Inspirován Dušanovým deníčkem píši deníček vlastní, kde budu psát drobné poznámky, události, postřehy a názory, samozřejmě především své.
V genezi stránky se budu zmiňovat jen o závažnějších změnách v deníčku.
Řazeno inverzně chronologicky.
Postupem času zjišťuji, že si sem raději a raději zapisuji osobní zážitky - pro své potěšení při vzpomínání.
Dneska jsme s Danulkou byli ve Vinohradském divadle na představení Král Jan. Byla to napůl komedie z doby (nevím jaké), kdy v Anglii panoval král Jan (nevím který).
Hra nebyla nijak zvlášť zajímavá, jen občas veselá. Herecké výkony byly dobré - nejlepší byl Preis v roli rozmazleného krále Jana, dobrý byl také Vydra v roli jeho francouzského protějšku. Jejich konfrontace byly nejzábavnějšími částmi hry.
Šlo benefiční představení, hráli tam další známi herci, např. Skopal a Jirásková.
Dneska ráno jsme se probudili a slyšeli jsme, jak venku krákají vrány. Později, když se rozednilo, podíval jsem se z okna a viděl jsem jich stovky a možná víc než tisíc přelétávat kolem našeho paneláku.
Zima se blíží.
V sobotu jsme s Danulkou, Kubou, Daninou sestrou Evou a jejím klukem Kájou vyrazili znovu na Ameriku.
Neměli jsme mapu a orientovali jsme se jen podle toho, jak jsme si to při naší první návštěvě zde minulý týden Kuba a já zapamatovali. Také Danuška přispěla svým názorem. Evča a Kája tu byli prvně. (Kuba tu možná byl už kdysi, ale nic, hlavně cesty a směry, si z té doby nepamatoval.)
Pustý lom, ke kterému jsme chtěli dojít, jsme našli okamžitě a bez nejmenších problémů. Jediný zádrhel byl v tom, že jsme ho nepoznali. Místo, ke kterému jsme došli, jsme si pamatovali jen jako místo, kolem kterého jsme k Pusťáku šli. Vydali jsme se tedy dál po nějaké pěšince. Asi po pěti minutách jsme našli jiný lom, dost hluboký, který jsme si nepamatovali. Ještě asi pět minut jsme šli dál, pak jsme to otočili a vrátili se zpět k Pusťáku, stále nevědouce, že je to Pusťák. Popošli jsme podél jeho okraje s úmyslem najít jinou pěšinku od něj vedoucí. Namísto toho jsme došli k místu, kudy se do Pusťáku slézá, a tady jsme ho již poznali.
Slezli jsme, já rozdělil svíčky, zapálili jsme je a vešli do podzemí. Byly asi dvě hodiny odpoledne.
Baterku jsme měli jen pro jistotu v batohu, svíčky jsou mnohem romantičtější a zajímavější. Svítili jsme jen dvěma svíčkami, což se ukázalo jako prozíravé (celkem jsme měli čtyři velké a několik kalíškových, které jsem ale zavrhl, protože nesvítí na zem). Nejprve jsme šli chodbou doprava, po několika desítkách metrů jsme došli na konec chodby s křížem a s hořící svíčkou. V přilehlém malém lomečku, kam se dalo vyjít, byl další kříž a tam jsme se vyfotili. Mysleli jsme, že toto místo je Modlitebna, ale nějak mi to nesedí s tím, co nám říkali trampové minulý týden.
Pak jsme šli zpět a přímo k Malé Americe. Dneska do chodeb nesvítilo sluníčko a nevypadalo to tak krásně jako předtím. Jedna holka z nějaké party, co jsme tam potkali, nám poradila, jak ve Vápence vylézt ven mimo objekt Vápenky.
Šli jsme dál a všechny odbočky jsme nechávali na zpáteční cestu. Nakonec jsme došli k Vápence. Zanadával jsem si na ochranáře a všechny ostatní, díky kterým je Vápenka postupně zasypávaná, zřejmě v zájmu obnovení původní tváře krajiny. Přitom lom je nádherné poutní místo, žije v něm spousta ptáků a rostlin, kterým toto prostředí také vyhovuje. Pojedli jsme výborné sýry (ovčí uzený a Nivu) s houskami a pak jsme podle návodu vyšli na silnici vedoucí kolem Vápenky. Dana s Kubou se zeptali vrátného, kudy k Velké Americe. Ten říkal, že tam nikdy nebyl, ale cestu nám poradil. Vedla přes pozemky Vápenky, ale s jeho požehnáním nám to nevadilo.
Velká Amerika nás uchvátila. Je to nádherné místo. Bohužel jsem se na jejím okraji bál a po malé hádce s Danulkou (já je posílal, ať jdou sami) nakonec přeci jen šli sami po té cestě vedoucí po okraji lomu.
