Thajskem známým i neznámým

Jiří Mírovský, Dana Peteříková

Upozornění: Cestopis z třetí cesty (2007) není ještě dopsán a chybějí v něm fotky. Práce na textu pokračují.
Dodělat:
-sjednotit psaní guesthousů (velká a malá písmena, guesthouse nebo Guest House)
-sjednotit psaní skytrainu (velká a malá písmena, skytrain nebo Sky Train)

Obsah

Rozdhodnutí jet do Thajska, na měsíc a na vlastní pěst, nám připadalo odvážné a velmi dobrodružné. Nebyli jsme v cestování úplní začátečníci, ale Evropa či Severní Amerika jsou nám kulturně bližší, alespoň takové bylo naše povědomí. Thajsko, to je naopak vzdálená a neznámá exotika. Zamluvili jsme letenky, koupili jsme knižního průvodce a zařídili vše ostatní, co se před tak dlouhou cestou musí. A odletěli jsme.

Realita Thajska rozptýlila naše obavy a předčila všechna naše očekávání. Prožili jsme úžasný měsíc v zemi milých lidí, vlídné atmosféry, nádherných chrámů, bohaté historie, překrásné přírody a kultury, která, ač odlišná od naší, ukázala se být tak blízkou našim srdcím.

Po dvou a půl letech nás to do Thajska přitáhlo znovu. Ač se jistě pravdivě říká, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, Thajsko mělo stále čím překvapovat a ohromovat. Po návratu jsme věděli jistě, že nebude trvat dlouho a do Thajska pojedeme potřetí. To se stalo na jaře 2007. Thajsko je v mnoha směrech bez nadsázky zemí zaslíbenou.

Deník z naší první cesty jsme vystavili na internetu. Řada vděčných reakcí jeho čtenářů a dokonce náhodné setkání na ostrově Pi Pi během naší druhé cesty s dvojicí Čechů, cestujících podle našeho vytisknutého deníku, nás přesvědčilo, že osobní zkušenost, praktické informace, jinak těžko dostupné, a i upřímný názor mohou být cennou pomocí pro ty, kteří o cestě do Thajska uvažují, a mohou potěšit ty, kteří v Thajsku už byli nebo se o Thajsko či exotiku obecně jen zajímají. Přivedlo nás to na myšlenku vydat rozšířený cestopis z prvních dvou cest knižně.

V roce 2005 jsme kontaktovali řadu nakladatelství, jen jedno z nich projevilo zájem, ale započatá spolupráce po několika měsících skončila. Knihu jsme tedy nevydali, zato jsme se do Thajska vydali v roce 2007 potřetí. Celý cestopis je teď k dispozici na těchto stránkách.

Vážení čtenáři, nabízíme vám podrobné vyprávění z našich tří měsíčních putování po Thajsku, poprvé na jaře 2002, podruhé na podzim 2004, potřetí na jaře 2007. Pojďte se s námi vydat po známých i méně známých místech této země, prožít znovu s námi tyto cesty den po dni a možná, alespoň takto zprostředkovaně, pocítit tu neuvěřitelně vlídnou a milou atmosféru, kterou Thajsko štědře a prostě nabízí.

Text je přirozeně rozdělen do tří částí. Najdete v něm i velké množství praktických informací, včetně našich kompletních výdajů, rozdělených po dnech a po jednotlivých položkách. Pro lepší představu je vše doplněno fotografiemi.

Kdo ví, možná za rok nebo za dva budete sami vzpomínat na své vlastní zážitky z míst, o kterých teď budete "pouze" číst.
 

schematická mapka Thajska s hlavními místy, která jsme navštívili během první cesty

Obsah

První díl cestopisu pojednává o našem prvním měsíčním putování po Thajsku ve dvou, od 12.2.2002 do 15.3.2002.

Nesnažíme se napsat průvodce Thajskem. Přesto uvádíme mnoho praktických informací, ceny ubytování, dopravy, potravin apod..

U každého dne deníku uvádíme všechny výdaje, které jsme měli. Pokud první sloupeček tabulky s výdaji obsahuje "J:" nebo "D:", jedná se o výdaj jen jednoho z nás (např. dárek domů, limonáda, kterou ten druhý neměl), ostatní výdaje jsou společné.

Značka B za cenami znamená bahty [báty], thajskou měnu. V době naší první cesty byl poměr bahtu ke koruně asi 1:0,84 (čili 10 B = 8,40 Kč). (Výměna probíhala přes dolary, kurzy byly asi 1:36 pro korunu, 1:43 pro baht.)

Deník jsme si vedli během cesty, některé dny jsem psal já, některé Dana. Finance jsem vedl já.

Nejasný plán jet do Thajska (či jiné exotické země) klíčil v našich hlavách už dlouhé měsíce, možná rok. V souvislosti s tím jsme se nechali očkovat proti žloutence A a B přípravkem TWINRIX, což je půlroční procedura. Ale skutečné rozhodnutí pro Thajsko padlo někdy na přelomu roku a následné přípravy proběhly téměř na poslední chvíli.

Letenky: První krok, který jsme podnikli, bylo shánění letenek. V lednu se nám podařilo sehnat letenky u cestovní kanceláře Asia special, za 17 900,- Kč na osobu (+ letištní poplatky, tuším 1 300,- za každého). GTS nabízelo letenky o 4 tisíce dražší, vzhledem k tomu, že už jsme nebyli ani mladí, ani studenti. Letenky byly na polovinu února tam a o měsíc později zpět. (Kdybychom chtěli letět až koncem března, stály by letenky jen 14 800,- + poplatky.) A pozor, později při odletu z Thajska je přímo na letišti potřeba zaplatit ještě manipulační poplatek 500 bahtů za osobu.

Když už jsme měli letenky, bylo potřeba se ve zbylém čase připravit.

Vízum: Vízum do Thajska na maximální dobu dvou měsíců se dá získat na Thajském vylvyslanectví v Praze během několika dní. Stojí 600 Kč za jeden vstup. Tj. pokud během pobytu chcete např. na jednodenní výlet za hranice do Kambodži, stojí vás vízum dvakrát tolik. (Pokud na dva výlety, třikrát tolik ...)

Průvodce, mapy: Jedna z nepostradatelných věcí je průvodce. Knižní průvodce. Prošli jsme několik knihkupectví, ale nemohli jsme se rozhodnout. Vše bylo drahé, a pokud to za něco stálo, bylo to v angličtině. Pak jsme měli velké štěstí. Zrovna v tu dobu vyšel český překlad průvodce Rough guide po Thajsku. Byl o maličko levnější než třeba Lonely planet v angličtině, podrobný, obsahoval spousty malých mapek, a až na přílohy neměl žádné obrázky na úkor textu. Navíc byl v češtině, což jsme navzdory našemu sebevědomí (u mne neoprávněnému) ohledně angličtiny považovali za veliké plus. Brali jsme ho všema deseti.

Koupili jsme si také mapu Thajska, vybírali jsme ze dvou, vzali jsme tu, kde jména míst byla v latince i thajským písmem. Ale nakonec jsme ji téměř nepotřebovali, snad jen při jízdě na motorce. Spousta mapiček byla v průvodci a byly zcela dostatečné.

Očkování: Proti žloutence typu A a B jsme se nechali očkovat již minulý rok. Tetanus máme samozřejmě. Podle průvodce a podle informací na hygienické stanici jsme potřebovali na takto krátkodobý pobyt ještě očkování proti břišnímu tyfu, což šlo rychle. Proti malárii se očkovat nedá, ale na doporučení hygienické stanice jsme si každý koupili Lariam pro preventivní užívání proti malárii. Mapku s výskytem malárie v Thajsku nám dali na hygienické stanici. Mysleli jsme, že jde o aktuální informaci, ale pak jsme si všimli, že je to ofocená stránka z nějaké knihy. Danina zkušenost s užíváním Lariamu nebyla dobrá a preventivní užívání antimalarik je věc diskutabilní, a tak na druhou cestu jsme antimalarika již nebrali. Na třetí cestu jsme si koupili Malarone, novější a mnohem šetrnější antimalarika. Ta se berou jednou denně, ale jen den předem a pět dní po opuštění malarické oblasti (kdežto lariam se bral jednou týdně, a to týden předem a měsíc po). Očkovací průkaz po nás po příletu do Thajska nikdo nechtěl, ale měli jsme s sebou (na radu z hygienické stanice) alespoň jeho fotokopii.

Léčiva na cestu: Nakoupili jsme také další léky a příbuzné přípravky, náplastě, obvazy, repelenty proti hmyzu, cucací prášky proti bolesti v krku, paralen, dezinfekci, prášky proti průjmu apod.. Také již zmiňovaný Lariam, pěkně drahý.

Zdravotní (a jiná) pojištění: Zdravotní pojištění považuji za nutné, zvláště do Thajska, byl by to risk a zbytečná příčina pocitu nejistoty. Danuška měla pojištění z práce, zbýval jsem já. Zdaleka nejlevnější a nejlepší variantou (pro nestudenta) se ukázalo být pořídit si platební kartu VISA s cestovním pojištěním. Stálo mě to celkem 800 Kč a pojištění platí po celý rok pro všechny pobyty v zahraničí nepřesahující každý jeden měsíc. Navíc kromě zdravotního pojištění zahrnuje také pojištění za způsobené škody, což je velmi vhodné, když si v zahraničí plánujete půjčit motorové vozidlo. A získal jsem tím samozřejmě také tu samotnou platební kartu, celosvětově rozšířenou. (Ovšem pozor, vyřízení žádosti o VISA kartu trvá asi měsíc.) Cestuje-li víc lidí, stačí v některých případech (nejen rodinných) jedna karta s pojištěním FAMILY.

Peníze: Thajská měna jsou bahty [báty]. Těžko se u nás shánějí, ale dá se. Není ovšem vůbec nutné kupovat tu bahty, dolary jsou v Thajsku směnitelné v každé směnárně, kterých jsou v turistických oblastech spousty, a samozřejmě v bankách. Bahtů jsme vezli jen pár, téměř všechny peníze jsme měli v dolarech, půlku z toho v cestovních šecích. Obíhal jsem mnoho směnáren, abych sehnal dolary v době, kdy byl dočasně nízký kurz (na svou dobu). Naštěstí jsme nedali na radu jednoho směnárníka, jehož kamarád byl prý v Thajsku a prý říkal, že nejlepší je mít s sebou spousty drobných v dolarech - že to thajští obchodníci mají nejraději. Není to pravda. Všude se platí bahty, jsou volně směnitelné a navíc malé dolarové bankovky bez ohledu na celkovou částku se ve směnárnách mění v horším kurzu než bankovky velké. Nejlepší kurz mají 50 a 100 dolarové bankovky (rozdíl ale není velký, 100 dolarovou bankovku vám vymění např. v kurzu 1:43, zatímco 10 dolarovou v kurzu 1:42,50 a jednodolarovou v kurzu 1:42). Cestovní šeky mají zpravidla lepší kurz než všechny bankovky a poplatek navíc (za směnění šeku) je malinký. Šeky berou snad ve všech směnárnách.

Internet: Na quicku jsem si před cestou zřídil e-mailovou schránku zdarma (přestože jinak mám mail v práci), a to proto, že taková e-mailová schránka je přístupná pomocí webovského prohlížeče. Internet je v Thajsku velmi rozšířen a není dnes již nijak drahý. Mohli jsme pak odkudkoli psát svým blízkým a dostávat zprávy od nich.

Stan a spacáky: Navzdory radám v průvodci, že stan nemá smysl do Thajska brát, koupil jsem před cestou malý lehký dvoumístný stan. Pak jsme ho s sebou tahali celý měsíc a spali jsme v něm jen jednou. Stejně tak jsme brali karimatky, rovněž nebyly potřeba. Spacáky jsme použili, i když nebyly nutné. (Příležitosti k použití stanu by se najít daly, např. na některých plážích na ostrovech nebo v některých národních parcích. My jsme to ale nevyužili.)

Plán cesty: Tuhle věc jsem nechal z větší části na Danušce. Ona hledala v průvodci pěkná místa a plánovala hlavní body cesty. Nicméně definitivní podoba trasy vznikala až průběžně během pobytu v Thajsku.

odjezd z domova, odlet z Prahy, přestup v Zurichu

Na letiště nás vezou naše maminky v autě mé maminky, řídí Danina maminka. Jelikož se tam těžko parkuje, tak vystupujeme, loučíme se a ony odjíždějí. Uvidíme se za měsíc. Je brzy ráno, letadlo nám poletí v 7:35.

Ochranný sprej "tekutá střela", který jsem si nedávno koupil a který nosím v ledvince, přendavám do velkého batohu, který si nechám odbavit. Nejsem si jist, zda to projde, nejspíš by se to převážet letadlem nemělo, ale letíme do neznámé exotické země, kde se může hodit. Stejně tak přendavám i svůj malý zapalovač.

Odbavení probíhá bez zádrhelů, nastupujeme do letadla a letíme. Let do Zurichu není dlouhý, asi hodinu a čtvrt. V Zurichu musíme čekat několik hodin až do půl druhé po obědě, pak nastupujeme do velkého letadla Boejing 747-400 Thajských aerolinií, na jehož plášti je napsáno, že král slaví 72. narozeniny. (Myslím, že to byl nápis tři roky starý.) Vidíme tak prvně, že král v Thajsku opravdu něco znamená. Ne každá země si píše podobný nápis na letadlo. Letušky jsou oblečeny do thajských krojů a uklánějí se nám, když nás zdraví. Dostáváme malou orchidej.

A letíme. Letíme na východ, naproti slunci. Čeká nás předlouhý let, ráno v 6 hodin (místního času) máme být na místě. V noci se snažím usnout, ale daří se mi to jen málo.
 

den 1 - středa 13.2.2002

přílet do Thajska, přesun do Banglamphu v Bangkoku, večerní Wat Po

V letadle jsme se nevyspali, hlavně já. Jednak je to nepohodlné (obzvláště pro vysoké lidi), jednak časový posun nám ubral šest hodin noci. Ještě v letadle vyplňujeme imigrační formulář.

Přistáváme asi v 5:45 ráno. Venku je tma. Naše zavazadla se objevují v pořádku. Během necelé půl hodiny vyřizumeme všechny běžné formality. Měním 20 dolarů za bahty a vycházíme z klimatizovaného letiště ven. Ovanulo nás horko a charakteristická vůně Bangkoku. Na tenhle první nádech nikdy nezapomeneme. Rozednívá se. Jsme v Thajsku.

náš pokoj v Green guest house, my dva

Ihned nás oslovuje několik Thajců, kam jdeme. Odmítáme všechny nabídky, přesto nám radí, kudy se dostat přes silnici na vlak.

Letiště Don Muang je vzdáleno asi 26 km od centra Bangkoku. Vlakem jedeme do Bangkoku na nádraží Hualampong. Po cestě vidíme první obrázky Thajska - chatrče u kolejí, psi, lidi na motorkách, lidi spící na zemi u tratě či přípravu jídla ve velkých mísách rovněž u tratě. Také mrakodrapy v centru Bangkoku.

Nádraží Hualampong je konečná stanice této severní tratě a je to moderní nádraží. Vycházíme s bágly na zádech ven.

Jedna z prvních věcí, které vidíme, jsou všude se válející nebo kráčející psi. Psi žijí v Thajsku jinak než u nás. Divoce. Často nikomu nepatří, každopádně si dělají, co chtějí, jdou si, kdy chtějí a kam chtějí.

Ihned před nádražím nás odchytí Thajka se jmenovkou a ptá se nás, kam jdeme. Do čtvrti Banglamphu, říkáme. Ona nám říká, že tam jede autobus 53 a ať se zastavíme v kanceláři TAT (Tourism Authority of Thailand - státní kanceláře pro turisty, kde se často získají mapy zdarma a cenné informace, někdy ale tendenční podle provizí od obchodníků) - je to hned přes ulici. Dovádí nás až dovnitř (aby bylo vidět, kdo nás přivedl - kvůli provizím). Vcházíme a ptáme se na cestu do Banglamphu. Úředník ukazuje na kalendář a vysvětluje nám, že zrovna teď jsou dny jakýchsi Čínských svátků (snad i Nový rok) a dalších svátků a že v Banglamphu neseženeme ubytování. Doporučuje nám jinou čtvrť a cpe nám nabídky hotelů.

Naštěstí víme o provizích, které tito úředníci dostávají od ubytoven a hotelů, takže tuto informaci bereme s rezervou a nakonec říkáme, že stejně chceme bydlet v Banglamphu. Když si chceme nechat mapu, kterou nám předtím nabízel, bere nám ji - bez provizí žádná mapa. Alespoň jedno jsme se dozvěděli - lodní spojení kanálem od nádraží je zrušeno - to je první zkušenost, že informace z průvodce mohou být zastaralé.

ulice Khao San v Banglamphu

Odcházíme zpět na vlakové nádraží - paní odchytávačka nás chce znovu odchytnout, ale my se nedáváme. Na nádraží kupujeme mapu Bangkoku s trasami autobusů a lodí; na druhé straně jsou i autobusové trasy po Thajsku. Stojí 70 B, s tučnou přirážkou 20 B oproti místům mimo nádraží, jak později zjišťujeme.

O čtvrt hodiny později nastupujeme do městského autobusu č. 53. Chceme na mapě sledovat, kudy jedeme, abychom poznali, že už jsme v cíli, ale je to problém. Mapa je špatná - trasy nejsou vyznačeny čárami, jen číslem autobusu na místě zastávky. Autobus ale staví kdekoliv, kde na něj někdo mávne, a nestaví na zastávce, když tam není kvůli parkujícím autům místo. Očima lovíme jména ulic, která jsou naštěstí často v latince, a hledáme se na mapě.

Nakonec to dobře dopadá a vystupujeme jen stanici před Banglamphu. Zbytek jdeme pěšky a pak už podle mapky v průvodci dohledáváme ulici a guest house, kde chceme bydlet. Volný pokoj mají. Zkoušíme dva guest housy vedle sebe, v tom jednom je to levnější a lepší, tak tam jdeme.

Ubytování v Green guest housu - to znamená malá oprýskaná místnost s oknem a postelemi - jinak nic, ani polička, ani háček na pověšení čehokoliv. Avšak čisto! Jsme rádi, že bydlíme. Je půl desáté dopoledne, venku svítí sluníčko a je horko. Unavení usínáme. Po čtyřech hodinách se budíme a jdeme projít ulice Banglamphu.

čedí Ramy II. a čedí Phra Si Sanphet v nočním Wat Po

Banglamphu je čtvrť, kam podle průvodce "zamíří většina batůžkářů". Je to asi pravda, vidíme kolem sebe víc bělochů než Thajců. Proslavenou tepnou této oblasti, kde to nejvíc žije, je ulice Khao San. Je to široká ulice, po obou stranách lemovaná stánky s pestrou nabídkou zboží. Po chodnících se pro stánky a nával nedá místy skoro projít. Dají se tu koupit typicky thajské ruční výrobky, oblečení odpovídající tamějšímu klimatu a módě, jídla, připravovaná přímo na místě v pojízdných restauračkách, osvěžjující ovocně šejky a další dobrůtky, nám neznámé.

I tady, přímo na Khao San, vidíme řadu možností ubytování. Pro klidné spaní jsme ale rádi, že jsme zvolili jednu z vedlejších ulic. (Ruch tady na Khao San totiž ustává až v ranních hodinách. Brzy po ránu je ulice svým klidem a práznotou k nepoznání.)

Procházíme další ulice Banglamphu a objevujeme levný internet (1/2 B za minutu). Posíláme zprávy domů, že jsme v pořádku. Pak se vracíme na Khao San. Máme hlad a prvně zkoušíme jíst jídlo z ulice - omeletu se špetkou kuřete a s rýží. Není toho moc, ale je to dobré. Zdá se tedy, že hlady neumřeme.

vstup do svatyně v nočním Wat Po, ohňostroj

Chceme navštívit obchodní dům New World Centre, označený v průvodci, ale ukazuje se, že všechna patra kromě přízemí jsou opuštěna. Naštěstí jsou všude jiné potravinové obchody, kde kupujeme pití.

Stmívá se brzy, v sedm hodin už je tma. Teplo ovšem zůstává. Lodí jedeme ke Grand Palace - Královskému paláci. Navštěvujeme možná vyjímečně v noci otevřený sousední Wat Po - v areálu je totiž i "letní" kino, kde zrovna dávají jakousi asijskou akčňárnu. Koukají lidé z venku, děti i pár mnichů.

Nás ale zajímá chrámový komplex, který je liduprázdný (jen občas projde pár mnichů) a nádherně osvětlený. Trávíme tu asi hodinu a fotíme mnoho fotek ze stativu s mnohasekundovými expozicemi. Zkoušíme i půlminutovou expozici scény, kdy pozadí tvoří osvětlené části chrámu, v tmavém popředí stojíme my a bleskneme na sebe bleskem - pak pro zbytek expozice odcházíme (nepovedlo se, na té fotce nejsme téměř vidět).

Pěšky se pak vracíme do Banglamphu a venku ještě jíme - stánkařský ruch se nezmenšil. Dáváme si prvně také palačinku s banánem (banana pancake), což je maličko těsta, ze kterého se uplácá velká palačinka, na to se položí nakrájený banán (vyjímečně dva), okraje se přehnou, aby byly banány shora zakryty - vznikne palačinkový čtverec, který se osmaží z obou stran, pak se rozkrájí na malé čtverečky, polije salkem a podává se se špičatou špejlí, kterou se to napichuje a jí.

Dana si po pečlivém vybírání kupuje na Khao San vzdušnou sukni se slony, kterou chce nosit místo kraťasů, zvláště do chrámů, kam by se mělo vstupovat se zahalenými rameny a koleny.

Časový posun nám umožňuje užívat si dlouhý večer. Spát jdeme asi v jednu hodinu ráno.

výdaje

Wat Po, Wat Arun, želvy ve Wat Prayoon

expresní loď na Chao Phraye

Navzdory přesvědčení před usnutím, že vyrazíme velmi brzy, vstáváme pozdě. Snídáme vločky s kakaem a osvěženi sprchou (po horké noci nezbytnou) vycházíme do téměř slunného dne. Měníme si peníze a vyplouváme expres lodí k Wat Po, kde jsme byli včera večer.

Danuška na expresní lodi

Expres lodě jsou dlouhé štíhlé lodě, které rychle brázdí řeku Chao Phraya v obou směrech a poskytují tak levnou, příjemnou a rychlou alternativu jiných způsobů dopravy ve věčně zacpaném Bangkoku.

Lodě přistávají a vyplouvají velice rychle, manévr řídí píšťalkou "plavčík" na nekryté zádi, kudy se také během pár sekund nastoupí a vystoupí, zdržení je minimální. Platí se po vyzvání během plavby.

Wat Po: ležící Buddha 45 m dlouhý, Danuška

Wat Po je krásný i ve dne. Oproti včerejší návštěvě dnes kypí celý areál životem a platíme vstupné. Vcházíme teď i do chrámů a nejdéle sedíme u 45 metrů dlouhé pozlacené sochy ležícího Buddhy. Je to jedna z často zobrazovaných Buddhových poloh - tato symbolizuje Buddhu před smrtí (většinou říkají před vstupem do nirvány).

Wat Po: Danuška a sochy z lodí

V chrámu trávíme dlouhou dobu, protože je opravdu nádherný. Pomocí průvodce se seznamujeme s hlavními typy staveb v klášterních komplexech (wat znamená klášter):
čedí (that) - věž zhruba tvaru vysokého kužele, sloužící k uchovávání ostatků významné osoby,
viharn - prostor (budova) v klášteře určený laikům; obvykle se zde najde hlavní socha Buddhy,
bot - hlavní svatyně buddhistického chrámu; také zde může být hlavní socha Buddhy,
prang - centrální věž khmerského chrámu; i zde bývají ukryty ostatky.
(Po pravdě řečeno, po celou dobu v Thajsku jsme měli jasno jen v tom, co je to čedí, ovšem splývalo nám s prangem. Rovněž rozdíl mezi botem a viharnem jsme neuměli rozpoznat.)

Po prohlídce Wat Po dostáváme hlad a rozhodujeme se zaexperimentovat. U stánku si (mimo jiné) kupujeme podivný párek na špejli. Nedá se to jíst. Zbytek se snažíme udat starému psovi, ale ten to po očichání odmítá. Maso spořádají až hravá štěňata ve Wat Arunu, kam se vydáváme. Nutno dodat, že naprostá většina našich příštích zkušeností s jídlem u stánků bude opačná - tedy dobrá.

Wat Arun: hlavní prang

Pomalým přívozem jedeme přes řeku, kde vidíme šedivou hlavní věž Wat Arunu. Opět platíme vstupné (na centrální prang). Wat Arun se nemůže rovnat Wat Po, přesto je pěkný a zajímavý. Na věžičkách i věžích prangů jsou zvonečky a na rozdíl od čedí ve Wat Po mají po obvodech kamenné figury postav, i v několika patrech.

Vystoupit po schodech na nejvyšší prang se nedá pro mřížová vrátka, která přístup uzavírají. Na mříži je cedulka, varující, že postihem za stoupnutí si na vrátka při focení bude zabavení filmu.

V areálu kláštera si kupujeme první chlazený čerstvý kokos, pijeme mléko brčkem a lžičkou jíme dužinu.

Potom se pěšky vydáváme hledat Wat Prayoon, který je pěšky asi 2 km od Wat Arunu, dle průvodce po proudu řeky, dle mého pozorování proti proudu. Přitom procházíme velmi chudými čtvrtěmi a také někdejší portugalskou čtvrtí, kde potkáváme první křesťanský kostel v Thajsku (později jich vidíme odhadem ještě pět).

Wat Prayoon: bok návrší

Nejzajímavější na Wat Prayoon je umělý kopeček s různými (zpravidla nedostupnými) jeskyňkami a svatyňkami, který je obklopený umělým jezírkem, kde žijí želvy a také jakési ryby. Chceme je nakrmit banány, jak radí průvodce, ale žádné nemůžeme v okolí sehnat. Vracíme se tedy bez banánů, abychom zjistili, že přímo u jezírka prodávají žrádlo pro želvy i s dřevěnými napichovátky.

Když začínáme krmit, splavalo se tolik želv, že jsme ke všem ani nedosáhli. Mezi nimi i několik obrovských, jejichž krunýře zůstaly schovány v hloubce, z hlubiny občas vynořila také tlamička veliké ryby.

Přecházíme řeku po mostě a procházíme tržištěm plným květin, vidíme thajské děti koupající se (a mydlící se) v kašně - před focením se schovávají do mýdlových bublin. Lodí pak jedeme zpět do Banglamphu.

Po cestě do ubytovny nakupujeme v obchodě evropské dobroty a stavujeme se v pouličním stánku na jídlo. Dostáváme rýži s česnekem a kari kuře a nudle pražené s vepřovým. Zajídáme to výtečnou palačinkou s banánem a zapíjíme kakaem.

Večer zašívám Daně utrženou přezku u sandálů.

výdaje

Královský palác, ryby v Chao Phraye, palác Wimanmek

Tentokrát vstáváme a vycházíme opravdu brzy. Lodí jedeme ke Královskému paláci. Na trhu u přístaviště kupujeme trs malých banánů a rambutany - to jsou červené chlupaté kuličky, které se loupou - vevnitř je bílá sladká dužina (bohužel s peckou, která se nám od dužiny špatně oddělovala).

Wat Phra Kaeo od hlavní brány Královského paláce

A pak už vstupujeme branou do obrovského komplexu Královského paláce. Jelikož se jedná o jedno z nejsvatějších a nejuctívanějších míst v Thajsku, u vchodu kontrolují vhodnost oblečení a obutí. Danušku posílá strážce do kanceláře, kde se půjčuje oblečení, její krátké rukávy u trička se mu zdají příliš krátké. Když Danuška vchází o 15m dál do kanceláře a říká, co naznačoval ten strážník, paní v kanceláři se plácá do čela, že se zbláznil. Jdeme tedy beze změny dále.

Lístky (dost drahé) kupujeme až před Wat Phra Kaeo, neobývaným klášterem uvnitř Královského paláce a ústředním místem prohlídky. Kromě klášteru je přístupná už jen malá část zbytku Královského paláce a už ne tolik zajímavá. Za pokladnou jen míjíme pavilon mincí a vcházíme na klášterní půdu.

Ocitáme se ve zlato-barevném království. Spousta staveb zdobených barevnými sklíčky či pozlacením je nahuštěno na sobě a člověk neví, kam se dřív podívat a co dřív fotit. Hradní stráž nám zahrazuje cestu a všichni návštěvníci musejí počkat, až projde jakási důležitá státní osoba, kterou jsme ale neviděli nebo spíš nerozpoznali mezi méně důležitými. Danuška pak zjišťuje, že šlo o princeznu (královu dceru), která se vracela z ranních modliteb.

V průvodci čteme, že nejvýraznější zlaté čedí kláštera bylo postaveno pro uchovávání Buddhova žebra (v dalších dnech potkáváme čedí s ještě kurióznějšími relikviemi), dále že smaragdového Buddhu v botu (hlavní svatyni) chrání 8 kamenů kolem svatyně, ozdobně zakrytých věžičkami.

Wat Phra Kaeo: obětiny před hlavní svatyní

Smaragdový Buddha je nejuctívanější socha Buddhy v Thajsku - pochází prý ze Srí Lanky, je vyřezaná z jednoho kusu jadeitu a byla objevena na počátku 15. století náhodou, když blesk udeřil do starého čedí. Po mnohém cestování a několika ukradeních je od konce 18. století v Bangkoku. Každý rok je třikrát převlékána (pro jednotlivá thajská roční období) samotným králem.

Po takové reklamě se těšíme, co uvidíme. Alespoň já jsem velmi zklamán. Soška je 60 cm vysoká, umístěná v mnohametrové výšce na složitém oltáři se širokou základnou a nesmí se fotit (přinejmenším ne zevnitř botu a zvenku bych potřeboval slušný teleobjektiv). Skoro není vidět. Mohu jen potvrdit, že je opravdu zelená a oblečená do zlatého hávu. Jak jsme se ještě dozvěděli, převlékání do letního oblečení se chystalo na další týden.

Na chvíli zkoušíme "organizovanou prohlídku s anglicky hovořícím průvodcem", ale rozumět jeho angličtině se téměř nedá, tak malou skupinku ostatních odvážlivců po asi 15 minutách opuštíme a dál se opět samoprůvodcujeme.

Danušku náhle odchycuje skupinka asi dvou thajských děvčat a tří thajských kluků, kteří si tak splnili domácí úkol z angličtiny - interview s cizincem. Byla legrace, říká Danuška, porozumět thajskému přízvuku není vůbec jednoduché. Když si navzájem zodpověděli otázky, rozloučili se. Já zatím fotím okolní budovy a také jednou je.

Je moc milé, když nás pak ještě jednou vyhledávají a zřejmě v reakci na Danino hodnocení zdejšího úmorného podnebí jí darují ovívátko a chlazený broskvový nápoj. Odvažujeme se ho vypít.

Po opuštění zdí Wat Phra Kaeo si ještě prohlížíme zbytek přístupných částí Královského paláce, což také není špatné, ale ne tak úžasné jako ten klášter. A pak už pohádkový Královský palác neradi opouštíme.

Lodí jedeme po proudu na sever od Banglamphu, kde chceme navštívit palác Vimanmek, do kterého nám platí vstupenky z Královského paláce. U přístaviště vidíme v řece neuvěřitelné množství ryb, které se ještě zmnohonásobí po vhození kusů jídla (na místě prodávaného přičinlivými Thajci) - voda pak rybami přímo vře. Vysvětlení se nám dostává od anglicky hovořících cizinců - na tomto místě je lov ryb zakázán (povolen jen mnichům z přilehlého kláštera, součástí jehož pozemků je prý tento kus řeky).

K Vimanmeku to máme ještě nemalý kus cesty. Mile nás překvapuje čistota a poměrný klid ulic. Navštěvujeme konečně pořádné tržiště, překvapivě čisté, kde nabízejí neuvěřitelné množství druhů rybího a jiného masa (želvy, hady, žáby, chobotnice), zeleniny, ovoce, rýže i různých výrobků.

palác Wimanmek - hlavní vchod

Samotný palác Wimanmek je v malém parku a my si užíváme ticha a klidu, stavů v Bangkoku velmi vzácných. Budova paláce je celá postavena z teakového dřeva, které se těží zejména na severu země, a při její stavbě (v 90. letech 19. století) nebyl použit jediný hřebík. Sloužila jako letní sídlo Ramy V. Původně stála na ostrově Si Chang (severovýchod Thajského zálivu), v roce 1901 byla kousek po kousku přemístěna sem, do čtvrti Dusit v Bangkoku.

Prohlídky jsou organizované s průvodcem. Vnitřek paláce je téměř k nerozeznání od evropských zámků. Přestože nám pro vstup platí lístek z Královského paláce, podaří se jim vytřískat z nás nějaké peníze. Do paláce se nesmí s žádným zavazadlem. Thajka - asistentka mě vyzývá k odložení ledvinky do zamykací skříňky (kde už máme foťáky). To se mi moc nelíbí a ptám se proč. Na to ona odchází a volá ochranku, která mi vysvětluje, že to je součást bezpečnostní politiky v paláci. Vkládám tedy dvacetibahtovou minci do zámku skříňky a zamykám si tam s foťákem i ledvinku. Až po návratu z prohlídky se ukázalo, že zámek minci nevrací a že bezpečnostní politika v paláci jde ruku v ruce s politikou obchodní.

Návštěvu zakončujeme procházkou parkem a velmi pozdním poobědváním na schodech paláce, kde pak unavená Danuška, opřená o kamenné zábradlí, na opravdu jen malou chvilku usíná.

Zpět domů jdeme pěšky. Potkáváme ještě dva kláštery, jeden z mramoru a samozřejmě se zlatým čedím, druhý dost schovaný podél ramene jednoho kanálu. Tento druhý není sice tak udržovaný jako předešlé, neboť zřejmě není nijak slavný ani turisticky navštěvovaný, o to je však poklidnější. A čedí má pozlacené taky.

V supermarketu v Banglamphu doplňujeme zásoby kakaa, jogurtů a vody.

výdaje

přesun do Ayutthayi, Wat Phra Mahathat, Wat Ratcha Burana, oba znovu večer

Ráno vstáváme asi v sedm hodin a balíme. Z blízkého internetového podniku posíláme domů e-maily a sms-ky. Potom jedeme autobusem č. 53 na nádraží Hualampong a v 11:15 (načas) vyjíždíme vlakem 3. třídy (ovšem pohodlným a čistým) do 80 km vzdálené Ayutthayi.

Stavíme každou chvíli. Míjíme letiště a jedeme dál na sever, do míst, která ještě neznáme. Země kolem nás je placka, na které se pěstuje rýže. Vidíme obrovská hejna černobílých čápů.

náš pokoj v Ayutthaya guest house, my

Ve 13:30 jsme v Ayutthaye. Opět se nám ihned vnucuje spousta tuk-tuků, nabízejících odvoz do různých guest housů za ceny od 20 bahtů výše, my ale jdeme pěšky k blízkému přívozu a necháváme se za 2x2B převézt na druhý břeh řeky. Po malém zaváhání nalézáme blízký Ayutthaya guest house, který jsme hledali, a ubytováváme se v nejčistším pokoji za celý náš dosavadní i pozdější pobyt. Pokoj je veliký, s větrákem, postelí, dvěma velkými okny se závěsy, zářivkou a stmívací lampičkou. Opět žádná polička, žádný další nábytek. Velice čisto je v celém domě, dokonce se tu chodí bez bot. Sprcha není vyjímečně kombinovaná se záchodem, ale samostatná jako v Evropě.

Wat Phra Mahathat

Užíváme si odpočinku po cestě a asi v půl třetí jdeme ven, chceme si prohlédnout dva nejbližší chrámy.

Ayutthaya je nevelké město. Hlavní část města je obklopena ze čtyř stran třemi řekami, jedna z nich je Chao Phraya, tekoucí pak do Bangkoku. Od 14. století byla Ayutthaya hlavním městem thajských oblastí, ale v roce 1767 je vyplenili Barmánci a město i chrámy nechali v rozvalinách. Většina chrámů tak zůstala dodnes.

Provoz na silnicích není v Ayutthaye většinou tak hustý jako v Bangkoku, ale i tady, stejně jako v celém Thajsku, mezi auty kličkuje spousta motorek. Podél široké místní silnice přicházíme asi po 15 minutách k prvnímu chrámu - Wat Phra Mahathat, v jehož obrovském centrálním prangu byla až do poloviny minulého (20.) století uchovávána zlatá skříňka s Buddhovým popelem (tento popel se dle královských kronik jednoho dne čtrnáctého století zčistajasna zhmotnil před očima krále Ramesuana), nyní je v muzeu.

Wat Phra Mahathat: centrální prang, Danuška

Ruiny chrámu jsou moc pěkné, spousta staveb zčásti stojí. Smutné je, že téměř všechny sochy Buddhů mají uražené hlavy. Člověk u pokladny, který neumí skoro ani slovo anglicky, na Danin dotaz kývá, že ano, že od bojů s Barmou. Jedna taková hlava zarostla do kořenů stromu u zdi chrámu a poutá k sobě pozornost návštěvníků. Na židli u ní sedí hlídač, celkem mi není jasné proč.

V malých čedích, do jejichž útrob se dá otvorem vespod nahlédnout, objevujeme stovky netopýrů.

Wat Ratcha Burana: hlavní prang

Když jsme si všechno dostatečně prohlédli a prolezli, jdeme ještě přes silnici do dalšího zbořeného chrámu - Wat Ratcha Burana. Slunce postupuje k obzoru a barvy na zdech rozvalin i v korunách stromů jsou čím dál tím hezčí.

Tomuto chrámu vévodí velice velký a zachovalý prang, na který se dá po schodech vystoupit a pak po příkrých schůdcích sestoupit hluboko do jeho nitra, do krypty, kde kdysi byly uschovány stovky Buddhových sošek, později z většiny rozkradených, zbytek je v muzeu. Do krypty opatrně scházíme, ale nic v ní již není.

Chvíli znovu a znovu rozesmíváme malou thajskou holčičku, když se jí schováváme za čedími. Potom si uvědomujeme, že nemáme ani obal na foťák, což je špatné, ani průvodce, což je mnohem horší. V zápalu prohlídky a focení jsme oboje nechali ležet na zídce někde na druhé straně chrámu. Jdeme tam a obě věci nacházíme netknuty.

Pak se vracíme zpátky do části města, kde bydlíme, nakupujeme v supermarketu a nakonec si venku před supermarketem kupujeme celé pečené kuře a o kus dál dva pytlíky vařené lepivé rýže - to bude naše večeře.

noční Wat Phra Mahathat

Mezitím se stihlo setmít. Jdeme znovu k oběma chrámům, kde jsme byli ve dne, v naději, že budou osvětleny. A jsou - krásně.

Ve společnosti komárů (kteří ale v této oblasti nejsou malaričtí) na travnatém prostranství před chrámem Phra Mahathat jíme to kuře s rýží a spřádáme plány, co dál. Vlezeme přes místy velmi nízkou zeď dovnitř a nafotíme krásné noční fotky nebo ne?

Nikde nikdo, zdá se. Dojídáme a jdeme ještě kousek okolo, směrem k oficiální bráně. Světlo sem jde jen ze vzdálených ulic. Vtom před námi začne štěkat pes a ten štěkot se blíží. Vzápětí vidíme baterku. Dobrá, otáčíme to a od úmyslu vlézt dovnitř upouštíme. Na trávě, kde jsme jedli, stavíme před zdí stativ a fotíme chrám 30-ti sekundovou expozicí jen odsud. V tu chvíli k nám přichází z druhé strany onen hlídač s baterkou, který to celé obešel. Neumí anglicky, ale vidí, že se chováme způsobně, tak nám posunkem souhlasně naznačuje, že ano, že odsud je ten chrám opravdu pěkný. Pak odchází.

My jdeme ještě k silnici, za níž je druhý chrám - Ratcha Burana, rovněž krásně nasvícený. Fotíme také ten a pak už jdeme domů. Po cestě Danuška krmí hubené a bojácné psy kostmi z našich kuřat. Usínáme asi v jedenáct.

výdaje

první půjčení kol, Viharn Phra Monghon Bopit, Wat Phra Si Sanphet, Wat Na Phra Mane, Wat Phanan Choeng

Ráno se dlouho nemůžu probrat, ale nakonec poměrně brzy snídáme (jogurty a corn-flaky). Před naším bydlením si půjčujeme kola (bez přehazovaček a stará, ale v dobrém stavu a s košíkem před řídítky; na ty roviny všude kolem přehazka není potřeba).

Wat Monghon Bopit

Na kolech chceme navštívit vzdálenější chrámy. Vyrážíme. Problém trochu je, že se jezdí vlevo, trochu větší problém je, že téměř nikde nejsou žádné dopravní značky. Nevíme ani, jestli na křižovatce bez značek platí přednost zleva nebo zprava. Naštěstí všichni jezdí docela pomalu a ohleduplně. Na nejasných místech sledujeme, kdy jedou ostatní, a jedeme s nimi.

Projíždíme kolem dvou včerejších chrámů a pak, po překonání ještě jednou takové vzdálenosti, náhle vidíme slony. Kráčejí po ulici s turisty na sedačkách na zádech. Zastavujeme a obdivujeme, jak měkce a tiše došlapují i na asfaltu.

K viharnu Wat Monghon Bopit už to máme jen kousek. Je to velká budova, znovu postavená v roce 1956 na ruinách původní stavby. Na obnovení přispěla i Barma, jako výraz lítosti nad tím, že kdysi vyplenili a srovnali se zemí půl Thajska. Vstup je volný. Zouváme se, natahujeme si vhodné oblečení a jdeme dovnitř.

hlavní socha Buddhy ve Wat Monghon Bopit

První, co ve viharnu vidíme, je velká socha Buddhy - jedna z největších bronzových soch Buddhy v Thajsku. Na sloupech visí fotky z doby před rokem 1956 - budova je v troskách, ze kterých ona velká socha čněla k obloze po dvě staletí, vystavena povětrnostním vlivům. Také vidíme v Thajsku běžný rituál - lidé kupují zlaté čtverečky a přilepují je na malé a méně významné sochy (dosud nepozlacené). Lístky zlata drží na soše jen malou částí, odchlipují se a vzniká tak podivně chlupatá socha. Beru stativ a fotím velkého Buddhu, načež se mě jeden cizinec (vypadá ale poměrně domestikovaně) ptá, zda se tam smí fotit. Já mu říkám, že snad ano, když tam nikde není žádná cedule. Nato si také on vyndavá foťák. Nabízím mu stativ, ale nechce, jen se mnou konzultuje čas a clonu. Venku pak zvoním na dva zvony, na které zvoní spousta lidí.

Hned naproti viharnu je vchod do zdí ruin komplexu Wat Phra Si Sanphet. Moc se nám tu líbí, já si připadám jako v Egyptě (kde jsem sice nikdy nebyl, ale představuji si to). Z okna jedné zbořené budovy se fotíme na samospoušť s třemi velkými čedími v pozadí; málem jsem tam za těch 10 sekund nedoběhl.

Wat Phra Si Sanphet, vlevo Wat Monghon Bopit, my dva

Během prohlídky potkáváme desítky fotografů se stativy, jedno malé čedí je přímo obloženo fotografy, fotícími centrální velká čedí. Vypadá to jako výlet fotografického zájmového kroužku.

A všude sochy Buddhy bez hlav.

Je horko a stínu je málo. Místy rostou rozličné stromy, často s velkými exotickými květy. Nechceme ale ztrácet čas, a tak si necháváme zajít chuť na odpočinek pod některým z nich. Sedáme na kola a jedeme zpátky.

Po cestě si kupujeme v pouličním občerstvení drahou rýži s několika silně okořeněnými vepřovými kostmi a se skoro syrovým volským okem. Syrové vajíčko mi kazí chuť (bojím se nákazy). O ceně nechtějí smlouvat, to mi kazí pro změnu náladu. Ne že by mě smlouvání bavilo, naopak, nesnáším to, ale když už jsme v zemi, kde je smlouvání běžné a vyžadované, tak by mohli u takto poměrně drahého jídla slevit. Pak jedeme do supermarketu nakoupit něco k večeři - tuňáka v plechovce a kukuřičné klasy v plechovce. Danuška pak v našem pokoji na hodinu usíná.

převoz přes řeku Pasak v Ayutthaye, Danuška s kolem

Když se probudila, bereme zase kola a jedeme za řeku Lopburi do Wat Na Phra Mane (vstup volný), který jako jediný přežil Barmské nájezdy v 18. století. (Podle kronik se tu při obléhání v roce 1760 roztrhlo barmánské dělo a smrtelně zranilo jejich krále. Když se v roce 1767 Barmánci vrátili a město srovnali se zemí, z pověrčivosti nechali tento chrám stát.) Šestimetrovou sochu Buddhy uvnitř nefotíme, protože je příliš lesklá a kontrastní a je pod ní lešení, ale sloupy v chrámu jsou moc hezké, patrně dřevěné, vyřezávané a fialové. Procházíme pozemkem kláštera, kolem malé, ale krásně udržované zahrady, kterou zrovna jeden mnich zalévá. Vzadu v klášteru pak slyšíme zpívat mnišky.

Ulicí U Thong, která vede po vnitřní straně kolem celého ostrova tvořeného oněmi řekami, pak jedeme až na druhou stranu ostrova, přejíždíme velký most přes řeku Pasak a po vnějším břehu řeky dojíždíme k chrámu Wat Phanan Choeng, kde platí vstupné jen cizinci. Je to prvně, kde si všímáme této nemilé praktiky, která se v Thajsku hodně rozšiřuje.

V chrámu je rušno a uvnitř viharnu je spousta věřících. U jeho vchodu vidíme opět běžné rituály - zapalování vonných tyčinek, obětování lotosového květu, chrastění hůlkami na předpovídání budoucnosti (chrastí se tak dlouho, dokud jedna z hůlek nepovyleze), napichování bankovek na špejle či jejich přicvakávání sešívačkou k jiným už takto darovaným bankovkám apod.. Vidíme také mnichy, kteří hážou obrovské množství těchto bankovek do pytle, aby se uvolnilo místo pro další. Ani se nám nechce zouvat, protože podlaha je špinavá a plná smetí, ovšem raději se zouváme.

V hlavním sále viharnu je 19 metrů vysoká socha sedícího Buddhy, ale vchod i celý vnitřek je úplně zatarasen věřícími, účastnícími se právě jakéhosi rituálu. Několik lidí přináší oranžová sukna, jako nosí mniši, před sochou u pultu kdosi cosi předříkává a přímo na sochu do různých výšek vylezlo několik Thajců, asi kvůli tomu obřadu. Fotím to, ale moc se ta fotka nepovedla. Pak vycházíme z viharnu ven, nečekajíce na další průběh obřadu.

V klášteru si prohlížíme ještě malou čínskou svatyňku s krásně zdobenými zdmi a stropy a s vousatými soškami. Pak už jedeme pryč.

večeře večer před Ayutthaya guest house, my

Jelikož nás tlačí čas - musíme vrátit kola, nejedeme už k blízkému Wat Yai Chai Mongkol s velkou bílou sochou ležícího Buddhy. Namísto toho se vracíme přes most zpět. V krátkém zbylém čase si zjišťujeme, že oba převozy k nádraží začínají převážet brzy ráno, nakupujeme ještě trochu v supermarketu, v obchodě s fotopotřebami kupujeme film do foťáku (tempo spotřeby filmů vypadá po Bangkoku hrozivě) a u stánku si kupujeme tři pytlíky vařené rýže. Pak vracíme kola.

Večer, když ulice trochu ztichla, si sedáme ke stolku před naši ubytovnu a připravujeme večeři - tuňáka s rýží, k tomu přikusujeme mladé kukuřičné klasy. Rýže se ukazuje být úplně slepená - dala by se přikusovat jako houska. Je to naše první setkání s lepivou rýží (sticky rice), která je v Thajsku oblíbená a kterou si během pobytu také oblíbíme, hlavně Dana, protože je pro některé účely praktická a také chutná. Fotíme se při večeři ze stativu samospouští bez blesku na dlouhý čas, fotka by to byla pěkná, nebýt mého strnulého výrazu.

Spát jdeme brzy - po desáté hodině, neboť ráno musíme brzy vstávat.

výdaje

přesun do Lampangu, šváb v pokoji

Vstáváme za svítání, což je kolem šesté hodiny. Po ulicích chodí bosí mniši s miskami na jídlo. Při balení máme opět pocit, že nám přibyly věci.

Po vlažné spršce a "pro změnu" jogurtové snídani vyrážíme do ulic, kde to vře ranním pracovně-školním dnem. Tuk tuky plné školáků, pojízdné stánky s jídlem, kde i my si kupujeme balenou vařenou rýži s vepřovými plátky za krásných 10 B, a všude spousty motorek.

Za 2 x 1 B nás převáží loď na druhý břeh řeky Pasak k vlakovému nádraží. Jako všechna nádraží v Thajsku, i toto je čisté a upravené a nabízí spoustu míst k sezení. Zaznívá dlouhé hlášení, po jehož skončení se celé nádraží staví do pozoru a setrvává tak až do posledního tónu hymny. Pan výpravčí prochází po peróně a vyptává se bílých turistů, kam mají namířeno, a radí jim podle jízdenek, kam se mají připravit k odjezdu.

cesta vlakem (3. třídou) do Lampangu

Vlak přijel. Naše místa podle jízdenek jsou obsazena, tak si sedáme jinam k dvěma mladým a sympatickým Thajkám. Později s námi hlavně jedna z nich trochu hovoří anglicky.

Čeká nás celodenní jízda na sever, večer v šest hodin tři minuty má vlak přijet do Lampangu, kde chceme vystoupit a ve zbývající asi hodině denního světla najít nocleh. Krajina kolem nás je stále placka, jen semtam se v dálce ukáže osamělý kopec. Na nádraží v Lopburi nás Thajky upozorňují na opice, sedící na nádražní zdi. Danuška moc lituje, že jedeme dál, aniž bychom tu kvůli těm opicím vystoupili. V průvodci píší, že město je opic (konkrétně makaků) plné a že sem lákají tolik turistů, že jeden místní majitel restaurací pro ty opice každoročně pořádá za odměnu hostinu i s obsluhou.

Po cestě vidíme spousty rýžových polí, hejna čápů, občas chrám. Jednou vidíme na vzdáleném kopci před ještě větší horou obrovskou sochu Buddhy. Obdivujeme čistá a upravená malá nádraží.

Vlakem neustále procházejí sem a tam prodavači převážně občerstvení (balíčky masa a rýže, uzenina na špejli, ryby, kukuřice, chlazené nápoje, ale i houpací sítě). My si kupujeme rýži s vepřovým masem a později ještě nudle zabalené do banánového listu.

Asi po 400 km začíná trať stoupat. Chvílemi se mezi kopci ukazují krásné výhledy do divokých údolí. V jednom stoupání zastavujeme a dlouho čekáme. V tuto dobu už máme asi 1 h 20 min zpoždění. Pak se vlak s námahou pomalu znovu rozjíždí.

Nakonec jsme nasbírali asi 1,5 h zpoždění. Do Lampangu dojíždíme za úplné tmy, někdy po půl osmé. Jdeme pěšky dálku (asi 1 km) do centra. Cestou si u zdomácnělého cizince schopného dobré angličtiny dáváme banana pancake s vajíčkem, který ale on nazývá roti. Také nám říká, když mu povídáme, odkud jedeme, že Ayutthaya se vyslovuje [aju'teja]. Pak míjíme prodejnu automobilů Škoda, bohužel se staženými roletami.

Podle čísla popisného nacházíme 9 Mituna hotel v ulici Boonyawat Road a bereme si levný 1-lůžkový pokoj, který nám nabídli. Když nás mladý kluk odvedl na pokoj, máme pocit, že se spletl. Lůžko je sice jedno, ale tak široké, že je k nerozeznání od dvoumístné postele. Navíc je na pokoji i nábytek a koupelna se záchodem. Na stolku je připravena lahev vody a dvě skleničky, také osušky a mýdlo.

Naše nadšení rázem a zásadně opadá, když zpoza skříňky v rohu místnosti vylézá velký šváb. Na varovné zadupání rychle utíká zpátky za skříňku.

Co teď? Nikdy jsem švába v místnosti, kde jsem spal, neměl a to pomyšlení je mi velice nepříjemné. Ani Danulka není nijak nadšená, přestože tu zkušenost už má. Zašlápnout ho se neodvažujeme, co kdyby to nevyšlo, navíc je nám ho líto, takže ho ani zabít nechceme. Uvažujeme, jak ho vyhnat ven. Udělat z věcí a dek koridor ke dveřím a zahnat ho na chodbu? Představa, že by zaběhl pod jednu z dek a my nevěděli přesně, kde je, nás od tohoto úmyslu zrazuje.

Co si ho nějak naklonit, jako udobřit? Danuška háže ke zdi corn-flake. Šváb vylézá z úkrytu a pomalu jde k němu. V tuto chvíli nereaguje ani na varovné zadupání. Došel až ke corn-flaku a následující půlhodinu je slyšet, jak jej na tom místě hlasitě konzumuje. Inspirováni jeho chutí pak vymýšlíme odvážný plán. Švába nalákáme na další corn-flake, přiklopíme ho umělohmotnou miskou a po rovné podlaze ho odšoupneme až na chodbu.

K vykonání tohoto činu jsem zvolen já. Šváb ale za dalším corn-flakem nejde a nejde a zůstává schovaný za skříňkou. Nakonec vylézá a namísto ke corn-flaku směřuje k posteli. Tam se rychle přemisťuji s miskou i já, a když se přiblížil na dosah, házím tu misku na něj. Miska však po dopadu nadskakuje a šváb bleskurychle vyklouzává z vězení a znovu se schovává za rohovou skříňku.

Jsem tím velice rozrušen a vzdávám se dalších podobných pokusů. Navíc naše předchozí pokusy naklonit si jej na naši stranu jsou tímto zjevným aktem nepřátelství nadobro zmařeny. Nakonec ho popelníkem a skleničkou aspoň symbolicky zabarikádováváme v jeho úkrytu a hážeme mu tam shora několik corn-flaků.

Danuška se mě snaží uklidnit a přesvědčuje mě, že šváb, zvláště takhle veliký, leze jen po zemi, nikoliv po zdech. Nevěřím tomu docela, ale hezky se to poslouchá. Později (už zpátky v Čechách) mi Danuška prozradí, že si vymýšlela, aby mě uklidnila. Prohlížíme ještě postel, nadzvedáváme matrace. Žádný viditelný živočich tam není.

Spíme namačknuti uprostřed postele. Noc máme neklidnou a často se budíme. Švába však už naštěstí nevidíme.

výdaje

Sloní záchranné centrum, přesun do Chiang Mai

sloni vstupují do vody - začátek koupele

Ráno se probouzíme trochu nevyspalí. Šváb se naštěstí už neukázal, snad zůstal schovaný za skříňkou. Zato Danuška objevuje ve sprše ještěrku. Ani ta nás netěší, ale nevadí nám tolik jako šváb. Nevíme ještě, že ta ještěrka je gekon, hmyz lovící a lidem neškodná a pro tyto své vlastnosti oblíbená a v Thajsku velmi rozšířená ještěrka, schopná lézt i po skle a po stropě. Po zbytek pobytu v Thajsku se s ní budeme setkávat často a rádi.

Zatím moc rádi opouštíme hotel. Vycházíme na ulici a vydáváme se k autobusovému nádraží, vzdálenému asi 1 km. Po několika metrech vidíme několik psů hrát si na chodníku. Chci to vyfotit s Danuškou, tak připravuji foťák. Psům se to ale nějak nezdá a na Danušku, která je k nim blíž, vystartovávají. Fotím to, ale je z toho nejrozmazanější fotka, co jsem kdy udělal. Pak honem přecházíme na druhý chodník, kam za námi nejdou, ale stále vrčí a štěkají. Je to jediná špatná (ne zas moc) zkušenost se psy v Thajsku za celou dobu.

Na autobusovém nádraží si chceme koupit vodu, ale mají jen drahou, takže kupujeme jen nutné minimum. Pak už nastupujeme do místního autobusu jedoucího do Ching Mai (autobus je jako vždy vybaven větráky) a vyjíždíme. Vystupujeme asi v polovině cesty u velké cedule "Elephant Conservation Centre" na pravé straně.

koupající se sloni

Nikdo jiný nevystoupil. Máme trochu obavy, jestli centrum není zavřené, v průvodci píší, že od března do května je zavřené, a březen se blíží. Prohlížíme si místní mapu areálu na ceduli, ale nejsme z ní moudří. Zdá se, že v okolních lesích jsou jednotlivé části centra rozptýlené na velké ploše. Později zjišťujeme, že jde o různá zařízení pracující se slony, Sloní záchranné centrum je jen jedno z nich.

