Inspirován Dušanovým deníčkem píši deníček vlastní, kde budu psát drobné poznámky, události, postřehy a názory, samozřejmě především své.
V genezi stránky se budu zmiňovat jen o závažnějších změnách v deníčku.
Řazeno inverzně chronologicky.
Postupem času zjišťuji, že si sem raději a raději zapisuji osobní zážitky - pro své potěšení při vzpomínání.
Situace s karmou se opakovala. Jen si libuji tady v deníčku, jak jsem to pěkně spravil, hned večer byla znovu rozbitá. Ta samá závada. Promazání už nepomáhalo, takže jsem se začal poohlížet po nějaké prodejně, kde bych mohl koupit nějakou náhradní součástku.
To mi chvilku trvalo a nakonec jsem to ještě jednou zkusil spravit bez nákupu čehokoliv. A povedlo se. Totiž, z vodní
armatury (taková malá součástka s membránou) vede kovová tyčka nahoru a strká do jiné tyčky, kde je zase plynová armatura,
kde se pouští/zavírá plyn. A ta tyčka v té plynové armatuře byla zaseklá v horní poloze, ze které jsem ji musel kleštěmi
vytáhnout. Pak jsem ji znovu několikrát silou zamáčknul, to už se vracela sama, takže se to tak nějak oběhalo a už se tam
snad nezasekává. Teď karma opět funguje, doufám, že to nějaký čas vydrží.
Před pár dny jsem si liboval, jak pěkně máme teď doma spravenou karmu (Mora 371). Pár minut nato jsem pustil teplou vodu, a když jsem ji zase vypnul, karma se nevypla a hořela dál. Honem jsem pustil vodu znovu, byla už pořádně horká, skoro pára. Nezbývalo než vypnout přívod plynu.
Včera pak byl u nás večer Petr Husák na meditaci a poradil mi, v čem by to mohlo být. Ukázalo se, že mi poradil dobře.
Rozebral jsem součástku, ve které je membrána reagující na puštěnou vodu (snad se to jmenuje vodní armatura). Pročistil jsem to, promazal tyčku převádějící pohyb membrány ven, vše znovu sestavil, zapálil věčný plamínek a vše znovu funguje. Dokonce lépe než předtím, není teď potřeba tak velký průtok vody ke spuštění hoření.
Konečně jsme s Danuškou (asi po třech měsících shánění) koupili koberec do koupelny, v sobotu v K&K v Praze. Byl to celkem úspěšný nákupní den, koupili jsme i topinkovač, nádobky na kartáčky, pastu a tekuté mýdlo, potah na záchodové víko a další drobnosti.
Dneska jsem Danušce koupil Harryho Pottera 3 ve španělštině. Doufám, že bude ráda a že si ho přečte. Napsal jsem jí na to věnování, které mi pomohl přeložit kolega Jirka Havelka: A mi queridísima Danuška, no sólo para repasar los superlativos ..., což by mělo být něco jako Mé rozmilé Danušce nejen pro zopakování třetího stupně.... Dana si totiž před pár dny nemohla vzpomenout, jak se tvoří třetí stupeň přídavných jmen. Knížka se jmenuje Harry Potter y el prisionero de Azkaban. Dám jí to dneska večer, poté, co dokoukáme druhý díl Harryho Pottera.
Pro velikonoční vandr jsme chtěli vybrat místo nám neznámé, s malými kopci, lesy, vodopády a skálami, kde bude málo lidí. Nakonec jsme jeli do Českého lesa, který splnil alespoň část našich požadavků. V sobotu ráno nás s Danuškou naložili Slzikovci (Eva a Robert) a vyjeli jsme.
Na oběd jsme zastavili v Tachově a po asi patnácti minutách hledání jsme objevili skvělou restauraci ukrytou v městských hradbách, zvanou "U tří rybiček". Jejich velké porce, nízké ceny a velmi chutné jídlo nás ohromily a rozhodli jsme se, že při návratu z vandru se tu znovu zastavíme.
Po jídle jsme dojeli do vesnice Lesná, kde jsme nedaleko hřbitova nechali auto (odmontovavše volant a učinivše několik dalších opatření proti krádeži). Potom jsme vylili asi tři litry vody, abychom si odlehčili batohy, a vyšli po zelené značce na západ. Po nějaké době jsme došli k loveckému zámečku Ostrůvek, kde jsme u malého statku obdivovali několikaměsíčního divočáka, který za svou paničkou běhal jako pejsek, ale jako divočák si ryl čumákem v zemi.
O kus dál jsme zjistili, že zřícenina Hradu Šelmberk je už jen skála, na které ten dřevěný hrádeček kdysi stál. Po dalších kilometrech jsme překročili Zlatý potok. A skutečně - v písku pod hladinou se třpytily zlaté kousky. Podobné zlaté třpytění jsme pak viděli ve všech potocích té oblasti.
U křižovatky s červenou značkou jsme pojedli a pak vyšli do posledního úseku toho dne - ke kopci Havran (894 m n. m.), na kterém měla stát opuštěná vojenská rozhledna. Během stoupání přibývalo sněhu, který byl doposud spíše raritou, a připozdívalo se. Ale těsně před vrcholem sníh zase téměř zmizel.
Rozhledna byla úchvatná. Přízemí plus sedm pater, nahoře ochoz kolem dokola, to celé v rozkladu, rozpadající se, dole pod rozhlednou popadané trosky. Okolo dvojitý plot z ostnatého drátu, ale brána naštěstí otevřená. Úžasný pomník studené války. Prohlídku jsme ale odložili na zítřek a rychle jsme si našli vně plotu místo na spaní. Postavili jsme stany, založili oheň, najedli jsme se a já jsem si opekl ještě klobásu. Pak jsme popíjeli medovinu, kterou jsme cestou koupili, a když jsme zaházeli oheň sněhem, šli jsme spát.
