pár hostu. Výhled je tu stále pekný. Krásne ted vidíme, kam az dosahuje maximální odliv, který je práve dnes.

pohoda na Dlouhé plázi

Je docela zábavné pozorovat dobrodruzné reakce místní obsluhy, kdyz nám nesou a vzápetí zapalují banány plovoucí v zálivce z medu a whisky. Evidentne to nedelají moc casto.

Kolem Dlouhé pláze pod námi jezdí dlouhoocasé cluny. Jak je tak mimodek pozorujeme, vidíme v jednu chvíli mezi nimi jeden zvlástní. Zvlástní je tím, ze je mnohem tissí nez ostatní, je vybaven novým typem motoru. Hurá, poklidné atmosfére ostrova se blýská na lepsí casy.

Probíráme, motivováni setkáním s krajany, co by mohlo obnáset vydat nase cestovní zkusenosti knizne. Deník ze dvou mesícních cest, doprovozený spoustou fotek, vcetne kompletních podrobných výdaju. Mozná by to nebylo marné.

Vecer se sem vracíme na promítání filmu Troya. Na filmu jsou ale dobré jen sejky a vecere, co jsme si k nemu dali. Jinak za moc nestojí. Na ceste zpet jsou hezky videt hvezdy a na plázi pozorujeme nepatrné zrejme korálové úlomky, které poté, co je omyje vlna vody, jasne modre svítí. Ve svetle celovky to zkoumáme, ale nejsme moc úspesní. Nedarí se nám najít presne ten svítící kousek, který se ztrácí mezi ostatními zrnky, kdyz na nej prímo svítíme. Poslední noc na Pi Pi má tak svou záhadu.

výdaje

presun do Krabi, nocní autobus do Bangkoku

Vstáváme do odjezdového dne. Svítí slunícko. Veci nám pres noc neuschly ani venku na snure, ani uvnitr na klicce okna, tak je pokládáme na postel a poustíme na ne vetrák umístený na strope. Zatím jdeme na snídani.

Nejvonavejsí kvet, co znám, roste na kerích na Dlouhé plázi.

Naposledy se fotíme u snídane s Pi Pi Leh v pozadí, dobalujeme a dlouhoocasým clunem zdarma (odvoz do prístavu je v cene lodního lístku) odjízdíme do vesnice. Fotíme jeste ulicky ve vesnici a nalodujeme se na lod do Krabi.

Vyplouváme s 10-ti minutovým zpozdením v 9:10. Sedíme venku na starboardu, cili na pravoboku. Nikdo nás nevyhazuje. Vidíme tak Pi Pi Leh, ale Pi Pi Don i Bamboo Island vidím jen, kdyz se behem cesty zvednu, stoupnu si na spicky a koukám pres strechu. Slunícko svítí jen chvílemi, presto se Dana trochu spaluje, na mori to jde rychle. V jednu chvíli zahlédám létající ryby.

Pristáváme za dve hodiny, cesta byla proti plánu delsí o 1/2 hod., mozná kvuli protivetru. Prístav ale nepoznáváme. Od nasí poslední návstevy postavili nekolik kilometru od mesta moderní prístav, kde dokonce hlásí informace pro pasazery a mají toalety pro postizené. Pred prístavem odoláváme netecností silnému útoku nahánecu a cervenou dodávkou jedeme do mesta Krabi. Velmi slusne se nás po vystoupení ptá jakási paní, kam jedeme. Kdyz si od ní nechceme koupit lístky do Bangkoku za 350B s tím, ze na autousáku si je muzeme za tu cenu koupit také, nabízí nám je za 300B. Jdeme si to rozmyslet naproti do restaurace, kde nemají sejky navzdory nabídce v menu, pak se paní vyptáváme v její kancelári na podrobnosti.

Jde o V.I.P. bus spolecnosti P.P.Family, odjízdející v 16:00 a v 6:30 má prijet na Khao San v Banglamphu v Bangkoku.

Tohle potápecské centrum ve vesnici Ton Sai má i ceského instruktora.

Chceme rezervaci míst, ona tam volá, ale nejde to - je slusná, ríká nám to. Bereme to. Necháváme u ní batohy, cteme u ní maily a posíláme SMS. Spojení má pres modem. Procházíme obchudky v Krabi, kupujeme dárky domu a zásoby jídla do autobusu. V 15:30 nás dodávka spolecnosti P.P.Family veze zdarma do svého centra asi 1km za mestem, kde cekáme s mnoha dalsími do 16:40. Pak pristavili autobus, Dana jde zabrat místa. Já se starám o bágly a konecne vyjízdíme. Je to autobus z obrázku, ale V.I.P. podle mne není, i kdyz to má na sobe napsáno. Místa na nohy je ale na thajské pomery dost a to je hlavní.

Po dvou hodinách, kdy uz je tma, zajízdíme do jakési bocní ulicky a zastavujeme u prosté thajské restaurace, kde uz na nás cekají a kde mají ve velkých pekácích nudle nebo rýzi se zeleninou. Za porci chtejí 50B. To je moc, a tak si za rohem kupujem u stánku lepsí jídlo za 20B. Ac autobusáci slibovali 30 minut, po 20-ti minutách uz nás zahánejí zpet. Musejí ale cekat, nez se vrátí dalsí lidi, co sli hledat jídlo za roh. Dana se ptá, kdy nám pustí nejaký film. Nepustí, mají to rozbité. Hm.

Jedeme dál, kdyz po 1/4 hodine, asi v 19:45, zhasínají osvetlení. Dobrá, rozsvítím si lampicku. Ale ta nefunguje. Zkousejí to i ostatní cestující, ale nefunguje nikomu. Asi uz máme jít spát. Tak nejak to asi pochopily holky pred námi. Ta pred Danou si sklopila sedacku úplne, s címz se Dana nejak vyrovnala stejnou akcí. Ta prede mnou chce následovat príkladu své prítelkyne, ale moje dlouhé nohy prekázejí. At tlací sebevíc, dál nez 2/3 to nesklopí. Nevzdává se ale a delá nové pokusy kazdých asi 20 minut. Je mi jasné, ze kdyz pujdu na záchod, uz si pak porádne nesednu.

