Inspirován Dušanovým deníčkem píši deníček vlastní, kde budu psát drobné poznámky, události, postřehy a názory, samozřejmě především své.
V genezi stránky se budu zmiňovat jen o závažnějších změnách v deníčku.
Řazeno inverzně chronologicky.
Vyrazili jsme s Danulkou do Moravského krasu - na Macochu, jak jsme říkali, celkem bez představy, co tam všechno je k vidění, ale s mapou.
Po různých plánech jsme nakonec jeli autobusem z Prahy do Brna, stálo to 2 x 120,- + 10,- + 5,- Kč, pozor, sčítání má přednost před násobením, 5,- je za batoh, 10,- za místenku, 120,- za holou jízdu (některé linky jsou ale dražší). Dana koupila skvělé dvě místenky, jednu na sedadlo č.1 a druhou na sedadlo č.18., jak jsem zjistil těsně před odjezdem. Nakonec jsme ale díky vstřícnému a hodnému řidiči seděli spolu na ideálních místech na pětce vpravo (je tam hodně místa na nohy).
Na dálnici zastavujeme, řidič vybíhá, ve spěchu otvírá různé zavazadlové prostory. Nakonec najde hasicí přístroj a pomáhá před námi stojícímu kamiónu hasit hořící pneumatiku.
Začíná pršet. Fajn, říkáme si, to je ta přeháňka v jinak polojasném počasí, o čemž na celý týden v předpovědích mluvili. Uvědomuji si, že jsem si doma zapomněl bundu.
V Brně leje jako z konve. Hledáme sekáč a v něm si kupuji větrovku s podšívkou a kapucou za 119,- Kč.
Autobusem jedeme do Ostrova u Macochy - a jsme v Krasu.
Odtud jdeme pěšky k Macoše. Jeskyni Balcarka jen míjíme. Přestává pršet a dokonce vysvítá sluníčko.
Asi v pět hodin přicházíme k Macoše. Totiž k hornímu můstku, ze kterého se do ní dá dívat. Vstup na můstek stojí 5,-/3,- Kč, '/' odděluje částku pro dospělé od částky pro studenty s dokladem o studiu. Za to dostáváme papír s informacemi o Macoše, pohled s Macochou a můžeme se podívat do hloubky asi 130 metrů. Dovídáme se také, že prohlídka dna Macochy probíhá jen asi do 16 hodin, a to jako součást prohlídky Punkevních jeskyní. Kupujeme brožurku o Moravském krasu. Blízké informační centrum je už zavřené.
Asi dvěstě metrů po schůdcích dolů je dolní můstek, ze kterého je do Macochy vidět lépe, ale je zavřený pro havarijní stav. Škoda.
Kousek odsud vede lanovka někam do údolí, ve večerním slunci obhlížíme její horní nástupiště, ale také už v tuto hodinu nejezdí.
Začínáme si rozmýšlet, kde budeme spát. Všude je tu chráněná oblast, místy dokonce rezervace. Pokuty jsou prý až 50 tis. Kč, ale to jsme naštěstí nevěděli.
Asi hodinu hledáme schované pěkné místo v blízkém okolí mimo rezervaci. Nakonec jedno takové nacházíme, slevili jsme jen z požadavku na schovanost, ale jenom trochu.
Stavíme stan a vaříme výbornou česnekovou polívku z pytlíku, ale dáváme si do ní brambory a česnek. Samozřejmě používáme plynový vařič a můj ešus. Danin ešus jsem zavrhl, neb bych si od něj umazal vařič.
Jdeme brzo spát - ještě není úplná tma.
Vstáváme pozdě.
Počasí: Občas přeháňka. Během dne ale ubývání oblačnosti, až hezky.
V informačním centru se dovídáme, že první volné rezervace na prohlídku Punkevních jeskyní jsou na 3. srpna. Pán s dětmi, který právě přijel z Chomutova, je dost zklamaný. Paní u informací, která za nic nemůže, je ale celkem trpělivá.
Do Punkevních jeskyní mají totiž nával, a tak se museli uchýlit k rezervacím. Na každý den je ještě pár vstupenek volných, které jsou ale ve frontě hned ráno v osm brzy vyprodány. Také občas vypadne nějaká rezervace.
Dobrá, říkáme si, zítra vstaneme brzo a vystojíme si frontu na volné vstupenky.
