Inspirován Dušanovým deníčkem píši deníček vlastní, kde budu psát drobné poznámky, události, postřehy a názory, samozřejmě především své.
V genezi stránky se budu zmiňovat jen o závažnějších změnách v deníčku.
Řazeno inverzně chronologicky.
Postupem času zjišťuji, že si sem raději a raději zapisuji osobní zážitky - pro své potěšení při vzpomínání.
Danina babička je v nemocnici v Novém městě na Moravě, a tak jsme se za ní s Danou vydali. Spojili jsme to s výletem po Žďárských vrchách do dvoudenní akce.
Po třech hodinách jsme dojeli do Nového města, na náměstí si dali špenátovou pizzu. S babičkou jsme strávili také skoro tři hodiny a pak jsme autem popojeli do Křižánek, odkud jsme šli pěšky s batohy na zádech směrem k Devíti skalám. K pěknému skalnímu útvaru, který jsme cestou potkali, jsme odbočili do lesa a najednou jsme začali nacházet spousty hub, připadali jsme si jako v Krakonošově zahrádce.
K Devíti skalám se pak šlo do kopce a od nich zase z kopce. Den se schyloval k večeru, a tak jsme si nedaleko dalších skal našli místečko na náš pidistan, uvařili si poslední rýži z Anglie a šli spát.
K snídani jsme si udělali vločky a došli jsme k Malínské skále, na kterou se dalo i snadno vylézt. Je z ní rozhled do lesnatého okolí. Říkali jsme si, že to je inverzní krajina k té naší ve středních Čechách - u nás jsou samá pole a sem tam ostrůvek lesa. Tady byly samé lesy a sem tam nějaké to pole.
Při cestě z kopce dolů jsme schválně porušili hloupé předpisy pro pohyb v chráněné krajinné oblasti a sešli jsme ze značky, pro dobrý pocit a abychom si zkrátili cestu. A znovu jsme mimoděk nacházeli spousty hub. V Milovském rybníku jsme se pak vykoupali a po příjemné silnici došli k autu v Křižánkách. Po obědě zpátky u Milovského rybníka jsme navštívili ještě jednou babičku v nemocnici a pak už jsme frčeli domů. Mosty přes dálnici D1 byly plné lidí, na něco čekali, ale to něco nás nedohnalo. Nikde jsme nezastavovali a za dvě a půl hodiny jsme byli doma.
Přečetl jsem šestý díl Harryho Pottera a jsem dost zklamaný. Ze všech dosavadních dílů se mi líbil nejmíň. Je možné, že změním názor, až si to někdy přečtu znovu, ale takový je můj bezprostřední dojem.
První půlka knihy je úplně plitká, roztříštěná, nic moc se tam neděje. To se říká o všech dílech, ale tentokrát to platí víc. Po pátém dílu, který byl plný poutavého dění během celého školního roku, jsem se opravdu nudil a málem jsem váhal, jestli mám v ruce originál nebo další podvrh, putující po internetu. Chyběl mi Snape trápící Harryho v hodinách obrany proti temné magii, i když se to samo nabízelo, chyběl mi zajímavý nový učitel - Slughorn je úplně bez nápadu. Chyběla mi nějaká akce Voldemorta a Deatheaterů, ti celý rok nic nebo skoro nic nedělají. Chybělo mi cokoliv zajímavého. Dumbledorovy hodiny s Harrym mohly být také mnohem bohatší. Dumbledorovo zdůrazňování důležitosti Slughornovy vzpomínky je nevěrohodné, poté, co se ukáže, o čem je. Teprve ke konci roku se začne něco dít a dobře se to čte, ale konec zase postrádá nápad. Vyzvedávání Horcruxu a Dumbledorovo nucené pití je trochu naivní a Dumbledorovo chování na konci, vedoucí k jeho smrti, dost nedomyšlené.