Vydáváme se k jednomu z míst na mapě, které se nám zdá nadějné. Na křižovatce hned poblíž hlavní silnice odbočujeme vpravo (správně). Brzy míjíme vpravo od nás (soukromou) sloní nemocnici, kde z dálky vidíme pár slonů. Na další křižovatce zahybáme opět vpravo (chyba, centrum je od nás několik set metrů po silnici vlevo) a pak už několik km bloudíme, tedy jdeme a stále nenacházíme sloní centrum. Cesta je ale pěkná, sice asfaltová silnice, ale úzká a obklopená místními lesy. Vše je ale vyprahlé, období dešťů je před námi a za námi je dlouhé období sucha. A samozřejmě sluníčko svítí a je horko.

Přicházíme ke zvolenému cíli a zdá se podivně opuštěný. Vtom dále po silnici vidíme na přilehlé louce slona s turisty na zádech. Hurá.

průvod slonů

Jdeme blíž. Na louce je sloní hřbitov, alespoň co si pamatujeme z mapy. Domorodec sedící za krkem slona mává rukou směrem na pěšinu, která ze silnice odbočuje vlevo podél potoka. My se ale nechceme vzdávat našeho směru a pokračujeme kousek dál po silnici. Vtom na nás z lesa volá jakýsi mladý thajský kluk. Jdeme k němu. Umí trochu anglicky a říká nám, že sloní centrum, které hledáme, je po cestě zpátky. Tímto směrem, kterým jdeme, rozhodně není nic.

Vracíme se a domorodec na slonu s turisty nám opět naznačuje, ať jdeme po té pěšině. Pokud si vzpomínáme z té mapy u hlavní silnice, měla by to být zadní stezka vedoucí k jakémusi místu. Dáváme na radu domorodce a vydáváme se po ní. Potok místy tvoří tůňky a je to tu moc hezké.

Zanedlouho přicházíme k malému rybníku, kam zrovna schází asi deset slonů se svými cvičiteli za krky a koupou se. Je to začátek představení pro turisty, které jsme akorát stihli - našli jsme sloní centrum. Narychlo vytahujeme foťáky a fotíme báječně se koupající slony.

Po koupeli jdou sloni se svými cvičiteli po silnici jeden za druhým a drží se vždy toho před sebou chobotem za ocas. Přecházíme s dalšími turisty k místu s lavičkami jako hledištěm, kde probíhá vlastní představení. Platíme vstupné, sedáme si a pak sledujeme úchvatnou ukázku

sloní představení: ležící sloni

sloní inteligence a obratnosti. Vedeni svými cvičiteli dokáží sloni neuvěřitelně šikovně manipulovat s kládami, posouvat je, kutálet, nosit, pokládat na sebe, zarovnávat. Kromě práce s dřevem také předvedli hru na bicí a xylofon a malbu štětcem.

V ceně vstupenky je i trs přezrálých banánů a pár tyček cukrové třtiny. Po představení slony krmíme. Jejich choboty jsou nesmírně chápavé, jemné a šikovné. Jsme jimi úplně nadšeni.

Nakonec všichni sloni někam odcházejí a my v místním stylovém obchodě kupujeme pár pohledů a dárků domů (záložky do knížky se slony).

Potom potkáváme zaměstnankyni centra, která není Thajka. Viděli jsme ji už během koupele a představení, ovládala jednoho ze slonů. Dává se s námi do řeči a zve nás na prohlídku do místní sloní nemocnice. Jdeme tam. To je jiná nemocnice než tamta soukromá, tady léčí slony zdarma, se státní podporou.

Tahle paní je Švýcarka, hovoří mnoha jazyky, žije teď v Thajsku a už deset měsíců pracuje v tomto centru. Ve Švýcarsku byla ošetřovatelkou koní a říká, že sloni jsou mnohem inteligentnější zvířata než koně. V nemocnici nám popisuje jednotlivé případy. Je tam např. slon s ovázanou nohou, který někde u barmských hranic šlápl na nášlapnou minu. Už několik let se ho snaží vyléčit, ale zlepšuje se to jen nepatrně. I další případy, ke kterým tam měli i fotografickou nástěnku, jsou často otřesné. Často k těm zraněním dochází při ilegálních pracech v lese.

sloní představení: sloni staví hromádku ze stromů

Obvykle tady v centru ani nevědí, jak se to těm slonům stalo, protože kdyby se příliš vyptávali, majitelé by se báli a příště by slona třeba nepřivedli. Ptáme se, zda jsou sloni nebezpeční. Ona říká, že někdy ano. Jako každý tvor má i slon své nálady a bolesti, zvláště nemocný slon v nemocnici, a jsou chvíle, kdy není dobré připlést se mu do cesty. Problém, jak říká, je, že na slonu se většinou nepozná, kdy to na něj jde, narozdíl prý od koní, na kterém se dá včas poznat, že se vás chystá nakopnout.

Povídá nám ještě, že tady v centru sloni nepracují, práce se slony je v Thajsku už několik let zakázaná. Často se ale nelegálně k práci používají. Tady ve středisku slony dopoledne cvičí a předvádějí turistům a odpoledne je vodí do lesů, kde na dlouhých řetězech zůstávají sami. Říká nám, že sloni potřebují les a že dlouhá chůze po asfaltu, jak je to např. v Ayutthaye a v Bangkoku při vození turistů, jim nesvědčí. Stejně tak sloni, turistickými kancelářemi (během několikadenních organizovaných výletů za horskými kmeny) používaní k hodinové projížďce, jsou přetěžováni celodenním vozením.

Důvěřujeme jí a docházíme k rozhodnutí, že jestli se máme v Thajsku projet na slonovi, bude to tady, přestože to může být o něco dražší než jinde. Ptáme se jí ještě, proč mají od března do května zavřeno, načež se ona trošku rozčiluje, že to není pravda, ale že ve všech průvodcích

sloní nemocnice, Švýcarka, Danuška

se to píše. Už skoro rok jim opakovaně píše, že Sloní záchranné centrum má už od doby svého založení otevřeno celoročně, ale dosud to neopravili. Pro centrum připravuje také webovskou stránku. Říká ale, že ta stránka někdy nefunguje, stejně jako mnoho věcí v Thajsku. Pak už se s ní loučíme a vracíme se z nemocnice zpět do centra.

Platíme si půlhodinovou projížďku na slonu. Sedáme na lavičku připevněnou na zádech celkem malého slona (v Thajsku žije slon indický a tenhle navíc patří k menším) a ten, veden pokyny staršího domorodce sedícího mu za krkem, vyráží. Danušce hned po pár metrech padá kšiltovka. Slon jde a strašně se to přitom houpe. Musíme se chvílemi pevně držet a hlavně z kopce se bojím, aby se slon nepřekotil. Při cestě do strmých stezek se slon často zastavuje a odpočívá. Později nám ten Thajec říká (domluva je náročná), že tahle slonice se jmenuje Mi a že jí je 58 let. Podle toho, co jsme slyšeli během představení, má tedy těsně před důchodem.

Ke konci projížďky schází slon po kolena do vody a stříká na nás chobotem. Brzy potom sesedáme (na vysokou dřevěnou rampu) a sháníme se po spadlé čepici. Na zemi neleží. Není snadné se domluvit s Thajci, ale nakonec se Danušce daří vysvětlit Thajce, co prodává jízdenky na slony, že hledá čepici, co jí tamhle spadla. Když už to ta Thajka pochopila, jdou další věci rychle - předává zprávu dalším Thajcům, ti se smějí a volají do stáje na dalšího Thajce, který za chvíli přichází a s omluvami přináší a vrací nalezenou čepici.

vyjíždíme na projížďku na slonovi

Potom už sloní centrum opouštíme. Nyní již nejkratší cestou jdeme k bráně u hlavní silnice, kde si na odpočívadle vaříme malý oběd na lihovém vařiči.

Během vaření k nám přichází mladá holka a dává se s námi do řeči. Je to Holanďanka Ninka, která cestuje sama. Začala před měsícem na severu Thajska charitativní prací pro jeden horský kmen (stavěli jim tuším vodovod) a v následujících měsících chce kromě Thajska projet ještě Laos, Kambodžu a Vietnam.

Ptá se nás na cestu ke slonímu centru. Popisujeme jí nejkratší cestu, ale po dvaceti minutách se vrací, že to nenašla. Asi špatně odbočila, stejně jako předtím my. Jedeme spolu do Chiang Mai (autobus jede za chviličku a je v o moc horším stavu než ten první).

Po asi třiceti kilometrech přijíždíme do Chiang Mai, druhého největšího města Thajska, ovšem o moc menšího než je největší Bangkok. Ninka, která zde již bydlí, nás vede přes řeku Ping a pak přes řadu tržišť přicházíme do centra města, obklopeného ze čtyř stran bahnitým vodním příkopem. Tam nás Ninka vede k Orchid House, kde sama bydlí. Naneštěstí už nemají volno, jen v drahém klimatizovaném pokoji, který nechceme. Loučíme se s ní.

Sami pak hledáme místo k přespání, ale ve všech guest housech je plno nebo se nám tam moc nelíbí. V jedné ubytovně nám ochotná thajská recepční

Sloní záchranné centrum - celkový pohled od nemocnice, Danuška

propůjčuje své služby a telefonuje na mnoho míst (čísla jí diktujeme z průvodce a případně sami vyřizujeme hovory), ale nemůžeme nic sehnat. Téměř už se rozhodujeme pro jedno ošklivé místo, které jsme předtím odmítli, ale na poslední chvíli po celkově asi 2 hodinách hledání nacházíme celkem pěkné a levné ubytování v Eagle guest house I (existuje ještě E.g.h. II). Prohlížíme celý pokoj, zda se někde neschovává šváb či něco podobného, nic nevidíme.

Vydáváme se na trhy hlavně se najíst. Místo toho jsou všude stánky s věcmi, např. oblečením. Rád bych si také koupil sošku Buddhy, ale stejně jako v Bangkoku i tady mají všichni Buddhové na hlavě žalud se špičkou, což se mi nelíbí (žalud jsou pravidelné kadeře a špička ve tvaru úzkého lotosového květu je asi zdůrazněný hrbolek na temeni hlavy, symbolizující dosažené poznání). Prodávají také tlusté Buddhy čínského typu, ale ani ty nechci, jednoho takového už doma mám a hlavně to nejspíš nejsou zpodobnění Buddhy Gautamy.

Ze vzdálenějších tržišť se vracíme k tržišti poblíž naší ubytovny a po zastávce na banana pancake prvně pořádně (a přesto levně) jíme u stánku obsluhovaného sympatickým Thajcem. Slibujeme, že přijdeme znovu.

Asi čtvrt hodiny po návratu do pokoje (tedy asi v půl desáté večer) zažíváme první slejvák v Thajsku. Netrvá dlouho. Pak už usínáme.

výdaje

na kolech na Doi Suthep, vodopád Mon Tha Than

Ráno, vyspaní do růžova, vycházíme s cílem dobýt Doi Suthep - chrám na kopci.

Po nočním dešti je venku velmi příjemně. Nedaleko našeho bydliště přecházíme jeden z mnoha můstků přes bahnitý příkop, těsně za nímž nacházíme krásný malý trh, kde si kupujeme celý okrájený ananas za 20 B a trs malých banánků za 5 B. Kupujeme také rýži a dvě velká kuřecí stehna na oběd.

Rozmýšlíme, jak se dostat na Doi Suthep. Nabízí se nám jakýsi řidič dodávky, působí celkem seriózně a cena není příliš přemrštěná (myslím, že 2 x 100 B za cestu tam i zpět s tím, že na nás nahoře počká třeba hodinu i víc), ale stále se nám zdá vysoká a nakonec volíme možnost jet na kolech, především pro volnost, kterou vlastní doprava poskytuje, a také to vyjde levněji. Naše představa (vycházející z popisu v průvodci) je asi taková, že po silnici (víceméně rovné, možná ke konci mírně do kopce) se dá po několika kilometrech dostat pod dlouhé schodiště, stoupající do kopce k chrámu. Kola necháme pod schodištěm a nahoru (kam se jet nedá) vyjdeme pěšky.

Po skvělé snídani (rýže s ananasem a banány) si půjčujeme kola (rozvrzané kraksny s přehazovačkou vzadu a pro mne nízkou sedačkou) a vyrážíme. Po chvíli projíždíme kolem hojně využívaného stanoviště dodávek, zajišťujících dopravu k chrámu za 30 B (cena zpět bude zřejmě vyšší). Pokřikují na nás, ať jedeme s nimi. Rozčiluje mě to - otravovali by, i kdybychom jeli na motorkách nebo v autě?

Po několika rovných kilometrech se vymaňujeme z rušných silnic města. Voják v budce na okraji města (kdoví co tam dělal) nás napůl posunky upozorňuje, že nás čeká několik km do prudkého kopce. To je nesmysl, říkáme si a jedeme dál. Silnice začíná klikatě stoupat.

Chvílemi musím ze sedla a šlapat vstoje, tu sedačku mám opravdu nízko. Slunce se do nás opírá a my vyčerpaní stavíme na prvním odpočívadle - pěkném altánku u silnice. Pak zastavujeme a odpočíváme snad na každém dalším odpočívadle, které potkáváme. Narozdíl od ostatních turistů, kteří přicházejí na odpočívadlo pokochat se pohledem do širé krajiny, my ležíme na zemi s nohama nahoře opřenýma o zábradlí a doplňujeme tekutiny z našich nedostatečných zásob.

Po několika kilometrech stoupání zastavujeme u odbočky k vodopádu Mon Tha Than. Na velké dvojjazyčné ceduli před kasou se dovídáme velice nepříjemnou novinu: Od léta roku 2543 (buddhistické éry, v našem to je rok 2000) jsou v zájmu uchování přírodního bohatství Thajska zavedeny poplatky za vstup do národních parků (kterých je v Thajsku strašná spousta - což je jinak dobře, ale takhle špatně), a to 200 B. Ovšem při pohledu na thajsky psanou část zprávy vidíme (číslovky píší stejně jako my), že Thajci platí za vstup jen asi 10 B. Sprosťárna!

Vzdáváme se pohledu na vodopád za 2 x 200 B a jedeme dále do příšerného kopce. Když už si myslíme, že máme vážně dost a že za každou zatáčkou musíme již spatřit očekávané schodiště, oznamuje nám ukazatel ještě 7 km vzhůru. Tomu prostě nevěřím.

Šlapeme. Projíždějící motorky nás zdraví, turisté i Thajci jedoucí v dodávkách si na nás ukazují a kroutí hlavami. Zvedám si sedačku výš až za hranici maximálního povoleného vysunutí sedlovky, ale při této jízdě do kopce bez otřesů nehrozí nebezpečí, že by se poškodil rám. Na cestu zpět to zase snížím.

Nakonec, po dalším dlouhém šlapání serpentinami do kopce a odpočincích na odpočívadlech, se dostáváme k cíli. Projíždíme kolem stánků a parkovišť a posledních několik set metrů tlačíme, protože stoupání s takovým úhlem je na těchto kolech nepřekonatelné. Přesto budíme obdivné pohledy a hlasité reakce především Thajců. Kola zamykáme k jakémusi plotu.

gongy a zvony v Doi Suthep

Nejprve procházíme kolem mnoha stánků se suvenýry. Sem tam jen očkem nahlídneme, zda nemají pěkného Buddhu, ale prodavači nás ihned oslovují, chválí své zboží a ptají se, jestli chceme Buddhu, což mi vadí, takže zpravidla hned odcházíme.

Tři sta schodů k chrámu Wat Phra That Doi Suthep, jejichž zábradlí je lemováno těly obrovských hadů - nágů, vystupujeme krokem rozvážným, který nám dává dostatek času rozhlížet se po okolí (nic moc tam není, vlevo stromy, vpravo dva stříbrné tunely skrývající výtah nahrazující tyto schody).

Na spodní terase chrámu, kam nás schody dovádějí, jsou rozkvetlé stromy, pohádkové stavbičky, řada zvonů (na které skoro každý turista musí zběsile zvonit) a krásné velké gongy (největší má možná dva metry v průměru). Gongy budí mnohem menší pozornost u ostatních, zatímco nás fascinují. I po slabém úderu pěstí krásně hluboce a dlouho znějí. Nejradši bych si jeden z nich odvezl domů, nakonec ho ale jen fotím.

horní nádvoří v Doi Suthep, čedí

Jsme ve výšce 1000 m nad okolní krajinou - vida, přeci jen se z průvodce dalo vyčíst, jak vysoko budeme stoupat - a z terasy by byl jistě nádherný výhled, nebýt vše v tak silném mlžném oparu (tento opar, říkala nám předtím Ninka, trvá již od chvíle, kdy ona přijela do Chiang Mai, a proto dosud nepodnikla výlet na Doi Suthep). Skutečně je zážitek z tohoto místa mnohem menší než by mohl být. Vidíme sotva část Chiang Mai, a to ještě nejasně.

Na spodní terase potkáváme ještě dvojici mladých turistů, která v nás poznává šílené cyklisty. Slova obdivu nás těší.

Na vyšší terasu chrámu musíme bosi. Uprostřed jejího čtvercového nádvoří ční do výše zlaté čedí, okolo něj spočívají zlaté sošky sedícího i ležícího Buddhy, tentokrát téměř všechny s blaženým úsměvem. Je tu také jedna socha zelená a průhledná, ale nelíbí se nám. Ve viharnu sedí mnich a je v něm také spousta různě velikých Buddhových soch.

obřad pro turisty v Doi Suthep

Po sestupu zpět na nižší terasu si sedáme do stínu ke stolku poblíž řady zvonů a jíme slíbené kuře. Teď teprve můžeme dostatečně ocenit nesnesitelnost neustálého zvonění procházejícími turisty.

Po jídle se ještě chvíli procházíme a nakonec jdeme po schodišti dolů ke kolům. Dlouhou cestou z kopce už jen brzdíme a opět stavíme u odbočky k vodopádu Mon Tha Than. Jsou čtyři hodiny a pracovní doba pokladních končí. Mladá Thajka nám ukazuje a říká, ať jedeme dál, že je to teď již zdarma. Hurá!

Po kamenité cestě chvílemi jedeme, chvílemi tlačíme asi 2 km. Dostáváme se do rozestavěného návštěvnického centra, pěkně upraveného, se záchody, obchody, informacemi a dalšími budovami. Některé z nich možná ještě nefungují ani v otvírací době. Vodopád, který téměř musíme hledat, je zklamáním - je malý a nijak zajímavý. Až teprve, když si pod ním vybalujeme a jíme ananas a pozorujeme hejno motýlů, se nám tam líbí. Platit za to, byli bychom asi hodně naštvaní.

Jedeme dál. Do setmění už nezbývá nijak moc času, a tak už se nikde nezdržujeme. Po silnici, lemované poměrně bujnou vegetací, včetně kvetoucích a vonících stromů, sjíždíme zbytek kopce a Chiang Maií jedeme až do našeho penzionu. Tam si dáváme osvěžující sprchu.

Potom jdeme ven poslat domů zprávy, poohlédnout se po nabídce treků a na večeři. Stánkař, kterému jsme včera slíbili, že se k němu vrátíme, tam není. U jiného stánku si dáváme nudle s masem a polévkou a potom opět nezbytný a výborný banana pancake.

U stánku s palačinkami potkáváme upovídaného zcestovalého staršího Kanaďana, který hezky mluví o Čechách. Dává nám ochutnat papayu. Povídá si s námi dlouho a doprovází nás až k odbočce k našemu penzionu. Tam se loučíme a unavení jdeme spát.

výdaje

Wat Phra Singh, rozvahy, první půjčení motorky

Buddha ve Wat Phra Singh

Ráno vstáváme zvolna a vycházíme hledat další nabídky několikadenních treků. Informujeme se asi ve dvou firmách. Vše je drahé, navzájem velmi podobné a láká nás to jen zčásti. Vždy je zařazena jízda na slonu (kterou, jsouce znalí zacházení se slony, nechceme), její vynechání dává jen malou slevu a plahočit se v džungli za skupinou slonů nás moc neláká. Ani slavná jízda na bambusových vorech mě nijak neoslňuje. Danuška ale chce navštívit nějaký horský kmen zachovávající si tradiční životní styl a to se nejsnáze provede právě v rámci organizované výpravy s turistickou kanceláří. Stále v pochybách procházíme městem.

my se školačkami ve Wat Phra Singh

Pomalu docházíme k chrámu Wat Phra Singh. Fotíme tu celkem hezkou sochu Buddhy a venku se fotíme s malými thajskými školačkami, oblečenými v nezbytných školních uniformách, které nás o to po dlouhém pochichtávání, váhání a vzájemném pošťuchování požádaly. Pak hledáme ještě Wat Chiang Mai, ale buď je v rekonstrukci nebo jsme ho úplně minuli.

Stále váháme, co budeme dělat další dny, a tak si kupujeme Magnum a jdeme na pokoj to rozvážit. Nakonec se rozhodujeme pro jednodenní výlet na motorce do parku Doi Inthanon. To vypadá jako snadné rozhodnutí, ale já k němu hledal dlouho odvahu. Případný trek odkládáme.

Jdeme ven podívat se po půjčovnách. Ve třetí půjčovně, Mr. Order, si motorku hned půjčujeme za 150 B/den (obvyklá cena) + 50 B speciální připojištění, díky kterému za případné škody na motorce ručíme jen do výše 2000 B (i když o právní způsobilosti toho dokumentu silně pochybuji). Přilby půjčují zdarma. Nabízejí nám, že si motorku můžeme vzít hned teď odpoledne, když chceme brzy ráno vyjet, aniž by nám ten čas navíc počítali. Vnucuji jim svůj mezinárodní řidičský průkaz a ptám se, zda mi stačí, ale vůbec je nezajímá a říkají, že je to v pořádku. Ukazují nám ještě, jak se startuje (stisknutím tlačítka), jak se řadí, vysvětlují další věci (druh benzínu, spotřebu, běžnou rychlost apod.) a už frčíme pryč. Tedy, "frčíme" není to pravé slovo. Jediná motorka, co jsem kdy řídil, byla jednomístná Babetta o obsahu 49 cm³ s automatickým řazením a teď jedeme ve dvou na čtyřrychlostní Hondě o obsahu 100 cm³, kde se řadí nohou. Moc mi to zpočátku nejde a každé zařazení námi škubne. Naštěstí není potřeba mačkat žádnou spojku (ani tam není páčka) a řadí se jen při ubraném plynu. V Thajsku řídí podobnou motorku snad každý, včetně holek a starých babiček, tak to přece musím zvládnout také!

Děláme pár levotočivých koleček (takže nekřížíme cestu žádnému protijedoucímu vozidlu, neboť (připomínám) se jezdí vlevo) a pak zajíždíme k naší ubytovně a parkujeme na noc. Motorku zamykáme řetězem se zámkem, ale normálně tu spousta lidí nechává motorky jen tak nebo zamčené jen klíčkem od zapalování.

Ven jdeme už jen nakoupit a najíst se. Náš stánkař tam opět není. Po jídle prcháme před invazí jakýchsi velkých mušek a jdeme brzy spát, čeká nás vzrušující den.

výdaje

národní park Doi Inthanon

Budíček máme v 6 hodin. V 7 hodin vyjíždíme (v bundách, ráno je na motorce chladno), proplétáme se mezi ostatními motorkami ulicemi Chiang Mai a po dotankování frčíme směrem na Chom Thong, výchozí bod do parku Doi Inthanon. Jedeme maximálně rychlostí 60 km/h. Motorka by mohla víc, ale nepřišlo by mi to, jakožto začátečníkovi, bezpečné. Postupně si zvykám na řazení. Pěkná silnice se místy překvapivě mění v hliněnou, desítky metrů širokou cestu, chvílemi ve čtyřproudou asfaltku. Na hrbolatých hliněných silnicích nám po jednom nadskočení vypadává z předního košíku průvodce. Zastavujeme a vracíme se pro tuto vzácnou věc. V náporu vzduchu oceňujeme plexisklové hledí u přileb.

vodopád Mae Ya, Danuška

Bez problémů dojíždíme po 57 km do Chom Thongu. Tam se doptáváme na cestu a zjišťujeme, že odbočku k parku jsme minuli jeden kilometr před městem. Danuška tu ještě kupuje nějaké jídlo, otáčíme se a vracíme se. Odbočku jsme předtím přehlédli, protože cedule jsou napsány jen v thajštině.

Krátce za odbočkou z hlavní silnice odbočujeme znovu z ústřední silnice parku vlevo a asi sedm kilometrů jedeme po klikaté a úzké silničce, vinoucí se pěkně podél úbočí hor. Po několika kilometrech potkáváme pokladnu, kde platíme ten hrozný poplatek pro cizince - 200 B za každého - a pokračujeme dál. A pak už přijíždíme na místo. Motorku necháváme na parkovišti, zatím téměř prázdném, neboť je brzy, a pěšky pokračujeme dál několik set metrů, až přicházíme k prvnímu vodopádu.

terasa ve vodopádu Mae Ya, já

Vodopád Mae Ya - široký kaskádovitý vodopád, dle průvodce nejvyšší v Thajsku, vysoký (říká Danuška, ale nemohu to teď ověřit, protože to v průvodci není) 120 metrů. Je překrásný. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Fotíme jej nejprve z dálky a potom jdeme na skalní plošinu v jeho spodní části, vedle které padá voda a kde jsme předtím viděli pár lidí jako malé tečky. Jíme tu pár mas na špejli a rýži a moc si pochutnáváme. Kvůli ranní jízdě na motorce mám na sobě dlouhé kalhoty a tričko s dlouhým rukávem a začíná mi v tom být teplo, ale pojedeme dál a bude znovu foukat, takže se nepřevlékám.

vodopád Mae Klang, Danuška

Neradi odcházíme, ale máme před sebou ještě téměř celý park a jen jeden den. Vracíme se klikatou silničkou, kde si Danuška zkouší chvíli jet na motorce sama, já jdu zatím pěšky. Líbí se jí to. Pak zase řídím já a napojujeme se zpátky na ústřední silnici vedoucí parkem padesát kilometrů do kopce až na nejvyšší horu Thajska, Doi Inthanon (2565 m n.m.). My po ní jedeme asi 7 km k dalšímu vodopádu - Mae Klang. U pokladny, když ukazujeme lístky, už kupodivu nemusíme znovu platit. Rovněž Mae Klang se nám líbí, ale je menší než ten první. Přemýšlíme, zda se někde vykoupeme, ale zatím to odkládáme (nakonec se v parku nevykoupeme nikde). Podél vodopádu vede nahoru pěšina. Jdeme po ní. Nad vodopádem pokračuje dál proti proudu říčky, ještě chvíli pokračujeme. Krajina kolem je velmi lákavá a na druhém břehu (snadno dosažitelném v mělkém korytě) vidíme pod velkým košatým stromem skupinu Thajců, majících tam nejspíš piknik. Potom se vracíme zpět.

vodopád Vachiratharn, my dva

K dalšímu vodopádu, Vachirathan, vzdálenému dalších 13 km, se ze silnice na posledních pár set metrů sjíždí doprava. Jsme znovu uchváceni. Tentokrát padá voda ze skalního zlomu v jediném proudu z obrovské výšky rovnou dolů do jezírka, ze kterého vytéká kolem skalnatého ostrůvku se stromem a odtéká dál do údolí.

A znovu nasedáme na motorku, abychom urazili dalších 10 km k dalšímu vodopádu, Siriphum. Tady jsme zklamáni. Vodopád je vidět jen z dálky, neboť je v hustém lese. Přímo k němu se oficiálně nedá jít, ale po částečně vyšlapané pěšině sledujeme jinou dvojici bílých turistů, kteří před námi přelézají skály, snažíce se dostat k vodopádu. Na náš tázavý pohled, zda to je správná cesta, krčí rameny.

Nakonec docházíme až k vodopádu, ale není nijak ohromující ani v pěkném prostředí. Vedou z něj jakési zřejmě zavlažovací trubky. Ona dvojice, která dorazila těsně před námi, nás náhle oslovuje česky - všimli si dole našeho českého průvodce. Krátce si povídáme a pak jdeme zpátky k motorce. V příjemném posezení u parkoviště, na lavičce se stolem, pod stříškou uprostřed záhonů rozkvetlých květin znovu jíme.

Rozvažujeme, co dál. Litujeme, že jsme nevěděli napřed, jak krásné to tu bude, a nerozhodli se vzít s sebou stan a další věci, abychom tu mohli v návštěvnickém centru přespat a zítra pokračovat v prohlídce. Před námi je ještě jeden velký vodopád, mnoho malých, v parku je několik krátkých okružních vyhlídkových cest. Jsou tu přístupné jeskyně. Nejvyšší vrchol nás neláká, protože z něj není moc vidět, ale jsou u něj dvě nová čedí (královo a královnino). A také tu v parku žijí horské kmeny, které si Danuška tolik přeje navštívit. Doi Inthanon by si rozhodně zasloužil alespoň dvoudenní pobyt.

Je už dost pozdě. Rozhodujeme se navštívit alespoň jednu z domorodých vesnic. Vracíme se na 23. kilometr ústřední cesty parku, kde by podle mapičky, kterou jsme dostali, měl žít kmen Ban Sop Hat. Motorku necháváme u silnice a po kamenitohlinité cestě, po které zjevně jezdí i auta, se vydáváme, jak očekáváme, k pár set metrů vzdálené vesnici. Po chvíli proti nám jede dodávka, na jejíž korbě se veze mnoho domorodců, někteří z nich mají šátky a vypadají jako piráti.

Ale vesnici nemůžeme najít. Ušli jsme asi dva nekonečné kilometry, když se konečně (dost pozdě) rozhoduji vrátit se pro motorku. Běžím zpátky, startuji a krosím to znovu po cestě. Po třech kilometrech přibírám Danušku a jedeme už jen kousek, když tu se úzké údolí, doposud skrývající ve své hlubině vlevo od cesty protékající potok, otvírá do široké a prosluněné stráně s mnoha rýžovými políčky. Na jedné stráni spatřujeme vesnici.

holky ve vesnici Ban Pha Mon, Danuška

Je to jiná, než kterou jsme hledali, tu jsme museli dávno někde minout. Tato se jmenuje Ban Pha Mon. Motorku necháváme na okraji a odvažujeme se opatrně a uctivě vstoupit mezi domy. Jsou to dřevěné a bambusové domy, jen škola na malé návsi je zděná - tři stěny, tabule a střecha. Všechny domy jsou jednopatrové a stojí na asi metr a půl vysokých nebo nižších kůlech - kvůli dešťům. Překvapuje mě čistota, ve které domorodci žijí, alespoň teď v období sucha. Ve vesnici se pase kráva, pod vysokou podlahou některých domků jsou vidět prasata, slepice a další zvířata, třeba psi. Na terase jednoho domku sedí dvě domorodé holky, jedna z nich strouhá velkým nožem velký bambus. Danuška s nimi komunikuje posunky, smíchem apod.. Nechávají se fotit. Pak se vracíme zpět. Další domorodka s dítětem v náručí se nechce nechat fotit, já její odpor respektuji, ale Danuška neodolává.

my na motorce před bambusy u vesnice Ban Pha Mon

Zpátky u motorky vyndavám stativ, což rozrušuje několik vesnických psů, a fotíme se na motorce před bambusovým lesem. A potom už vyrážíme zpět na ústřední silnici a po ní dlouho, dlouho z kopce, až vyjíždíme z parku. Pomalu se stmívá. Dotankováváme (po zdlouhavé domluvě - spletl jsem si ukazatele ceny a litrů) a frčíme zpátky do Chiang Mai. Tentokrát jedeme většinou 70 km/h a chvílemi i 80. Snažím se urazit co nejdelší vzdálenost, dokud je alespoň trochu vidět. Stejně ale dobrou půlku zpáteční cesty jedeme za úplné tmy, samozřejmě pomaleji. Na předměstí Chiang Mai se stavujeme v Tescu, ano, i sem dorazila globalizace. V něm konečně vidíme prodávat víno, které se v Thajsku jinak téměř vůbec nevidí. Mají ale jen italské a strašně drahé - 2 litry za 333 B.

A pak už bez problémů dojíždíme do centra, proplétáme se jednosměrnými ulicemi s věčně hustým provozem a nakonec zaparkováváme u našeho penzionu. Na motorce jsme dnes najezdili asi 230 km, při spotřebě asi 2 l na 100 km. Ještě nám hodně benzínu zůstalo.

Večeříme tentokrát z vlastních zásob - tuňáka s rýží a kukuřicí. Danuška pak hned usíná, není jí dobře.

Doi Inthanon byl nádherný. Jak jsem psal, zasluhoval by nejméně dvoudenní návštěvu. A brzy po období dešťů (tj. v listopadu či nejpozději v prosinci) musejí být vodopády ještě mnohem působivější. Také celá příroda bude v té době asi zelenější a bujnější.

výdaje

Wat Umong, Wat Bupparam, přesun do Pai, první ovocný šejk

postící se Buddha ve Wat Umong

Ráno se budíme docela brzy, a jelikož motorku máme odevzdat až v 9 hodin, jedeme asi v 7:20 ještě do chrámu Wat Umong. Je v malém parku mimo střed a ruch města. Po vzoru Thajců vjíždíme na motorce až do parku.

Tento chrám nemá nic společného s nablýskanými památkami v Bangkoku. Budovy jsou prosté a oprýskané. V parku fotíme vyzáblou sochu Buddhy z období jeho půstu, jedinou toho typu za celý náš pobyt v Thajsku. Pak procházíme pár podzemních chodeb, které jsou přístupné a ve kterých byly kdysi na stěnách malby květin. Nyní jen na pár místech se dají rozeznat zbytky malby.

Sedáme znovu na motorku a jedeme přes centrum a přes řeku do turistických informací zjistit,

Wat Bupparam

v kolik a odkud nám jede autobus do Pai. Potom už motorku vracíme a prohlížíme si ještě pohádkový malý chrám Wat Bupparam.

A pak už balíme a odcházíme na 2,5 km vzdálené autobusové nádraží. Po cestě posíláme domů sms-ky. Na autobusáku se dovídáme, že autobus jede o hodinu později, než nám řekli v turistických informacích. Nezbývá než čekat.

Ve zbylém čase se Danuška vydává zpět koupit zvláštní specialitu - opečené půlky banánů. Cestou zkouší volat domů (na ulici často potkáte Thajce se stolkem, mobilním telefonem a nápisem "Oversee call, 20 B/min), ale nefunguje to.

Do Pai je připravena jet spousta lidí. Většina (již znalá situace) se vrhá do malého přistaveného autobusu (spíše mikrobusu) zabrat místo. Během okamžiku jsou sedadla obsazena nebo zamluvena. Danušce (pověřené tímtéž) se už nedaří žádné sehnat. Sedáme si alespoň na schody u zadních dveří, máme před sebou 4 hodiny jízdy. Já bych stejně stát nemohl, autobus je příliš nízký a musel bych stát sehnutý. Pomocník řidiče, který nakládá batohy na střechu, ještě dává do prostoru uličky 2 velké autobusové pneumatiky. Danuška si dává doprostřed jedné z nich obrácený kýbl, který nachází za jednou sedačkou, a sedá si na něj. Já si sedám před ni na pneumatiku, s nohama na schůdcích ze dveří (trvale zablokovaných proti zavření). Když se zdá být autobus celkem plný, přistupují další 4 Thajci s dítětem. (Několik bílých turistek, které neměly žaludek na cpaní se do plného mikrobusu, se už předtím vydaly shánět jinou dobravu. Nakonec dorazí do Pai dříve než my (dodávkou), ale dráž.) Pomocník se ujímá vybírání jízdného a k našemu překvapení se dostává zpředu přeplněného autobusu napůl přes hlavy pasažerů až k nám dozadu, kde vstoje na nejspodnějším schodu zadních dveří, vykláněje se ven, tráví celou jízdu.

autobus na trase Chiang Mai -> Pai, Danuška

Cesta je dlouhá 137 km, motor autobusu slabý a v závěrečných desítkách kilometrů ukrajujeme šílené serpentiny strmých kopců opravdu velmi pomalu, chvílemi dokonce krokem, jak dokazuje řidičův pomocník, který během jízdy občas vystoupí, přejde do předních dveří a po chvíli zase zpět.

Danušce je špatně - nevolnost posledních dvou dní touto jízdou graduje. Naštěstí stavíme asi hodinu před cílem a dáváme si jídlo. Bohužel rýži s jakýmsi hrozně upraveným masem, co šíleně pálí a vůbec není dobré. Danuška to vzdává hned, já to chvíli jím, ale každé další sousto pálí víc a víc a v půlce už nemohu jíst dál.

Pokračujeme v jízdě, dveřmi se nám ukazují krásné horské výhledy. Po zkušenosti s rychlým obsazením všech míst v autobuse osnujeme plán na získání míst v penzionu u autobusového nádraží v Pai - Danuška vyběhne a půjde zamluvit pokoj, zatímco já se postarám o naše zavazadla.

naše chata v Duang guest house v Pai, Danuška

Autobusové nádraží v Pai má podobu spíše kamenitého dvorku mezi dvěma budovami. Danuška vybíhá, a přestože trochu bloudí skrz zahradu, dvorek, kuchyň apod., vrací se nakonec touto oklikou do recepce Duang guest housu (kam se dá jinak vejít rovnou ze silnice u autobusového nádraží) a získává pro nás pěkné a levné ubytování v chatce na vysokých dřevěných sloupech. Máme tu vlastní verandu s houpací sítí, křesílky se stolkem a bambusem před schůdky.

Po úmorné čtyřhodinové jízdě se jdeme pomalu a v klidu projít. Vzduch je konečně svěží a příjemně chladný (akorát tak na kraťasy a tričko), zapadající sluníčko maluje kontury hor, které nám připomínají chlupaté sloní hlavy. A nikde žádné tuk-tuky.

V neformální kanceláři turistické policie se snažíme nahlásit změnu místa pobytu, jak nám ukládají instrukce na imigrační kartičce, kterou jsme dostali po příletu do pasu, ale po dlouhém vysvětlování, co vlastně vůbec chceme, se dovídáme, že to není nutné.

Procházíme dál Pai a zdá se nám ideální. Je to moderní vesnička, ale zachovává si vesnický ráz. Je tu klid, téměř žádná auta na ulicích, jen motorky. Přesto nabízí turistické vymoženosti včetně levného internetu, oversea callu, půjčoven kol a motorek, evropského pečiva apod.. V raftové agentuře kupujeme malou mapku Pai a okolí a ochotné thajské slečny se vyptáváme na místní hlavní turistická místa. Říká nám mimo jiné, že k místním horkým pramenům jezdí se svým klukem na motorce vždy po setmění, protože už je chladněji a je to zážitek. Pak šťastě vcházíme do malé restauračky (June restaurant) a jsme velmi potěšeni chutnou a levnou večeří - dáváme si prvně v Thajsku brambory, a to s cibulí a rajskou omáčkou. Odvažujeme se také dát si ovocný šejk - a jsme nadšeni. Banánový šejk je vynikající. Šejky se od této chvíle stávají naší celothajskou vášní.

Radost z krásného večera mi trochu kalí jen skutečnost, že do Pai zasahuje malarická oblast od barmských hranic. Bereme sice preventivně Lariam, ale ochrana to není stoprocentní. Stříkám na sebe repelent a cítím se hned lépe.

výdaje

vodopád u Pai, horké prameny, Temple on the hill

V klidu spíme až do rána, kdy je dokonce trochu chladno. Ještě před rozedněním, asi v 6 hodin, nás náhle budí hrající obecní rozhlas. Posloucháme hlasité thajské povídání doprovázené hudbou, podle intonace bych myslel, že kdosi vypráví pohádku. Trvá to nejméně půl hodiny. Potom ještě usínáme.

Po novém probuzení snídám jogurt s ovocem a cornflaky, Danušce není dobře, tak moc nejí. Chceme si půjčit kola na průzkum okolí, ale jak se ukazuje, horská kola stojí 80 B jedno na den, tak si raději půjčujeme opět motorku za 180 B, v ceně je tentokrát 100 % pojištění proti zničení (ne proti ztrátě). Motorka je stejná jako ta první, co jsme měli do parku Doi Inthanon, jen elektrické startování chybí.

Vyrážíme k blízkému vodopádu, a to vedlejší cestou vedoucí přes jednu domorodou vesnici. Jak zjišťujeme, její obyvatelé znají právě jedno až dvě anglická slova (všichni waterfall, někteří hello). Za domorodou vesnicí je cesta už jen polní, chvílemi do kopce a hodně hrbolatá, jede se špatně.

Po chvíli potkáváme dvě Češky, co bydlí ve stejném penzionu, půjčily si horská kola a jedou na nich také k vodopádu (mluvili jsme s nimi už dřív, a tak jsme to věděli). Předjíždíme je. Během další cesty objevujeme na cestě asi dvaceticentimetrovou loužičku, která bublá. Voda v ní je studená. A potom, po dalších snad pár kilometrech, dorážíme k vodopádu.

vodopád Ya Po

Jsme zklamaní. Ještě že jsme se sem nemuseli v tom parnu plahočit na kolech. Vodopádem se tu myslí malý potok, který v daném místě stéká šikmo po bahně a skalách a tvoří dvě několikametrové tůňky, ve kterých je voda po pás. Domorodé děti, kterých je tu spousta, do tůněk skáčí nebo do nich sjíždějí po skalách jako po tobogánu.

Sedáme si na zem a jíme, krmíme tři psy (kteří nás následně chrání proti všem) a asi po půl hodině se zvedáme k odjezdu. Právě v tu chvíli přijíždějí ty dvě Češky (Naďa a Iva), bloudily, jsou červené námahou a horkem.

Odjíždíme. Louže na cestě pořád bublá. Projíždíme znovu domorodou vesnicí a pak, po vedlejší asfaltové silničce, řídí chvilku Danulka. Tentokrát si sedám za ni a prožívám pocity bezmocného spolujezdce. V Pai jdeme do naší oblíbené restaurace a dáváme si tofu s kešu oříšky a s rýží, je to výborné. K tomu dva šejky, jeden kokosový, ten je celkem dobrý, druhý guava, který nám přijde jako z rozmixované obyčejné trávy, ani ho nedopíjíme.

Po obědě nasedáme znovu na motorku, na kterou jsme si už zvykli, a jedeme k horkým pramenům, vzdáleným také několik kilometrů po vedlejší panelové cestě. Řídí Danuška.

Jelikož v průvodci předem upozorňovali, že horké prameny v Pai jsou zklamáním, jsme připraveni na nejhorší. Horké prameny je prostě potok, ve kterém teče horká voda. Všude je mělko, v potoce jsou občas postaveny malinké přehrady, které vytvářejí hloubku asi po kolena. O 200 metrů výše voda skutečně vyvěrá ze země a je vařící. Tady je dokonce z kamenů vybetonovaná jakási kulatá vana, drsoň by se tam mohl zkusit vykoupat. Ve vodě vidíme zbytky skořápek od vajíček, co si tu domorodci občas vaří.

Jedeme zpátky a zastavujeme se pod Temple on the hill, Chrámem na kopci. Dá se vyjet až nahoru k němu, my ale jdeme radši po dlouhých schodech, není to vysoko. Chrám je prostý a zašlý, ale působí na nás svou atmosférou. Kromě nás tu vidíme jen meditujícího mnicha v jedné svatyni a asi tři prosté Thajce. Prohlížíme si obrazy na stěnách s výjevy z Buddhova života, ale nejméně půlce z nich nerozumím.

Následující den chceme jet do vzdálených jeskyní, takže si necháváme motorku o den déle. V půjčovně, která je pár kroků od našeho penziónu, to nahlašujeme, ale není to ani potřeba - pozdější vrácení znamená jen dodatečné zpětné zaplacení příslušné částky za další dny.

Večer jdeme s Naďou a Ivou do naší restauračky na brambory (my ovšem tentokrát s vepřovým a s krémem) a dva další šejky (ananasový a z míchaného ovoce). Dovídáme se, že holky jsou zcestovalé, byly spolu i ve Venezuele apod.. V Thajsku mají podobné plány jako my, tak se možná ještě potkáme dole na ostrovech, říkáme.

Spát jdeme asi v půl jedenácté.

výdaje

jeskyně Cave Lod, ženy kmene Lahu

Kolem šesté hodiny nás budí opět onen ranní hlasitý rozhlas. Po "pohádce" jde ještě jakýsi humorný pořad, z rozhlasu se ozývá i smích.

Danuška na motorce poblíž Cave Lod

Vstáváme poměrně brzy. Danušce je stále špatně od žaludku, ale je statečná jako vždycky.

Chceme jet do vzdálené jeskyně Cave Lod. Podle průvodce se do ní dá jít buď s průvodcem nebo samostatně. Naše baterka se naneštěstí Danulce vysvítila v batohu. Od Nadi a Ivy si půjčujeme jejich.

Asi v 7:30 vyrážíme na motorce. Je chladno. Silnice se vine po kopcích a postupně stoupá až k nejvyššímu bodu, k vyhlídce, kde vidíme domorodé ženy prodávat své zboží u stánků. Nezdržujeme se a jedeme dál. Po celkem asi 1,5 h dorážíme do 43 km vzdáleného Soppongu.

Na jeho začátku uhybáme doprava, měníme místa na motorce a po 7 km přijíždíme do malé obce, kde potkáváme anglicky mluvícího turistu - mladého kluka, který nám na náš dotaz ukazuje různé směry, kde všude jsou v okolí jeskyně. Největší z nich je Cave Lod, kvůli které jsme přijeli. Tam se vydáváme.

říčka ve vstupu do Cave Lod, ryby

U parkoviště nás odchytávají Thajky, zapisujeme se do návštěvnické knihy. Když po nás chtějí nehorázných 100 B za průvodce s lampou, odmítáme, že máme svoji baterku. Tváří se podivně, ale nechávají nás jít. Z tabule obkresluji plánek jeskyně a okolních cest. Prohlídka se skládá ze tří částí, do poslední z nich (Jeskyně rakví) se prochází podél říčky, kterou se musí chvílemi i brodit, což ovšem mimo období dešťů není žádný problém, tvrdí průvodce.

Jeskyně je několik set metrů od parkoviště, po cestě potkáváme ještě další Thajce, nabízející své služby. Všechno odmítáme, jeden jde přesto stále za námi. Vstup do jeskyně, kterým prý za svítání a za soumraku prolétávají desetitisíce vlaštovek, je obrovský a vtéká do něj čistá říčka plná ryb. I teď přelátávají spousty vlaštovek sem a tam. Míjíme se se skupinou turistů vyvedených právě ven průvodkyní s lampou.

vstupní dóm v Cave Lod

Pomalu vcházíme do obrovské jeskyně a čím dále jsme, tím nedostatečnější se v těch obrovských prostorách ukazuje být půjčená malá baterka, která navíc svítí dost málo i na svou velikost. Hlavně Danuška se chce vrátit a půjčit si za 100 B lampu bez průvodce. Mně se nechce. Cena je mírně řečeno nepřiměřená. Nakonec se jí daří mě přesvědčit a vracíme se. Horší to je s průvodkyněmi, které nám odmítají půjčit lampu bez průvodce, přestože bychom zaplatili stejnou částku. Anglicky skoro neumějí, říkají stále dokola jen "no guide - no lamp". Ale my nechceme proběhnout jeskyně s průvodcem, jak to je obvyklé u nás, chceme si všechno sami objevit a v klidu prozkoumat. Jsou však neoblomní a nakonec přistupujeme na lampu i s průvodcem. Moje nálada je na bodu mrazu, přestože Danuška se všemožně a velmi roztomile snaží mě rozveselit.

pohled nad říčku od vstupu do Coffin Cave v Cave Lod

Fakt je, že sami bychom tu jejich lampu ani nezapálili. Je to zřejmě plynová lampa nebo tak něco, před zapálením se musí chvíli čímsi pumpovat. Pak svítí opravdu velice dobře. Jinak je vše, jak jsme čekali. Průvodkyně neumí anglicky, má jen naučeno pár slov a frází k popisu krápníků, takže občas řekne anglické označení zvířete, které máme vidět v tom kterém krápníku. Nikde se nezdržuje a cílevědomě postupuje hlavní trasou prohlídky.

Po první části překračujeme říčku po můstku, míjíme skupinu Thajců sedících téměř ve tmě u bambusových vorů, pokuřujících a čekajících na turisty, kteří budou chtít kus popovézt, a po schodech vystupujeme do části druhé.

Potom scházíme zpátky k říčce a chystáme se k cestě do části poslední, když tu nám průvodkyně oznamuje, že chceme-li dál, musíme připlatit dalších 100 B za dopravu vory. Ne, říkáme my, půjdeme pěšky. Ne, říká ona, jedině vorem nebo konec prohlídky. Od té chvíle už s ní vůbec nekomunikuji, jdeme ven. Ona zhasíná lampu a odchází zpět ke stanovišti u parkoviště čekat na další turisty, my podle obkreslené mapky obcházíme cestu k poslední jeskyni venkem. Po chvíli jsme tam.

pohled ven od vchodu do Coffin Cave

Z monumentálního ústí jeskyně vytéká ona říčka a je tu mnohem klidněji - v obrovském dómu za vchodem vidíme jen jednoho Thajce zametat z dřevěných schodů spousty vlaštovčího trusu.

Objevujeme, že říčka je zde nově uměle přehrazena, aby stoupla hladina a spojení mezi přední a zadní částí bylo možno již jen pomocí bambusových vorů. Vystupujeme po schodech nahoru ke vstupu do Jeskyně rakví. Je tu zatím spousta světla zvenku, a tak můžeme sami mezi zřícenými kameny hledat vchod. To mě konečně baví. Mezitím připlouvá jedna turistka s jednou průvodkyní po říčce. Po chvíli vystoupaly k nám a přes kameny přelézají do vchodu, který jsme také už našli. Jdeme za nimi, abychom se přiživili jejich světlem, ale nakonec je necháváme odejít a zůstáváme v tmavé jeskyni sami. Není ostatně tak veliká jako jeskyně v první části prohlídky. Údajně nevysvětlitelné rakve nadlidských rozměrů, o nichž píší v průvodci a po nichž se jeskyně jmenuje, nejsou dle mého názoru nic jiného než ze stromů vydlabané dlouhé čluny. Žádná záhada. V jeskyni jsou asi dva nebo tři, jeden rozpadlý. Užíváme si strachu ze tmy, pak vycházíme ven a vracíme se k motorce.

Z návštěvy těchto jeskyní jsem dost zklamaný. Samy o sobě nejsou špatné, i když nic, co bychom neměli u nás. Jen teplo a sucho v nich je nezvyklé. Ale přístup Thajců k provádění jeskyněmi mě znechutil. Nevadilo by mi zaplatit za půl hodiny 100 B, i když to je moc, uvážíme-li, že průměrná denní mzda v chudých částech země je 120 B. Vadí mi platit za nekvalitní služby. Vadí mi platit do kapes průvodců (neboť z návštěvnické knihy není možno vyčíst, kolik peněz se během dne vybralo, nedostali jsme ani žádné lístky), kteří neumějí anglicky a chovají se ignorantsky a znuděně. Vadí mi uprostřed prohlídky být náhle nucen připlatit si, když chci v prohlídce pokračovat.

ženy kmene Lahu na vyhlídce na silnici Soppong -> Pai

Nasedáme na motorku a jedeme zpět. Chvíli ještě hledáme ty další, menší jeskyně, znovu se na ně ptáme, ale nedaří se nám najít ani ty jeskyně, ani anglicky mluvícího turistu a domorodci nám nerozumějí, ukazují stále jen ke Cave Lod.

Vracíme se tedy zpět na hlavní silnici a zajíždíme do Soppongu. Je to (až na výjimky) špinavá vesnice podél silnice. Kupujeme si ICE TEA a vydáváme se na cestu zpět do Pai. To už řídím zase já. Cesta na motorce je krásná nejen díky výhledům po horách, ale i samotným zážitkem z jízdy po strmé a křivolaké silnici plné zatáček. Občas stavíme a okolí fotíme. Silnice je téměř bez provozu - téměř zapomenutý kraj. Všechno je stále v oparu, ale naštěstí trochu méně než ráno.

ruční tkaní ženami kmene Lahu na vyhlídce

Tentokrát stavíme na vyhlídkovém místě v nejvyšším bodě cesty, abychom si odpočinuli. Mimo prodejních stánků je tu také policejní či vojenská budka s několika příslušníky, ale nijak nás nekontrolují. Chceme jet po chvilce dál, ale nakonec zde trávíme asi hodinu, neboť zboží, které tu nabízejí příslušnice kmene Lahu, sídlícího v okolních kopcích, se nám velice líbí. Dloho vybíráme mezi množstvím krásných ručně šitých a tkaných předmětů a nakonec kupujeme několik dárků domů (pouzdro na brýle, na zapalovač, váček, taštičky). Jednu z mladých domorodek rozesmívá moje věta Daně o její sestře: "Tak jí tady taky něco kup." Smějíc se, opakuje ta domorodka vesele "taki taki taki". Jelikož jejich angličtina je omezena jen na čísla, nemůžeme si vysvětlit, zda "taki" u nich něco znamená nebo ji rozveselily jen ty slabiky několikrát za sebou.

A pak už jedeme dál, z kopce do Pai. Tam si za 15 B/kg necháváme prát špinavé prádlo a pak jdeme do oblíbené restaurace June, kde večeřím opět výborné brambory, neboť věřím, že to jsou naše na dlouhou dobu brambory poslední. Nemohou chybět šejky, dávám si dva - banánový a pomerančový. Danuška jen ucucává a nejí, pořád jí není dobře.

Když jdeme za tmy z restaurace domů, na jednom z kopců obklopujících Pai vidíme ohnivý pruh mírně se klikatící shora dolů. Byl vidět už o pár hodin dříve, ale teď za tmy o to více. Nemůžeme přijít na žádné přijatelné vysvětlení. Kdyby mi někdo důvěryhodný v tu chvíli řekl, že je to láva, uvěřil bych mu. Takhle přesně musí láva vypadat. Jdeme spát, aniž bychom otázku pruhu vyřešili.

výdaje

ranní horké prameny, přesun do Chiang Mai a do Phitsanuloku

Den začíná "báječně" - samozřejmě opět rozhlasem a dnes také kohoutí symfonií desítek paiských kohoutů někdy kolem šesté ráno. Jeden z nich (škoda, že zrovna ten za naší chatičkou na kůlech) pro jistotu trénuje až do 8:30, kdy nasedáme na motorku, vybaveni vajíčky, solí a chlebem, plavkami a ručníkem, vyrážejíce na nevšední snídani v přírodě.

horké prameny u Pai, Danuška

V ranním chladu dělá horký potůček ze svého okolí mlžná blata. Nejsme jediní, kdo měl hezký nápad začít den horkou přírodní koupelí. Ponecháváme dvě menší skupinky naložené do tůněk jejich blaženému klidu a stoupáme k teplejším, téměř vroucím pramenům. Jaký to však pohled pod nohy! Každým šlápnutím do písčité cesty rozháníme desítky sekáčů, jejichž mnoha tělíčky a nožičkami jako by se cesta hýbala. Asi se jim v noci a ráno líbí teplá zem v okolí, když jsme tu byli předevčírem odpoledne, nebyli tu. Je skoro nemožné žádného nezašlápnout.

horké prameny u Pai, Danuška

Do vhodné tůňky přímo u pramenů vkládáme naše 4 vajíčka a sestupujeme zpátky do míst se snesitelnou teplotou se koupat. Ležíme vedle sebe v potoce s naprosto čistou, teplou vodou, kolem nás se na břehu prohánějí sekáči. Díky příjemně chladnému vzduchu - jsme přeci jen v horách na severu země - je to zážitek velmi příjemný a relaxační. Po dlouhých dnech vlažných sprch konečně vana. Osušeni se vracíme k již uvařeným vajíčkům (vařila se asi 15 minut, ale voda nevřela, takže ta doba byla potřeba). Se solí, bílým chlebem a kakaem chutnají výtečně.

Cestou domů řídí Danuška, vracíme motorku, balíme a jdeme se odhlásit. Od příjemného asi majitele penzionu se dovídáme několik zajímavých informací: Záhadná ranní hlášení má na svědomí místní starosta, který tak sděluje občanům i méně gramotným (co neumějí číst) zprávy z regionu nebo i různá oznámení vlády. Také nám objasňuje, že stromy omotané oranžovou látkou (kterou nosí mnichové), které jsme viděli po cestě k pramenům, jsou pod ochranou mnichů, a tudíž se je nikdo neodváží řezat. Je to způsob, jak nevzdělaným domorodcům zabránit ve zkázném kácení stromů. Také oheň, který roztínal včera večer jeden z okolních kopců jako tekoucí láva, zřejmě sloužil k odlesnění části kopce za účelem pěstování čehokoli včetně opia (jehož pěstováním je mimochodem sever Thajska proslulý).

náš oblíbený June restaurant v Pai, já

Pak jdeme na výborný oběd, naposledy do naší oblíbené restaurace June. Neodolávám a dávám si znovu brambory. Danuška jen polévku. Samozřejmě také šejky. Potom si jdeme pro vyprané prádlo a na zastávku autobusu. Se čtyřicetiminutovým zpožděním opouštíme Pai, místo, v jehož poklidné atmosféře nám bylo tak hezky.

