Inspirován Dušanovým deníčkem píši deníček vlastní, kde budu psát drobné poznámky, události, postřehy a názory, samozřejmě především své.
V genezi stránky se budu zmiňovat jen o závažnějších změnách v deníčku.
Řazeno inverzně chronologicky.
Postupem času zjišťuji, že si sem raději a raději zapisuji osobní zážitky - pro své potěšení při vzpomínání.
Byli jsme s Danulkou na Dalajlámově přednášce ve sportovní hale na Výstavišti.
Dalajláma je super, často se hezky směje a je moc milý.
Seděli jsme v první řadě uprostřed, ale až na nejvzdálenějším balkónu.
Potkali jsme tam pár známých lidí, např. Libůrka s Jarmilou, Martina Kruncla, Honzu Judla, Petra Kořána, Hlavičku. Pak jsem měl pocit, že vidím i Kubu Judla. Že by se už vrátil?
Překladatelka byla skvělá. Dalajláma mluvil v kuse často velmi dlouho, i kolem pěti minut, ona si dělala poznámky a pak to podrobně povídala česky.
Před akcí i po akci zpívala na pódiu jedna Tibeťanka nějaké tibetské písně, hezké. Také nějaký snad Tibeťan tam zpíval, to bylo také dobré, ale neexotické.
I vlastní přednáška se mi líbila. Dalajláma popsal svůj pohled na život, na jeho smysl a způsob, prostě a jasně. Dost rapidně se odlišuji od této představy.
Na úvod se Dalajláma zmínil o dvou Tibeťanech.
První z nich se setkal s Dalajlámou a vzpomínal na život v Tibetu. Říkal Dalajlámovi, že byl tehdy několikrát v nebezpečí. Dalajláma myslel, že mluví o nebezpečí života. Ale Tibeťan měl na mysli nebezpečí, že přijde o soucítění s Číňany.
Druhého se Dalajláma zeptal, jaký má vztah k Číňanům. Ještě než otázka dozněla, ruce se Tibeťanovi roztřásly, zrudnul a začal se třást po celém těle. Pak řekl, že není pochyb o tom, že je nenávidí.
Dalajláma říkal, že hněv, nenávist a další negativní emoce se samozřemě občas objeví. Ale není žádný praktický důvod k tomu, aby si je člověk podržoval dlouho. Z praktického hlediska, říkal Dalajláma, je lepší mít lidi rád než je nenávidět. Člověku to dá lepší život, lépe se cítí a je spokojený.
Asi před měsícem jsem si přímo v jednom obchodě s kancelářským nábytkem objednal židli. Vybral jsem si židli na kolečkách, s opěrátky na ruce, se stavitelnou výškou a sklonem sedátka a opěrátka. Celkem byla i pěkná, modrá, měla příjemný semišový potah.
Faktura nám přišla vzápětí, zaplatili jsme ji. Ale dodnes do rána jsem židli neměl, nepřivezli ji, neozvali se, telefon na onu firmu na faktuře nebyl a ani na informacích tu firmu neznali.
Tak už jsem se začal bát, že peníze jsou v čudu a židle také. Včera mi přišla samolepka s evidenčním číslem, ale jaksi jsem ji neměl na co nalepit.
Tak jsem se dneska dopoledne vypravil přímo do toho obchodu. Čekal jsem, že už tam nebude.
Ale byl tam, židle byla připravená, jen čekali bůhví na co. Přestože doprava nebyla v ceně, za prodlení mi ji poskytli zdarma, naložili mě i židli do auta a odvezli ke mně do práce. Takže to dopadlo dobře.
Arnold prý natočil nový film, The Sixth Day. Prý je mnohem lepší než Konec světa, který je hrozný. Už se těším, až na to s Danou půjdeme, akorát o tom Dana ještě neví :-).
Tak jsme byli s Danulkou v tom divadle. Ach jo.
Hra se jmenovala "Malované na skle" a šli jsme na to proto, že Y. Blanarovičová (jedna z hereček) se o představení vyjádřila nějak ve smyslu, že je to super a že je moc ráda, že tam může hrát.
Je to hrůza. Je to o ničem, nuda, zmatek.
Pochvalu zaslouží jen herecké výkony. Čert v podání Maria Kubce byl úžasný a Blanarovičová jako anděl také ušla, rovněž Tereza Bebarová v roli smrtky byla dobrá. Zpěvy a choreografie byly také dobré.
