Kterak mě Dana napálila

Dana je dívka, které skočím na každý špek. Nemůžu si pomoct, umí to se mnou.

Tak třeba:
Dušan (5.října '99) zveřejnil svůj druhý rébus. Vyřešil jsem ho (alespoň jsem si to myslel) a odeslal svoje řešení.
Daně jsem rébus vytisknul a předal, ať si taky zařeší. Ale o pár dní později (stále nemaje od Dušana potvrzenou správnost svého řešení) jsem mluvil s Danou a ona chtěla vědět řešení rébusu, že na to stejně nebude mít čas, sama to řešit. Tak jsem jí hezky popsal, jak jsem k řešení dospěl.
Za další den nebo dva mi Dana povídá, že mluvila s Dušanem a že to řešení mám špatně. Ale že neví, jak je správné.
Já na to, že jí nevěřím.
Ona na to, ať jí věřím. Tak jsem jí uvěřil, že říká, co si myslí, ale ještě jsem si myslel, že Dušan před ní maskoval.
Ona na to, že nemaskoval, že tak, jak jsem to vyřešil já, to není.
Tak jsem uvěřil, že moje řešení bylo špatně.
To mě dostalo. Čokoláda v čudu, věčná sláva taky, o bodu do táborové hry nemluvě.
Přemýšlel jsem, jaké by to řešení mohlo být jiné. Už jen tak pro formu. Ale nic mě nenapadalo. Celé jsem si to znovu pořádně napsal, ale nic. Napadaly mě jenom nesmysly. Dokonce se mi o tom i v noci zdálo, to jsem vymyslel jedno úžasné další řešení, ale zatím ho tady neřeknu. Ono mi stejně po probuzení už nepřišlo tak pravděpodobné.
Pak zas přišla Dana a ptá se: "Tak co, už víš správný řešení?"
Já: "Ne, ty jo?"
Kývla, jako že jo.
Já: "A jak je to?"
Načež Dana zopakovala mé původní řešení. Zkrátka si ze mne vystřelila a já jí na to skočil.
Den nato mi mailoval Dušan, že mé řešení bylo správné.
(To si piš, Dano, že z čokolády nedostaneš ani kousek!)
(Dostala.)

Nebo třeba:
Jdu takhle 3.dubna 1998 za pět minut pět na hudební zkoušku, vcházím na náměstí, když najednou přede mnou v opačném směru Dana na kole.
"Jedeš špatným směrem," říkám jí. (Měla být totiž na stejné zkoušce.)
"Já ti jedu naproti."
(??!!??) "Vážně?" Já na to, protože to bylo jednak neuvěřitelné, jednak Daně napoprvé nevěřím už nic.
"No, fakt."
No páni, že by mi Dana jela vážně naproti? To byla příjemná představa, takže jsem tomu už pomalu uvěřil. Hnedka je to odpoledne příjemnější. Sluníčko hezky svítilo, no, to už vlastně nevím, ale jako kdyby svítilo.
"Ale počkáš na mě chviličku, viď, já se jen zastavím tady v papírnictví." Dodala.
":-(." Aha.
"Jé, tys mi to vážně uvěřil?"
No a tak dále, tak vidíte, jak mě Dana dostala. Za trest jsem jí chtěl schovat kolo za roh, zatímco byla v obchodě, jenže tam byli lidi a mysleli by si třeba, že jí ho kradu, takže jsem to neudělal. Taky jsem se bál, že by jí to kolo za tím rohem mohl někdo opravdu ukrást.

Nebo třeba:
Loni jsme se stali (s pár přáteli) členy Klubu přátel Asonance, já posílal za všechny přihlášky a platil (samozřejmě vybranými penězi) zápisné. Zdálo se, že je vše v pořádku, za pár týdnů mi přišla klubová karta. O některých dalších jsem věděl, že jim přišla taky. Porovnávali jsme si, kdo má nižší identifikační číslo karty (a je tedy váženějším členem). Myslel jsem si, že všichni tu kartu dostali.
A to až do minulého týdne (přesně do 20.3.98), kdy jsem stejnou službu (společné zaplacení a odeslání přihlášek na nový rok) nabídl zas těm samým lidem.
A teď to přijde: Dana na to, že mně už žádný peníze nikdy nesvěří, že to udělala loni a že jí pak žádná klubová karta nepřišla a že si to radši zařídí sama.
To mne dost dostala, protože jsem to netušil. Ptal jsem se jí, zda to myslí vážně, ale nějak se to zamluvilo, bylo tam víc lidí, zrovna jsme asi zkoušeli nějakou písničku, nevím. Každopádně už jsme o tom pak nemluvili.
Vzpomněl jsem si na to za pár dní, trochu mne to trápilo, ale jen trochu. Pak jsem si na to vzpomněl ještě několikrát.
Když asi 6 dní po tom 20.březnu mám opět možnost s Danou mluvit a náhodou si vzpomenu na tu klubovou kartu. Zeptám se jí tedy ihned, jak že to vlastně bylo a jestli jí opravdu nepřišla. Samozřejmě se ptám zcela vážně.
No a Dana se začne smát, že jsem jí na to skočil, že jí karta samozřejmě přišla, vžďyť se přece tenkrát (před rokem) s tou kartou všude vychloubala, atd., atd..
Takže takhle mne Dana vypekla.