Dalsí prestávku v jízde máme kolem 3/4 na 12. Zustávám sedet stejne jako holka prede mnou, která pase po prílezitosti. Jednu propásla, kdyz jsem poustel Danu ven, takze se ted porád otácí, kdy pujde Dana zpátky. Dana prichází a já ji prosím, aby me prelezla tak, jak sedím, jinak prijdu o místo na nohy. Dana tak ciní a to uz ta holka nevydrzí a zádá mne, abych si dal nohy nekam pryc, aby si mohla sklopit sedadlo. Ptám se, jestli to myslí tak, ze si je mám uríznout. Ona, at si je dám do ulicky, já ríkám ne. Ona, ze nemuze spát, já na to, ze nemuzu sedet. Ona, ze vsichni ostatní muzou, na to Dana, ze jsem proste prílis dlouhý. Rozhovor tím koncí. Svetla zase brzy zhasínají a já mením polohu, abych zkusil nejak usnout. Nakonec se i na chvilku darí. Pricházím sice o dalsí cást místa na nohy (úplne si ale sedacku nesklopila, ac mohla), ale aspon se mi i neco zdá, coz dokazuje, ze spím.

výdaje

ranní Bangkok, Národní muzeum, trziste talismanu u Wat Mahathat

Zrovna se ve snu zenu snehem za autem pana Vogeltanze, kdyz se probouzím rozsvícenými svetly. Je pet hodin, do Bangkoku

typický stánek s nudlemi v Banglamphu

jsme meli prijet v 6:30. Je to ale skutecne Bangkok, zastavujeme a vyhazují nase batohy na hromadu ven, nás vyhánejí. Jsme v ulici Phra Athit v Banglamphu, rovnobezné s rekou. Není to tedy Khao San (kam ostatne soukromé autobusy nesmejí), ale jsme blízko.

Procházíme se po chodníku spojující mola na rece a prekvapuje nás, kolik je tu v sobotu v 5 ráno Thajcu. Nekterí si jen tak povídají, jiní spí na lavickách. I sportovce potkáváme. My ale resíme zásadní otázku, kam na záchod. Prírody tu moc není. Nakonec si vzpomínám, ze pred 2,5 lety jsme resili ve stejnou chvíli stejný problém a ze cestou ke Green Guest Housu nás pustili na záchod v jednom hotelu. Zkousíme to a poustí nás znovu. Navíc, coz dává za pravdu Dane, otvírají uz v nekterých restauracích (je 3/4 na 6 a rozednívá se) a dokonce nás takhle brzy ubytovávají v Green Guest Housu. Dana si dává sprchu a usíná, já písu deník.

Kdyz se probudila, jdeme na návstevu nedalekého Národního muzea. Je tu mnoho pavilonu a k nasemu prekvapení spousty mladých Thajcu ve skupinkách, coz bychom spís cekali ve vsední den v rámci skolní výuky. Asi nejvíc nás zaujala historická cást, pak pavilon s hudebními nástroji, královskými nosítky, perletí vykládaný trun, nádoby i telefon a v záveru cást, kde jsou vystavené krásne zdobené drevené pohrební vozy. Dokonce tu promítají zábery pohrbu clena královské rodiny. Je tu jeste rada dalsích pavilonu, ale na ty uz nemáme sílu.

Od Muzea jdeme k chrámu Wat Mahathat, kolem kterého v ulicích probíhá trziste. Prevládajícím prodejním artiklem jsou tu vsemozné talismany ruzné hodnoty, casto podobenky Buddhy nebo významných mnichu

na trzisti talismanu naproti chrámu Wat Mahathat

na malých, rozmanite tvarovaných kamenných destickách. Ty nejmensí bývají vsazené do skleneného prívesku. Nakupující Thajci je hodnotí zlatnickými kukátky s lupou. U mnohých postav totiz zanikají kontury, leckde uz i tvary tel. Zálezí zrejme na stárí, ale tezko ríct, která z hodnot je ta nejvyhledávanejsí. Také se tu dají koupit vetsí sochy Buddhy, a to az po zivotní velikost.

Belochu je v celé trznici jen málo. Kupuji levnoucké malické sosky Buddhy a mnichu, pro sebe i pro kamarády. Obedváme v príjemné trzistní restauracce s Thajci, dokonce mají v nabídce tofu.

Z chrámu samotného, který je na druhé strane silnice, toho moc nevidíme. Chrámový komplex budov je sice prístupný, ale hlavní viharn se nám nedarí najít, je to zrejme jedna z budov v rekonstrukci. Není to tu turisticky nijak zajímavé, ale kdo by se chtel seznámit s buddhismem a technikami meditace, probíhají tu kurzy pro verejnost.

Stále jeste unaveni z predeslé noci strávené v autobuse odpocíváme u internetu. Pozdeji odpoledne pak obcházíme knihkupectví a knizní bazary na Khao San a v okolí. Výsledkem je Alenka v rísi divu psaná anglicko-thajsky, thajská vegetariánská kucharka (v anglictine) a dve knihy od Haileyho, rovnez v anglictine. Jeste musíme sehnat vhodný anglicko-thajský slovník, ale to az zítra, kdy nás ceká velký nákupní den vseho mozného na obrí trznici, nebo pozítrí pri dalsích nákupech v centru.

výdaje

víkendový trh Chatuchak

milá obsluha v obchudku Smile Wood na Chatuchaku

Snídáme v restauracce za rohem, kde obsluhuje mladý teplý Thajec. Je to príjemné, nebot je to dalsí pripomínkou tolerance thajské spolecnosti. Po snídani odjízdíme autobusem c. 509 na víkendový trh Chatuchak [catucak] (Thajci to písí i Jatujak), který se nachází blízko severního autobusového nádrazí. Cesta tam je vyhlídková a v pohodlném klimatizovaném autobusu (presto levném) velmi príjemná. Sedíme totiz úplne vpredu vedle ridice a vsechno dobre vidíme, jak se klikatíme bangkockými ulicemi. Od Památníku vítezství pak jedeme prímo na sever po hlavní tríde.

Po vystoupení není treba hledat cestu ke vstupu, zaplouváme proste do proudu Thajcu evidentne mírících tamtéz. Chatuchak je obrovská trznice, rozdelená na 26 ocíslovaných sekcí. Má velmi dobrou úroven. Jsou tu cisté verejné záchody,

nocní Khao San

mapy usnadnující orientaci v cestách i produktech, jezdí tu zdarma otevrená mikrobusová vozítka a stánky jsou zastresené. Je tu i bohatý výber obcerstvení, vcetne malých restauracek.

