Inspirován Dušanovým deníčkem píši deníček vlastní, kde budu psát drobné poznámky, události, postřehy a názory, samozřejmě především své.
V genezi stránky se budu zmiňovat jen o závažnějších změnách v deníčku.
Řazeno inverzně chronologicky.
Postupem času zjišťuji, že si sem raději a raději zapisuji osobní zážitky - pro své potěšení při vzpomínání.
Na přelomu roku 2001 a 2002 jsme byli s rodinou Peteříkovou na horách. Včera jsem se dostal k vytvoření zápisu o těch událostech.
26.12.2001 jsme Danuška, já, Evča, Kája a Daneček (pes) vyjeli v autě Danušky a její maminky (Škoda 120L) na hory. Do Kořenova (za Tanvaldem) jsme dojeli až za tmy. Nasadili jsme řetězy a jeli už jen kousek do Polubného a pak asi 5 km po odlehlé silničce do osady Jizerka.
Nevěděli jsme přesně, která chata je naše - tedy podniku Jednota. Poptali jsme se, ale moc jsme se nedověděli. Dana si matně vzpomínala na dobu, kdy tam byla. Nakonec se rozhodla pro jednu z chat, ale nevedla k ní cesta - všude nejméně metr sněhu, většinou mnohem víc. Dostali jsme se co nejblíže po prošlapané cestě vedoucí k jiné chatě - a pak, stále asi 50 metrů od chaty, jsme to vzali rovnou přes bílou pláň.
Chůze v hlubokém měkkém sněhu, v noci, s lyžemi ve vaku a s batohem na zádech je dost náročná. Ale nakonec jsme se dostali až k té chatě a k úlevě všech klíč pasoval - byla to ta správná. Vevnitř jsem si musel sednout na křeslo a vyčerpán deset minut odpočívat.
Danina maminka s Daninou neteří a synovcem měli přijet pozítří - na nás bylo zajistit jim přístup k chatě. To znamenalo prohrabat cestu v metr a půl hlubokém sněhu, místy hlubším.
Zatímco Kája prvně kopal, já s Danulkou jsme šli přeparkovat auto - z provizorního blízkého místa na parkoviště na kopci. Nemohli jsme ale nastartovat - baterka byla naprosto v pořádku, nová a nabitá, motor se točil, ale nenaskakoval. Po neuvěřitelné době, kdy jsme z baterky vyždímali, co se dalo, nakonec začal motor kuckat a po další dlouhé době naskočil. Byli jsme moc rádi - připomnělo nám to situaci z Itálie, kde se nám rozbil startér - a auto jsme přeparkovali.
Po obědě jsme si vyjeli všichni na běžky. Neměli jsme ale mapu. Já sice koupil v Praze mapu podle Daniných instrukcí, ale ukázalo se, že oblast, kde jsme, je za jejím okrajem. Jeli jsme tedy podle odhadu po značce, proti proudu jakéhosi potoka. Udělali jsme pěkné kolečko, a když se stmívalo, dorazili jsme zpět do chaty.
Rozhodli jsme se ještě přeparkovat auto z parkoviště nahoře na kopci zpátky sem dolů k nám (ale na místo, odkud nás nikdo nevyhodí) - je to blíž a to horní parkoviště bychom možná museli platit. Přejeli jsme tedy dolů a zaparkovali ve vyfrézovaném výběžku u cesty.
Večer jsme hráli Dostihy a sázky. Hra neměla velký úspěch, vyhrála Evča.
Velké zklamání přišlo další den ráno, když jsme zjistili, že včera prokopaný kus cesty je téměř úplně zavátý sněhem. A to už dnes měli dorazit ostatní. S Kájou jsme šli znovu kopat.
Rozhodli jsme se radikálně změnit metodu - nekopat cestu, ale vyšlapávat ji. Pro zpevnění jsme povrch polévali vodou, která mrzla. Po hodině jsme prošlapali perfektní cestu, asi 30 - 40 cm pod povrchem okolního sněhu, až k můstku přes potok, odkud už vedla cesta našich sousedů - čili bylo hotovo.
Chtěli jsme se pochlubit tímto naprosto neočekávaným úspěchem holkám. Ty budou koukat, říkali jsme si. Připravovaly totiž zatím oběd a netušily, jak nám to šlo. Zašel jsem do chaty a řekl: "Dámy, je libo malá procházka k můstku?"
"Cože? Není možná! Tomu nevěříme! Musíme se hned podívat!" - tak nějak jsem si představoval jejich reakci na tuto šokující výzvu. Namísto toho se ozvalo: "Ted nemůžeme, připravujeme oběd. Za půl hodiny se podíváme."