Stav miniautobusu, který přijel od Mae Hong Son už se spoustou lidí, je ještě horší než toho příjezdového. Získáváme jen jedno místo k sezení, a protože já se ve stoje do autobusu nevejdu, je čtyřhodinové stání na Danušce. Občas ji beru na klín, ale vydržím to vždy jen chvíli. Narvaný autobus pomalu sténá v prudkých a nekonečných serpentinách jak nahoru, tak dolů. Ukazuje se, že množství igelitových sáčků rozmístěných po celém autobuse je zcela na místě. Několik lidí do nich po cestě zvrací.

Do Chiang Mai vjíždíme jako lupiči z akčního filmu. Řidič jakoby zázrakem dostává ze schátralého autobusu nečekanou rychlost a troubí jako o život, jen aby měl průjezdný pruh. Po zastavení na nádraží lezu na střechu a sundavám bágly.

A zase všude tuk-tuky a dodávky songthaew. Hluk a velký provoz. Posíláme maily a sms-ky domů, jíme v malé zapadlé restauračce a na vlakové nádraží, vzdálené asi 2 km, jdeme v předstihu. To je moc dobře, protože přicházíme právě včas, abychom stihli odjezd našeho vlaku směr Phitsanulok o 50 minut dříve, než je uvedeno v našem jízdním řádu, který máme již 14 dní a který od té doby zastaral. Vyjíždíme tedy ve 20:40 a o dvě hodiny později nečekaně přestupujeme do většího (a pohodlnějšího) vlaku.

výdaje

Sukothai, Phitsanulok

Ve vlaku je hodně místa. Dáváme bágly na sebe mezi sedačky a na ně károšku. Daří se nám trochu spát.

Asi ve dvě hodiny ráno prochází vlakem člověk v uniformě (policista či tak něco) a chce po nás, abychom otevřeli batoh. Otvíráme Danin batoh, na který ukázal. Ten člověk se sklání a zhluboka čichá dovnitř. Tam voní z Pai čerstvě vyprané prádlo. Nato se on rozzáří spokojeným úsměvem, řekne OK a jde dál. Sever země je znám produkcí opia a vláda se s tím snaží bojovat.

Když jsme asi 1,5 h od Phitsanuloku, už se bojím spát, abychom nepřejeli. Vlak přijíždí jako na potvoru načas (3:50), takže nějak musíme strávit zbytek noci. Zkoušíme se dospat na trávníku u nádraží, ale hejno komárů nás vyhání. Na lavičce na nádraží s použitím repelentu je to lepší. Usínáme ve velkém hluku a nepohodlí. Danuška vyspává poměrně nerušeným spánkem, zatímco já se brzy budím a nedaří se mi spát dál. Několikrát se se mnou dává do řeči (především posunkové) docela sympatický místní strážník, který se asi nudí a chce si povídat.

Wat Mahathat, sedící Buddha

Po rozednění vyrážíme na lov na motorku. Schovává se v džungli ulic Phitsanuloku dost slušně, využívajíc téměř úplné absence latinkou psaných přepisů thajských nápisů na obchodech a jmen ulic. Navíc právě mapka Phitsanuloku je v našem průvodci vytištěná zrcadlově převráceně a nejasně, takže jen s největšími obtížemi se na ní můžeme trochu orientovat. Půjčovna již rozhodně není tam, kde je na mapce naznačena. Nakonec, po dlouhé době, se nám daří doptat se na jinou, zřejmě jedinou půjčovnu, poblíž hotelu Paylin. Ten na mapě je.

Tam si motorku po jistém váhání půjčujeme. Je to opět Honda, ale nyní Honda Wave s motorem o obsahu 110. Tolik její výhody. Následují nevýhody: je starší než naše předchozí půjčené motorky, motor přes svůj vyšší obsah má nižší výkon, motorka je trochu rachotivá a celkově v horším stavu, neukazuje ani ukazatel rychlosti, ani měřič ujetých kilometrů. Nicméně jedeme.

Wat Sra Sri, Danuška

Cesta do Sukothaie z Phitsanuloku je velmi jednotvárná - 58 km po hlavní silnici po rovině - bohužel, hory jsme nechali daleko za námi na severu. Velikou nevýhodou se opět ukazují být přilby bez plexiskla, pouze takové měli jak předtím v Pai, tak teď v Phitsanuloku. Po více než hodině cesty, po projetí Novou Sukothaií, přijíždíme do Staré Sukothaie, kde nejprve stavíme na jídlo - obvyklá kuřecí stehna na klacku s lepivou rýží. Zbytky krmíme chodící kosti potažené kůží v podobě psa - nikdy jsme neviděli hubenější stvoření (když nepočítáme televizní záběry dětí v Somálsku a podobně).

A pak konečně vjíždíme do historického parku ve Staré Sukothaii a už pobíháme kolem polorozpadlých čedí, viharnů, sloupoví a větších či menších soch Buddhy. Areál je protkán vodními kanály, jezírky a spoustou palem, což mu dává exotický nádech. Narozdíl od Ayutthayi tady všechny sochy Buddhů mají hlavy, a tak například bílá kamenná socha mezi temnými cihlovými sloupy vypadá opravdu důstojně a už vůbec ne smutně. Přejíždíme od jednoho komplexu k druhému na motorce a pak po jednotlivých místech chodíme pěšky.

Wat Sri Chum, 15 m vysoký sedící Buddha, já

Průvodce píše: "Po dlouhých, ale skvělých sto padesát let (1238 - 1376) vévodilo Thajsku opevněné město Sukothai a jako odkaz po sobě zanechalo sjednocený thajský národ i úžasné umělecké památky." Království i město Sukothai však postupně ztrácelo svůj politický a hospodářský vliv. Nemohu teď najít v průvodci nikde zmínku, kdo pobořil místní chrámy, doposud jsem myslel, že také Barmánci, ale teď nevím, zda oni či čas.

Každopádně zříceniny v Sukothaii a v Ayutthayi jsou si velmi podobné, Ayutthaya se nám dokonce líbila o trochu více.

U jednoho stánku si chviličku prohlížím malou sošku Buddhy. Ale nelíbí se mi a odcházíme. O chvilku později nás ta prodavačka dohání na motorce a nabízí mi tu sošku za stále nižší a nižší cenu. Já přesto odmítám a silně ji tím znechucuji.

Sluníčko praží. Vyjíždíme z centrální zóny a z vnějších zón navštěvujeme ještě severní, konkrétně chrám Wat Sri Chum, který se pyšní největší dochovanou sochou sedícího Buddhy (ovšem průvodce neudává, v rámci jaké oblasti je ta socha největší). Před chrámem si kupujeme nanuky a pak už jdeme dovnitř - jsou to vlastně jen čtyři vysoké zdi bez střechy, ve kterých se tísní ona kamenná socha. Je jedenáct metrů široká (od kolene ke koleni) a vysoká 15 metrů. Útrobami oněch zdí kolem sochy vede skrytá chodba, kterou se dá vystoupit k úrovni Buddhových očí a tajně odtud promlouvat jakoby Buddhovými ústy. Chodba bohužel není přístupná (v průvodci píší "většinou").

rýžová pole u silnice Sukothai -> Pitsanulok

A pak už opouštíme Starou Sukothai a jedeme zpět. V Nové Sukothaii s vydatnou pomocí několika Thajců nalézáme příjemně klimatizovanou poštu a konečně posíláme pohledy domů. Očekáváme, že přijdou za dlouho, možná až po našem návratu do Čech - jak jsme za pár dní překvapeni, když máme v mailu zprávu, že pohledy už došly.

Zpátky do Phitsanuloku jedeme po té samé rovné silnici. Střídáme se v řízení, neboť jet jako spolujezdec je mnohem únavnější. Stavíme jen na focení rýžových polí, jednou dokonce jdeme jedno z polí prozkoumat zblízka. Rýže, to je taková tráva podobná ovsi.

detail bronzového Buddhy ve Wat Mahathat

V Phitsanuloku se chvilku motáme v jednosměrných a přecpaných uličkách - děti zrovna jdou či jsou rodiči odváženy auty ze škol. Vracíme motorku a jdeme ještě navštívit blízký chrám Wat Phra Si Ratana Mahathat, ukrývající druhou nejvzácnější sochu Buddhy v Thajsku, nazývanou Phra Buddha Chinnarat. (Nutno ovšem poznamenat, že o více sochách v Thajsku se prohlašuje, že jsou druhou nejvzácnější sochou Buddhy v této zemi.) Socha je z leštěného bronzu. Podoba a výraz v obličeji nejsou sice úplně podle mého vkusu, ale jinak je socha moc hezká, ozdobená nágy vinoucími se kolem těla a hlavy. Velmi pěkný je také přehoz, rovněž asi z bronzu, který má od ramene k pasu (určitě se tento kus oblečení nějak jmenuje). Naštěstí se tu smí fotit, tak stavím stativ a dělám hned dvě mnohasekundové expozice, jednu víc zblízka. Na stěnách viharnu jsou zachovalé malby a celkem prostý strop podpírají dvě řady tmavých zlatočervených sloupů s tradičním zakončením v podobě lotosového květu.

Na cestě na nádraží si dáváme každý dvě porce výborné kuřecí polévky s nudlemi, kam si dosypáváme drcené arašídy se solí z piksličky na stole. Mňam! Pak ještě nakupujeme zásoby. Přitom si kupuji puzzle s právě onou místní slavnou sochou Buddhy, kterou jsme před chvilkou sami fotili. Docházíme na nádraží, kde se nám kupodivu neztratily batohy, přestože polooficiální úschovný systém u prodavače novin nebudil příliš naši důvěru. Dáváme si polévací sprchu za 5 B (kéž by podobné služby byly obvyklé i na našich nádražích!), kterou po upoceném dni oba potřebujeme, a čekáme na vlak. Čekáme a čekáme. Hlášením v thajštině nerozumíme. Po hodině a půl zpoždění vlak konečně přijíždí a my opouštíme Phitsanulok. Ve vlaku, unavení, naštěstí opět trochu spíme.

Navštívili jsme tak Sukothai, aniž bychom se tím zpozdili na naší cestě na jih o více než nějakých 18 hodin.

výdaje

přesun do Bangkoku, památník demokracie, trh s Buddhy ve Wat Rajnadda, přesun do Surat Thani

Probouzíme se kolem šesté hodiny a už projíždíme Bangkokem. Je moc dobře, že jsme se ve vlaku trochu prospali. Svítá.

Nádraží Hualampong už důvěrně známe a procházíme jím pomalým krokem unavených cestovatelů. U okénka dostáváme jízdní řád jižních vlakových tras. Vybíráme si vlak v 7:15, čili jedoucí za chviličku, ale dozvídáme se, že zrovna tenhle vlak začne jezdit až od zítřka. Škoda, kupujeme si tedy lístky na další, tj. na 12:25, a přemýšlíme, co se zbylým časem.

60 B za uschování jednoho batohu v úschovně na nádraží nám přijde nehorázně moc (asi tak o řád), a tak si batohy necháváme v kanceláři ochotného nádražního policisty (strážnici má u vodního kanálu u nádraží). Autobusem č. 53, který už také dobře známe, jedeme známými místy za Grand Palace, kde vystupujeme a pěšky jdeme směrem k památníku demokracie. Po cestě se stavujeme v bance, kde měníme peníze. Bankovní úředník by moc rád viděl české mince, ale bohužel nemáme ani jedinou.

typická vedlejší bangkocká ulice - z autobusu 53

U stánků si kupujeme nějaké pečené dobroty a ananas. Pak konečně přicházíme k památníku demokracie, který se nám vůbec nelíbí a nestojí za to, ztrácet o něm byť i jen jedno další slovo.

Hned poblíž je chrám Wat Rajnadda, cíl naší cesty. Jsou zde totiž spousty stánků a obchůdků se soškami a sochami Buddhů. Doufám, že tady si konečně nějakého vyberu. Prohlížíme vystavené zboží asi půl hodiny, ale kromě asi půlmetrové kamenné sochy jsem si žádnou nevybral. A tu půlmetrovou si těžko mohu vzít. Odcházíme opět s prázdnou. Nejsem, doufám, příliš náročný. Chci, aby soška, kterou si koupím, měla pěkný výraz v obličeji a aby obě ruce měla složeny v klínu. Nesmí být příliš nazdobená, příliš malá a samozřejmě ani moc velká.

Vracíme se k nádraží, od policisty si bereme naše batohy a v předstihu nasedáme do dlouhého vlaku, připraveného k dlouhé cestě na jih Thajska. Proti nám sedí mladý Thajec asi se svou matkou a s malou holčičkou, kterou jsem zaujal - osahává mi kolena. Snad mě během cesty nepočůrá a nepokaká, říkám si, netuše, jak blízko pravdy jsem.

Vlak vyjíždí. Zprvu se vleče, ale nakonec frčíme pěkně podle jízdního řádu. Thajka proti nám se o holčičku pořád všemožně stará, otírá ji žínkou, převléká, napájí.

Hodiny ubíhají. Najednou vidíme vlevo od vlaku moře - v některých místech jen možná 100 m od tratě.

A náhle se holčička pokakala. Jelikož neměla plínku, vše padalo kolem. Thajka to jde řešit na záchodky. Když se vrátily, dostala holčička plínku.

Vlak, jak je obvyklé, je stále plný procházejících prodavačů. Jeden s nápoji je dotěrný, ale mému nezdvořilému odmítnutí naštěstí nerozumí. Krajina kolem je placka a všude se pěstuje rýže nebo v jakýchsi nádržích asi chovají ryby. Později jsou občas vidět bizarní skalnaté kopce, čnící nad okolní roviny.

Ještě jedna věc nás dost překvapuje během cesty - jací jsou Thajci prasata. Ona dvojice proti nám v klidu naplnila igelitový pytlík různými odpadky - a šup s tím z okna. Jiní mladí Thajci přes uličku udělali přesně totéž. A to přesto, že občas vlakem prochází člověk s velkým pytlem a vybírá a sbírá do něj veškeré odpadky. Když už chtějí Thajci mít rozdílné ceny pro vstup do národních parků, myslím, že v zájmu zachování přírody by tu vyšší cenu měli platit Thajci, a ne cizinci.

Jedeme dál a dál. Po setmění obdivujeme tmavé siluety hor a palem s téměř celým měsícem v pozadí. Holčička proti nám je (když si odmyslím popsanou smutnou příhodu) velmi hodná a klidná, a to i přes dlouhou dobu, kterou jedeme. Evropské dítě by se nudilo a otravovalo by. Thajská holčička je tichá, občas spí.

My se neodvažujeme ani o pokus usnout oba, protože před první hodinou ranní máme být v cíli. Danuška občas klimbne a já bdím.

výdaje

u nádraží ve stanu, přesun do Krabi, přesun na pláž Ao Nang, první chvíle na pláži a u pláže

S malým zpožděním dorážíme po první hodině ráno na nádraží Surat Thani, jež je ale ve skutečnosti ve 13 km vzdáleném Phunphinu. Potřebujeme spát, máme za sebou několik nocí bez dobrého spánku. Hledáme místo pro stan, ale není to snadné. Jdeme tam, kde tušíme konec města, směrem dál po kolejích. Stavby řídnou, ticho roste a tma houstne. Naše kroky ale vyburcovávají místní psy, kteří štěkají jak blázni. Je vyloučeno, abychom se tu někde nenápadně vyspali. Vzdáváme to a jdeme zpátky, přecházíme koleje blízko nádraží a u zadní zdi požární zbrojnice u řeky si na betonové terase stavíme stan, bez tropika. (To je poprvé a naposled, kdy jsme v Thajsku použili stan.) Zvědaví psi se přicházejí podívat, co se tu děje. Vzápětí se na nás přichází podívat, zřejmě přivedený jedním ze psů, také mladý noční hlídač. Chvíli se na nás dívá, nic neříká, pak odchází.

Usínáme pomaleji, než jsme čekali. A pak konečně spíme - několik hodin v kuse. Po šesté hodině ráno se budíme. Po chvíli přichází hlídač s policistou a posílají nás pryč. Rychle balíme. Policista se nás ptá, kam jedeme. Nato nám říká, že náš autobus jede v sedm hodin, tj. za půl minuty, a přestože to nemůžeme stihnout, vede nás rychle přímo přes mnohé nádražní koleje k okénkům s prodejem lístků. Tam nám prodávají lístek na 7:40 na přímý spoj soukromého dopravce do Krabi za 160 B pro jednoho. Narychlo se rozhodujeme jet takto přímo a nevyužít místní státní autobusy, kterými by cesta byla levnejší, ale složitější.

Míříme k místu, kam nás poslali. Mladí thajští naháněči, kteří jsou zároveň provozovateli autobusu, nám vysvětlují, že autobus ještě není přistaven a že zatím můžeme počkat přes ulici v turistické kanceláři. To rázně odmítáme s tím, že počkáme přímo tady na místě (kde už stojí pár dalších turistů). Po tomto neúspěchu získat za nás provize naháněči obrátí a řeknou, že autobus už tu stojí. Ukáží na jeden z čekajících klimatizovaných autobusů a my nastupujeme dovnitř, kde už sedí několik dalších turistů včetně dvou Čechů.

Netrvá to dlouho a litujeme, že jsme nepoužili státní dopravu, protože v autobuse čekáme až asi do 8:40 na zpožděné vlaky, ze kterých naháněči doufají autobus zaplnit.

Konečně se autobus rozjíždí. Na videu pouští jakýsi film o velkém hadovi, ale od půlky, a po jeho skončení už nic dalšího nepouští.

Asi v 11 hodin přijíždíme přímo do centra Krabi. Podle mapky v průvodci se ještě během průjezdu městem zorientováváme, takže víme, kde přesně jsme.

Kancelář TAT v domku u řeky je zrušena. Hledáme odjezdy lodí, za pár dní totiž chceme pokračovat na ostrov Pi Pi, a také boty pro Danušku, neboť u sandál se jí znovu utrhl pásek, tentokrát u té druhé než v Bangkoku (moje sešití drží :-). Odjezdy lodí nacházíme poměrně snadno, jsou však dražší než podle průvodce očekáváme. Jsou to totiž expresní lodě, o kterých v průvodci také píší, my bychom ale rádi jeli údajně levnějším trajektem, který by měl vyplouvat jednou či dvakrát týdně, ale nemáme šanci se na něj doptat. Všichni říkají, že expresní lodě jsou jediná možnost. Kdo ví, třeba je to pravda.

Se sandály je to špatné. Buď dobře nesedí nebo nemají tu správnou velikost, a tak jejich koupi odkládáme. Kupujeme alespoň zásoby potravin.

Slavné pláže Krabi jsou několik kilometrů od vlastního města. Kyvadlově tam za 20 B na osobu jezdí dodávky songthaew [songteu], což celkem v souladu se skutečností znamená v překladu "dvě lavičky"; jsou umístěny naproti sobě rovnoběžně se směrem jízdy, do dodávky se tak bez mačkání vejde osm, maximálně deset lidí (nepočítám kabinu pro řidiče a spolujezdce). Až doposud po celý pobyt v Thajsku jsme troubení a volání řidičů takových dodávek a tuk-tuků lhostejně či znechuceně přehlíželi, teď se rozhlížíme a čekáme, kdy na nás nějaká dodávka zatroubí. Konečně jede jedna okolo. Stačí jen trochu naznačit a už zastavuje.

Jedeme několik desítek minut, cestou stavíme na několika místech, ale my vystupujeme až na pláži Ao Nang. Jediná silnice procházející přilehlým turistickým centrem je lemována restauracemi, obchody a hlavně malými hotely a penzióny. Tady už mapka v průvodci není a slovní popis v nás vyvolává představy trochu rozdílné od skutečnosti. Nakonec nacházíme poměrně levné ubytování v klidné zahradě v penziónu Green Park Bungalow, ke kterému se z rušné silnice jde asi sto metrů boční cestou. Naše bambusová chatka je malá a chatrná, jsou v ní jen matrace na zemi obklopené moskytiérou, ale je tu i větrák a světlo. Shazujeme batohy, šťastní, že konečně bydlíme. Konečně na jihu, konečně na plážích Andamánského moře.

Jdeme na průzkum pláže. Je tu podivuhodně málo lidí. Možná více Thajek nabízejících masáže či Thajců nabízejících dopravu hlučnými long tail boats (dlouhoocasé čluny) na ostatní pláže. Pláž je celkem pěkná, s velmi jemným pískem. Kolem malého skalnatého útesu plaveme na pláž schovanou za ním a jinak než plavbou téměř nepřístupnou. Tady už není skoro nikdo. Malí krabíci před námi svým bočním způsobem utíkají úžasnou rychlostí. Poslední lidi nakládají cosi na člun a odjíždějí. Jsme tu sami. Za námi pár desítek metrů palem, skrývajících rozestavěnou restauraci, pak se půda zvedá a rychle přechází v obrovské skalní stěny, tolik typické pro Krabi. Jen voda není nijak vyjímečně čistá a vlny téměř nejsou.

Vracíme se zpátky na hlavní pláž a začínáme si všímat projevů odlivu. Vypadá to, že ještě chvíli a naše schovaná pláž bude přístupná snad i suchou nohou. V písku zůstávají ležet mušličky, které sbíráme. Přejdeme tak pomalu na druhý konec pláže, kde objevujeme malé jeskyňky s krásně hladkými a tvarovanými stěnami, přístupné jen za odlivu.

Potom procházíme obchody podél oné hlavní a jediné silnice, vedoucí podél pláže, a zjišťujeme, že tu je o dost dráž než v severnější části Thajska, kde jsme se pohybovali doposud. Všechny ceny jsou vyšší tak 1,2 až 1,5 krát, něco i dvakrát.

Kolem páté hodiny odliv velice pokročil a odkryl dlouhý úsek rovné pláže směrem do moře. Domorodci tu v bahně sbírají do kýblů škeble. Jdeme opět hlavní cestou kolem obchodů a po dlouhém uvažování a prohlížení konečně kupujeme sošku Buddhy, jejíž cenu Danuška skvěle usmlouvává z 250 B na 100 B! Kdykoliv pak procházíme kolem toho stánku, prodavačky nás poznávají a s širokými úsměvy se zdravíme.

Posíláme ještě zprávičky domů a asi v deset hodin jdeme spát. Zhasínáme, všude je ticho, jen větrák tiše šumí v nejnižších otáčkách. V tu chvíli vidíme, jak světlo, procházející ze zahrady bambusovými stěnami, kouzlí na moskytiéře stovky teček. Pak už sladce usínáme.

výdaje

pláže Ao Phra Nang, East Railae a West Railae, opice a varan

longtail boat na pláži Ao Nang, jedeme na Ao Phra Nang

Po spánku, konečně stráveném v horizontální poloze a v pohodlí, vstáváme konečně vyspalí. Dnes chceme navštívit slavné pláže Krabi - jedná se o tři pláže, West Railae, Ao Phra Nang (neplést s Ao Nang, kde bydlíme!) a East Railae. Tyto pláže tvoří tři strany malého poloostrova a z pevniny jsou přístupné pouze lodí, neboť poloostrov oddělují od pevniny nepřekročitelné skalní masivy (nebo skoro nepřekročitelné, jacísi dva turisté, které jsme tam někde tuhle potkali, říkali, že to přešli, a ptali se nás na cestu dál).

Nasedáme tedy na longtail boat a spolu s dalšími lidmi vyjíždíme podél pobřeží. Člun, který nás veze, stejný jako ostatní longtail boaty, je celý dřevěný, dlouhý, s plátěnou stříškou na tenké kovové konstrukci uprostřed.

jedeme na longtail boatu, Danuška

Na zádi stojí Thajec a ovládá obrovský motor připevněný na otočném kloubu shora na zádi. Z motoru vede do vody několik metrů dlouhá hřídel zakončená lodním šroubem. Řidič může hřídel natočit kterýmkoliv směrem, zvedat či ponořovat a tak loď dobře ovládat. Velikým záporem tohoto jinak zajímavého řešení je veliká, ale opravdu veliká hlučnost. S nadsázkou se o tom motoru vyjadřuji, že ho vyndali z náklaďáku. Nemá žádné odhlučnění, často ani žádnou kapotáž. Je dost silný, a tak vyrážíme slušnou rychlostí.

Cestou míjíme krásné skalní útvary. Nejprve dvakrát stavíme na dvou částech West Railae, kde několik lidí vystupuje, a pak, po celkově patnácti nebo dvaceti minutách, vystupujeme i my na pláži Ao Phra Nang.

Danuška vystoupila z lodě na Ao Phra Nang

S úžasem nad čistotou vody a krásou bílé písečné pláže zůstáváme stát. Je devět nebo deset hodin dopoledne, pláž je téměř prázdná a je opravdu nádherná. Pomalu jí procházíme na druhý konec až k Princeznině jeskyni (což je mělká dutina ve skále). Nakonec se usazujeme asi uprostřed pláže, u špičatého písečného výběžku. Jsme nadšeni z tohoto místa a prvně (nikoli naposledy) vyslovujeme myšlenku, že odteď už se nám nebude nikde u moře líbit, tak nesrovnatelné nám to tady přijde se vším, co jsme v životě viděli doposud. Velice čistá, příjemně teplá voda. Spolehlivě svítící slunce. Skvělý písek, který kalí vodu jen na konci vlnek rozlévajících se po pláži. Velmi málo lidí. Krásná krajina.

já ve vodě na pláži Ao Phra Nang

Naproti nám, asi sto metrů daleko, ční z moře obrovská skála, porostlá ve svých nedostupných horních částech zelení. Plaveme k ní. Blízko u skály není nijak hluboko, místy se dá i stát. Rozhodujeme se ji obeplout, přestože má v obvodu několik set metrů. Ukazuje se být směrem do moře podstatně delší než jsme si mysleli, ale naštěstí proplouváme z břehu neviditelným průlivem půlícím skálu na dvě části. Mám na hlavě potápěčské brýle, ale jen občas je pod vodou vidět nějaká rybička. Dno je buď skála nebo písek.

Zpátky na pláži se pak občerstvujeme chlazeným ananasem, který si kupujeme od procházející prodavačky ovoce. Postupně přijíždějí další lidé, ale stále je pláž velmi volná. Jen ty longtail boaty dělají téměř neustálý randál. Od místa, kde ležíme, je k oné skále naproti natažený řetěz (s pneumatikami, aby plaval), který má bránit průjezdům lodí touto úžinou. Většina Thajců to však ignoruje a proplouvají přímo tudy, stačí na chvilku, v místě, kde jsou pneumatiky trochu potopené, nadzvednout hřídel se šroubem z vody. Ohrožují tak plavce a kazí pobyt na pláži hlukem, který dělají. Nikde není žádná hlídka, policie, plavčík, nikdo.

Danuška krmí opici makak na zemi

Po čase se vydáváme na sousední pláže. Od Princezniny jeskyně vede mezi skalami zprava a zdmi bungalovů zleva pěkná pěšina, spojující Ao Phra Nang s East Railae. Míjíme a užíváme veřejné záchodky zdarma, zbudované ze sponzorského daru, a procházíme převisy až téměř drobnými jeskyněmi tvořenými ve skále. Asi uprostřed cesty se dá odbočit a lézt téměř kolmo nahoru po pěšině vedoucí, zdá se, do nebe. Podle průvodce se tudy dá vyšplhat na vyhlídku a také k místu, odkud se dá naopak zase slézt ke skryté laguně. Zdá se nám to ale příliš nebezpečné, tak se tam nevydáváme.

O kus dál míjíme skupinku turistů a po dalších několika desítkách metrů zjišťujeme, že cesta dál nevede - končí vodou.

Vracíme se a tu vidíme, že ti turisté obdivovali a krmili skupinku makaků. Hurá, konečně opice, i když malé. Ve větvích kolem nás se jich prohání možná deset. Zřejmě tu bývají běžně, protože tu má jeden Thajec stolek a prodává pro ně krmení. Danuška zkouší jedné dát kousek chleba. Opička si to vezme do ruček, pak do pusy, načež to vyplivuje. Máme z pláže ještě ananas a ten jim jede. V tlupě je pár agresivnějších jedinců, majících pocit, že jim vše patří, odhánějí slabší opičky, kdykoliv jim chceme něco dát. To se nám nelíbí a dáváme právě těm odháněným, pokud to jen trochu jde. Některé opice jsou velice drzé a natahují se pro zbytek ananasu, ze kterého jim odlamujeme. Kdybychom byli méně pozorní, čmajzly by nám ho přímo z ruky. Je tu také opičí máma, která drží v náručí maličké opičátko.

V jednu chvíli si několik turistů ukazuje do houští. Jdeme se tam podívat a zíráme. Několik metrů od nás tam leze asi metr dlouhý varan (to je takový ještěr). Po chvíli se dokonce vydává i na cestu. Držím se v uctivé vzdálenosti asi tří metrů.

pohled z kajaku na Ao Phra Nang, Danuška

A pak jdeme dál. Ukazuje se, že cesta tam skutečně končí, a to na pláži East Railae. Jelikož je právě příliv, voda dosahá až k hustému porostu mangrove, což jsou keře nebo možná stromky se spletitými nadzemními kořeny. Tahle pláž se nám rozhodně nelíbí, mezi mangrove a vodou není při přílivu už žádný písek, jinde sahají až téměř do vody ploty bungalovů a navíc je voda daleko do moře mělká. Procházíme tudy jen proto, že asi uprostřed pláže odbočuje mezi stavbami cesta spojující East Railae a West Railae. Jdeme jí a přicházíme na West Railae, která není špatná, ale je tu víc lidí.

Je to tady vůbec živější a turističtější. Za pěknou pálku si půjčujeme na 4 hodiny kajak a vydáváme se na průzkum okolních skal a vodních jeskyní. Trochu zápolíme i s malými vlnami a pak už proplouváme krasové jeskyňky s průzračnou vodou, kličkujeme mezi obrovskými balvany trčícími z vody a zaplouváme pod převisy. Pomalu se dostáváme zpátky na pláž Ao Phra Nang, kde jsme byli dopoledne, a obeplouváme tentokrát celou tu velkou skálu, ke které jsme předtím plavali.

západ slunce za odlivu na Ao Nang

Na chvíli tady na pláži přistáváme a občerstvujeme se toustovacím chlebem s rybičkami v tomatě a kakaovým sojovým mlékem (to mléko mi nechutná). Pak znovu nasedáme a pomalu se vracíme na West Railae, kde musíme vrátit kajak. Přijíždíme v postupujícím odlivu a pěkný kus musíme člun vléci písčitou a kamenitou mělčinou - i tato pláž je dost rovná směrem do moře. Mladý pomocník z půjčovny nám vybíhá na pomoc.

A pak nasedáme do longtail boatu a vracíme se zpět na pláž Ao Nang, kde bydlíme. Odliv pokračuje. V zapadajícím sluníčku se tu pláž snažíme vyfotit, ale nestíháme, slunce zapadá moc rychle a ideální podmínky pomíjejí během minut, neřku-li desítek sekund. Nakonec ale ta fotka není špatná.

Večer se procházíme, doplňujeme v obchodě zásobu jogurtů a večeříme, jako obvykle u stánku, thajskou nudlovou polévku s masovými knedlíčky, již tradičně hůlkami a krátkou lžící.

výdaje

přesun na Ko Pi Pi, první šnorchlování a rybičky na Hat Yao (Dlouhá pláž)

Ráno vstáváme trochu později, než jsme zamýšleli. Urychleně balíme, platíme za minulé noci, odhlašujeme se a dodávkou songthaew jedeme zpět do města Krabi.

Máme tu málo času, a tak rychle nakupujeme zásoby a už se naloďujeme na expresní loď mířící na ostrov Pi Pi (Ko Pi Pi, ko = ostrov). Během dne vyplouvá dvakrát - v 10:30 a ve 14:30, plavba trvá 1h 30 min. (Zpátky z Pi Pi na Krabi loď vyplouvá v 9:00 a ve 13:30. V 15:30 pluje z Pi Pi přímo na pláž Ao Nang.) My chceme dorazit na ostrov co nejdříve, abychom zvýšili šanci, že seženeme dobré a co nejlevnější ubytování, proto jsme spěchali, abychom stihli tento první spoj.

Loď je veliká asi jako větší parníky jezdící v Praze po Vltavě a je zaplněná turisty. Zůstáváme venku na zádi. Vyplouváme s asi 20-minutovým zpožděním.

Plujeme širokým ústím řeky lemovaným porosty mangrove a směřujeme na moře. Krabi a skalnaté kopce se pomalu ztrácejí za námi, z oparu u obzoru v různých směrech vystupují kontury ostrovů. Sluníčko do nás pere. Naštěstí jsme stihli koupit i vodu a nemusíme tady na palubě od nikdy nechybějících potulných prodavačů kupovat drahou.

Brzy po uplynulé hodině plavby se blížíme k většímu ostrovu a míjíme přitom několik ostrůvků menších. Víme, že Ko Pi Pi sestává ze dvou hlavních ostrovů - Pi Pi Don a Pi Pi Leh. Přitom Ko Pi Pi Leh je neobydlený a v jednom z jeho zálivů leží pláž z filmu Pláž. Přemýšlíme, zda menší ostrov, kolem kterého právě plujeme, je ten Pi Pi Leh (nebyl).

jihovýchodní mys ostrova Pi Pi z trajektu

Plujeme od severu podél východního pobřeží velkého ostrova Pi Pi Don, obeplouváme poslední mys a vjíždíme do zálivu Ton Sai (Ao Ton Sai, ao = záliv). Tady přistáváme v malém přístavu, což je molo vybíhající ze břehu do moře. Podle průvodce nejlepší písek je na pláži Hat Yao (Dlouhá pláž) a je tam též klid a rozumně drahé ubytování. Dá se tam jít po pěšině podél pobřeží, za odlivu dokonce i přímo po plážích a místy přes kameny, my však spěcháme, abychom tam byli jedni z prvních, a tak využíváme nabídky na dopravu longtail boatem. Naháněč chodí po molu a volá něco jako "vo bou, vo bou? ló bí, ló bí?", což má být opakované "want boat? Long beach?", čili něco jako "chtít loď? Dlouhá pláž?". Ano, my chtít na Dlouhá pláž.

V člunu musíme čekat, až naháněč sežene další turisty, pak vyjíždíme. Dlouhá pláž není daleko, a tak po pár minutách plavby podél pobřeží přistáváme a vystupujeme. U pláže jsou tři ubytovací komplexy a jeden další za kopcem. Trvá nám dlouho, než si vybereme, přejdeme přitom pláž na délku třikrát s batohy, dvakrát bez nich. Nakonec se rozhodujeme pro Long Beach Bungalows na východním konci pláže. Ze dvou nejlevnějších možností (za 300 B a 320 B) si vybíráme větší pěknou dvoulůžkovou chatku za 320 B na noc, zapisujeme se a už bydlíme. Je to na klidném místě, od moře tak sto metrů.

západní část Dlouhé pláže, ráno, Danuška

Příliv turistů, kterého jsme se obávali, se nekoná. Volných míst je tu dost (jen za kopcem v Ma Prao, které se nám ale vůbec nelíbí, mají plno). Na pláži téměř ani noha, opět oproti očekávání a tomu, co psali v průvodci.

Měl průvodce pravdu alespoň v úvodní větě k pláži? Zní, cituji: "Pláž Hat Yao je pokrytá opravdu tím nejlepším pískem, jaký si jen můžete přát, a navíc ve svých pobřežních vodách skrývá útesy, hemžící se pestrobarevnými mořskými živočichy, které se nacházejí pouhých 20 m od pobřeží." Na nic už nečekáme, bereme brýle a šnorchly, které máme z domova (Danuška má dokonce i ploutve), a jdeme to zjistit. Pláž samotná se nám velmi zamlouvá. Písek, je to neuvěřitelné, vodu skutečně nekalí ani na koncích rozlévajících se vlnek. Jelikož Danulka zápasí s ploutvemi, vstupuji do vody první. Když jsem asi po pás, připlouvá ke mně první rybička - žlutočerně pruhovaná. Za ní další a zdá se mi, že mě obklopují. Trochu mě to vyvádí z míry a utíkám na břeh. Danuška mě uklidňuje a jdeme zpátky

žlutě pruhované rybičky pod hladinou

do vody. Tentokrát se už nenechávám vystrašit a ponořuji se. To, co následující půlhodinu vidíme pod hladinou, splňuje naše sny. Tolik různotvarých a různobarevných ryb, neustále oždibujících bizarní korálové útesy! Jsou jich kolem spousty. Každou chvíli objevujeme další a další druhy. Danuška obdivuje hlavně velkou kaprovitou rybu, duhově zbarvenou. Já objevuji velice úzkou a dlouhou rybu, které pak říkáme tužkovka. Spousty placatých a hranatých ryb, se skvrnami sloužícími za falešné oko, jak je známe z televize. A další a další. Ani jednu z nich neznáme jménem, ale to vůbec nevadí.

pohled na Pi Pi Leh z Dlouhé pláže, ráno

Potom odpočíváme na písku a vyhříváme se v paprscích slunce, pomalu se sklánějícího k obzoru. Připadáme si skoro jako v ráji. Kde jsou všichni turisté, kde je nával lidí, když je to tu tak super? Vysvětlujeme si to tím, že hlavní sezóna v Thajsku - prosinec až únor - je už za námi. A ti, co jeli s námi na lodi z Krabi, asi zůstali přímo ve vesničce u přístavu, kde je mnohem větší možnost večerního vyžití.

Konečně teď máme čas a myšlenky také se trochu rozhlédnout. Vpravo před námi vidíme nejjižnější výběžek ostrova Pi Pi Don, druhý konec zálivu Ton Sai. Velice nám připomíná Krabi, stejné bizarní nepřekročitelné skály. Přímo před námi v neodhadnutelné vzdálenosti leží tajemný skalnatý ostrov, o kterém správně tušíme, že je to Pi Pi Leh. O trošku více vlevo leží asi sto metrů od pláže maličkatý ostrůvek (asi 20 metrů v průměru), který se jmenuje Žraločí bod, nevíme proč, snad tak vypadá z výšky. My mu budeme říkat Žraločí ostrov, bod se nám nelíbí. Vede k němu pruh skal přímo od místa, kde ležíme, chvílemi pod vodou, chvílemi nad hladinou, více či méně podle přílivu. Podél těch skal jsme se potápěli, tam je nejvíc rybiček.

Uvědomujeme si, že to, co jsme říkali na Ao Phra Nang na Krabi, tady platí ještě mnohem více. Odteď už se nám nikde jinde u moře nebude líbit.

Přichází večer. Internet je k dispozici přímo u recepce našeho ubytování, za 3 B za minutu. To je nejdražší, co jsme zažili, ale jsme na ostrově a navíc na odlehlé pláži, takže to chápeme. Rychle čteme zprávičky z domova, posíláme také krátké pozdravy a přání Evče (Danině sestře) k narozeninám. Objevujeme také jeden ze záporů našeho ubytování. Ze všech kohoutků a sprch, pokud jsou vůbec funkční, teče kalná voda.

Večeříme z vlastních zásob - vaříme si na lihovém vařiči.

výdaje

pláže Ao Ton Sai a Ao Loh Dalum, vesnička Ton Sai

Ráno vstáváme opět do spolehlivě slunečného dne, jako v Thajsku během našeho pobytu vždycky. Neodoláváme a jdeme opět šnorchlovat. Na sobě máme trička, abychom se nespálili, protože naše šnorchlování vypadá tak, že ležíme na hladině zády nahoru (hloubka je tu docela malá) a pomalu se přesouváme podle toho, kterou rybičku zrovna honíme nebo co jsme kde zahlédli. Ty žlutočerně pruhované, které mě vylekaly včera při prvním vstoupení do vody, jsou opravdu nejodvážnější. Jak to popisuje Danulka - to člověk plave za nějakou rybou, která je pár metrů před ním, a náhle se mu dvacet centimetrů před očima objeví tahle rybka. Ale sáhnout si na sebe nedá. Utíká neomylně centimetr před prstem.

palmový háj na západě vesnice Ao Ton Sai, já

Je neuvěřitelné, jaké rozdodivné tvary všechny ty ryby mají. Objevujeme mimo jiné jednu velmi zajímavou rybičku, které říkáme prasečí, protože je to černobílá téměř kulička (trochu válec) s malým ocáskem. Tužkovky, které se nám včera zdály raritou, dnes vidíme v celém hejnu, plují za sebou těsně pod hladinou.

Vyšnorchlovaní se vracíme do chatky a tam pak usínáme. Probouzíme se až před obědem a vyrážíme do vesničky Ton Sai, tedy do zálivu k přístavu, odkud jsme sem včera přijeli longtail boatem. Dnes jdeme pěšky.

Cesta vede podél pobřeží po malé pěšině, která prochází podél či skrz různé ubytovací komplexy. Na ostrově totiž nejsou žádné nebo téměř žádné silnice. Jediným rušným místem, kde jsou i asfaltované uličky, je vesnice Ton Sai, rozprostřená na šíji (charakteristické pro Ko Pi Pi) mezi téměř symetrickými zálivy Ton Sai a Loh Dalum. Tam je obchodní srdce ostrova, tam je rušno, spousta restaurací, barů, penzionů, tam jsou obchody, turistické kanceláře a tržiště. Vesnička ovšem není nejpřesnější popis. V centru je to spleť úzkých uliček, kde je obchod vedle obchodu. Ale ani tam nejezdí žádná auta. Zbytek ostrova buď tvoří nepřístupné skály (jako celý jihozápadní cíp) nebo je pokrytý džunglí, kterou vedou stezky, spojující vesnici Ton Sai s několika blízkými plážemi. Zbytek pláží je přístupný jen dopravou po vodě, neboť stezky tam nevedou nebo jsou zarostlé.

Do vesničky to od nás trvá asi půl hodiny. Chceme tu koupit především vodu a také nějaké zásoby jídla. Postupně poznáváme, že vesnička je to dosti rozsáhlá. V jednom místě (hned když se přijde od Dlouhé pláže) objevujeme potápěčské centrum, kde mají i českého instruktora. Informujeme se tam na podmínky - jednodenní kurs s dvěma ponory by stál 2 500 B každého. To je moc.

Ani jedna ze dvou pláží oné slavné ostrovní šíje se nám moc nezamlouvá. Na jedné (Ao Ton Sai) jsou samé lodě (je tu ten přístav), druhá (Ao Loh Dalum) při přílivu téměř zaniká, při odlivu voda zase ustupuje daleko do moře. Je tu moc lidí a voda ani není tak čistá.

Na západě končí vesnička palmovým hájem, za nímž příkře stoupají skalnaté kopce. To je neobydlená, protože téměř nepřístupná část ostrova. Přesto vidíme vést pěšinu z palmového háje někam nahoru do skal.

Zpátky ve spleti uliček pak objevujeme velice pěkně udělaný obchod s nejrůznějšími předměty vhodnými jako památka na Thajsko či dárek z Thajska. Ukazuje se, že obchod vede běloška. Aby ji nebylo snadné okopírovat, pověsila si na sloup cedulku se zákazem focení. Trávíme tu nejméně patnáct minut a nakonec kupujeme františky různých barev s mističkou jako dárek. Nedaleko pak jíme v maličké restauračce nudle s kuřecími kousky a dáváme si banánový šejk, který je vynikající. Jelikož jej paní vyrábí přímo před našima očima, vidíme, že příprava je velice snadná: 1 banán, 1 nebo 2 lžíce jakési cukrové vody, spousta ledu, salko. To se krátce rozmixuje a je to. Podává se s brčkem a dlouhou lžičkou, nebo s brčkem zakončeným na jedné straně jakoby lžičkou. Někdy jen s obyčejným brčkem. (Jak se ukáže později v Čechách, příprava šejku není vůbec tak jednoduchá, jak se nám tady zdá.)

V každém druhém baru či restauraci, kolem kterých procházíme, je televize a venku vývěska s filmy a časy, kdy je pouští. I Pána prstenů, nyní aktuálního, jsme zahlédli, jinak běžně The Beach (místně aktuální), Cast Away (u nás Trosečník) apod.. Nepochybuji o tom, že s autorskými právy si tu nikdo velké starosti nedělá.

Už od včerejška mám jaksi zalehlé uši, hlavně levé. Čištění sirkou nepomáhá a bolí. V drogérii si kupuji šťouchátka, ale spíše se to tím šťoucháním zhoršuje. V levém uchu mám dost hnisu.

východní část Dlouhé pláže, pozdní odpoledne, Danuška

V 7-eleven (v Thajsku rozšířená síť obchodů s potravinami), příjemně klimatizovaném obchodě s příjemnými a pevnými cenami, nakupujeme jogurty na snídani a pro mne citronový ICE TEA, který si v tom horku zvláště vychutnávám. Nato zjišťujeme, že už nemáme žádné peníze, takže nemůžeme koupit vodu, pro kterou hlavně jsme sem do vesnice přišli. Vracíme se tedy půlhodinovou cestou zpět na Dlouhou pláž.

Tady zase trochu šnorchlujeme, přitom mi praská guma u brýlí.

Vůbec se nám nechce jít tu dálku pro vodu znovu, ale musíme. Jdeme dost pozdě, takže cestu zpátky absolvujeme až za tmy, což je v samém závěru, na kopečku před Dlouhou pláží, docela krkolomné, ale dobře to dopadá.

Vodu stavíme v naší chatce k jedné stěně, kam většinu dne nesvítí sluníčko, lahve tvoří pěkně dlouhou řadu. Ubývají ale překvapivě rychle, v tom horku pijeme hodně. Večeři si vaříme opět sami.

Na noc pouštíme větrák na nejmenší obrátky. I když ostrovy nejsou malarické, hlavně mezerami mezi prkny v podlaze k nám může vlézt či vlétnout jakýkoliv hmyz. Zastrkáváme tedy pečlivě konce moskytiéry pod matrace, zhasínáme a usínáme.

výdaje

vyhlídka, pláž Ranti, výplach uší, Žraločí ostrov

pohled z vyhlídky na záliv Ao Loh Dalum

Ráno vstáváme celkem brzy. V uších mám stále důkladně zalehlo, takže moc neslyším.

Snídáme klasicky jogurty s mlékem a müsli. Ještě že jsme si těch müsli přivezli dost z domova, tady v Thajsku jsou neskutečně drahé.

Po snídani se vydáváme na malý výlet na ostrovní vyhlídku, která je zobrazena i na naší mapce v průvodci. Po několikerém zeptání se na cestu stoupáme konečně po správných schodech a pěšině. Míjí nás běžec, jeden turista, který i tady sportuje. Procházíme jakousi "farmou", kde se legračně a vytrvale honí dvě kuřata. Už jsme dost vysoko a cesta vede alejí, kde rostou krásně vonící, neznámé červené a žluté plody. Na stromech visí cedulky, že v této zahradě se nesmí ze země sbírat ovoce.

pohled z vyhlídky na záliv Ao Ton Sai, my dva

Nedlouho poté už přicházíme na vyhlídku. Je tu malý obchod s občerstvením a malé skály, ze kterých je vidět na šíji mezi zálivy Ton Sai a Loh Dalum. Fotíme (běhám se stativem sem a tam, hledaje nejlepší záběr), jíme a ptáme se na další cestu mnoha jazyky mluvícího prodavače v občerstvení. Vede odtud jediná další cesta - na pláž Ranti (též Rantee, Lanti). Vydáváme se po ní.

pěšina vedoucí z vyhlídky na Ao Ranti, já

Na vyhlídce bylo několik turistů, tady na cestě jsme sami. Je to pouhá pěšina procházející divočinou a po blízkých posledních odbočkách k jakýmsi bungalovům si připadáme jako robinsoni na ostrově. Z hlavní stezky odbočují občas nejasné odbočky, směrem na sever do hloubi ostrova, ale jsou nejasné a asi bychom se je neodvážili sledovat, brzy by se určitě vytratily.

Po necelé půlhodině scházíme na zastrčenou a pěknou pláž, kde je doslova jen pár lidí, několik roztroušených chat pro ubytování, v rohu také pár stanů. Koupeme se a moc se nám tu líbí. Mezi kameny v písku na pláži pak nacházíme veliké, ale ne vždy dobře zachovalé mušle. Když potom z vody fotíme pláž s kopci v pozadí, okolo připlouvající šnorchlista nám cosi sděluje. Jelikož stále dobře neslyším, jen přikývnu a dál nereaguji, zato Danuška se nadšeně ptá: "Co že jsi viděl?" On zopakuje více nahlas, takže slyším a rozumím i já, že asi metr dlouhého žraloka. Škoda, že my jsme si brýle nevzali, říká pak Danuška. Moje jsou ale stále rozbité.

Ao Ranti z pevniny

Na jižním konci pláže je několik opuštěných rozestavěných staveb. Blíže ke středu je jakási chatrná minirestauračka, spíše jen chatička s občerstvením, sloužící zároveň jako recepce pro pronajímání chatek k ubytování. Ptáme se tam na ceny - 150 B, 200 B a 500 B za chatku na noc, podle vzdálenosti od pláže. Ty levnější ceny nejsou špatné, ale nejspíš tu není elektrika, téměř žádné zásobování a je to daleko do civilizace. Ptáme se také na cestu na další, severnější pláže. Dovídáme se, že tam se dá dojít jen po kamenech a písku po pobřeží, nejlépe za odlivu.

To se nám jít nechce, a tak se vracíme zpět na vyhlídku a odtud až do vesničky Ton Sai, kde jíme ve stejné restauraci jako včera. A pak, podle mapičky v průvodci, vyhledáváme místní nemocnici. Je to malá budova, s čekárnou, kanceláří doktora a sálem, kde provádějí zákroky. Projdu postupně všemi třemi těmito místnostmi, ve druhé mi po krátkém rozhovoru mladý thajský doktor nahlíží do uší zvláštním mikroskopem, načež konstatuje, že jsou plné slizu. Ve třetí mi potom mladá thajská asistentka vyplachuje postupně obě uši. Je to zvláštní, poměrně dlouhý, jen mírně nepříjemný a hlasitý proces, u kterého se šklebím tak, že Danuška trpí, domnívajíc se, že mě to bolí. Vše bylo prováděno velmi sterilně a na vysokém standardu. V misce s vodou, do které Thajka chytala vytékající vodu, pak vidím neuvěřitelné množství slizu a hnisu, nechápu, kam se to do těch uší vešlo. A opět slyším! Stejně dobře jako dřív, slyším i šustění prsty u uší, slyším šumět moře, větřík v korunách palem, ptáky, hurá!

Ao Ranti, Danuška

Účtují si 500 B, které musím zaplatit hotově. Když chci po doktorovi vyplnit pojistnou událost, ukazuje se, že neumí latinsky, přičemž ten formulář je v latině. Vyplňujeme kolonky podle společného odhadu, co která může znamenat. (Později v Čechách mi pojišťovna peníze bez problémů vrátila.)

Mám samozřejmě lepší náladu. Rozvíjíme úvahy, co dál. Rozhodně chceme navštívit ostrov Pi Pi Leh, na který od nás z pláže často hledíme a který nás fascinuje a přitahuje. Podle průvodce se tam dá dojet i na kajaku, který dokonce na naší pláži půjčují, ale je (stejně jako na Krabi) dost drahý a cesta tam by nám nejspíše trvala, jak odhadují v té půjčovně, jednu až tři hodiny, podle toho, jak jsme zruční a zdatní pádlovači. Takže se nakonec rozhodujeme pro organizovaný výlet longtail boatem, který nevyjde o nic dráž a uvidíme i další místa. Nevýhodou je samozřejmě ta organizovanost.

Procházíme hlavní přímořskou uličku vesničky Ton Sai a obhlížíme nabídky výletů. Vždy je připojen i nákres ostrova a okolí s trasou cesty. Většina výletů je si velmi podobná trasou i cenou. Rozhodujeme se pro jednu z kanceláří, kde nám program vyhovuje nejlépe a cena je ta z nižších. Platíme zálohu na zítřejší výlet, pak si kousek dál kupujeme banana pancake s čokoládou a vracíme se cestou po pobřeží na naši Dlouhou pláž, která je stále nejlepší z těch, co jsme doposud viděli.

Spravuji si brýle, naštěstí to jen tak tak jde, a jdeme šnorchlovat směrem ke Žraločímu ostrůvku, dnes blíže k němu. Vidíme nové a krásné ryby, bizarní korály a další podmořské útvary (nejspíš také korály). Na chvíli vystupuji na Žraločí ostrov. Je trochu větší, než se zdálo ze břehu. Je mi zima, je už večer a já snadno prochladnu, a tak plaveme zpět.

Po kalné sprše, kde nám společnice dělají dvě nevelké žáby, jedna obrovská kudlanka nábožná a samozřejmě milí gekoni, jdeme na pláž. Tam si během soumraku vaříme nudlovou inspiraci nakombenou česnekem a dalšími přídavky. Jíme už skoro za tmy. Brzy se stmívá docela a my pozorujeme hvězdy. Úžasný je Orion přímo v nadhlavníku. Na obzoru, kde je ve dne jen moře, vidíme několik nehybných světel, která po delším přemýšlení prohlašujeme za rybářské lodě. A obrys ostrova Pi Pi Leh působí velice tajemně - už zítra ho osobně prozkoumáme!

Danuška pak v chatce brzy usíná a já dopisuji deníček.

výdaje

Bambusový ostrov, Ko Pi Pi Leh

Po vydatné snídani - misce plné mléka, 3 jogurtů, müsli a nalámaného bílého chleba - opouštíme chatku krátce po osmé hodině. Procházíme naší vylidněnou pláží, kterou (zatím příjemně) prohřívá ranní sluníčko. Odliv nám krásně krátí cestu přes další pláže, kde před námi prchají malí i větší krabi. Pak přicházíme ke kanceláři, kde máme zamluvený celodenní výlet kolem ostrova.

odjezd na výlet kolem ostrova a na Pi Pi Leh; obydlí Thajců

Zástupce agentury nás vede dále až na kraj vesničky Ton Sai, k místu, kde se koncentrují chudá obydlí Thajců. Tam dostáváme brýle, šnorchl a ploutve a čekáme na další turisty. Přitom pozorujeme ranní hygienu malých dětí, které jsou namáčeny či ponořovány do kádí s vodou. Pak nasedáme na longtail boat. Vpravo i vlevo od nás jsou další desítky těchto člunů a i do nich právě nasedají turisté. Zdá se, že kolem ostrova bude živo. Vzpomínáme, jak jsme jeden z minulých dnů přibližně v tuto hodinu pozorovali invazi člunů s turisty směrem k Pi Pi Lehu. Tak něčeho takového se právě teď také zúčastníme.

Thajec, který pojede s námi a bude řídit náš člun, teď do člunu nakládá lahve s pitnou vodou, balíčky s jídlem a ovoce. Když to propočítáváme, uvědomujeme si, že na každého připadá jedna skorolitrová lahev vody, jeden malý balíček rýže s usmaženým vajíčkem, kus ananasu a banán. Tak si tu vykládají slibovaný oběd, zajištěné občerstvení a nápoje na celý den. Ještě že máme v batohu svoje zásoby.

Vyjíždíme. My sedíme nejvíce na přídi, a když loď při rychlé jízdě rozráží vlny, šplouchá to kolem nás a je to dobrodrůžo. Také ostatní lodě vyrážejí. Invaze začíná. Ale co to? My nejedeme podle plánu k ostrovu Pi Pi Leh? Ne. Ukazuje se, že trasu bereme opačným směrem, tedy odzadu. To znamená, že nejprve stavíme u Žraločího ostrova poblíž naší pláže. Hm, mysleli jsme původně, že možná na této plánované poslední zastávce skončíme a nepoplujeme s ostatními až do vesničky, když už budeme sto metrů od naší pláže. To nám tedy nevyjde.

Loď (a asi tři nebo čtyři další, které také jedou tímto směrem) zastavuje poblíž ostrůvku, ale téměř z opačné strany, než je pláž. Tak daleko jsme nikdy předtím nešnorchlovali a je to tu moc pěkné. Trochu větší hloubka, veliké korálové útesy a spousty ryb. Po dvaceti minutách šnorchlování se škrábeme po malém žebříčku zpět do člunu a přesouváme se podél předlouhého východního pobřeží ostrova směrem na sever. Trochu fouká, a tak se probíjíme na náš malý člun slušnými vlnami. Na severu stavíme asi sto metrů od břehů blízkého Bambusového ostrova.

pláž na Bambusovém ostrově, my

Znovu slézáme či skáčeme do vody. Korály jsou tu ještě větší a krásnější než u nás. Pod zakotveným člunem pozorujeme velké hejno našich známých žlutočerných zvědavých rybek, které plavou těsně kolem nás. Vidíme korály v podobě obrovských květů, také barevnější ostnaté kopule. Spousty různých rybek. Protože je tu klidněji než u naší pláže, podmořský život je tu ještě bohatší. Pořád je na co se dívat. Po chvíli nalézáme znovu do člunu a doplouváme na pobřeží Bambusového ostrova, kde kotví opět desítky dalších longtail boatů, a máme na půl hodinky rozchod.

