Inspirován Dušanovým deníčkem píši deníček vlastní, kde budu psát drobné poznámky, události, postřehy a názory, samozřejmě především své.
V genezi stránky se budu zmiňovat jen o závažnějších změnách v deníčku.
Řazeno inverzně chronologicky.
Postupem času zjišťuji, že si sem raději a raději zapisuji osobní zážitky - pro své potěšení při vzpomínání.
S prací a s Danulkou jedeme na pět dní do Krkonoš na pracovní seminář našeho pracoviště. Ráno a večer práce, mezitím rekreace.
Koupil jsem mapu, zjistil autobusové spoje, zhruba naplánoval aspoň dva výlety.
Tak ať nám přeje počasí a ostatní okolnosti :-).
Těžká otázka. Rovnou bych odpověděl "ne, dokud nebudou naprosto přesvědčivé důkazy o tom, že někdo (např. Usáma bin Ládin) to udělal a že je v Afghánistánu a ten jej nechce vydat".
Včera jsem četl článek v novinách, které vyšly 10.9., tj. den před teroristickým útokem (tzn., že je důvěryhodný, neboť nezaujatý následujícími událostmi). Psalo se v něm o Afghánistánu, o situaci v něm.
Afghánistán nesmírně trpí pod vojenskou nadvládou hnutí Talibanu, které během posledních pár let vítězí v občanské válce a násilně kontroluje přes 90% území.
Skupina prosazuje nesmyslnou a extrémní interpretaci islámu. Jen namátkou, co si pamatuji:
- nikdo nesmí sledovat televizi a zahraniční rádio
- ženy musejí chodit kompletně zahalené, nikdy bez doprovodu muže
- ženy dále nesmějí chodit do školy ani do zaměstnání
- muži se nesmějí holit a nesmějí nosit kravaty
- lidé se nesmějí fotit ani jinak vyobrazovat
- jedinou povolenou zábavou jsou veřejné popravy méně přizpůsobivých; ostatní formy zábavy (kino, divadlo, hudba, tanec) jsou zakázané
- všichni musejí vyznávat islám a v určené doby se povinně modlit
Bylo toho víc a více odstrašující, nepamatuji si to dobře.
Další zásadní věcí, kterou vládnoucí hnutí Talibanu dělá, je podpora teroristů. Afghánistán se tak stává útočištěm teroristů z celého světa a jsou tam schovaní jako v domečku.
Země rychle upadá ekonomicky i kulturně, svobodné volby je sousloví neznámé. Vládnoucí skupina je naprosto neprůhledná a propletená s teroristickými organizacemi.
Takže, ve světle těchto a dalších informací, které jsem četl, soudím, že vojenský zásah a následná okupace Afghánistánu vojsky OSN, vedoucí k uspořádání svobodných voleb, by bylo asi to nejlepší, co může obyvatele země potkat.
Mezi čtvrtkem 13.9., 19:30 a sobotou 15.9., 11:00 mi někdo ukradl z garáže horské kolo (Author Basic 99, modré, ...). Zámek (visací) od dveří zmizel, zámek, kterým bylo kolo v garáži připevněno, rovněž zmizel. A to kolo zmizelo.
Vůbec jsem nechtěl jít na policii, věda, že to nemá význam pro nalezení kola. Ale nakonec jsem se tam vypravil, prostě proto, že je to správné. Strávil jsem tam dvě hodiny. Byli ochotní, jeli se mnou na místo činu, vyfotili to, sepsali, ale naději mi nedali. Jak jinak? Dělat nebudou nic, co by nedělali, kdybych to nenahlásil. Tedy kromě zápisu.
Asi před třemi týdny, když jsme byli s maminou v garáži pro auto, ochomejtala se kolem nějaká cikánka. Vlezla skoro až dovnitř a říkala: "Jé, pane, vy máte tři kola, prodejte mi jedno pro dceru." Otravovala, dokud jsem nezavřel garáž. To nic nedokazuje, ale kdo by si to nespojil?
Svině zlodějský! Odpad společnosti, se kterým by se mělo zamést.