Já si zatím sedl na jeho okraji, v místě, kde se do lomu dá s lanem snadno slézt, a pozoroval jsem potápěče, kteří, majíce dole u vody asi sedm aut, se s baterkami a v neoprénech potápěli. Chtěl jsem to vyfotit ve chvíli, kdy baterka bude svítit na mne, ale nedočkal jsem se.
Ostatní se vrátili asi za dvacet minut, nebyli daleko a také pozorovali potápěče, z jejich pohledu je viděli i hluboko pod vodou.
Bylo už pozdě, tak jsme se vydali zpět. Podlezli jsme plot u Vápenky, sešli dolů do lomu a vešli jsme do chodeb. Nyní bylo vše mnohem tajemnější. Turisti už odešli, věděli jsme, že venku se připozdívá. Cestou zpět k Malé Americe jsme procházeli všechny odbočky, co jsme našli. Bohužel žádná není příliš dlouhá. První dvě svíčky nám dohořely, zapálili jsme druhé dvě.
U oken do Malé Ameriky jsme viděli, že venku už se stmívá. Nikde nikdo. Perfektní. Pokračovali jsme dál směrem k Pustému lomu a opět jsme prolézali všechny odbočky. Vynechávali jsme pouze místa, kde to dál šlo jen po břiše (a to možná jen pár metrů), a komíny vedoucí někam nahoru (také možná ne příliš daleko), kam by se muselo nebezpečně šplhat.
Několikrát jsme měli pocit, že jsme zahlédli malý létající stín ztrativší se někde ve tmě před námi. Pak jsme skutečně našli na stropě viset netopýra. Kdosi řekl, že to je možná spíš upírek nebo tak něco, ale to jsou pro mne příliš malé rozdíly. Zkrátka byl to netopýr. Prohlíželi jsme si ho; když jsem ho chtěl vyfotit, ostatní mi řekli, že se to prý nemá, protože by měl šok z blesku. Určitě byl nervózní i jen z naší společnosti se svíčkami, tak jsme ho nechali a pokračovali jsme dál.
Pak jsme došli k Hagenově štole. Bylo to napínavé. Já s Kubou jsme šli první. Nevěděl jsem, co tam najdu. Kuba popisoval, kdo to Hagen byl, jaké zvrácené pokusy dělal na lidech. Nikdo nechtěl jít poslední. My s Kubou jsme měli jednu svíčku, vzadu šla druhá, nesl ji nejspíš Kája. Ve chvíli, kdy jsme došli k Hagenově kolejnici, která je nyní Hagenovým zvoncem, viděli jsme jej nejprve já a Kuba. Neodolal jsem a o zvonec jsem cinknul. Zpoza mne se ozvalo strašlivé zaječení - to se Dana lekla a udělala mi tak radost.
Pak nám Kuba názorně předvedl, k čemu Hagenova kolejnice/zvonec slouží. Vzal tyč, silně o zvonec několikrát udeřil a pak velice nahlas zvolal: "Hagene, Hagene, pojď si pro mne!"
Na blízkém stolečku jsme našli papíry z bloku a několik zápisků. I propiska tu byla. Začal jsem Kubovi diktovat básničku:
Hagenova štola,
jak stojíme tu u ní,
cos' nás odtud volá,
...
Než jsem stačil vymyslet další verš, Kuba to završil svým:
asi je to novoluní,
čímž některé z nás znechutil a odradil od další literární snahy. Připsali jsme ještě několik alternativních veršů. Pak nám jacísi duchové zhasli svíčku. Druhou jsem sfouknul já.
Ocitli jsme se v naprosté tmě. Jen Kubovy fosforeskující ručičky na hodinkách svítily. Po chvíli jsme svíčky znovu zapálili a šli jsme dál. Vody přibývalo a došlo nám, že se jedná o chodbu, o které nám trampové říkali, že je v ní po kolena vody. Vzdali jsme to a vrátili se.
Prolézali jsme dál všechny chodby ostatní. Ještě blíže k Pusťáku, na křižovatce, kde začíná přímá chodba k Malé Americe, jsme zašli do chodby, u jejíhož vchodu leží velká vrata. Následující bludiště se nám dlouho jevilo jako nekonečné. Procházeli jsme je pravotočivě a vždy, když už jsme čekali poslední zával, objevila se rozdvojka. V jedné z nich jsme podél stěn našli spousty jílu. O kousek dál bylo kolečko a za ním úzké místo zpevněné obložením. Zřejmě tu nedávno nebo právě touto dobou někdo kopal.
V úplně posledním závalu našel Kuba úzký průlez, podal jsem mu tam ještě baterku. Ani s ní nezjistil, jestli to vede dál, aniž by se tam proplazil. Svíčky docházely, únava přicházela a ve skupině nebyla nálada na prolézání úzkého jílového tunelu.
