Inspirován Dušanovým deníčkem píši deníček vlastní, kde budu psát drobné poznámky, události, postřehy a názory, samozřejmě především své.
V genezi stránky se budu zmiňovat jen o závažnějších změnách v deníčku.
Řazeno inverzně chronologicky.
Postupem času zjišťuji, že si sem raději a raději zapisuji osobní zážitky - pro své potěšení při vzpomínání.
V neděli jsme byli s Marťůlem, Katkou a Danuškou v Praze na Flóře v novém multikinu. Shlédli jsme 3D film Do hlubin.
U vchodu jsme dostali polarizační brýle a sedli jsme si před velké plátno do strmého hlediště. Začátek byl nejlepší. Záběr na vodní hladinu rozprostírající se od nás do dálky, nad kterou vykukovaly konce podmořských rostlin, zapůsobil skvěle. Prostorový dojem byl výborný, člověk by si chtěl sáhnout na nejbližší část, která se jevila pár desítek centimetrů od nás.
Po tomto fantastickém úvodu byl zbytek filmu mírným zklamáním (ne pro Marťůla - ten to komentuje slovem "bomba"). Seděli jsme dost dole a hlavně vpravo a špatně se nám zaostřovalo, především na blízké věci vpravo. Film trval jen asi 35 až 40 minut a scénář nebyl nijak závratný, spíše snůška podmořských záběrů. Chvílemi byl 3D obraz velmi zajímavý: proplouvání podmořským "lesem", setkání se žralokem, kterého jsme se rovněž mohli téměř dotknout, to vše bylo působivé.
Přesto musím říct, že k dokonalosti má tato 3D technologie ještě kus. Půjdeme-li někdy příště do IMAXu, rozhodně se budeme snažit zamluvit si napřed lístky tak, abychom seděli o trochu výše, řekněme v sedmé, osmé řadě, a hlavně uprostřed, tj. na sedadle kolem čísla patnáct.
Obraz je často dost rozostřený, obzvláště předměty jevící se blízko jsou nejrozostřenější. Dle mého názoru je to dáno jednak subjektivním pocitem - člověk by očekával, že blízké objekty uvidí mnohem ostřeji, než objekty vzdálené, a jednak tím, že oko ve skutečnosti hledí (a mělo by zaostřovat) na vzdálené plátno, ale šilhat má, jako by se dívalo na předmět blízký, a stejně tak mysl si má myslet, že se dívá na předmět blízký.
Poprvé jsme 3D projekci viděli před dvěma lety v Gardalandu v Itálii u jezera Garda. Tam jsme ale seděli ještě hůře než teď v neděli. Každopádně zkušenost je to velmi zajímavá. Stojí to za to, ale je potřeba zajistit si kvalitní místa.
O víkendu jsme byli s Danulkou, Slzíkem, Evou, Honzou Turkem a Kájou navštívit Evču v Jablonci, přesněji v Nové vsi.
Zatímco všechny holky a Kája jeli na koních na projížďku, my ostatní jsme se vydali po červené na Černou studnici, což je blízký kopec s rozhlednou. Nahoře jsme náhodou vzali za kliku u dveří do rozhledny - a byly otevřené! Vystoupali jsme po schodech a prohlédli si okolí z té krásné kamenné rozhledny, ale viditelnost byla špatná. Sešli jsme zase dolů a Robert si šel koupit do přilehlé restauračky horalku. Těsně potom vyšla servírka a zamkla vchod do rozhledny - to jsme měli štěstí, že nás tam nezamkla.
Po návratu a shledání s ostatními jsme šli na pozdní oběd do blízké restauračky. Oběd se protáhl téměř na tři hodiny - jednotlivé chody jsme prokládali partiemi stolního fotbálku, který stál těsně u našeho stolu. Oběd jsme zakončili někdo banánem s čokoládou a šlehačkou, někdo horkými malinami se zmrzlinou a šlehačkou a kolem šesté hodiny odpoledne jsme restauraci opustili.
Potom jsme si chtěli v Jablonci zahrát bowling, ale když už jsme konečně po dotazování a hledání jeden našli, ukázalo se, že je potřeba objednat se týden dopředu, jinak mají plno.
Večer jsme dali u Evči v bytě sýrovou party, sýrů jsme měli nakoupeno opravdu mnoho, zapíjeli jsme je bílým vínem (Kája malinovou Ondrášovkou). Až do půlnoci jsme vzpomínali na melodie z večerníčků a dalších dětských pořadů a seriálů.
Neděli jsme si vyhradili na návštěvu aquaparku Babylon v Liberci. Asi v jedenáct dopoledne jsme tam přijeli a pár z nás si zkusilo simulaci jízdy na fantastické horské dráze v hýbajícím se trenažeru. Bylo to docela pěkné.
V aquaparku bylo málo lidí (asi až kolem třetí a čtvrté hodiny jich začalo být víc, takže se na tobogány čekaly fronty kolem deseti minut), jezdili jsme po tobogánech, chodili do páry či do suché sauny, hráli na babu v jeskyních, tvořili vlnobití v obdélníkové místnosti určené k tvoření vlnobití, proplouvali jsme iglů, lezli po laně atd. atd..
Asi v pět hodin jsme z aquaparku odešli a jeli domů.
Včera jsme byli s Danulkou a Evčou na další přednášce Vladimíra Vogeltanze (etikoterapeuta). To už byla v pořadí třetí jeho přednáška, na které jsme já a Danuška byli.
Tentokrát bylo nosným tématem úcta k sobě a úcta k lidem kolem mne. Vážíme si sami sebe a ostatních lidí natolik, abychom k sobě i k nim byli upřímní?
Tentokrát diváci opět hodně mluvili, podobně jako na první přednášce. V tom se druhá přednáška vymykala - diváci tam mluvili velmi málo. Ale na první přednášce mluvili o svých problémech, o svém životě. Tentokrát se vyjadřovali, co si myslí o příběhu opakované nevěry, který tam pan Vogeltanz na začátku vyprávěl.