Výber zbozí je opravdu siroký. Zelenina, ovoce, bonsaje, domácí mazlícci (napr. psi, ale i chameleoni), nábytek, domácí poreby, pochopitelne i odevy a obuv v ruzných, i velmi dobrých kvalitách. Pro nás se stává stezejním obchudek Smile Wood s drevenými predmety z mangového, bambusového a kokosového dreva. Nachází se v sekci 10 v ulici 13. Majitel i prodávající slecna, nejspís jeho dcera, která se nás ujímá, jsou moc milí a mluví dobre anglicky. Ceny se tu smlouváním dají zajímave snízit, coz se Dane a trochu i mne darí. Je to zábavné. Nakonec se s nimi fotíme. Ceny (i psané) se tady na trznici dají snízit vsude, treba jen o kousek, ale za zkousku to vzdycky stojí. V domácích potrebách, kde jsme nic podobného nemeli v úmyslu, nám cenu snizují samy.

Po prvních dvou hodinách na trznici máme uz plné ruce tasek. Jdeme nabrat síly do malé restauracky s vegetariánskou nabídkou. Je horko, sedíme venku a necháváme se osvezovat velikým vetrákem s rozprasovacem, který tu mají u stolku. Rekapitulujeme, co bychom jeste rádi a komu koupili, a jdeme zase na vec. Po ctvrté hodine odpolední uz máme plný i batoh a vycerpaní usedáme znovu do osvedcené restauracky. Lidí znatelne pribylo. Dobre, ze jsme tu byli uz od dopoledne. Je nám líto, ze podobná trznice není v Cechách.

Návstevu mrakodrapu odkládáme na zítrek. V taskách je toho dost a sil uz málo. Jsme ale spokojení. Chce-li clovek v záveru své cesty nakoupit pozornosti pro své blízké a neco praktického thajského si dovézt domu, nemel by tohle místo vynechat. Je tu nejenom velký výber zbozí, ale i nízké ceny. Zpátky se vezeme zase klimatizovaným autobusem.

Vecer si jdeme jeste uzít zivou atmosféru Khao San a prilehlých ulic. Je nedele, takze se krome turistu podobne baví spousta Thajcu. Nechce se nám tu ted nic kupovat, vse je drazsí nez v Chatuchaku. Nakonec ale stejne Dana po témer neúspesném smlouvání kupuje stínítko na svícku od mladého thajského páru, který ceká rodinu, a já malickou hasisovou dýmku na pokourení s práteli. Jíme jeste u stánku nudle a jdeme spát.

výdaje

Sky Train, Mahboonkrong, vyhlídka z mrakodrapu

Ráno jedeme rícním expresem (konecne!) az na vzdálenou zastávku Sathon. Provoz na Chao Phraye je úzasný,

Stará a moderní architektura v centru Bangkoku stojí bez problému bok po boku.

reka je díky plovoucím lodím stále rozbourená jako more. Prestupujeme na Sky Train (také konecne!). Pripadáme si jako ve sci-fi filmu. Kupujeme z automatu lístky (není nic snazsího - podle vzdálenosti cílové stanice se zvolí suma, vhodí se mince a je to) a procházíme turnikety, do kterých se lístek vlozí, turniket se otevre a na druhé strane lístek znovu vyjede, aby poslouzil jako propustka ven u turniketu v cílové stanici. Po chvíli nastupujeme do moderní soupravy, která se rychle rozjízdí a velice hladce a rychle nás veze nad úrovní strech domu. Vlak je velmi príjemný a proslunený a dá se jím procházet po celé délce, vytvárí dojem jednoho dlouhého vagónu, který se v zatáckách ohýbá.

Za chvilu vystupujeme na prestupní zastávce Siam úplne ven. Jdeme smerem k obchodnímu domu Mahboonkrong (MBK), který uz známe ze zacátku pobytu, kdyz potkáváme velmi sympatického Thajce stredního veku, který se nás ptá, kam jdeme, a pak nám radí spoustu vecí. Je velmi potesen, ze si chci koupit knihu o jejich králi. Ríká, ze MBK a pár dalsích obchodáku otvírají z vládního rozhodnutí az v 11 hodin (prý kvulu úspore energie - duvera Thajcu v cistotu úmyslu vlády je bezbrehá).

Hotel Baiyoke Sky je videt z dálky.

Benzín podrazil od lonska z 12 na 22 B. Ubezpecuji ho, ze u nás stojí benzín v prepoctu kolem 40 B. Radí nám, kde koupit knihy a kde thajské ci anglické DVD.

Dle jeho rady jdeme tedy nejdrív do Discovery Center, který má jiz otevreno. Po dlouhém vybírání kupuji knihu o thajské historii a oboustranný anglicko-thajský slovník. O soucasném králi zádnou knihu nemají. Pri placení zjistuji, ze mám málo bahtu, musím jít do vedlejsí budovy vymenit. Procházíme jeste ulice Siam Square, ale moc nás nenadchává, ani jídlo si tu nemuzeme vybrat, zachranujeme se nudlemi v pytlíku u stánku. Jdeme pak konecne do MBK, kde je spousta lidí a kde to zije. Kupuji dva thajské filmy na DVD. Dalsí z tech, co jsem mel v plánu koupit (dle doporucení v pruvodci), nemají. Dana kupuje synovcum nerozbitné auto na dálkové ovládání a já jen obdivuji létající talír na baterky, který skutecne létá, ale nedá nasmerovat. Ovládá se jen vertikální let, ale kterým smerem se vydá, je vecí náhody a vzdusných proudu.

Na tom samém patre jíme v thajské restauracce a pak jedeme dve stanice Sky Trainem do blízkosti nejvyssího thajského mrakodrapu, hotelu Baiyoke Sky. V jeho 77. a 84. patre jsou rozledny. Proskleným venkovní výtahem jedeme 1 minutu a 20 sekund do 77. zaskleného patra, kde si u modelu mrakodrapu cteme, ze budova má 65 m hluboké základy, 309 m výsku nad zemí a k tomu jeste anténní spicku vysokou 34,35 m. Vnitrním výtahem se pak vyvázíme do 83. patra, odkud uz se jde pesky po schodech o patro výs, kde z otevreného ochozu obdivujeme a fotíme Bangkok shora.

pohled z 84. patra smerem k Chao Phraye

V dálce vidíme odlesky Chao Phrayi a podle mapy nacházíme Lumpini park a pár dalsích záchytných bodu. Na druhé strane vrhá budova stín na mnohoúrovnovou krizovatku dopravních tepen. Kdybychom prisli o hodinu pozdeji, ochoz v tomto patre by se dokonce otácel (17:00 - 22:00). My ale nechceme tak dlouho cekat, a tak sjízdíme zase dolu.