Moje rozčarování bylo dokonalé. Vždyt šlo jen o pár minut! Šel jsem smutně ven a s Kájou jsme pokračovali v hloubení tunelu, který jsme včera ve dvoumetrové závěji u chaty začali kopat. Ale netěšilo mě to. Přitom jsem si říkal, že by holky potřebovaly školení od Zuzky Mohylové, ta by přesně věděla, jak se správně divit a žasnout.
Už jsem myslel, že je všemu konec. Na zavolání "oběd" jsme šli do chaty. Když Danuška viděla, jak se tvářím, hned pochopila, co se stalo, a šla se na naši cestu podívat. Žasla a divila se a obdivovala, jak jsme to s Kájou skvěle vymysleli a provedli. Zlatá Danuška. To mi spravilo náladu.
Oběd byl výborný. Pak jsme jeli znovu na běžky, tentokrát jen menší kolečko a jiným směrem - přitom jsme zjistili, že asi 200 metrů za chatou je cedule "pozor, státní hranice". Odpoledne přijel zbytek výpravy na nádraží v Kořenově, odkud je vyzvedla Dana s Evčou autem (tentokrát startovalo dobře). Bez problémů se dostali až k chatě.
Další tři dny si byly dost podobné. Mírně sněžilo, foukal středně silný vítr, sluníčko nesvítilo. Vzdali jsme obnovování cesty k můstku - vítr ji hned zafoukával. Rovněž cestu (v létě snad silnici) od auta nahoru na kopec k parkovišti zafoukal vítr asi metrovou vrstvou. Fréza to neprojížděla, protože by to hned za ní vítr stejně znovu zafoukal.
Na běžky už jsme nešli (s výjimkou cest do obchodu), ale dvakrát jsme večer bobovali. U vedlejší chaty byl navátý skvělý převis, ze kterého se dalo do sněhu i skákat - člověk se zabořil metr i víc. Nikdy jsem tolik sněhu nezažil. Blbli jsme, shazovali se dolů, lezli nahoru. V jednu chvíli v zápalu boje jsem dostal kolenem pecku do nosu. Křuplo to a začala mi téct krev. Ještě druhý den mi trochu tekla krev. Dlouho to bolelo, hlavně při smrkání. Dnes to bolí jen při vystavení tlaku, už je to v pohodě.
Také tunel jsme prodloužili - nakonec na délku asi čtyř metrů, na konci zatáčel doleva. Měl gotickou klenbu ve výšce lehce přes metr, u země byl široký také přes metr. Nakonec jsme na konci prokopali otvor ven a jím se dalo na bobech sjet do tunelu. Kupodivu to nemělo velký úspěch ani u dětí.
Každé ráno byl vchod do tunelu téměř zavátý. Jednu noc napadalo asi 30 cm prašanu a ten byl větrem stále strháván a zavával vše, co šlo.
Během jednoho večerního dovádění jsem ztratil krytku z objektivu svého foťáku, ale druhý den jsem vzal hrabičky a našel ji - byla naštěstí pod malou vrstvou sněhu v tunelu.
Po několika dnech jsme také objevili mapu okolí - visela na zdi v chatě v hlavní místnosti.
Evča s Kájou jeli jedno ráno do obchodu do Polubného (na běžkách), o dva dny později jsme tutéž cestu vykonali já s Danulkou. V obchodě jsme (mimo jiné) koupili poslední dva pecny chleba, poslali jsme několik SMS-ek (v chatě nebyl téměř signál Paegasu (Eurotel v pohodě)), cestou zpátky jsme to vzali podle ukazatelů kolem jakési přehrady, ale nakonec jsme ji nějak minuli.
1. ledna dopoledne odjeli Evča s Kájou. Jelikož cesta byla stále zavátá, museli jet k vlaku do Kořenova na běžkách, ve větru a létajícím sněhu. Vzali jen to nejnutnější, ostatní nechali nám. Pravda, my jsme také chtěli jet prvního, ale my jsme nemuseli nutně do práce.
Večer se vítr trochu utišil a fréza projela cestu - hurá. Ovšem Danina maminka odmítla jet na noc. Dobrá, alespoň přeparkujeme auto nahoru na parkoviště, odkud bývá cesta projetá mnohem častěji.
Auto bylo úplně zaváté. Možná kousek zrcátka koukal. Trvalo nám přes hodinu, než jsme ho lopatou odházeli. Přimrzlé dveře jsme otevřeli dřevěným páčidlem. Pro nejhorší případ jsme měli v termosce horkou vodu - i když nám bylo jasné, že to je dvousečná zbran proti přimrzlým dveřím.