Chápu celkovou myšlenku. Snape na začátku naslepo slíbí, že splní, co Draco slíbil, pokud Draco selže. Celý rok se snaží přijít na to, co to je, nakonec zjistí, že má zabít Dumbledora. Už to je absurdní, že by Voldemort pověřil Draca, aby zabil Dumbledora. Díky ukvapené magické přísaze teď musí zemřít Snape nebo Dumbledore, Dumbledore přesvědčí Snapa, že Snape je jakožto špión důležitější než Dumbledore. V rozhodující chvíli Draco opravdu zaváhá, jeho duše je snad zachráněna a Snape posílí svoji pozici u Voldemorta tím, že zabije Dumbledora. Jednoduché, ale zbytečné.
Dost stránek jsem čekal, že to bylo jen nahrané. Smrtící kouzlo se může vyslovit, ale bez správného postoje mysli mnoho škody nenadélá, jak řekl falešný Alastor Moody. Nechtělo se mi věřit, že po zbytečné smrti Siriuse Blacka by autorka přišla se zbytečnou smrtí další postavy, která tvořila jádro oblíbenosti jejích knih. Já prostě čtu Pottera i proto, že se těším na to, co kdy řekne Dumbledore.
Celá kniha mi přišla narychlo slepená, odbytá, nepromyšlená. Škoda.
Na víkend jsme s Danou, Evčou, Karlem, Radovanem, Simčou, Robertem Horou a jeho kamarádkou Monikou vyjeli na Vltavu. V pátek jsme po dlouhých 3 hodinách a patnácti minutách dojeli (my - skupina A) do Vyššího Brodu (Radovanovi a posádce jeho vozu, tj. skupině B, to přišlo zbytečně krátké, a tak to vzali oklikou kolem Lipna a přijeli až pozdě večer). Ráno jsme pak vsedli do půjčených plastových lodí a vypluli.
Několik let jsem v tom neseděl, ale Evča s Karlem měli úplnou premiéru a Robert s Monikou také nebyli žádní říční vlci. Zato Radovan už jednou vodu jel (asi tři týdny předtím Otavu :-). Kapitánkou se tedy stala Simča. První jez jsme sjeli jen my s Danou, ostatní to raději přenesli. To se nevyplatilo posádce Roberta, neboť při nastupování pod jezem se cvakli (trochu jsem jim u toho nechtěně pomohl, když jsem je odrážel od břehu). Vzápětí se těsně nad nimi cvakli další nastupující, bylo to divoké místo, pro nastupování nesnadné, a uplavala jim bunda. Robert se po ní obětavě vrhl a chytil ji. V tom ho ale smetl raft, který zrovna projel jezem. Dobře to dopadlo, Robert vstal, ale vzápětí ho smetla další kanoe, která také zrovna sjela jez. To už rozdýchával těžko, viděl jsem ho jen odplouvat na zádech v prudké mělké vodě, brýle v ruce, v druhé ruce tu zachráněnou bundu. Naštěstí měl vestu, za chvíli se po břehu vrátil.
Další jezy jsme sjížděli bez problémů většinou už všichni, jen poslední jez před kempem u Krumlova (o den později) byl Robertovi nepřekonatelným oříškem, ač ho zkoušel dvakrát, jednou s Monikou, podruhé s Radovanem. Jeho dvě jízdy byly jediné za tu hodinku, co jsme u jezu stáli, které skončily cvaknutím :-).
My jsme si cvakací chvilku také užili, a to na klidné vodě, kdy jsme rozpoutali válku a házeli jsme na ostatní lodě lahve s vodou (do vody před loď, aby to pocákalo posádku). Při jednom lovení munice jsme se z ničeho nic otočili dnem vzhůru.
Bilance ztracených věcí skupiny za oba dva dny: tři boty ze tří párů.
Voda se nám moc líbila a příště pojedeme Lužnici.
Od 23.7. do 29.7. jsem byl na letní škole v Plymouthu, přístavním městě na jihozápadě Anglie. Plymouth je celkem hezké město, alespoň poblíž pobřeží. Z Londýna jsme s kolegou letěli do Plymouthu malým letadlem (pro 80 lidí). Nad Plymouthem nám oznámili, že runway je kvůli dešti zaplavená a že poletíme na letiště ve městě Newquay. Tam už jsme přistáli a do Plymouthu nás odvezli velkým taxíkem.