Jedeme lanovkou dolů za 40,-/30,- Kč. Pěkné svezení, ale krátké. Rozhodně lepší tímto směrem, tj. dolů, pro ten pohled dolů, co se otevře, sotva lanovka přejede okraj skály.
Lanovka nás dovezla téměř ke vstupu do Punkevek. U pokladny se ptáme, jak moc brzo ráno tam máme stát, abychom určitě dostali lístky, a dostáváme ihned lístky na dnešek na 14:40 (za 70,-/25,- Kč + 10,- Kč za povolení fotografovat), asi nějaká vypadlá rezervace. Měli jsme štěstí.
Kousek po proudu Punkvy, v místě, kde zrovna vytéká ze skály, vaříme těstoviny, já s hráškem, sýrem a sojovým párkem, Dana se sojovým párkem a zeleninovým bujónem. Povolil jsem použití Danina ešusu.
Vidíme pstruha (chovají je v tom potoce) a jakousi malinkou rybu vypadající jako sumeček z akvária, ale do oranžova až světle hněda, pokrytý šedivým bahenním povlakem.
Voda je na průzkum moc studená. Jinak ale otvor, ze kterého Punkva vytéká, vypadá velmi nadějně. Je u něj pouze zbytek cedulky zákaz vstupu.
Prohlídka Punkevních jeskyní:
První část pěšky jeskyněmi, strašně se spěchá, žádný čas na pořádné prohlídnutí. Prvně slyšíme jméno jeskynního badatele Prof. Absolona. Pak jsme došli k Macoše.
Náhle. Otvor ve stěně s překrásným pohledem na zelené dno Macochy s dvěma jezírky, z jednoho přetéká voda do druhého. K tomu hraje potichu mystická hudba a je to opravdu uchvacující. Nádherné místo.
A už se zase spěchá dále - docházíme do otevřeného místa na dně Macochy. Odsud je to také krásné, ale z onoho otvoru to bylo nejlepší.
Slyšíme krátký výklad. Hloubka dolního jezírka je prý podle nejnovějšího měření asi 50 metrů. Několik informací o objevitelích a průzkumnících Macochy a o sebevrazích padajících většinou na podobné místo na dně. Bylo jich už několik desítek, snad šedesát.
A zase rychle dál. Jen kousek odsud nasedáme do člunu asi pro dvacet lidí. Tedy část nás. Druhá musí čekat na další člun. My s Danou šli poslední, ale na opakované výzvy, na které se nikdo nehlásil, jsme společně zabrali poslední volné místo v prvním člunu, vzadu hned u kormidelníka. Dobře jsme udělali.
Vyrážíme. Člun je elektricky motorový, pochopitelně, jak by větrali splodiny z motoru spalovacího, že?
Náš kormidelník se ukazuje být zaníceným jeskynním fandou, zná osobně lidi, co tam kutají a hledají, a zná dobře historii. Mluví pěkně moravsky a je bodrý. Člun má v ruce a zatáčky a chodby většinou šité na šířku člunu (což je možno brát téměř doslova) projíždí perfektně.
Míjíme postupně další čluny, které čekají ve výklencích, aby se tak s námi vyhly a mohly nabrat další lidi.
Prof. Dr. Karel Absolon. Tohle jméno teď slyšíme každou chvíli. Tento badatel (vnuk nebo syn pana Wankela, který prozkoumával jeskyně v Moravském krasu koncem minulého století) se velkou měrou zasloužil počátkem dvacátého století o průzkum a hlavně zpřístupnění mnoha jeskyň v Moravském krasu.
Kopal mnohé chodby, aby zpřístupnil objevené jeskyně veřejnosti. Plavbu po Punkvě chtěl za každou cenu, a tak kopal a odčerpával vodu a kopal. Materiálem, kterého se nemohl jinak zbavovat, zasypal desítky metrů hluboké vodní kanály, až jsou dnes na mnohých místech jen metr hluboké. Ale dokázal to a stojí to za to.
Dovídáme se také, že v Brně je (snad v nějakém zámečku) muzeum, ve kterém je zachycena historie objevování jeskyň v Moravském krasu. Stálo by za to podívat se tam. Také bych bral nějakou knížku o tom, jak pan Absolon a další postupovali.