V noci nám v sepnutých spacácích bylo teplo, i když k ránu maličko sněžilo. Musel jsem si akorát obléct teplé ponožky.
Ráno jsem ještě rozdělal oheň, abychom se ohřáli, a po snídani jsme sbalili. Podle příručky mladého sviště, jak říkal Robert, jsme odstranili stopy po ohništi, aby "... místo, kde jsme spali, vypadalo po našem odchodu přibližně stejně, jako před naším příchodem...". Poté přišel čas na průzkum rozhledny.
Ukázalo se, že schodiště vede až na vrchol, ale podlaha v jednotlivých patrech místy chybí. Eva se odvážila do druhého patra, já do třetího, Danuška s Robertem až nahoru, odkud byl prý nádherný rozhled, ale viditelnost nic extra. Na jih a západ Německo (byli jsme asi 300 m od hranic), v ostatních směrech Čechy. Na jih a západ pěkné čisté vesničky, v ostatních směrech pusto a prázdno.
Pak jsme vyrazili na jihovýchod a putovali jsme až do večera. Oběd jsme si uvařili na krásném místě, na louce, kterou protékal velký čistý potok. Nějací lidé (téměř jediní, co jsme potkali) nás upozornili, že kus po proudu najdeme tábořiště. Tam jsme obědvali. Když jsme vyšli na další cestu, bylo asi už půl čtvrté.
Během další cesty jsme překonali malou krizi (v podobě chuti jít k autu a ubytovat se v penzionu či jet domů) a dobře jsme udělali. K večeru jsme našli krásnou louku u potoka, který se na druhém konci louky vléval do rybníka. Na kraji lesa jsme si postavili stan, zatímco Eva s Robertem se rozhodli spát pod širákem. V potoce jsem se trochu umyl, rozdělali jsme oheň a opekl jsem si další klobásu. Bylo jasno, svítily hvězdy, nikde žádný rušivý zdroj světla.
V noci jsme s Danuškou mimoděk vytvořili skvělý otáčecí rytmus - měli jsme tři základní polohy spaní a jednu vedlejší. Ty jsme pravidelně střídali. Jak se jeden pohnul, druhý okamžitě reagoval a novou polohu jsme zaujali během několika mála vteřin. Tuhle noc mi byla trochu zima. Musel jsem si přes záda přetáhnout košili a na hlavu natáhnout kuklu (sepnuté spacáky se těžko utěsňují v horní části). Zahřívací pytlík, který jsem večer u ohně spustil, sice hřál, ale jen lokálně a na vyhřátí celého těla vůbec nestačil. Přesto jsme se vyspali docela dobře.
Ráno jsme měli na vnitřní straně vnějšího pláště stanu led - zmrzla voda, kterou jsme si tam nadýchali. Ale na zbytek louky krásně svítilo sluníčko a bylo jasno. Vstali jsme dřív než Eva s Robertem a podél krásně se vinoucího potoka jsme se prošli k rybníku - byl úplně čistý a docela udržovaný. Na hrázi jsme potkali dva lidi a pod hrází jsme objevili další rybník. Podle mapy jsem později zjistil, že rybníky se jmenovaly Hraničský a Horní Hraničský.
Po snídani jsme sbalili a vyšli na poslední úsek cesty - po modré k autu. I tady byla příroda moc pěkná a dojem z výletu jsme měli opravdu velice dobrý. Auto na nás v Lesné čekalo, takže jsme namontovali volant a odjeli. V Tachově jsme opět obědvali v hospůdce U tří rybiček, ale trochu nás teď zklamali. Porce a ceny sice stále stejně dobré, ale já a Dana jsme to chtěli bez tatarky a Eva chtěla opékané brambory. Já a Dana jsme dostali tatarku (rozlitou na talíři) a Eva dostala americké brambory. Poté jsme si chtěli dát nějaký pohár či palačinku, ale už neměli ani zmrzlinu, ani šlehačku. Pivo ale měli dobré (Chodovar). Dal jsem si malou světlou třináctku a Dana dvě malá černá piva. Jak pak sedla do auta, usnula.
Domů jsme přijeli asi v půl šesté.
Asi čtyři roky se příležitostně snažím přemluvit Danušku, abychom si koupili nové spacáky, a to spojovací. Ona nechtěla, že má spacák dobrý. Po minulém víkendu, kdy byla se Slzikovcema a Flintstounama na vandru a v noci promrzla, sama přišla s návrhem, abychom si koupili nové, spojovací spacáky.
Vybírali jsme na internetu i v obchodech a nakonec jsme vybrali českého výrobce Primu a jejich spacák Tulák 3D, dvojvrstvý spacák plněný polarguardem 3D, což by mělo být nejteplejší a nejtrvanlivější umělé vlákno. Komfort má psán do 0 až -7.
Výhodou je, že jdou spojovat i spacáky různých délek, což se zrovna nám hodí. Tak uvidíme, jak se spacáky osvědčí v praxi - o víkend chceme jet na vandr.
Ale ouha - doma se snažím spacáky spojit - jenže jak? Asi půl hodiny na to nemohu přijít. Danuška volá do Hudy sportu, zda je na to nějaká finta, ale prý ne - musí se to celé rozepnout. Tak to nám moc nepomohli. Nakonec na to přicházíme - musí se to opravdu celé rozepnout - oba jezdce zipu se musejí stáhnout až dolů a pak to jde rozpojit. Hurá.