Nebudu tedy psát o večeru 30. dubna, který Aleš popsal opravdu ze svého pohledu a poněkud nepřesně, ale o následujícím dni, kdy jsme vyrazili na výlet na kolech.
Tedy původní záměr a mé očekávání byly takové, že se bude jednat o výlet.
Skutečnost byla úplně jiná.
Nejela s námi totiž žádná žena (ani dívka, abych nezapomněl na ty menší a malé), což byl základní kámen úrazu.
Hned od začátku bylo potřeba se vytáhnout před skupinou babiček a dědečků, kteří se drápali do kopce. Zrovna ve chvíli, kdy už jsem se chystal slézt z kola a do toho hrozného kopce to vytlačit, někdo z nich pronesl: "Oni to jedou na kolech!"
V té chvíli samozřejmě nebylo možno slézt, naopak bylo potřeba zatvářit se nějak jako "no jasně, takovej malej kopeček". Cožpak o to, zatvářit se dalo, horší bylo to pak vyjet. Ale nějak jsme to zládli (někteří s pádem).
No a pak začalo to pravé peklo. Nebýt Pepy Macáka, který má úplně hrozné kolo, na kterém se dá jezdit snad jen z kopce, a to ještě pomalu, byl bych neustále poslední. Všichni mi pořád ujížděli a já jim nemohl stačit. A to jsem den předtím nic nepil.
Aby bylo jasno, o koho se jedná: Tač, Vítek D., Honza D., Pepa Macák, Aleš Libecajt, Jirka Najman. Tihle všichni (až tedy občas na Pepu) mi to nandavali. A jestli jsem zapomněl na někoho dalšího, kdo tam s námi jel, tak jen pro tu hroznou potupu, kterou jsem utržil tím, že byl také rychlejší.
Během toho dne jsem se minimálně třikrát málem zabil.
Poprvé: Na stezce nad Střelou, kde jsem se loni bál i jít, jsem letos jel na kole, rychle, abych nebyl pomalejší a méně odvážný než ostatní. (Šlo to snadno, přepadly mě tam vzpomínky na loňský vandr a tak vůbec. Kdybych už znal Marťůlův citát o ženách, který je dnes k přečtení na Dušanově stránce, vzpomněl bych si určitě i na něj. (Ne že bych s ním takhle v obecnosti souhlasil, ale vzpomněl bych si na něj.))
Podruhé: Na silnici, nevím kde to bylo, ale byl to prudký a dlouhý sešup dolů, jsme jeli přes šedesát (km/h), jak jsem zrovna zjistil krátkým pohledem (krátkým v čase, dlouhým v ujeté vzdálenosti) na tachometr.
Když jsem zvedl oči zpět na silnici, zjistil jsem, že přede mnou je zatáčka vlevo.
Zmáčkl jsem brzdu, především zadní, a ouha! Zadní kolo dostalo smyk. Bylo tam trochu prachu.
Tak jsem ji zas pustil. Vyrovnalo se to. Ale brzdit bylo potřeba, neboť vytočit to v té rychlosti nešlo. Tak jsem začal zase brzdit, oběma brzdami, opatrně. Nicméně mi bylo jasné, že to neubrzdím natolik, abych se na tom prachu odvážil zatočit.
Co zbývalo? Jet rovně. Za stálého brzdění jsem tedy jel rovně, přes takový hrbolatý trávník, na kterém to pěkně zaházelo a kde jsem to konečně dobrzdil. Po dalších pár metrech jsem se ocitl na lesní cestě, která, když jsem se po ní vydal vlevo, ústila po patnácti dvaceti metrech znovu na silnici, po které jsem pak jel dál. Dobře to dopadlo.
Ve chvíli, kdy jsem vjížděl na ten trávník, slyšel jsem za sebou smích. To Tač se mi smál, přesně do chvíle, než zjistil, že to také neubrzdí, a vydal se přes trávník za mnou.
Potřetí: Na cestě z Tisu k táboru a pak po ní dál až k místu, kde jsme tábořili my, což bylo až někde za rybníkem, mi zase všichni ujeli. Jel jsem rychle za nimi, jak to jen šlo.
Vůbec to tam nebylo bezpečné, hrozně to házelo, kořeny, kameny.
Jeden takový kámen se přede mnou ocitl ve chvíli, kdy už to nešlo objet zleva po cestě. Vzal jsem to tedy zprava za okrajem cesty, kde mohlo být bůhvíco. Naštěstí to opět dopadlo dobře.
Konečně jsme dojeli do tábora. Tam nám holky řekly, že zatímco my jsme si užívali na kolech, ony se koupaly nahé v nedalekém rybníku, nahé chodily kolem něho a nahé hrály na kytaru. Hm, nuda.