Prý je to sen,
že sám tady jsem,
že musím chtít
svou touhu naplnit.
Prý chtít a brát
furt víc a víc
mi může dát
jen bolest, dál nic.
Prý je to sen,
že zlo a dobro
dva nepřátelé jsou,
že duch a tělo
se sebou bojujou,
prý je to sen.
Prý tuhle zvěst
zvláštní posli přinesou,
maj' křídla z lásky
a lež nesnesou.
Prý je jak narození,
když jednou přilétnou,
když žádostmi nezranění
přinesou probuzení.
Jak snadné do očí se dívat
a pak za ruku tě vzít.
Upřímně s tebou chvíli být,
jak jsem vždy chtěl.
Jak snadné i tě líbat
a celou svou tě mít.
Upřímně tvůj chvíli být
a radovat se z těl.
Jak snadné brát i dávat,
když není přetvářky.
To mizí překážky
a co jsem jich měl!
Víš, lásko, takhle to je,
to vše je pravda, vážně.
Tohle žiju, takhle to cítím,
ale jenom těsně, jenom těsně,
než se ráno probudím.
Proč něco skrývat?
Snad proto, že se bojím, aby mi to někdo nesebral?
Snad proto, že se nechci dělit?
Nebo proto, že se obávám, že by to nikdo nechtěl?
A co je vlastně hodné skrytí?
Ať je to dobré či zlé, vznešené či přízemní,
všude jsem v kořenech i ve větvích já.
A před kým je třeba něco skrývat?
Ať je to přítel či nepřítel, velikán či prosťáček,
všude jsem na dně i na hladině já.
A tak mi ze všeho toho vychází jediné:
Já sám jsem sobě tajemstvím.
Já sám se bojím, abych sám sebe sobě nesebral.
Já sám se sebou o sebe se nechci dělit.
Já sám se obávám, že bych sám sebe nechtěl.
Touha poznat vše a touha žít
touha najít Tě a nepustit
touha nalézt srdce své, které kdesi bije
pro něco, co snad není utopie
či je?
Touha svou cestou jít a nechybit
touha bez viny bít a odpustit
to jsou slova a slov je plný svět
ale já chci i beze slov nalézt Tě
Básník vše říká svými verši
nejsem však básník přesto toužím
vyjádřit vše a pochopit
ale jde to těžko a tak nezbývá
než dál zkoušet žít
Lidské oči, krásné, citlivé, kulaté, šikmé,
malé, velké, barevné, výrazné,
na celém světě různé
nádherné čisté zrcadlo
co zevnitř v každém je napsáno.
Světlo a tma, dobro a zlo,
štěstí a smůla, naděje, víra,
oči, ... lidské oči
co ke štěstí nám stačí?
Oči, ... lidské oči.
Do lásky jsem vetkal hvězdy
z oblohy, když se slunce rodí.
Do lásky jsem vetkal věrnost - víru,
aby měla sílu,
překonat i skalní sráz.
Do lásky jsem dal i oči,
vždyť se slepou láskou jdou jen cvoci.
Pro lásku bych i dýchal
a pak třeba i líbal,
když necháme svá srdce rozeznít.
Pro lásku budu zpívat,
a potom se jen dívat,
jak na jejich ústech se rodí slunce zář.
Pro lásku dám i duši,
to veliké nic i všechno
co v sobě nosím.
Pro lásku dám prostě všechno,
je v tom ovšem jedno nebezpečno,
že nebudeš chtít překonat skalní sráz.