Inspirován Dušanovým deníčkem píši deníček vlastní, kde budu psát drobné poznámky, události, postřehy a názory, samozřejmě především své.
V genezi stránky se budu zmiňovat jen o závažnějších změnách v deníčku.
Řazeno inverzně chronologicky.
Postupem času zjišťuji, že si sem raději a raději zapisuji osobní zážitky - pro své potěšení při vzpomínání.
Dnes jsem provedl další, už dvanáctou Šankha-prakšálanu, jogínskou očistu střev (předchozí: 19. listopadu). Šla hladce.
S Flintstouny jsme si zajeli na výlet do Kutné Hory. Je to turisticky celkem atraktivní město, s pěkným historickým jádrem. Chrám Svaté Barbory je úžasný, alespoň zvenku, uvnitř je nedokončený a zbývá mu k dokončení hodně. Moc pěkný je mnohem menší barokní kostel sv. Jana Nepomuckého na Havlíčkově náměstí. Chvilku jsme v něm poseděli a vnímali jeho atmosféru. Výzdoba je velmi povedená a příjemně mě překvapilo, že v celém kostele není jediný ukřižovaný Ježíš, ani na oltáři. Jediný Ježíšův portrét je nade dveřmi (aspoň se domníváme), kde drží v ruce rákos.
Neopomenuli jsme samozřejmě navštívit kutnohorskou kostnici, úžasné místo, také velmi nekřesťanské, aspoň z ortodoxního pohledu. Slouží za
poslední útulek pozůstatkům asi 40 tisíc lidí. Z jejich kostí je sestaven krásný lustr a veškerá další výzdoba kaple. Moc rád bych si jednu z lebek
přivezl domů jako připomínku pomíjivosti pozemských věcí, ale nešlo to. Tak jsme si to všechno aspoň vyfotili a z jedné fotky sestavili novoroční
přání.
S hudebním sdružením Zdonucení, kterého jsem se letos na podzim stal staronovým členem, jsme uskutečnili dva skorokoncerty. Na opravdový koncert jsme si netroufli, neb jsme nebyli schopni dostatečně se scházet (resp. Jerry a Dušan nebyli schopni, na ostatních jednotlivě tak nesejde).
Prvním skorokoncertem byla veřejná zkouška v salónku Matouškovy vinárny na Komendě, kde jsme hráli pro rodiče a pár dalších příbuzných či známých. Ve velmi uvolněné atmosféře se nám celkem dařilo. Druhou akcí bylo zpívání pro nemocné na oddělení interny ve slánské nemocnici, kde pracuje Zuzana.
Zazpívali jsme na čtyřech místech, povětšinou rozích chodeb. Babičky i dědečkové byli potěšeni, stejně tak snad i sestry na JIPce.
Dana přišla domů, vešla do obýváku a ptá se mě velmi překvapeně, co je tohle, ukazujíc na hrnek s vodou na stole. Podívám se na něj a nemohu věřit svým očím - v hrnku je jako čajový pytlík ponořený můj mp3 přehrávač. Musel jsem ho tam položit asi naslepo přes obrazovku notebooku.
Honem jsem ho vyndal, rozebral a vysušil fénem. A světe div se, funguje. Druhý den měl ještě jakousi šmouhu přes display, ale i ta už zmizela a je úplně v pořádku. Hurá.