Vrátili jsme se ten kousek zpátky do Pustého lomu, do kterého jsme nyní vyšli z vyšší jeskyně. Nebyl jsem si jist, že to tudy lze projít, ale odpoledne, když jsme přicházeli, tudy prosvítalo světlo. Nyní ne a ne spatřit někde nějaké světlo.
Pochopili jsme, když jsme se podívali nahoru a zjistili jsme, že jsme již v Pustém lomu a že je úplná tma bez hvězd, bylo zataženo. Mohlo být tak půl osmé večer.
Celou cestu z Vápenky až sem jsme nikoho nepotkali. Bylo to báječné. Ještě chvíli jsme si chtěli svítit jen dohořívajícími svíčkami. Z lomu jsme vylézali za jejich slabého svitu. Najednou jsme za sebou slyšeli cinkání a ze spodní jeskyně zářilo světlo - nějací lidé. Ztratili bychom se jim, ale Kája při škobrtnutí ve třetině výlezu ztratil podrážku a chtě nechtě jsme museli na chvíli rozsvítit baterku a zdržet se. To už k nám přicházelo pět kluků s čelovkami.
Pozdravili "ahoj", jeden z nich říkal, že myslel, že se tu děje nějaká akce, když viděl tu stěnu krásně osvícenou jen svíčkami.
Ptali se, co máme za problém, my že hledáme podrážku. Nenašli jsme ji (Kája pak statečně dokončil cestu bez ní).
Dana těm klukům pod námi vyčetla, že nám kazí romantiku těmi svými baterkami, všichni až na jednoho je vzápětí zhasli.
Vylezli jsme nahoru. Ti kluci za námi. Tam už jsme si rozsvítili baterku. Chvíli jsme si s nimi povídali. Ukázalo se, že to jsou hasiči, kteří tady mají celé léto hlídku a procházejí večer štoly, jestli v nich někdo nezůstal zraněný nebo bez světla. Říkali, že minulý týden se jeden kluk zabil na Mexiku - skupinka lidí přespávala nad lomem, v noci ten kluk vstal a omylem vyšel špatným směrem; Amerika jsou nebezpečná místa, kde je potřeba být obezřetný.
Nabádali nás, ať jsme opatrní a ať si svítíme baterkou. Rozloučili jsme se a bez problémů trefili k autu. Setkání s nimi nás potěšilo - že nás nevyhodili, že nám nedali pokutu, že se jim líbily naše svíčky.
V pátek večer jsme s Kubou zašli ke Králíčkovi, který pořádal Víkend deskových her. Zahráli jsme si ještě s Míšou a s Dušanem deskovou hru Osadníci. Byla celkem zajímavá. Kuba pak musel dřív odejít, dohrával to za něj Robert Koblížek. Hru vyhrála Míša.
S Danulkou, Kubou, Zuzkou, Dušanem a Drakem (Kubův pes) jsme v sobotu vyrazili na krátký, ale pěkný půldenní výlet na Ameriku.
Jediný, kdo z nás se tam vyznal, byl Dušan. Našli jsme, co jsme chtěli, několik menších lomů, pak Malou Ameriku (kam už vede od Velké žlutá turistická značka). Vzpomínali jsme trochu, jak jsme tam před několika lety byli Zuzka, Jana Šárová, Dušan a já.
Tentokrát tam bylo dost lidí. Posadili jsme se a naučili se vánoční písničku Panáček spí. Pak jsme se vraceli a cestou našli vchod do důlních chodeb.
Měli jsme jenom jednu svíčku a spoustu sirek. Ale když jsme se rozkoukali, viděli jsme od té jedné svíčky celkem slušně. Bylo to velice dobrodružné, ale pak jsme v chodbách potkávali moc lidí, což dobrodružnost podstatně snížilo. Místo s okny ve stěně Malé Ameriky je nádherné. Dál jsme nešli, neboť jsme trochu spěchali a Zuzka se bála.
Cestou zpět k východu nám kvůli průvanu neustále zhasínala svíčka. Nakonec nás dohnala dvojice táty s malým synem a s baterkou a svítili nám. Šli jsme pak rychle a byla to nuda. U východu nám ukázali ručně kreslenou mapku chodeb. Chtěli jsme si ji vyfotit, ale ten člověk řekl, že mi to večer pošle mailem. (Neposlal.)
Kromě jedné odbočky vpravo někde uprostřed jsme prošli vlastně jen hlavní chodbu od vchodu k oknům na Malé Americe. Takže se těšíme (aspoň já s Danulkou), až tam pojedeme příště. Akorát se nemůžeme shodnout v tom, že já tam nechci jít do chodeb, kde je po kolena vody, pokud bude zima, kdežto Danulka tam chce jít i při nižších venkovních teplotách.
Pak už jsme se nejkratší cestou vrátili k autu a jeli domů.
Večer jsme pak dělali oheň za Vyhlídkou, ale bez Zuzky a s Daninou sestrou Evou, jejím klukem Kájou, Míšou, Vlčkem a Haničkou navíc.