Inspirován Dušanovým deníčkem píši deníček vlastní, kde budu psát drobné poznámky, události, postřehy a názory, samozřejmě především své.
V genezi stránky se budu zmiňovat jen o závažnějších změnách v deníčku.
Řazeno inverzně chronologicky.
Postupem času zjišťuji, že si sem raději a raději zapisuji osobní zážitky - pro své potěšení při vzpomínání.
Už osm dní z naší cesty po Bulharsku je popsáno v deníčku z naší cesty do Bulharska.
Uvažuji (ještě jsem se nerozhodl), zda v referendu nehlasovat proti vstupu do Evropské unie. Za současných podmínek. Nevím, jestli vstup za každou cenu stojí za to. Potřebuji více informací. Vláda nám nedává zatím žádné.
I kdybychom se měli stát rovnocennými členy unie, stálo by za to pořádně si vstup (znamenající ztrátu suverenity, ztrátu možnosti nezávisle rozhodovat o své zemi) rozmyslet. My se teď navíc máme stát
jedním z nejpodřadnějších členů.
O zbourání autobusového nádraží a výstavbě nového si myslím své. Chtěl jsem se soudem počkat, až bude to nové stát, jak bylo slibováno, v půlce prosince. Nestojí, a tak nečekám.
Před pár lety, když bylo postaveno tehdy nové autobusové nádraží, mohli jsme číst ve Slánských listech (psal to tehdy tuším pan Hložek) chválu na nové nádraží, které (teď téměř cituji) "vypadá v nočním osvětlení malebně".
Dnes se dočítáme tamtéž nebo v Radnici (téměř v každém čísle; nyní to píše pan Rubík), jak je dobře, že se konečně zbavíme či jsme se konečně už zbavili toho ohyzdného, obludného a monstrózního nádraží. To už mi přijde skoro jako za komoušů. Chválí se, když je potřeba chválit, haní se, když je potřeba něco hanět, bez ohledu na skutečnost.
Autobusové nádraží mi nepřišlo ani ohyzdné, ani obludné. Stačilo by ho bývalo natřít a přistavět budovu se zázemím. Celá ta bourací akce je jen proto, aby bylo kde postavit nový obchoďák. Ostatní důvody jsou zástupné.
Mně osobně vyhovovalo, když jsem čekal na autobus nebo z autobusu vystupoval, že na mne neprší. Nástupiště zastřešená po celé délce skýtala výbornou ochranu i dlouhým frontám. Jestli nás teď čekají malé čekací budky, jak jsem slyšel, ve kterých může stát pár lidí, ale určitě ne fronta, budu velmi nespokojený. Bude-li zastávek méně více než dvakrát, budou fronty stát přes sebe a plést se sobě u jednoho či sousedních stání. Nehledě na to, že snad celostátní trend je hromadnou dopravu podporovat, rozšiřovat a zkvalitňovat, a ne postupně rušit.
A proč vlastně to nové nádraží ještě nestojí? Udeřily mrazy? To by člověk vážně v prosinci nečekal!
Tuto neděli jsme s Danuškou byli na koncertě pěveckého sboru Rosa. Konal se v Husově domě ve Slaném.
Skupina je to asi dvacetičlenná, každý hlas má zhruba pět členů, tenor je namíchaný z žen a mužů, tenoristi jsou asi nedostatkové zboží.
Sbor dirigovala dirigentka, která nám s Danuškou velmi připomínala Hugo Haase, zvláště z jednoho filmu, kde se přestrojil a vydával se za svého strýce.
Zpívali pěkně, ale nikoliv bez chyb. Přestože jim dirigentka mávala, nezřídka se netrefovali do taktů všichni stejně.
Zpívali vánoční písně, mezi jinými i Divné boží narození, které jsme loni zpívali my (těžko jsem je tehdy prosazoval) s vlastními (Dušanovými) slovy. V podání Rosy bylo mnohem rychlejší, stejně jako třeba Čas radosti, veselosti nebo Veselme se všichni nyní, rovněž to naše písně z loňska. Nemyslím, že takové vysoké tempo je šťastně zvoleno. Zpívali také Byla cesta ušlapaná, kterou jsme loni také zpívali i my a kterou jsme měli mnohem lepší. Den přeslavný měli předělaný na ploužák, což nebylo nic moc. Teď to vypadá, že se mi jejich koncert nelíbil. To není pravda - líbilo se mi to a byli dobří. Snad nejvíc mě zaujala píseň Jedniem hlasem tiemto s pěknými melodickými postupy a změnami.
Sbor podal výkon, který si vysloužil ovace a za který se na této úrovni rozhodně nemusí stydět. Kéž bychom byli také tak secvičeni a měli nějaké vedení. Dirigent je důležitá věc.
