Až na výjimky.
První tři dny nám pražilo sluníčko, což vytvořilo ideální podmínky pro následující situace.
Asi první nebo druhý den asi tak kolem poledne (plus minus dvě až tři hodiny) jsme se Zuzkou zastavili v jakési mírné zatáčce na mělčině uprostřed řeky, ostatní lodě se k nám přidaly. Vypadalo to na oběd a také jsme tam obědvali, každý jak mohl a uměl.
Libůrek fotil. Petr Husák možná také.
Někdo jedl rychleji, někdo pomaleji, někdo se brodil kousek dál v řece. Dana se brodila u vnitřního okraje řeky. Já jsem se brodil u vnitřního okraje řeky. Asi i Kuba, kousek dál Honza D., Tač s námi ještě nebyl, mám pocit, že ještě někdo pátý u toho byl (fotka ukázala, že Jana z Hodonína).
Měli jsme na sobě plavky, někdo i tričko, bermudy...
Byl tam krásný písek promísený s bahýnkem...
Dana na mne lehce šplíchla vodou.
Já vzal ze dna trochu bahna a podíval se na Danu. Jenže co dál? Přece jí na tričko nehodím bahno, i když je to skoro písek a i když je to Dana. To by ode mne nebylo pěkné.
Tak jí to hodit na nohy? To by ji zas mohlo trochu bolet, to snad radši také ne.
Hodil jsem to do vody před ni. Voda vyšplíchla, pár kapek dopadlo Daně až na tričko.
Dana vzala hrst pískobahna a ze dvou metrů to po mně mrštila.
Já přiskočil k Daně, chytil ji za nohy a shodil do písku.
Dana brala písek a házela po mně. Já bral písek a házel ho po Daně. Kuba bral písek a házel ho po nás. Honza D. bral písek a házel ho po nás. Jana dělala totéž. Všichni jsme házeli po sobě písek. Já bral písek a plácal ho na Danu. Dana oplácala. Totiž oplácela. Kuba mi zezadu plácal písek na hlavu. Já v předklonu mu házel písek mezi svýma nohama na břicho, což se ukázalo jako neadekvátní odplata, otočil jsem se tedy, chytil Kubu za nohy a shodil ho do mělčiny. Dana po mně něco házela.
Hodil jsem Danu opět do písku na břehu a začal ji po písku kutálet. Dana volala "Au, to bolí," takže jsem toho po chvíli nechal (už jsem taky nemoh').
Bojovali jsme nelítostně asi čtyři minuty.
Nikdo další se k nám nepřidal. Stáli či seděli u lodí a koukali na nás. Petr cvaknul jednu fotku - dík moc za ni.
Měli jsme VŠECHNO plné písku, takže následovala očista v hlubším proudu, kde bylo potřeba všechno sundat a vymáchat.
Skvělé. Ještě že Dana nemá zábrany házet po někom pískem. Jinak by se taková bitva neuskutečnila. Byla to druhá nejlepší akce celé vody. Akce, kvůli které má smysl na vodu jet. Libůrek nefotil.
První nejlepší akce přišla asi třetí den, asi v Sokolově. Sluníčko pořád pražilo, my na náměstí, já měl na sobě ponožky, boty, plavky, bermudy, tričko, ledvinku s peněženkou, doklady a vůbec, kšiltovku. Všechno suché. V jedné ruce jsem držel pytlík s Kubovým chlebem, v druhé ruce ukrojený kousek toho chleba, namazaný Kubovým sýrem, a to jsem jedl. Už jsem měl asi jednou ukousnuto.
Opírám se zády o kašnu, když ke mně přistoupí Vítek, stoupne si mi na špičky bot, abych nespadl, mírně mi zatlačí na hrudník a povídá: "Pane Mírovský, vy máte nějaké problémy ... s rovnováhou?" nebo tak něco.
Jestli myslel psychickou, tak určitě.
Reagoval jsem pouze slovně, jist si Vítkovou zodpovědností, a tedy v pohodě: "Jo, Vítku, to mám." A usmíval jsem se.
Zleva přicházela ta hrůza Peteříková.
Vítek sundal své nohy z mých a strkal do mé hrudi, takže jsem se naklonil vzad a nohy jsem měl ve vzduchu. Vítek ale přidržoval mou pravou nohu, abych nespadl. Baví mě v takových chvílích se nebránit a čekat, kam až to ten druhý dotáhne.
Peteříková dorazila.
Peteříková vzala mou levou nohu a hodila mě do kašny.
Bylo tam mělko, dopadl jsem do vody na záda, obě ruce nad vodou, abych uchránil chleby. Na ledvinku jsem ani nepomyslel.
