Inspirován Dušanovým deníčkem píši deníček vlastní, kde budu psát drobné poznámky, události, postřehy a názory, samozřejmě především své.
V genezi stránky se budu zmiňovat jen o závažnějších změnách v deníčku.
Řazeno inverzně chronologicky.
Postupem času zjišťuji, že si sem raději a raději zapisuji osobní zážitky - pro své potěšení při vzpomínání.
S Danou jsme se zúčastnili závodu Hledej, který pořádá Eva Mojžišová. Původně byl náš tým čtyřčlenný, ale týden před startem zavolal Marťůl, že musí prodávat v obchodě, a den před startem zavolal Kuba, že se z rodinných důvodů nezúčastní. To nás dost zaskočilo, protože jsem se musel zhostit role artisty, což je jeden vybraný člen týmu, který na začátku projíždí nějaké překážky.
Na místo konání (tábor v Tisu u Blatna) jsme (jako většina ostatních) přijeli o den dřív. Kvůli tomu jsem se v noci nevyspal, protože strašně štípali komáři a k ránu ještě malé mušky, navíc v noci nějací magoři (někteří další závodníci) vyhrávali na lesy z přehrávače v autě. Celkem jsem spal asi 2,5 hodiny. Zato Dana usnula tři minuty po tom, co zalehla. Nechápu to a závidím jí to.
Artistickou část jsem projel nadočekávání dobře, jen s jednou chybou v části, kde se projížděly branky poslepu za vedení týmových kolegů - Dana mi řekla doleva, ale myslela doprava. Ve volném čase před odjezdem na trať jsem Daně navrhl, zda si nechce zkusit projet artistickou část také. Zkusila to a strašně si namlátila, když přepadla na poslední překážce přes řídítka. Pohmoždila si koleno a kotník a na stehně a na lýtku má několik jelit.
Ani první část tratě nebyla pro nás šťastná. Dlouho jsme bloudili, protože nám nedocházelo, že "žlutá a vínová barva" znamená červenou barvu. Po krátké spolupráci s týmem Honzy Dolejšího, který také beznadějně bloudil a právě tu barvu nám prozradil, jsme pak už zbytek vyřešili. Na oplátku jsem volal Honzovi na mobil, ale měl ho vypnutý. Teprve po čase jsem získal číslo na Jitku Strnadovou, ale to už bylo stejně pozdě. Mezitím se našli jinak.
Danu bolel kotník i koleno, ale statečně jela dál. Až do první časové kontroly se nám dobře dařilo. Jen když jsme vyjeli na silnici, řekla Dana, že jí něco v kole cvaká. Zastavili jsme. Byl to napínáček, zapíchnutý kolmo přesně doprostřed zadní pneumatiky. Zdálo se ale, že když ho tam necháme, tak kolo drží. Na první časové kontrole jsme nevyřešili logický rébus dvou mudrců, ale přišli jsme na jiné řešení, které nás náhodou zavedlo také na tu správnou cestu. Na špatné cestě bylo totiž na mapě místo pojmenované Peklo a v itineráři bylo, že nesprávná cesta nás zavede do pekel.
Začátek druhé etapy byl ještě dobrý. Šťastně jsme dojeli na průjezdní kontrolu Hanky Matouškové, ale první rybičku jsem lovil přes půl minuty. A pak přišla osudová chyba - jeli jsme dále po modré, nevšiml jsem si, že máme jet POD tratí, ne jen přes trať. Tak jsme nejspíš minuli dvě další kontroly, což nás stálo mnoho trestných bodů. Navíc Daně konečně ušlo zadní kolo a po dofouknutí ušlo po stech metrech znovu. OK, zalepím ho. Vytáhl jsem kus duše, zbrousil to místo, ale ouha - lepidlo je vyschlé. Bez lepidla záplata netěsnila. Dojeli jsme tedy alespoň s opakovaným nafukováním na správnou trať, kde jsem doufal, že někoho potkáme. V hospodě, kde jsem byl se startovním číslem lahůdkou pro štamgasty, jsem dostal vteřinové lepidlo, ale také skoro vyschlé. Naštěstí dorazil tým Honzy Dolejšího a půjčil nám celou duši.