Sky Trainem pak s jedním nekolikametrovým prestupem (prestup na jinou linku v tomto prípade znamená jen prejít do protejsí soupravy) jedeme zpet k rece a lodí pak do Banglamphu. Na lodi se nás snazí zahnat z otevrené záde dovnitr, ale je to tam na mne moc nízké, navíc není dobre (z mé výsky) videt ven. Vracíme se tedy na otevrenou zád. Tezce to nese hlavne jeden výpravcí, který na nás pri odplouvání z jednoho mola rve "inside, inside" a nevnímá mou gestikulaci, ze se tam nevejdu. Premýslím, jestli na mne postve rícní policii, která me na nekteré prístí zastávce zatkne. Nastestí se zád brzy plní i jinými lidmi, takze se necítím tak provinile.

V Banglamphu zkousíme jeste jednou rekonfirmovat letenky, ale opet se nám nedarí. Ukazuje se, ze jsme stejne meli spatné telefonní císlo i adresu. Heroicky pak balíme vsechny dárky do báglu, rídíme hodinky na 2:30, 2:35, 2:40 a 2:45 ráno a jdeme spát.

výdaje

cesta na letiste, odlet, prestup v Kieve, drama v letadle

Budíme se na první zazvonení. Dobalujeme, zamykáme pokoj, klíce necháváme v recepci a kolem tretí hodiny ráno vycházíme do ulic. Procházíme Khao San. Je to zvlástní, i v tuhle dobu jsou nekteré restaurace dost plné, lidi (hlavne turisti) sedí i venku na zemi a povídají si. Ve 3:20 jsme na zastávce pred Památníkem demokracie, a zatímco cekáme, zastavují u nás obcas taxíky. Nechává nás to celkem netecnými, takze po chvíli vzdy zase odjízdejí. "59" nejede a nejede, nakonec asi po pul hodine nastupujeme do autobusu c. 509, kterým chceme jet co nejblíz k letisti, napr. k Chatuchaku, a odtud pak nejak dál. Pruvodcí ale nerozumí ani airport ani Don Muang (zkousíme, jestli to tam nejede). Pomáhá nám postarsí Thajec, který prý také jede na letiste (letí navstívit prítele do USA) - musíme prestoupit u Památníku vítezství. U památníku se tento nás nový pruvodce ptá okolostojících, kterým autobusem na letiste. Cekáme zase nepríjemne dlouho, az konecne jedeme dál autobusem c. 29, kterým jsme pred ctyrmi týdny jeli z letiste. Autobus je opet plný lidí a opet jede jako blázen, coz velice vítáme.

Domu si vezeme peknou rádku vecí.

U letiste jsme po pul páté, meníme zbytek penez, které uz nebudeme potrebovat, zpátky na dolary a bez problému procházíme odbavením. Nakonec platíme 500 B - odletovou taxu a zbylé drobné dáváme na ruzné nadace. Letadlo má chvilku zpozdení. Díváme se z okna a vidíme, ze venku prsí! Dést v Bangkoku, a porádný! To jsme jeste nezazili.

A pak uz odlétáme. V letadle ukrajinské spolecnosti Aerosvit nám dávají snídani a pak poustejí nic moc film s Jimem Carreym, který pousteli i pri ceste do Thajska. Navíc nás pak nechávají hladovet. Krucí mi v brise, letíme uz 6 hodin a dalsí jídlo nikde. Chvílemi jsou z okna prekrásné výhledy na hory na severu nekde kolem Íránu a jihu bývalého SSSR. Máme témer VIP místa, protoze je u nás nouzový východ, coz znamená spoustu místa na nohy. Hory si k nám práve pro prístupnost okénka prichází fotit mladý pár, kterému nekolikrát odpovídám na jejich podekování anglicky, az se nakonec ukáze, ze jsou také Cesi. Krome velkého místa na nohy máme také témer soukromou promenádu (místo mezi posledními sedackami strední rady sedadel a stenou oddelující chodbicku toalet), kam se chodím procházet a protahovat.

V 7. hodine letu konecne prichází vysvobození z hladu - nosí obed. Záchody jsou v nechutném stavu, navíc uz jen dva v provozu. Po jídle na chvilku necekane usínám opren o predklonenou Danu v neuveritelné poloze, coz ona zjistuje s hruzou, ale snazí se to vydrzet co nejdéle, abych se trochu prospal. Pak poustejí film s Nicholsonem. Pujcuji Dane svá sluchátka, u kterých hraje jen levé ucho - u jejích hraje totiz jen pravé, takze to kombinuje. Vtom ale zacínají sluchátka vybírat a film usekávají - budeme asi brzy pristávat.

Skutecne. Pristáváme a standardne cekáme na ne úplne standardní (jak se ukáze) návazný let. Nastupujeme, vsechno probíhá normálne, az na to, ze v tomto starsím Boejingu je opravdu hodne málo místa na nohy. Nastestí poletíme jen krátce.

Pasazéri jsou usazeni a zpusobne pripoutáni, svetla bezpecnostne zhasnuta, vzlétáme. Po startu prudce stoupáme, po nekolika minutách letu se vyhupujeme nad mraky. V tu chvíli se ozve rána z pravé cásti letadla. Letadlo jako by najednou zastavilo. V následujících vterinách napjate zjistuji, zda stále jeste letíme nebo padáme. Nejsem sám, napetí v kabine je témer hmatatelné. Zpomalili jsme, ale letíme. Víc uz nestoupáme, naopak, letadlo sklesalo zpátky do mraku. V jednu chvíli se celé letadlo nepríjemne zakývá ze strany na stranu, ale pak se opet srovnává.

Mezi cestujícími je patrný neklid, ale projevuje se nejvíce tichem a nehybností. Nikdo nás o nicem neinformuje, jen letuska probehne s vázným výrazem z pilotní kabiny do prostoru zádi. Ani ta nic neríká. Letíme dál v mracích, svetla jsou stále zhasnutá. Pozdeji se dozvídáme, ze ti, co sedeli narozdíl od nás vpravo, videli, jak se dotocila turbína pravého motoru. Prozitek techto chvil byl tak pro ne mnohem dramatictejsí. To my jsme nastestí nevedeli. Po nejakém case mám jemný pocit, ze se velkým levotocivým obloukem otácíme, ale nejsem si úplne jistý. Ríkám Dane, ze na 75 % se vracíme. Pak letíme dlouho rovne a po dalsích mnoha minutách se mi zdá, ze se znovu pomalu a dlouze otácíme doleva. Vím, ze pristávat by letadlo muselo ve stejném smeru, ve kterém vzlétalo, cemuz tento manévr odpovídá, proto zvysuji svuj odhad pravdepodobnosti, ze se vracíme. Pozdeji v Cechách se navíc dovídám, ze letadlo, kterému funguje jen levý motor, musí delat pouze levotocivé zatácky. Pri pravotocivé hrozí nebezpecí, ze se dostane do vývrtky a spadne.