Tak v čem byl problém? Právě v tom, že ta hra byla o ničem. Nudný, nesouvislý a nic nesdělující děj, dramaturgie také špatná. Na tom jistě nese vinu i J. Nohavica, který polský originál přebásnil do češtiny a předělal k obrazu svému.
Docela rád bych v půlce odešel, ale Danulce se těsně před půlkou začalo zdát, že by se to snad dalo vydržet (objevil se náznak děje), takže jsme zůstali. Aj, chyba!
Závěrečná děkovačka mě znechutila. Co to je za zlozvyk, jakoby ze slušnosti tleskat mohutně po každém představení, několikrát vytleskat herce zpátky, i když hra za nic nestála? Jak pak má druhá strana poznat, že představení bylo špatné? Zatleskal jsem trochu, třem zmiňovaným hercům víc a pak už jsem netleskal.
Dokonce byl přítomen i J. Nohavica, Y. Blanarovičová ho vytáhla na pódium, kde si Jarek párkrát zavýskal z radosti, jak to dobře napsal.
V Divadle na Fidlovačce dávají jednu hru, která mě zaujala: Dale Wasserman: Kukaččí hnízdo. Je to napsáno podle téže předlohy jako Formanův film Přelet nad kukaččím hnízdem a napsal to tentýž divadelní autor jako Muže z La Manchy. Bojím se akorát hereckého obsazení a Dana se bojí toho, že zná film. Takže ještě nevíme, jestli půjdeme.
Napadlo mě pár věcí.
1) Když slyší o Titanicu feministky, musejí zuřit. "Ženy a děti první" bylo hlavní heslo, kterým se celé záchranné práce řídily.
2) Havlovo včerejší prohlášení o Temelínu (ostře kontrastující s úsečnými odpověďmi Zemana na otázky novinářů při spuštění Temelína) mi ukázalo, jak může být politika vedena lidsky a účinně. Pýcha je démon, kterému je potřeba se bránit. (Havel řekl něco jako: "Neměli bychom se posmívat a pyšně reagovat na obavy svých sousedů, ale mnohem více s nimi hovořit...") Takový přístup je velice vzácný.
3) To, že na krabičkách cigaret je napsáno "Kouření škodí zdraví", se výrobcům cigaret velmi hodí, neboť, jak se domnívám, nikdo je pak nemůže zažalovat za následky kouření. (Alkohol na sobě nic takového nemá a už jsem slyšel o žalobě na výrobce alkoholu za zkornatění jater.)
Dneska jdeme s Danulkou do Divadla na Fidlovačce. Nevím ale, na jaké představení, vím jen, že tam hraje Yveta Blanarovičová.
Už asi tři hodiny jsem strávil odposloucháváním písničky Plaváček skupiny Znenadání. Výsledek je zatím malý. Část prvního hlasu (zbytek prvního hlasu je jen další mechanická, ale pracná záležitost), několik veršů basu a místy slyším i další mužský hlas.
Je to velice pracné. Ty neprvní hlasy mi splývají, musím si to pouštět pořád dokola.
Přistoupil jsem už i k metodě, že když nevím, tak tam pár notek dovymyslím, jenže to až po dlouhé snaze slyšet ty originální.
A to nemluvím o tom, že moc neumím noty. Musím se koukat do notových zápisů jiných písniček a z nich odkoukávat, co se jak zapisuje. Ale aspoň se ty noty naučím.
Potěšilo mě, že první a druhý refrén jsou notově stejné. To je snad jediná výjimka v té písničce.
Zatím mě to docela baví, ale bude to trvat dlouho. A už teď vidím, jestli to jednou budeme zpívat a někdo mi tam bude z nedbalosti kazit nějakou notu, budu naštvanej, že to bere tak ležérně, když já s tím měl tolik práce :-).
Včera jsme s Danou byli v Růžové čajovně na promítání a povídání o Francouzské Polynézii, což je soubor ostrovů v Tichém oceánu, patří tam např. Tahiti a Bora Bora.
Bylo to moc pěkné. Dva lidé (pán a paní), co to povídali, byli ve Francouzské Polynézii s Adventurou. Vyšlo je to každého celkem asi na 90 tisíc a zájezd byl na 28 dní.