S Danou jsme šli v úterý 11.9.2001 v půl šesté kolem slánské tržnice, když z rádia hrajícího z tamní restaurace slyšíme mimořádné zprávy. Vrátili jsme se a poslouchali jsme. Mysleli jsme, že je to nějaký vtip.
Pak jsme to viděli v televizi. Asi dvě hodiny jsme seděli a sledovali každé nové zprávy.
Hrůza těch činů mi dochází během dalších dnů víc a víc. Baráky vem čert, ale utrpení lidí (zahynuvších a pozůstalých) je obrovské. Nejlíp to člověk vidí na příbězích jednotlivců - lidé ukazující fotografie blízkých na kamery, lidé volající z uneseného letadla, ze zasaženého mrakodrapu nebo zpod sutin.
Danina kolegyně z práce má v Americe kamaráda (Američana), který pracoval ve Světovém obchodním centru. Ten den ráno prvně zaspal.
Zdá se, že zabránit sebevražedným útokům nejde. Už za druhé světové války byly japonské útoky kamikadze velmi účinné a postrachem spojeneckého loďstva.
Není pravděpodobné, že si možnosti sebevražedného útoku letadlem nebyly tajné i jiné služby v USA vědomy. Letadlo je silná zbraň a únosy nejsou nic výjimečného. Bylo jen otázkou času, kdy k něčemu podobnému dojde.
Ale podobným únosům je možno zabránit! Proč neuzavřít přístup do pilotní kabiny tak, aby se tam násilím nešlo z prostoru cestujících dostat? Dveře by šly otevřít jen z pilotní kabiny a prostor před dveřmi by byl kontrolován kamerou. Předpisy by přísně zakazovaly otevřít v případě přepadení. Naopak, průchod by se v takové situaci musel uzavřít tak, aby už ani otevřít nešel!
Tím by vymizely nebo téměř vymizely únosy letadel. A rozhodně by nebylo možné provést únos a útok, jaký byl proveden nyní v Americe.
Záběry druhého letadla narazivšího do WTC, nebýt teroristickým činem s hroznými následky, by byly fascinující. Zřícení obou budov a dým, to vše je ohromující. Mnohem více ohromující je ovšem vědomí, že někdo může takový bezohledný čin spáchat.
Moc si přeju, aby byli viníci dopadeni, jasně usvědčeni a odsouzeni. A aby to proběhlo hladce. Aby nebylo potřeba vyvolávat jakýkoliv mezinárodní konflikt.
V neděli jsme se přes silný vítr jeli projet na kolech s Danulkou, Kubou, Marťůlem a Katkou.
Vyjeli jsme asi v půl jedenácté směrem na Mšec, přes Kejkol. V lese už tolik nefoukalo a občas vysvitlo sluníčko.
Na jednom místě u štěrkové haldy se Martin s Kubou rozhodli, že ji musejí sjet. Sjeli ji bez nejmenších obtíží. Marťůl lákal Katku, ale ta odmítala. Vypadalo to, že je to starý spor a že Katka vždycky odmítá.
Danulka se dala zlákat, ale nahoře se zasekla, když to viděla shora. Teď už jsem nemohl zůstat pozadu a rozjel jsem se tam také. Kopec opravdu (při pohledu zdola) nevypadal náročně a už jsem pár (to je v tomto případě míněno téměř doslova) prudších kopečků sjel. Takže jsem si byl dost jistý, a přestože shora to vypadalo jinak, hned jsem to sjel. Danuška se nakonec také odvážila, čímž zjistila, že to nic není, a kouzlo pominulo.
K překvapení všech se potom na Marťůlovo naléhání dala zlákat i Katka. Marťůl ji povzbuzoval. Vše šlo hladce až do poslední třetiny sjezdu, kdy jela trochu víc vlevo, přední kolo jí sjelo do strany a Katka přeplachtila přes řídítka. Padla do měkkého a nic se jí nestalo (aspoň se tak tvářila).
Jeli jsme dál. Začalo krápat. Vlevo od cesty se objevila vysoká a velice prudká stráň, u vrcholu místy skalnatá. Myslel jsem, že Marťůl žertuje, když Kubovi navrhuje, že ji sjedou. Odrazoval jsem je od toho, ale pomáhal jsem jim odstraňovat klády.