Po dalsích minutách, stále nikým o nicem neinformováni, bezpecne a hladce pristáváme. Dobre to dopadlo! Teprve po pristání nás strucne informují, ze jsme z technických duvodu pristáli zpátky na letisti v Kieve.

V následujících hodinách se ukazuje, ze neinformovat (zejména cizince) je asi soucástí ukrajinského leteckého bontonu. Stojíme opet v letistní hale, kde zamestnankyne aerolinek ukrajinsky informuje stejne mluvící cást nasich spolucestujících. Proslov brzy ukoncuje a venuje se osobním, ve stejném jazyce polozeným dotazum. Pak odchází. Kdyz se chce clovek neco dozvedet, musí být hodne doterný. Má-li stestí, narazí i na zamestnance s alespon cástecnou znalostí anglictiny. Jen tak se dovídáme, co s námi bude. Netusíme ale jeste, ze dalsí letadlo nám pristaví az za 4 hodiny.

Mnohem hure nez my prozívají situaci bez informací cizinky ze západu Evropy, zvláste ty, které mají v Praze prestupovat na dalsí let. Jedna paní se tam rozbrecela a po chvíli i dalsí, která nemela vystavenou letenku, protoze nekteré letecké spolecnosti vydávají jen registracní císla. To ovsem, zdá se, ne kazdý zamestnanec letiste v Kieve, poverený komunikací s pasazéry, ví.

V prubehu cekání dostáváme jednu housku se salámem a jednu pullitrovou láhev vody do dvojice. Na protest se tedy my dva rozdelujeme a tváríme se jako nedvojice, díky cemuz máme dve láhve. Cekání je sice dlouhé, ale ubíhá príjemne. To díky tomu, ze se nekolik ceských dvojic sesedlo a kazdý má co ríct, jak k práve prozitému dramatu v letadle, tak i k cestování po Thajsku na vlastní pest. Pridávají i zázitky z dalsích zemí, kde byl kdo okraden apod.. Kdosi kupuje láhev vína a nechává kolovat. Tak se dozvídáme pocity nekterých v letadle poté, co se ozvala ta rána. Je legrace. Jeden z cestovatelu, který celou dobu zábavne vypráví, popisuje, jak mu po pristání jeho dívka prozradila, ze poté, co uvidela dotácející se motor, premýslela, ze by bylo na míste ríct naposledy svému partnerovi, ze ho má opravdu ráda. Smejeme se, ted uz muzeme. Vedomí, ze vsechno dobre dopadlo, dává pruchod uvolnujícím emocím. To i pres fakt, ze stále jeste máme pred sebou cestu domu, organizovanou stejnou leteckou spolecností.

Nejaké informace v anglictine se preci jen obcas objeví na svetelných tabulích a nakonec i hlásí letistním rozhlasem, ze konecne muzeme nastupovat. Kdyz se k nasemu dalsímu letadlu priblizujeme, zjistujeme, ze je to linka O.K.. S úlevou nastupujeme do Boejingu novejsího typu a a bezpecne dolétáme domu.

výdaje

schematická mapka Thajska s hlavními místy, která jsme navstívili behem tretí cesty

Obsah

Tretí díl cestopisu pojednává o nasem tretím mesícním putování po Thajsku, ve dvou a ve ctyrech, od 2.3.2007 do 1.4.2007.

Jako v predchozích dvou dílech, uvádíme mnoho praktických informací, ceny ubytování, dopravy, potravin apod..

U kazdého dne deníku uvádíme znovu vsechny výdaje, které jsme meli. Pokud první sloupecek tabulky s výdaji obsahuje "J:" nebo "D:", jedná se o výdaj jen jednoho z nás (napr. dárek domu, limonáda, kterou ten druhý nemel), ostatní výdaje jsou spolecné. U výdaju spolecných pro ctyri lidi (napr. taxi) uvádíme jen polovinu ceny, která pripadala na Danu a na mne a za výdaj pridáváme do závorky oznacení 1/2.

Znacka B za cenami znamená samozrejme opet bahty [báty], thajskou menu. V dobe nasí tretí cesty byl pomer bahtu ke korune opet asi 1:0,63 (cili 10 B = 6,30 Kc). (Výmena probíhala pres dolary, kurzy byly asi 1:22 pro korunu, 1:35 pro baht.) Situace pro nás Cechy zustala od podzimu 2004 zhruba stejná.

Deník jsme si vedli opet behem cesty, nekteré dny jsem psal já, nekteré Dana. Finance jsem vedl opet já.

Naprostá spokojenost ze dvou cest a nádherné vzpomínky nás vedly k tomu, ze jsme se rozhodli pro tretí cestu do Thajska. Prispela k tomu i touha Daniny sestry Evy a jejího prítele Karla (ríkáme jim Flintstouni, protoze Karel tak v nocní kosili vypadá) videt na vlastní oci to, co jsme popisovali. Naplánovali jsme tedy cestu pro ctyri lidi na jaro 2007.

...dopsat (letenka,pruvodce,pojistení,..., fotáky,solárko)

let do Thajska, prestup ve Frantfurtu

V pátek uz nejdeme do práce a ...

den 1 - sobota 3.3.2007

prílet do Thajska, v krejcírské firme, nocní Khao San

Po hladkém letu, kdy Dana spala radu hodin jak zabitá a já se po prásku na spaní v sedacce porád jen prevaloval, pristáváme nacas na novém mezinárodním bangkockém letisti Suvarnabhumi, lezícím východne od centra mesta. Uz kdyz vycházíme z letadla, vidíme skrz prosklené rameno plakáty s thajským králem a nápisem Long Live The King, tedy Dlouhý zivot králi. Pozdeji je vidíme po celém Thajsku. Imigracní prepázkou jsme prosli rychle a bez zádrhelu a nase batohy se bez problému objevily na páse. Meníme prvních pár dolaru v trochu nevýhodném jednotném letistním kurzu a podle sipek sestupujeme po schodech do prízemí. Na záchodech se prevlékáme do letního oblecení.

Do Banglamphu odtud jednou za hodinu jezdí drahé expresní autobusy. V novém pruvodci písí, ze z letiste jezdí i obycejné místní autobusy, ale zádná z linek nejede prímo do Banglamphu a nechceme se ted unavení nikde kodrcat. Bylo by to slozitejsí, pomalejsí a méne pohodlné.

To je predzvest zpusobu, jakým budeme v Thajsku cestovat a pobývat po celou nasi tretí cestu. Nebudeme jiz vyhledávat vzdy to nejlevnejsí, a to ani v doprave, ani v jídle, nekdy ani v ubytování. Cástecne pro vlastní pohodlnost, od druhého týdne také kvuli Flintstounum.