Ty ostrovy jsou kouzelné. Jsou malé a hornaté, v obvodu mají jen několik desítek kilometrů, přesto jsou na nich někdy i dvoutisícové kopce. Teplota vody 28 stupňů Celsia. Kolem téměř každého ostrova se táhne korálová bariéra, chránící pobřeží před vlnami. Mezi ostrovem a bariérou je poměrně mělčina plná kytiček, rybiček a ryb. Bohužel i žraloci, ale prý přežraní. Na jednom diáku byl onen pán (co nám povídal) vyfocen ve vodě mezi rybičkami. Kousek od něj byl dvoumetrový žralok, ale špatně viditelný. On se na diák podíval a řekl něco jako: "Jé, toho žraloka jsem v tý vodě neviděl, to bych tam asi takhle neplaval".
Lidé na těch ostrovech nemusejí nic dělat, jídlo jim tam roste na stromech a v rámci akce za zachování původní kultury je každá rodina dotována tisícem dolarů měsíčně. A tak tancují a slaví a koupou se apod..
Přednáška stála 70 Kč a v ceně byla konvička čaje.
9. listopadu tam bude tentýž člověk povídat a promítat o Peru.
Čtu teď znovu Titanic od Hubáčka. To je úžasná knížka. Dopodrobna pojednává o tom, co plavbě předcházelo, jak probíhala, jak skončila a co následovalo.
Havárie Titanicu je úžasná svými jedinečnostmi.
- Šlo o největší osobní loď té doby.
- Byla to nejkomfortnější loď, co kdy byla postavena (do té doby a možná dodnes), a to i pro cestující v nejlevnější třídě a pro zaměstnance včetně topičů.
- Byla to nejbezpečnější loď, jakou do té doby postavili, tedy mezi těmi velkými. Mj. šestnáct vodotěsných komor sahajících několik palub nad čáru ponoru, dvojité dno.
- Byla to první loď, o které se i v odborných místech soudilo, že je nepotopitelná.
- Šlo o její první plavbu. Měla špičkovou posádku a prvotřídní cestující včetně majitelů, stavitele a mnoha milionářů.
- Vybavení lodi bylo téměř totožné s loďmi současnými. Nemyslím elektroniku a pohon, jistě, ale v rámci vnějšího pohledu šlo o loď dnešního typu. Lodní šrouby, elektrická světla a topení, tekoucí voda, výtahy, radiostanice atd..
Samotná havárie (okolnosti, při kterých nastala, způsob poškození) je také velmi zajímavá.
- Varování před ledovci loď dostávala ze všech stran. Ta nejdůležitější nebyla z radiostanické kabiny doručena na můstek.
- Kdyby Frederick Fleet, námořník ve vraním hnízdě, který první spatřil ledovou horu, ji spatřil o pár vteřin dříve nebo dokonce i o pár vteřin později, loď by se patrně nepotopila. (V prvním případě by ledovec těsně minula, ve druhém by nestačila nastavit nárazu bok.)
- Ve vraním hnízdě nebyly dalekohledy. Nebýt tohoto zásadního opomenutí na jinak pečlivě (za)řízené lodi, nebylo by možná k nárazu došlo. Námořníci z hlídek ve vraním hnízdě dvakrát upozorňovali na jejich absenci. Potřetí jim to již nedovolovala disciplína. Přitom dalekohledy na lodi byly, ale o místě jejich uložení věděl důstojník, který byl těsně před plavbou díky personálním změnám nahrazen jiným.
- Reakce prvního důstojníka Murdocha po ohlášení spatření ledovce byla nejnešťastnější ze všech variant. Kdyby nedělal nic, situace by dopadla lépe. Přitom Murdoch byl velice zkušený, chladnokrevný a již několikrát v podobných situacích prokázal schopnost rychlého a správného rozhodování.
- Trhlina v lodi byla jen šedesát centimetrů nad dvojitým dnem. Zasáhla šest vodotěsných komor, přitom šestou jen opět asi šedesáti centimetry (z té to čerpadla zpočátku byla schopna odčerpávat). Titanik byl schopen plout se zaplavenými čtyřmi předními komorami.
Rovněž okolnosti a podrobnosti záchrany trosečníků jsou zajímavé.
- Radiotelegrafista na nejbližší známé lodi (Californian) vypnul svou radiostanici krátce předtím, než Titanic začal vysílat volání o pomoc. Byl na lodi jediný radiotelegrafista, bylo už pozdě v noci a musel také někdy spát.
- Radiotelegrafista na lodi Carpathia, která přeživší trosečníky několik hodin po potopení Titanicu zachránila, setrval u vysílačky dlouho po půlnoci, přestože kapitán ho dávno předtím poslal spát, díky tomu slyšel volání Titanicu o pomoc.