Odtud už to šlo dobře až do cíle, nevýhodou byla jen neznalost hvězd Superstar, což bylo předpokladem ke správnému řešení jednoho z rébusů u další průjezdní kontroly. V cíli jsme rádi zasedli do hospůdky a dali si něco k snědku.
To jsem ještě nevěděl, že v krátkém úseku trasy, který jsme vynechali, byly nejspíš dvě průjezdní kontroly (jinak si neumím vysvětlit to množství tretných bodů). Výsledné desáté místo (z patnácti) mě tedy trochu zaskočilo, ale co, přijeli jsme se přeci jen zúčastnit.
V noci jsme se šli ještě s Adamem a dvěma dalšími lidmi vykoupat do "blízké" pískovny. Koupání bylo pěkné, ale doma se pak ukázalo, že jsem tam někde ztratil plavky. To mám z toho, že chodím do vody bez plavek.
Cesta domů byla náročná. Od začátku jsem bojoval se spánkem. Dana usnula hned po tom, co jsme vjeli na Karlovarku. Pustil jsem na sebe studený vzduch a potichu jsem si zpíval, různě se kroutil apod., abych spánek zahnal. Několikrát jsem si vzpomněl na Luboše Plachého, který se takhle vyboural - jel domů, byl strašně ospalý a za Tuřanami usnul a vyboural se. Naštěstí se mu nic nestalo, ač se prý s autem točil přes střechu.
Usilovně jsem tedy se spánkem bojoval a nakonec jsme bez úhony přijeli domů kolem jedné ráno. Druhý den jsme byli polomrtví, odpoledne jsme znovu usnuli a spali jsme až do večera.
Příští rok budeme lepší. Teď sedím v počítačové učebně a hlídám studenty, co píší zápočtovou písemku z C/C++. Na sobě mám tričko Hledej a píšu tenhle text.
Pozor, oprava!
A jak tu sedím, na webu se objevily opravené výsledky závodu Hledej a v něm mimo jiné omluva týmu Turisté (to jsme byli my) za chybné vyhodnocení výsledků. Takže jsme nakonec pátí a žádnou kontrolu jsme nevynechali! Jsme těsně za týmem Honzy Dolejšího, což mi přijde velmi spravedlivé, jelikož nám vlastně poradili s tou červenou barvou a také nám půjčili duši.
Dana měla narozeniny. Jedním z mých dárků byly chrániče na ježdění na kolečkových bruslích, které už má asi tři roky a až asi na jednu výjimku na nich nejezdila. Pro sebe jsem si koupil také brusle, což bylo pro Danu další překvapení, a ovšem i chrániče. V sobotu odpoledne jsme brusle vzali a vyjeli do Prahy do Stromovky.
Nejdřív jsme trochu bloudili, železniční trať nás oddělila od té lepší části Stromovky, ale pak už jsme našli ten správný hlavní okruh. Zpočátku nám to moc nešlo, ale postupně jsme získávali na jistotě. Občas kolem nás projel jeden profík, co se vždycky trochu předváděl, což bylo dobře, protože nás tím inspiroval. Učili jsme se pak přešlapovat, jezdit pozadu, otáčet se apod., přičemž se uplatnily chrániče. Chce to další tréninky, než se nám ty věci dostanou do krve.
Oproti Daně mám výhodu, že jsem v první třídě hrál hokej. Chodil jsem na tréninky, kde nás naučili dobře bruslit.
Od té doby jsem hodně zapomněl, ale ne všechno. Na kolečkových jsou ale některé věci dost jiné, zvláště brzdit se nedá
tak jako na ledě. Vlastně vůbec ještě nevíme, jak brzdit.
Dnes večer jsem promítal diáky z Thajska v Růžové čajovně v Praze. Přišlo asi dvacet lidí, což je ideální počet, aby všichni dobře viděli. Z toho asi deset lidí jsme přímo já nebo Dana pozvali.
Myslím, že diváci byli spokojení. Také paní z čajovny vypadala spokojeně, ptala se, zda mám ještě nějaké další promítání, ale musel jsem ji zklamat. Řekla, že kdybych jednou něco měl, ať se ozvu. To je příjemné.
Jsem zvědav, jestli budu tenhle svůj pořad o Thajsku promítat ještě někde, třeba většímu počtu lidí. A nebo jestli vyjde náš záměr vydat knižně deníky z našich dvou cest po Thajsku.