Bambusový ostrov má v průměru hrubým odhadem asi 300 metrů, podél moře má pruh zářivých písečných pláží, do vnitrozemí se potom zvedají několik metrů vysoké skály a za nimi je zřejmě neprostupná džungle. Vypadá neobydleně, i když nějaké chýše na pláži jsou. Vidíme u nich spousty malých dřevěných konstrukcí, nejspíše klecí sloužících k lovu. Nevíme ale, jestli ryb nebo něčeho jiného. Asi ryb. Thajci používají ostrov zřejmě jako rybářskou základnu. Není, koho bychom se na to zeptali, protože náš průvodce neumí téměř vůbec anglicky, přičemž slůvko téměř bychom v tomto případě mohli i vynechat.

Jdeme směrem na západní výběžek ostrova, odkud vidíme jednak severní konec Ko Pi Pi Donu, jednak blízký malý (větší než Bambusový) bizarní skalnatý ostrov na severozápadě, který má velmi zvláštní tvar, vysoké skály jsou uprostřed rozděleny jakýmsi průsmykem. Rozhodně by stál za prozkoumání. Co všechno by se tu dalo zažít, mít svůj vlastní člun! Fotíme se tu, jíme z vlastních zásob a pak už musíme z krásného ostrova pryč.

západní pobřeží Ko Pi Pi

Obeplouváme severní mys Ko Pi Pi Donu a po západním pobřeží míříme na jih. Na pobřeží je divočina, sem cesty vůbec nevedou a ani lodě sem nikam nejezdí. O něco jižněji proplouváme úžinou mezi ostrovem a obrovskou skálou trčící z vody. Postupně se dostáváme k jihu, poblíž osídlené části ostrova. Když náhle, zcela proti plánu, místo abychom jeli rovnou k ostrovu Pi Pi Leh, stavíme ještě na našem ostrově na Monkey Beach. Je to zastrčená pláž na západě ostrova, která na jihu přechází ve vysokou skalní stěnu, u které se dá dobře šnorchlovat. Podmořské krásy tu ale zdaleka nejsou takové jako jinde a je tu dost lidí.

Jsem naštvaný, že se zdržujeme zbytečnou zastávkou, která nebyla v plánu. Zbytečně jsme tedy tak dlouho vybírali mezi nabídkami jednodenních výletů, neboť zrovna této zastávce jsme se chtěli vyhnout a neztrácet s ní čas, naopak jsme v našem programu měli mít oproti ostatním kancelářím asi o zastávku víc na Pi Pi Lehu. Pochopili jsme teď, že je úplně jedno, u které kanceláře si člověk výlet zaplatí a který program si tak vybere. Nakonec se všichni zákazníci těchto kanceláří svedou na jedno místo, smíchají, nalodí a bez ohledu na plány provezou nějakou trasou.

Na pláži dostáváme již zmíněný příděl potravin a vody a víceméně posunky je nám sděleno, že se zde zdržíme hodinu a půl. To mě znechucuje již totálně, je totiž už dost hodin a zbyde málo času na Pi Pi Leh. Danuška se na to nemůže dívat a po jídle začíná obcházet našich šest spolucestujících a domlouvá s nimi dřívější odjezd. První čtyři souhlasí, poslední dva chtějí zůstat. Domlouváme časový kompromis a jdeme za naším průvodcem a řidičem člunu v jedné osobě a snažíme se mu náš názor posunky vysvětlit. Nakonec to chápe a souhlasí, vyjedeme dřív. Zatím se jdeme potápět k převisu vlevo od pláže, k malým jeskyňkám. To místo má úplně jinou atmosféru, než jsme doposud ze šnorchlování znali. Voda není prosluněná, hlouběji do skalních dutin je temná, přesto dobře průzračná. Je to pěkný zážitek.

připlouváme ke Ko Pi Pi Leh

Pak nasedáme znovu do lodi. Když vtom se ke mně přitočí kormidelník vedlejšího člunu a nabízí mi k prodeji marihuanu. Říkám mu na to, že nechci. Vysvětluji mu, že marihuana sice podle mého názoru není špatná, naopak, ale že jejich zákony jsou příliš přísné a že je to v jejich zemi příliš nebezpečné. A pak už vyplouváme, míjíme obrovské skalní stěny nepřístupného jihozápadního výběžku Ko Pi Pi Donu a míříme ke Ko Pi Pi Lehu. V dálce vlevo vidíme Dlouhou pláž. Ještě že jsme se sem nevydali na kajaku, odtud to vypadá mnohem dále než při opačném pohledu.

Ko Pi Pi Leh je neobydlený, ani se tu nesmí tábořit, a to kvůli vlaštovkám, které tu na ostrově sídlí a jejichž hnízda se sbírají a velmi draho prodávají jako surovina do polévek. Rozlohou je mnohokrát menší než Ko Pi Pi Don a je mnohem drsnější a z valné části nepřístupný, podobný jihozápadnímu výběžku Pi Pi Donu - obrovské kolmé skály, na vrcholu rozeklané, trčící z hluboké vody.

vplouváme do zálivu Maya Bay beach

Hlavní atrakcí ostrova je pláž v zálivu Maya Bay, která se proslavila ve filmu Pláž s Leonardem di Capriem. A ta je také naší první zastávkou na ostrově. Vplouváme do zálivu a už vidíme, že pláž je plná lodí a turistů. To se dalo čekat. Záliv je asi ze tří čtvrtin uzavřen skalami, porostlými na vrcholcích zelení. Ve filmu (na kterém mimochodem stojí za shlédnutí opravdu jen ta pláž) byl záliv, nejspíš pomocí počítačů, uzavřen docela, takže tvořil krásnou vnitřní lagunu. Ale i ve skutečnosti je to moc hezké místo.

Maya Bay beach, odpoledne, Danuška

Šnorchlujeme nejprve asi 200 metrů od pláže a nutno říci, že to tu není o nic lepší než u nás na Dlouhé pláži, spíše naopak. Nejsou tu totiž korály, či jen malinko, takže je tu i mnohem méně rybek. Pak přistáváme na pláži a máme zase asi na půl hodiny rozchod. Na pláž navazuje jedno z mála dostupných míst ostrova, rovinka porostlá palmami a dalšími stromy. Jdeme po pěšině do vnitrozemí, když náhle Danuška vykřikne - štípl ji mravenec, ale pořádný. A nechce se pustit a pořád štípe. Nakonec ho dostává z nohy pryč. Po pár minutách procházíme celou šířkou ostrova v tom místě a mezerou mezi skalami je vidět na záliv na druhé straně. Opravdu to tu není velké. Přesto je škoda, že nemáme víc času na podrobnější průzkum. Zpátky na pláži se ještě koupeme v tyrkysové vodě a pak už slavné místo opouštíme.

Jeskyně Vikingů na Pi Pi Leh, pozdní odpoledne, stín

Obeplouváme ostrov, pomalu projíždíme zálivem Loh Samah, do kterého jsme předtím koukali ze soutěsky za Maya Bay. Nezastavujeme však, abychom si tu zašnorchlovali. Je už málo času, a tak tuto zastávku vynecháváme. Škoda. Zajíždíme pak ještě do hlubokého skalnatého zálivu Pi-Lah, jehož malinké plážičky odhaluje jen odliv. Voda má opět neuvěřitelnou barvu. Tady také nezastavujeme, není už čas. Štve mě to. Hlavně že jsme se zdržovali na Monkey Beach, kde jsme vůbec být neměli.

Poslední zastávkou je Jeskyně Vikingů, veliká jeskyně s krasovými převisy, kde se sbírají ona vlaštovčí hnízda. Nepřipadá nám ničím dalším zajímavá, a tak čekáme venku asi čtvrt hodiny na ostatní, než se vrátí. (Vstupné, ač malé, není v ceně výletu, na což nás také nikdo předem neupozornil.)

Zpátky na Ko Pi Pi Don se vracíme před pátou hodinou dost zmoženi sluncem. Vracíme půjčenou šnorchlovací výbavu. I přes nesrovnalosti v programu výletu jsme rádi, že jsme ho podstoupili. Viděli jsme okolí našeho ostrova, Bambusový ostrov i Ko Pi Pi Leh. Na kajak by byl Ko Pi Pi Leh moc daleko a neviděli bychom nic dalšího.

Nakupujeme potraviny v 7-eleven a jdeme na naši pláž. Večer si opět vaříme nudlovou inspiraci, tentokrát s rýží, a pak už jdeme spát, abychom nabrali síly na další den.

výdaje

pláž Loh Moodii, žraloci

Dlouhá pláž z vyhlídky na jihovýchodním mysu

Ráno snídáme na pláži (stále ještě máme trochu müsli z Čech, což mícháme s jogurty a přisypáváme sušené mléko rovněž z domova) a pozorujeme legračně popobíhající ptáky. Potom se asi čtvrt hodiny věnuji něúspěšným pokusům vyfotit něco pod hladinou. Nevím, jak to udělat. Je mi moc líto, že nezachytím na film ten bohatý svět, který tu při každém šnorchlování pozorujeme. Myslel jsem, že půjde alespoň tam, kde stačím, přes potápěčské brýle položené na hladinu něco vyfotit, ale zrovna dnes fouká trochu vítr a hladina se příliš hýbe. Vzdávám to a alespoň trochu šnorchluji. (Včera jsme někde v hlavní vesničce zahlédli nabídku půjčení podmořského foťáku, ale ceny jsme si nevšimli.)

Žraločí ostrov z vyhlídky na jihovýchodním mysu, Danuška

Potom se vydáváme hledat cestu na sousední pláž (Loh Moodii). Vede k ní pěšina z východního konce naší pláže. Na kus cesty se s námi vydává i pěkný místní pes. Po chvíli odbočujeme chybně vpravo po široké cestě. Dostáváme se tak nad jihovýchodní mys ostrova, kde nalézáme jakési chátrající chatky a opuštěnou restauraci s terasou nad útesy. Několik dělníků tu ale opracovává kmeny poražených palem, takže možná tohle místo brzy zase ožije.

Z chatrné terasy, kde každý krok po starých prknech opatrně vážíme, je nádherný výhled na moře u naší pláže a také na Žraločí ostrov a ostrov Pi Pi Leh. Fotíme to.

pláž Ao Loh Moodii ze břehu, Danuška

Vracíme se zpět na místo, kde jsme předtím chybně odbočili, což nás vůbec nemrzí, a jdeme dále správně. Teď již bez problémů přicházíme na pláž Moodii, která zakončuje pěkný palmový háj, ve kterém je roztroušeno pár chatek. Samotná pláž je mnoho desítek metrů do vody mělká a písečná, s průzračnou vodou nádherné modré barvy. Následuje úzký pás korálových útesů, za nimiž se dno prudce svažuje do nedozírných tajemných hlubin. U těch útesů šnorchlujeme a vidíme opět moc krásné věci. Mám tu ale trochu strašidelný pocit z hlubiny, kterou máme za zády. Co odtud může připlout?

Útesy nejsou hluboko a při odlivu může být problém se přes ně dostat. Vracíme se zpátky na pláž, kde na kraji moře ležíme v krásně teplé mělké vodě. Na celé pláži jsou kromě nás ještě asi tři lidé. Jinak je tu prázdno.

pláž Ao Loh Moodii, já

Jeden běloch, starší opálený pán, vychází kolem nás z vody a říká: "Good morning! Where are you from?" (Dobré ráno, odkud jste?) "Czech republic", my na to. A on odpovídá: "Aha, tak vítejte!" Je to Čech, který na této pláži žije vždy 5 měsíců v roce, už sedm let, a na období dešťů se vrací do Čech. Má vlastní člun (samozřejmě klasický longtail boat) a chatku, kterou příležitostně pronajímá hlavně krajanům. Pláž má vlastní zdroj pitné i užitkové vody, což po té břečce v našich sprchách umíme ocenit. Žijí zde prý ještě čtyři Thajci a pak už jen pář turistů. Občas tu dělají levné výlety za šnorchlováním na blízké ostrovy, kam nikdo jiný nejezdí a kde se na slunci vyhřívávají žraloci. Jsou prý v tu chvíli tak líní, že ostřílení mořští vlci je překvapeným turistům přitáhnou za ocas až pod nos. Nabízí to i nám, ale my odmítáme, neboť na trochu podobném výletě jsme byli už včera.

Na sluníčku se připalujeme, a tak se oblékáme a jdeme zpátky k nám na Dlouhou pláž. Mažeme se mlékem po opalování a já na chvíli usínám. Pak jdeme ještě šnorchlovat směrem ke Žraločímu ostrůvku. Danuška trochu vlevo už od včerejška stále hledá žraloky a nakonec se jí sen vidět žraloka plní. Volá mne, já připlouvám a skutečně zahlédnu v dálce pod vodou siluetu asi metr dlouhého světle šedivého žraloka. Danuška viděla před chvílí dva a ještě předtím jednoho, ale nebyla si jistá, jestli to jsou žraloci. Uklidnil jsem ji, když jsem jí potvrdil, že to žraloci jsou. Říká, že jsou velmi plaší a že se k nim vůbec nemůže přiblížit.

můstek na promenádě na Dlouhé pláži

Je mi chladno, tak vylézám z vody a jdu v zapadajícím sluníčku fotit plážovou promenádu - tak nazýváme chodníček neúplně spojující oba konce pláže. Danuška zatím hledá další žraloky, ale už bez úspěchu.

Večeřet jdeme tentokrát do maličké venkovní restauračky na našem konci pláže. Danuška si dává rýži s kuřetem a tomatovou omáčkou, já nudle po thajsku s tofu. To tofu byla chyba - s pochoutkou z Pai se to vůbec nedá srovnat, navíc je připálené. Oba si dáváme dva šejky, což mi zcela spravuje chuť, mám dva banánové, Danulka banánový a ananasový.

Na večeři sem přichází i onen Čech z pláže Moodii. Povídáme si s ním, o jeho životě, o Thajsku apod.. Říká nám, že červené nebo žluté plody, co krásně voní (viděli jsme je při cestě na vyhlídku i jinde na ostrově), jsou kešu oříšky. Vlastně ten kešu oříšek roste těsně u toho plodu. (Později v Čechách se dovíme, že i ty voňavé plody jsou jedlé.) Kešu oříšky jsou ovšem, jak nám ten člověk povídá, po sklizni jedovaté. Musejí se nejprve speciálně vypražit. (Jeden takový, aniž bych ještě věděl, že to je kešu, jsem tuhle někde na ostrově sebral ze země a schoval si. V Čechách jsem ho pak zasadil a roste!) Mluvíme ještě o přílivu a odlivu, říká nám, že takhle málo lidí je tu celý rok a že další takový pěkně klidný ostrov je Ko Chang (v Andamánském moři, ne jeho větší jmenovec v Thajském zálivu).

Po večeři odchází na svou pláž, doprovázen tímtéž psem, který šel dopoledne kousek i s námi. Náš člověk mu říká Míša. Míša pro něj hledá ve tmě na cestě kraby, na které vrčí, a ten člověk je pak může klackem odstrčit a nešlápnout tak na ně. Na konci cesty dostane Míša vždy nažrat a sám utíká zpátky.

Hvězdy jsou dnes večer mimořádně jasné, ale kromě Orionu, který je opět úžasně v nadhlavníku, žádné souhvězdí na jihu neznáme. Nad obzorem svítí znovu rybářské lodě. Naposledy se díváme na temný noční obrys tajemného ostrova Pi Pi Leh, který pro nás ovšem již tolik tajemný není, a na naši pláž ve tmě. Zítra odjíždíme. Uvažovali jsme přes den, zda zůstat déle zde, kde je to skvělé, nebo zkusit ve zbývajícím čase poznat ještě nějakou další část Thajska. Nakonec jsme se rozhodli pro odjezd. Do piksličky od fotografického filmu si oba nabíráme na památku nejúžasnější písek, co známe, vracíme se do chatky, balíme věci a jdeme spát.

výdaje

přesun do Takua Pa

Vstáváme včas, a tak můžeme v klidu posnídat na pláži a strávit tu ještě pár příjemných chvil. Danuška krmí ony legračně chodící ptáčky, já píši deníček. Pak bereme batohy na záda, vracíme klíče a známou pěšinou kolem Vikingů opouštíme naši krásnou Dlouhou pláž, Long beach, Hat Yao.

V přístavu Ton Sai se ihned naloďujeme na expresní loď, tentokrát usedáme v klimatizovaném podpalubí s mnoha okny, úplně vpředu vpravo. Před sebou máme velkou hromadu batohů a zavazadel cestujících, někde v té změti jsou i naše dva batohy. Plujeme rychle, dost to houpe, až se nám dělá trochu špatně. Míjíme známá místa i ostrovy a ke konci plavby se dáváme do řeči s českým párem, sedícím za námi, který tráví dovolenou ježděním po ostrovech. Byli předtím na jakémsi ostrůvku více na jihu, kde se jim moc líbilo, ale chtěli zkusit ještě Ko Pi Pi. Teď se rychle vracejí zpátky na svůj původní ostrov, neboť Pi Pi se jim zdál příliš rušný a přelidněný. Ukazuje se, že byli jen na hlavních plážích u vesnice Ton Sai. To pak jejich pocity chápeme. Kdyby navštívili naši pláž nebo nějakou z ještě zapadlejších, mluvili by určitě jinak. Tito lidé, napadá mě, přivezou do Čech úplně zkreslené informace o Ko Pi Pi.

Vystupujeme v Krabi, drsně odmítáme naháněče turistických agentur, číhající u přístavu, a potom náhodou nacházíme turistickou kancelář TAT, kterou se nám první den v Krabi nalézt nepodařilo, neboť domek u řeky, ve kterém měla sídlit, byl opuštěný. Sídlí teď na druhé straně silnice, trochu blíže k přístavu expresních lodí. Velmi ochotně nám popisují, jak se dostaneme ještě dnes do národního parku Khao Sok, kterou dodávkou jet na autobusové nádraží tady v Krabi, dostáváme i jednoduché mapky této části Thajska.

Posíláme zprávy domů, nakupujeme velké zásoby a posilujeme se opět velmi dobrou nudlovou polévkou, kterou si zahušťujeme drcenými arašídy se solí ze skleničky na stolku. Tou správnou dodávkou (záleží na barvě, ale už nevím, jestli byla červená) přijíždíme až k autobusovému nádraží, které je mimo město Krabi. Vzápětí se na nás sesypávají nehorázně pokřikující naháněči soukromých dopravních společností, lačni zisku. Obrněni netečností se jimi téměř prodíráme k informacím o místních, čili levnějších státních linkách.

A už frčíme směrem na Kok Kloi. Jsme tu v autobuse snad jediní běloši. Na stropě se otáčejí zbylé funkční větráky, okna jsou otevřená a do toho hraje z několika reproduktorů jakási populární cinkavá thajská hudba, kterou bych rozhodně nechtěl poslouchat doma. Zkoumáme mapu a zjišťujeme, že spojení, které nám v kanceláři TAT poradili, patrně nebude nejlepší, neboť si dost zajedeme. Počítáme ujeté kilometry a začínáme si myslet, že ve zbytku dne se do parku Khao Sok asi nedostaneme.

Po dvou hodinách jízdy přesedáme v Kok Kloi téměř bez čekání na další autobus, jedoucí do Takua Pa. Za několik hodin jsme tam. V šest hodin odpoledne vystupujeme na malém autobusovém nádraží a dozvídáme se, že poslední autobus do parku odjel před hodinou. (Jedná se o linku Takua Pa -> Surat Thani, z Takua Pa vyjíždí v 6:45, 8:00, 9:00, 10:20, 11:40, 13:00, 14:20, 15:30 a 17:00.)

Ihned se nám nabízí s dopravou do parku řidič dodávky songthaew, ale je to drahé a ani Danuščiny smlouvací schopnosti nezabírají. Vypadá to, že tu budeme muset přespat. Ale kde? Jsme uprostřed města, stan tu těžko postavíme. Takua Pa není zrovna turistickým centrem a jeho mapku v průvodci nemáme, a tak nám nezbývá než se spolehnout na rady prodavače lístků na autobusovém nádraží a řidiče dodávky, kteří nám radí přespat v levném hotelu Yan Yao. Není to prý dost blízko, abychom tam došli pěšky, a také cesta je prý složitá, takže nás tam zaveze. Co nám zbývá? 2 x 15 B není konečně nijak moc.

Jedeme. Přejíždíme blízké koleje, míjíme asi dvě ulice, zahybáme doleva, ještě jednou doleva a jsme tu. Opravdu nesmírně složité. Řidič se nás ptá, zda nás má ráno vyzvednout, odpovídám, že ne, že autobusové nádraží je tak blízko, že to dojdeme pěšky.

Hotel je naštěstí opravdu levný. Na pokoji máme vlastního mini gekonka u světla, ale narozdíl od našeho prvního setkání s těmito zvířátky nás teď pohled na něj spíše těší. Maličký thajský chlapeček, který snad neumí ještě ani mluvit, nám přináší láhev chlazené vody - pozornost hotelu.

Máme i vlastní koupelnu a záchod. Ze sprchy teče příjemně čirá voda, narozdíl od našeho předešlého pobytu na ostrově.

Venku se setmělo a začíná dost pršet. Jsme rádi, že nespíme někde ve stanu. Jdeme brzy spát, protože nás čeká velmi časné vstávání - chceme jet prvním ranním autobusem.

výdaje

přesun do národního parku Khao Sok, trasa kolem říčky Sok, pijavice

Hodinky nás budí v 5 hodin. Vstává se nám těžko. Bez snídaně odcházíme v 6 hodin z hotelu a jdeme pěšky na autobusové nádraží, je to kousíček. Je čtvrt na sedm a blízký trh je v plném proudu. Kupujeme tu banány.

V 6:45 vyjíždíme vyjímečně poloprázdným autobusem. Po čase začíná silnice stoupat. Včerejší večerní déšť se projevuje krásnými mlhami válícími se po kopcích. V jednom z nejvyšších míst je vyhlídka do údolí zalitého mlhou, nad kterou vyčnívají prosluněné vrcholky hor.

Danuška v nejhůře prostupném úseku cesty k vodopádu Tom Gloy

V 7:45 jsme u odbočky do parku. Vystupujeme a autobus odjíždí. Minutu potom přijíždí od parku dodávka s dvojicí turistů, kteří tak právě propásli autobus. Musejí teď čekat hodinu a čtvrt na další. Ochotný mladík z dodávky - zaměstnanec jednoho místního ubytovacího zařízení, na nás ale poněkud drahého - nás zdarma veze asi 1 km k Bamboo house 2, kde se ubytováváme v krásné dřevěné chatce s koupelnou.

Teď konečně snídáme - výborné müsli s jogurtem, banánem, sušeným mlékem, vodou a proteinovým práškem.

Po snídani vyrážíme do parku. Platíme oba dva ten nehorázný poplatek za vstup pro cizince 200 B, bereme si náčrtkovou mapu v centrále parku a jdeme směrem k vodopádu Tom Gloy, čili trasy 1-7 podle plánku.

Po prvních stovkách metrů nám přes širokou prašnou cestu hbitě leze asi 20 cm dlouhý jasně světle zelený tenký had. Začínám pochybovat o vhodnosti svého obutí naboso do sandálů. Mé pochyby vzrůstají, když u ostatních turistů, jichž několik v parku potkáváme, vidím téměř bez výjimky uzavřené boty. Až později potkáváme jednoho fotografa v pantoflích.

chameleon na pařezu

První vodopád na odbočce č. 1 chvíli hledáme. Je mini a téměř bez vody. Další zastavení (č. 2 až 4) jsou rovněž celkem nezajímavá.

Široká cesta končí brzy - hned někde u zastavení č. 2 - a pokračuje úzká pěšina vinoucí se divočinou nad říčkou Sok. Stezka klesá a stoupá a vede nás jinak téměř neprostupnou džunglí, plnou nejrůznějších palem, bambusů, stromů a popínavých rostlin. Odevšad slyšíme roztodivné zvuky, v jednu chvíli dokonce i gibony, velké opice žijící v parku. Žádné ale nevidíme.

Přibližně u č. 4 zjišťujeme, že mám na patě pijavici. Sůl nemáme. Uvažujeme o pálení zapalovačem, když Danušku napadá zkusit repelent proti komárům. Funguje skvěle, pijavice se okamžitě pouští. Krev teče, ale nic není cítit. Náplast to řeší.

Odbočku k stranou položenému vodopádu Tan Sawan (č. 5) jen míjíme. U stanoviště č. 6, což je celkem malá tůňka, do které přitéká voda ze skalní roklinky, se cesta ještě více zužuje a chvílemi se téměř ztrácí. Danuška tu dostává průjem - jediný průjem za celý pobyt v Thajsku, zato pořádný.

Zapomněl jsem se zmínit, že cestou v parku vidíme spousty ještěrek, prchají před námi, a také dva chameleony. Většího z nich fotím. Používám přitom v přítmí stromů blesk, ale on je tak nehybný, že jsem si klidně mohl postavit vedle něj stativ a vyfotit ho několikasekundovou expozicí.

vodopád Tom Gloy, Danuška

Vodopád Tom Gloy, cíl naší dnešní cesty, je malý, ale ujde a dá se pod ním dobře plavat. Obědváme tu marmošku s chlebem, chvíli se koupáme a pak jdeme zpátky. Odbočku k vodopádu Tan Sawan opět míjíme, neboť Danušce není dobře. Několik zajímavých míst na cestě zpět ještě fotíme, např. téměř neprostupné bambusy popadané přes naši cestu, velký strom s podivnými závojovými kořeny, vyhlídku na skály apod..

Před parkem v osadě s guest housy zjišťujeme, že v místních malinkých obchůdcích je docela levno. Dávám si ICE TEA, v horku je to opravdu báječná pochoutka. V naší chatce se sprchujeme a jíme kombi polévku s rýží ("kombikem" nazýváme instantní nudlovou polévku s obyčejnou malou instantní polévkou, nejlépe česnekovou, dohromady).

Večer čteme průvodce a rozhodujeme se, že po návštěvě tohoto parku pojedeme ještě na ostrov Samui. Spokojeni s jasností našich plánů jdeme do restauračky v našem guest housu na další jídlo. Je tu také celkem levno a navíc příjemně. Ovšem i navzdory přibližně patnácti gekonům na stropě nám občas na stůl či na hlavu padne mravenec.

Zpátky v chatce svádíme bitvu s obrovskými brouky. Přilákáni světlem prolétají mezerou mezi stropem a stěnou, narážejí na moskytiéru a omráčení padají na zem uvnitř chatky. Jsou opravdu obrovští. Beru koště a ustrašeně je metu ven. Schovaní pod moskytiérou pak brzy usínáme.

výdaje

Danin smůlovatý den, vodopád Sip-et-Chan, přesun na Ko Samui

Ráno se budíme opět hodinkami, v 6:15, abychom vyšli co nejdříve. Vycházíme v 7:30 na 4 km trasu k vodopádu Sip-et-Chan. Tentokrát si beru ponožky a tenisky.

strom se závojovými kořeny na cestě k Tom Gloy (fotka ze včerejška), Danuška

Hned po 100 metrech chůze Danuška uklouzává na mostě přes říčku a padá na asfalt. Má z toho trochu odřené koleno a naraženou ruku. Je ale statečná a nepláče.

Cesta k vodopádu má podle průvodce trvat 3 hodiny a zpět také, takže čekáme náročné úseky. Není to ale o nic horší než včera a za hodinu a půl jsme na místě. Po cestě ještě snídáme, opět jogurt s müsli, sušeným mlékem a vodou. Vidíme sloní trus, ale nechápeme, jak se na ta těžko přístupná místa mohl dostat. Také giboní křik (aspoň si myslíme, že to je giboní křik) slyšíme v jednom místě velice blízko, ale opice znovu nevidíme. Při jednom z překročení říčky, proti jejímuž proudu stále jdeme, Danuška znovu uklouzává a padá oběma nohama do vody.

Samotný vodopád Sip-et-Chan je malý a koupat se pod ním dá jen asi jako ve vaně, což neděláme. Jdeme brzy zpátky. Ještě u vodopádu potkáváme skupinku turistů s thajským mladým průvodcem, kterého se Danulka vyptává, co jsme to slyšeli za zvuky. On báječně napodobuje křik, který jsme při cestě sem slyšeli, Danuška říká, ano, to je ono, on říká, že to opravdu byli giboni.

vodopád Sip-et-Chan, Danuška

Cesta zpět probíhá poklidně až do jednoho z mnoha překročení říčky. Zákeřná ostnatá rostlina tu rozškrabuje Danušce lýtko do krve. Danuška je ale pořád statečná a vůbec nepláče.

Jdeme dál. Už jsme skoro zpět u ústředí parku, když za sebou slyším ránu a výkřik. Danuška upadla na kořen, narazila si bok a znovu tu samou ruku. Je opět velmi statečná a skoro nepláče.

V návštěvnickém centru se po jistém úsilí dovídáme, že sloní trus, který jsme viděli, je od divoce žijících slonů. Není vůbec snadné se na to vyptat. Zaměstnankyně centra téměř neumí anglicky a má dojem, že Danuška se jí vyptává na možnost svézt se na slonovi.

V chatě rychle balíme, maličko jíme a jdeme na autobus. Ten ale půl hodiny od očekávaného času stále nepřijíždí. A pak, kde se vzal, tu se vzal, náhle směrem od parku vyjíždí asi náhradní prázdný malý autobus, který nás pomalu veze 2 a půl hodiny do Phunphinu (nikoliv až do Surat Thani, kam jsme chtěli). Tam tedy nečekaně a rychle přestupujeme na autobus do Surat Thani a přitom zapomínáme igelitku s jídlem pod sedačkou.

V Surat Thani se během průjezdu městem orientujeme podle mapky v průvodci, vystupujeme o zastávku dřív, čímž se zázračně vyhybáme naháněčům, a o půl hodiny později jedeme se společností Samui Tour do přístavu Don Sak, kde se naloďujeme na trajekt, který v 18 hodin odplouvá na Ko Samui. Ještě v autobuse si Danuška uvědomuje, že v igelitce s jídlem měla i foťák. Tím jsou Danuščiny smůly dnešního dne završeny. A o kolik krásných fotek z ostrova Pi Pi a z parku jsme tak přišli! Máme teď už jen diáky z mého foťáku.

Na trajektu jsme na horní otevřené palubě a vidíme západ slunce na moři. Už po setmění, v 19:40, přirážíme k přístavnímu molu na ostrově. Konečně na Ko Samui! Konečně znovu na ostrově! Jsme zvědavi, co nás tu čeká. Jaké pláže, jaký podmořský život. Ostrov je mnohem větší než Pi Pi, navíc je v jiném moři - Ko Pi Pi je v Andamánském moři, Ko Samui je v Thajském zálivu. Uvidíme zítra.

Danuška večer na zápraží chatky v Matlang resortu

Po domluvě s řidičem shánějícím u trajektu zákazníky nastupujeme do dodávky songthaew za cenu s noční přirážkou a čekáme, dokud se zcela nenaplní lidmi jedoucími do různých míst. A už jedeme (s několika zastávkami) na Northern Chaweng, pláž, kde chceme bydlet. Podle průvodce to má být jedna z nejhezčích pláží ostrova. Řidič dodávky jede velice rychle, přesto trvá cesta dlouho.

V 8:45 odmítáme první nabídku na nocleh za 400 B, ale v 8:55 se vracíme a přijímáme ji. Je už moc pozdě, tma, a penzion IKK, který jsme chtěli najít, je prý za neosvětlenou cestou a nikdo tam nezvedá telefony, jak nám jeden ochotný mladík zjišťuje. Jsme tedy ubytovaní v Matlang resortu, v upravené zahradě s cestičkami mezi chatkami. Máme pěknou chatku s koupelnou. Je to ovšem nejdražší bydlení, jaké jsme dosud v Thajsku měli.

I když už je tma, jdeme se projít na přilehlou pláž. Moc toho nevidíme. Potom na naší verandě večeříme zakoupená kuřecí stehna s rýží a zbytky krmíme dva psy, kteří pak na té naší verandě spí. Prvně tady na verandě zkoušíme zvláštní, z profilu trojúhelníkový polštář, sloužící dobře např. ke čtení. Tento je spojen přímo i s podložkou pro celé tělo. Fotím na něm jako spící Danušku s pozadím okolních chatek a zahrady třicetisekundovou expozicí ze stativu. Usínáme až po 11. hodině.

výdaje

zklamání na pláži Northern Chaweng, přesun do přístavu Na Thon

V noci se často budíme, chvíli před svítáním rezignuji a píši deníček. Budí se tím i Danuška a solidárně už také neusíná.

Jdeme na pláž, procházíme pěkným areálem našeho bungalovu a pozorujeme východ slunce za blízkým ostrůvkem. O něco později se na pláž vracíme tradičně posnídat. Zvláštností našeho bungalovu i několika okolních je vstup do moře po schodech - znamená to, že včera za tmy byl odliv, to jsme totiž procházeli kolem po pláži.

Fouká vítr a sluníčko se občas schovává za mraky. Vydáváme se hledat levnější ubytování. Nic srovnatelného však k našemu údivu nenalézáme, i penzion IKK, dle průvodce nejlevnější, ke kterému se navíc dá pohodlně dojet po silnici, je mnohem dražší než naše současné ubytování. V jednom z ubytovacích zařízení potkáváme zdomácnělou Francouzku, která nám při prvních větách přijde trochu šílená, ale pak mluví souvisle a smysluplně. Ptáme se jí, kde tady najít něco levného. Začíná téměř každou svou promluvu slovem "listen", tj. něco jako poslyšte. Říká nám: Poslyšte, tady na Samui nic levného není. Kdysi bývalo, ale teď je jiná doba. Nikdo nemůže předpovědět, kam se to v budoucnu vyvine, ale teď je tu všude draho."

Domlouváme si tedy ubytování tam, kde předchozí noc, ještě na dvě další noci. Vítr nepřestává, přesto se vydáváme, vyzbrojeni brýlemi a šnorchly, na průzkum blízkého ostrova. Zde přichází velké zklamání. Nejenže téměř celou plavbu stačíme, ale ve zkalené vodě nevidíme vůbec nic, kromě toho, že tu nejsou žádné korály, ale jen písek, kameny, řasy. Žádné rybičky. Možná ježci. Na ostrově je naplavena spousta odpadků.

Nyní se nám Ko Samui vybarvuje v myslích v celé své nahotě. Je to ostrov tak velký, že je k nerozeznání od pevniny. Je velmi drahý, je to moderní turistické centrum pro bohaté turisty lačné rušných měst, ve špinavém a nezajímavém moři Thajského zálivu. Jaký obrovský rozdíl oproti Ko Pi Pi, poklidnému, relativně levnému a malému ostrovu v čisťounkém Andamánském moři, plném života! (Abych byl poctivý, je možné, že jindy je moře tady na Ko Samui čistší a že tu někde nějaké korály a rybičky jsou, to nemůžeme vyloučit.)

Radikálně měníme plán. Uvažujeme o přemístění na Ko Phangan nebo Ko Tao, ale máme už jen pár dní a nějak nám to časově nevychází. Navíc čekáme, že přinejmenším blízký Ko Phangan bude hodně podobný i co se týče kvality moře. Nebo jet alespoň zpátky na Krabi, když Ko Pi Pi je přeci jen víc z ruky? Uprostřed úvah, kdy se stále nemůžeme rozhodnout, se alespoň přemisťujeme do hlavního města ostrova, přístavu Na Thon. Dodávka nás stojí opět 2 x 50 B, přestože je poledne, takže tentokrát nejde o noční přirážku, ale prostě o jakoukoliv jinou přirážku, např. přirážku zpáteční cesty nebo přirážku pro nedostatečně se hádající cizince.

V Na Thonu jdeme na oběd a u jídla už máme jasno. Nepojedeme pryč z ostrova, na to už není čas, ale ubytujeme se tady ve městě levněji, než minulou noc na pláži, a zítra podnikneme organizovaný výlet do blízkého, dle průvodce "pohádkově krásného" mořského národního parku Ang Thon. Po usilovném hledání nacházíme Seaview guest house, který sice nemá výhled na moře, ale zato je docela levný. S paní domácí je těžká domluva, za prvé jí není moc rozumět, za druhé je na peníze a za třetí je trochu divná. Nicméně ubytováváme se tu.

Po sprše vyrážíme do ulic utrácet. V malé kanceláři si kupujeme lodní lístky na zítřejší výlet, potom dlouho a neúspěšně vybíráme ve velkém knižním antikvariátu nějaký zajímavý titul v angličtině nebo španělštině. (Danuška má chuť utratit 350 B, které právě našla u chodníku.) Ochutnáváme různé zajímavé dobrůtky, např. opražený teplý banán na špejli s kokosovou zálivkou, později kousky smaženého kokosu v kokosovém rosolu, sypané osmaženou cibulkou, zalité kokosovým mlékem a doplněné okurkou (to mi nechutná).

Ukazuje se, že tento přístav a hlavní město ostrova v jednom je thajštější a poklidnější než turisticky nabité okolí pláží Chaweng. Cítíme se tu docela dobře. Moře tu ovšem na koupání vhodné není. Posíláme zprávy domů a míříme na místo pojízdných stánků s thajským jídlem poblíž přístavního mola. Objevujeme levné šejky a dáváme si hned tři. Jelikož Danuška měla nedávno ten průjem a pořád jí není úplně dobře, nic nejí. Já si dávám v přilehlé restauračce klasické nudle s kuřecím masem. Je večer, v televizi jdou zprávy. Zajímavé je, že paní, která je říká, je kamerou zabírána až k pasu (stůl ji nezakrývá), takže jí jsou vidět ruce, kterými neustále rozkládá a doplňuje tak svůj výrazový projev. A potom už jdeme spát.

výdaje

národní mořský park Ang Thon

cesta lodí do mořského národního parku Ang Thong, já

Hodinky nás budí v 6:50. Snídáme jogurty s müsli a mlékem, připravujeme na cestu proteiňák, já se ještě holím a potom už jdeme na molo, kde nasedáme na moderní loď pro přibližně 50 lidí. Při nástupu na loď nás jakýsi Thajec fotografuje a všechny ostatní cestující také.

Vyplouváme načas v 8:30. Svítí už slunce, jen z východu jdou mraky, ale drží se blízko obzoru. Vše je v oparu. Na lodi dostáváme snídani, ale jsme zklamáni. Paní v kanceláři, která nám prodávala lístky, tvrdila, že to bude velká snídaně, ale je to jen sušenka a čaj. Ještě že jsme už snídali z vlasních zásob. Jeden Thajec vybírá od každého 200 B jako poplatek za vstup do parku.

cesta na vyhlídku na ostrově Wua Ta Lap, Danuška

Ostrovní národní park Ang Thon sestává ze 41 nahuštěného ostrůvku a nachází se 31 km západně od Ko Samui. Naší lodi trvá téměř dvě hodiny, než tu vzdálenost překoná. Kotvíme mezi skalnatými ostrovy ostře trčícími z vody a z blízké pláže připlouvají longtail boaty, aby nás dopravily na břeh. Zde v malém údolí za pláží sídlí ústředí parku.

Máme asi na dvě hodiny rozchod. Zatímco ostatní jdou hned na vyhlídku, my se krátce koupáme na pláži. Ani tady není voda čistá a jdou trochu vlny. Pak jdeme na vyhlídku i my. Cesta vede téměř až na svůj nejvyšší bod lesem. Je dlouhá jen asi 500 metrů, ale prudce stoupá přes kořeny a skály, lemovaná lany nataženými mezi stromy. Ta lana nejsou nutná, spíše určují směr, ale když už tu jsou, tak si pomáháme přidržováním a přitahováním. Danušce není dobře a jde pomaličku. Já to nemohu vydržet a jdu napřed.

na vyhlídce na ostrově Wua Ta Lap, my dva

Těsně před nejvyšším bodem se otvírá krásná vyhlídka na okolní ostrovy. Mezi ostrými kameny stavím stativ, připravuji foťák a čekám na Danušku. Když se objevuje, ještě se skupinkou jiných pomalejších, fotím ji. Cesta vede ještě asi 50 metrů po těch ostrých kamenech až na dřevěnou terasu, na které se znovu fotíme, tentokrát společně.

Výhled je opravdu nádherný. Severním směrem se táhnou až do oparu krásné malé ostrůvky. Škoda, že tuhle vyhlídku nepostavili ještě asi o dalších 50 metrů dále na vrcholu hory, aby bylo vidět na všechny strany. Potkáváme tu několik Čechů, připluli na stejné lodi jako my.

z cesty na vyhlídku pohled na hlavní pláž ostrova Wau Ta Lap

Po chvíli jdeme zpátky dolů. Ještě na skalách pod vyhlídkou míjíme dvojici, kdy kluk pomáhá pokládat nohy na správná místa úplně vystrašené nebo unavené holce. Postupují dolů rychlostí 1 m/min.. Terén tu sice je trochu náročný, ale vůbec ne nebezpečný, což dokazuje to, že se nebojím. O dost níže pak ještě potkáváme pouze rusky mluvící tlustou paní, která se nás neodbytně ptá, jak je to ještě daleko k vrcholu. Odpovídáme jí česky, ale moc si nerozumíme. Je z další lodi, která připlula po nás.

Rád bych navštívil ještě jeskyni, která prý na ostrově je, ale nikde k ní nevedou cedule, v letáčku, co jsme dostali, o ní není zmínka, v informačním centru zrovna nikdo není a Danušce se stejně nechce. Zkouším to chvilku sám podle rady jednoho hlídače parku podél pobřeží, ale brzy to vzdávám. Ve zbytku času se znovu koupáme, po hřebenech vln jezdíme rychle ke břehu.

schody na vyhlídu na ostrově Mae Koh, Danuška

Ve 13:00 nás longtaily vezou zpět k lodi, kde (podle programu) má být oběd během kotvení. Oběd opravdu je, navíc chutný a veliký, ale během plavby. To má tři následky - za prvé, nemáme čas sledovat krásné ostrovy, mezi nimiž proplouváme, za druhé, dělá se nám trochu špatně, neboť loď se v sílícím větru houpá víc a víc, za třetí, na další výstup jdeme s plnými žaludky.

Zakotvujeme u dalšího ostrova a znovu přesedáme do longtail boatů. Tentokrát to nejde tak hladce, neboť hladina se opravdu dost houpá. Nakonec se to daří a všichni se postupně dostáváme na pláž. Ostrov, stejně jako ty ostatní, je opět skalnatý s ostře se zvedajícími skalními stěnami. Z pláže vedou prudce nahoru železné schody. Tentokrát jako jedni z prvních přicházíme po mnoha a mnoha schodech až na vyhlídku - dřevěnou terasu zasazenou mezi ostrými skalami. Je odtud vidět jak zpátky na naši loď a blízké ostrůvky, tak na druhou stranu, do vnitrozemí ostrova, kde je uzavřená vnitřní laguna. Má krásně zelenou barvu. Podmořským tunelem je spojená s mořem, jak píší v průvodci, takže má slanou vodu.

vnitřní laguna z vyhlídky na ostrově Mae Koh, Danuška

Fotíme se a opět velkým množstvím dřevěných a železných schodů scházíme dolů k laguně. Nesmí se v ní koupat, prý je to nebezpečné (skály, proudy a tak). Z dřevěného mola vidíme spousty malých rybiček, které se splavávají, aby zbaštily kousky chleba, co jim házíme do vody. Mezi nimi poklidně proplouvá a chleba ignoruje jedna veliká tužkovka.

Potom se přes skalní hřeben vracíme po schodech zpátky na pláž, kde zkoušíme šnorchlovat, ale ve zkalené vodě není vidět nic. A pak už nás longtaily vezou na naši loď a vyplouváme zpět k ostrovu Ko Samui. Moře je dost neklidné, fouká vítr a naše loď najíždí na vlny, příď se jí zvedá a padá dolů, přičemž rozstřikuje gejzíry vody, užíváme si to přímo na přídi nebo na horní palubě, tam se to kývá nejvíc. Když se tak opírám o zábradlí, připadám si jako mořský vlk za bouře. Ale ke konci plavby už nám to opět hýbá žaludkem. Jedna Češka se s námi baví, povídá nám, jak z Thajska pravidelně vozí velké množství levného oblečení a pak ho u nás prodává v sekáči.

V půl páté jsme zpátky v přístavu. Když vystupujeme, nabízí nám všem onen thajský fotograf talířky s našimi fotografiemi, které vyfotil, když jsme ráno nastupovali. My si to nekupujeme.

ryby ve vnitřní laguně na ostrově Mae Koh po vhození drobků

Rozhodujeme se, jak jet zítra do Bangkoku. Včera nám ta paní, co nám prodala lístky na dnešní výlet, nabízela jízdenku autobusem do Bangkoku za 300 B pro jednoho, přičemž v ceně je i cesta lodí z ostrova a doprava od přístavu Don Sak k autobusu v Surat Thani. Vyjde to jen o něco málo dráž než cesta vlakem, a tak si říkáme, že to zkusíme. Ať už nemusíme shánět žádné spoje a hlídat přestupy. Jdeme znovu do její kanceláře a ptáme se, zda je možno zarezervovat si konkrétní místa. Říká, že ano, i když se netváří přesvědčivě. Vybíráme si místa v horním patře (autobus má být dvoupatrový) vpravo zcela vpředu. Ona kamsi telefonuje a na lístek nám připisuje jakási čísla, která prý znamenají ta dvě místa. Naše předchozí zkušenost se soukromými autobusy nás měla varovat. Stejně tak nás mělo varovat to, jak nám takhle paní slibovala pěknou snídani na lodi a pak jsme měli sušenku. My tato varování ignorujeme. Pojedeme tedy nočním autobusem.

Je asi pět hodin a my jdeme ještě na nákupy. Dlouho procházíme obchůdky, pak dlouho vybíráme a nakonec kupujeme dva ony z boku trojúhelníkové thajské polštáře, které jsme prvně vyzkoušeli tady na ostrově na pláži Northern Chaweng a které nám připadají tak vhodné pro čtení a tolik thajské. Danuška se snaží usmlouvat cenu, ale nejde to (resp. jen asi o tři procenta); opět se ukazuje, že na některých místech a o některém zboží je samozřejmostí smlouvat, jinde to naopak nejde a cena je víceméně daná. Polštáře naštěstí nejsou příliš drahé. Jsou ale veliké a těžké. Odteď budeme vypadat jako vánoční stromečky, až půjdeme se všemi našimi věcmi.

Na tržnici u mola obcházíme stánky a nemohu si nic vybrat. Nakonec donutím Danušku, aby mi něco vybrala, sám si jdu sednout ke slolku a čekám, čím mě překvapí. Vsadila nakonec na jistotu a přináší mi klasickou thajskou polévku, jindy výbornou, tentokrát ale hrozně okořeněnou. Zajídáme to palačinkou s banánem a čokoládou a zapíjíme dvěma banánovými šejky. Usínáme docela pozdě.

výdaje

nákupy, přesun do Bangkoku

Dopoledne využíváme na asi poslední nákupy. Po dlouhém rozhodování nakonec kupuji DVD Terminatora, které mě už pár dní láká. Je jasné, že to je víceméně pirátská kopie. Těším se nejvíce na nepoužité scény. Abych měl jistotu, že DVD obsahuje to, co je na obalu napsáno, nechávám si ho v prodejně pustit. Vypadá to dobře, objeví se menu, v něm je i kolonka "deleted scenes", zkouším pustit kousek filmu, hraje to. Dobrá, beru to. (Později v Čechách se ukázalo, že "deleted scenes" vedou jen na krátký reklamní šot na Terminatora, takže se mi koupě pirátského DVD příliš nevyplatila. Dobře mi tak. Nicméně film tam je celý, dokonce volitelně i s thajskými titulky. :-)

dárečky z Thajska - na posteli v Seaview guesthouse

V našem pokoji rozkládáme všechny dárky pro sebe i ostatní, co vezeme domů, a fotíme je. Pak jdeme znovu ven.

Kousek od našeho ubytování kupuji na ulici mýdlo vyřezávané do tvaru květu, uložené v krabičce. Prodavač je zároveň výrobce a mýdlo vyřezává krátkým nožíkem přímo u svého prodejního stolku. Je to moc hezké, to bude pěkný dárek pro maminku. Na převoz našich polštářů kupujeme ještě dva velké černé igelitové pytle. Během těchto našich pochůzek děláme velký kšeft stánkařce, která na struhadle strouhá velkou kostku ledu, vzniklou tříšť dává do kornoutu a ochucuje to šťávou dle výběru a salkem. Každý si postupně dáváme tři porce, každou na jiném místě - vždy, když tu stánkařku s pojízdným vozíkem potkáme.

Divná majitelka našeho penzionu nás vyhazuje už v 11 hodin, tak si batohy necháváme v "naší" cestovce - u té paní, co nám prodala lístky na včerejší výlet i na autobus do Bangkoku. Ještě chodíme po městě, Danuška v odlehlé tržnici kupuje po dlouhém vybírání dvě batikovaná trička (jedno pro Evču). Chvíli trávíme také v jednom obchodě s bambusovým nábytkem, který se nám velice líbí. V malém bufetu obědváme, pak si vyzvedáme batohy a vyrážíme na dlouhou cestu do Bangkoku.

Ve čtvrt na tři nastupujeme do místního autobusu; po čtvrt hodině vyjíždíme. Autobus nás veze asi 8 km do vedlejšího přístavu Thong Yang, kde přesedáme na trajekt. Unavení plujeme trajektem do přístavu Don Sak (odkud jsme před pár dny vyplouvali plni očekávání na Ko Samui), kde máme přesednout opět na autobus. Jestli jsme čekali, že o nás bude postaráno, když už máme ten sdružený lístek, mýlili jsme se. Po vystoupení z trajektu musíme sami oslovit řidiče nebo asistenta u jednoho z místních autobusů, jestli tohle je ten správný. Ukazumeme mu přitom své lístky. Říká, že ano. Nastupujeme tedy. Autobus nás veze do Surat Thani, kde zastavuje před cestovní kanceláří. Ale co to? Ne před tou správnou! Marně se snažíme přesvědčit řidiče, že nás má zavézt před tu správnou cestovku. My a ještě dva další cestující máme lístky pro jinou společnost.

Jsme prostě někde jinde a na naše naštvané obličeje tu nejsou vůbec zvědaví. Ptáme se tedy pokorně, zda by nám neporadili, kam máme teď jít. Na mapě, co máme v průvodci, se neorientují, ale ukazují nám, kudy. Jdeme tedy podle jejich instrukcí. Asi po kilometru přicházíme k té správné cestovce. Hurá, snad problémy skončily. Odtud by už měl jet autobus přímo do Bangkoku. Omyl!

Uvnitř ukazujeme lístky. Berou nám je. To se mi nelíbí a říkám, že máme rezervovaná místa, což jim ukazuji také na těch lístcích - je tam poznámka perem. Tváří se, jako že nevědí, o co jde, ale opisují ta dvě čísla sedadel na prázdný papírek a ten mi dávají. Hm, tak to už nevypadá dobře.

Čekáme a po chvíli nám říkají, že nás dva vezmou dodávkou na jiné místo, odkud pojedeme. Nasedáme tedy do dodávky a jedeme. Jsme u jakési úplně jiné cestovní kanceláře, v ruce máme už jen papírek s dvěma čísly a čekáme. Je sedm hodin, kdy má náš autobus odjíždět, ale my stále čekáme. Čeká tu naštěstí ještě víc lidí. Se zpožděním nás spolu s ostatními vezou dalšími dodávkami na další místo před ještě jinou cestovku, kde konečně nastupujeme do V.I.P. autobusu. Jednomu Thajci přitom ukazuji svůj lístek s čísly rezervací a říkám mu, že máme rezervovaná tato místa. Nevím, jestli mi rozumí, lístek mi ale bere.

Jdeme k našim místům a samozřejmě tam už kdosi sedí. Říkáme jim, že máme tato místa rezervovaná. Jsou to mladí západní turisté, kluk a holka. Zvláště ten kluk nehodlá své místo uvolnit. Chtějí vidět naše rezervace, ale my už nemáme nic. Hádáme se s nimi, hádáme se i s Thajkou ze společnosti, která provozuje tento autobus, ale je to marné. Ta Thajka říká, že žádné rezervace nejsou možné, načež ten kluk říká, že tedy to své místo v žádném případě neuvolní, v čemž ho ta Thajka podporuje. Po dlouhé hádce odcházím nanejvýš naštvaný s Danuškou o patro níž, kam nás posílají. Vypadá to, že už nebudeme sedět ani vedle sebe, ale jakýsi hodný pán si přesedá a umožňuje nám tak sednout si spolu.

Příjemné je, že přestože sedíme za někým, máme dost místa na nohy. To je první autobus, který jsem kdy zažil, kde má každý dost místa na nohy. Nevím, co znamená zkratka V.I.P., ale autobusy takto označené jsou vhodné i pro dlouhé lidi, jako jsem já.

Vyjíždíme v půl osmé. Pouštějí Ramba II od půlky, potom Ramba I (od začátku). Oba filmy jsou sice v angličtině, ale potichu a s thajskými titulky. Takže Danušce šeptám, co tam asi zrovna říkají, neboť ty filmy dobře znám. Následuje film Lost in space, což už nesledujeme a usínáme. Na první noční zastávce překračuji spící Danušku a trochu se venku procházím a protahuji. Své rivaly o místo nevidím, což je dobře, musel bych se na ně mračit. Pak jedeme dál.

výdaje

Wat Traimit, Muzeum královských lodí, přesun na letiště, odlet z Thajska

Toto je náš poslední den v Thajsku. Pozdě večer poletíme domů.

V autobuse, kterým jedeme do Bangkoku, se nám daří trochu spát. V 5:30 ráno nás autobus nemilosrdně vyklápí do tmy čtvrti Banglamphu, kde jsme bydleli první dny v Thajsku. Známe to tu dobře. Usedáme k řece, kde za rozbřesku snídáme. Přitom vymýšlíme program dne. Po rozednění nasedáme do autobusu č.53 a jedeme k vlakovému nádraží Hualampong. Trochu nás mate, že jedeme jinudy, než jsme zvyklí. Také musíme v jednu chvíli vystoupit (konečná) a přejít do stejnočíselného autobusu stojícího před námi, který vyjíždí na trasu. Jízdenka nám ale platí dál a u vlakového nádraží nás ochotná paní průvodčí upozorňuje, že jsme na místě.

V osvědčeném policejním domku blízko nádraží s nápisem Railway Police Service Center opět necháváme batohy a pytle s polštáři. A můžeme jít volně.

zlatý Buddha ve Wat Traimit

Jsme teď staří zkušeňáci, všechno známe, všechno víme. Vydáváme se do blízkého Wat Traimit podívat se na další významnou sochu Buddhy. Tato socha je ze Sukothajského období, ale přitom nemá nic z přiteplených tvarů, kterými se sochy té doby vyznačují. Obličej téhle se mi velmi líbí a opravdu mi připomíná Keanu Reevese z filmu Malý Buddha. Co však činí tuto sochu vyjímečnou, je materiál. Je to největší socha z ryzího zlata (zlato je i uvnitř, nejen na povrchu), podle váhy zlata se hodnota odhaduje na 14 milionů dolarů. Socha je přes tři metry vysoká a pět a půl tuny těžká. Odlita byla ve třináctém století a převezena do Bangkoku byla ve štukovém obalu. Maskování proti krádeži bylo tak dokonalé, že teprve v roce 1955 při náhodném poškození povrchu během dalšího stěhování bylo pod vrstvou štuku objeveno zlato.

Socha se nám líbí, ale samotný Wat Traimit je nic moc a socha je navíc umístěna jen v malé vedlejší svatyni. Je tu také dost turistů, slyšíme kolem sebe ruštinu. Danuška ani nejde dovnitř a prohlíží si unikát ze dveří, takže se nemusí převlékat do náležitě zakrývajícího oblečení.

Jdeme dál ulicemi a u stánku si dáváme dobrou nudlovou polévku. Danuška pak od paní prodavačky nekompromisně kupuje dvě kovové lžičky, kterými jsme jedli, za 5 bahtů dohromady. Na památku - thajské polévkové lžíce mají totiž charakteristický tvar.