- Na hranici dohledu od Titanicu (ve vzdálenosti asi pěti mil) stála celou dobu loď nereagující na světelné signály. Patrně pašeráci.
- Některé čluny se zachráněnými lidmi byly naplněny ani ne z poloviny. Statečnost jedněch kontrastuje se zbabělostí jiných.
Úplnou pravdu o Titanicu je těžké nalézt. Spousta zasvěcených zahynula, přeživší důstojníci stáli ve svých výpovědích během vyšetřování při rejdařství, svědectví cestujících jsou často v rozporu. Titanic je hluboko pod vodou, dostupný až v poslední době, stále ale obtížně. To vše rovněž přispívá k mýtu Titanicu.
Kniha je plná fascinujících detailů, výpovědí cestujících a členů posádky, kteří přežili. Vyvrací některé zatvrzelé pověry o plavbě Titanicu, např. že se snažil plout rychle, aby získal tzv. Modrou stuhu za nejrychlejší přeplutí Atlantiku v západním směru, že jeden z důstojníků zastřelil některé z cestujících či sebe, že i ženy cestující třetí třídou byly do poslední chvíle zadržovány v podpalubí aj..
Sleduji-li potom nějaký film o Titanicu, např. poslední z nich Titanic od Camerona, jsem trochu zklamán. Pramálo detailů o lodi a o příčinách havárie, nepřesnosti včetně oněch třech zmiňovaných. Jinak se mi ten film líbí, je to pěkný romantický příběh, loď je nádherná, triky také, hlavní hrdinka je chvílemi brutalmente sexy (dokonce jsem si ve výprodeji koupil za deset korun kalendář na rok 2000 s jejími fotkami).
Všem doporučuji knihu k přečtení, je to vzrušující a poučné čtení.
V poslední době jsme byli s Danulkou na dvou filmech v kinech.
Dokonalá bouře je podle skutečné události, což je kladem, ale ten příběh je jinak nic moc. Je o rybářské lodi, která jede lovit ryby, a aby se jí nezkazily, spěchá domů skrz bouři. Film je celkově nic moc, nezaujme, pěkné jsou záběry rozbouřeného moře. Konec byl na americký film neklasický, čímž můj celkový dojem z filmu zlepšil. Jak říkám, nic moc, ale dá se to vydržet.
Americká krása je trochu neskutečný příběh obyčejného stárnoucího manželství s dcerou. Každý z nich se po svém vzepře zaběhnutému stereotypu. Film se nedá brát moc vážně, jsou v něm zajímavější a méně zajímavé úseky, celkově opět nic moc. Lákavé fotky (upoutávky na film) pěkné ženy s růží či ve vaně plné růžových kvítků jsou nakonec ve filmu jen v představách hlavního hrdiny - nuda. Konec mi přijde zbytečný. Hlavní hrdina je celkem sympatický, chvílemi, jak jsem psal, je to celkem zábava, celkově se to dá vydržet.
Abych tu kritiku trochu zmírnil, ani jeden z těchto dvou filmů není špatný. Porovnám-li je např. s tím, co jsem teď viděl v televizi, totiž film s Jean-Claude Van Dammem o přepadení hokejového stadionu, tak jsou Dokonalá bouře i Americká krása přímo superfilmy. Jenže s tím to nejde srovnávat. B-čkové Van Dammovy filmy s filmy normálními. Proto srovnávám s kvalitními filmy, které jsem viděl, a pak jsou oba zmiňované filmy opravdu nic moc.
Ještě k Van Dammovi. Je mi docela sympatický, má dobrou postavu a dobře se hýbe, ale ty filmy, to je rok od roku horší a horší. Stejně tak Arnold a Sylvester. Oba mám rád, ale poslední dobou točí katastrofy (i když na Van Damma v tom katastrofismu nemají). Zlaté časy Terminátora (1) a Ramba (1,2) :-)!
Dnes jsme s Danou byli u bylinkáře Kříže, kterého nám doporučila moje kolegyně, paní Křížková. Nakonec se ukázalo, že to je psychotronik léčící bylinkami, to jsme netušili, jinak by tam Dana nešla. Působil ale důveryhodně, říká Dana, já tam vevnitř nebyl. Předepsal jí směs nějakých bylinek, ze kterých si má dělat čaj. Tak uvidíme.