Společnost mrtvých básníků

V táboře je veselo
a my se máme rádi
zůstaneme navždycky
spolu kamarádi

A ti hoši z Japonska
to jsou frajeři
tlustý nožky velká břicha
6x večeří
Mnohonožky běhaly
kolem Hokajda
šlapaly se neviděly
to byla švanda

V táboře je veselo
a my se máme rádi
zůstaneme navždycky
spolu kamarádi

Nový rok jsme oslavili
na luxusním parníku
Přišla na něj velká voda
porouchala techniku
Spěchali jsme rychle ven
než nás zaplaví
Přežili to skoro všichni
téměř ve zdraví

V táboře je veselo
a my se máme rádi
zůstaneme navždycky
spolu kamarádi

Co krásné se mi zdá,
to chci, to je mi libé.
Na to jsem hodný a tomu sloužím.
Však přetvářka to veliká - já zradím s klidem.

Krásu chci k sobě připoutat,
pryč odvrhnout to ošklivé.
Tak roztáčí se kolo utrpení,
pro mne, i pro ty druhé.

To, co já chci, se často brání
a přichází to ošklivé.
Tehdy se temno ve mně vzbouzí
- otvírají se brány pekelné.

Jak proti kráse ošklivost,
tak proti zlu je dobro.
Co proti sobě tady stojí,
neví, že je si rovno.

Tenhle boj mi bere sílu
v životě rovně stát.
Ještě však v sobě chovám víru,
že sobě a všemu lze se smát.

Smát se, jak hloupý si na chytrého hraju,
smát se, když odhalí mne chytřejší.
Poslechnout moudré by stačilo
a nechtít jen to hezčejší.

Kéž v sobě najdu sílu,
že zmizí krásné, zmizí ošklivé.
Kéž v srdci najdu tolik míru,
že zmizí milé, zmizí nemilé.

Bože, ty máš tu moc,
z člověka vyrvat sobeckost.
Však musel bych to chtít
a k Tobě na krok cesty jít.

V plamenu svíčky píši příběh,
báseň, která snad má dodat odvahu
podívat se na svět těma pořádnýma,
spravedlivýma, dobrodružnýma očima.
Narodil jsem se, příteli, na světě,
narodil jsem se a chci poznat
co nejvíce z tvé zahrady nádhery.
Nic mi v tom nezabrání, snad jen osud.
Osud je nelítostný.
Počkejte pole, louky a hory,
všechny Vás prolezu a obejdu.
Počkejte moře, oceány, jezera
všechny Vás obepluji.

Svobodou dýchal, tvář k Slunci obracel,
byl dobrým hostitelem hostím svým
ve větru tančil s dešťovou vílou
beze zbytku žil pod nebem modravým.

Ta hora je však veliká,
když na ni hledím z dáli,
až se mi srdce zalyká.

Pod tou horou začíná pramen,
a kdyby vyschnul,
zbyl by všude suchý kámen.

Při své cestě pramen stále roste
sbíhají se jich desítky
a náš pramen stále roste.

Z pramene se stává říčka
průzračná, divoká a prudká,
která v sobě rybu hýčká.

Říčka se mění na mohutnou řeku
v dnešní to době,
však na velkou páchnoucí stoku.

Srdce bije, tluče o hruď,
až se zdá, že vyskočí.
Ty rozume, stůj a nestuď,
nech ho, ať se rozskočí.

Svatební šaty oblékám a s kyticí růží
usmívám se a pomalu běžím
do otevřeného náručí paží,
pro které budu a jsem vším.

On sám se ani lásce nemusí zas
tak učit jako např.: začátky chození,
čtení, počty atd., protože samotné
slovo už mu nějak naznačovalo
jeho rodiče a taky později okolí.

Později začíná poznávat i jiné protějšky
a zdá se mu to nějak známé, jakoby
už něco předtím poznal a neví ani kde.
Však on se to dozví, až bude správný čas.

Čas mu napoví jak má lásku dostatečně
rozdělit, aby jí bylo pro všechny co jí
potřebují dosti.
Možná že mu to tak správné
nepřipadne, ale později to přece tak udělá.

Máš stíny zlacené
na bílém papíru.
Na dřevě hnědavém
matný se zdá,
když jsou tam svíce dvě,
kladené na míru,
v obrazu nastalém
máš stíny dva.

A jsou dost půvabné
oba ty obrysy,
jeden z nich doma mít
aspoň bych chtěl.

Za noci škaredé
k obrázku sednu si
prohlédnout si Tvůj stín
- nejhezčí z děl.

Jak ten stín prohlížím,
zrovna ten, co chci mít,
ač krásný nadmíru,
má malý kaz.

Zelená jsou stébla trávy,
zlatou svítí zlatohlavy,
bílou mají kopretiny,
barev celý sad.

Ještě abych nezapomněl,
na jaře tu roste podběl,
dělá místo pro jitrocel,
ba i lebedu.

Abych z toho nezpitoměl,
zkrátka kytek mocnej příděl,
aspoň takhle jsem to viděl
dneska k večeru.

Když dne zbývá malý zbytek,
tak většina těchhle kytek
udělá si z květu svitek,
pak noc nastává.

Tehdy Ti jdu pro zážitek
utrhnout jen malý kvítek,
zatahat za jednu z nitek
v divadle pro dva.

Ačkoliv to není lehké,
i když se mi někdy nechce,
přesto zkouším každý večer
pro kytičku jít.

Ohýbej strom dokud je mladý
to dovedeš máš-li dost sil
avšak do cesty překážky se ti staví
a ty jako bys pochopil.:

Strom roste tak, jak ho kdo zasadil
vítr, anebo ruka člověka
a ty když ses na svět narodil
netušili co tě v něm všechno čeká

S léty se poznání dostává
stromu se zvyšují kruhy
to snadno se na konci spočítá
když už z něj stavějí sruby.

Mnoho cizích slov
a ztracenou jsi lodí
První dětské slůvko
snadněji ji zrodí

co mělo skončit špatně
vše bylo v mlze skryté
přec však pocity z toho do paměti vryté

Touha a čekání na únik
by pro mnohé mohl být zánik
pro mě možná také
avšak ubraň se té touze velké
když skutečnost je tvrdá
snad už jen sen mi zbývá
on však stále nepřichází
kde je? mně ta krása schází
tak pojď zastři mysl mou
nemohouce usnout a ochrom tělo mé
mě už nezkazí stín renomé
přemýšlím proč jen chce se mi vyhnout
aby snad mi došlo
že trávit čas jen s ním mládí by mi ušlo?
snad, nebo snad proto, že skutečnost může
být lepší než on
to by v životě mém mohl být zlom
co však co je krásnější než sen
snad láska skutečná jen
co ale zlého na snění
i když se v realitu nezmění?

Snad že není životem?
Proč táži se já snílek s kamennou tváří
vždyť i ve světě jsou lháři
Sen sice mně nalhává
co v životě se nestává
avšak já to vím
a srdce své na to připravím
Ale lež Tě v životě zastihne
aniž to čeká srdce Tvé
mě to zraní
Proto čekám kdy už přijde na mě spaní
ano spánek se snem v náručí
který mé duši útěchu zaručí
Ptám se tedy: Je na tom něco špatného?
Ale vím, že jiný řekne spíš smutného.

Kdo však život nemá veselý
toho sen snad o bol světa připraví