Máme ještě spoustu času, a tak se vydáváme na prohlídku Muzea královských lodí (Royal Barge Museum), které je blízko mostu Phra Pinklao u čtvrti Banglamphu (na druhé straně řeky). Ze silnice se do muzea jde mezi ploty po úzkých chodníčcích a lávkách přes malé vodní strouhy, semtam ukazuje správný směr šipka. Raději se po cestě ptáme, zda jdeme dobře - ano. A po chvíli jsme tam. Za možnost focení se tu připlácí, což neděláme, takže nefotíme. V muzeu je vystaveno několik dlouhých úzkých královských lodí, kderé si díky rekonstrukci zachovaly podobu, jakou měly za Ramy I. Nejdelší z nich jsou dlouhé kolem čtyřiceti metrů a krásně zdobené. Např. jedna z nich má vysokou štíhlou příď, zakončenou mnoha hadími hlavami Nágů. Na videu sledujeme krátký film o výrobě a rekonstrukci lodí, i ukázky ze skutečné královské plavby. Prastaré lodě jsou velmi křehké a dnes vyjíždějí jen při mimořádných příležitostech (naposledy vypluly v roce 1987 při příležitosti 60. narozenin krále).

Vracíme se k řece, cestou si kupujeme šejky, prvně jahodové - chutnají velmi dobře. Je horko, jdu jen v kraťasech bez trička. Některé Thajce pohled na mou vysokou světlou postavu očividně překvapuje. Až Danulka odhalí pravý důvod - oni nejsou chlupatí.

Pomalu brčkem usrkáváme šejky a přecházíme most Phra Pinklao, čímž se dostáváme opět do naší staré známé čtvrti Banglamphu. Pořád máme spoustu času, a tak procházíme známé ulice, rozhlížíme se, kupujeme a jíme ovoce. V antikvariátu si kupuji dvě knížky od Arthura Haileyho - The Final Diagnosis a Overload. Na nejznámější ulici v Banglamphu - na ulici Khao San - potkáváme jakéhosi snad Inda, který nás oslovuje s tím, že nám předpoví budoucnost. Má charismatický zjev a vypadá, že by to opravdu uměl. Přesvědčuje nás o své důvěryhodnosti velmi zajímavě - říká: "How can you trust me? I'll tell you your mother's name..." (tj. "Jak mi můžete věřit? Povím vám jméno vaší matky...") a tak podobně. Já odmítám s tím, že svoji budoucnost znát nechci. Ještě něco říká, jako že mi poví něco jiného, třeba minulost, ale to už odcházíme.

Po několika hodinách strávených takto ve čtvrti Banglamphu nasedáme opět na expresní loď, která je stále nejpříjemnější dopravou po Bangkoku (bohužel ale řeka nevede všude), a jedeme zpátky co nejblíže k nádraží Hualampong, zbytek docházíme pěšky. V policejní stanici si vyzvedáváme batohy. Na nádraží si Danuška kupuje sandále (vyměňujeme kvůli tomu ještě 2 dolary - s tím nám bahty došly přesně), sprchujeme se, chvíli čekáme a potom s velkou časovou rezervou jedeme vlakem na letiště.

A jsme tu. Na letišti Don Muang. Tak teď už nás snad žádný problém nezastaví a odletíme domů. Zvládli jsme to, máme měsíční pobyt v Thajsku za sebou, úžasný pobyt v úžasné zemi, nabitý událostmi a zážitky. Měsíc neporovnatelný s jinými měsíci, prožitými doma, kdy se za tu dobu téměř nic nestane. Doma měsíc uteče jako nic, tady v Thajsku máme pocit, že jsme tu byli mnohem déle. Opravdová chvíle na ohlížení se zpátky nastane ale až doma. Teď nám zbývá pořádně zabalit zavazadla, připravit si doklady a nastoupit do správného letadla.

Čekáme dlouho, protože letadlo letí až někdy o půlnoci. K odbavení jdeme co nejdříve. Thajka, co nám má vydat palubní lístky, se nás ptá, zda bychom byli ochotni letět dřívějším letadlem přes Frankfurt, namísto naším přes Zurich, které bude prý dost plné a oni se mu takto snaží ulehčit. Souhlasíme, dokonce jsme rádi, budeme doma dřív a nebudeme teď muset čekat. Thajka nám vysvětluje, že ve Frankfurtu na nás budou u terminálu, ke kterému přiletíme, čekat jejich zaměstnanci a postarají se o nás. Platíme každý ještě letištní poplatek 500 bahtů (o této taxe jsme věděli už z Čech, upozornili nás na ni při prodeji letenek - nedá se zaplatit předem, musí se platit až na místě při odletu).

A pak už letíme z Thajska na západ, do Evropy.

výdaje

přestup ve Frankfurtu, přílet do Prahy, příjezd domů

Vše jde hladce a po dlouhém letu přistáváme ve Frankfurtu. U východu z terminálu na nás opravdu čeká zaměstnankyně Thajských aerolinií, má naše jména a posílá nás k letu Lufthansy do Čech.

Tam nás ale čeká nemilé překvapení. Nemáme původní letenku (tu nám odtrhla ta Thajka u odbavování ještě v Thajsku) a žádnou jinou jsme nedostali. Rezervace je potvrzená, ale bez letenky nás do letadla nepustí. Od terminálu nás posílají do centrály Lufthansy, kde se dostáváme do křížku s neochotnou zaměstnankyní Lufthansy, kterou bych já, být tam šéfem, vyhodil. Říká, že náš problém není její problém. Nakonec bere do ruky ten telefon a volá do centrály Thajských aerolinek, kde to ale nikdo nebere. Situace vypadá tak, že nikam nepoletíme, když přichází telefax, potvrzující platbu Lufthanse od Thajských aerolinií. Vše je od té chvíle v pořádku, paní nám vydává letenku a my letíme do Čech. Let je tak krátký, že nedostáváme kromě pití žádné jiné občerstvení.

Na letišti čekáme, zda vyjedou všechna naše zavazadla. Hurá, batohy i polštáře jsou tady. Voláme k Daně domů a pak čekáme. Po chvíli přijíždí Pavel - Danin brácha a veze nás domů.
 
 
 
 

schematická mapka Thajska s hlavními místy, která jsme navštívili během druhé cesty

Obsah

Druhý díl cestopisu pojednává o našem druhém měsíčním putování po Thajsku ve dvou, od 20.10.2004 do 16.11.2004.

Ani v tomto díle se nesnažíme napsat průvodce Thajskem. Přesto, stejně jako v díle prvním, uvádíme mnoho praktických informací, ceny ubytování, dopravy, potravin apod..

U každého dne deníku uvádíme znovu všechny výdaje, které jsme měli. Pokud první sloupeček tabulky s výdaji obsahuje "J:" nebo "D:", jedná se o výdaj jen jednoho z nás (např. dárek domů, limonáda, kterou ten druhý neměl), ostatní výdaje jsou společné.

Značka B za cenami znamená samozřejmě opět bahty [báty], thajskou měnu. V době naší druhé cesty byl poměr bahtu ke koruně asi 1:0,66 (čili 10 B = 6,60 Kč). (Výměna probíhala přes dolary, kurzy byly asi 1:27 pro korunu, 1:41 pro baht.) Situace se pro nás Čechy od jara 2002 zlepšila, tenkrát byl poměr bahtu ke koruně asi 1:0,84.

Deník jsme si vedli opět během cesty, některé dny jsem psal já, některé Dana. Finance jsem vedl samozřejmě zase já.

Po naší první cestě do Thajska, která se uskutečnila na jaře 2002, jsme hledali další zemi, která by nás zaujala a kam bychom mohli jet. Leč Thajsko nasadilo laťku příliš vysoko a žádná jiná země na ni nedosáhla. Začali jsme tedy uvažovat o tom, že bychom najednou navštívili Thajsko a okolní země. Pročetli jsme několik cestopisů, díky čemuž se okolní země postupně scvrkly na návštěvu Angkor Watu v Kambodži, a i ten jsme nakonec vynechali. Rozhodli jsme se tedy jet znovu čistě do Thajska, tentokrát na podzim, po období dešťů, ale trochu před sezónou, od půlky října do půlky listopadu.

Pro let jsme vybrali ukrajinskou leteckou společnost Aerosvit, u nich letenky stály i s poplatky 15 tisíc na osobu. Na Thajském velvyslanectví jsme si bez problémů pořídili vízum, koupili jsme pár cestovních šeků, nějaké dolary jsem měl také už doma.

Náhodou zrovna vyšel český Lonely Planet o Thajsku, takže jsme ho koupili, abychom měli co nejčerstvější informace. Zdá se mi zhruba stejně dobrý jako Rough guide, který jsme už měli z minulé cesty. Na některých místech se tyto dva průvodci dobře doplňují. Trochu víc nám přirostl k srdci Rough guide, ale to může být tím, že to byl náš první průvodce Thajskem.

Očkování proti břišnímu tyfu, které jsme podstoupili před první cestou, vydrží na tři roky. To akorát dobře vyšlo, takže jsme se nemuseli nechávat přeočkovat. Stejně tak nám stačilo i původní očkování proti žloutence A a B, to vydrží ještě déle. Antimalarika jsme se rozhodli tentokrát nebrat. Daně z nich bylo tenkrát trochu špatně, navíc v malarických oblastech budeme jen minimálně.

Teď už jsme věděli, že nemá cenu tahat s sebou do Thajska věci, které se dají nejméně stejně dobře a levně koupit tam. Tak jsme třeba i koupi repelentu odložili až do Thajska a kromě tyčinek Twiggy jsme nepřibalili žádné jídlo. Naplánoval jsem si, že i polarizační filtr na objektiv koupím až v Thajsku. Stan jsme nechali doma, vzali jsme si jen malé, asi půlkilogramové spacáky na přikrytí v chladnějších oblastech.

Váhu batohu jsme tedy výrazně snižovali. Jen můj nový objektiv váží asi o půl kila víc než ten starý. Váhal jsem, zda s sebou táhnout stativ. Nakonec jsem ho vzal.

Za zdravotní pojištění mi opět posloužilo mé připojištění ke kartě VISA, Dana měla znovu štědré pojištění od práce.

Narozdíl od minulé cesty jsme si tentokrát vytvořili velice přesný cestovní itinerář. Sestavil jsem tabulku, kde jsem ke každému dni napsal, co budeme dělat, kde a zhruba za kolik budeme spát, na které stránce v průvodci (s sebou jsme vzali jen Lonely Planet) se o tom místě píše, v kolik, za kolik a čím ten který den někam případně pojedeme. Na internetu jsem našel i aktuální jízdní řády thajských vlaků. Takovéto plánování předem nám například zajistilo, že na některých místech nebudeme o víkend, kdy by tam bylo nejvíc turistů. Na druhou stranu jsme už věděli, že do Bangkoku se musíme vrátit tak, abychom mohli před odletem navštívit víkendové tržiště Chatuchak.

let do Thajska, přestup v Kievě

S ukrajinskou společností Aerosvit letíme letadlem Boejing ráno v 9:05 na naši druhou cestu do Thajska. Let s přestupem v Kievě probíhá hladce. Nemile mě překvapuje, že v ukrajinských letech převládají stevardi nad letuškami. Jídla je nemnoho, ale jinak nijak netrpíme, tedy kromě nepohodlí. Když se večer setmí, nedaří se nám usnout ani na chvilku.

V jednu chvíli překvapeně zjišťujeme, že náš týdny připravovaný a pečlivě rozepsaný plán cesty má jednu vadu - do Thajska nepřiletíme ráno 20. října, ale 21. října! Jak jsme to mohli přehlédnout? Měníme tedy itinerář tak, že na ostrovy pojedeme až o dva dny později. Tím získáme i jeden den navíc v Lopburi, kde byl náš původní plán trochu napnutý.

den 1 - čtvrtek 21.10.2004

přílet do Thajska, park Lumpini, večerní procházka do Ratanakosinu

Do Bangkoku přilétáme načas, tj. krátce po 3. hodině ranní. Odbaveni jsme během chvilky, milá Thajka nás zve k přepážce,

skupinka cvičících ráno v parku Lumpini

která je určena jen pro místní, ale zrovna má volno, tak proč by nás nechala čekat? Vše jde hladce. V automatu si měníme $20 na 810 B. Bereme si sandále a trička. Vycházíme z klimatizované budovy a ocitáme se v bangkocké sauně. Horko, vlhko a zvláštní, povědomá vůně. Jsme v Thajsku!

Po chvilce hledání s pomocí jistého Švéda, co přiletěl do Thajska již počtvrté, nacházíme zastávku autobusu č. 29 u hlavní silnice. Autobus přijíždí za pár minut. Loučíme se se Švédem, který míří rovnou do Banglamphu, a už jedeme. Je to obyčejný městský autobus. Mladá průvodčí od nás vybírá 2 x 5,50 B za cestu na Siam Square. Jsou čtyři hodiny ráno a v autobuse jede spousta lidí. Každou chvíli zastavuje a během pár vteřin se opět prudce rozjíždí. Je sotva čas na to, vystoupit a nastoupit. Často se rozjíždí, už když nastupující položí jednu nohu na schody. Žádné zdržování. Takováhle efektivnost by v EU nebyla možná.

Sledujeme na mapě, kudy asi tak jedeme, a daří se nám vystoupit jen jednu zastávku za Siam Square. Pomalu jdeme pěšky do Lumpini parku a ocitáme se v jiném světě. Je půl šesté ráno a park je plný cvičících a sportujících lidí všech věkových kategorií.

další skupinka cvičících ráno v parku Lumpini

Po skupinkách cvičí s kazeťákem zcela bezostyšně thai-chi a mnoho jiných cvičení. Jsou tu běžci. Mladí běží, staří rychle jdou, ještě starší sedí na lavičkách a cvičí alespoň rukama či hlavou. V úžasu a obdivu tu trávíme přes dvě hodiny. Kolem šesté se rozednívá. Povídáme si s jednou starší Thajkou, jejíž muž zatím na lavičce cvičí, o tom, že u nás by lidé takhle necvičili, natož veřejně. Ona říká, že tady je to zvykem, podporovaným vládou, která ví, že sportovně aktivní člověk je zdravější. Pak jdeme dále parkem a sledujeme další a další nejrůzněji zaměřené skupiny, třeba i dva Thajce cvičící sestavu s meči.

V jednu chvíli mě vyvede z míry člověk, asi bezdomovec, který za námi jde už asi deset minut, ať zahneme kam zahneme, ať se zastavíme, kde se zastavíme. Už to nevydržím a rázně mu vysvětluji, ať jde jinam a nesleduje nás. Řekne “OK” a jde pryč. (Byl opilý, usmíval se a vůbec mi přišel dost neškodný - pozn. Dany.)

Na tržišti v parku si kupujeme krájenou papáju a jdeme na skytrain, nadúrovňový vlak, kterým chceme jet k řece a pak lodním expresem do Banglamphu shánět ubytování. Jakýsi Thajec se nás ale ptá, kam jdeme, a pak nám radí autobus 47, který tam jede přímo, dovádí nás i na zastávku.

Milý krejčí pracuje celý den na čerstvém vzduchu.

To je rozhodně dobrá rada a za 20 min a 2 x 4 B jsme v Banglamphu. Procházíme poněkud prázdnou Khao San, stánkaři teprve rozbalují - ovšem, není ještě ani 9 hod.

Ve vedlejší zapadlé uličce nacházíme Ranee´s guest house a za 200 B se ubytováváme v pokoji s větrákem a postelemi. Akorát výhled nic moc, těsně před oknem je vlnitý plech. Na společném záchodě se sprchujeme a pak usínáme asi na 4,5 hod, navzdory tomu, že za vlnitým plechem kdosi cosi hlučně staví.

Po probuzení jdeme ven. Khao San už žije. Dáváme si thajské nudle, kupujeme vodu, repelent, ananas, pijeme šejky. Samozřejmě se to tu od minula trochu změnilo, ale atmosféra zůstala stejná. Užíváme si to. Na paměť mého prvního thajského jídla si na Khao San dávám znovu omeletu s rýží. Vedlejší ulicí pomalu docházíme do Wat Bowonniwet. Tam se s námi dává do řeči jedna Thajka. Divíme se, že psy a kočky tady vidíme žít společně ve zjevném souladu. Říkáme jí, že u nás psi obvykle kočky honí. Ona na to, že v Thajsku také, ale tady v chrámu je mniši vychovali ke vzájemné snášenlivosti. Pěkně si povídáme, až vidíme, že nám zavřeli hlavní viharn. Přijdeme tedy zítra. Máme prý štěstí, běžně chrám nebývá otevřen, ale tento měsíc je 200. výročí jeho založení.

Wat Arun při pohledu přes řeku

Večer sledujeme ve Wat Chana Songkhram, což je chrám přes silnici naproti jižnímu konci Khao San, budhistické recitace mnišek a potom jdeme pěšky k Wat Po, neboť poslední lodní expres nám s přehledem ujel. V parku Sanam Luang se na několika pódiích konají jakási vystoupení různých zpěváků a zpěvaček, kapela zůstává. Chvilku sedíme a posloucháme zvláštní thajskou hudbu. Domnívám se, že slyšíme klasické thajské lidové písně, zpívané známými osobnostmi. Na jiném pódiu pronáší dlouhou a celkem emotivní řeč nejspíš premiér, který je prý velmi bohatý.

Wat Po je zavřený, tentokrát nemáme takové štěstí jako kdysi. Ale od řeky fotíme pěkně osvětlený Wat Arun, jehož noční fotku jsme ještě neměli.

Pěšky jdeme i zpátky. Trochu se v ulicích zamotáváme, ale nakonec přicházíme domů. Já jdu ještě na banana pancake. Po sprše a po krátké meditačce jdeme spát až kolem jedné ráno, časový posun dělá své.

výdaje

divoká noc, přestěhování, Wat Bowonniwet, jízda tuk-tukem, jízda vodním kanálem, nákupní středisko Mahboonkrong

Usnuli jsme až kolem jedné hodiny po půlnoci. Někdy v noci mě najednou budí strašně hlasitá hudba, jako kdyby někdo vedle pustil naplno kazeťák. Čekám asi 10 min, jestli na toho opilce někdo nevlítne, pak vstávám a jdu sám. Hluk jde z vedlejšího pokoje, kde si bílý pár pustil přes bedýnky diskmana. Na mou žádost to zeslabují, ale když jsem pak zpátky v pokoji, vypínají to úplně. To je dobře, jinak bych snad znovu neusnul.

po 2,5 letech zpátky v Green Guest Housu

Navzdory předsevzetí, že vstaneme někdy kolem půl osmé, vstáváme až po desáté. V Ranee's Guest House opožděně snídáme vegetariánskou polévku. S batohy na zádech, těžšími o pár mravenců z pokoje, se odhlašujeme a jdeme se na další noc ubytovat do našeho známého Green Guest Housu, který je sice trochu bokem, ale je o něco levnější, trochu lepší a je tam klid. Volno mají, jsme i na stejném patře jako minule. Od minula se změnil k lepšímu - zvenku je nově omítnutý a natřený (konečně na zeleno), pokoje jsou vymalované, okna jsou nová, plastová.

hlavní čedí v chrámu Wat Bowonniwet

Pak jdeme na prohlídku chrámu Wat Bowonniwet, který nám včera zavřeli. Vstupujeme do malého viharnu, sedáme si a chvíli tu zůstáváme. Moc se mi líbí posvátná, milá a ohleduplná atmosféra. Po chvíli procházíme dveřmi do sousední svatyně s ležícím Buddhou. Pouštějí tu z DVD potichu recitace braní útočiště ve třech klenotech a možná i etická předsevzetí. Sedíme tu chvíli. Je klid, Thajci přicházejí vzdát úctu Buddhovi a pomodlit se. Prohlížíme si pak ještě zbytek chrámového komplexu, např. duté čedí na vyvýšené terase a svatyni s dvěma velkými sochami Buddhy za sebou.

Když jsme vyšli ze svatyně ven, dává se s námi do řeči jakýsi Thajec, kterého podezřívám, že je tuk-tukář, protože nám pořád vnucuje jet někam tuk-tukem, že je to dnes levnější, protože tuk-tukáři mají od vlády zdarma benzín. Namaloval nám do mapy asi tři místa, která určitě musíme navštívit: Stojícího Buddhu, Šťastného Buddhu a krejčovskou dílnu s nejlepším a nejlevnějším hedvábím v Bangkoku. (Co je to za zvyk, čmárat lidem do mapy?)

stojící Buddha ve Wat Indraviharn

Pak odešel. Vydáváme se na ulici, kde na nás dotírá velmi neodbytný tuk-tukář. Já od něj odcházím, o tuk-tucích a jejich řidičích jsme přeci slyšeli dost na to, abychom s nimi nikam nejeli. Dana je ale příliš zdvořilá. Hučí do ní a i já se musím vrátit. Je prý dnes buddhistický svátek. Musíme navštívit Stojícího a Šťastného Buddhu, kteří jsou právě jen dnes přístupní. Vše za 10 B na osobu, dnes je od vlády zdarma benzín.

Dostal nás. Jízda tuk-tukem je zábavná, v otevřeném rachotícím malém vozítku se proplétáme hustým provozem k první zastávce, Stojícímu Buddhovi ve Wat Indraviharn. Stojící Buddha je opravdu velmi vysoký a přibližně také tak ošklivý. Zajímavější je, že v chrámovém komplexu pod ním prodávají babky ptáčky v kleci k vypuštění, s nápisem v angličtině na veliké ceduli, který přeložený zní asi takto: "Daruj svobodu a navždy si tak zajisti štěstí a dobrý osud." Podivná živnost, navíc na půdě buddhistického kláštera.

tuk-tuk, kterým jsme jeli

Šťastný Buddha je zavřený, zrovna se tam modlí mniši. Vidíme jen malou, velmi nezajímavou sošku venku. Znovu nasedáme a po chvilce zastavujeme u výrobny dámských a pánských společenských obleků. Tuk-tukář nám naznačuje, že máme jít dovnitř. Vstupujeme, i když víme, že nic chtít nebudeme. Děláme to pro řidiče, dostane prý za nás kupon na benzín. Ubezpečuje nás, že ho dostane i v případě, že si nic nekoupíme. Tak jo, proč ne? Za levnější jízdné nás povozil po místech, která bychom jinak nenavštívili, a sveze nás pak až do našeho cíle, kterým je Siam Square.

V dílně vysvětlujeme, že nic nechceme a že jsme vešli jen kvůli tomu, že to po nás chtěl náš tuk-tukář. Mladému prodavači to nijak nevadí a ptá se nás, odkud jsme. Zboží nás ale opravdu nezajímá a po chvíli odcházíme. Řidičova nálada se však zásadně zhoršila. Beze slov nás odváží nikoliv na Siam Square, ale k blízké zastávce kanálové dopravy, odkud si tam prý můžeme dojet. Kupon nedostal, nebyli jsme tam prý dostatečně dlouho. Docházím k závěru, že není žádná vládní akce na podporu tuk-tukářů a že byl smluvený s tím člověkem z chrámu Wat Bowonniwet. Přesto jsme na tom vydělali. Jízda tuk-tukem nás bavila, viděli jsme Stojícího Buddhu a opravdu po nás chtěl jen těch deset bahtů od každého. Tuk-tukář odjíždí a my scházíme ke kanálu na zastávku lodního expresu.

lodní expres na vodním kanále

I v této věci na tom vyděláváme. Cesta lodí po kanálu je vzrůšo. Mysleli jsme si, že kanály v Bangkoku jsou už neprůjezdné. O většině je to pravda, tenhle se ale ještě používá. Jedeme velmi rychle a vytváříme obrovské vlny, které se tříští o betonové stěny kanálu. Míjíme se s protijedoucími loděmi. Vidíme navíc, jak se žije podél kanálů. V jednom místě dovádí ve vodě nerušeně skupinka dětí.

Ochotní spolucestující nám říkají, kdy máme vystoupit. Míříme k nákupnímu centru Mahboonkrong. Cestou se stavujeme v zapadlé ulici na nudlové polévce a rýži. Prodavač je moc milý. Vůbec neumí anglicky. Dana mu zkouší thajsky říkat, že nejí maso, a on jí dává jen to, na co si ukáže.

Nákupní centrum Mahboonkrong je živým důkazem jiné životní úrovně v Thajsku. V supermoderně vybaveném obrovském mnohapatrovém komplexu je neuvěřitelné množství obchodů a zboží. Oblečení v nejrůznějších kvalitách a cenách od levného po takové, které je i na naše poměry velice drahé. Celé jedno křídlo plné malých obchůdků či jen prodejních pultů s mobilními telefony. Nákupní středisko připomíná obrovské moderní tržiště a přetéká Thajci, kteří jsou často oblečení podle poslední, leckdy i evropské módy.

moderní Bangkok u nákupního střediska Mahboonkrongu; dole domek duchů

Je tu samozřejmě McDonald, KFC, multikino a thajské restauračky. My kupujeme ve fotopotřebách polarizační filtr na můj nový objektiv, který by mě u nás stál podstatně víc, a pět filmů na diáky. Ceny foťáků jsou tu nižší než u nás a mají i nejnovější modely, které se v EU ještě neprodávají. Venku si pak v McDonaldovi kupuji double cheesburger a jím ho, zatímco Dana fotí dům duchů patřící k tomuto obchodnímu centru.

Pak jdeme do blízkého domu Jima Thompsona, cestovatele, který měl rád thajskou kulturu a dům postavil a vybavil v tradičním thajském stylu. Máme štěstí, přicházíme 5 minut před poslední prohlídkou. Průvodkyně je milá a umí pěkně anglicky, na Thajku má neobvykle dobrou výslovnost. Dům je celkem hezký, vše je ze dřeva, obklopený je pěknou zahradou. Ve většině vnitřních prostor se však nesmí fotit.

Zpět do naší čtvrti se vezeme opět lodním expresem po kanálu. Jezdí teď večer snad v minutových intervalech. Vystupujeme na konečné u Golden Mount, tam, kde jsme předtím nastupovali. Setmělo se. U křižovatky kanálů, kde se lodní expresy otáčejí, si dáváme vařenou kukuřici.

Chceme jít kolem Památníku demokracie do Banglamphu, když se s námi dává do řeči thajský učitel angličtiny.

stylový thajský dům Jima Thompsona

Hovoří asi 15 minut vášnivě o tom, jak je dnes výhodné jet někam tuk-tukem, ale jenom vládním (maluje nám na papír znaky, podle kterých poznáme vládní tuk-tuk). A je prý potřeba se zastavit v dílně na výrobu obleků, ale pouze v jedné, a to na druhé straně města (rozhodně jiné, než jsme byli my). Určitě prý tam musíme jet, protože tam někde budou k vidění také zápasy v thajském boxu zdarma. Vysvětluje nám, jak vláda zkoumala, co zahraniční turisté mají nejraději, a vyzkoumala, že to jsou kvalitní společenské obleky. Proto dává dnes zdarma benzín tuk-tukům, kteří zavezou turisty do jednoho konkrétního podniku na výrobu společenských obleků. Zní to velmi podezřele. Je to výmysl nebo ne? (I kdyby ne, co je to za vládní akci? To smrdí korupcí na sto honů.) Ale tuk-tukář to není, podle mluvy by to opravdu mohl být učitel angličtiny. Mimochodem, o údajném dnešním buddhistickém svátku nic neví.

No, každopádně už na jeho doporučení nedáme a jdeme pěšky domů. U Khao San si dávám kokosový šejk. Po deváté hodině zaléháme, ale je to divná noc. Nemůžeme spát, asi stále časový posun. Někdy po půlnoci jde Dana tajně ven koupit ananas. To, že jde sama, jí umožňuje zastavit se u místa, které jsme viděli už dopoledne, u Thajce, který z tenkých plátků dřeva vyrábí motýly a jiné figurky hmyzu a zvířat. Kupuje od něj motýla, kterého pak celý další pobyt nosí tajně v batohu, aby mi ho dala k Vánocům. (Nemám o tom tušení, takže motýl není zahrnut ve výdajích.) Vrací se zpátky na pokoj a krmí mě ananasem. Pak usínám, ale stejně spíme oba špatně, často se budíme.

výdaje

přesun do Phimai s přestupem v Khoratu, večeře v Bai Teiy

telefonní centrála v informacích na nádraží Hualampong

Po téměř probdělé noci vstáváme čile ve 3/4 na 8, vracíme klíč a jdeme na autobus č. 53. Samozřejmě že čekáme na špatné straně ulice, a když autobus přijel, průvodčí nás posílá na druhou stranu. To už přece známe. Na nádraží Hualampong se jede přes konečnou, kde se musí vystoupit a přejít do prvního autobusu v řadě čekajících. Trasa autobusu nejspíš není stejná v obou směrech. Obyčejný vlak 3. třídy nám jede za půl hodiny, a tak ještě na tržnici poblíž nádraží snídáme.

Vlak je to skutečně ten nejobyčejnější, dokonce ani není místenkový, takže lidé i stojí. Je však čistý a příjemný, jen lavice s opěradly jsou dřevěné, což si uvědomujeme silněji ke konci cesty. Nejprve projíždíme dlouho Bangkokem a blízkým okolím, stejně jako při cestě na sever. Nakonec se ale od severní vlakové tratě odpojujeme a míříme na severovýchod. Cesta probíhá dobře, vlakem procházejí prodavači s jídlem, obdivujeme krásně upravená nádražíčka. Po 5 a 1/2 hod přijíždíme na čas do Nakhon Ratchasima, čili Khoratu.

Uhodnete, k čemu slouží tahle budova? I my na to přijdeme až později během naší cesty.

Khorat je pro nás jen přestupní místo. Cestou na autobus zastavujeme v jednom chrámu, kde právě začíná ceremoniál na připomenutí výročí smrti Ramy V. Skupinka tanečnic v tradičních kostýmech předvádí ukázku klasického thajského tance. Dojídáme velkou porci jídla, které nám připravili ve stánku před chrámem, a docházíme na autobusový terminál č. 1. Za chvilku už jedeme rozvrzaným s malými mezerami mezi sedadly autobusem směrem na Phimai, náš cíl. Vedle nás sedí veselí drobní mužíčkové, připomínají nám Křováky.

Se setměním jsme v cíli. Hned po vystoupení se s námi dává do řeči milá mladá Thajka. S její radou a s pomocí dalších ochotných Thajců nacházíme zastrčený Old Phimai Guest House a dostáváme snad poslední pokoj pro dva, když těsně před námi přichází větší skupinka turistů, kteří si navíc pokoje zamluvili předem. Po sprše na klasickém kombinovaném záchodě jdeme na večeři do restaurace Bai Teiy, kde si Danuška domlouvá vegetariánskou verzi Fried Phimai Noodles, ale nevychází to úplně, jsou v tom sušené krevety.

v restauraci Bai Teiy

Jinak je to výborné. Restaurace je podle průvodce oblíbená a my chápeme proč. Moc pěkné prostředí pod střechou, ale se stranami otevřenými do klidných phimaiských ulic, velké porce, velký výběr, dobré jídlo a milá obsluha.

Khmerské památky nejsou v noci nasvícené. Škoda. Procházíme malým večerním tržištěm a kupujeme si cosi, co vypadá jako vařená japka. O chvíli později se dovídáme od jedné paní kousek vedle u stolu, která nám navíc dává ochutnat kokosovou oplatku, že je to zvláštní odrůda sladkých brambor. V guest housu na terase si namáčíme nasládlé brambory do kokosové omáčky, kterou jsme k nim dostali, a celkem si pochutnáváme. Opravdu to trochu připomíná jakési vláknité brambory. V klidu sedíme a pozorujeme gekony na protější svítící reklamě. Po čase nás začínají hryzat komáři, tak se stahujeme do pokoje.

Je tu trochu chladněji než v Bangkoku, možná vydržíme i bez větráku. Lituju, že jsem se nenaučil víc thajsky, ale už to z Thai Phrasebooku nedoženu. Phimai díky poměrné odlehlosti nepatří k hlavním turistickým cílům a v poměru k tomu tu lidé umějí méně anglicky. Před usnutím doufám, že malý šváb, co lezl po stropě a schoval se do škvíry, nesleze dolů a že tu nemá rodiče či starší kamarády.

výdaje

historický park Prasat Hin Phimai, půjčení kol, banyánový strom

Na dnešek jsme spali jako dudci, přesto se nemůžeme probrat.

Dana se sestrami Nóng a Náng na schodech hlavního prangu

Myjeme si vlasy, pereme trička a po snídani na terase (kukuřice ještě z vlaku) jdeme na khmerské ruiny. Začínáme si prohlížet zrestaurované objekty v areálu Prasat Phimai, když tu nás osloví dvě mladé Thajky. Konverzační domácí úloha z angličiny, rozhorovor s cizincem, začíná. Dozvídáme se, že jsou to sestry Nóng a Náng, 25 a 17 let. Mladší z nich neumí anglicky téměř vůbec a starší jen velmi málo, takže se držíme otázek předepsaných ze školy, což začíná být po čase dost omezující. Jsou ale milé a je to celkem zábava. Po asi hodině se s nimi loučíme a jdeme si užívat ruin a fotit a fotit a f…

Historický park Prasat Hin Phimai patří ke dvěma nejkrásnějším khmerským památkám v Thajsku. Stavby pocházejí z doby rozkvětu Khmerské říše, což bylo někdy v 11. a 12. století našeho letopočtu. Pro khmerské chrámy jsou typické obdélníkové stavby, pravoúhlá orientace vchodů, klasovité špičky prangů a bohatá výzdoba. Chrám tady v Phimai není výjimkou. Nádvoří kolem skutečně nádherného centrálního prangu je ohraničeno obdélníkovou zdí se čtyřmi vznosnými branami, každou v jedné straně, které jsou samy velmi zajímavé

jedna z bran do vnitřního nádvoří; v pozadí věž hlavního prangu

stavby. Podobně je ohraničeno i vnější prostranství chrámu, i v jeho stěnách jsou čtyři rozsáhlé stavby, čtyři ještě větší brány.

V šedesátých a osmdesátých letech 20. století byl chrám od základu rekonstruován. Zbytky ruin byly tehdy rozebrány, chybějící kameny nalezeny mezi sutí na zemi a chrám byl vystavěn znovu do dnešní uchvacující podoby. Procházíme areálem a musíme obdivovat obrovskou mravenčí práci, kterou restaurátoři podstoupili. Když jsme úplně namlsaní, stavujeme se ještě u vchodu v malé informační prodejně a fotíme si obrázky z počátku rekonstrukce památky.

Oběd si vychutnáváme v naší oblíbené restauračce Bai Teiy, kde nudle (tentokrát už bez krevet) s tofu, zeleninou a vejci chutnají báječně. K obědu ochutnáváme thajské lahvové pivo Singha. Má 6 % a je celkem dobré. Dana je pak trochu opilá, měla půlku z asi 0,65l lahve.

Porost v pozadí je tvořen jediným banyánovým stromem.

Sluníčko především Danu u ruin docela připeklo, takže se pro zbytek dne vybavujeme dlouhými rukávy. V naší restauračce si půjčujeme kola a jedeme se podívat na největší a nejstarší banyánový strom v Thajsku, který roste na okraji města. Banyán je strom, jehož některé větve se po určité době ohýbají až k zemi, kde zakořeňují a vytvářejí další stromy. Spojení s rodičem ale zůstává. Takto tady roste na ploše přibližně 2000 m², je tvořen mnoha kmeny a jedním hlavním kmenem - tátou, zahalen spletitou jednolitou korunou. Namátkou kontrolujeme, zda jsou jednotlivé stromy propojené nějakou větví - v pořádku.

Místo je to kouzelné. Je tu i vodní nádrž s mnoha rozkvetlými keři a krásnými altány. Thajci si tu dělají pikniky a lenoší, skupinka mladých pěkně zpívá za doprovodu rozladěné kytary. Vzduch je moc příjemný. Lidé nás tu zdraví, usmívají se na nás, dokonce si nás fotí s celou rodinkou.

Přítmí banyánového stromu nabízí tajemnou atmosféru.

Evidentě tu nejsou na bělochy tak zvyklí, takže nás úsměvy a pozdravy doprovázejí vždy až ke guest housu.

Vracíme kola a jdeme na tržiště. Dnes je tu mnohem víc prodávajících, zaparkovaných motorek a lidí vůbec. Nepřestává nás udivovat pestrá nabídka různých pochutin. Kupujeme si ale jen trs malých banánů a lepivou řýži (sticky rice). Dá se tu koupit spousta druhů ryb, připravených na mnoho způsobů nebo živých, vidíme tu prodávat i žáby stažené z kůže. Také je tu k vidění u nás běžně prodávaná zelenina, včetně malých nevyrostlých květáků, okurek, ředkví a petržele.

Den zakončujeme v naší restauračce, která nás opět nezklamala. Pochutnali jsme si. Běží tu televize, a tak vidíme vybělené Thajky v reklamách na celosvětově rozšířenou kosmetiku.

Jdeme se připravovat na další přesun. Máme celkem slušnou intenzitu focení - dva filmy za čtyři dny.

výdaje

přesun do národního parku Khao Yai, ubytování v parku, vodopád Klong Kaew

Ráno vstáváme kolem půl osmé a odcházíme z Old Phimai Guest Housu. Naším dnešním cílem je přesun do národního parku Khao Yai. Pár minut po příchodu na zastávku přijíždí klimatizovaný autobus, který nás veze do Nakhon Ratchasima (Khoratu). V pohodlném autobusu je i dost místa na kolena. Brzy po vyjetí ale pouští do kvalitních reproduktorů hudbu a hrají až do cíle.

ústřední budova návštěvnického centra parku Khao Yai

V Khoratu jsme za hodinu a půl. Toto město je pro nás opět jen přestupní zastávkou. Vystupujeme a hned se nás chopí Thajci, kam že jedeme. Říkáme, že do Pak Chongu. Nato nás poloklusem ženou k jakémusi obyčejnému autobusu, nejspíš má téměř před odjezdem. Platíme venku rychle jízdenky a nastupujeme. Čekáme, že každou chvíli vyrazíme, ani na záchod nejdeme. Čekáme tak asi 20 minut. Pak řidič startuje motor, hurá, už pojedeme. Čekáme ale ještě dalších 25 minut, než se konečně rozjíždíme.

V Pak Chongu jsme za dalších asi 1,5 hodiny, není ještě ani poledne. Dosud se cesta daří velmi dobře. Mapu Pak Chongu nemáme, v průvodci není a na internetu se mi ji před cestou nepodařilo najít. Zkoušíme se ptát, ale málokdo tu umí anglicky. Přesto podle kusých a nejasných rad nacházíme u hlavní čtyřproudé silnice procházející městem obchod 7-eleven, odkud podle průvodce odjíždějí dodávky do parku. To je důležitý orientační bod. Poblíž pak jíme a majitel restaurace nám maluje, kudy k vlakovému nádraží. Je to blízko.

Na nádraží umějí také jen pár slov a v průvodci doporučovaná restaurace s informacemi je zavřená. Nicméně se nám ze dvou zdrojů potvrzuje, že do Lopburi jezdí autobusy každou půlhodinu, což je informace, která se nám bude hodit za pár dní, až se vrátíme z parku a budeme tudy do Lopburi cestovat. Třetí zdroj, místo, kde kupujeme vodu, nám domalovává do mapky místo, kde je autobusové nádraží. Vzniká tak unikátní náčrtek, který hodlám vystavit na internetu pro všechny další cestovatele, kteří budou hledat mapku Pak Chongu.

visutý most nad vodopádem Klong Kaew za ústřední budovou centra

Musíme se už konečně rozhodnout, jak do parku pojedeme. Buď hromadnou dopravou, to ale znamená po velkém parku stopovat, nebo půjčenou motorkou, což zase znamená nějak vyřešit batohy. Nakonec se motorky zříkáme, zkusíme v parku štěstí se stopem, v průvodci ujišťují, že je to bez problémů.

Na velké tržnici nikde neprodávají lepivou rýži, a tak jdeme k 7-eleven a za 15 min už jedeme dodávkou k parku. Platíme vstupné, na ISIC mám dokonce 50% slevu, a hned za branou nám zastavují mladí Thajci s pick-upem. Nasedáme na korbu a jedeme. O kus dál přistupuje ještě mladý strážce parku se zbraní a klukem. Jedeme zatáčkami, džunglí do kopce. Najednou sedí u silnice opice. O kus dál další čtyři - makakové.

Čtrnáct kilometrů od vstupní brány parku jsme ujeli krásnou krajinou za chvilku. Vystupujeme u návštěvnického centra a rozhlížíme se, co dál. Najednou přichází velká něco jako srnka s mládětem, chvíli se procházejí a zase odcházejí. Ani nepočkají, až si Dana vybere nejlepší záběr. Pravda, hledala ho asi pět minut. Nechce se mi věřit, že to za celou tu dobu ani jednou nezmáčkla. Pak vstupujeme do vkusné ústřední budovy návštěvnického centra.

Docela drahou mapku parku s přiloženou knihou o místních savcích odmítáme a v ubytovacím centru v budově vedle si zařizujeme nejlevnější možné ubytování - ve společné ložnici. Popisují nám, jak se tam dostaneme. Domlouváme se, že v šest hodin nám přinesou podložky na spaní a deky, máme čekat. Jdeme podle popisu po cestě na okraji divočiny, míjíme pěkné chaty a scházíme na malý palouk, uzavřený ze dvou stran dlouhými přízemními ubytovnami.

ubytování ve společné ložnici - píšu deník

Každá sestává asi z pěti velkých místností, vždy údajně pro 35 lidí, ale to by museli být opravdu hodně namačkaní. V jedné takové místnosti vidíme jiný bílý pár, pověsili si vevnitř moskytiéru a místnost si zamkli visacím zámkem. Jinak tu nikde nikdo není. Není ani sezóna, ani víkend, takže máme štěstí. Ze zbylých místností vybíráme tu s nejméně potrhanými síťkami v oknech. Podlaha je z prken, celá budova je dřevěná. Nábytek tu není žádný.

Rozkládáme si věci, ale nemáme zámek, abychom si místnost zamkli. Nevadí, snad nám tu nikdo nic nevezme. Jdeme zpátky k návštěvnickému centru, kde na druhé straně silnice ve stravovacím centru, kde je v provozu několik pevných stánků, jíme a kupujeme do zásoby lepivou rýži, vařené kukuřice a vodu. Od jedné Thajky, která sem chodí prodávat, tu kupujeme velmi pěknou a levnou mapku parku, vytisklou na papír A3 černobíle a domalovanou pastelkami. Na zadní straně jsou dokonce popisky jednotlivých číslovaných tras.

Vše si odnášíme do našeho bydlení. Do šesti hodin máme ještě čas, a tak jdeme na průzkum blízkého vodopádu Klong Kaew. Vodopád je maličký, ale dlouhý visutý most kus nad ním je super. Jdeme ještě kousek pěkně upravenou naučnou stezkou dál, je to bájo divočina, spousta liján. U malé tůňky čteme dvojjazyčný popisek, jak v ní vznikají usazeniny a mění se terén. U velikého stromu se zvláštními závojnatými kořeny se dovídáme, že jde o parazyta, který šlahouny obroste původní strom, ty postupně sílí a nakonec vytvoří nový venkovní kmen, čímž ten vnitřní zahubí.

Naučná stezka pokračuje dál. My se včas vracíme k naší chajdě, ale v šest hodin nikdo nepřichází. Ani v půl sedmé nám nikdo nic nenese a ani později. Pod sebe si tedy na noc naskládáváme všechno naše oblečení a jdeme se umýt do krásných nových umýváren, které stojí vedle protější ubytovny. Na travnatý plac mezi oběma ubytovnami přijíždí skupina Thajců, staví stany a chystají se k večernímu pikniku. Za zvuku thajštiny mísící se se zvuky divočiny píšu deník a pak jdeme spát.

výdaje

divočinou k vodopádu Haew Suwat, stopem zpátky

prales v thajském stylu; typický "cizopasný strom"

Šli jsme brzy spát, leč rozhovor Thajců se postupně změnil ve zpěv až nakonec ve sborový řev. Nebyli o nic horší než opilci u nás, ale to nic nemění na tom, že jsem 3 nebo 4 hodiny nemohl usnout. Naštěstí nepařili až do rána.

Ráno si balíme věci na denní tůru a jdeme se najíst do místních stánků s jídlem. Otvírají už v 7 hodin, což se nám hodí, chceme vyjít brzy, abychom viděli více zvířat a méně lidí. Poučeni z parku Khao Sok, kam jsem šel v sandálech a chytil pijavici, si na nohy bereme nejpevnější obuv, co s sebou máme a kterou právě pro tenhle účel s sebou taháme, totiž tenisky. K tomu si oblékáme dlouhé kalhoty a oboje stříkáme repelentem. Přes hlavu si navlékám tričko s dlouhým rukávem a před 3/4 na 8 se vydáváme na cestu. Začínáme opět za mostem nad vodou, kde už jsme to prozkoumávali včera, chvíli znovu jdeme po krátkém zpevněném naučném okruhu, na mapě značeném číslem 14, a po chvíli stoupání odbočujeme doprava na lesní stezku, která má na mapě číslo 1 a povede nás asi 9 km pralesem. Krásná divočina je plná zvuků, tak se při povídání podvědomě ztišujeme, abychom nic nevyplašili. Nejvíc jsou slyšet opice. Domníváme se, že giboni, ten vysoký protáhlý zvuk známe už z minula z parku Khao Sok. Všude bzučí různě hlasitý hmyz a občas lesem zazní exotický ptačí výkřik. Chvílemi kolem nás prolétnou celkem velcí černo-bílí a černo-modří motýli. V dálce dokonce vidíme vysoko ve větvích houpat se velkou opici. Ze slonů, kteří v parku divoce žijí, ale potkáváme jen trus na stezkách.

Přicházíme k vodopádu Haew Suwat.

Nejpůsobivější z rostlin jsou asi ty opravdu velmi vysoké stromy se zvláštními závojnatými kořeny, pak všudypřítomné, různě propletené lijány, bambusy a palmy. Občas míjíme pokaždé jinak velké opuštěné termitiště.

Většinu času jdu první. Zdá se, že tudy dnes ještě nikdo nešel. Když už si poněkolikáté sundavám z obličeje pavučinu, nacházím si delší proutek a mávám s ním před sebou. Cestu máme zpestřenou nejen prolézáním liján, ale i přelézáním stromů padlých a ponechaných na cestě. Je to pěkná divočina. Značení červenou barvou je nedávno obnovené, takže se nám dobře daří sledovat správnou stezku. Nebýt značení, dalo by se na mnoha místech odbočit po pěšinách vyšlapaných kdoví kým.

přístupné skály nad vodopádem Haew Suwat

Přes to všechno, stejně jako v parku Khao Sok, ani tady v Khao Yai není prales takový, jak si tropický prales představuju. Představuju si vegetaci tak hustou, že sluníčko na zem téměř nezasvítí, vlhko a přítmí, mimo prosekanou cestu neprostupná změť rostlin, zvuky okolí hodně hlasité, záhadné a nepřetržité. Nic takového tu není. Prales v Khao Yai je světlý jako lesy u nás, sucho, vidět bývá daleko do všech stran i do korun vzdálených stromů. Je to tu pěkné a divoké, ale prales ve slova smyslu, jak ho chápu já, to není.

Po asi třech hodinách přicházíme k vodopádu Haew Suwat. Scházíme po schodech a přes velké balvany se dostáváme k tůni, do které tenhle pěkný vodopád padá ve třech proudech. Je v něm teď výrazně víc vody než ve filmu Pláž, který ho proslavil. Schovaní před thajskou rodinou, která tu u vody odpočívá pod stromem, se převlékáme do plavek a jdeme do vody. Chvíli plaveme jen tak a pak si bereme nafukovací pneumatiky, které jsou tu jen tak k dispozici, Dana menší, já tu větší. Nacházíme dokonce i připravené plovací vesty, ale ty si nebereme. Na pneumatikách zaplouváme za vodopád. Dá to práci, nenechat se proudem vody od nejsilnější části vodopádu zahnat pod vedlejší rameno.

divočejší místo na trase č. 3

Fotíme tu prvně s polarizačním filtrem, který jsem koupil v Bangkoku. Thajští kluci si pak po nás berou kruhy a sjíždějí na nich malé peřejky, které z tůně odvádějí vodu.

Jíme, schneme a pak jdeme po trase č. 3 kolem nijak zvláštního vodopádu Pha Kluai Mai. Je to tu také hezké, i když méně divoké, trasa je mnohem kratší, blízko silnice, víc používaná a také upravenější. V jednom místě Danuška statečně přechází přes kládu nad dvoumetrovou propastí. Ze stezky vycházíme u pěkného kempu Pha Kluai Mai a jdeme dál už po silnici. Míříme zpátky k návštěvnickému centru.

A na silnici konečně potkáváme opice - tři makaky, dva velké a jednoho menšího. Dana jim dává bonbón, který jsme našli, i když se podle cedulí nemá zvěř krmit. Bonbón ale ležel u cesty, tak by ho opice nejspíš samy také našly, a takhle jsme z toho aspoň měli zábavu. Dana bonbón rozlámala na menší kousky a dává je jednotlivým opicím. Ta největší už budí docela respekt, ani neudržím pevně foťák v ruce a snímek vychází rozmazaný. Po 3 km silnice přicházíme do kempu Lumtakong, který procházíme tam a zpět. Ne proto, abychom si ho prohlédli a zjistili, že je také pěkný, ale proto, že tudy měla vést zkratka. Mapka ale lhala. Kupuju si alespoň plněné šátečky a vracíme se na silnici před kempem.

Konečně opice!

Skoro ani nemusíme stopovat a už nás někdo veze na křižovatku s hlavní cestou parku. Jdeme kousek pěšky a zase nám někdo sám od sebe zastavuje a veze nás asi 3 km k návštěvnickému centru, kde bydlíme.

V kanceláři ubytování si stěžujeme, že včera v 6 hodin nikdo s přikrývkami nepřišel. Moc se omlouvají, dnes už určitě někdo přijde. Kupuju si polévku a pak na deset minut odpočívám s hlavou na stole. To mě staví na nohy. Jdeme pomalu k naší ubytovně, blíží se šestá hodina. Tentokrát to vychází. Od paní, která před ubytovnami uklízí a neumí kromě pár čísel anglicky, si konečně pronajímáme károšky a deky, zdarma nám přidává peřinu. Moc se hodilo, že umím thajsky říct "tady" (ที่นี่, čteno [tý ný], oboje klesajícím tónem), díky tomu jsme se dohodli, že platit máme jí, teď a tady.

Thajci se stany zmizeli, hurá, snad se dnes vyspím. Jdeme ještě na večeři a na nákupy na zítřek a pak po sprše jdeme spát. Zdá se, že tady dole v areálu společných ubytoven jsme úplně sami. Světla venku nikdo nezapnul, takže celé prostranství osvětluje jen měsíc. Přízračným přítmím se linou zvuky divočiny.

výdaje

cesta na vyhlídkovou věž Nong Pak Chi, vodopád Haew Narok

strom se závojnatými kořeny na trase č. 5

Vstáváme velmi brzy, teprve se rozednívá. Jídlem jsme vybaveni z předešlého dne, takže nečekáme na otvírací dobu stánkařů a vyrážíme na cestu už v 6:20. Takhle brzy proto, abychom zvýšili šanci vidět něco víc z divoké zvěře, která tu kolem žije, včera jsme moc zvířat neviděli. Ale nepomáhá to, nikoho nepotkáváme, ani ze zvířat, ani z lidí, zato si užíváme příjemný ranní chládek a zvuky probouzejícího se pralesa.

V jednom místě naší cesty, na mapě označené číslem 5, je stezka neprůchodná díky padlým ostnatým bambusům. Naštěstí se to místo dá obejít překročením podmáčeného bahnitého pásu. Bez problémů ho přecházím a Daně, která váhá, říkám, ať se nebojí a prostě jde. Dana jde a noha jí do bahna zapadá až po kotníky. Zakleje, když si uvědomí, že jsou to jediné boty, které bude potřebovat ještě do dalšího parku a na cestu domů. Toaleťákem to trochu čistí a jde se dál.

Cesta je pěkná, fotíme a dlouho obdivujeme obrovský strom s velikými závojnatými kořeny. Postupně stoupáme na slunnější hřeben a pak zase klesáme. Po desáté hodině překračujeme na nádherném místě po dlouhé silné kládě širokou říčku a za chvilku už vycházíme do stepi,

pozorovací věž Nong Pak Chi

kde u jezírka stojí dřevěná pozorovací věž Nong Pak Chi, vyskoká asi 12 m. Po dřevěných schodech vylézáme nahoru a z oken pozorujeme okolí. Na protějším břehu jezera jsou dvě místa, kam sloni chodívají lízat minerály. Rozlehlé stepi zakončuje les, sahající až k jednomu okraji jezera. Díváme se a díváme z okna pozorovatelny, ale nikde nikdo. Ani živáčka.

Po chvíli přichází na věž smíšený pár, běloch s Thajkou, i on mluví dobře thajsky. S námi ovšem anglicky. Zda jsme tu spali, ptá se. Prý šance k vidění zvířat je spíš brzy ráno nebo k večeru. Pak zase odcházejí. Ležíme chvíli na posekané louce u vyhlídkové veže a pak jdeme polní cestou k silnici.

Do návštěvnického centra jsou to asi 2 km, ale nevíme to přesně a na posledních 500 m si stopujeme auto.

vodopád Haew Narok

Je krátce po jedenácté. Chceme ještě dostopovat k vodopádu Haew Narok, který je skoro 30 km daleko, ale zato největší v parku. Zdá se, že není nic snažšího, než stopovat v Khao Yai, ač je v tomto směru provoz minimální. Na dvě auta dojíždíme ještě před dvanáctou na parkoviště u vodopádu. Tam obědváme a odpočíváme vleže na lavičkách. Dana i usíná. Jsme zmožení, ale odpočinek nám dodává sil.

K vodopádu je to asi 1 km po upravené betonové cestě, v závěru se dlouho klesá po dřevěných schodech na terasu, která je přesto vysoko nad hladinou. Z nějakého bezpečnostního důvodu se v jezeru pod vodopádem nesmí koupat, škoda. Přišlo sem i dost Thajců, vodopád je opravdu vysoký a pěkný. Fotíme ho, s Danou a se mnou se fotí přítomní Thajci (na mobily).

Pomaličku jdeme zpátky. V obchodě u parkoviště si nakonec nic nekupujeme a vycházíme na silnici, chystajíce se stopovat. Po 100 m na nás troubí pick-up a zastavuje. Má už tři Thajce na korbě, ti nám uvolňují nejlepší místa, kde se dá dobře sedět. Lezeme nahoru, omylem jim šlapu do mísy s jídlem, a už frčíme. Je to rychlost! Vítr nám vane ve vlasech. V jednu chvíli zpomalujeme. Proč? Tentokrát ne retardér, kterých je v parku spousta, ale opice!

Řidiči v parku stopařům ochotně zastavují.

Asi 30 makaků v úseku asi 200 m u silnice, staří, mladí, matky s mláďaty. Než nás napadne fotit, už uháníme dál. Od odbočky k vodopádu Haew Suwat si dokonce zajíždějí, aby nás dovezli do našeho cíle. Jsou moc hodní. Dana vystupuje první a já se trochu loudám, aby mě mohla spolu s ostatními vyfotit ještě na korbě.

Jsme znovu v návštěvnickém centru. Po polévce platíme ubytování, nakupujeme pár suvenýrů a na rozloučenou s divočinou obcházíme známé půlhodinové kolečko lesem, kde na stromě fotíme obrovského brouka. Pak se v centru díváme na obrazový reklamní film o Khao Yai (asi 10 min), který nám na požádání promítá jeden zaměstnanec parku. Neřekl žádnou částku, kterou by za to chtěl, tak mu dáváme 40 bahtů. Tváří se zvláštně, nevím, jestli vůbec nechtěl peníze nebo chtěl víc.

Pomalu se bude stmívat. Kupujeme vodu a jdeme do našeho příbytku. Z jedné chaty po cestě nás obzvlášť srdečně zdraví jacísi Thajci a zvou nás na pivo. Podle pick-upu s červenou bednou poznáváme ty, co nás vezli, ale pozvání odmítáme.

Po sprše a po setmění jdeme ještě na večeři, odvažuji se do párků s rýží, párky jsou studené, ale dají se docela jíst. A pak jdeme pomalu spát. Je úplněk, v areálu společných ubytoven jsme zase úplně sami. Vysvětluji Daně jakto, že když je úplněk, je sluníčko naproti měsíci. Od potoka kvákají žáby.

výdaje

přesun do Lopburi, oslava našeho výročí

Ještě pozdě v noci se probouzíme a jdeme ven, podívat se na měsíc v nadhlavníku a na záchod. Ráno se budíme celkem brzy a pomalu se připavujeme k odchodu. Dnes se přesouváme do Lopburi.

Tohle zvíře se procházelo návštěvnickým centrem včera.