Zato jsem pomyslel na pomstu. Úplně celý mokrý jsem se vydrápal z kašny a Dana pochopila, že tady se spasí jedině útěkem. Jediným skokem jsem překonal asi půlmetrový okraj kašny.
Chleba v obalu jsem odhodil, v rámci povinného handicapu jsem ještě položil rozkousaný chleba na zem, jak jsem se mylně domníval, namazanou stranou navrch.
Pak už jsem vyrazil za Danou, která si zatím vybudovala slušný náskok. Pro volný běh jsem po chvíli odhodil ledvinku, která naštěstí vodou nedošla k újmě. Tam pak zůstala dlouho ležet.
Dana kličkovala mezi květníky položenými různě po náměstí. Přibližoval jsem se.
Daně došlo, že na ulici nemá šanci. Nejbližší veřejně přístupný podnik byla jakási pěkná seriózně vyhlížející herna s teráskou, stolky a slunečníky před dveřmi, v nichž začínal hezký zelený koberec vedoucí dovnitř.
Pod slunečníky seděl jakýsi host.
Na koberci Dana výrazně zpomalila a ve dveřích přešla v chůzi. Dle jejích pozdějších slov se chystala říct něco jako: "Dobrý den, já jdu jen na toaletu."
Byla vevnitř již asi dva metry od dveří, v příjemném, klidném a chladném prostředí, procházela právě kolem jakéhosi číšníka či jak se to jmenuje, když se zezadu přiřítila mokrá osoba, uchvátila Danu a během jedné dvou vteřin ji vyvlekla na ulici.
Tam se Dana vzpamatovala ze šoku. Kašna byla asi čtyřicet metrů daleko a Dana do ní vážně nechtěla. Začala se bránit. Tlačil jsem ji zezadu ji objímaje i s rukama, ale šlo to hrozně pomalu. Smýkala sebou, občas vykřikla nějakou negativní myšlenku jako "ne!" apod..
Chvíli jsem ji takto strkal, ale to by bylo na věky. Řekl jsem si, že ji tedy ponesu. No jo, jenže zkuste nést Danu, zvláště když ona nechce! Poponesl jsem ten zmítající se balík asi deset metrů, načež jsem ji musel položit opět na zem, jinak bych sám padl.
Chystal jsem se na posledních asi deset až patnáct metrů přejít opět k metodě smýkání a strkání, která by jistě vedla ke kýženému cíli.
Jenže podlost Dany nezná mezí a uchýlila se k úskoku: lehla si na břicho na zem. Učinila to náhle, vlastně sebou na tu zem praštila. Jelikož to bylo nečekané (toť oficiální důvod), dopadl jsem na ni a zůstal chvíli ležet, neb jsem vážně nemoh' už skoro vůbec.
Nato Dana začala volat na celé náměstí: "Znásilnění, znásilnění."
No, jak se dalo čekat, nikdo nereagoval, a to i přesto, že Danu neznali.
Chvíli jsem ležel a přemýšlel. Usoudil jsem, že kašna se takto neblíží a že je nutno změnit polohu. Myslím moji a pak Daninu.
Vstal jsem rozkročmo nad Danou, uchopil ji někde kolem pasu a jal se ji zvedat.
Nejdřív jsem myslel, že je přilepená, ale asi byla, no každopádně po zvýšeném úsilí se její tělo nadzvedlo nad povrch náměstí. Jenomže nešla zvednout úplně, nohy měla zaklíněné někde pod mýma a drhlo to nebo co. Zkrátka jsem ji po chvíli zase upustil a úplně vyčerpaný si na Danu sedl a odpočíval.
Následně jsem uznal její vítězství, slezl z ní a nechal ji.
Třásl jsem se únavou, došel si pro chleba, který ležel namazanou stranou na zemi. Po chvíli jsem našel i ledvinku, sebral ji a připnul si ji. Pak jsem asi čtvrt hodiny seděl u jakési sochy s Kubou a sbíral síly k chůzi. Dlouhotrvající maximální fyzická námaha opravdu vyčerpá a člověk na to není zvyklý. V posilovně bench odcvičím za půl minuty, tady jsem se s tou váhou rval minut několik. A všechny svaly zabíraly najednou.
Ostatní jsme zřejmě nijak nepřekvapili ani nezaujali. Šli si do cukrárny koupit nějaké nanuky.
Několikrát pak na vodě, když jsem opět ponořen ve svých vzpomínkách a myšlenkách nereagoval, nevyvíjel činnost, nesmál se a tvářil se zasmušile, povídal Kuba: "Hoďte ho někdo do kašny", což trefil.