Některé části kanálů zůstaly hluboké a jsou pod vodou nasvíceny, aby bylo vidět do jeskyň, které v těch hloubkách jsou. Měli jsme ale smůlu. Díky předchozím silným dešťům byla voda zkalena a viděli jsme jen ta světla pod vodou.
V jednom místě nám kormidelník říká, že zde mají stavidlo, které když otevřou, tak za dvacet minut voda klesne o šest metrů, ale ve Skalním mlýně mají povodeň.
I tato část prohlídky Punkevních jeskyň probíhá dost rychle. Čluny jsou rychlé a nikde se nezastavují. Nakonec jsme tedy vyjeli pod širé nebe, těsně vedle místa, kudy se do Punkevních jeskyní vchází. Prohlídka skončila.
Venku se Dana konečně vyzouvá ze svých oblíbených pohor, ve kterých má už dva dny mokro. Překvapuje mě, že v mých běžeckých botách je stále celkem sucho.
Jdeme na blízkou zříceninu Blansek, dnes nic moc velkého, dost zřícená. Scházíme opět dolů do údolí.
Zapínám si bederní pás batohu a skřípu si palec do přezky - to se mi stalo prvně. Vykviknu "jau". Vteřinu či dvě po mně Dana mnohem bolestněji vyjekne "jau". Skřípla si palec do přezky u bederního pásu batohu. Ona do krve. (Podobá se to situaci, kdy jsme na jaře šli pěšky z Mariánské do Jáchymova a byla vánice. Uklouzl jsem a poklesl na koleno. Vzápětí Dana mnohem silněji. To se minimálně jednou opakovalo.)
Jdeme Punkevním údolím vzhůru, průzkum několika jeskyní nekončí senzačním objevem nových prostor dvěma mladými lidmi.
Amatérská jeskyně je pečlivě zavřená mříží se zámkem. Není přístupná. Ale láká nás ta představa - procházet s baterkou chodbami a dómy a sami objevovat.
Kousek výš uhýbáme z cesty vlevo do kopce po malé cestě. Ocitáme se na opravdu krásných loukách na svazích, kde zůstáváme do večera.
Blízko místa, kde chceme spát, roste v trávě klouzek. Ale nemáme chuť ho sníst, tak ho necháváme růst.
Je to tam jako v pohádce. Usínáme pod širákem.
K ránu začíná pršet, stavíme stan. S blížícím se polednem vstáváme, stále prší.
Vylézáme ze stanu - ukazuje se, že prší už jenom v lese, vedle kterého máme stan.
Na louce se pasou krávy a bučí. Běháme bosi v trávě, začíná svítit sluníčko.
Scházíme dvě stě metrů lesem a jsme opět v úplně jiné krajině - zpět v Punkevním údolí. Jdeme jím dále.
Konečně jeskyně na prozkoumání. Batohy necháváme venku, bereme baterku a jdeme na to.
Je to úzká chodba vedoucí vzhůru. Klouže to, přelézáme balvany. Kam až dosvítí baterka, vypadá to, že pořád pokračuje.
Dostáváme se hlouběji do jeskyně, tedy výše. Kolem nás úplná tma. Postupujeme takto: Dana mi svítí, já postoupím dva kroky vzhůru, převezmu baterku a svítím Daně. To se opakuje.
Baterka má nepříjemnou vlastnost, a to, že svítí pouze směrem vzhůru. Rovně jen někdy a směrem dolů vyjímečně. Nějaký špatný kontakt. Směrem dolů alespoň bliká, když se s ní třese.
Nakonec jeskyně přeci jen končí, dál už jen po břiše a to nechceme. Stejnou pomalou metodou lezeme zpět.
Jak se blížíme k východu, slyšíme, že venku prší. A opravdu, když se konečně dostáváme ven, prší. Čekáme pod převisem, dokud neprší zas jenom ze stromů. Opět vysvítá sluníčko. Jdeme dál.
Punkevní údolí se pomalu změlčuje, blížíme se k jeho severnímu konci, tudíž i ke Sloupsko-šošůvským jeskyním. Před námi se objevuje obrovský otvor ve skále - jeskyně Kůlna. Vcházíme, ale jsme vráceni zpět - toto je pouze východ, konec prohlídky Sloupsko-šošůvských jeskyní.