Liduprázdným kempem prochází malý jelínek. Nepříjemná chvíle přichází v momentě, kdy chci, aby Dana vzala litrovou flašku s vodou navíc. Dana o tom píše: "Při pomyšlení, že už takhle se tahám navíc s těžkým foťákem a co na to moje pochroumaná lopatka, chvíli prudím, ale stejně ji pak nesu." Já si o tom zase myslel, že když bereme tři flašky s vodou navíc, tak já vezmu dvě a Dana jednu. Je to těžká chvilka, ale překonáváme to a za chvíli je zase všechno v pořádku.

Při odchodu vidíme opice, jak se houpou vysoko v korunách stromů za kempem. Prima rozloučení s parkem. Procházíme návštěvnickým centrem a vydáváme se pěšky na silnici, vedoucí ven z parku, samozřejmě s úmyslem stopovat. Chvíli šlapeme a doufáme, že takhle brzy ráno tímhle směrem něco pojede, když v tom je shora slyšet šustění křídel, evidentně velkých. Podíváme se nahoru a vidíme, jak jeden krásný žluto-černý zoborožec dosedá vedle druhého, už sedícího v koruně stromu. Jsou úžasní, jako na obrázku. V tu chvíli nám staví pick-up a veze nás k bráně parku. Tam si ani nestačíme sednout na lavičku a už přijíždí dodávka songthaew, veřejná doprava do Pak Chongu.

V Pak Chongu vystupujeme před obchodem 7-eleven. Na cestě k autobusovému nádraží nás poznává prodejce, který nám před dvěma dny radil cestu. I my ho poznáváme, zdravíme se, přeje nám "good luck", hodně štěstí. Asi 10 minut čekáme na autobus do Lopburi a už jedeme. Daně je slabo a zima, takže usíná. Po odpočinku se cítí lépe.

Asi po dvou hodinách vystupujeme v Lopburi.

prodejna obuvi Baťa v Lopburi

Vybaven mapkou v průvodci si pletu dva podobné kruhové objezdy a k výstupu velím příliš brzy. Nevadí, na zastávku právě přijíždí místní autobus, který nás bere do centra starého města. Tady už se nepletu a mapka nás neomylně přivádí k předem vybranému Asia hotelu. Pokoj je velký, čistý, s vlastní koupelnou.

Jsme v cíli. Cesta z parku proběhla nad očekávání hladce, máme spoustu času k dobru. Lopburi je u cestovatelů známé především tím, že v části města žijí volně v ulicích opice. My jsme je zahlédli minule na nádraží, když jsme Lopburi projížděli vlakem. Dnes jsme zatím žádnou neviděli.

I po osvěžující sprše je Daně pořád ještě slabo, takže odpočívá v posteli. Já potřebuju udělat jisté tajné nákupy, takže říkám, že jdu vyměnit dolary, což je také pravda.

Vycházím ven. Je to zvláštní pocit, jít ulicemi thajského města sám. Ničeho se ale neobávám. Procházím kolem maličkaté khmerské ruiny Prang Khaek, míjím prodejnu obuvi Baťa a po chvíli vstupuju do banky, kde z automatu dostávám pořadové číslo a za pár minut už jsem na řadě a u milé paní měním dolary na bahty.

Venku procházím rozsáhlé tržiště, které se táhne ulicemi, a nakupuju pár věcí jako překvapení pro Danu. Do hotelu se vracím až za hodinu. V krabičce nesu malá smažená vajíčka s kokosem, kukuřicí a něčím zeleným. Jsou v celku, jako jednohubky a jsou vynikající.

část rozsáhlého tržiště v Lopburi

I Daně moc chutnají. A to není všechno. Přípravy maskuju, jako že se sprchuju. Rozsvěcím 5 svíček a kolem krku dávám Daně kytičky, které se tu navlékají, prodávají a pak třeba obětují v chrámech či na jiných posvátných místech.

Dana o tom zase píše: "To je šok! Pod návalem zážitků jsem na to úplně zapomněla. Je 28.10. a to je datum našeho výročí."

Ano. Takže to páté slavíme v Lopburi! Je to ale také datum taťuldových narozenin, a tak vyrážíme hledat internet. Je tu opravdu levný, 20 B za 1 a 1/2 hodiny. Je tu plno pařanů nejnovějších her, ale jeden volný počítač se pro nás najde. Posíláme zprávy snad úplně všem. Ještě předtím si kupujeme jídlo na místním trhu, který jsem při první procházce objevil. K mému kuřeti s rýží a Danině údajně vynikajícímu zeleninovému salátu ze zelené papáji s oříšky si dáváme spolu další porci kokosových vajíček jako zákusek. Paní, která v malém pojízdném vozíku připravuje Danin salát, je moc milá a vypadá to, že rozumí i téměř jediným třem thajským slovům, která Dana umí, tj. คิฉันกินเจ (čteno [dý čan kin džé], první slabika nízkým tónem, druhá klesajícím, zbylé dvě středním), což znamená něco jako "Jsem vegetariánka". Pro jistotu si kupuje ještě jednu porci na další den, po zkušenostech z Khao Yai (kde se vegetariánské jídlo v omezené nabídce stánků shánělo špatně), ale noční tržiště ukazuje, že dobrůtek tu bude spousta a že hlady strádat nebudeme.

Příjemně odpočinkové odpoledne je za námi. Zítřek máme v plánu prožít v tom samém duchu.

výdaje

Wat Phra Si Ratana Mahathat, Naraiův palác, opice v Phra Phrang Sam Yod

Wat Phra Si Ratana Mahathat v Lopburi

Brzy po rozednění dává Danuška meditačku a cvičí, zatímco já ještě na chvíli usínám. Dana má k snídani od včerejška zeleninový salát s oříšky. Vyhání z něj mravence. Mravenci jsou vůbec problémem tohoto jinak (na tu cenu) velmi dobrého hotelu. Já snídám polévku v malé restauračce u tržiště.

Potom začínáme prohlídku lopburských historických památek. Jakousi zadní, náhodou otevřenou branou vcházíme do areálu chrámu Wat Phra si Ratana Mahathat, pěkné khmerské památky. Mezi tradičními budovami tu ovšem jako pěst na oko stojí několik evropských budov - pozůstatek vlivu francouzských misionářů z doby krále Naraie. Naštěstí už se pomalu rozpadají. Trávíme tu asi dvě hodiny. Než vyjdeme hlavní branou, platíme dodatečně vstupné.

Je čas na oběd. Dlouho obcházíme různá tržiště, nakonec jíme ve velké hale uprostřed ulic s trhy. Sedíme blízko kanálků pro odvádění vody, napadá nás, že tady musí být krysí ráj. Žádnou ale nevidíme.

Nedaří se nám sehnat pohledy, Dana by chtěla s opicemi. Pohledy jako by se v Lopburi vůbec neprodávaly, natož ještě s opicemi. Pak se Dana v hotelu sprchuje a jdeme do královského paláce krále Naraie. Tady jsou zajímavé především exponáty muzea. Trochu se mi připekla ramena (mám tričko bez rukávů), a tak se v hotelu převlékám.

brána do paláce krále Naraie

Hledáme pak Wat Sao Tong Thong. Vchází se do něj ze špinavé uličky Rue de France. Wat není nic moc a socha v něm je příliš veliká na ten malý prostor. Navíc je hlavní viharn zamčený. Do ruin Ban Vichayen jen nakukujeme zvenčí - hm, nic moc.

Opičí khmerský prang Phra Phrang Sam Yod zatím jen míjíme, není tam totiž ještě dost opic, stahují se sem až k večeru. Na poště posíláme alespoň ty pohledy, co máme z Phimai, obdivujeme vystavené série známek se zvířaty, památkami či králem zachyceným při nejrůznějších činnostech. Dana si u stejného stánku jako včera dává stejný zeleninový salát s oříšky - už víme, že je to papaya salad. Já si kousek dál kupuju lepivou rýži a kuřecí stehna. Jíme na obrubníku. Kosti házíme psům a jdeme na opice.

Areál prangu je jich už plný. Banány, které jsme pro ně koupili, jsme schovali do batohu, protože v průvodci varují, abychom nenesli žádné jídlo v ruce nebo v tašce, že by nám ho vzaly. Psali tam také, že jednoho turistu opice kousla a on musel být v nemocnici očkován proti vzteklině. To není moc povzbudivé. Opratrně procházíme mezi opicemi, zdá se, že se drží nejvíc ve stínu. Kolem velké Buddhovy sochy je jich obzvlášť hodně. Váhám, zda tam jít, nakonec nacházím odvahu. Přece mě nějaké opice neodradí, když se chci jít podívat na Buddhu! Jdeme pomalu a nenápadně, když náhle útok zezadu! Opice mi skočila na batoh.

areál prangu Phra Phrang Sam Yod plný opic

Prudce se otáčím a poskakuju, abych ji setřásl, už se vidím kousnutý a v nemocnici. Nechtěně u toho kopu Danu do stehna. Opice odpadá a já ustupuju. Takhle by to nešlo. Batoh nechávám v pokladně u vstupu (pán v pokladně ví předem, že si k němu jdu schovat batoh) a po vzoru thajských chlapců ozbrojených klacky beru do ruky stativ. Takto vybaven se vracím na bojiště. Dana zatím fotí a zahání dotěrné opice neúspěšně křikem a prudkými pohyby. Stativ dělá své. Jen ty úplně nejmladší maličké opičky si tu zvláštní věc jdou očuchat, ty větší už vědí, na co ji mám, takže se drží v uctivé vzdálenosti. Daří se nám obejít prang kolem dokola, ale ani se stativem a bez batohu se neodvážím podruhé do největšího chumlu kolem sochy. Nakonec vcházíme dovnitř prangu (všechny vchody jsou chráněny mřížemi, jedna se dá otevřít) a odtud jako z klece krmíme opice banány, co jsme pro ně koupili. To je zážitek. Takové obrácené zoo. Pak odcházíme, stativ raději třímám v ruce ještě dlouho po přilehlé ulici, kde je také celkem dost opic. Honí se po drátech vedení, mezi zaparkovanými auty nebo jen tak lenoší na střechách a mezi domy. Jeden Thajec je tu krmí.

Pak čteme maily a dokonce chvilku pařím Warcrafta a Need for Speed. Stmívá se a na nočním tržišti v ulici podél kolejí jíme zajímavou omeletu se zeleninou, kokosem a nudlemi. Ještě banánový šejk a jdeme do hotelu, trochu pereme a Dana usíná, bolí ji hlava. Já píšu deník a jdu také spát.

výdaje

návrat do Bangkoku, přesun do Damnoen Saduaku, večerní procházka

Ráno před odjezdem kupujeme opět vaječné smažené jednohubky s kokosem, dobrůtku na cestu.

znovu na nádraží Hualampong v Bangkoku

Ranní, vstávající Lopburi je příjemně poklidné. Dnes chceme přejet do Damnoen Saduaku, městečka proslaveného plovoucími trhy, ležícího jihozápadně od Bangkoku.

Cesta vlakem nabízí pěkné výhledy do krajiny. Od procházejícího prodavače si kupujeme vodu za 10 B! Ale co, má je mít (ovšem příště si cenu ujasníme předem).

V Bangkoku jdeme na oběd do už známé restauračky na tržnici poblíž nádraží Hualampong. Na zastávce pak čekáme na autobus, když tu k nám přichází naháněč nějaké cestovní kanceláře. Vyzvídá naše plány. Prozrazujeme mu náš cíl a on nás přemlouvá, ať na trh jedeme až brzy ráno s nimi autobusem. Má to marné, to my právě nechceme - chceme jít na plovoucí trh ráno, předtím než dorazí turisté autobusy z Bangkoku. Proto budeme v Damnoen Saduaku přespávat.

Nasedáme do autobusu 53. Kličkujeme složitě městem, jedeme přes čínskou čtvrť a pro zajímavost sledujeme cestu i na mapě. Všude jsou zácpy, ale nakonec se do cíle dostáváme. Hned v Banglamphu přesedáme do autobusu 124, který nás veze přes most na jižní autobusové nádraží. Z Hualampongu až sem to trvalo hodinu a půl. Byla to nečekaná a pěkná vyhlídková projížďka po známých i neznámých místech.

Pro velký zájem a zpoždění vyjíždíme až za 50 min. Cesta do Damnoen Saduaku trvá hodinu a třičtvrtě.

Damnoen Saduak je kraj kokosových plantáží.

Autobusem s dostatkem místa na nohy a klimatizací je velmi pohodlná. V závěru cesty se kodrcáme hliněnými výmoly, silnici opravují. Milá mladá průvodčí nám místo hotelu Nok Noi doporučuje Ban Sukhoke resort. Ten je v našem průvodci také zmíněný, ale je drahý a daleko od centra.

Po vystoupení z autobusu nám průvodčí představuje svého bratra - tuktukáře, který nás celkem přesvědčivě, leč také neúspěšně láká tamtéž. Není sezóna, bylo by to levné. Hotel Nok Noi je ale docela slušný a hlavně blízko centra, takže v něm zůstáváme. Máme tu i televizi a večer koukáme. Jen člověk dole v recepci je tak trochu lhostejný k hostům, jako by se ho dění v hotelu příliš netýkalo.

Po sprše jdeme na večerní tržnici a až u posledního stánku nalézáme vegetariánskou večeři. Máme dokonce kolínka, připravená se zeleninou, vejcem a chilli kečupovou omáčkou. Také tu prvně vidíme a hned kupujeme rambutany, po kterých se nám tolik stýskalo. Po dlouhém rozestavěném mostě přecházíme přes vodní kanál a zjišťujeme, kudy ráno půjdeme k místu, kde se konají trhy. Zdá se to jasné, a tak se pomalu vracíme, už se stmívá. V 7-eleven neodoláváme svodu sladkostí a zakládáme si na cukrový šok. Ve tmě trefujeme správnou boční ulici k hotelu hned napodruhé a jdeme brzy spát, abychom mohli ráno včas vyrazit na trh.

výdaje

plovoucí trh v Damnoen Saduaku, přesun do Kanchanaburi, most přes řeku Kwai

Vstáváme kolem půl sedmé, abychom mohli vyrazit na trh dřív, než ho zaplaví vlna turistů z Bangkoku.

Nakupovat se dá na loďkách i na břehu.

Cestou odmítáme nahaněče na loďky, chceme si trh nejdříve prohlédnout ze břehu. Je to moc pěkná podívaná. Loděk tu zatím moc není. Jsou naplněné ovocem, květinami, často dokonce i plovoucími kuchyňkami. Oslovuje nás Thajka zprostředkovatelka, zda nechceme na loď. Cenu usmlouváváme na 150B za osobu a hodinu a nasedáme. Jiná Thajka, středního věku, která je naší kormidelnicí, odráží od břehu a už jsme součástí plovoucího trhu.

Hned z jedné kolem plovoucí loďky ochutnáváme právě dopečené kokosové placičky. Jsou výborné. Damnoen Saduak je totiž místem plantáží kokosových palem. Už při příjezdu jsme viděli hromady kokosových ořechů u chýší. Pěstují je tu v řadách se zavlažovacími kanály. Z další loďky si jeden čerstvý ořech kupujeme. Pochutnáváme si na šťávě i na bílé dužnině. O kus dál smaží paní naše oblíbená kokosová vajíčka. Neodoláváme. Nabízíme opakovaně naší kormidelnici, ale nebere si.

Na loďkách vaří i teplá jídla.

Plujeme dál, začínají pobřežní stánky se suvenýry, ve kterých se nakupuje z lodi, a s nimi dobrodružství ve smlouvání. Dana je v tom fakt dobrá. Zábava je obzvlášť s jednou mladou prodávající Thajkou. Dana u ní kupuje dárkovou sadu koření a ze 150 B jde rovnou na 50 B. Reakce prodavačky jsou zábavné. Zkouší všechno možné. Asi na 80 B říká: "80 - štěstí pro tebe, štěstí pro mne," na 70 říká: "já plakat, já smutná, žádný zisk pro mne." Po několika minutách udělaly kompromis na 60 B. V tomhle duchu se neslo i naše další nakupování dárků a dárečků. Dokonce i já něco usmlouvávám, i když ne tak radikálně jako Dana.

Ani tady nás nemíjí zkušenost podobná jízdě tuk-tukem, paní kormidelnice zajíždí na vedlejší kanál mimo trh. Pomalu a osamoceně proplouváme kokosovými plantážemi a po chvíli zastavujeme u jakési chatrče. Kormidelnice nás vybízí, ať vystoupíme, že to je kokosová plantáž. Chvíli protestujeme, ale nakonec vystupujeme. Nabízejí tu také nějaké zboží, ale my nic nechceme a zase brzy nastupujeme. Provize asi nebude. Otáčíme a jedeme zpátky. Tou zajížďkou jsme ztratili nejmíň čtvrt hodiny.

Později už na hlavním kanálu není k hnutí.

Zpátky na trhu máme akorát tak čas proplout pomalu mezi přibývajícími loďkami a zakotvit tam, kde jsme nastupovali. Projížďka končí. Kormidelnice nám cosi říká lámanou angličtinou, ale nerozumíme jí, myslíme si, že se nám představuje, tak to děláme také. To se několikrát opakuje. Nakonec jsme pochopili - říká nám, že je špatně placená, chce nějaké peníze od nás. Já si ale myslím, že 300 B, které jsme za loď zaplatili, je až až a že není náš problém, že kormidelnice z toho má jen málo, zvláště když nás pak vozí tam, kam nechceme. Nic jí nedáváme, ačkoliv nás k tomu vybízí i asistent, který loďku přivazuje ke břehu, vystupujeme a odcházíme. Napadá nás, že jsme možná neměli včera odmítat nabídku ubytování v Ban Sukhoke resortu, protože ten ochotný Thajec nám nabízel i ranní cestu na trh jeho vlastní lodí.

Nakupujeme ještě na březích, dáváme si nudle a utrácíme za cizokrajné ovoce, Dana konečně kupuje pohledy. Za krátkou dobu se už téměř nedá po příbřežních molech projít a na vodě je zácpa. Lodě naplněné turisty k prasknutí nemohou proplout kolem ostatních a musejí čekat, až se někde objeví skulinka. Kuriózní je, když se mezi tyhle loďky poháněné ručně pádlováním přižene hlučný motorový dlouhoocasý člun a snaží se prodrat skrz. Nejvyšší čas odejít.

Most přes řeku Kwai v Kanchanaburi

Je krátce po 9. hodině. Jdeme do hotelu pro bágly a autobusem se s jedním přestupem přemisťujeme do Kanchanaburi. Ubytováváme se v hotelu Thai Seree, protože je blízko autobusáku i muzea JEATH. Název hotelu nás měl varovat, je dost hrozný. Nejhorší ubytování, co v Thajsku pamatujeme. Personál divný, záchod teče, nábytek otlučený, taková trochu komfortní vězeňská kobka. K přežití to je, ale moc veselo nám z toho není.

Na autobusáku nám velmi dobře (na rozdíl od slečny v blízké kanceláři TAT) radí zaměstnanec turistické policie. Dle jeho rady si v ulici Thanon Pak Phraek severně od Městské brány půjčujeme od sympatického staršího Thajce velmi levně starší kola a jedeme městem na severozápad. Projíždíme velmi pěknou turistickou ulicí Mae Nam Kwai, kde je spousta restaurací, půjčoven, a pěkných ubytovacích možností. Náš hotel se nám zošklivuje čím dál tím víc.

původní úzké a současné široké koleje na Mostě přes řeku Kwai

Na konci města, kde železnice kříží řeku Kwai, je slavný Most přes řeku Kwai, postavený za druhé světové války válečnými zajatci. Tedy jeden ze dvou. Zajatci tenkrát stavěli dva mosty blízko sebe, jeden provizorní dřevěný, druhý tento, železný. Po dřevěném tenkrát projel první vlak, železný byl dokončen o několik měsíců později. Most je plný turistů, je neděle. Značná část turistů jsou Thajci, ale vidíme i řadu Japonců a samozřejmě nějaké bělochy. Přecházíme po mostě řeku tam a zpět. Je stále používaný, několikrát za den po něm projede vlak. To musejí turisté uhnout na boční terasy k tomu asi určené a vlak pomalu přejede. Konstrukce mostu je původní, kromě dvou hranatých oblouků uprostřed, které padly při spojeneckém bombardování na konci války a musely být po válce postaveny znovu. Z dřevěného mostu se nezachovalo nic.

Blíží se večer, pomalu jedeme tou hezkou ulicí Mae Nam Kwai zpátky. Pro turisty je tu všechno, co si mohou přát. Kromě nejrůznějších ubytovacích možností také půjčovny kol a motorek, praní prádla, internet, restauračky. A navíc klid. V jedné malé restauraci s velmi příjemným majitelem si dáváme šejky a zvažujeme naše další plány.

Pomalu se stmívá. Vracíme kola, procházíme různá noční tržiště a něco jíme. Nedaleko hotelu potkáváme v zahradě u chodníku psí rodinku, matku s roztomilými mláďátky. Jdeme zpátky na trh koupit pro ně minipárečky a pak už jdeme spát.

výdaje

přestěhování do Nita Raft house, národní park Erawan, opice

Ačkoli nám autobus do národního parku Erawan odjíždí v 8 hodin, hotel opouštíme asi v 6:40 ráno.

rohový pokoj v Nita Raft House na řece Kwai

Rozhodli jsme se z tohoto celkem depresivního a zanedbaného ubytování s podivným personálem uniknout. Po zaplacení, samozřejmě. Nepůjdeme se ubytovat do té pěkné turistické ulice Mae Nam Kwai, kterou jsme včera obdivovali, protože je moc daleko. Zkusíme jeden blízký guest house u řeky.

Necelá 1/4 hodinka cesty a jsme v úplně jiném světě. V postranní uličce u vody, kde scházíme pod úroveň silnice do Nita Raft housu. Je to guest house na vodě, s čisťounkou bílou koupelnou, pěkně povlečenými postelemi a výhledem na protější břeh s palmami a horami na obzoru. Máme nejdražší pokoj, přesto stojí o 20 B míň než ta předešlá kobka. To je výhoda cesty do Thajska před sezónou. Navíc je rohový, takže dvě stěny tvoří okna. Trochu se to tady houpe, zvláště když se přechází z jednoho pontonu na druhý. Jsme jako na lodi. Moc pěkné.

Erawan je spíš takový pěkný potok.

Chceme tu posnídat, ale je brzy a ještě nejsou na vaření připravení, takže nám jídlo nesou dost pozdě. Bereme si ho s sebou a jen tak tak nasedáme do autobusu. Cesta je, obzvlášť v poslední třetině, moc pěkná s výhledem na hory a řeku. Po hodině a půl nás autobus vysazuje na parkovišti přímo u výchozího bodu hlavní cesty parkem. Dokupujeme vodu a vyrážíme spolu s dalšími turisty, kteří přijeli s námi nebo už dříve auty.

Hned na počátku cesty je pod vodopádem tůň s krásně světle modro-zelenou vodou. Voda tu obsahuje CaCO₃, takže je takhle zbarvená a kameny jsou vybělené. Pod hladinou plavou hejna ryb. Nasazuji polarizační filtr a fotím. Část turistů se zastavuje a jde se koupat. My se moc nezdržujeme, podle průvodce má být u nejvyššího, sedmého stupně nejlepší koupání. Stezka postupně stoupá lesem podél potoka, který na mnoha místech tvoří kouzelné malé i větší vodopádky s tůněmi. Skutečně ale jen podél potoka a jen vodopádky. Nechápu větu z průvodce, kde psali, že "pokud někde uvidíte fotku vodopádu z Thajska, můžete si být jisti, že je to Erawan", to musel napsat nějaký mamlas.

jedna z tůněk u nejvyššího stupně Erawanu

Viděli jsme v Thajsku mnohem větší i hezčí vodopády, než je tenhle. Je to tu pěkné, ano, ale vodopády jsou malé, právě proto, že jsou tvořeny jen potokem. A to jsme tu po období dešťů, kdy by mělo být vody nejvíc.

Z jednoho můstku po cestě pozorujeme opice makaky. Přišly se napít nebo si hrát? Dvě z nich dovádějí na lijánách nad hladinou a shazují se do vody. Pak plavou ke břehu, lezou po skalách nahoru a na stromy a zase dovádějí, což je vážně zábavná podívaná. Abychom tu nemohli krmit zvěř, asi u druhé kaskády nás u kontrolního stanoviště zaměstnanci parku požádali, abychom si tam nechali v úschově všechno jídlo. Museli jsme složit zálohu asi 20 bahtů za každou plastovou lahev, kterou jsme nesli výš, abychom se s nimi museli vrátit a nezahodili je někde v přírodě.

Jezírka, která se pod jednotlivými kaskádami tvoří, jsou jako z pohádky. Zbarvení vody je čím dál silnější. U sedmého stupně je ovšem už dost plno. Nějak se sem před námi dostala větší skupinka Němců. I tady jsem si to představoval úplně jinak. Mnohem větší. Jsou tu jen maličké tůňky, spíš na šplouchání než na plavání. To u spodnějších kaskád bylo často mnohem lepší koupání.

Nacházíme si tůňku, do které nikdo neslézá. Fotíme. Cosi nás ve vodě trochu oždibuje. Jsou to asi jeden nebo dva centimetry dlouhé poloprůhledné čárky, nic víc ale nedělají. Přesto jsem z nich nervózní.

nejvyšší stupeň vodopádu Erawan

Po čase lidí ubývá. Když má člověk trpělivost a štěstí, může tu být dokonce i sám. Přišla a odešla rozjívená skupinka Rusů. Obtloustlá Ruska pózovala při focení svým hlučným průvodcům a nepochybně se cítila jako modelka. Vodopád jako by na chvíli patřil jenom jim. Jejich mladičká thajská průvodkyně z nich, zdálo se, nebyla úplně šťastná. My stejně tak. Pak přišli Thajci - mnohem milejší společnost. Koupeme se, sluníme, lezeme ze spodní tůňky do vyšší a zpět.

Před druhou hodinou se vydáváme zpátky. Cesta je poklidná, jen občas ještě potkáváme lidi jdoucí směrem nahoru. Sestupujeme kolem jednotlivých kaskád. 3. kaskáda je trochu bokem od cesty, nevšimli jsme si předtím šipky k ní. Je na ni vidět shora, koupe se v ní pár Thajců, jezírko pod ní je jedno z největších. My ale jdeme dál, nechceme jet až posledním autobusem ve 4 hodiny, protože se bojím, že bude plný. U druhé kaskády dostáváme zpátky svačinu, kterou jsme před cestou výš museli odevzdat, a zálohu za dvě lahve. Strážci s námi žertují o ceně za to, že nám vrátí svačinu, smějí se společně s námi.

Odtud už jdeme po asfaltovém chodníku. Po chvilce vidíme opici, jak si vyskočila na popelnici a odklopila víko. Když ale spatřila nás s pytlíkem se svačinou, popelnice ji přestala zajímat a vyrazila k nám. A jde na jisto, s očima upřenýma na tu svačinu.

plovoucí Karaoke loď na řece Kwai u Nita Raft House

Vůbec ji nezajímá, že se ji Dana snaží zvýšeným hlasem a máváním rukou odehnat. Je to makak, ale docela vzrostlý. Leká se až klacku, pro který jsem si došel, a vzdaluje se. Jdeme dál, spokojeni vítězstvím. Klacek mám ale pořád, co kdyby tu byly další opice? Jdeme několik desítek metrů, přemýšlím, jestli thajská skupinka turistů, co jdou proti nám, viděla naše dobrodružství s opicí, ze kterého jsme vyšli tak vítězně, když Dana náhle vypískne - ta opice se přikradla zezadu, klacek neklacek, vzala Daně svačinu z ruky a utekla. Dostala nás, vyhrála. Ale byla velkorysá, ze svačiny si odnesla jen dva uvařené kukuřičné klasy. Pytlíky s uvařenou rýží nám nechala ležet na cestě. Opice odhopkala ke stromu blízko potoka, jeden klas v podpaží a druhý v ruce. To aby se mohla při útěku jednou rukou odrážet a druhou co nejrychleji sníst kukuřici, na kterou si začali dělat chutě ostatní členové tlupy.

Ve 3 hodiny jsme v návštěvnickém centru, přijíždí autobus. Je to stejný řidič jako ráno. Ptáme se ho na čas odjezdu - odjíždí až ve 4 hodiny. Předposlední autobus odjel už ve 14:45. Jíme tedy a čekáme. Autobus není naštěstí nijak plný, oproti mým obavám. Cestou zpátky obdivujeme pěknou divokou kopcovatou krajinu podél řeky.

V Kanchanaburi jdeme po odpočinku na internet. Pak ještě jím na nočním tržišti a jdeme spát. Velký plovoucí karaoke bar, který se předtím u nás otáčel a vyřvával, asi už nejezdí. Někde na břehu hraje jakási hudba, ale to se dá snést. Usínáme kolem 11. hodiny.

výdaje

muzeum JEATH, hřbitov obětí druhé světové války, Wat Tham Khao Poon

Probouzím se za svítání a dlouho nemůžu usnout. Je příjemně chladno. O něco později připlouvá zase restauračka s hrající hudbou

hřbitov obětí druhé světové války mimo město za řekou

a v ní stojí v kruhu Thajci - možná nějaké ranní cvičení, ale zrovna necvičí.

Experimentálně (pohledem z okna směrem po proudu) ověřuji, že odpad ze záchoda jde rovnou do řeky. Zajímavé. Nevšedně pak snídáme v našem guesthousu. Konečně jíme něco, co nepřipomíná nic z jídel na tržnicích. Dávám si japonské jídlo Okonomi Yaki na thajský způsob, který sám vymyslel moc příjemný majitel guesthousu, chutná výborně.

Dnes máme odpočinkový den. Odjezd na jih na Danino naléhání odsouváme. Po snídani jdeme do muzea JEATH, které je odsud co by kamenem dohodil. Jde o velkou bambusovou chatrč postavenou po vzoru chatrčí, ve kterých tu bydleli váleční zajatci za druhé světové války. Název muzea je prý tvořen prvními písmeny jmen zemí, ze kterých zajatci pocházeli. Fotky z počátku zajetí ukazují dobře živené zajatce, jak pracují na železnici. Později, když už byli kost a kůže a kosily je nemoci, podvýživa a vyčerpání, už se fotit nesmělo - to období je zachyceno na obrazech vězňů.

Z muzea si jdeme půjčit kola zase k tomu milému pánovi nedaleko Městské brány a jedeme přes řeku ven z města na jeden ze dvou hřbitovů obětí druhé světové války. Je velmi pečlivě udržovaný.

hlavní zobrazení Buddhy v jeskynním chrámu Wat Tham Khao Poon

Pak jedeme ještě kousek dál. Ve větším stoupání musíme slézt, tato kola nejsou na jízdu do kopce uzpůsobena. Nad kopcem kola zamykáme a jdeme do jeskynního chrámu Wat Tham Khao Poon, který procházíme za světla úsporných žárovek. Škoda, mám s sebou čelovku. Malými jeskyněmi se prochází podle šipek, je tu neútulno, sošky Buddhy jsou porůznu nastrkány do skalních výklenků. V posledním dómu před východem, který je upravenější, fotíme velkou sochu sedícího Buddhy.

Kousek od tohoto chrámu stojí nově postavená svatyňka, opravdu krásná. Vystupujeme po schodech a nahlížíme dovnitř. Na stěnách jsou malůvky s výjevy nejspíš z nějakého eposu. V místnosti ale není socha Buddhy, nýbrž cosi s ocelovými dveřmi, jako vymalovanými. Že by znázorňovaly vstup do pekla? Pak nám to dochází - je to krematorium! Proto ten vysoký komín na střeše.

Na oběd se vracíme do Kanchanaburi do ulice Mae Nam Kwai, do restauračky, kde jsme si před dvěma dny dali šejk. Pochutnáváme si na jídle i na dalších šejcích. Jen papayový salát musí sníst Dana, je totiž zeleninový s papayou nakrájenou ještě zazelena, podobně jako v Lopburi, a já si ho objednal v představě salátu ovocného. Dana si tu, zatímco na jídlo čekáme, krásně hraje s malou, asi pětiletou thajskou holčičkou, nejspíš dcerou majitelů.

S thajskou holčičkou si Dana báječně rozuměla.

Půl hodiny s ní komunikuje česky, holčička thajsky, šeptají si, smějou se, holčička na maličkém bagru přiváží a odváží písek, v obrázkové knížce si ukazují a každá ve svém jazyce pojmenovávají zvířátka. Dana dává holčičce napít šejku, ale ta, místo aby brčkem pila, do šejku bublá. Když vyndavám foťák, hned skáče Daně na klín, že se s námi vyfotí. Je úžasná.

Odpoledne ubíhá, a tak hledáme poštu. Ani jedna z našich map není přesná, nakonec se ale daří a Dana posílá pohledy do Čech (tentokrát 1 za 12 B) a pro mne kupuje sérii známek s vlaky jako dárek domů.

Vracíme kola, mažu si připálená lýtka a jdeme do pěkné restaurace blízko autobusáku, kde mají i vegetariánské menu. Vede ji zcestovalý Thajec hovořící dobře anglicky. I jídlo je dobré, zapíjíme ho šejkem z ovocné šťávy se želé kuličkami a na to si dáváme čokoládový pohár.

V ulici poblíž našeho guesthousu si vyzvedáváme vyprané prádlo a jdeme pomalu spát. Ani dnes není diskotéková aktivita velká, téměř žádná. To je moc dobře.

výdaje

popletený svátek, přesun do Nakhon Pathom, Phra Pathom Chedi, cesta vlakem na jih

Dnes je po ránu klid. Dáváme si k snídani Okonomi Yaki v našem guesthousu a divíme se, jak stoupla voda asi o 40 cm.

Řeka Kwai je plná nejrůznějších houseboatů.

Všechny schody mezi pontony se vyrovnaly. Nenápadně jdu do pokoje a do kapsy si dávám balíček s dárkem Danušce k svátku, který vezu z Čech. Sedám si zpátky ke snídani a dělám známou fintu typu "hele, ptáček". Danuška se otáčí a já balíček pokládám před ni na stůl. Je moc překvapená. Opravdu až příliš, to je podezřelé. Když se pak i ptá, co to je, začínám mít pocit, že je něco špatně. Ano, spletl jsem si den. A nejen den, i měsíc. Dana má svátek 11. prosince! Nicméně z dárku (jednorázový podvodní foťák) má radost. Mám pro ni ještě jeden dárek, ten jí ale dám až později na ostrovech.

V televizi sledujeme thajské zpravodajství o probíhajících prezidentských volbách v USA. Moc si pochutnáváme na japonském jídle s thajskou omáčkou. Jdeme si pro bágly a zaplatit pobyt i stravu a asi hodinu si povídáme s milým a inteligentním majitelem našeho plovoucího ubytování. Třeba o tom, že se v Thajsku zemřelí tradičně spalují a popel si pozůstalí nechají, zakopou, rozpráčí nebo i obřadně pustí po vodě (předtím je možné ponechat popel nějakou dobu v chrámu). Proto v Thajsku nejsou téměř žádné hřbitovy. Dozvídáme se, že hladina řeky nám stoupla s přílivem moře, že thajský král je opravdu velmi chytrý člověk, který se stará především o to, aby se lidem dobře dařilo,

Phra Pathom Chedi v Nakhon Pathom

dokonce se pokouší o vynálezy, které by jim vylepšily životní podmínky (např. vymyslel jakousi chemickou sloučeninu, která když se letadlem rozpráší nad určitou oblastí trpící suchem, tak vyvolá stažení mraků a následný déšť, a jiné), a že lepšího už mít asi nebudou, že nástupce - jeho syn, se moc nemá k tomu, aby vládu zodpovědně a s plným nasazením převzal, to spíš jeho sestra jde ve šlépějích otce. Je ale proti tradici, aby trůn nepřevzal nejstarší syn. Také povídal o tom, že lidi nemají ve vládu moc velkou důvěru, ale že naštěstí mají právě krále, který má dost pravomocí na to, aby jim v problémech pomohl, a že už to mnohokrát udělal. Mluvil i o vzrůstajícím trendu kouření mladých lidí, jak je motivuje mužnost amerických filmových hrdinů s cigaretou (i když podle našeho pozorování se tu nekouří zdaleka tak jako u nás), nakonec si pořád stejně mile a s klidem postěžoval, že z plovoucích karaoke lodí už ho bolívá hlava. Psal prý i na ministerstvo, ale nic se neděje. Celé povídání bylo moc zajímavé a líbilo se nám. Hezky jsme se rozloučili a vyrazili na autobus.

Po hodince a půl dorážíme do Nakhon Pathom. Vylézáme z autobusu a hned u nás zastavuje policista na motorce a ptá se, kam jdeme. Je moc milý, ale vůbec nám nerozumí. Anglicky umí asi jen dvě nebo tři věty, ale moc rád by je uplatnil. Na cokoliv řekneme, odpovídá radou, že máme jet autobusem, a říká stále stejné číslo. Je to beznadějné, tak se musíme tvářit, že jsme s jeho radou spokojeni. Na to pak říká "vítejte v Thajsku" a odjíždí.

Starý mnich žehná návštěvníkům chrámu.

Od lidí na ulici se pak dovídáme, kudy na vlakové nádraží. Odtud se k němu jde přes areál největší buddhistické stúpy světa - Phra Pathom Chedi. Na vlakovém nádraží si kupujeme lístky na jih, samozřejmě třetí třídu, a v úschovně necháváme bágly. Máme asi 4 hodiny času, tak jdeme na jídlo a prohlédnout si pořádně toho velikána mezi stúpami.

Phra Pathom Chedi měří 127 metrů. Kolem dokola je zdí chráněný prostor na úrovni silnice. Kvetou tu krásně vonící stromy, lidi tady sportují nebo se jen procházejí. Ve zdi vedou do čtyř světových stran čtyři hlavní brány. Od hlavního vchodu ze strany k nádraží vedou schody k soše stojícího Buddhy. Velmi starý, vrásčitý mnich tu dává požehnání skupinkám Thajců, kteří přinesli nějaké dary pro chrám - zpravidla koše s potravinami. Odtud vede kolem dokola další patro - nádvoří, po celém obvodu lemované oblouky, ve kterých jsou sochy Buddhy v různých podobách a fázích života. Fotíme si tu asketickou, kterou jsme viděli zatím jen jednou před dvěma roky v Chiang Mai. V jedné části komplexu je ležící, celkem velký Buddha. Jdeme i do nejvyššího ochozu stúpy, ale vchod nikde nenacházíme. Ptáme se jednoho mnicha, který kolem nás prochází, ale neumí anglicky. Čedí je bezpochyby duté, ale je zřejmě přístupné jen nějakou neveřejnou, ne-li přímo tajnou chodbou, vedoucí někde pod našima nohama.

Zasedací pořádek při obřadech v chrámech je tradicí jasně dán.

Poblíž hlavního vchodu nás pak zastavují dvě thajské studentky a žádají nás, zda bychom jim nevyplnili dotazník. Nejvíc hovoří jedna z nich, která podle šátku na hlavě vypadá na muslimku. Vyhovujeme jim - jde o dotazník pro turisty, jak se nám líbí v Thajsku, co je pro nás nejzajímavější, co vnímáme jako obtížné pro turisty apod., otázek je hodně. U některých bodů se dívek ptáme, jak je máme chápat. Zdá se, že nad významem také váhají. Povídáme si s nimi i mimo dotazník, říkají nám, odkud jsou a co tady v Nakhon Pathom studují.

V závěru prohlídky na jedné z teras objevujeme velkou svatyni se sedícím Buddhou, kde téměř nikdo není. Vcházíme a usedáme k meditaci. Když po nějaké době otvíráme oči, zjišťujeme, že místost se zatím naplnila mnichy ke společným buddhistickým recitacím. Všímáme si zasedací hierarchie, kdy v předu sedí nejstarší mniši, pak následují mladší až nejmladší novicové a na konci sedí mnišky v bílém rouchu, zatímco mnichové mají roucha tmavě oranžová. Úplně vzadu sedí laici a my. To se nám ale hezky povedlo! Několik desítek minut ještě zůstáváme i po začátku recitací.

Rozhoduji se, že už tu nebudu jíst maso. Doma maso téměř nejím, ale tady v Thajsku jsem si ho dopřával, hlavně z pohodlnosti. Někdy není úplně snadné najít vegetariánské jídlo, pokud chce člověk jíst rozmanitě a je vybíravý. Ale za ty dva týdny vidím na Daně, že i v Thajsku to jde.

Tak ještě nákupy jídla na dlouhou cestu a už stojíme ve tmě na peróně a čekáme na vlak. Jako obvykle, sám od sebe nám pan výpravčí radí, kam si máme stoupnout, abychom pak byli co nejblíž k našemu vagónu. Vlak z Bangkoku má trochu zpoždění a je dost plný, je ale naštěstí místenkový. Zdá se, že noční vlaky na dlouhé vzdálenosti jsou automaticky místenkové, kdežto denní na kratší někdy ne. Nechci sám někoho vyhazovat z našich sedaček, a tak pronásleduju průvodčího přes půl vlaku a on nám pak nachází a uvolňuje naše místa.

Čeká nás asi čtrnáctihodinová cesta na jih do města Trang. Máme sice prodlouženou lavici, ale na vyspání pro dva to není. Naštěstí máme s sebou tenkou podložku, kterou si, po několika našich neúspěšných pokusech usnout nahoře, natahuje Dana na zem pod sedačku a pod hlavu si dává průvodce. Její počínání nepůsobí vůbec divně, na zemi si pohodlí dělají i mnozí další cestující, zvláště s pokračující nocí. Pod sebe si většinou dávají noviny. Je obdivuhodné, že nasoukaná pod sedačkou netrpí Dana klaustrofobií. Díky této její oběti se nám oběma daří aspoň několik hodin spát.

výdaje

příjezd do Trangu, přesun na Ko Hai, konečně v moři

Poslední část cesty (od Thung Song, kde se trať dělí) jede vlak divočinou, jen místy žijí poblíž tratě zemědělci. Rozednívá se. Je po vydatném dešti, po obloze se valí těžké mraky, po zemi se valí voda. To jsme ještě v Thajsku neviděli a moc nás ten pohled netěší. Chvílemi vlak hodně zpomaluje, možná nejsou některé úseky dost pevné a mohly by být podmáčené.

Zpátky do civilizace přijíždíme až v Trangu, asi s hodinovým zpožděním. Sluníčko vykukuje mezi mraky, chvilku mírně krápe, pak přestává. V Trang Travel Company se od maličkého Thajce dovídáme, že včera pršelo půl dne a že předpověď není dobrá. Přesto se u oběda ve vegetariáské restauraci rozhodujeme jet podle původního plánu na Ko Hai teď.

část hlavní pláže ostrova Ko Hai

Nakupujeme trochu zásob, v Ko Hai Villa Office platíme ubytování napřed a jedeme dodávkou za 50 B na osobu do přístavu Pak Meng. Na přístavním molu platíme mladé muslimce za okýnkem kanceláře vstupné do národního parku (tentokrát bez slevy pro studenta, ISIC neuznávají) a spolu s dalšími asi čtyřmi turisty jedeme dlouhoocasým člunem (longtail boat) na Ko Hai. Jsem trochu rozladěný, protože mám zase pocit, že jsem v rukou amatérů. Představoval jsem si všechno více oficiální a serióznější, kancelář, vystupování pracovníků a tak. Mám pocit, že dávám spoustu peněz za špatné služby. Ale postupně mě to přechází.

Loď míří na moře a před námi je temno. Zdá se, že pořádně zmokneme. Proplouváme za řevu motoru z traktoru mezi úchvatnými vápencovými ostrovy. Z větších ostrovů vidíme vlevo Ko Muk, vpravo v dáli obrovskou Ko Lantu a před námi Ko Hai. Déšť naštěstí nepřichází a za hodinu připlouváme ke krásnému ostrovu. Dlouhá pláž, osvětlená odpoledním sluníčkem, končí palmami a za nimi se zvedají zalesněné kopečky. Pod palmami malé chatky, maličko lidí. Později lituji, že jsem to teď při příjezdu nevyfotil, protože takové pěkné světelné podmínky při odjezdu nebudou.

Ostrov Ko Hai, někdy psaný jako Ko Ngai, nemá stálé obyvatele. Je tu jen několik ubytovacích resortů, až na jeden jsou všechny na této dlouhé pláži otočené směrem k pevnině. Ko Hai Villa, kde máme předplacené dvě noci, patří ke dvěma nejlevnějším (v relativně nízkých cenách mu konkuruje jen spartánský Ko Hai Seafood resort na jihu pláže). Kromě ubytovacích resortů tu není nic, ani obchůdek, takže člověk je odkázaný na restauračky jednotlivých resortů.

V Ko Hai Villa nás ubytovávají v celkem pěkné chatce. Stojí v půlkruhu podobných chatek kolem palmového háje. Máme vlastní záchod a sprchu, voda teče čistá. Sympatický a profesionálně vystupující mladý Thajec, který to tu zřejmě vede, nám vysvětluje, že elektřina jde jen od 6 hodin večer do 6 ráno a restaurace funguje od 7 ráno do 9 večer.

kokosový háj před naší chatkou v Ko Hai Villa

Jíme zásoby a jdeme konečně do vody. Jsme v moři. Po dvou a půl letech se znovu koupeme v Andamánském moři. Voda je teplá, jak se dalo čekat. Mělký pás se táhne dost daleko, bez brýlí se pak dál neodvažujeme, abychom se nenapíchli na korály. Pozorujeme několik blízkých skalnatých ostrůvků, vystupujících vysoko z vody, a také, jak z některých mraků okolo prší. Náhle prší i na nás a my si užíváme mírný teplý déšť ve vodě.

Před setměním jdeme po pláži na procházku a hledáme mušličky. V jedné je rak poustevník. Pláž je hodně dlouhá, v některých místech míjíme chátrající nedostavěné budovy na opuštěných pozemcích. Na severním konci pláže se staví nové bungalovy Ko Hai Camping Resort, budou hodně drahé, jak vidíme z ceníku chatek, který nám tu jeden Thajec ukazuje. Je tu také už funkční restauračka. Cestou zpátky trochu mokneme, ale pořádný slejvák začíná až po setmění, když jsme v chatě. Jde už elektřina, ale větrák nefunguje. Navíc nám někudy dovnitř lítá hmyz a nemůžeme najít, kudy. Pořád vstávám a brouky vyhazuju dveřmi ven, což je otrava, protože musím pokaždé odstranit ručník, kterým jsme vycpali škvíru pod dveřmi, a pak ho zase upravit zpátky.

Po večeři v místní restauraci nám provizorně dávají stojací větrák. Jdeme ještě na chvilku na pláž. V chatě snad konečně nacházím místo v rohu okna, kudy hmyz dovnitř lítá, a spravuju to. Před spaním vyprávím Daně Varování zmizelých, což je moc pěkná sci-fi, kterou jsem kdysi četl, ale usíná, když se dostáváme k první Noci činů.

výdaje

první šnorchlování, průzkum vnitrozemí ostrova

Noc proběhla hladce, dokonce i na posteli, kde je proleželá díra v pase.

K jihu hlavní pláže ostrova Ko Hai se blíží bouře.

Snídáme ze zásob lepivou rýži s okurkami a kukuřičkami a prvně šnorchlujeme. Je docela odliv a nad korálovým útesem se v mělké vodě necítím moc dobře. Vidíme krásné rybky, v podstatě stejné jako kdysi na Ko Pi Pi. Navíc tu je krásná žlutá plochá ryba s tenkou dlouhou hřbetní ploutví.

Po sprše - to je moc dobré, mít vlastní sprchu s čistou vodou - vyrážíme na průzkum vnitrozemí ostrova. Jelikož jsem před cestou nikde nesehnal mapu Ko Hai a ani v Bangkoku či Trangu jsme žádnou neobjevili, musíme jít víceméně naslepo. Ptáme se toho sympatického mladého Thajce, který vede náš resort, na nějakou cestu. Podle jeho rady jdeme téměř až na jih pláže a vpravo od restaurace Ko Hai Seafood, kde se raději ptáme znovu, vcházíme po těžkou technikou vyjeté cestě do pralesa. Vede nás do kopce a míjíme správnou odbočku na malou pěšinu vlevo ještě před zásobníky vody Fantasy Resortu. Po chvíli zjišťujeme svou chybu, vracíme se a noříme se do vlhkého podrostu.

Tohle, ač nenápadná, už je ta správná cesta. Pěšina vede do kopce a pak z kopce. Plašíme varana a zoborožce. Potíme se a komáři štípou. Na rozcestí jdeme vlevo a přicházíme k bahnité studni v zemi. Dvě thajské ženy a jeden muž se tu vodou ze studny myjí.

Jdeme už jen kousek a přicházíme do pěkného zálivu s robinsonovskou atmosférou. Jsme na druhé straně ostrova.

maličká pláž na jihozápadě ostrova Ko Hai

Vstup do vody je tu víceméně kamenitý. Chladím nohy. Vpravo v zálivu kotví několik dlouhoocasých člunů a ve stínu stromů sedí Thajci. Jeden přichází a hovoří s námi. Jsou rybáři, sem přijeli na pár dní rybařit. Ti, co se myli u studny, patřili k nim. Ukazuje nám příkrou cestu přes kamenitý výběžek do vedlejšího zálivu, kde sídlí Paradise Resort. Jde s námi dál až na cestu národního parku, která za Paradise Resortem začíná. Vede nás po cestě lesem, procházíme kolem několika budov patřících správci parku. Od jedné budovy k nám běží tři psi, ale brzy se zarazí a štěkají na nás. Jsou hodně plaší a Daně trvá neobvykle dlouho, než se jí daří alespoň některé pohladit, zvláště když náš průvodce je hrubě odhání.

Mladý rybář s námi jde až na jihozápadní výběžek ostrova na vyhlídku. Na maličké pláži tu pak zůstáváme a on se vrací. Neuměl dobře anglicky a rád bych doufal, že mě nepochopil špatně, když jsem mu říkal, že my tu chvíli zůstaneme a on že může také zůstat nebo může jít, jak chce. Koupeme se, ale daleko se bez brýlí neodvažujeme. Je tu mělko a nevidíme dobře, co je pod námi, na co šlapeme, klidně by se u kamene mohl schovávat ježek.

Sousední Fantasy Resort je trochu jiná cenová třída.

Cestou zpátky si na zdi domu správce parku obkreslujeme mapu ostrova a vracíme se na pláž Paradise Resortu. Vypadá mělká do dálky, ale ani tady bych nešel do vody daleko bez bot. Navíc nekončí korálovým útesem, takže je prostě horší než ta naše. V Paradise restauraci nevaří, je to tu takové mrtvé. V sezóně tu může být docela klid.

Vzadu vpravo od podlouhlé budovy rovnoběžné s pláží se dáváme cestou mezi palmy. Vede přes potok a nakonec se napojuje na cestu, kterou jsme šli ráno - to byla ta odbočka. Znovu jsme poštípáni komáry a znovu plašíme varana.

V Seafood restaurantu si dáváme banánový šejk a rýži se zeleninou. Procházíme i vedlejší Fantasy Resort. Je opravdu pěkný, chápu, proč stojí tolik peněz. Pro hosty tu mají i bazén. Prší, a tak si tu v restauraci sedáme a dáváme si dohromady jeden další šejk. Podle menu má stát 60 B, už tak je to hrozná cena, ale oni pak přidávají daň a bůhvíco a je to 71 B.

Zpátky u nás znovu šnorchlujeme. Moře je rozbouřenější, čili voda není úplně čistá, ale i tak je na co koukat. Sluníčko teď nesvítí, což vítáme, protože jsme se trochu spálili.

Po důkladné sprše jdeme na severní konec pláže na večeři do Ko Hai Camping Resortu, který sice dohání Fantasy Resort cenami ubytování, ale nikoli kvalitou. I tady nám k ceně z menu připočítavají jakousi daň, tentokrát jasných 10 %. Za tmy jdeme zpátky, svítí už hvězdy, ale ne všude. Kde je Orion? Těšili jsme se na něj, před dvěma a půl lety jsme ho vídali téměř v nadhlavníku. Teď není nikde vidět. Zalézáme do chatky a brzy usínáme.

výdaje

přesun na Ko Lanta, v muslimském resortu

Ráno asi po 7. hodině jdeme fotit vycházející slunce a pak jdeme po pláži k malému písečnému výběžku meditovat.

Zoborožec si pochutnává na bobulích. Blíž mě však už nepustil.

Vlny se tu rozlévají tišeji a jaksi spojitěji a tvoří tak moc příjemný zvuk. Po návratu snídáme medový toustový celozrnný chleba s arašídovým máslem a zapíjíme to sójovým mlékem.

Bereme foťák a vodu na pití a jdeme prozkoumat jihovýchodní část ostrova. Tím směrem je vidět jen vysoké molo. V místech, kde končí naše písčitá pláž, cesta pokračuje přes kameny. Kus cesty je poskládán z kamenů slepených betonem, ale některé úseky jsou už rozpadlé. Cestu, kterou ne moc dávno někdo narychlo poslepoval, už nikdo nepoužívá ani neudržuje. Dostáváme se celkem blízko k molu, ale cesta tu končí plotem. Asi se tu buduje nový resort. Po molu chodí stavbaři a z ukotvené malé jachty vystupuje jakýsi milionář.

Po cestě zpět sbíráme kameny. Mají pěknou barvu, možná si je povezeme domů. Zpátky u nás fotíme ještě naši chatku a jdeme šnorchlovat. Vidíme, kromě našich trojúhelníkových ryb a spousty dalších běžných rybek, také malé medůzy. Nešnorchlujeme moc dlouho, abychom stihli vrátit chatku do 12 hodin. Rozhodli jsme se pobyt na Ko Hai neprodlužovat.

Na rychlé lodi se blížíme se k jižnímu cípu Ko Lanty.

Finišujeme balení, když přichází silný déšť. Hřmí a blýská se. Jsou to docela velké rány. Čekáme, kdy to do něčeho blízkého praští nebo se něco skácí. Hučí déšť bubnující do střechy, sešeřilo se. Asi po 20 minutách děšť ustává. Vzduch se pročistil, jezírka mezi palmami se do suché půdy rychle vpíjí. V naší restauračce si dáváme oběd a čekáme na loď. Na strom u pláže přilétá skupinka zoborožců. Rádi bychom je vyfotili. Beru foťák a přibližuju se ke stromu. Když už se neodvažuju dál, fotím. Pak to zkouším ještě blíž, podařilo se, neulétli. Fotím znovu. A jdu ještě blíž. Fotím třetí fotku. Zkouším se ještě přiblížit, ale to už letí pryč.

Loď připlouvá načas, tj. v 15:30. Odváží nás k ní dlouhoocasým člunem a už frčíme. Je to pěkná rychlá loď, dá se sedět uvnitř i nahoře. Všichni sedíme nahoře, kam se vejde asi 20 lidí. Ko Hai se vzdaluje a Ko Lanta se přibližuje. Moc příjemná cesta ve srovnání s dlouhoocasým člunem.

Po půl hodině obeplouváme maják na jihu Ko Lanty a Ko Hai nám mizí z dohledu. Ko Lanta je krajinou podobný Ko Hai, kopce porostlé lesy, sem tam skály. Plujeme podél dlouhého západního pobřeží. Jedna pláž střídá druhou, spousty pěkných resortů a bungalovů. Svítí sluníčko. Cesta z jižního na severní konec Ko Lanty trvá asi hodinu.

V přístavu je po dešti. It mě láká na fotky jejich resortu.

Vlevo vidíme v dálce dvojici ostrovů. Ano, je to souostroví Ko Pi Pi. Vpravo se objevují mraky, čím dál hustší a tmavší a jsou velmi nízko. Tentokrát pořádnému zmoknutí asi neujdeme. Přirážíme k molu a začíná krápat. Zabíháme do jedné restauračky a vzápětí se spouští prudký liják. Vyšlo to akorát.

Dáváme si jídlo, šejk a čekáme na konec deště, zatímco se u nás střídají naháněči různých ubytovacích zařízení. Je před sezónou, a tak se předhánějí ve slevách. Nakonec jeden resort vybíráme, nalákala nás skromným vystupováním sympatická mladá Thajka, a jelikož by ráda počkala ještě půl hodiny na loď z Pi Pi, nakupujeme si zatím zásoby v blízké osadě. Pak nás vezou pick-upem zdarma do Lanta Nature Beach resortu na vzdálenější Klong Nin pláž. Byli jsme první, koho získali k ubytování, a tak sedíme v kabině s tou paní (jmenuje se It) a povídáme si. Řídí její mladší bratr, který přijel lodí z Pi Pi a už na palubě získával hosty. Úspěšně, asi čtyři lidi se vezou na korbě. Aktivita se vyplácí. Když přijíždíme do resortu, vidíme, že mají i v tomto období téměř plno.

pěkně upravené centrum Lanta Nature Beach resortu

Ubytováváme se v pěkné zděné velmi čisté chatce s větrákem a vlastní koupelnou za 200 B. I v přidělování chatek zachovávají pořadí dané z přístavu, takže máme přednost. Pak jdeme na internet, který je trochu drahý, jsme přeci jen na ostrově, a na večeři. Po ní si dáváme koktejl, já Blue Hawai, Dana Pinacoladu. Pijeme ho na pláži a přitom sledujeme výborného mladičkého Thajce, jak točí tyčí s hořícími konci. Je tma a on je opravdu zručný. Vypadá to skvěle.

