Inspirován Dušanovým deníčkem píši deníček vlastní, kde budu psát drobné poznámky, události, postřehy a názory, samozřejmě především své.
V genezi stránky se budu zmiňovat jen o závažnějších změnách v deníčku.
Řazeno inverzně chronologicky.
Postupem času zjišťuji, že si sem raději a raději zapisuji osobní zážitky - pro své potěšení při vzpomínání.
S Flintstounama, Daniným bráchou Petrem a synovcem Péťou jsme vyjeli na Sázavu na tři dny na vodu. Vyjeli jsme ze Sázavy, spali v Zlenicích a pak v Týnci. První den bylo pod mrakem, ale další dva dny už pražilo slunce o sto šest.
Ve Zlenicích jsme se pěkně zhulili a nasmáli se na rok dopředu. Lituju, že jsme neměli kameru a nenatáčeli se. Obzvláště veselé bylo Evčino nekonečně opakované vyprávění, jak jí Karel nasazoval kšiltovku a zachytil se přezkou za Evčin noc. Rovněž Evčina snaha vysvětlit nám pravidla hry, kdy si hráči dupou na nohy, se nesetkala s jakýmkoliv pochopením těch pravidel a hraní této hry jsme se museli vzdát. Velmi zajímavým zážitkem bylo napínavé zkoumání, kdo to sedí u vody (malá soška vodníka). Také Danuška nás s Petrem půl hodiny bavila vyprávěním, jak nás nepoznala, když prošla kolem našeho stolu, hledala nás pak v hospodě, kde dvakrát přejela očima všechny stolym, přičemž sklízela podivné pohledy hostů, a pak nás při návratu uviděla u stolu venku a divila se, jak jsme se tam tak rychle dostali a ještě se tváříme, jako by nic a ani nejsme zadýchaní.
V Sázavě bylo málo vody, a tak se většina jezů nedala jet, museli jsme je přetahovat. Poslední úsek z Týnce do Pikovic byl nádherný, jen opět chyběla ta voda a přebývali vodáci. Stálo by zato, zajet si sem na jeden den někdy v týdnu, až bude dost vody.
Jak jsme s Jitkou a Pavlem domluvili na bruslích, dnes jsme vyjeli na Slovensko. Zůstali jsme tam až do 10. července. Z toho nám jen dva dny svítilo sluníčko, jeden den bylo zataženo a foukalo a tři dny pršelo. Přesto se to podařilo zkombinovat tak, že nám vlastně počasí dobře vyšlo.
První den jsme hlavně jeli, a tak nám déšť nevadil. Dokonce bylo zajímavé vykoupat se za občasného poprchávání a chladného počasí v termálních lázních v Bešeňové. Spali jsme v kempu u jezera v Dědinkách.
Druhý den jsme navštívili Dobšínskou ledovou jeskyni, kde bylo drahé parkování, drahý vstup a málo k vidění. Mnohem lepší byl Spišský nový hrad, kde byla úžasná mladá průvodkyně, která netrpěla průvodcovským přízvukem a ládovala do nás spoustu zajímavých informací. Pořádně nám tam foukalo. Pozdě odpoledne jsme ještě stihli zajít na Tomášovskou vyhlídku ve Slovenském ráji. To už se počasí umoudřilo a vysvitlo i sluníčko. Spali jsme opět v kempu u jezera v Dědinkách.
Ráno jsme se s Danou v jezeru vykoupali a společně jsme pak vyjeli na výlet do nitra Slovenského ráje. Bojím se výšek, ale plotny nad vodou i žebříky jsem vcelku zvládal. Když se mohu držet něčeho pevného, tak to jde. Bylo krásně, jen voda v potocích jaksi chyběla, takže z vodopádů zbyly jen cedule a čůrky.
I další den nám počasí vyšlo a my přejeli do Donoval v Nízkých Tatrách, kde jsme si udělali půldenní výlet na hřeben. Nízké Tatry jsou krásné, až budu jednou myš, chci žít na louce na tamních hřebenech. Večer jsme pak ještě přejeli k Malé Fatře.
Ráno jsme vyšli na dvanáctisetmetrové stoupání, během něhož nás chytnul déšť. Schovali jsme se v Chatě pod Chlebom, dali si polívku a Koridor a po dešti šli dál. Na hřebeni nás ale znovu chytil déšť a už nás nepustil. V mracích, větru a dešti jsme šli několik hodin po hřebeni Malé Fatry, občas se mraky na moment rozehnaly a my spatřili krásné výhledy. Většině z nás naštěstí nebyla zima. Pláštěnka mě uchránila od nejhoršího, jen do bot voda natekla shora. Konečně přišel sestup a další chata s další, ještě lepší polévkou. Cesta však nebyla zdaleka u konce, dlouho jsme ještě klesali, ale to už jen chvílemi poprchávalo. Plánovaný návrat vlakem jsme zaměnili za chůzi pěšky po opuštěné silnici a jen dvojice mladých lidí, kteří nás postupně dovezli všechny do kempu, nás zachránila před slejvákem, který se spustil po setmění. V baru u kempu jsme zapařili, zahráli Koridor a šli spát.
Poslední den bylo opět hnusně, pršelo, ale to nám opět příliš nevadilo, protože jsme byli v suchu v autě na cestě domů. Žádné pěkné termální koupaliště už jsme nenašli. Dojeli jsme v bezpečí večer a přesně chytli autobus do Slaného.
Výlet na Slovensko byl moc prima. Jednak jsme si rozuměli a byla pohoda, jednak i Slovensko je pěkné a většina lidí neobvykle příjemná. Dávali jsme si halušky s bryndzou a chutnaly nám. Jen jedna servírka byla divná, hrozně spěchala a při objednávání člověka nenechala domluvit a už říkala "ďalej", při placení říkala "rýchlejšie" a vyčetla nám, že si nepamatujeme, co jsme jedli. Nakonec ale i to byl zážitek, na který se dobře vzpomíná.
Dnes jsme byli s Jitkou Eklovou a Pavlem Kupkou v Praze na Ladronce na bruslích. Je tam pěkný okruh, ale trochu úzký. Když začalo pršet, sedli jsme si na jídlo do restauračky a domluvili výlet na Slovensko.
Pavel s Jitkou pak odjeli sestavovat skříň a my s Danou si dali ještě trochu bruslení. Danuška si přitom natloukla koleno, i když měla chránič.