Počasí nám nepřálo ani později, každý den pršelo a sluníčko se za celý týden objevilo jen párkrát. Jedné takové chvíle jsme využili ke koupání. Voda v moři je tam ale neuvěřitelně studená, vydržel jsem v ní jen několik minut, a to proto, že jsem se opravdu chtěl vykoupat a také jsem frajeřil před ostatními. Domorodci byli otužilejší, ale koupalo se jich jen málo a někteří (i děti) nosili neoprén.
Po týdnu v Plymouthu jsme odletěli zpátky na letiště Gatwick u Londýna, odkud kolega Petr pokračoval zpátky do Čech a já jel vlakem do Haywards Heath, kde na mne čekala Evča s Karlem, co tam nedaleko pracují u koní, a Dana, která přiletěla půl dne předtím z Čech. Čekal nás týden společného cestování.
Druhý den ráno jsme jeli do Londýna, tam jsme přespali a další den večer jsme přejeli do Oxfordu, kde nás čekal další nocleh. Oxford je opravdu pěkné místo ke studování, s mnohými kolejemi, navzájem rivalitními, což se projevuje zvláště ve sportovních kláních - to nám hodně připomínalo Hogwarts z Harryho Pottera. Z Oxfordu jsme se pak už vrátili do Haywards Heath, kde jsme si na zbylých pět dní půjčili auto (150 liber). Mělo automatickou převodovku, což jsem neznal a ochotný pán, který mi auto předával, mi to musel vysvětlit. Je to obrovsky pohodlné, např. při rozjíždění do kopce stačí pustit brzdu, v tu chvíli se auto pomaličku rozjede vpřed, a pak v klidu sešlápnout plyn. Jezdí se vlevo, na což jsem si rychle zvykl, jen odhad vzdálenosti k levému okraji vozovky mi dělal dlouho potíže. Obrovský rozdíl oproti cestování autem v České republice je, že rychlostní omezení jsou v Anglii dělána podle skutečné potřeby, a ne na buzeraci řidičů. Velmi rychle, snad po prvních dvou značkách, jsem se naučil, že je dobře respektovat omezenou rychlost, a pokud si člověk není jistý, raději jet ještě o trochu pomaleji. Řidiči (a lidé vůbec) jsou tam velmi ohleduplní, v úzkých místech, kterých je díky parkování u okraje spousta, v klidu počkají a pustí protijedoucí auto. Líbilo se mi také, že (v některých místech) může auto na semaforu jet už ve chvíli, kdy chodcům "skočí červená", pokud zrovna žádný chodec ještě po přechodu nejde. Běžně se tam také přechází "na červenou", pokud nic nejede. Žádná křeč, proč by se omezovali zbytečně? To jen my u nás jsme takoví hlupáci a navzájem si život co nejvíc ztěžujeme.
Autem jsme navštívili spoustu míst v okolí, Eastbourne - město na pobřeží a vápencové útesy poblíž, Brighton - další město na pobřeží, Royal Tunbridge Wells - lázeňské město ve vnitrozemí a další. Moře v této části Anglie mělo normální teplotu a dalo se v něm bez problémů vydržet, na oblázkových plážích v Eastbournu i v Brightonu šly docela hezké vlny. V Brightonu nás nadchl Královský pavilón a také obrovský a úžasný průvod homosexuálů, který jsme náhodou měli možnost přes hodinu sledovat. Díky silné homosexuální komunitě působí Brighton jako místo šířící myšlenku svobody a radosti ze života. Na molu v Brightonu, vybíhajícím daleko do moře, jsme se svezli na dvou horských drahách.
V neděli jsme se sbalili, auto vrátili a vlakem dojeli na letiště. Tam nás čekaly ještě napínavé chvíle, protože letět s EasyJetem je sice levné, ale o to mají horší služby. Fronta, ve které jsme stáli přes hodinu, se nakonec ukázala jako špatná a ke vzdálené bráně jsme museli běžet. Evča s Karlem přiletěli do Čech na dovču s námi.
V Anglii jsme vyfotili i s Plymouthem skoro pět filmů, teď mě čeká rámečkování diáků. Dost se nám tam líbilo, lidé jsou milí, příroda zachovalá, ale ceny služeb a jídla nesnesitelně vysoké.