Po dlouhém úsilí napůl vytlačili, napůl vynesli kola nahoru. Deset minut se dohadovali, kudy to pojedou. Nakonec vyjel Marťůl první. V šikmém úseku na začátku spadl. Vrátil se a jel znovu. Zase spadl. Hrozně to klouzalo a sypalo se to. Vlastně zbytek stráně sjel bokem, aniž by se kola točila. Tenhle styl jízdy mě uklidnil, jinak jsem se hrozně bál.
Pak jel Kuba. V šikmém úseku na začátku šíleně přelítl přes řídítka, zamotal se do kola a zasekl se o malý keřík, který to pak odnesl ještě několikrát. Vstal a zkoušel to shora znovu a znovu, několikrát ještě na tom samém místě spadl, nakonec přepadl znovu a sjel to až dolů, ale kolo zůstalo nahoře. Vrátil se pro ně a svedl je.
Pak střídavě pršelo a přestávalo, nakonec pršelo a nepřestávalo, tak jsme to poblíž hájovny otočili a jeli zpět; přijeli jsme úplně špinaví, ale výlet to byl pěkný.
V sobotu jsme byli s Danulkou na prvním dni akce Varhany znějící. Jednalo se o varhanní koncert v Kostelu Svatého Gotharda ve Slaném; hrál na ně Vladimír Roubal asi hodinu a bylo to pěkné.
Nejvíc se mi líbily Variace na téma Johna Dowlanda od Samuela Scheidta - rozmanitá skladba a využívala více rejstříků (druhů zvuků) varhan. Nelíbila se mi Strahovská improvisace od Mozarta - bez nápadu, takové hraní jen proto, aby se něco hrálo.
Posledním bodem programu byla, cituji z programu: "Improvisace (na téma z publika)". Nebyla nic moc a hlavně jsem neslyšel, že by byla na téma z publika; tak ať to nepíšou do programu, když to pak probíhá jinak.
Potom přišel pan Roubal (docela mladý pán (nar. 1965)) dolů na děkovačku, která byla (zaslouženě) dlouhá. Nakonec ještě během potlesku se vracel zpět, mysleli jsme, že zahrát přídavek, ale už nic nezaznělo.
Ještě mě pobavil popis gothardovských varhan v programu, který se dostával ke vstupence: "Řešení Reisovo je klasické, až konzervativní. Základní koncepce je třídílná, se zdůrazněním vertikál. Postament je jednoduchý a vysoký. Píšťalová skříň hlavního stroje má jednu dominantní věž a dvě menší, mezi nimi je pole. Toto pole je ukončeno charakteristickou šikmou římsou, která se zužuje a přechází ve volutu."
Možná tomu někteří lidé rozumějí, ale většina příchozích na to určitě koukala stejně nechápavě jako já.
Během akce mě ještě příjemně překvapilo, že kostel doznal některých oprav - velkou změnou je nová malba v obou (pravém i levém) podloubích (vpravo a vlevo od sedaček), a to na stěnách i na stropě.
A ještě k varhanům. Slánské varhany v Gothardu jsou velké a krásné. Mají spoustu rejstříků. Možná jsem tu o tom nepsal, ale nedávno jsme byli na jejich exkurzi. Prohlédli jsme si je důkladně, slyšeli jsme odborný výklad a zkusili si i zahrát. A také jsme zvonili na gothardovský zvon.
Po varhanním koncertu jsme šli (Dana, Kuba, Dědek, Zuzka a já) k Zuzce. Nakrmila a napojila nás a potom jsme hráli přes dvě hodiny Člověče, nezlob se. Super hra (a to nejen proto, že Dana vyhrála a já byl druhý, to byly náhody :-). Kuba se skvěle rozčiloval a nadával, Tomík se po dvojím vyhození hned za sebou naštval a odešel.
Konečně jsem přepsal deníček ze Španělska do elektronické podoby. Toto trochu suché vyprávění najdete v srpnovém deníčku.