Inspirován Dušanovým deníčkem píši deníček vlastní, kde budu psát drobné poznámky, události, postřehy a názory, samozřejmě především své.
V genezi stránky se budu zmiňovat jen o závažnějších změnách v deníčku.
Řazeno inverzně chronologicky.
Postupem času zjišťuji, že si sem raději a raději zapisuji osobní zážitky - pro své potěšení při vzpomínání.
V sobotu v pět hodin odpoledne jsme se Slzikovcema vyjeli na mini vandřík. Nejprve jsme zastavili u Žlutice na koupališti, tam jsme se vykoupali, ale nebylo to nic moc, celkem špinavá voda, z budky vyhrával kazeťák.
Potom jsme vzali bágly a šli pěšky po kolejích hledat místo k přespání, ale všude už někdo byl. Nakonec jsme došli až na Štědrý hrádek, kde bylo volno a moc pěkně. Tam jsme si udělali ohníček, já si opekl buřty, dalekohledem jsme pozorovali hvězdy, bylo hezky.
Noc jsem přečkal v moskytiérové části našeho dvoumístného stanu, ostatní spali venku.
Ráno jsem vstal první, vyfotil jsem všechny ze skály a prohlédl jsem si severovýchodní svah hrádku, který byl zcela odlesněn větrnou smrští.
Když pak postupně vstali i ostatní a nasnídali jsme se, vydali jsme se zpět po kolejích k autu. Autem jsme popojeli (se zastávkou na oběd) k alběřickému lomu, kde jsme se báječně vykoupali. Je to moc hezké místo, čistá voda, málo lidí, skály. Ze skokánku jsme se ale skočit neodvážili.
A potom už jsme frčeli zase domů.
Danuška konečně dočetla Harryho Pottera 3 ve španělštině. Moc se jí to líbilo. Takže teď už můžeme jít na to do kina. Možná půjdeme už dneska.
... nakonec jsme na to šli o den později a byli jsme zklamáni. Povrchní film, špatný výběr herců, s knížkou se to vůbec nedá srovnat. Filmy podle prvních dvou dílů byly lepší. Kluk, co hraje Rona, je snad ještě horší neherec než byl v prvních dvou dílech. Lupina hraje nějakej moula, vůbec to není charizmatik, jak má Lupin být, ač ošuntěle oblečen. Sirius Black se také moc nepovedl, ale zvykl bych si, novej Dumbledore je strašnej a Peter Petigrew je asi vtip. Že by se s někým takovým Sirius, James a Remus kamarádili?
Scény jsou odbyté, povrchní, herci nemají šanci se projevit. Celý film jede ve stále stejném uspěchaném tempu.
Nejsilnější scéna knihy, setkání se Siriusem Blackem a odhalení celé pravdy, je ve filmu tak zkažená, že už to víc nešlo. Opravdu škoda. Jedině Buckbeak se povedl.
Tak už máme doma ledničku i sedačku. Ledničku přivezli včera ráno kolem deváté hodiny, sedačku se stolem a židlemi jsem přivezl ze Sconta sám. Vešlo se to do Favorita, až na židle bylo vše rozloženo na díly. Lednička stojí v kuchyni, zatím nezapnutá, sedací souprava je ve sklepě. Tam teď není k hnutí.
Minulý týden jsem objednal po internetu ledničku Beko CS 32 CA se stolitrovým mrazákem a dvousetlitrovým zbytkem (za 10999 Kč). Měli by ji přivézt tuto středu.
V sobotu jsme vyjeli do Sconta a Asca, podívat se po ložnicích a po lavici do kuchyně. Ve Scontu jsme jednu pěknou rohovou lavici se stolem a židlemi objevili, dřevěnou, ale s nehezkým potahem. Paní prodavačka nás viděla, jak u ní váháme, a řekla, že je to poslední kus, takže by nám asi dali slevu (sestava stála 12999,-). My jsme se ale chtěli podívat ještě do Asca. Tam jsme našli podobnou sestavu, ale asi za 16 nebo 17 tisíc. Vrátili jsme se tedy do Sconta, kde nás prodavačka poznala a po telefonu zjistila, že by nám dali slevu dva tisíce. Tak jsme to promýšleli a proměřovali a nakonec jsme to vzali s tím, že si ji potáhneme sami látkou, která se nám bude líbit. Ve středu si pro ni pojedu.
V neděli jsme se rozhodli, že přemalujeme kuchyň, protože ta žlutá, kterou jsme docílili minulým nátěrem, byla dost bledá. Od minula nám zbylo hodně žluté barvy, tak jsme přidali dvě piksličky žluté, trošku oranžové a vymalovali jsme. Teď už je to krásně sytá žlutá barva.
Na prodloužený víkend jsme jeli s Danuškou, s Evčou a Karlem na výlet do Jeseníků. Je to hrozná dálka, cesta nám trvala téměř pět hodin.
První noc jsme spali nadivoko nedaleko Rýmařova. S Danuškou jsme ocenili naše goretexové boty, protože Flintstouni měli úplně promáčené tenisky (před naším příjezdem pršelo a ráno byla rosa).
