{ [ (1)^h ]^k }^pi. (Místo "pi" tam má být řecké písmenko pí, ale to já neumím napsat.)
To jsme poměrně snadno vyřešili hlavně díky Dušanovi, který odhalil
začátek, a konec už šel snadno.
Rébus se nám celkem líbil, jednak svou rébusností, jednak svým obsahem,
a tak jsme (už v Šantánu) uvítali další Tačův rébus, tentokrát ovšem složitější:
10^9!Cu+NawB. (Kde ovšem místo "w" má být malá omega a místo "B" namalovaný budík, na jehož čase řešení rébusu nezávisí.)
Tenhle rébus nám dal zabrat a nakonec nám to Tač musel prozradit,
přestože dílčí řešení jsme měli.
Pak Tač vyšel ještě s posledním rébusem toho večera, a to:
pr.el a otázka zní: hora v Čechách.
Tady se uplatnila přímá ženská logika proti mužské, neboť ve chvíli, kdy mi Jana Šárová popáté říkala řešení, jsem stále nechápal, že mi říká řešení.
Tak, historie Tačových rébusů se uzavírá, přestože se opakovala
ještě později v Tanvaldu s jinými lidmi, ale to je jiný příběh.
Vy se teď můžete ptát, proč se tohle povídání jmenuje "Kterak Zuzana
řešila rébusy", když vlastně se o ní nic nepsalo.
Tak to je tak: dosud se o Zuzce nic nepsalo, neboť to hlavní teprve
přijde. To byl zatím jen takový úvod, vlastní jádro vyprávění je před námi.
Příběh pokračuje o pár dní později na přednášce "Organizace a
zpracování dat", kde jsem seděl a nudil se a myslel si na nějaký svoje
věci, když vtom jsem si řekl, že pro Zuzanu vymyslím nějaký rébus.
Pracně jsem přemýšlel, až jsem vymyslel:
NaZu
Říkal jsem si, že to je trapně jednoduché, nicméně hned po přednášce
jsem to Zuzce odmailoval, pro jistotu i s nápovědami. Odpoledne mi přišla
odpověď, že řešení neví a že spěchá na autobus. Podíval jsem se na hodinky,
odhadl situaci, odlogoval se a vyrazil taky na autobus.
Náhodou jela Zuzana stejným autobusem jako já. A jel i Petr Husák.
V autobuse jsem Zuzce i Petrovi dal ten rébus znovu. Domnívaje se,
že Petr to vyřeší hned, upozornil jsem ho důrazně, ať si řešení nechá pro
sebe.
Ale zbytečně. Petr na to také nemohl přijít. Až po mnohých nápovědách
a spoustě smíchu na celý autobus na to Zuzana přišla. A ať vymyslím nějaký
další rébus.
No, zkuste to, vymyslet rébus na pokyn. Napadl mne jen takový opravdu
velmi prostoduchý, ani jsem jim ho nechtěl dát. Ale nakonec mne přemluvili:
RUSKYJONA
Ale co následovalo, předčilo všechna má očekávání, totiž zábava
z toho, že na to nemohou přijít. Zuzana navrhovala řešení typu "RUSKYPŘEDJONA",
"NAZARUSKYJO" a podobně, což mne přivádělo k blaženosti.
Ani nápovědy RUSKYANONA a později NĚMECKYJONA a NĚMECKYANONA dlouho
nepomáhaly. Nakonec na to teda přišli.
Pak vymyslel jeden rébus Petr, skoro jsme ho se Zuzkou vyřešili, ale byl těžký a nepamatuji si ho. Bylo to něco s čápama na komíně.
No a to už je opravdu celá historie toho, kterak Zuzana řešila
rébusy. Ač jádro vyprávění vyšlo na několik řádek, znamenalo pro mne mnoho
zábavy, když ty chvíle byly právě tady.
Později jsem vymyslel ještě asi dva rébusy v Tanvaldu a také jsem byl
nachytán rébusem od Marťůla, ale o tom možná zas někdy jindy.