Jídlo platíme u mladičké muslimky v recepci. Hovoříme s ní o tom, co jako muslimka smí, nesmí a musí. Je úplně v pohodě a bez ostychu hovoří o čemkoli. Jmenuje se Ný. Její sestra It, která nás v přístavu nalákala, si prý často nezakrývá hlavu. Díky tomu jsme nevěděli, že je muslimka, ale skoro celý ostrov prý patří muslimům.

It je vůbec číslo. Potkáváme ji v restauračce a zdravíme ji jako starou známou, ale ona se tváří zaraženě, jako by nás viděla poprvé. Jak na nás mohla za těch pár hodin zapomenout? Má takové lesklé oči a napadají mě různé věci. Nakonec se ale začne smát, prostě si z nás vystřelila.

S Ný si povídáme docela dlouho. Ukazuje se, že tenhle resort je rodinný podnik. Obtloustlý táta muslim se tu prochází jen s ručníkem kolem pasu. Koktejly platíme vedle v baru, protože Ný, jako muslimka, nesmí prodávat alkohol. Ptáme se proč. Protože to tak kdysi kdosi zapsal do jisté knihy, společně s dalšími pravidly. Je milá. Pak už jdeme spát.

výdaje

procházka, indická restaurace, koupání

Ráno, přesněji kolem šesté hodiny, zní zvenčí reprodukovaný zpěv muslimské modlitby.

starý rybář u pobřeží Ko Lanty

Kolem osmé vstáváme a vydáváme se na snídani k nedalekým obchodům. Kdepak, ranní ptáče na Ko Lantu nedoskákalo. Většinou ještě neprodávají, maximálně se na prodej teprve připravují. Je asi 8:30.

Po procházce se usazujeme v indické restauračce u pláže, kde mají i vegetariánskou nabídku. Dana nemá moc hlad, tak si objednává později. První přinesené jídlo, to pro mne, je vynikající. Tofu, brambory a omáčka, která má velmi netradiční chuť. To druhé, které pak přinášejí Daně, také celkem ujde, ale na to moje nemá. Dana přeceňuje svoje možnosti a po snězení dost velké porce je jí špatně. Vleče se po pláži celá skleslá, žaludek nacpaný k prasknutí ji tíží na těle i na duchu. Probírá ji až studená sprcha, nachází i sílu jít si zaplavat do moře, tak jdeme na to.

Plavat se tu dá velmi dobře, dno klesá pozvolna a je pokryto jen pískem. Nejsou tu ale žádné korály, takže sem hejna barevných rybek nic neláká (takže tu žádná nejsou). Zato se tu dělají pěkné vlny, ve kterých se dá dovádět. Vyhraní a vyblbnutí se vracíme do naší pěkné zděné chatky. Po důkladném odsolení ve sprše Dana usíná.

Já si jdu dát k obědu rýži s ananasem a kešu oříšky. Prší. Po dešti je krásný vzduch, jdeme na banánovou palačinku, ale jím ji jenom já. Potkáváme hodně muslimek (i na motorkách) zahalených v šátku. Na silnicích jsou nejčastěji vidět právě motorky. K nám po betonové "silnici" to ještě celkem jde, ale některé úseky chybí nebo jsou v dost špatném stavu. Trochu kvůli tomu a hlavně kvůli nepředvídatelnému dešti si

pláž na Ko Lantě u stylového baru v Lanta Nature Beach resortu

tady motorku nepůjčujeme, i když by to šlo velmi levně.

Na večeři ani jeden z nás nemá chuť, tak si nakupujeme v protějším obchodě jen nějaké to mlsání. Kupujeme i balení šesti domnělých kokosových mlíček, ač nám prodavačka naznačuje, že to asi není to, co chceme. Zjišťujeme po ochutnání, že je to jakási kokosová hustá smetana, která skoro neteče. (Později se dozvídáme, že se používá jen na vaření. Po půl roce, který strávila v naší lednici a během kterého jsme použili jen jedno balení, jsme zbytek vyhodili.)

Na Ko Lantě se nám líbí fakt, že si zachovává svůj domorodý, jakoby vesnický ráz. Žádné sterilní, nazdobené ulice. Některé bungalovy jsou velmi jednoduché. Jiné zato, třeba jako ten náš, mají krásné ubytovací domky, spoustu upravené zeleně a příjemnou restauračku.

Před spaním jdeme ještě na pláž, kde postupující příliv už skryl všechny ráno odhalené kameny a skalky na pobřeží. Ráno poplujeme na Ko Pi Pi. Jsme zvědaví, až realita ukáže, nakolik jsme si ostrov ve vzpomínkách zidealizovali.

výdaje

přesun na Ko Pi Pi, změny na ostrově, šnorchlování, procházka do vesnice

Ráno, tentokrát kolem páté hodiny, opět slyšíme muslimské zpěvné modlitby. Vstáváme ve čtvrt na sedm,

U Dlouhé pláže je nové plovoucí nástupní molo.

balíme a jedeme do přístavu. Zase se privilegovaně vezeme uvnitř auta, zatímco ostatní se kodrcají na korbě pick-upu.

Naloďujeme se na expresní loď na Pi Pi. Se čtvrthodinovým zpožděním vyplouváme v 8:15 a za hodinu a čtvrt se vyloďujeme na našem milém ostrově.

Ale co to? Ve vesnici Ton Sai vidíme spousty nových budov. Mnohá místa vypadají jinak. Jdeme pěšky na Dlouhou pláž a po cestě se divíme všem změnám. Všude se staví nebo už postavilo. Teprve po půlce cesty vypadá vše stále více stejně jako před 2,5 lety.

Na Dlouhé pláži je změn jen málo, nepočítáme-li úplný východní konec pláže, kde vedou nové schody do výšin skalnatého výběžku ostrova, na kterém vyrostly bungalovy a další stavby. Na pláži samotné přibylo jednoduché plovoucí nástupní molo, množsví longtaiboatů a také lidi. Je tu označené místo pro plavce, ale dlouhoocasým člunům (respektive jejich řidičům) asi nikdo neřekl, co ty pospojované bójky znamenají.

Ubytováváme se tradičně v Long Beach Bungalows, tentokrát s vlastním záchodem a sprchou.

Ko Pi Pi Leh zůstává stále fascinující.

Na recepci se dáváme trochu do řeči s recepčními a zdá se, že jednu z nich si pamatujeme, pracovala tu už minule. V restauračce opožděně snídáme a jdeme šnorchlovat.

Sluníčko začíná svítit, zdá se, že počasí se lepší. Na pláži si všímáme, že jedna ze dvou vedle sebe rostoucích palem, které charakterizovaly (buď přímo nebo alespoň svým stínem) několik našich fotek z minulého pobytu, je zlomená. Zůstal z ní jen kus kmene. Jinak je ale vše při starém, písek, skály, voda. Šnorchlování je báječné, Dana fotí podvodním foťákem. Je to tu super. Všude jsou spousty krásných, barevných ryb, dokonce i ty nové s dlouhou hřbetní ploutví, které jsme prvně viděli na Ko Hai. Vystupujeme i na Žraločí ostrov. Úžasně se přitom spalujeme zezadu. To ovšem zjišťujeme až později během dne. Po sprše, ze které teče chvíli čistá a pak zase už kalná voda jako kdysi, jdeme do centra - vesnice Ton Sai.

Ve vesnici obědváme a poptáváme se na potápěčský kurz. Stejně jako minule mají v jednom z potápěčských

přístav Ton Sai při pohledu z druhé strany zálivu

center i českého instruktora, se kterým mluvím po telefonu. Při pomalé procházce pak rozvažujeme, zda do kurzu jít. Nakonec se rozhodujeme, že ne. I při prostém šnorchlování vidíme krásné věci, kurz stojí hodně peněz a zabere dost času. A pak je tu také ten strach z nebezpečí, spojených s potápěním s přístroji. Procházka nás dovádí úplně na konec přístavního zálivu Ton Sai, kde se zastavujeme a pozorujeme opice. Hlídá je strážník, který je zahání zpět do džungle. Přicházejí prý vždy v pět hodin. (Jestli jsme ho dobře pochopili.)

Jdeme zpátky na naši pláž. Koupeme se za soumraku a mažeme si zezadu záda a nohy spálené od šnorchování. V restauračce se pak chvíli díváme na film Van Helsing. Přesně tak dlouho, než dojím nudle se zeleninou, pak od té blbosti odcházíme. Vzadu na pláži dávují také nějaký film, ale my jdeme radši spát. Jsou vidět hvězdy, ale Orion pořád nikde. Dana zašívá moskytiéru a já píšu deník. Bojíme se ulehnout, protože nevíme, na které části těla budeme moci spát, nakonec to ale docela jde.

Jsme rádi, že jsme zase na Pi Pi. Moc rádi. Cítíme se jako doma. Ko Pi Pi je nejlepší.

výdaje

vyhlídka, Ao Rantee, ještě severnější pláž, kino

Snídáme ovesnou kaši s mlékem a ovocem a jdeme na vyhlídku. I tato cesta doznala změn,

pohled z vyhlídky na šíji Ton Sai; vlevo vykukuje Ko Pi Pi Leh

zvláště když se prochází zastavěnou částí ostrova. Cestou jíme ještě jednou, abychom nevyhladověli tak brzy, a už stoupáme po schodech. V zahradě nad schody, kde se stále nesmějí sbírat spadlé plody a i jinak je tu vše při starém, zjišťujeme, že kešu v tomto období nekvetou a ani nemají plody.

Z vyhlídky je nádherný výhled na slavnou šíji vesnice Ton Sai. Společnost Shark Cool Bite tu umístila velikou ceduli s časy západu a východu slunce v různých ročních obdobích. Obojí je totiž možno z tohoto místa shlédnout. Nadšení fotografové tak mohou lépe načasovat svoji návštěvu. Podle této informace slunce vychází od dubna do listopadu mezi šestou hodinou a půl sedmou ranní, od prosince do března mezi půl sedmou a sedmou hodinou ranní. Zapadá od února do července mezi šestou a třičtvrtě na sedm odpoledne a od srpna do ledna mezi šestou a půl sedmou odpoledne. Chvíli tady na skalách odpočíváme a fotíme a pak pokračujeme brankou dál, po pěšině džunglí.

Sestupujeme pomalu na pláž Rantee. Odtud pak jdeme po kamenech do vedlejšího zálivu. Jde to pomalu, nedávno byl příliv, kameny jsou mokré, musíme jít hodně opatrně. Trvá nám to asi půl hodiny.

Ve vedlejším zálivu je čisto a prázdno, jen domorodé chatky v lese na opačném konci pláže. Ani Ao Rantee, ani tento záliv však nedosahují krásy malé pláže Ao Loh Moodi, snadno přístupné z Dlouhé pláže. Chvilku tu šnorchlujeme. Voda není úplně klidná, a proto také není zcela průzračná. Ze stínu stromů na mne pak volají thajští rybáři, kteří tam porcují velkou rybu a chtějí se pochlubit. Jeden z nich umí trochu anglicky. Ptám se na cestu džunglí zpátky přímo z této pláže, nechce se nám znovu po kamenech. Odpovídá, že cesta tam vede, ale není značená a snadno bychom se ztratili. Věřím mu.

pláž severně od Ao Rantee

Odcházíme tedy znovu přes kameny. Tu se s námi dává do řeči jeden Rakušan, který sem došnorchloval. Říká, že bydlí na Rantee. Bydlení je to prý skromné, ale levné - 200 B za chatku. Myslím, že by klidně mohlo být levnější, pláž je dost neudržovaná. Zpět na Rantee to jde rychleji a snadněji, odliv pokračuje a mnohé úseky se dají jít po obnaženém písku.

Z Rantee stoupáme ve stínu divočiny. Vzduch se tu moc nehýbe, je teplo, takže potíme, skoro v pramínkách, zásoby vypité vody. Cestou k vrcholu slyšíme z dáli muslimské zpěvy. Nahoře na vyhlídce si ještě jednou užíváme úžasného pohledu na ostrovní šíji. Výborně je odtud vidět, kam až ustupuje odliv. S myšlenkami na šejk a dobrý oběd se nám příjemně klesá. Cesta byla vyčerpávající, tak dlouho sedíme a já Daně vyprávím Večerní zprávy od Haileyho. Jdeme se podívat na pláž Ao Loh Dalum, kam až dosáhl odliv. Prochází se tu spousta lidí v místech, kde ještě před několika hodinami byla voda, hrají si s míčem nebo si posílají létající talíř.

I přes značné úsili pak ve spleti uliček ve vesnici nenacházíme obchod, který se nám minule hodně líbil a kde jsme kupovali

skrytá pláž resortu Vikingové

dárky. Zato se ocitáme v zapadlých místech, kde se stravují především Thajci jídlem, které známe z pevniny, totiž pálivými omáčkami, do kterých se odvažujeme opravdu jen zřídka a spíše z nouze. Kupujeme si tu osmažené banány a osmažené brambory.

Cesta zpátky na Dlouhou pláž je zajímavá. Jdeme ji tentokrát díky odlivu celou po plážích nebo po kamenech. Vidíme tak, že resort Vikingové pěkně funguje. Má pro sebe, těsně vedle Dlouhé pláže, docela skrytou malou pláž, restauračku a pěkné chatky na kůlech ve stínu lesa. Jsou tu dost odtržení od okolního dění a pěkně schovaní.

Jdeme si zašnorchlovat. Nevíme, zda je to vlivem přílivu nebo odlivu, ale u naší pláže je proud, který nás žene k východu. Prší, obloha je zajímavě protrhaná. Ve vodě je příjemně, tak tam zůstáváme a jíme přitom ananas.

Ve vedlejším resortu budou dnes hrát film Forgotten, takže se odsolujeme v rezavé sprše a jdeme "do kina", promítají totiž na plátno. Je tu moc pěkné posezení a skoro plno. Restauračka je trochu jinak situovaná, než jak jsme ji znali, ale tofu v jídelním lístku zůstalo. Nad Pi Pi Leh se blýská. Stahují se mraky, ale déšť nás těsně míjí. Film je naštěstí s anglickými titulky, a přestože dost naivní, dá se odkoukat.

Pomalu pak jdeme pěšinou podél chatek do našeho příbytku. Je tu klid. Příjemně unaveni z naplněného dne usínáme.

výdaje

focení pod vodou, odliv na Ao Loh Moodi, bouře, podvečer v Ton Sai

Vstáváme brzy a pozorujeme svítání z pláže. Pak piju skoro celé jedno balení kokosového krému, který máme z Ko Lanty,

Kolem korálů plave spousta barevných rybek.

což mě na 20 minut odrovnává. Když jsem se vzpamatoval, jdu do vesnice Ton Sai půjčit podvodní foťák - počasí vypadá slušně. Je to vůbec nezvyk, přemýšlet v Thajsku o počasí, jak bude, jestli budeme moct dělat to, co chceme. Když jsme tu byli na jaře, bylo počasí naprosto stálé a člověk se o ně vůbec nemusel starat.

Vracím se asi za hodinu a čtvrt i s půjčeným foťákem. Je to celkem obyčejný, malý automat, vložený do velkého žlutého vodě odolného pouzdra s velkou páčkou, která přenáší stisk na spoušť uvnitř. Navrchu je velký rámeček se zaměřovacím křížem - místo hledáčku, do kterého bych v potápěčských brýlích těžko mohl koukat. Dana má sice svůj jednorázový podvodní foťák, ale ten je na obyčejné fotky. S filmem na diáky jsem nikde nesehnal, asi se vůbec nevyrábějí. Pokud chceme mít podvodní diáky, museli jsme si půjčit foťák, do kterého můžeme vložit vlastní film.

Po snídani jdeme na to. Dana s jednorázovým, já s půjčeným lezeme do vody a plaveme ke Žraločímu ostrůvku, kde chceme nafotit úžasné fotky. Nepropustný obal má na sobě šňůrku, tím si ho připevňuji k zápěstí, abych foťák neztratil. Focení pod vodou při šnorchlování je docela náročné a hlavně něco úplně nového, s čím člověk nemá žádnou zkušenost.

I z levného foťáku na jedno použití se dá něco vyfotit.

Pán v potápěčském centru, který mi foťák půjčoval, mě instruoval, že pod vodou budou fotky jakž takž ostré, pokud budu fotit objekty ve vzdálenosti 0,5 - 2 metry od objektivu, ale nejlíp, když budou přesně 1,2 metru daleko. To je dost omezující podmínka. K tomu se přidává fakt, že většinu snímků fotím od boku, zkrátka natáhnu ruce směrem k rybě, foťák natočím zhruba tím správným směrem a mačkám spoušť. To všechno v pohybu, plácám se od hladiny do hloubky a zpátky. Navíc ryby nepočkají, plavou pryč, nenatočí se bokem. Není divu, že většina snímků je pak nepovedených, na některých vůbec nejsou ryby nebo jsou úplně v rohu. Hodně snímků vyšlo rozmazaných, což nás nejvíc mrzí u rybek, které hrály hlavní roli ve filmu Hledá se Nemo.

V jednu chvíli si foťáky prohazujeme, ať také Dana zkusí něco s tím půjčeným a já něco s tím jejím. V tu chvíli spatřujeme asi nejzvláštnější rybu za celý pobyt. Je opravdu jedinečná. Asi 30 cm velká, růžovofialová, tvar jako soudek a místo ploutví má závoj po celém obvodu těla, kterým vlní a tak se pohybuje vpřed. Trochu se jí bojíme, ale několikrát ji fotíme, než odplouvá pryč. Když mi Dana na hladině vrací foťák, najednou si uvědomuje, že ho měla celou dobu obráceně - objektivem k sobě. Říká, že jí přišlo zvláštní, že se dá použít

Na pláži Ao Loh Moodi je odliv. Blíží se bouře.

oboustranně, když si ho brala, ale přišlo jí to jako zajímavá výhoda. To je tedy zklamání. Beru si foťák zpátky. Jsem z toho rozmrzelý, celé focení mě vyčerpává a tušení budoucího výsledku mě neuspokojuje, teď navíc tohle. Dana se vydává tu rybu hledat, v úspěch čehož já nevěřím. Když za chvilku volá, že ji opravdu znovu našla, což je zázrak a doklad jejího velkého úsilí, jsem s foťákem tak daleko, že je nám to na nic.

Z vody lezeme asi za hodinu a půl úplně zničení. Vyfotili jsme dvě třetiny filmu. Foťák máme půjčený na jeden den, takže nás dneska čeká ještě pokračování podvodní fotografické odysey. Odsolujeme se ve sprše a v restauračce jíme. Po odpočinku jdeme na blízkou pláž do zálivu Loh Moodi. Je totální odliv. Těžko hledáme cestu přes korálový útes, abychom v hloubce za ním dofotili zbytek filmu. Nakonec se daří. Je tu dnes špatná viditelnost, fouká vítr a voda je neklidná, ale korály jsou pěkné a všude jsou spousty ryb. Jsem nervózní, jak se v mělké vodě dostaneme zpátky přes korály, ale i to se daří, i když je to napínavé. Tak hurá, film je vyfocený.

Od pevniny se blíží bouře, celý obzor je velmi tmavý. Cestou zpátky začíná pršet. Teplý, stále prudší déšť.

v naší chatce v Long Beach Bungalows

Pohled z Dlouhé pláže na Pi Pi Leh a Žraločí ostrov za odlivu a deště je úchvatný. Uvažuji, že to vyfotím, ale nechce se mi v dešti vytahovat zrcadlovku. Škoda, později toho lituji. Schováváme se do chatky a za chvilku pršet přestává.

Po dešti se vydáváme do vesnice, abychom vrátili foťák. Ještě na naší pláži, hned ve vedlejším resortu, napřed jíme a zjišťujeme, že mají plno. Tak se sem asi na poslední noc nepřesuneme, jak jsme na zkoušku chtěli. Do vesnice jdeme opět po plážích. V potápěčském centru vracíme foťák a v blízké směnárně vyměňujeme stodolarovku z roku ´96, kterou mi v bance v Trangu nevzali. Tady je o něco horší kurz, ale to nevadí. Pak obdivujeme, jak jeden Thajec vyrábí ze skla různé ozdobné předměty a zvířecí postavičky. Kupujeme si od něj ráčka poustevníčka "lezoucího" s ulitou. Cestou zpátky se nám dost stmívá, po plážích už se v postupujícím přílivu moc nedá, poslední část cesty vedoucí strmě lesem jdeme opravdu na poslední chvíli, o pár minut později bychom neviděli vůbec nic.

Večer koukáme na The Day after Tomorrow, ale asi po hodince nás to stále nudí, tak jdeme spát. Zalézáme do pelíšků a před usnutím pokračujeme ve vyprávění Večerních zpráv. Dana usíná asi pět vět před koncem. Pohádky fungují i na dospělé (zvláště na Danu).

výdaje

setkání s Čechy, přestěhování, na jídle v Pi Pi Hill, tajemná modrá světýlka

Po snídani jdeme prozkoumat nově postavený resort na kopci na východě pláže.

Ao Loh Moodi za plného přílivu

Jmenuje se Pi Pi Hill a vychází se k němu po dlouhém schodišti. Mají tu nahoře celkem slušné chatky, nejlevnější od 400 B, ty koukají na východ slunce, dražší pak koukají na západ slunce, tedy i na Pi Pi Leh. Nenašli jsme odtud cestu na Ao Loh Moodi, a tak jdeme zpátky po schodech dolů a na pláž jdeme po staré známé cestě lesem.

Je velký příliv (dnes je nový měsíc) a voda sahá téměř k travnatému břehu. Jdou vlny a šnorchlování není nic moc, viditelnost není nejlepší a také nás stále táhne proud k jihu. Procházíme se na konec pláže. Je tu liduprázdno. Ani dnes tu nevidíme Čecha, který za minulého našeho pobytu tady na pláži bydlel. Možná přijíždí až o něco později, kdy už vůbec neprší. Balíme věci k návratu, když v tom slyšíme:

"Hele, podezřelá flaška."

Jde o naši láhev od Magnésie, v které nosíme vodu. Oslovil nás tak český pár asi našeho věku, který právě přišel po pěšině z lesa. Po spíše letmém pozdravu a několika běžných větách typu "jak dlouho už tu jste" apod. ovšem pokračují:

"…a nemáte vy náhodou na internetu nějaký povídání o Thajsku? Jste mi ňáký povědomý a … a nejsi ty Dana?"

naše řadová chatka v Long Beach Bungalows

Neuvěřitelné! V dalekém Thajsku, na opuštěné pláži nejen, že potkáváme krajany, ale znají Danu jménem! A co víc, na tuhle pláž došli podle vyprávění v deníku z naší minulé cesty. Mají ho prý celý vytisknutý a jezdí podle něj Thajskem. Jsou tu na svatební cestě. Na každém místě si prý říkají, co oproti nám stihli navíc, nebo co podle naší rady vynechali.

Tomu říkám odměna za práci s elektronickým deníkem! I když trochu žárlím, že poznali Danu, a ne mne. Chvíli s nimi mluvíme o cestách po Thajsku. Po pěkném popovídání se vracíme na Dlouhou pláž a jdeme se zeptat do vedlejšího resortu - Pi Pi Paradise, zda se neuvolnilo místo. Včera bylo plně obsazeno, jak jsme si přečetli na cedulce v recepci. Dnes máme štěstí. Mají pro nás jednu z levnějších zděných chatek. Není tak přírodní a stylová jako naše bambusová, ale je prostorná a čistá, rovněž s vlastní koupelnou.

Po rychlém nastěhování si dáváme oběd u stolku pod stromy na okraji pláže. Je tu moc příjemně. Jdeme se hezky válet do vody, ale po čase nás vyhání déšť. Odsolujeme se v báječně čisté vodě, která nám tu teče v koupelně. To je zásadní výhoda tohoto resortu. Konečně si můžeme vyprat i bílé věci. Drobnou nevýhodou je, že mezi umyvadlem a odtokovou rourou je několik centimetrů mezera, takže vypouštěná voda teče značnou částí okolo, ale to nám tolik nevadí, protože nakonec stejně odtéká dírou v podlaze. Stříkám si vodu do uší, protože mi zase trochu zaléhají, před dvěma a půl lety jsem tady na ostrově musel s hodně zalehlýma ušima k doktorovi. Myslím, že to vzniká šnorchlováním, drobné částečky písku či špíny zůstávají v uších a tvoří se víc mazu.

Po dešti se jdeme najíst po schodech nahoru do resortu Pi Pi Hill. Terasu se stolky mají přesně na místě, kde minule byla jen stará opuštěná polorozpadlá terasa, na kterou jsme vstupovali jen velmi opatrně. Dnes je terasa úplně nová a sedí tu jen pár hostů. Výhled je tu stále pěkný. Krásně teď vidíme, kam až dosahuje maximální odliv, který je právě dnes.

pohoda na Dlouhé pláži

Je docela zábavné pozorovat dobrodružné reakce místní obsluhy, když nám nesou a vzápětí zapalují banány plovoucí v zálivce z medu a whisky. Evidentně to nedělají moc často.

Kolem Dlouhé pláže pod námi jezdí dlouhoocasé čluny. Jak je tak mimoděk pozorujeme, vidíme v jednu chvíli mezi nimi jeden zvláštní. Zvláštní je tím, že je mnohem tišší než ostatní, je vybaven novým typem motoru. Hurá, poklidné atmosféře ostrova se blýská na lepší časy.

Probíráme, motivováni setkáním s krajany, co by mohlo obnášet vydat naše cestovní zkušenosti knižně. Deník ze dvou měsíčních cest, doprovozený spoustou fotek, včetně kompletních podrobných výdajů. Možná by to nebylo marné.

Večer se sem vracíme na promítání filmu Troya. Na filmu jsou ale dobré jen šejky a večeře, co jsme si k němu dali. Jinak za moc nestojí. Na cestě zpět jsou hezky vidět hvězdy a na pláži pozorujeme nepatrné zřejmě korálové úlomky, které poté, co je omyje vlna vody, jasně modře svítí. Ve světle čelovky to zkoumáme, ale nejsme moc úspěšní. Nedaří se nám najít přesně ten svítící kousek, který se ztrácí mezi ostatními zrnky, když na něj přímo svítíme. Poslední noc na Pi Pi má tak svou záhadu.

výdaje

přesun do Krabi, noční autobus do Bangkoku

Vstáváme do odjezdového dne. Svítí sluníčko. Věci nám přes noc neuschly ani venku na šňůře, ani uvnitř na kličce okna, tak je pokládáme na postel a pouštíme na ně větrák umístěný na stropě. Zatím jdeme na snídani.

Nejvoňavější květ, co znám, roste na keřích na Dlouhé pláži.

Naposledy se fotíme u snídaně s Pi Pi Leh v pozadí, dobalujeme a dlouhoocasým člunem zdarma (odvoz do přístavu je v ceně lodního lístku) odjíždíme do vesnice. Fotíme ještě uličky ve vesnici a naloďujeme se na loď do Krabi.

Vyplouváme s 10-ti minutovým zpožděním v 9:10. Sedíme venku na starboardu, čili na pravoboku. Nikdo nás nevyhazuje. Vidíme tak Pi Pi Leh, ale Pi Pi Don i Bamboo Island vidím jen, když se během cesty zvednu, stoupnu si na špičky a koukám přes střechu. Sluníčko svítí jen chvílemi, přesto se Dana trochu spaluje, na moři to jde rychle. V jednu chvíli zahlédám létající ryby.

Přistáváme za dvě hodiny, cesta byla proti plánu delší o 1/2 hod., možná kvůli protivětru. Přístav ale nepoznáváme. Od naší poslední návštěvy postavili několik kilometrů od města moderní přístav, kde dokonce hlásí informace pro pasažery a mají toalety pro postižené. Před přístavem odoláváme netečností silnému útoku naháněčů a červenou dodávkou jedeme do města Krabi. Velmi slušně se nás po vystoupení ptá jakási paní, kam jedeme. Když si od ní nechceme koupit lístky do Bangkoku za 350B s tím, že na autousáku si je můžeme za tu cenu koupit také, nabízí nám je za 300B. Jdeme si to rozmyslet naproti do restaurace, kde nemají šejky navzdory nabídce v menu, pak se paní vyptáváme v její kanceláři na podrobnosti.

Jde o V.I.P. bus společnosti P.P.Family, odjíždějící v 16:00 a v 6:30 má přijet na Khao San v Banglamphu v Bangkoku.

Tohle potápěčské centrum ve vesnici Ton Sai má i českého instruktora.

Chceme rezervaci míst, ona tam volá, ale nejde to - je slušná, říká nám to. Bereme to. Necháváme u ní batohy, čteme u ní maily a posíláme SMS. Spojení má přes modem. Procházíme obchůdky v Krabi, kupujeme dárky domů a zásoby jídla do autobusu. V 15:30 nás dodávka společnosti P.P.Family veze zdarma do svého centra asi 1km za městem, kde čekáme s mnoha dalšími do 16:40. Pak přistavili autobus, Dana jde zabrat místa. Já se starám o bágly a konečně vyjíždíme. Je to autobus z obrázku, ale V.I.P. podle mne není, i když to má na sobě napsáno. Místa na nohy je ale na thajské poměry dost a to je hlavní.

Po dvou hodinách, kdy už je tma, zajíždíme do jakési boční uličky a zastavujeme u prosté thajské restaurace, kde už na nás čekají a kde mají ve velkých pekáčích nudle nebo rýži se zeleninou. Za porci chtějí 50B. To je moc, a tak si za rohem kupujem u stánku lepší jídlo za 20B. Ač autobusáci slibovali 30 minut, po 20-ti minutách už nás zahánějí zpět. Musejí ale čekat, než se vrátí další lidi, co šli hledat jídlo za roh. Dana se ptá, kdy nám pustí nějaký film. Nepustí, mají to rozbité. Hm.

Jedeme dál, když po 1/4 hodině, asi v 19:45, zhasínají osvětlení. Dobrá, rozsvítím si lampičku. Ale ta nefunguje. Zkoušejí to i ostatní cestující, ale nefunguje nikomu. Asi už máme jít spát. Tak nějak to asi pochopily holky před námi. Ta před Danou si sklopila sedačku úplně, s čímž se Dana nějak vyrovnala stejnou akcí. Ta přede mnou chce následovat příkladu své přítelkyně, ale moje dlouhé nohy překážejí. Ať tlačí sebevíc, dál něž 2/3 to nesklopí. Nevzdává se ale a dělá nové pokusy každých asi 20 minut. Je mi jasné, že když půjdu na záchod, už si pak pořádně nesednu.

Další přestávku v jízdě máme kolem 3/4 na 12. Zůstávám sedět stejně jako holka přede mnou, která pase po příležitosti. Jednu propásla, když jsem pouštěl Danu ven, takže se teď pořád otáčí, kdy půjde Dana zpátky. Dana přichází a já ji prosím, aby mě přelezla tak, jak sedím, jinak přijdu o místo na nohy. Dana tak činí a to už ta holka nevydrží a žádá mne, abych si dal nohy někam pryč, aby si mohla sklopit sedadlo. Ptám se, jestli to myslí tak, že si je mám uříznout. Ona, ať si je dám do uličky, já říkám ne. Ona, že nemůže spát, já na to, že nemůžu sedět. Ona, že všichni ostatní můžou, na to Dana, že jsem prostě příliš dlouhý. Rozhovor tím končí. Světla zase brzy zhasínají a já měním polohu, abych zkusil nějak usnout. Nakonec se i na chvilku daří. Přicházím sice o další část místa na nohy (úplně si ale sedačku nesklopila, ač mohla), ale aspoň se mi i něco zdá, což dokazuje, že spím.

výdaje

ranní Bangkok, Národní muzeum, tržiště talismanů u Wat Mahathat

Zrovna se ve snu ženu sněhem za autem pana Vogeltanze, když se probouzím rozsvícenými světly. Je pět hodin, do Bangkoku

typický stánek s nudlemi v Banglamphu

jsme měli přijet v 6:30. Je to ale skutečně Bangkok, zastavujeme a vyhazují naše batohy na hromadu ven, nás vyhánějí. Jsme v ulici Phra Athit v Banglamphu, rovnoběžné s řekou. Není to tedy Khao San (kam ostatně soukromé autobusy nesmějí), ale jsme blízko.

Procházíme se po chodníku spojující mola na řece a překvapuje nás, kolik je tu v sobotu v 5 ráno Thajců. Někteří si jen tak povídají, jiní spí na lavičkách. I sportovce potkáváme. My ale řešíme zásadní otázku, kam na záchod. Přírody tu moc není. Nakonec si vzpomínám, že před 2,5 lety jsme řešili ve stejnou chvíli stejný problém a že cestou ke Green Guest Housu nás pustili na záchod v jednom hotelu. Zkoušíme to a pouští nás znovu. Navíc, což dává za pravdu Daně, otvírají už v některých restauracích (je 3/4 na 6 a rozednívá se) a dokonce nás takhle brzy ubytovávají v Green Guest Housu. Dana si dává sprchu a usíná, já píšu deník.

Když se probudila, jdeme na návštěvu nedalekého Národního muzea. Je tu mnoho pavilonů a k našemu překvapení spousty mladých Thajců ve skupinkách, což bychom spíš čekali ve všední den v rámci školní výuky. Asi nejvíc nás zaujala historická část, pak pavilon s hudebními nástroji, královskými nosítky, perletí vykládaný trůn, nádoby i telefon a v závěru část, kde jsou vystavené krásně zdobené dřevěné pohřební vozy. Dokonce tu promítají záběry pohřbu člena královské rodiny. Je tu ještě řada dalších pavilonů, ale na ty už nemáme sílu.

Od Muzea jdeme k chrámu Wat Mahathat, kolem kterého v ulicích probíhá tržiště. Převládajícím prodejním artiklem jsou tu všemožné talismany různé hodnoty, často podobenky Buddhy nebo významných mnichů

na tržišti talismanů naproti chrámu Wat Mahathat

na malých, rozmanitě tvarovaných kamenných destičkách. Ty nejmenší bývají vsazené do skleněného přívěsku. Nakupující Thajci je hodnotí zlatnickými kukátky s lupou. U mnohých postav totiž zanikají kontury, leckde už i tvary těl. Záleží zřejmě na stáří, ale těžko říct, která z hodnot je ta nejvyhledávanější. Také se tu dají koupit větší sochy Buddhy, a to až po životní velikost.

Bělochů je v celé tržnici jen málo. Kupuji levňoučké maličké sošky Buddhy a mnichů, pro sebe i pro kamarády. Obědváme v příjemné tržištní restauračce s Thajci, dokonce mají v nabídce tofu.

Z chrámu samotného, který je na druhé straně silnice, toho moc nevidíme. Chrámový komplex budov je sice přístupný, ale hlavní viharn se nám nedaří najít, je to zřejmě jedna z budov v rekonstrukci. Není to tu turisticky nijak zajímavé, ale kdo by se chtěl seznámit s buddhismem a technikami meditace, probíhají tu kurzy pro veřejnost.

Stále ještě unaveni z předešlé noci strávené v autobuse odpočíváme u internetu. Později odpoledne pak obcházíme knihkupectví a knižní bazary na Khao San a v okolí. Výsledkem je Alenka v říši divů psaná anglicko-thajsky, thajská vegetariánská kuchařka (v angličtině) a dvě knihy od Haileyho, rovněž v angličtině. Ještě musíme sehnat vhodný anglicko-thajský slovník, ale to až zítra, kdy nás čeká velký nákupní den všeho možného na obří tržnici, nebo pozítří při dalších nákupech v centru.

výdaje

víkendový trh Chatuchak

milá obsluha v obchůdku Smile Wood na Chatuchaku

Snídáme v restauračce za rohem, kde obsluhuje mladý teplý Thajec. Je to příjemné, neboť je to další připomínkou tolerance thajské společnosti. Po snídani odjíždíme autobusem č. 509 na víkendový trh Chatuchak [čatučak] (Thajci to píší i Jatujak), který se nachází blízko severního autobusového nádraží. Cesta tam je vyhlídková a v pohodlném klimatizovaném autobusu (přesto levném) velmi příjemná. Sedíme totiž úplně vpředu vedle řidiče a všechno dobře vidíme, jak se klikatíme bangkockými ulicemi. Od Památníku vítězství pak jedeme přímo na sever po hlavní třídě.

Po vystoupení není třeba hledat cestu ke vstupu, zaplouváme prostě do proudu Thajců evidentně mířících tamtéž. Chatuchak je obrovská tržnice, rozdělená na 26 očíslovaných sekcí. Má velmi dobrou úroveň. Jsou tu čisté veřejné záchody,

noční Khao San

mapy usnadňující orientaci v cestách i produktech, jezdí tu zdarma otevřená mikrobusová vozítka a stánky jsou zastřešené. Je tu i bohatý výběr občerstvění, včetně malých restauraček.

Výběr zboží je opravdu široký. Zelenina, ovoce, bonsaje, domácí mazlíčci (např. psi, ale i chameleoni), nábytek, domácí pořeby, pochopitelně i oděvy a obuv v různých, i velmi dobrých kvalitách. Pro nás se stává stěžejním obchůdek Smile Wood s dřevěnými předměty z mangového, bambusového a kokosového dřeva. Nachází se v sekci 10 v ulici 13. Majitel i prodávající slečna, nejspíš jeho dcera, která se nás ujímá, jsou moc milí a mluví dobře anglicky. Ceny se tu smlouváním dají zajímavě snížit, což se Daně a trochu i mně daří. Je to zábavné. Nakonec se s nimi fotíme. Ceny (i psané) se tady na tržnici dají snížit všude, třeba jen o kousek, ale za zkoušku to vždycky stojí. V domácích potřebách, kde jsme nic podobného neměli v úmyslu, nám cenu snižují samy.

Po prvních dvou hodinách na tržnici máme už plné ruce tašek. Jdeme nabrat síly do malé restauračky s vegetariánskou nabídkou. Je horko, sedíme venku a necháváme se osvěžovat velikým větrákem s rozprašovačem, který tu mají u stolků. Rekapitulujeme, co bychom ještě rádi a komu koupili, a jdeme zase na věc. Po čtvrté hodině odpolední už máme plný i batoh a vyčerpaní usedáme znovu do osvědčené restauračky. Lidí znatelně přibylo. Dobře, že jsme tu byli už od dopoledne. Je nám líto, že podobná tržnice není v Čechách.

Návštěvu mrakodrapu odkládáme na zítřek. V taškách je toho dost a sil už málo. Jsme ale spokojení. Chce-li člověk v závěru své cesty nakoupit pozornosti pro své blízké a něco praktického thajského si dovézt domů, neměl by tohle místo vynechat. Je tu nejenom velký výběr zboží, ale i nízké ceny. Zpátky se vezeme zase klimatizovaným autobusem.

Večer si jdeme ještě užít živou atmosféru Khao San a přilehlých ulic. Je neděle, takže se kromě turistů podobně baví spousta Thajců. Nechce se nám tu teď nic kupovat, vše je dražší než v Chatuchaku. Nakonec ale stejně Dana po téměř neúspěšném smlouvání kupuje stínítko na svíčku od mladého thajského páru, který čeká rodinu, a já maličkou hašišovou dýmku na pokouření s přáteli. Jíme ještě u stánku nudle a jdeme spát.

výdaje

Sky Train, Mahboonkrong, vyhlídka z mrakodrapu

Ráno jedeme říčním expresem (konečně!) až na vzdálenou zastávku Sathon. Provoz na Chao Phraye je úžasný,

Stará a moderní architektura v centru Bangkoku stojí bez problémů bok po boku.

řeka je díky plovoucím lodím stále rozbouřená jako moře. Přestupujeme na Sky Train (také konečně!). Připadáme si jako ve sci-fi filmu. Kupujeme z automatu lístky (není nic snažšího - podle vzdálenosti cílové stanice se zvolí suma, vhodí se mince a je to) a procházíme turnikety, do kterých se lístek vloží, turniket se otevře a na druhé straně lístek znovu vyjede, aby posloužil jako propustka ven u turniketů v cílové stanici. Po chvíli nastupujeme do moderní soupravy, která se rychle rozjíždí a velice hladce a rychle nás veze nad úrovní střech domů. Vlak je velmi příjemný a prosluněný a dá se jím procházet po celé délce, vytváří dojem jednoho dlouhého vagónu, který se v zatáčkách ohýbá.

Za chvilu vystupujeme na přestupní zastávce Siam úplně ven. Jdeme směrem k obchodnímu domu Mahboonkrong (MBK), který už známe ze začátku pobytu, když potkáváme velmi sympatického Thajce středního věku, který se nás ptá, kam jdeme, a pak nám radí spoustu věcí. Je velmi potěšen, že si chci koupit knihu o jejich králi. Říká, že MBK a pár dalších obchoďáků otvírají z vládního rozhodnutí až v 11 hodin (prý kvůlu úspoře energie - důvěra Thajců v čistotu úmyslů vlády je bezbřehá).

Hotel Baiyoke Sky je vidět z dálky.

Benzín podražil od loňska z 12 na 22 B. Ubezpečuji ho, že u nás stojí benzín v přepočtu kolem 40 B. Radí nám, kde koupit knihy a kde thajské či anglické DVD.

Dle jeho rady jdeme tedy nejdřív do Discovery Center, který má již otevřeno. Po dlouhém vybírání kupuji knihu o thajské historii a oboustranný anglicko-thajský slovník. O současném králi žádnou knihu nemají. Při placení zjišťuji, že mám málo bahtů, musím jít do vedlejší budovy vyměnit. Procházíme ještě ulice Siam Square, ale moc nás nenadchává, ani jídlo si tu nemůžeme vybrat, zachraňujeme se nudlemi v pytlíku u stánku. Jdeme pak konečně do MBK, kde je spousta lidí a kde to žije. Kupuji dva thajské filmy na DVD. Další z těch, co jsem měl v plánu koupit (dle doporučení v průvodci), nemají. Dana kupuje synovcům nerozbitné auto na dálkové ovládání a já jen obdivuji létající talíř na baterky, který skutečně létá, ale nedá nasměrovat. Ovládá se jen vertikální let, ale kterým směrem se vydá, je věcí náhody a vzdušných proudů.

Na tom samém patře jíme v thajské restauračce a pak jedeme dvě stanice Sky Trainem do blízkosti nejvyššího thajského mrakodrapu, hotelu Baiyoke Sky. V jeho 77. a 84. patře jsou rozledny. Proskleným venkovní výtahem jedeme 1 minutu a 20 sekund do 77. zaskleného patra, kde si u modelu mrakodrapu čteme, že budova má 65 m hluboké základy, 309 m výšku nad zemí a k tomu ještě anténní špičku vysokou 34,35 m. Vnitřním výtahem se pak vyvážíme do 83. patra, odkud už se jde pěšky po schodech o patro výš, kde z otevřeného ochozu obdivujeme a fotíme Bangkok shora.

pohled z 84. patra směrem k Chao Phraye

V dálce vidíme odlesky Chao Phrayi a podle mapy nacházíme Lumpini park a pár dalších záchytných bodů. Na druhé straně vrhá budova stín na mnohoúrovňovou křižovatku dopravních tepen. Kdybychom přišli o hodinu později, ochoz v tomto patře by se dokonce otáčel (17:00 - 22:00). My ale nechceme tak dlouho čekat, a tak sjíždíme zase dolů.

Sky Trainem pak s jedním několikametrovým přestupem (přestup na jinou linku v tomto případě znamená jen přejít do protější soupravy) jedeme zpět k řece a lodí pak do Banglamphu. Na lodi se nás snaží zahnat z otevřené zádě dovnitř, ale je to tam na mne moc nízké, navíc není dobře (z mé výšky) vidět ven. Vracíme se tedy na otevřenou záď. Těžce to nese hlavně jeden výpravčí, který na nás při odplouvání z jednoho mola řve "inside, inside" a nevnímá mou gestikulaci, že se tam nevejdu. Přemýšlím, jestli na mne poštve říční policii, která mě na některé příští zastávce zatkne. Naštěstí se záď brzy plní i jinými lidmi, takže se necítím tak provinile.

V Banglamphu zkoušíme ještě jednou rekonfirmovat letenky, ale opět se nám nedaří. Ukazuje se, že jsme stejně měli špatné telefonní číslo i adresu. Heroicky pak balíme všechny dárky do báglů, řídíme hodinky na 2:30, 2:35, 2:40 a 2:45 ráno a jdeme spát.

výdaje

cesta na letiště, odlet, přestup v Kievě, drama v letadle

Budíme se na první zazvonění. Dobalujeme, zamykáme pokoj, klíče necháváme v recepci a kolem třetí hodiny ráno vycházíme do ulic. Procházíme Khao San. Je to zvláštní, i v tuhle dobu jsou některé restaurace dost plné, lidi (hlavně turisti) sedí i venku na zemi a povídají si. Ve 3:20 jsme na zastávce před Památníkem demokracie, a zatímco čekáme, zastavují u nás občas taxíky. Nechává nás to celkem netečnými, takže po chvíli vždy zase odjíždějí. "59" nejede a nejede, nakonec asi po půl hodině nastupujeme do autobusu č. 509, kterým chceme jet co nejblíž k letišti, např. k Chatuchaku, a odtud pak nějak dál. Průvodčí ale nerozumí ani airport ani Don Muang (zkoušíme, jestli to tam nejede). Pomáhá nám postarší Thajec, který prý také jede na letiště (letí navštívit přítele do USA) - musíme přestoupit u Památníku vítězství. U památníku se tento náš nový průvodce ptá okolostojících, kterým autobusem na letiště. Čekáme zase nepříjemně dlouho, až konečně jedeme dál autobusem č. 29, kterým jsme před čtyřmi týdny jeli z letiště. Autobus je opět plný lidí a opět jede jako blázen, což velice vítáme.

Domů si vezeme pěknou řádku věcí.

U letiště jsme po půl páté, měníme zbytek peněz, které už nebudeme potřebovat, zpátky na dolary a bez problémů procházíme odbavením. Nakonec platíme 500 B - odletovou taxu a zbylé drobné dáváme na různé nadace. Letadlo má chvilku zpoždění. Díváme se z okna a vidíme, že venku prší! Déšť v Bangkoku, a pořádný! To jsme ještě nezažili.

A pak už odlétáme. V letadle ukrajinské společnosti Aerosvit nám dávají snídani a pak pouštějí nic moc film s Jimem Carreym, který pouštěli i při cestě do Thajska. Navíc nás pak nechávají hladovět. Kručí mi v břiše, letíme už 6 hodin a další jídlo nikde. Chvílemi jsou z okna překrásné výhledy na hory na severu někde kolem Íránu a jihu bývalého SSSR. Máme téměř VIP místa, protože je u nás nouzový východ, což znamená spoustu místa na nohy. Hory si k nám právě pro přístupnost okénka přichází fotit mladý pár, kterému několikrát odpovídám na jejich poděkování anglicky, až se nakonec ukáže, že jsou také Češi. Kromě velkého místa na nohy máme také téměř soukromou promenádu (místo mezi posledními sedačkami střední řady sedadel a stěnou oddělující chodbičku toalet), kam se chodím procházet a protahovat.

V 7. hodině letu konečně přichází vysvobození z hladu - nosí oběd. Záchody jsou v nechutném stavu, navíc už jen dva v provozu. Po jídle na chvilku nečekaně usínám opřen o předkloněnou Danu v neuvěřitelné poloze, což ona zjišťuje s hrůzou, ale snaží se to vydržet co nejdéle, abych se trochu prospal. Pak pouštějí film s Nicholsonem. Půjčuji Daně svá sluchátka, u kterých hraje jen levé ucho - u jejích hraje totiž jen pravé, takže to kombinuje. Vtom ale začínají sluchátka vybírat a film usekávají - budeme asi brzy přistávat.

Skutečně. Přistáváme a standardně čekáme na ne úplně standardní (jak se ukáže) návazný let. Nastupujeme, všechno probíhá normálně, až na to, že v tomto starším Boejingu je opravdu hodně málo místa na nohy. Naštěstí poletíme jen krátce.

Pasažéři jsou usazeni a způsobně připoutáni, světla bezpečnostně zhasnuta, vzlétáme. Po startu prudce stoupáme, po několika minutách letu se vyhupujeme nad mraky. V tu chvíli se ozve rána z pravé části letadla. Letadlo jako by najednou zastavilo. V následujících vteřinách napjatě zjišťuji, zda stále ještě letíme nebo padáme. Nejsem sám, napětí v kabině je téměř hmatatelné. Zpomalili jsme, ale letíme. Víc už nestoupáme, naopak, letadlo sklesalo zpátky do mraků. V jednu chvíli se celé letadlo nepříjemně zakývá ze strany na stranu, ale pak se opět srovnává.

Mezi cestujícími je patrný neklid, ale projevuje se nejvíce tichem a nehybností. Nikdo nás o ničem neinformuje, jen letuška proběhne s vážným výrazem z pilotní kabiny do prostoru zádi. Ani ta nic neříká. Letíme dál v mracích, světla jsou stále zhasnutá. Později se dozvídáme, že ti, co seděli narozdíl od nás vpravo, viděli, jak se dotočila turbína pravého motoru. Prožitek těchto chvil byl tak pro ně mnohem dramatičtější. To my jsme naštěstí nevěděli. Po nějakém čase mám jemný pocit, že se velkým levotočivým obloukem otáčíme, ale nejsem si úplně jistý. Říkám Daně, že na 75 % se vracíme. Pak letíme dlouho rovně a po dalších mnoha minutách se mi zdá, že se znovu pomalu a dlouze otáčíme doleva. Vím, že přistávat by letadlo muselo ve stejném směru, ve kterém vzlétalo, čemuž tento manévr odpovídá, proto zvyšuji svůj odhad pravděpodobnosti, že se vracíme. Později v Čechách se navíc dovídám, že letadlo, kterému funguje jen levý motor, musí dělat pouze levotočivé zatáčky. Při pravotočivé hrozí nebezpečí, že se dostane do vývrtky a spadne.

Po dalších minutách, stále nikým o ničem neinformováni, bezpečně a hladce přistáváme. Dobře to dopadlo! Teprve po přistání nás stručně informují, že jsme z technických důvodů přistáli zpátky na letišti v Kievě.

V následujících hodinách se ukazuje, že neinformovat (zejména cizince) je asi součástí ukrajinského leteckého bontonu. Stojíme opět v letištní hale, kde zaměstnankyně aerolinek ukrajinsky informuje stejně mluvící část našich spolucestujících. Proslov brzy ukončuje a věnuje se osobním, ve stejném jazyce položeným dotazům. Pak odchází. Když se chce člověk něco dozvědět, musí být hodně dotěrný. Má-li štěstí, narazí i na zaměstnance s alespoň částečnou znalostí angličtiny. Jen tak se dovídáme, co s námi bude. Netušíme ale ještě, že další letadlo nám přistaví až za 4 hodiny.

Mnohem hůře než my prožívají situaci bez informací cizinky ze západu Evropy, zvláště ty, které mají v Praze přestupovat na další let. Jedna paní se tam rozbrečela a po chvíli i další, která neměla vystavenou letenku, protože některé letecké společnosti vydávají jen registrační čísla. To ovšem, zdá se, ne každý zaměstnanec letiště v Kievě, pověřený komunikací s pasažéry, ví.

V průběhu čekání dostáváme jednu housku se salámem a jednu půllitrovou láhev vody do dvojice. Na protest se tedy my dva rozdělujeme a tváříme se jako nedvojice, díky čemuž máme dvě láhve. Čekání je sice dlouhé, ale ubíhá příjemně. To díky tomu, že se několik českých dvojic sesedlo a každý má co říct, jak k právě prožitému dramatu v letadle, tak i k cestování po Thajsku na vlastní pěst. Přidávají i zážitky z dalších zemí, kde byl kdo okraden apod.. Kdosi kupuje láhev vína a nechává kolovat. Tak se dozvídáme pocity některých v letadle poté, co se ozvala ta rána. Je legrace. Jeden z cestovatelů, který celou dobu zábavně vypráví, popisuje, jak mu po přistání jeho dívka prozradila, že poté, co uviděla dotáčející se motor, přemýšlela, že by bylo na místě říct naposledy svému partnerovi, že ho má opravdu ráda. Smějeme se, teď už můžeme. Vědomí, že všechno dobře dopadlo, dává průchod uvolňujícím emocím. To i přes fakt, že stále ještě máme před sebou cestu domů, organizovanou stejnou leteckou společností.

Nějaké informace v angličtině se přeci jen občas objeví na světelných tabulích a nakonec i hlásí letištním rozhlasem, že konečně můžeme nastupovat. Když se k našemu dalšímu letadlu přibližujeme, zjišťujeme, že je to linka O.K.. S úlevou nastupujeme do Boejingu novějšího typu a … a bezpečně dolétáme domů.

výdaje

schematická mapka Thajska s hlavními místy, která jsme navštívili během třetí cesty

Obsah

Třetí díl cestopisu pojednává o našem třetím měsíčním putování po Thajsku, ve dvou a ve čtyřech, od 2.3.2007 do 1.4.2007.

Jako v předchozích dvou dílech, uvádíme mnoho praktických informací, ceny ubytování, dopravy, potravin apod..

U každého dne deníku uvádíme znovu všechny výdaje, které jsme měli. Pokud první sloupeček tabulky s výdaji obsahuje "J:" nebo "D:", jedná se o výdaj jen jednoho z nás (např. dárek domů, limonáda, kterou ten druhý neměl), ostatní výdaje jsou společné. U výdajů společných pro čtyři lidi (např. taxi) uvádíme jen polovinu ceny, která připadala na Danu a na mne a za výdaj přidáváme do závorky označení 1/2.

Značka B za cenami znamená samozřejmě opět bahty [báty], thajskou měnu. V době naší třetí cesty byl poměr bahtu ke koruně opět asi 1:0,63 (čili 10 B = 6,30 Kč). (Výměna probíhala přes dolary, kurzy byly asi 1:22 pro korunu, 1:35 pro baht.) Situace pro nás Čechy zůstala od podzimu 2004 zhruba stejná.

Deník jsme si vedli opět během cesty, některé dny jsem psal já, některé Dana. Finance jsem vedl opět já.

Naprostá spokojenost ze dvou cest a nádherné vzpomínky nás vedly k tomu, že jsme se rozhodli pro třetí cestu do Thajska. Přispěla k tomu i touha Daniny sestry Evy a jejího přítele Karla (říkáme jim Flintstouni, protože Karel tak v noční košili vypadá) vidět na vlastní oči to, co jsme popisovali. Naplánovali jsme tedy cestu pro čtyři lidi na jaro 2007.

...dopsat (letenka,průvodce,pojištění,..., foťáky,solárko)

let do Thajska, přestup ve Frantfurtu

V pátek už nejdeme do práce a ...

den 1 - sobota 3.3.2007

přílet do Thajska, v krejčířské firmě, noční Khao San

Po hladkém letu, kdy Dana spala řadu hodin jak zabitá a já se po prášku na spaní v sedačce pořád jen převaloval, přistáváme načas na novém mezinárodním bangkockém letišti Suvarnabhumi, ležícím východně od centra města. Už když vycházíme z letadla, vidíme skrz prosklené rameno plakáty s thajským králem a nápisem Long Live The King, tedy Dlouhý život králi. Později je vidíme po celém Thajsku. Imigrační přepážkou jsme prošli rychle a bez zádrhelů a naše batohy se bez problémů objevily na páse. Měníme prvních pár dolarů v trochu nevýhodném jednotném letištním kurzu a podle šipek sestupujeme po schodech do přízemí. Na záchodech se převlékáme do letního oblečení.

Do Banglamphu odtud jednou za hodinu jezdí drahé expresní autobusy. V novém průvodci píší, že z letiště jezdí i obyčejné místní autobusy, ale žádná z linek nejede přímo do Banglamphu a nechceme se teď unavení nikde kodrcat. Bylo by to složitější, pomalejší a méně pohodlné.

To je předzvěst způsobu, jakým budeme v Thajsku cestovat a pobývat po celou naši třetí cestu. Nebudeme již vyhledávat vždy to nejlevnější, a to ani v dopravě, ani v jídle, někdy ani v ubytování. Částečně pro vlastní pohodlnost, od druhého týdne také kvůli Flintstounům.

U stánku kupujeme lístky. Do odjezdu autobusu zbývá asi půl hodiny. Vycházíme z letištní haly ven a čeká nás zklamání. Vane mírný větřík a vzduch není zdaleka tak horký a dusný jako když se vyšlo z Don Muangu, starého mezinárodního letiště. Tady je stín z vyšších pater letištní haly, napojené na mimoúrovňovou vozovku, čímž je to tady dole vlastně zastřešené. Škoda, tohle připraví návštěvníky o první výrazný zážitek z Thajska.