Jdeme dále. Začíná poprchávat. Nedaleko je malá propast, jmenuje se tuším Propástka. Opravdu malá díra, ale u ní je vchod do jeskyně, uzavřený mříží. Mříž je ovšem v rohu ohnuta, že se dá vlézt dovnitř. Veliké vzrušení, ale jsou už skoro dvě hodiny, takže jdeme dál, abychom stihli prohlídku S.-š. jeskyní.
Začíná lejt jako z konve. Dana běží do vchodu S.-š. jeskyní, já koupit lístky. Bez potvrzení o studiu nedostávám slevu na Danu, vstupné na velký okruh trvající dvě hodiny tedy činí 2 x 60,- Kč, ale poslední velký okruh toho dne začíná ve dvě a jsou dvě hodiny a tři minuty. Běžím za Danou a stíháme to. Průvodkyně nám dovolují nechat si batohy uvnitř u vchodu, že pak půjdeme vyjímečně zpět s nimi jeskyněmi. Dana stačí vyndat foťák, ale víc se oblíknout už nestíháme. Máme krátké kalhoty, trička, mokré větrovky a Dana mokro v botách.
Už v prvním dómu, v Eliščině jeskyni, je vidět rozdíl oproti Punkevním jeskyním. Pustili nám Vangelise: Dobytí ráje a nechali nás všechno si prohlédnout. Během celé násl. prohlídky to tak bylo - nikam se nespěchalo.
Sloupské jeskyně vynikají především velkými dómy a propastmi, nejhlubší z propastí je 90 m hluboká. Šošůvské jeskyně, které jsou právě rozdílem mezi dlouhým a krátkým okruhem, sestávají ze spíše menších jeskyní s bohatou krápníkovou výzdobou, včetně slavného svícnu, který je symbolem S.-š. jeskyní. Tento svícen je stalagnit přinešený z nižších nepřístupných pater a postaven do louže (jezírka) v Pohádkové síni (přibetonován, neboť už ho dvakrát ukradli). Letos otevřeli dvě nové 'místnosti' v Šošůvských jeskyních.
Také zde v S.-š. jeskyních slyšíme věty jako: Tuto štolu prorazil roku 1912 profesor Absolon. Ale spoustu jeskyní, dómů a propastí objevili místní občané v minulých staletích, když tam ulamovali krápníky, aby je pak prodali, případně když se do nich omylem propadli/zřítili. A samozřejmě i seriózní badatelé.
V jednom z dómů ve Sloupských jeskyních je prý téměř stoprocetní vlhkost vzduchu. Je tam vybetonovaný prostor sloužící pro cvičení a relaxaci ve spacáku dětí s alergií a astmatem.
S.-š. jeskyně jsou moc pěkné, větší než Punkevní. Jen tam nejsou ty lodičky a Macocha, ale to vynahrazují jinými krásami.
Je nám zima, Daně mnohem větší, ale samozřejmě mi to neříká, až pak venku. Prohlídka končí v jeskyni Kůlna, kde pouštějí jakési nahrané průvodní slovo o obydlení pralidmi, poté Ave Maria, ale ne v češtině a ne zpívané Bílou. My ovšem jdeme s průvodkyněmi zpět pro batohy u vchodu. Celá cesta zpátky je ale hodně rychlá a zkratkovitá.
Venku prší. Daně je pořád velká zima. Před vchodem do jeskyň (už zavřených - jsou čtyři hodiny a kousek) je velký suchý prostor pod převisem. Dana vaří rýži, já jdu sehnat vodu a v blízké vesnici Sloup koupit pečivo. Je to celkem civilizovaná obec, velké samoobslužné potraviny, pošta, i jiné obchody, nejméně tři hostince, velký kostel.
Jíme rýži s oříšky (já burskými, Dana pistáciovými) a se sojovou omáčkou. V Daně to zmizí strašně rychle. Vařím ještě čaj, ale dochází bomba. Čaj je poslední, co si na vandru připravíme teplého. Dana navrhuje, že půjdeme na svařák - já samozřejmě ihned souhlasím.
Pod převisem je ještě vchod do nějaké chodby ve skále, vedou tam jakési kabely a vypadá to na prozkoumatelnou dlouhou jeskyni, jenže je tam moc bahna a my nějak už nemáme magy. Jdeme radši na ten svařák.