U stánku kupujeme lístky. Do odjezdu autobusu zbývá asi pul hodiny. Vycházíme z letistní haly ven a ceká nás zklamání. Vane mírný vetrík a vzduch není zdaleka tak horký a dusný jako kdyz se vyslo z Don Muangu, starého mezinárodního letiste. Tady je stín z vyssích pater letistní haly, napojené na mimoúrovnovou vozovku, címz je to tady dole vlastne zastresené. Skoda, tohle pripraví návstevníky o první výrazný zázitek z Thajska.

Vedle letiste vyrustá pekný malý park se zelenými pyramidami z kvetin. Mezi nimi je jedna stupnovitá zlutá pyramida, tvorená zeleznými schody. Vylézám na ni a fotím. Pak slysím pískot na pístalku. Po chvíli se otácím a vidím, ze to píská strázce porádku a mává na mne, abych slezl dolu. Mávám na nej, ze jo, a slézám. Nevím ale proc, jsou tu po pyramide vsude stopy podrázek a odpadky jako prázdné láhve a ruzné obaly, svedcící o tom, ze pyramida je slézána bezne.

Jedeme autobusem AE2, smerujícím do Banglamphu. Pocituji jakési rozcarování a Dana se mi pozdeji sverila, ze to cítila podobne. Postrádám ten intenzivní pocit, na který jsem se tesil, ze jsem v Thajsku a ze v daleké cizí zemi neco zazívám. Kdyz pak kolem nás po dálnici profrcí pick-up s oslehaným starsím Thajcem na korbe, je mi hned o neco líp. Zacínám tusit, ze práve jezdit drahým klimatizovaným letistním expresem neprinásí ten správný cestovatelský pocit.

Cesta do Banglamphu do blízkosti Khao San trvá hodinu a pet minut. Vetsinu cesty se jede po mimoúronové placené dálnici, projede se kolem nejvyssího mrakodrapu, a teprve kdyz z placené silnice sjedeme a blízíme se k Památníku demokracie, zdrzuje nás místní zácpa. Co je to ale proti zácpám, které nás teprve cekají...

U Khao San meníme vetsí cástku penez v pomeru 1 $ ku 35 B a jdeme se ubytovat rovnou do Green Guest Housu, naseho tradicního místa, tentokrát v prominentním rohovém pokoji c. 207 se dvema okny. Cena zustala od minula stejná - 160 B za noc. Pokoje ale trochu zchátraly, v roce 2004 byly cerstve vymalovány a mely nová okna. Od té doby malba trochu zasla a zamazala se a okna by potrebovala opravit. To nám ale nijak nevadí. Nic si nebereme, jen fotáky, a volní si jdeme uzívat ven.

V prízemí guesthousu sídlí krejcírská firma Mr. Boss. Její nahánec nás zdraví a nabízí usití obleku, ale my odmítáme a jdeme pryc. Pravda je, ze o usití obleku uvazuji. Nejsem ale rozhodnut. Reference na internetu nebyly nejlepsí a ty kladné byly trochu podezrelé. Kdo by psal ke svému dojmu i kompletní adresu, telefony, fax, e-mail a otvírací dobu obchodu, který doporucuje?

Jak jdeme dál ulicí Ram Bhuttri, vidíme, ze krejcírské firmy jsou tu doslova na kazdém kroku. Pozdeji uvidíme, ze celé okolí Khao San je jimi zaplaveno. Je to fenomén poslední doby nebo jsme si toho drív nevsimli, protoze nás to nezajímalo? Já vsak uz o kus dál na ulici Ram Bhuttri upadám do osidel krejcírské firmy Oscar Fashion. Mladý sympatický nahánec, postávající venku, nás oslovil a dostal príjemným vystupováním a tím, ze umel pár slov cesky. Zcela nezávazne se jdeme podívat dovnitr. Tam se nás ujímá dalsí prodavac, který umí také pár slov cesky a velmi nenásilne nám ukazuje, co nabízejí. Má dokonce cesky psaný doporucující dopis. Pomalicku a po malých kruccích me vede blíz a blíz k tomu, stát se jejich zákazníkem.

Proste me dostali. Po dlouhém vybírání barvy a materiálu se nechávám zmerit a dávám si usít sako, kalhoty a kosili. Za cenu 7000 B. K tomu dostanu kravatu. Bylo by to i výrazne levnejsí, kdybych si vybral jeden z horsích materiálu. Nám se ale líbí tenhle. Platím kartou VISA a domlouváme první zkousku. A je to.

Precházíme hlavní ulici a pokracujeme dál rovne ulicí rovnobeznou s Khao San, která byla minule rozkopaná, ted uz zcela v porádku. Kdyz se stácí doleva, procházíme spojovacím pruchodem smerem na Khao San. Vlevo tu je stále obchod s pouzitými anglicky psanými knihami, kde uz jsem nekolikrát nakupoval. Tentokrát si kupuji State of Fear od Michaela Crichtona, knihu o ekologickém terorismu, kterou mi doporucoval kolega z práce. A pak uz konecne vcházíme na ulici Khao San.

Pomalu ji procházíme obema smery. Je to Khao San, jak ji známe. Spousta lidí, spousta obchodu a stánku, bary, svítící reklamy na domech. Ráj turistu. Dana oprasuje své smlouvacské umení a bravurne stahuje cenu za vpletení copánku do vlasu z 1500 B na 800 B. Tehotná Thajka rezignovala az po dlouhém smlouvání slovy: You are number one, tedy: Jsi jednicka. A uz sedí Dana na stolicce, mne nabídli druhou, a ona Thajka jí neskutecnou rychlostí zaplétá jeden copánek za druhým, dva pomalejsí Thajci jí pomáhají. Má to trvat asi hodinu. Jelikoz se uz setmelo, jdu zatím pro stativ a fotím nocní Khao San na oba nase fotáky.

Po hodine jsou copánky hotové, Dane moc slusí. Loucí se velmi prátelsky a jdeme dál. Kupujeme jeste Dane sukni a mne peknou bílou bluzu s dlouhými rukávy a indickými motivy.

V jednu chvíli vjízdí do horního konce Khao San policista na motorce, troubí a neco pokrikuje. Rada stánkaru se okamzite klidí, zatímco jiní zustávají v klidu.