Ráno jsme vyjeli do Karlovy studánky. Přitom nám došel plyn. Podél Bílé Opavy jsme došli na Praděd (trasa byla plná lidí, takže jsem si to neužíval jako kdysi se Standou Kohouškem, kdy jsme to šli sami). Na Pradědu jsme se vyvezli výtahem na rozhlednu a pak jsme se vraceli zpět. U rozcestí pod vrcholem jsme se rozhodli jít stejnou cestou nazpátek k autu, protože na delší variantu už nezbýval moc čas.
Pod Pradědem jsme se zastavili na oběd v chatě, jejíž jméno jsem raději zapomněl. Obsluha byla hrozná a většina jídla studená. Museli jsme si ho nechávat přihřívat, což kvůli té neochotné obsluze byl problém. Jen jedna starší paní servírka ze Slovenska byla příjemná a snažila se, ale ta všechno nestíhala. Karel to nesl docela těžce. Nejlépe to nesla Dana, která držela už třetí den půst.
Náladu jsme si spravili při cestě po proudu Bílé Opavy, kde jsme teď už konečně byli téměř sami, jen občas jsme potkali jiné turisty. Sluníčko svítilo ze správné strany až dolů do údolí. V jednom pěkném místě jsme se s Karlem zuli, vykasali jsme si kalhoty a vlezli do ledové vody. Tvářili jsme se u toho tak blaženě, že jsme nalákali i holky. Asi po deseti minutách vlezly za námi. Bylo to moc příjemné odpoledne.
Autem jsme pak dojeli do kempu v Karlově pod Pradědem, kde jsme si uvařili večeři, zahráli kostkový scrabble a šli spát.
Ráno jsme sjeli nejdřív do Rýmařova na nákup a pro plyn. Plyn neměli, bylo zavřeno, tak jsme koupili aspoň benzín. Když už jsme byli tady, tak jsme sjeli ještě k Rešovským vodopádům. S velikým zpožděním jsme pak z Karlova vyráželi na trasu, naplánovanou pro tento den - Velkou kotlinou vyjít k Petrovým kamenům, pak po hřebeni ke Jelení studánce a odtud nejkratší cestou zpátky do kempu. Už teď bylo jasné, že celou trasu nezvládneme.
Velká kotlina se nám všem moc líbila. V 1400 metrech, kde byla pěšina moc pěkná, se ale zatáhlo a začalo padat pár kapek. To nás zastrašilo a vydali jsme se po žluté zpátky ke kempu. Počasí se po cestě znovu spravilo, takže jsme aspoň zastavili v lese a uvařili si oběd. Danuška, stále půstující, si lehla a odpočívala.
Po návratu do kempu jsem si uvařil večeři a pak začalo pršet. Schovaní ve stanu jsme s trochou obav pozorovali, jak vítr kymácí s naším špatně ukotveným a málo vypnutým stanem. Když déšť přestal, vyšel jsem ven vše napravit, ale bylo to zbytečné, už pak nepršelo. Nic jsme už s Flintstounama nehráli a šli jsme spát.
Další den ráno nám nenastartovalo auto. Chvíli jsme ho neúspěšně roztlačovali v kempu. Část trnu z paty nám vytrhli polští cikáni, nad kterými jsem večer předtím ohrnoval trochu nos. Vytáhli nás na silnici, na kterou vedla z kempu cesta příliš do kopce. Roztáhnout nás už nemohli, protože jsem zjistil, že v předu nemám nic, za co by se připevnilo lano. Tahali nás z kempu pozadu.
Na silnici se nám už povedlo auto z kopečka roztlačit, ale jelo podle zvuku jen na tři válce. V tu chvíli se nám hodila informace okolojdoucího, že výše v Karlově je automechanik. Sjeli jsme tam, ale nikde nikdo. Majitel blízké restaurace mu zavolal a dohodli jsme se, že se přijede asi za hodinu a půl na to podívat. Zatím jsme si sedli do té restauračky a dali si čaj a koridor (taková pěkná desková hra).
Automechanik pak přijel a auto spravil. Ukázalo se, že při roztlačování nám vyskočily z lůžek dva ventily. Hodili jsme je zpátky a bylo to v pořádku. Baterku si dobiju doma, aby to příště startovalo.
V restauraci jsme zůstali na oběd. Dněšní dopolední program padl, neviděli jsme tedy rašeliniště Rejvíz, ani nedalekou rozhlednu či krápníkové jeskyně.
Po obědě jsme vyjeli domů. Cesta se protáhla. Nejdřív jsem zvolil špatný směr, pak jsme ještě stavěli na objížďce na třešně. Do Slaného jsme přijeli kolem sedmé hodiny. Vyhodili jsme Flintstouny, já při té příležitosti vysypal do popelnice tašku s odpadky a tu tašku hodil za nimi.
Když jsme dojeli před náš barák, všiml jsem si, že stále máme v autě tašku s odpadky. Ty Billa tašky jsou si navzájem příliš podobné. Vrátili jsme se tedy k oné popelnici a já začal šátrat na jejím dně. Našel jsem bombu na vařič a spoustu jídla. Nic nechybělo.