Zatímco jsem v hospodě na záchodě, Dana píše do mých zápisků tuto větu:
(Po té, co v ní po 30 sek. zmizela porce rýže doufám, že do ní v hospodě dostanu i druhý svařák.) Což se zdařilo, píši už zase já, neboť si ho sama objednala, když jsem byl na tom záchodě, ale vypili jsme ho dohromady.
Jdeme dál, i když stále prší, směrem na zříceninu Holštejn. Stmívá se. Zřícenina opět nic moc. Dvacet metrů od cedule 'Přírodní rezervace' stavíme na loučce stan a schováváme se před deštěm. Stmívá se.
Dana má mokrý spacák a oba máme spoustu mokrých věcí, naše skvělé Gemmy prostě nejsou nepromokavé, já mám dokonce vlhko ve špičkách svých tenisek, zatímco Dana se samozřejmě v pohorách už koupe. Ale jak později Dana dodává k mým zápiskům, neopouští nás dobrá nálada.
Spíme na mém spacáku přikryti spacákem Daniným, který je naštěstí zevnitř celkem suchý. Leje celou noc, ale je nám teplo. Dlouho si povídáme.
Probouzíme se asi v osm hodin, neprší, ale všude je mokro. Fouká trochu vítr, což je dobře. Balíme věci a jdeme do Ostrova u Macochy. Tam už v deset zavřel jediný obchod.
Pod stříškou autobusové zastávky sbíráme dřívka od nanuků a suché malé větvičky, s jejichž pomocí chceme později rozdělat oheň. O chvíli později se ale shodujeme na tom, že pojedeme domů.
Jediný autobus do Brna jede odsud asi ve 4 hodiny ráno, takže jedeme do Blanska, města na druhé straně Moravského krasu.
Blansko má autobusové nádraží, jsme na něm ve 12:10, ale nejbližší a poslední bus do Brna odtud jede v 18:30.
Hned vedle je vlakové nádraží. Vlak do Brna jede ve 12:30 a tamodsud po třech čtvrtích hodiny rychlík do Prahy. To bereme, jízdné z Blanska do Prahy je 2 x 175,- Kč. No a z Prahy, to už umíme dobře.
Odjeli jsme o den dřív, než jsme chtěli. To nejzajímavější z Moravského krasu jsme viděli, ale zůstaly dvě menší ze čtyř přístupných jeskyň na příští návštěvu: jeskyně Balcarka a jeskyně Kateřinská. Také některé naučné stezky poblíž Macochy a jih Moravského krasu na nás ještě čekají.
O to víc se budeme těšit na příště. Vandřík to byl moc hezký a i při nepřízni počasí nám přeci jen přálo štěstí.
konec zápisu o výletu do Moravského krasu
Dneska jsem asi v osm ráno šel po Karlově mostě do práce. Na kraji mostu těsně přede mnou natáhli červenobílou pásku a nepustili mě dál.
Zrovna natáčeli. Nejprve jsem viděl dým, který tam jako ranní mlhu asistenti naháněli. Pak jsem uviděl středověké tržiště, kočár, spoustu postávajících lidí v historických kostýmech. K tomu koleje. Na co koleje ve středověku, říkal jsem si, pak mi došlo, že to jsou koleje pro kameru.
Po chvilce někdo promluvil do megafonu a jako kouzlem se celá scéna proměnila. Lidé se rozpohybovali, kočár se rozjel, jakýsi lokaj utíkal a proplétal se mezi lidmi, běžný ruch středověkého tržiště. Ano, najednou to bylo středověké tržiště. Po necelých deseti vteřinách kouzlo pominulo, kočár zastavil pět metrů přede mnou, sundali pásku a já mohl přejít most.
Přitom jsem si scénu pořádně prohlédl. Opravdu hezká. Ve stáncích měli zeleninu, jinde svíčky různých velikostí, kdosi seděl na židličce s pilou před sebou (nevím, co dělal, možná brusič) a další. Mimo dosah oka kamery vše končilo.
Napadlo mě, že budou muset dodělat zvuk, protože sem hlučely tramvaje.
Mluvili na sebe anglicky.