Naložili jsme do auta spoustu věcí, abychom se s nimi ráno netáhli na horní parkoviště. Pak jsme chtěli nastartovat, ale opět to nešlo. A nešlo. Zkoušeli jsme to velice dlouho, pamatujíce si, jak dlouho to trvalo předtím. Nic. Nakonec i nová baterka začala dodělávat. Vzdali jsme to.
Ráno jsme přišli znovu k autu - tentokrát bylo zaváté jen z půlky a odhazování trvalo jen asi půl hodiny. Zkontroloval jsem znovu dráty v motoru. Chtěl jsem se podívat na svíčky, ale nešly povolit. Výfuk byl volný. Ale opět to nenastartovalo. Nezbývalo, než se nějak dostat do Kořenova a jet vlakem. Mimochodem, cesta byla stejně znovu zavátá.
My s Danou jsme mohli na běžkách, ale co paní Peteříková a malá Sára s malým Péťou? Dana to vymyslela - zašli jsme za horskou službou (museli jsme se k nim po kolenou plazit ve sněhu) a požádali je, jestli by neodvezla ty tři na skůtru - ochotný záchranář souhlasil - takže paní Peteříková jela s Danečkem (pes) na přívěsu za skůtrem, zatímco Sára s Péťou přímo na skůtru s řidičem - velké vzrůšo.
My s Danuškou jsme douklidili chatu, zamkli auto, nechali v chatě zahrádku na auto, kytaru a další věci a vyrazili za nimi na běžkách - stále ještě ve větru a létajícím sněhu. Ještě cestou nahoru k parkovišti jsme potkali vracející se skůtr - vzal je prý až do Polubného, odkud to mají asi kilometr po silnici na nádraží. Děkovali jsme.
Poblíž Polubného se začalo počasí zlepšovat - vykouklo i sluníčko a vykouzlilo krásné červánky - bylo už pozdější odpoledne. Vyfotili jsme to - první fotky na slunci za celý pobyt. K vlaku jsme přijeli právě včas, asi za půl hodiny jel. Zbytek výpravy tam už čekal.
Včera jsme jeli vlakem z Kořenova (to je u Tanvaldu, na severu Čech) do Slaného.
Ukázalo se, že cesta, která ještě před pár dny stála 108,- Kč, dnes stojí 184,- Kč. Pěkné zdražení. Zajímavé také je, že internetový IDOS (program na vyhledávání vlakového spojení přístupný přes internet) ukazuje stále starou cenu - jak je možné, že České dráhy nezvládnou ani takovouto základní aktualizaci údajů?
Další "radosti" v našem cestování nás ještě čekaly.
Po přestupu v Tanvaldu jsme se průvodčí ptali, zda v Neratovicích bude náš další přípoj čekat (samozřejmě jsme již měli zpoždění). Odpověděla, že přípoje vždycky čekají, ale jestli bude čekat tentokrát, že neví.
Pak se nám rozbila lokomotiva a museli připojovat novou. Ten vlak víc stál než jel.
V Neratovicích na nás přípoj nečekal, místní nádražáři chtěli vypravit zvláštní vlak a čekající cestující hned odvézt do Kralup (nastartovaný motorák i řidič byli k dispozici a ochotní a za 15 minut bychom byli na místě), ale dispečer to zakázal. Rozhodl se vypravit zvláštní vlak až za hodinu (s tímtéž řidičem, ale s jiným motorákem, který měl teprve přijet), divné, kromě něj žádný další vlak mezitím nepřijel a žádní zájemci o cestu do Kralup nepřibyli.
Navíc, hala se záchodky a s automatem na kakao byla již zamčená (v půl deváté večer). Požádali jsme ochotnou mladou výpravčí a ta nám odemkla.
Namísto ve 20:33 jsme dorazili do Slaného po šestihodinové jízdě/stání vlakem asi až ve 23:05.
Pokud nebudu muset, vlakem v Čechách už nikam nepojedu. České dráhy jsou stará prohnilá struktura, mamutí monopol, sprostě těžící z této své pozice. Samozřejmě zvláště lidé s vyšším postavením v hierarchii pracovních míst v Českých drahách nechtějí na situaci nic měnit a nemají zájem rušit svůj klid. Mnozí prostí nádražáři jsou ochotní a s lítostí sledují postupující úpadek drah.
Není snadné s tím něco udělat. Dráhy mohou proti každému zásahu reagovat stávkou, která by měla při větším rozsahu velké ekonomické dopady (záporné). A do toho současná vláda nepůjde.