V chrámu Wat Chana Songkhram u spodního konce Khao San se koná prednáska skupiny mnichu pro cetné návstevníky. Dnes je 3. úplnek v roce a to je buddhistický svátek. Chvilku sedíme a posloucháme, aniz bychom slova rozumeli, jen nasáváme atmosféru. Daruji pak chrámu 100 B, beru si vonné tycinky a po vzoru Thajcu je zapaluji a po chvíli vpichuji do písku.

Po nekolika drobných jídlech mám znovu hlad, a tak si dávám na ulici jeste jedny nudle Pad Thai s vajíckem a k tomu papájový sejk. Stánky s nudlemi Pad Thai jsou vsechny podezrele stejné se stejnými cenami v celém okolí. Vypadá to na frencízu, ale to, ze nemá zádnou konkurenci, trochu zavání. Nastestí je to i tak stále levné.

V ulici Soi Chana Songkhram, kde bydlíme, hledáme internet, ale vsude zavírají. Az témer na jejím druhém konci jsme úspesní, a tak posíláme první zprávu domu. Cestou zpátky vidíme, ze rada guesthousu má vyvesenou cedulku, ze mají plno, vcetne Bella Bella a naseho Green Guest Housu.

Po sprse ve spolecných koupelnách, které zustaly také beze zmeny, Dana usíná a já písu deník. Pak se Dana probouzí, já jí deník ctu a ona ríká, ze mám pripsat, ze má oteklé nohy. Pocitovala to uz od rána v letadle, protoze má nabehlé i prsty u rukou, a pres den se to jeste zhorsilo. Dostatek pití a horko nepomáhá. Bolí ji to, kdyz chodí.

výdaje

presun do Ayutthayi, pujcení motorky, Wat Phu Khao Thong, vecerní Wat Phra Ram, slavnost v chrámu

Budík v sest hodin nezvonil, protoze jsem na hodinkách nechal ceský cas a bangkocký si nechal jen zobrazovat. Nevadí, budím se v pul sedmé. Po sprse se odhlasujeme z guesthousu a jdeme na lod do Bang Pa-In, obce na jih od Ayutthayi, kde má král letní sídlo. Cestou potkáváme mnichy, které tu a tam nekdo zastaví a dává jim do misky jídlo.

Na molu za chrámem Wat Mahathat se dozvídáme, ze pro dlouhodobý nezájem turistu lod z Bangkoku do Bang Pa-In uz nejezdí. Co se dá delat, pojedeme vlakem. V prístavním trzisti si ale jeste dáváme smazená kokosová vajícka a pak k snídani rýzi se zeleninou. Autobusem c. 53 jedeme pres jeho konecnou stanici na nádrazí Hualampong. Uz pred nádrazím a pak i v nádrazní hale se nás ujímají asistentky turistu. Dozvídáme se tak, ze vlak do Bang Pa-In nám práve ujel a dalsí vlak, který tam staví, jede az za dve hodiny. Meníme tedy plán, kupujeme lístky a nasedáme do vlaku, který staví az v Ayutthaye.

Sedíme a sedíme, ale vlak stále stojí. Na chodníku u silnice u nádrazí pozorujeme poulicní kadernictví. Zákazníci se posadí na zidli na ulici, kadernice pres ne prehodí rucník a stríhá. Vlak stále nejede. Na krátkou vzdálenost jsme nedostali místenky, podobne jsou na tom nekterí dalsí. Jedna dvojice musí uvolnit místo lidem s místenkami. My máme stestí a nikdo nás nevyhazuje.

Vlak nakonec vyjízdí se zpozdením pres pul hodiny. To uz jsme mohli skoro pockat na ten do Bang Pa-In. Kodrcáme se pomalu Bangkokem, kazdou chvíli zastavujeme. Podél trati vidíme ta nejchudsí obydlí. Za mestem se vlak konecne rozjízdí a brzy jsme v Ayutthaye.

Z nádrazí jdeme známou cestou prímo k rece a necháváme se prevézt sikmým prívozem, dnes jiz za 3 bahty. Z nástupního mola skácou malí kluci do vody a smejou se, kdyz si je fotíme. Odbocku do ulice, kde chceme bydlet, míjíme, ale brzy se k ní vracíme a ubytováváme se v rodinném BJ1 Guest Housu, jen kousek od Ayutthaya Guest Housu, kde jsme spali kdysi. Mladý majitel me vede od recepce po drevených schodech do prvního patra. Pred schody lezí na zemi cást jeho rodiny a sleduje televizi. Roh u recepce je asi jejich obývákem. Musím dávat pozor, abych jim neslápl na hlavu. První pokoj, který mi ukazuje, je prílis blízko a televize je tu moc slyset. Ríkám mu to a on me vede k poslednímu pokoji na chodbe, za ním jsou uz jen toalety. Tady uz jsem spokojený. Pokoje v tomto horním patre mají trochu omezený výhled pres plot, ale stací to a jsou celkem príjemné. Hur jsou na tom pokoje v prízemí, které koukají jen do zdi.

Po sprse jdeme do témer protejsího Tony's Place, vkusného guesthousu, kde si dáváme výborný obed. Nabídka je tu siroká a prostredí príjemné.

Pak si pujcujeme motorku a vydáváme se obhlídnout chrámy, které jeste neznáme. To jsou predevsím chrámy az za rekami, mimo ostrovní centrum mesta. Dnes stihneme jen jeden, zítra jich na nás ceká víc. Na rízení motorky si musím zase chvíli zvykat, takze zpocátku jedeme smesne pomalu. Je nedele, vsude je spousta Thajcu výletníku. Projízdíme známá místa, míjíme chrámy Wat Phra Mahathat a Wat Ratcha Burana. O kus dál, na stejném míste jako kdysi, vidíme slony s turisty na zádech. Jsou to ovsem thajstí turisti. Znovu obdivujeme, jak sloni naslapují jemne, zlehounka a potichu. Clovek by skoro veril, ze kdyby mu slon slápl na nohu, ani by to neucítil.

Ac se mi spatne podrazuje, protoze je motorka zleva bouchlá a stupacka u radící páky vystouplá, získávám postupne vetsí jistotu. Vymotáváme se z centra, trochu bloudíme, ale nakonec prejízdíme reku, míjíme velké jezero a dostáváme se k chrámu Wat Phu Khao Thong na severozápade od mesta. Z dálky je videt jeho vysoké bílé, trochu naklonené cedí. Jdeme nejprve do malého viharnu za ním. Není to tu nijak nablýskané, spíse prosté. To se nám líbí. Ve viharnu je rada soch Buddhy a také malá krypta, do které slézáme. Rychle z ní ale zase vylézáme, protoze je v ní teplo a hrozne se potíme.