Na druhé straně mostu byl u levého zábradlí ohrazen stejnou páskou malý prostor s nějakým minijeřábem jakoby na kameru a kdosi v historickém kostýmu se přes zábradlí nakláněl. Lehce jsem se také naklonil, ale při svém strachu z výšek jsem nic neviděl.
Sešel jsem kousek dál po schodech na břeh řeky (u Bruncvíka) a viděl záchranáře a člun a potápěče, jak cosi ve vodě pod mostem hledá.
Chvilku jsem tam stál a pak jsem šel do práce.
Dnes jsme s Danou byli v Planetáriu na multivizuální a multimediální projekci "Měsíční sen".
Nic moc. Za prvé, pořad byl celkem nezáživný (o mýtech a představách o vzniku Měsíce v minulosti a o přistání na Měsíci, žádné vědecké údaje ze současnosti nebo nějaké zajímavosti), za druhé, ona inzerovaná unikátní aparatura už mi přijde přežitá.
Jediné, co projektor umí hezky, je promítat noční oblohu a pohybovat s ní a s významnými nebeskými tělesy. V ostatních věcech se neliší od obyčejného diaprojektoru. Jo a laserové efekty, rovněž inzerované, až na pár triků s vektorovou grafikou nestojí za nic.
Silný zážitek jsme měli ve chvíli, kdy se najednou celé kulaté hlediště začalo otáček kolem své osy, naprosto nehlučně a bez otřesů.
Řekl jsem si: hm, to je dobrý. Podíval jsem se na Danu, ta také zírala.
Vzápětí mi došlo, že se netočí hlediště, ale projektor i promítaná scéna.
Od té chvíle se mi už pocit otáčení hlediště nevrátil, ale předtím byl naprosto autentický.
Později večer jsme byli v restauraci Herold na Pavláku. Celkem pěkná, ne moc levná (ale dalo se tam vybrat levné jídlo), vařili tam i v deset večer a byli jsme snad jediní hosté. Milá večeře.
A úplně později večer jsem prvně usínal v bytě u Dany v Praze, který má provizorně půjčený od bráchy. Doposud bych tam neměl na čem spát, ale dneska jsem si tam přivezl matraci (velký silný molitan, který jsem našel před pár měsíci u popelnic, několikrát vypral a dlouho sušil a na který mi maminka ušila ze starých látek potah).
Včera večer jsem dočetl Egypťana Sinuheta. Není to žádná bomba, ale ani nuda. Styl, jakým je kniha psána, na mne nepůsobí moc důvěryhodně. Rád bych četl originální historický životopis Sinuhetův.
Ale i pěkná místa k zamyšlení nad smyslem života byla v knize na několika místech, ať už popisovanými událostmi nebo přímo úvahami vypravěče Sinuheta.
Asi zavedu odkaz "Čtenářský deník".
Dneska jsem se v deníku Metro dočetl, že poslanecká sněmovna schválila vládní návrh zákona o provozu na pozemních komunikacích.
Jsem proti každému bodu, který byl v deníku zmiňován.
1) Vláda nezvýšila rychlostní limit na dálnicích. Jsem pro zvýšení povolené rychlosti na dálnici. Auta jsou stále rychlejší a bezpečnější. Stejně to nikdo nedodržuje. A je-li někde dálnice v horším stavu, dá se to ošetřit lokálně sníženou rychlostí. V Německu nemají (pokud vím) rychlost na dálnici nijak omezenou.
2) Zakázalo se používání mobilů za jízdy bez speciálního zařízení. Proč tedy nezakázat za jízdy jíst banán, kouřit apod.? Kdo má pocit, že mu telefonování brání v bezpečné jízdě, ať sjede ke kraji, zastaví a telefonuje. Na rovné silnici bez křižovatek nebo na dálnici nevím, proč bych nemohl telefonovat normálně. To je další ukázka zbytečného omezování. Způsobí-li někdo nehodu kvůli telefonování, ať je za to potrestán. Nic víc.
3) Cyklisté budou muset nosit helmy na silnicích první třídy. To teda opravdu nechci. Taky jsem zvědavej, jak na křižovatce budu zjišťovat, zda silnice, po které se chystám jet, je první třídy, a jak pak budu z batohu vyndavat přilbu. Trapárna.
4) Zamítli návrh na povolení 0,3 promile alkoholu v krvi. Jsou země, kde je to povoleno. Po obědě s jedním malým pivem není pozornost nijak snížena.