Vedle letiště vyrůstá pěkný malý park se zelenými pyramidami z květin. Mezi nimi je jedna stupňovitá žlutá pyramida, tvořená železnými schody. Vylézám na ni a fotím. Pak slyším pískot na píšťalku. Po chvíli se otáčím a vidím, že to píská strážce pořádku a mává na mne, abych slezl dolů. Mávám na něj, že jo, a slézám. Nevím ale proč, jsou tu po pyramidě všude stopy podrážek a odpadky jako prázdné láhve a různé obaly, svědčící o tom, že pyramida je slézána běžně.

Jedeme autobusem AE2, směřujícím do Banglamphu. Pociťuji jakési rozčarování a Dana se mi později svěřila, že to cítila podobně. Postrádám ten intenzivní pocit, na který jsem se těšil, že jsem v Thajsku a že v daleké cizí zemi něco zažívám. Když pak kolem nás po dálnici profrčí pick-up s ošlehaným starším Thajcem na korbě, je mi hned o něco líp. Začínám tušit, že právě jezdit drahým klimatizovaným letištním expresem nepřináší ten správný cestovatelský pocit.

Cesta do Banglamphu do blízkosti Khao San trvá hodinu a pět minut. Většinu cesty se jede po mimoúroňové placené dálnici, projede se kolem nejvyššího mrakodrapu, a teprve když z placené silnice sjedeme a blížíme se k Památníku demokracie, zdržuje nás místní zácpa. Co je to ale proti zácpám, které nás teprve čekají...

U Khao San měníme větší částku peněz v poměru 1 $ ku 35 B a jdeme se ubytovat rovnou do Green Guest Housu, našeho tradičního místa, tentokrát v prominentním rohovém pokoji č. 207 se dvěma okny. Cena zůstala od minula stejná - 160 B za noc. Pokoje ale trochu zchátraly, v roce 2004 byly čerstvě vymalovány a měly nová okna. Od té doby malba trochu zašla a zamazala se a okna by potřebovala opravit. To nám ale nijak nevadí. Nic si nebereme, jen foťáky, a volní si jdeme užívat ven.

V přízemí guesthousu sídlí krejčířská firma Mr. Boss. Její naháněč nás zdraví a nabízí ušití obleku, ale my odmítáme a jdeme pryč. Pravda je, že o ušití obleku uvažuji. Nejsem ale rozhodnut. Reference na internetu nebyly nejlepší a ty kladné byly trochu podezřelé. Kdo by psal ke svému dojmu i kompletní adresu, telefony, fax, e-mail a otvírací dobu obchodu, který doporučuje?

Jak jdeme dál ulicí Ram Bhuttri, vidíme, že krejčířské firmy jsou tu doslova na každém kroku. Později uvidíme, že celé okolí Khao San je jimi zaplaveno. Je to fenomén poslední doby nebo jsme si toho dřív nevšimli, protože nás to nezajímalo? Já však už o kus dál na ulici Ram Bhuttri upadám do osidel krejčířské firmy Oscar Fashion. Mladý sympatický naháněč, postávající venku, nás oslovil a dostal příjemným vystupováním a tím, že uměl pár slov česky. Zcela nezávazně se jdeme podívat dovnitř. Tam se nás ujímá další prodavač, který umí také pár slov česky a velmi nenásilně nám ukazuje, co nabízejí. Má dokonce česky psaný doporučující dopis. Pomaličku a po malých krůčcích mě vede blíž a blíž k tomu, stát se jejich zákazníkem.

Prostě mě dostali. Po dlouhém vybírání barvy a materiálu se nechávám změřit a dávám si ušít sako, kalhoty a košili. Za cenu 7000 B. K tomu dostanu kravatu. Bylo by to i výrazně levnější, kdybych si vybral jeden z horších materiálů. Nám se ale líbí tenhle. Platím kartou VISA a domlouváme první zkoušku. A je to.

Přecházíme hlavní ulici a pokračujeme dál rovně ulicí rovnoběžnou s Khao San, která byla minule rozkopaná, teď už zcela v pořádku. Když se stáčí doleva, procházíme spojovacím průchodem směrem na Khao San. Vlevo tu je stále obchod s použitými anglicky psanými knihami, kde už jsem několikrát nakupoval. Tentokrát si kupuji State of Fear od Michaela Crichtona, knihu o ekologickém terorismu, kterou mi doporučoval kolega z práce. A pak už konečně vcházíme na ulici Khao San.

Pomalu ji procházíme oběma směry. Je to Khao San, jak ji známe. Spousta lidí, spousta obchodů a stánků, bary, svítící reklamy na domech. Ráj turistů. Dana oprašuje své smlouvačské umění a bravurně stahuje cenu za vpletení copánků do vlasů z 1500 B na 800 B. Těhotná Thajka rezignovala až po dlouhém smlouvání slovy: You are number one, tedy: Jsi jednička. A už sedí Dana na stoličce, mně nabídli druhou, a ona Thajka jí neskutečnou rychlostí zaplétá jeden copánek za druhým, dva pomalejší Thajci jí pomáhají. Má to trvat asi hodinu. Jelikož se už setmělo, jdu zatím pro stativ a fotím noční Khao San na oba naše foťáky.

Po hodině jsou copánky hotové, Daně moc sluší. Loučí se velmi přátelsky a jdeme dál. Kupujeme ještě Daně sukni a mně pěknou bílou blůzu s dlouhými rukávy a indickými motivy.

V jednu chvíli vjíždí do horního konce Khao San policista na motorce, troubí a něco pokřikuje. Řada stánkařů se okamžitě klidí, zatímco jiní zůstávají v klidu.

V chrámu Wat Chana Songkhram u spodního konce Khao San se koná přednáška skupiny mnichů pro četné návštěvníky. Dnes je 3. úplněk v roce a to je buddhistický svátek. Chvilku sedíme a posloucháme, aniž bychom slova rozuměli, jen nasáváme atmosféru. Daruji pak chrámu 100 B, beru si vonné tyčinky a po vzoru Thajců je zapaluji a po chvíli vpichuji do písku.

Po několika drobných jídlech mám znovu hlad, a tak si dávám na ulici ještě jedny nudle Pad Thai s vajíčkem a k tomu papájový šejk. Stánky s nudlemi Pad Thai jsou všechny podezřele stejné se stejnými cenami v celém okolí. Vypadá to na frenčízu, ale to, že nemá žádnou konkurenci, trochu zavání. Naštěstí je to i tak stále levné.

V ulici Soi Chana Songkhram, kde bydlíme, hledáme internet, ale všude zavírají. Až téměř na jejím druhém konci jsme úspěšní, a tak posíláme první zprávu domů. Cestou zpátky vidíme, že řada guesthousů má vyvěšenou cedulku, že mají plno, včetně Bella Bella a našeho Green Guest Housu.

Po sprše ve společných koupelnách, které zůstaly také beze změny, Dana usíná a já píšu deník. Pak se Dana probouzí, já jí deník čtu a ona říká, že mám připsat, že má oteklé nohy. Pociťovala to už od rána v letadle, protože má naběhlé i prsty u rukou, a přes den se to ještě zhoršilo. Dostatek pití a horko nepomáhá. Bolí ji to, když chodí.

výdaje

přesun do Ayutthayi, půjčení motorky, Wat Phu Khao Thong, večerní Wat Phra Ram, slavnost v chrámu

Budík v šest hodin nezvonil, protože jsem na hodinkách nechal český čas a bangkocký si nechal jen zobrazovat. Nevadí, budím se v půl sedmé. Po sprše se odhlašujeme z guesthousu a jdeme na loď do Bang Pa-In, obce na jih od Ayutthayi, kde má král letní sídlo. Cestou potkáváme mnichy, které tu a tam někdo zastaví a dává jim do misky jídlo.

Na molu za chrámem Wat Mahathat se dozvídáme, že pro dlouhodobý nezájem turistů loď z Bangkoku do Bang Pa-In už nejezdí. Co se dá dělat, pojedeme vlakem. V přístavním tržišti si ale ještě dáváme smažená kokosová vajíčka a pak k snídani rýži se zeleninou. Autobusem č. 53 jedeme přes jeho konečnou stanici na nádraží Hualampong. Už před nádražím a pak i v nádražní hale se nás ujímají asistentky turistů. Dozvídáme se tak, že vlak do Bang Pa-In nám právě ujel a další vlak, který tam staví, jede až za dvě hodiny. Měníme tedy plán, kupujeme lístky a nasedáme do vlaku, který staví až v Ayutthaye.

Sedíme a sedíme, ale vlak stále stojí. Na chodníku u silnice u nádraží pozorujeme pouliční kadeřnictví. Zákazníci se posadí na židli na ulici, kadeřnice přes ně přehodí ručník a stříhá. Vlak stále nejede. Na krátkou vzdálenost jsme nedostali místenky, podobně jsou na tom někteří další. Jedna dvojice musí uvolnit místo lidem s místenkami. My máme štěstí a nikdo nás nevyhazuje.

Vlak nakonec vyjíždí se zpožděním přes půl hodiny. To už jsme mohli skoro počkat na ten do Bang Pa-In. Kodrcáme se pomalu Bangkokem, každou chvíli zastavujeme. Podél trati vidíme ta nejchudší obydlí. Za městem se vlak konečně rozjíždí a brzy jsme v Ayutthaye.

Z nádraží jdeme známou cestou přímo k řece a necháváme se převézt šikmým přívozem, dnes již za 3 bahty. Z nástupního mola skáčou malí kluci do vody a smějou se, když si je fotíme. Odbočku do ulice, kde chceme bydlet, míjíme, ale brzy se k ní vracíme a ubytováváme se v rodinném BJ1 Guest Housu, jen kousek od Ayutthaya Guest Housu, kde jsme spali kdysi. Mladý majitel mě vede od recepce po dřevěných schodech do prvního patra. Před schody leží na zemi část jeho rodiny a sleduje televizi. Roh u recepce je asi jejich obývákem. Musím dávat pozor, abych jim nešlápl na hlavu. První pokoj, který mi ukazuje, je příliš blízko a televize je tu moc slyšet. Říkám mu to a on mě vede k poslednímu pokoji na chodbě, za ním jsou už jen toalety. Tady už jsem spokojený. Pokoje v tomto horním patře mají trochu omezený výhled přes plot, ale stačí to a jsou celkem příjemné. Hůř jsou na tom pokoje v přízemí, které koukají jen do zdi.

Po sprše jdeme do téměř protějšího Tony's Place, vkusného guesthousu, kde si dáváme výborný oběd. Nabídka je tu široká a prostředí příjemné.

Pak si půjčujeme motorku a vydáváme se obhlídnout chrámy, které ještě neznáme. To jsou především chrámy až za řekami, mimo ostrovní centrum města. Dnes stihneme jen jeden, zítra jich na nás čeká víc. Na řízení motorky si musím zase chvíli zvykat, takže zpočátku jedeme směšně pomalu. Je neděle, všude je spousta Thajců výletníků. Projíždíme známá místa, míjíme chrámy Wat Phra Mahathat a Wat Ratcha Burana. O kus dál, na stejném místě jako kdysi, vidíme slony s turisty na zádech. Jsou to ovšem thajští turisti. Znovu obdivujeme, jak sloni našlapují jemně, zlehounka a potichu. Člověk by skoro věřil, že kdyby mu slon šlápl na nohu, ani by to neucítil.

Ač se mi špatně podřazuje, protože je motorka zleva bouchlá a stupačka u řadící páky vystouplá, získávám postupně větší jistotu. Vymotáváme se z centra, trochu bloudíme, ale nakonec přejíždíme řeku, míjíme velké jezero a dostáváme se k chrámu Wat Phu Khao Thong na severozápadě od města. Z dálky je vidět jeho vysoké bílé, trochu nakloněné čedí. Jdeme nejprve do malého viharnu za ním. Není to tu nijak nablýskané, spíše prosté. To se nám líbí. Ve viharnu je řada soch Buddhy a také malá krypta, do které slézáme. Rychle z ní ale zase vylézáme, protože je v ní teplo a hrozně se potíme.

U vchodu sedí správce, kterého se ptám, do které z pokladniček mám vhodit peníze, aby byly užity pro chrám. Ukazuje mi tu správnou. Je moc potěšený a dává mi lotosový květ a vonné tyčinky, abych je obětoval. Moc to neumím, ale dělám, co můžu. Dostávám také lístky ze zlata, které se lepí na sochy. Samy zlaté lístky tam nedrží, ale ukazuje mi, že mám sochu naolejovat a na to místo pak papírek přilípnout. Na odchodu dostávám ještě malý talisman pro štěstí.

Procházíme malou zahradou za viharnem, kde je pár dalších budov. Dana obdivuje ke kůlu přivázaného býka s obrovskými zahnutými rohy, až při bližším prozkoumání zjišťuje, že vlastně není přivázaný. Je ale hodný. Na dalším místě hlídá pes, je z nás trochu nervózní, ale když vidí, že jsme jen neškodní turisté, zůstává v klidu. Kohoutům, kteří se tu porůznu procházejí, také nevadíme. A pak už vylézáme na vysoké nakloněné bílé čedí, které chrámu dominuje. Je odsud pěkný výhled na rovinaté okolí. Na nejvyšší terase zjišťujeme, že se za malý poplatek dá vlézt úzkou nízkou chodbičkou do útrob čedí, kde po asi patnácti metrech nalézáme malou modlitebnu se sochou Buddhy a obětinami.

Slunce bude za chvilku zapadat, a tak slézáme a vracíme se k motorce. Tam se stáváme centrem pozornosti party thajských kluků na kole. Pohihňávají se a pořád nás pozorují. Koukám, jestli nám něco neprovedli s motorkou, ale je v pořádku. Nasedáme tedy a jedeme pryč.

Po pár stovkách metrů přijíždíme k jakémusi památníku. Jde o sochu koně s jezdcem ve značně nadživotní velikosti. Je to bezpochyby vojevůdce nebo dokonce král. Na památníku a v jeho okolí jsou ještě stovky různě velikých soch kohoutů. Všechny nápisy jsou tu ale jen thajsky. Je tu dost thajských návštěvníků, dospělých i dětí, odjíždíme však, aniž bychom o tomto místě cokoliv zjistili.

Když přijíždíme zpět do města, už se stmívá. Zastavujeme u ruin chrámu Wat Phra Ram, který je krásně osvětlený, a asi třičtvrtě hodiny vybíráme nejlepší místa, odkud ho ze stativu fotit. Zbytky denního světla rychle mizí.

Vracíme se do našeho guesthousu, ale někde špatně odbočujeme. Naštěstí, protože se dostáváme k fungujícímu chrámu, v jehož areálu probíhá jakási oslava či zábava. Zajíždíme dovnitř a motorku necháváme u vchodu mezi spoustou motorek dalších. Uvnitř svítí světla a hraje hudba, u řady stánků se dá koupit jídlo. Je tu zábava i pro děti, které mohou chytat rybičky v kádi, házet lavor na láhve s pitím (a když se trefí, láhev tak získat), jezdit autodráhou apod.. Živá hudba na pódiu se překřikuje s reprodukovanou hudbou v jiné části areálu, do toho hřmí zesílený hlas jednoho z mnichů, který se skupinou dalších zřejmě slavnostně otvírá novou budovu chrámu, částečně ještě v lešení. To pozoruje největší množství lidí. Líbí se nám uvolněná atmosféra, není tu patrná žádná strojenost a zbytečná formálnost. I když je neděle a skoro devět večer, je tu spousta i úplně malých dětí, některé si hrají, jiné i prodávají jídlo. Na korbách pick-upů přijíždějí další. Asi to bude dlouhá akce.

Na nás je tu ale opravdu trochu moc hlučno z mnoha stran, tak asi po hodině odjíždíme. Na křižovatce hlavní ulice a naší vedlejší si dáváme u stánku nudle Pad Thai a pak už jdeme spát. Dana má lýtka pořád nateklá jako štoudve.

výdaje

ranní cvičení, Wat Chai Watthanaram, Wat Phutthaisawan, Wat Yai Chai Mongkol, noční trh

Dnes nám sice budík v šest hodin zapípal, ale my spíme dál. Kolem sedmé hodiny si obouváme tenisky a jdeme se proběhnout k chrámu Wat Mahathat. Je teplo a běžíme pomalu. V parcích okolo chrámu vidíme několik dalších ranních thajských běžců. Chvíli tu cvičíme Tai-či, kliky, řádně se u toho potíme, a pak jinou cestou běžíme zpět.

Po sprše snídáme u Tonyho, kde se nám zalíbilo, Dana palačinku s několika kousky ovoce, já tousty s trochou hranolek. Narozdíl od včerejška nás jídlo trochu zklamalo. Po snídani nasedáme na motorku a vydáváme se na okružní jízdu po zbylých vzdálenějších ayutthayských chrámech, rozmístěných kolem města za řekou.

Bloudíme jen maličko a přijíždíme k prvnímu z nich, ruinám Wat Chai Watthanaram. V poklidném areálu stojí velký centrální prang a řada menších čedí okolo. Vypadá to impozantně. Na centrální prang vedou krajně příkré shody a odvažuji se do nich až povzbuzován přihlížejícími Thajci. Vyškrábat se nahoru ke vchodu do vnitřku prangu ještě jde, horší je to zpátky, dost se bojím. To už mě naštěstí nikdo nepozoruje. Daně jsem nahoře nechal i svůj foťák, ať to shora vyfotí, já toho nebyl schopen, maje hrůzu z cesty dolů, která mě čekala.

Všechny sochy tu mají klasicky uražené hlavy z válek s Barmou, ale v přilehlém rozpadlém viharnu stojí dvě větší staré sochy s novými hlavami. Tady se fotíme s několika skupinkami Thajců, vždy na jejich popud.

Před vchodem si dáváme čerstvý kokos a frčíme k Wat Phutthaisawan. Vedle watu je malá tržnice, chodící prodavači amuletů a spousta lidí. Uctívají tu Matku Zemi, která kdysi pomohla Buddhovi v boji s ďáblem tím, že ďábla odplavila vodou vyždímanou ze svých vlasů. Alespoň tak nám to vysvětlila asistentka s megafonem, jedna z několika, které organizovaly frontu věřících. Matka Země je s dlouhým pramenem vlasů, jehož konec drží v ruce, také zpravidla zobrazována. Dana dostala modrou vestu, aby se víc zahalila. To jen potvrdilo náš dojem, že jde o velmi uctívané místo.

U řeky za chrámem prodává paní z osamocené loďky polévku. Dana si dává první, já následuji. Vyfotili jsme se tu a trojjazyčně si popovídali se čtyřmi thajskými holčičkami. Uměly asi jednu nebo dvě fráze anglicky, pak už na ně ale Dana mluvila česky a ony si štěbetaly thajsky a byla legrace. Chvíli nás pak provázejí při prohlídce chrámu. Moc tu toho není, jedno bílé zrestaurované čedí ve tvaru kukuřičného klasu, ale obehnané zdí, nedá se jít blízko k němu. Pak malý ležící Buddha, menší viharn s dvěma právě opravovanými černými Buddhovými sochami a nakonec ta svatyně s Matkou Zemí (a jakýmsi Otcem, ale to už jsme asistentce dobře nerozuměli). Koho zajímají památky s výraznými stavbami, sem jezdit nemusí. Naopak zajímavé je tu uctívání Matky Země.

Zbývá nám už jen něco přes dvě hodiny, než musíme v půl čtvrté vrátit motorku, a tak stihneme už jen jeden chrám. Rozhodujeme se pro Wat Yai Chai Mongkol. Jedeme zpátky, pak přes celé vnitřní město a (jako zázrakem) se téměř bez zaváhání strefujeme na most Pridi Damrong. Wat Yai Chai Mongkol je turistická atrakce, především díky obrovskému centrálnímu čedí, postavenému jako konkurence původnímu barmskému čedí ve Wat Phu Khao Thong. V Thajsku totiž neboří náboženské stavby, ani když byly postaveny okupanty. Prostě si počkají dvěstě let, než samy spadnou, a na jejich ruinách postaví něco svého.

Na čedí se dá po rozumně šikmých schodech vystoupit a vlézt dovnitř, kde sídlí netopýři, či vyjít na ochoz. Celý areál je moc pěkně udržovaný, plný palem, kvetoucích keřů a turistů. Překvapeni tu znovu potkáváme jednu skupinku, se kterou jsme se fotili už ráno. Máme z toho všichni radost a znovu se s námi fotí.

Čas se nám krátí, a tak odjíždíme. Cestou kupujeme benzín, projeli jsme necelé dva litry. Nakonec se před Wat Mahathat fotíme na památku na motorce ze stativu a pak už ji vracíme. Mladík, který ji přebírá, na nás chce hodit odřený blatník a ohnutou stupačku, ale není to naše práce. Po sprše jdeme na jídlo kam jinam než do Tony's Place. Píši tu deníček, zatímco Dana spí. Mají tu několik stolků, u kterých se sedí na zemi na polštáři, případně tedy i leží. Přichází soumrak a s ním i komáři, tak jdeme pryč. Dana usnula dost tvrdě, a když se probrala, byl jsem zrovna platit u recepce a ona se lekla, že jsem ji někde nechal.

Po odpočinku a po setmění jdeme ještě na noční trh u řeky. Je tu spousta stánků s jídlem, oblečením a různými cetkami. A moc příjemná atmosféra. Thajky se na nás usmívají, stačí jen naznačit úsměv a ony se hned celé rozzáří. Slepí zpěváci tu porůznu sedí či procházejí s malým kombem zavěšeným na krku a zpívají karaoke, děti se kloužou na velké nafukovací skluzavce, loví rybičky nebo se dívají na televizi. A jiné děti zase prodávají a připravují jídlo u stánků, společně s rodiči, a připadá nám, že jsou u toho spokojené. Považujeme to za úžasnou přípravu do života. Dáváme si ovoce, já ještě rýži na sladko s mangem. Na všechny se usmíváme a oni na nás, občas to vyjde i s bílými turisty. A jdeme brzy spát, abychom mohli ráno brzy vstát.

výdaje

letní sídlo krále v Bang Pa-In, návrat do Bangkoku

Asi v půl sedmé ráno vycházíme jako nesourodá dvojice z guesthousu. Já jdu pozorovat mnichy, Dana jde ve sportovním běhat a pozorovat mnichy. Špatně jsme se domluvili. Na blízkém tržišti, kde je život v plném proudu, opravdu vidíme postávat či procházet mnichy s miskami. Od trhovců a od kupujících dostávají do misek jídlo. Připadá nám zvláštní, že spíše ti darující zároveň i děkují, jako by to byla pocta a služba pro ně, zatímco někteří mnichové se tváří, jako by se jich to ani netýkalo.

Daně se chce na velkou, a tak nejde běhat, kmitá jen zpátky do guesthousu. Stihla to jen tak tak. Po sprše balíme a jdeme na vlak do Bang Pa-In. Máme to dost napnuté, Dana jen ve spěchu fotí některá místa po cestě včetně přívozu, ale na nádraží pak asi půl hodiny čekáme na zpožděný vlak. Konečně přijíždí a v cíli jsme za pouhých 12 minut. Na malém nádraží v Bang Pa-In v kanceláři výpravčích si za drobný poplatek necháváme velké batohy a sháníme dopravu k branám paláce. Nabízí se nám mototaxi, taxi na motorce. Zrovna přijíždí druhá motorka, tak nás budou moci vzít oba. Stojí to 20 B za osobu. Jenže řidič té druhé motorky teď zrovna nikam jet nechce. Co dělat, nasedáme oba za řidiče motorky první a jedeme. Jsme dokonce rádi, že to takhle dopadlo, alespoň si zkusíme jízdu ve třech, která je v Thajsku zcela běžná.

Jízda trvá asi pět minut. Letní královo sídlo není daleko, ale je velmi rozsáhlé a musí se celé objet. Dalo by se to dojít pěšky, ale je to dost z ruky. Podél silnice, která vede kolem zdi palácového parku, jsou z druhé strany domy a občas obchody. Tady žijí obyvatelé Bang Pa-In. U brány sesedáme a já dávám řidiči 2 x 20 B za převoz nás obou. Potěšil jsem ho, že jsem mu nedal za jízdu na jedné motorce jen dvacet za oba, usmívá se a podává mi ruku. Nabízí se, že tu na nás v nějakou hodinu počká, ale jelikož vidíme, že tu jezdí i další mototaxi, říkáme, že to není nutné. Netušíme, jak dlouho uvnitř budeme.

Moderně zabezpečeným vstupem procházíme dovnitř paláce a platíme vstupné. Dá se tu koupit i nějaké občerstvení. V parku pak neodoláváme a půjčujeme si elektrický vozík na projíždění areálem. První hodina přijde na hrozných 400 B, ale Dana si ho tak přála. Další hodiny jsou pak po 100 B. Dostáváme instrukce, kde je pedál plynu a brzdy a že máme vozík zamykat, když jdeme od něj, a vyjíždíme.

Jede to pomalu, jen o něco rychleji než chůze, ale je to prima a užíváme si to. Prohlídka je méně vyčerpávající, když si člověk může při chůzi sednout. Zastavujeme, kde se nám líbí, a fotíme si spoustu pěkných míst. Jsou tu krásně upravené trávníky s keři rostlými na kovové konstrukci a stříhanými do tvaru různých zvířat, květinové záhony i keře kvetoucí mnoha různými květy, jezírka s vodotrysky, můstky a nádherně zdobené stavby. V čínské budově probíhá jakýsi obřad, a tak jen potichu sledujeme, obcházíme sedící a nakukujeme do vnitřních místností za sklem, které jsou nepřístupné. Z Mudrcovy rozhledny, jedné z nejhezčích staveb v areálu uprostřed jezírka, si vychutnáváme výhled na park. Čestné stráže pochodují a střídají se u svých postů. Uprostřed dalšího jezírka nebo možná jiné části stejného jezírka stojí snad jediná klasicky thajská stavba, altánek se sochou jednoho z králů dynastie Chakri. Dostupný je jen po vodě.

Ke konci prohlídky vcházíme ještě do budovy s trůním sálem, odkud právě vyšla skupina thajských školáků. Nesmí se tu fotit a provází nás tu mladá Thajka. Do místností, sousedících s dvěma hlavními sály, se dá jen nahlížet. Jsou moc pěkně upravené a sály jsou také hezké, velmi vkusně zařízené. Dodnes zde král vítá některé zahraniční delegace. Zkoušíme se průvodkyně ptát na různé věci, na krále, jeho případného následníka, ale domluva je těžká, anglicky tak trochu umí, ale je jí špatně rozumět a ona také zřejmě přesně nerozumí a občas možná je trochu v rozpacích. Jediné, co je z toho jasné, je, že si přeje, aby král žil dlouho.

Vozítko vracíme akorát po dvou hodinách a jdeme ještě na malý okruh pěšky, jen tak odpočinkově, už nevidíme nic výrazného. Za další půlhodinu areál opouštíme. Jízdní řád vlaků jsme si chytře nechali v batozích na nádraží, a tak Dana zjišťuje odjezdy vlaků tady. Nějaké časy na papírku přináší.

Nedaleko vstupní brány si pak dáváme oběd a po obědě po pár minutách chůze podél silnice a přes parkoviště přicházíme k řece na místo, odkud se jezdí lanovkou na druhý břeh. Jízdné je dobrovolné a platí se do kasičky na druhém břehu. Lanovka je obsluhována mnichy a chvíli nám trvá, než pochopíme, že thajská dvojice, sedící na lavičce u lanovky naproti nám, tu jen sedí a na druhý břeh nechce a my že musíme sami od sebe nastoupit do prázdné lanovky. Než to pochopíme, lanovka přejede jednou tam a zpět, aby přivezla zájemce o převoz z druhého břehu. Když se ustálil silný výkyv kabiny a oni vystoupili, my nasedáme. A opravdu, mniši to vidí a už jedeme vysoko nad hladinou na druhou stranu řeky.

Je tu areál s gotickým kostelem a několika dalšími stavbami ve stejném stylu, ale v rekonstrukci. Dovnitř budov se nedostáváme. Kostel je ve skutečnosti buddhistická svatyně a celý chrám se jmenuje Wat Nivet Dhamapravat. Byl postavený v roce 1878 právě v gotickém stylu. Před kostelem stojí na podstavci zvláštní kovová konstrukce, zřejmě sluneční hodiny. Stojí u nich mladý Thajec a prohlíží si je. Jdeme se na ně také podívat. Na první pohled není jasné, jak pracují. Po chvíli na to přicházím. Pohyblivou část ve tvaru oblouku je třeba nastavit tak, aby vrhala přímo pod sebe stín ve tvaru rovné čárky V tu chvíli směřuje ukazatel na správný čas na stupnici. Vysvětlujeme to Thajci, spíše posunky, a odcházíme. Ještě zdálky pak vidíme, jak to stále zkoumá.

Lanovkou se vracíme zpět. U brány paláce žádné mototaxi nestojí, a tak vycházíme po silnici směrem k nádraží s tím, že na nějaké mávneme. Ani nemusíme mávat, po chvilce nám sám jeden mototaxikář zastavuje. Dohadujeme stejnou cenu jako při cestě sem a už zase frčíme ve třech.

Na nádraží jsme včas, ale světe div se, vlak má zase zpoždění, tentokrát zhruba hodinu. Čekání vyplňuji tím, že se snažím vyfotit jednoho z gekonů, kteří tu porůznu lezou například po lavicích, ale moc mi to nejde. Nenechají mě se pořádně přiblížit a vždy zmizí v nějaké škvíře. Alespoň mají další lidé v čekárně zábavu. Dana zatím píše deník a v zásobách objevuje vynikající mlsku - kombinaci piškotů a becherovky. Za odměnu, jak si myslí, se pak celou cestu ve vlaku potí a usíná.

A jsme zpátky v Bangkoku. U nádraží Hualampong jdeme do naší známé thajské restauračky na tržnici a pak už jedeme autobusem č. 53 do Banglamphu. Je to úžasná linka. Cesta je vyhlídkovou jízdou přes Čínskou čtvrť, kterou si v odpolední zácpě máme dost času prohlížet. A pak už poznáváme Wat Po, Královský palác a po chvilce musíme vystupovat. Ubytováváme se opět v osvědčeném Green Guest Housu, i když nemají volný ten pěkný rohový pokoj. Už po třech dnech, co jsme v Thajsku, si tu necháváme vyprat prádlo. Člověk se stále potí a prádlo se špiní a zapáchá rychle. Odpočinkovým tempem pak procházíme přilehlé stánkové ulice, užíváme si klidný večer a posíláme druhý e-mail domů.

výdaje

Čínská čtvrť

Dana vstává už před šestou, kolem sedmé se sprchuje a jde se projít a koupit nějaké ovoce. Thajci jsou dost činorodí, už před šestou bylo slyšet, jak zametají ulice, připravují jídlo a své pojízdné kuchyňky. Místní chrám Wat Chana Songkhram už je otevřený. V areálu je příjemný chládek a klid. Jen jeden z mnichů si hraje s několika psy. Když se Dana blíží, mizí. Po malé snídani z ovoce se pak vrací na pokoj a na chvíli znovu tvrdě usíná, zatímco já se jdu nasnídat do vedlejšího Merry V guesthousu. Dávám si müsli s ovocem a jogurtem, ale müsli je tam opravdu velmi málo, spíš jen jako ozdoba navrch.

Po snídani jdeme k říčnímu molu a přepravujeme se k Čínské čtvrti. Lodní lístek se teď kupuje už tady u stánku na molu a stojí paušálních 18 B, bez ohledu na ujetou vzdálenost. Jednak zdražili celkově a jednak je to dražší, protože i na krátkou vzdálenost se platí cena do koncové zastávky. Na lodi nás zase posílají z otevřené zádě dovnitř. Tady je naštěstí dost místa na hlavu a samotná jízda je stále silným a příjemným zážitkem. A koneckonců, 18 B není zas tolik.

Vystupujeme na osmé zastávce, Tha Rachavongse, v Čínské čtvrti. Od přístaviště vede větší ulice a ta je plná stánků a obchodů. Je tu řada obchodů se zlatem. Dana říká, že zlato tu má na první pohled jinou barvu než u nás. Zaráží nás, že za pultem bývá často i osm prodavačů a před pultem jen jeden zákazník. Později ale v jednom obchodě vidíme plno zákazníků. V těžké konkurenci není možno nechat je čekat, šli by jinam. Pracovní síla je v Thajsku levná, a tak se vyplatí mít osm prodavačů. A mimochodem, v tom obchodě postává i ochranka. Vcházíme do jednoho nenápadného obchůdku s bižuterií, kterých je tu také spousta, a jsme překvapeni, jak je uvnitř veliký a na úrovni, má tři patra, nahoru vedou jezdící schody.

Směřujeme k chrámu Wat Mangkon Kamalawat. Na křižovatce nás zastavuje milý Thajec a radí nám, kudy máme jít. Bavíme se o Thajsku a on je velmi potěšen, že jsme tu potřetí, a rád si s námi povídá o králi, kterému je 80 let, a jeho manželce královně, které je 78. Bylo to moc milé setkání.

Přecházíme několik hlavních ulic s hustou dopravou, mezitím jako bychom procházeli stále jedním obrovským tržištěm, jen druh zboží se trochu obměňuje. O kus dál pak, v klidnější vedlejší ulici, kupujeme jahody. Jsou ale hnusné, zhruba jako ty dovážené do Čech v době, kdy naše jahody nejsou. Vyhazujeme je. Prodavač nám ale aspoň poradil, ač neuměl anglicky a smál se, když jsme se k němu blížili s mapou, kudy dál. A tak po chvíli přicházíme k Wat Mangkon Kamalawat, čínskému chrámu, který jako by z oka vypadl chrámům, které jsem viděl v létě na Taiwanu. Vchází se do něj z hlavní třídy bránou zdobenou pestrobarevnými draky. Zapasovaná mezi domy se snadno přehlédne. Téhle vstupní části vévodí klasický čínský břichatý Buddha.

Prostory uvnitř jsou zastřené kouřem z mnoha vonných tyčinek, které tu návštěvníci po hrstech zapalují. Mniši pravidelně chodí, zapálené tyčinky berou a hasí je v kýblech s vodou. Je tu špinavo a živo, lidí je tu spousta. Chvilku fotím, až mě jeden z návštěvníků upozorňuje na cedulku zákazu focení. Naštěstí už jsem vyfotil, co jsem chtěl. Narozdíl od thajských buddhistických chrámů, tady uctívají všechno možné, podobně jako ve chrámech na Taiwanu. Ve vitrínách jsou velké sochy různých bohů a bůžků, podle atributů je odhadujeme na bohy války, umění, hudby apod.. I atmosféra je tu jiná než v thajských chrámech. Máme trochu dojem, že lidé tu nejsou tak uctiví a pokorní. Nezouvá se tu a kolem stolků s obětinami je nepořádek.

Daně docházejí baterky ve foťáku, náhradní ale nechala v pokoji. Kupujeme velmi levné baterky (4 dohromady za 25 B), ale jak se ukáže, nevydrží ani do večera. Hledáme Čínský oblouk, jakousi symbolickou vstupní bránu do Čínské čtvrti, stojící na kruhovém objezdu ve výchdní části čtvrti. Autobus č. 53 kolem toho oblouku jezdí. Jako obvykle, sám od sebe nás zastavuje jeden Thajec, v tomto případě možná Číňan, a ptá se, kam jdeme. Chvíli si s námi povídá a říká, že je lékař a pracuje v místní nemocnici. Asi je to Číňan, ač je ochotný, není tak milý jako Thajci a neusmívá se na nás. Ještě nám doporučuje, ať k oblouku přijdeme odpoledne v pět hodin, bude tu probíhat taneční představení, potvrzuje nám cestu a loučíme se.

Čínský oblouk je skutečně už kousek. Obcházíme ho a fotíme. Jsme už trochu unavení, je zhruba poledne. V obchodě kupujeme vodu, u stánku ananas. A hroužíme se znovu do spleti ulic Čínské čtvrti. Hned ovšem potkáváme znovu toho lékaře, co s námi před chvílí mluvil, tentokrát přímo před jeho nemocnicí. Ptáme se ho, co je to v areálu nemocnice za chrám, který odsud vidíme. Vysvětluje nám, že to není chrám, ale jen jakási modlitebna, kde se mohou příbuzní přimluvit a požádat za zdraví nemocného pacienta. Znovu se loučíme a po chvíli odbočujeme z hlavní třídy do spleti uliček Čínské čtvrti, která je snad opravdu jedním obrovským tržištěm. V místě, kde hustota stánků ještě stoupá, hledáme něco k jídlu. Neodtéká jim tu kanál, mají nadzvedlé mříže a ten humus vybírají lopatami. Těžko se nám hledá bezmasá nabídka, až konečně nacházíme stánek s Pad Thai, hurá. Nenapadá nás, že Pad Thai neznamená automaticky nudle bez masa, a tak máme v nudlích slušnou porci kuřecího. Dana ty kousky vybírá a přendavá na můj talíř. Zastávám názor, že by byla škoda to vyhodit, když už je to koupené a je to tak dobré. S tím Dana z principu souhlasí, ale představa, že jí mrtvé zvíře, jí vadí. To se mi hodí a pošmakuju si. Nacházíme tu náhodou další čínský chrám, malý, který není na mapě v průvodci. Není tak přeplněný lidmi a má docela příjemnou atmosféru. Nevíme ale, jak se jmenuje, čínské písmo opravdu číst neumíme.

Směřujeme k západní části Čínské čtvrti, kde chceme navštívit ještě dva chrámy. Procházíme obrovskou zastřešenou halou, která je samozřejmě tržištěm. Je tu více čisto a zcela obyčejně narváno. V jednom místě hlavní uličky si postavila malý stolek jakási čínská babička, sedí na židličce a cosi prodává. Tím uličku, kde proudí davy lidí oběma směry, napůl ucpala a opravdu těžko se obchází. Úžasné je, jak jsou lidé v pohodě. Ač se tu dělají zácpy, nikdo si nestěžuje a už vůbec ji nikdo nevyhazuje. Zůstávám tedy také v klidu a prostě čekám, až ji veden davem nějak obejdu. Kdyby prodávala něco rozumného, snad bych si to od ní dokonce koupil.

Vycházíme ze spleti tržnic na hlavní ulici a zjišťujeme, že jsme došli dál, než jsme chtěli. Potkáváme tu tu a tam muže v turbanech a ženy s úplně jinými rysy, dostali jsme se do indické části na okraji Čínské čtvrti. Musíme se trochu vrátit, abychom došli do chrámu Wat Chakrawat. Jdeme ovšem okolo po hlavních ulicích, abychom se nezdržovali v davech na tržnicích. Po cestě nacházíme malou indickou restauračku, tak vcházíme dovnitř. Je prázdná, jen kolem jednoho stolu stojí několik Indů a cosi tam kutí. Prohlížíme si menu na zdi, sedáme si a čekáme, kdo nás obslouží. Nic se neděje. Ti od stolu něco volají na kohosi vzadu, koho nevidíme, a zase se nic neděje. Až na pár pohledů si nás nikdo nevšímá. Trvá nám docela dlouho, než pochopíme, že tady se nenajíme. Vstáváme tedy a odcházíme. Na odchodu nám jeden z Indů naznačuje, že jiná indická restaurace je za rohem.

My ale jdeme radši dál k chrámu. Chrám Wat Chakrawat stojí vedle velkého parkoviště, kde se parkuje auto na auto. To znamená, že kdo chce s autem odjet, musí ho z řady aut vytlačit a pak může teprve nastoupit. Slunce nemilosrdně praží, když vcházíme do areálu chrámu, který je už typicky thajský. Vidíme, že i tady parkuje spousta aut, areál používají jako parkoviště. A navíc jsou všechny chrámové budovy zavřené. Obdivovat můžeme jen umělé skalní stěny s jeskyňkami za vchodem, ve kterých sedí sochy Buddhy, a dvě menší, ale zajímavá čedí. K jednomu z nich se dá vyjít na rozpálenou terasu.

Dana si lehá na lavičku do stínu a odpočívá, já to tu ještě trochu procházím. Bokem ve stínu stromů stojí obydlí, kde vidím jednoho mnicha, možná je správcem areálu. Snažím se najít cestu za zeď, odkud je slyšet zvuky jakéhosi sportovního zápasu dětí, komentovaného dospělým hlasem přes mikrofon, ale nedaří se mi. Později tam pak nahlížíme přes branku vedoucí z parkoviště.

Na cestu k dalšímu chrámu, Wat Ga Buang Kim, už nemáme chuť, ale já už nemám sílu jít na pátou hodinu k Čínskému oblouku na tance. Hlavně proto, že mě bolí hlava. Danu to mrzí, ale nevyčítá mi to. Jsme oba unavení a chce se nám spát. Jdeme najít tu indickou restauračku, kterou doporučují i v průvodci. Z ulice Thanon Chakraphet odbočujeme podle šipky do průchodu, kde začíná samozřejmě tržnice, a vpravo v přítmí nacházíme maličkou restauračku Royal India s okny zakratými silnými záclonami. Vcházíme dovnitř do velmi příjemného prostředí a sedáme si k dřevěnému stolu. Jsme vděční za klimatizaci. Za námi sedí skupina bělochů, vedle nás dvě Indky. Dáváme si něco jako Šahi panýr, jídlo, které známe z indické restauračky v Praze. Tady se jmenuje trochu jinak, je to jiný panýr, ale podobné chuti. Je to výborná pikantní omáčka s tofu, ke které jsem si objednal 3 placky čapátí, Dana 2 jakési smažené křupavé placky. Dana mě navíc zve na koktejl Lasí. Moc si pochutnáváme a trochu odpočíváme.

A míříme k domovu. Trochu lituji, že jen míjíme sikhský chrám Sri Gurusingh Sabha, a to tím víc, čím jsme od něj dál. Únava je však silnější než touha spatřit údajně druhý největší sikhský chrám mimo indické území. Přicházíme k Memorial Bridge, kde poznáváme, tedy hlavně já, místo z naší první cesty, kde jsme fotili děti koupající se ve fontáně. A pak už procházíme květinový trh Pak Khlong Talat, který už jsme tenkrát také navštívili. Jsou tu stovky stánků a obchodů s květinami v neuvěřitelných množstvích, květinové dekorace, ozdoby z květů, vše za velmi nizké ceny. Než nacházíme přístaviště říčního expresu, motáme se přes staveniště, kde odpočívající dělníci trochu nahlas obdivují Danin výstřih. A pak už nasedáme na expresní loď a jedeme do Banglamphu. Tentokrát platíme až na palubě, pěkně podle ujeté vzdálenosti každý 13 B.

Po nezbytné sprše jdeme do Oscar Fashion na zkoušku obleku. Kalhoty a košile jsou ušité celé, sako je rozpracované a bez rukávů. Překvapuje nás, jak jsou košile a sako střižené na tělo. Prý je to italská móda. Docela se nám to líbí a dochází nám, že i Thajci mají např. uniformy v tomto střihu na tělo. Dobrá, na tělo to může být. Kalhoty však nesedí dobře, košile je přes hrudník moc těsná a k saku a rukávům máme s Danou také pár výhrad. Krejčí si vše označuje krejčířskou křídou, ujišťuje nás, že to se spraví a zve nás na další zkoušku. U stánku si dáváme nudlovou polévku se zeleninou (je ale tak dobrá, že musí být z masového vývaru). Trochu se přeceňujeme v chilli, hlavně Daně ujela ruka, takže to po ní musím dojídat, řádně se potě. Pak už si unavení jdeme konečně lehnout.

výdaje

historický park Muang Boran

Ráno se nám nedaří najít zastávku autobusu č. 511, a tak se vracíme do guesthousu a kupujeme aktuální mapu autobusových linek. Autobus č. 511 na ní není. Nakonec se ukázalo, že náš průvodce je aktuálnější než ta mapa. Poradil nám na ulici jeden Thajec a vysvětlil nám, že dříve to byl autobus č. 11, nyní 511. Odjíždí z ulice Rajdamnoen Klang směrem k Památníku demokracie.

Cesta po nekonečně dlouhé a ucpané Sukhumvit Road na konečnou autobusu trvá přes hodinu a půl, dalších 20 minut jedeme dodávkou č. 36, která nás zaváží přímo k bráně historického parku Muang Boran. V ceně vstupného je i dvojkolo (případně jednokolo, dokonce i trojkolo, za příplatek 200 B i elektromobil). Nasedáme na dvojkolo, projíždíme vstupní branou a už obdivujeme první čedí z jihu Thajska.

Na obrovské ploše parku, jehož tvar odpovídá zhruba tvaru Thajska, jsou rozmístěny repliky a zmenšeniny významných památek, a to přibližně na místech odpovídajících jejich skutečné poloze. Park se rozprostírá na ploše větší než 3 hektary, protkané vodními kanály s řadou mostů, a je přímo poset památkami. Jízda na dvojkole vyžaduje chvilku cviku, zvláště rozjíždění je napínavé. Brzy projíždíme malou vesnicí, řadou tradičních dřevěných budov, jejichž vnitřky jsou přístupné a umožňují nahlédnout, jak Thajci dříve žili, nebo slouží jako malé volně přístupné muzeum a jsou v nich umístěny např. hudební nástroje, na které jsme si zkusili zahrát. V další skupině dřevěných domů, které tvoří malý celek s fontánou uprostřed, odpočíváme v houpacím křesle na verandě a uvnitř obdivujeme vyřezávanou postel. Fascinuje nás také zmenšenina zcela dřevěného chrámu z oblasti Pattaye, Svatyně pravdy, jejíž originál v Pattaye se staví od roku 1981 a není dosud hotov. Vypadá tak krásně, že by snad stálo zato, do Pattayi kvůli tomu zajet. Je to jedna z mála opravdu malých zmenšenin. Ostatní repliky a zmenšeniny v parku jsou dost velké na to, aby se do nich vešlo, nebo skoro tak velké, tahle je vyjímečně malinká, na výšku má jen několik metrů. Dále k centru obdivujeme mírně zmenšenou repliku jedné z budov Královského paláce, Dusit Maha Prasat, jejíž interiér, podobně jako u ostatních replik, je nádherně zpracován, včetně pozlacených sloupů a obrovských fresek zachycujících výjevy z historie Thajska. To jsme tedy někde na úrovni Bangkoku.

V centrální rozlehlé vesnici na kůlech na vodě obědváme za velmi slušné ceny a krátce potom Dana ztrácí peněženku. Přichází na to asi po deseti minutách. Hledáme ji, ale marně. Dana se ptá v restauračce, jestli ji tam někdo nepřinesl. Obsluha přivolává člověka z bezpečnosti parku, pana M. Ten nám dává kontakt, ať zkusíme zavolat večer, jestli peněženku někdo nedá do recepce, ale asi zbytečně. Bylo v ní 400 dolarů, ale žádné doklady. Kdo by ji našel, jistě by si ji nechal. Je to těžká rána pro náš rozpočet v Thajsku, ale hlavně pro Danu, jejíž výdaj navíc to bude. Nezbývá však, než se s tím nějak vyrovnat. Dana chvíli pláče, ale po chvíli se ovládá, nechce mi kazit den. Já mám chvilkami špatnou náladu, zvláště večer. Jsem naštvaný, že je tak neopatrná a že tím zničila mé dokonalé finanční plány. Takhle jsem to Daně ztěžoval. Peníze si ovšem můžeme vybrat z bankomatu, takže o hladu nebudeme.

Po této přestávce objíždíme další památky. Jen některé známe z reálu, většina jsou pro nás novinky. Dana také zkouší řídit dvojkolo, což je mnohem větší legrace, protože jí vůbec nejde se rozjíždět. Kličkuje přitom z jedné strany cesty na druhou. Chvíli odpočíváme v altánku v krásně upravené Zahradě bohů a dlouho obdivujeme zmenšené repliky tří hlavních khmerských památek na thajském území. Ta na kopci je v nejvyšší třetině uzavřená, ale i tak je hezká a shora je dobrý výhled. Je zábavné, jak tyto tři památky vypadají věrně, ale jsou zmenšené, takže člověk u nich vypadá jako obr. Aby prošel velkým vchodem, musel by jít po čtyřech. Poslední z těch tří khmerských památek si prohlížíme Prasat Hin Phimai, jedinou, kterou známe ve skutečnosti. Kolem ní se volně pasou srnky a srnci, nedovolí však, abychom se k nim přiblížili. Rekonstrukce je místy dovedena blíže k původní podobě než v opravdové Phimai, takže vidíme, jak byly chodby okolo centrálního nádvoří zastřešené. U zdi vyrůstá malý strom a připomíná nám fotky z památek Wat Angkor v Kambodži.

Blíží se pátá hodina, park zavírá. Nestihli jsme všechny památky, snad ani ne na půlku jsme se podívali zblízka. Celý park v nás zanechal velmi dobrý dojem, repliky jsou krásné a celé prostředí parku je pěkně upravené. Úžasné také je, jak to tu nikdo nehlídá, ač jsou uvnitř budov často věci, které jsou možná cenné nebo by šly snadno poškodit. U brány ověřujeme, že tam peněženku nikdo nenechal, necháváme kontakt na nás a pan M, onen člověk z bezpečnosti, nás elektromobilem veze k hlavní silnici. Slibuje, že kdyby se peněženka našla, pošle nám e-mail. Radí nám ještě, ať jedeme autobusem 511 s číslem na žlutém pozadí, ten jede přes highway a vyhne se zácpám. Jedeme tedy dodávkou 36 na konečnou, kde trochu bloudíme a jíme, a nasedáme do autobusu č. 511 s číslem na žluté desce. A opravdu - po hodinovém popojíždění v zácpě najíždíme na zbytek cesty na celkem volnou highway. I tak nám cesta zpět včetně jízdy dodávkou trvá asi 2,5 hodiny, zatímco tam jsme byli za hodiny dvě. V Banglamphu nevystupujeme včas, ale průvodčí nám zastavuje autobus mimo zastávku.

Trochu oklikou nacházíme vegetariánskou restauraci May Kaidee nad koncem Khao San a dáváme si dobrou a levnou večeři. Měním všechny naše zbylé peníze, protože kurz se stále zhoršuje, a jdeme spát.

výdaje

Golden Mount, Mahboonkrong

Ráno se převalujeme a přemýšlíme, co podnikneme. Bereme průvodce a jdeme pro inspiraci a na snídani do vegetariánské restauračky na müsli a poridge s banánem. Jako obvykle, müsli tam téměř nejsou. Pomalu se však rýsuje plán dne. Navštívíme chrám na umělém kopci Golden Mount a zajdeme na nákupy do nákupního centra MBK, Mahboonkrongu.

Ke chrámu Golden Mount jdeme pěšky kolem Památníku demokracie. Památník nám už nepřijde tak ošklivý jako kdysi, dokonce se nám celkem líbí. Je zajímavé, jak může člověk takto změnit názor, aniž by ho někdo nutil nebo z toho měl nějakou výhodu. Fotíme si ho a jdeme dál. Pod kopcem obcházíme maličkou pevnůstku Phra Mahakan a do areálu chrámu Wat Saket, jehož je Golden Mount součástí, vcházíme z ulice Boriphat podle zašlé šipky nějakým úplně maličkým zadním vchodem.

Ke zlatému čedí stoupáme po mnoha schodech, které se vinou kolem kopce. Už na schodech začínají pěkné výhledy do okolí a shora z pěkné terasy u zlatého čedí, kam se chodí bez bot, je výhled do dálky kolem dokola. Všude je Bangkok, kam pohlédneme. Nad domy vidíme špičky Památníku demokracie, kolem kterého jsme prošli, o kus dál mrakodrap přes řeku u Banglamphu. Vlevo pak vidíme maličké špičky Královského paláce, téměř se ztrácí mezi ostatními stavbami. Odhadujeme i Wat Arun a Wat Po. Dále vlevo ční k nebi spousta mrakodrapů. Na druhé straně, přímo pod námi, jsou spíše chudší činžovní domy a mezi nimi prosvítá vodní kanál, na kterém jezdí lodní expres. Tím pojedeme odsud do centra.

Tohle místo je spíše turistickou atrakcí než místem pokojného života mnichů, ale líbí se nám tu. Terasa s čedím je hezká a velmi čistá, celý areál kolem schodiště je upravený, osazený stromy a keři, s několika umělými skalami, po kterých stéká voda. Během naší návštěvy tady nahoře chodí kolem čedí svižným tempem dvě Thajky, odpočítávajíce korálky na růžencích. Řekl bych, že co korálek, to jedno kolečko kolem čedí. Chystám se je vyfotit, ale korálky jim došly přesně o kolečko dříve, než jsem potřeboval. Zaklekly na druhé straně u desek se zlatými nápisy a svůj rituál dokončují.

Scházíme dolů a procházíme ještě nádvoří a velký viharn v areálu Wat Saket. I tady dole je to pěkně upravené a navštěvované turisty. Uvnitř viharnu chvilku sedíme, venku pak čekám s foťákem, až mi na kopec zasvítí sluníčko a v pozadí na obloze budou ty správné mraky.

Obědváme u přístaviště lodí v ulici Damrong Rak a nasedáme na lodní expres. Cesta po kanále je vzrušující, jak ji známe. Nic moc ovšem nevidíme, protože během plavby jsou zdviženy zábrany proti cákání. Po úzkých bocích lodě obchází štíplístek a vybírá jízdné. Jedeme velmi rychle a houpáme se na vlnách, zvláště když projede expres v protisměru. Štíplístek nás pak upozorňuje, že se blížíme k Tha Saphan Hua Chang, kde chceme vystoupit. Vylézáme na přístavní molo a vycházíme na hlavní ulici.

Nad námi jezdí skytrain a podél něj jdeme jen pár stovek metrů k Mahboonkrongu. Cestou míjíme velikou budovu, kde sídlí Anti laundry money office, což si překládáme jako Úřad proti praní špinavých peněz. U Mahboonkrongu obdivujeme víceúrovňovou dopravní síť, skytrain tu má přestupní stanici. A vcházíme dovnitř.

V MBK jsme už potřetí a znovu nás mile překvapuje rozsáhlá nabídka stovek nebo tisíců obchodů, obchůdků a stánků. Nejúžasnější je křídlo s mobilními telefony. Tady je opravdu neuvěřitelné množství prodejců a obrovská konkurence. My si kupujeme postupně pět thajských filmů na DVD, jsou celkem levné a v jednom z obchodů máme navíc slevu 2 za 1. Prodavač nám do sudého počtu doporučuje jeden horor. V šestém patře si dáváme vegetariánský oběd a k němu popíjíme točené pivo Singha, které je silné a dobré.

Rádi bychom šli na film do místního multikina. Díváme se na program. Rockyho 6 nedávají ve správný čas, a tak si kupujeme lístky na Šarlotinu síť. Před filmem, po reklamách a upoutávkách, všichni diváci vstávají a sledují jedno či dvouminutový sestřih ze života krále. Nevíme, jestli je to státní hymna, která k tomu hraje. Pak si sedáme a vlastní film může začít. Je to milý, ke konci dojemný příběh ze života zvířat na anglické farmě. Hlavním hrdinou je malé prasátko, ale hlavním vedlejším hrdinou je pavoučice Šarlota. Kdo má fóbii na pavouky, jako třeba já, měl by se na ten film podívat.

Kupujeme ještě filmy na diáky, protože fotím tak intenzivně, že mi mých osm filmů z Čech nemůže stačit, pokud výrazně nezpomalím. V obchodě se s prodavačem a jedním zákazníkem chvíli hádám, že to, co mi dávají, je negativní film, ale nakonec mě přesvědčují, já jim oběma děkuju a filmy kupuju. Čekal jsem, že na krabičce bude napsáno "film for color slides", místo toho tam je "color reversal film", což mě mátlo. A pak už spěcháme zpátky k vodnímu kanálu, protože se pomalu stmívá a nechceme minout poslední expres. A už frčíme zpátky na konečnou ke Golden Mount.

Když vystupujeme, je už skoro tma a rychle se dostmívává. Golden Mount je pěkně osvětlený. Asi dvacet minut hledáme místo, odkud ho ze stativu vyfotit, nakonec ho fotím z přístavního mola, ale lodě stále ještě připlouvají, a to ve velmi krátkých intervalech, a molem mi hýbou. Občas tu i někdo chodí a to se to teprve třese. Nevím, jestli to vyjde. Naproti přes ulici fotíme ještě osvětlené stavby ve Wat Rajnadda a cestou zpátky osvětlený Památník demokracie. Na večeři jdeme do zadnější vegetariánské restaurace, která je zároveň (neobvykle) i veganská. Dáváme si tu také indický kořeněný čaj s mlékem. V rohu tu má milá Thajka stolek s cestovkou a od stolku naproti posíláme z jediného počítače zprávy domů a dokonce domů voláme přes Skype.

výdaje