Ale takto velký sbor není mým snem. Rád bych byl jednou aktivním členem sboru, kde by každý hlas byl zastoupen dvěma osobami - čili osm lidí - a kde by každý hrál alespoň trochu ještě na nějaký hudební nástroj. V takovém počtu se každý dostane ke slovu, každý je důležitý, a přitom je možno vytvořit bohatý a plný zvuk. Větší sbory jsou už příliš anonymní a netvůrčí.
Včera odpoledne jsme podnikli pařbu u Radovana. Sjelo se nás pět - Radovan, Jarda, Standa, David a já - a sesíťovali jsme počítače. Radovan mi pokusně namontoval jednu svoji starší 3D grafickou kartu, zkusili jsme na ní nějaký test a já se rozhodl, že si ji od něj koupím. Ať taky můžu hrát nějaké 3D akcelerované hry.
Po několika hodinách příprav jsme začali. Nejprve Dooma 2, starou klasiku, ovšem v novém kabátě ZDoom, který umožňuje nastavit libovolné rozlišení, ovládání myší, pohled nahoru a dolů, skákat, hru v pěti apod.. Doom je stále špička v 3D akci. Potom jsme dali Radovan, Jarda a já AOE II, šlo o sázku z léta, že nás Jarda neporazí, když budeme hrát s Radovanem proti němu. Hm, porazil - vyhrál tak desetník od každého.
Chtěli jsme hrát ještě nějaká auta, ale nezdařilo se nám to rozběhat u všech. Takže jsme si dali čínu, co Jarda den předem naložil, pak jsme zapařili ještě jednou Dooma (zkusili jsme tentokrát hrát ve třetím levelu, ale brzy jsme se vrátili k osvědčenému a velmi vražednému levelu prvnímu). A pak už jsme Standa a já jeli domů, ostatní ještě zůstali.
Dlužím teď Jardovi desetník.
Už sedm dní z naší cesty po Bulharsku je popsáno v deníčku z naší cesty do Bulharska.
V sobotu jsme byli s Danuškou na Kujoonech v novém Dividýlku - v Hejtmanském dvoře. Jelikož lístky byly vyprodány hodinu potom, co se začaly v předprodeji prodávat, šli jsme jen tak to zkusit, jestli někdo nevrátí nebo jestli nás tam Kuba nějak nedostane.
Ukázalo se, že většina zpočátku přicházejících lidí neměla lístky a všichni byli s někým domluveni, že je tam vezme. Procházeli kolem nešťastné paní, co měla trhat lístky. Ve skutečnosti bylo skutečně připraveno několik řad židlí pro lidi, kteří lístky v předprodeji nedostali, ale měly se zaplňovat až poté, co všichni s lístky budou sedět.
Čekali jsme s Danuškou způsobně, jestli někdo nepřijde a nevrátí lístek. Měli jsme štěstí, maminka Pepy Protivy jeden přinesla, a tak jsme mohli dovnitř alespoň napůl oficiálně.
Představení začlo velkolepě, Pavel Brázda se ve své roli mluvčího kapely stále zlepšuje. Zpočátku zahráli několik převzatých písniček, velmi se nám to líbilo. Postupně ale úroveň klesala, jednak tím, že následovaly především písničky jejich vlastní, které se nám z 80% nelíbí, jednak tím, že některé z přizvaných hostů bych snad ani nezval - jmenovitě jistého Al Žalůda. Vstup jednoho muzikanta hrajícího na dvojitou kytaru a malé nožní bicí najednou byl sice tímto zajímavý, jinak ty jeho dvě písničky také za nic nestály.
Situaci zachraňovaly převzaté Kujooní písničky, moc mě potěšili například Návštěvníci. Převzatá písnička z Pulp Fiction byla trochu těžko poznatelná a špatně nazvučená.
Konečně se také při tomto představení podařilo uvést do provozu multimediální šou, konkrétně datový projektor, kterým na plátno za jevištěm promítali ke všem písničkám doprovodné obrázky (chvílemi vtipné) a po přestávce dokonce dva samostatné videoklipy, z nichž druhý byl také docela zábavný.
Velmi dobrý byl také výstup Standy Kohouška (který jinak není až na občasný řev či pískot téměř vůbec slyšet) na konci jedné písničky, kdy přešel bez kytary dopředu a zmítaje se začal do rytmu i harmonie končící písně řvát stále dokola "let the beat control your body", což, jak mi prozradil vedle nás sedící Radovan Kiml, trénoval u něj na oslavě Radovanových třicátých narozenin, kde jsem bohužel chyběl.