U vchodu sedí správce, kterého se ptám, do které z pokladnicek mám vhodit peníze, aby byly uzity pro chrám. Ukazuje mi tu správnou. Je moc potesený a dává mi lotosový kvet a vonné tycinky, abych je obetoval. Moc to neumím, ale delám, co muzu. Dostávám také lístky ze zlata, které se lepí na sochy. Samy zlaté lístky tam nedrzí, ale ukazuje mi, ze mám sochu naolejovat a na to místo pak papírek prilípnout. Na odchodu dostávám jeste malý talisman pro stestí.

Procházíme malou zahradou za viharnem, kde je pár dalsích budov. Dana obdivuje ke kulu privázaného býka s obrovskými zahnutými rohy, az pri blizsím prozkoumání zjistuje, ze vlastne není privázaný. Je ale hodný. Na dalsím míste hlídá pes, je z nás trochu nervózní, ale kdyz vidí, ze jsme jen neskodní turisté, zustává v klidu. Kohoutum, kterí se tu poruznu procházejí, také nevadíme. A pak uz vylézáme na vysoké naklonené bílé cedí, které chrámu dominuje. Je odsud pekný výhled na rovinaté okolí. Na nejvyssí terase zjistujeme, ze se za malý poplatek dá vlézt úzkou nízkou chodbickou do útrob cedí, kde po asi patnácti metrech nalézáme malou modlitebnu se sochou Buddhy a obetinami.

Slunce bude za chvilku zapadat, a tak slézáme a vracíme se k motorce. Tam se stáváme centrem pozornosti party thajských kluku na kole. Pohihnávají se a porád nás pozorují. Koukám, jestli nám neco neprovedli s motorkou, ale je v porádku. Nasedáme tedy a jedeme pryc.

Po pár stovkách metru prijízdíme k jakémusi památníku. Jde o sochu kone s jezdcem ve znacne nadzivotní velikosti. Je to bezpochyby vojevudce nebo dokonce král. Na památníku a v jeho okolí jsou jeste stovky ruzne velikých soch kohoutu. Vsechny nápisy jsou tu ale jen thajsky. Je tu dost thajských návstevníku, dospelých i detí, odjízdíme vsak, aniz bychom o tomto míste cokoliv zjistili.

Kdyz prijízdíme zpet do mesta, uz se stmívá. Zastavujeme u ruin chrámu Wat Phra Ram, který je krásne osvetlený, a asi trictvrte hodiny vybíráme nejlepsí místa, odkud ho ze stativu fotit. Zbytky denního svetla rychle mizí.

Vracíme se do naseho guesthousu, ale nekde spatne odbocujeme. Nastestí, protoze se dostáváme k fungujícímu chrámu, v jehoz areálu probíhá jakási oslava ci zábava. Zajízdíme dovnitr a motorku necháváme u vchodu mezi spoustou motorek dalsích. Uvnitr svítí svetla a hraje hudba, u rady stánku se dá koupit jídlo. Je tu zábava i pro deti, které mohou chytat rybicky v kádi, házet lavor na láhve s pitím (a kdyz se trefí, láhev tak získat), jezdit autodráhou apod.. Zivá hudba na pódiu se prekrikuje s reprodukovanou hudbou v jiné cásti areálu, do toho hrmí zesílený hlas jednoho z mnichu, který se skupinou dalsích zrejme slavnostne otvírá novou budovu chrámu, cástecne jeste v lesení. To pozoruje nejvetsí mnozství lidí. Líbí se nám uvolnená atmosféra, není tu patrná zádná strojenost a zbytecná formálnost. I kdyz je nedele a skoro devet vecer, je tu spousta i úplne malých detí, nekteré si hrají, jiné i prodávají jídlo. Na korbách pick-upu prijízdejí dalsí. Asi to bude dlouhá akce.

Na nás je tu ale opravdu trochu moc hlucno z mnoha stran, tak asi po hodine odjízdíme. Na krizovatce hlavní ulice a nasí vedlejsí si dáváme u stánku nudle Pad Thai a pak uz jdeme spát. Dana má lýtka porád nateklá jako stoudve.

výdaje

ranní cvicení, Wat Chai Watthanaram, Wat Phutthaisawan, Wat Yai Chai Mongkol, nocní trh

Dnes nám sice budík v sest hodin zapípal, ale my spíme dál. Kolem sedmé hodiny si obouváme tenisky a jdeme se probehnout k chrámu Wat Mahathat. Je teplo a bezíme pomalu. V parcích okolo chrámu vidíme nekolik dalsích ranních thajských bezcu. Chvíli tu cvicíme Tai-ci, kliky, rádne se u toho potíme, a pak jinou cestou bezíme zpet.

Po sprse snídáme u Tonyho, kde se nám zalíbilo, Dana palacinku s nekolika kousky ovoce, já tousty s trochou hranolek. Narozdíl od vcerejska nás jídlo trochu zklamalo. Po snídani nasedáme na motorku a vydáváme se na okruzní jízdu po zbylých vzdálenejsích ayutthayských chrámech, rozmístených kolem mesta za rekou.

Bloudíme jen malicko a prijízdíme k prvnímu z nich, ruinám Wat Chai Watthanaram. V poklidném areálu stojí velký centrální prang a rada mensích cedí okolo. Vypadá to impozantne. Na centrální prang vedou krajne príkré shody a odvazuji se do nich az povzbuzován prihlízejícími Thajci. Vyskrábat se nahoru ke vchodu do vnitrku prangu jeste jde, horsí je to zpátky, dost se bojím. To uz me nastestí nikdo nepozoruje. Dane jsem nahore nechal i svuj foták, at to shora vyfotí, já toho nebyl schopen, maje hruzu z cesty dolu, která me cekala.

Vsechny sochy tu mají klasicky urazené hlavy z válek s Barmou, ale v prilehlém rozpadlém viharnu stojí dve vetsí staré sochy s novými hlavami. Tady se fotíme s nekolika skupinkami Thajcu, vzdy na jejich popud.

Pred vchodem si dáváme cerstvý kokos a frcíme k Wat Phutthaisawan. Vedle watu je malá trznice, chodící prodavaci amuletu a spousta lidí. Uctívají tu Matku Zemi, která kdysi pomohla Buddhovi v boji s dáblem tím, ze dábla odplavila vodou vyzdímanou ze svých vlasu. Alespon tak nám to vysvetlila asistentka s megafonem, jedna z nekolika, které organizovaly frontu verících. Matka Zeme je s dlouhým pramenem vlasu, jehoz konec drzí v ruce, také zpravidla zobrazována. Dana dostala modrou vestu, aby se víc zahalila. To jen pot