5) Povinný odběr krve. Když si policista usmyslí, že jste opilý, bez předchozí dechové zkoušky vás prostě pošle na krevní zkoušku. Doposud stačila zkouška dechová. Naopak jsem pro povinný odběr krve při dopravní nehodě.
6) Automobily budou muset mít za jízdy trvale rozsvícena obrysová světla. A k čemu to je? Ve dne obrysová světla nejsou vůbec vidět, při snížené viditelnosti je řidič stejně povinen rozsvítit světla potkávací. Kdyby vláda zavedla povinnost svítit potkávacími světly, chápal bych to. Tohle je k ničemu.
7) Chodci získávají absolutní přednost na přechodu. (To mám z Lidových novin, které kdosi četl v metru.) Jsem proti. Chodci by měli dávat přednost autům a tam, kde je velký provoz, jsou semafory. Zpomalit či dokonce zastavit auto, pustit chodce a pak se rozjet znamená zvýšení spotřeby, hlučnosti, znečišťování ovzduší, opotřebení vozidla a snížení plynulosti a tím bezpečnosti provozu. Naproti tomu zastavit se v chůzi a pak se znovu rozejít není nijak náročné a ničemu to nevadí. Samozřejmě nesmí auto chodce na přechodu ohrozit, ale takový zákon už dávno platí.
Nový zákon je zřejmě zaměřen na snižování osobní přepravy. Nemůže za to jen vláda, ale i poslanecká sněmovna.
Jo a začne to platit od 1.1.2001 (když to schválí senát a podepíše prezident).
Dnes šla Dana po dlouhé době (domnívám se, že více než po měsíci) znovu do práce.
Také jsme včera byli v letňáku na Matrixovi. Prvně jsem ho viděl tamtéž před rokem s Marťůlem a Filipem Hurdesem.
S Danou jsme znovu navštívili slánský Titanik, opuštěný hotel Grand. Bál jsem se víc než při dvou minulých návštěvách.
Tentokrát jsme došli na půdu (majíce konečně funkční příruční elektrickou svítilnu, myslím tím baterku). Zklamalo nás, že se nedá jít až do věžičky na rohu, protože tam nevedou schody ani žebřík.
Žebřík ovšem vedl z půdy na střechu a výhled na noční Slaný byl pěkný. Dana vylezla až na hřeben střechy. Já ne, protože jsem se bál.
Na půdě pod věžičkou je v podlaze otvor do místnosti v nižším patře. Dana mi prozradila představu, která ji přepadla: Stojí takhle nad otvorem a dole projde Vetřelec. Ona nemá účinnou zbraň a čeká jen nehnutě, jestli ji ucítí. Velký strach.
Když jsme pak z tanečního sálu přecházeli do sálu promítacího (dělící zvukotěsné dveře tentokrát nebyly zavřené), uslyšeli jsme dole kroky. Ztuhli jsme.
Ty kroky šly zespodu. Uvažoval jsem, zda utéci či co.
Ty kroky ale byly velmi pravidelné. Možná voda?
Opatrně jsme popošli dále ke schodům z balkónu. Opravdu to znělo jako voda.
V promítacím sále kapala ze stropu na mnoha místech voda a u bývalého plátna tvořila louže. To je změna oproti našim minulým návštěvám, kdy těsnění budovy ještě fungovalo.
Danu napadlo, co kdyby ze stropu kapala krev. Je těmi filmy opravdu zkažená :-).
Ven se dalo jít už i rovnou kolem pokladny, sklo v dělících dveřích je na zemi.
Byli jsme s Danou na filmu Pláž s Leonardem di Capriem.
Nečekal jsem žádný trhák, ale očekával jsem aspoň pěknou přírodu (inzerovaný "ráj na zemi").
Byl jsem zklamán. Ničím mě ten film nezaujal, kdyby aspoň ukázali blíže život té komunity na ostrově.
Pasáž, kdy Caprio žije sám v lese, byla katastrofální.
Pěkný moment filmu byl, když žralok, který se náhodou dostal do přílivové laguny, u které žili, napadl asi dva z nich.
Teprve dnes jsem na Internetu zjistil, že tvůrci filmu Pláž jsou titíž, co natočili Trainspotting. Vědět to dřív, možná by mě to varovalo a na film bych nešel.