Slovensku zřejmě nestačí o sobě tvrdit, že je malou velkou zemí (ve skutečnosti je prostě jen malý), a nejspíš právě proto si vymysleli i Malou a Velkou Fatru, kam jsme se teda (jedna malá, jeden velký) zašli podívat.

Tento text vznikl především za účelem zachováním našich vzpomínek a jejich sdílení. Částečně se tak vyhneme vyprávění toho samého rozličným osobám rozličného původu a zejména pak lépe zachováme své vzpomínky, neboť jak je známo, každé její vyvolání vzpomínku samotnou logicky rozmývá a navždy mění.

Dále bych rád poznamenal, že ačkoliv je text v patřičných místech proložen celou řadou optických výjevů, doporučuju po přečtení navštívit i celou (nepopsanou) galerii, kde je podobných výjevů k nalezení spočetněkrát více.

plán cesty

Asi týdenní procházka na začátku září po jemně zvlněné krajině slovenských hor (nejprve po Malé, potom po Velké Fatře) měla po několikatýdenním plánování podle elektronicky‑mapových představ vypadat asi takhle:

• Malá Fatra

• Velká Fatra

Rovnou na začátek můžeme prozradit, že tak trasa nakonec opravdu vypadala (nebo tak vypadala skoro, avšak rozhodně nebyla zkrácena; leda tak prodloužena o nějaká ta příjemná blouděníčka).

Cesta měla začít odpočinkem a spánkem v nočním vlaku, který nás z Prahy dovezl do Žiliny. Tam přijel v příjemnou čtvrtou hodinu ranní a my jsme pokračovali vláčkem do Strečna, podhůří Malé Fatry. První den už jsme měli spát nahoře, na Chatě pod Suchým. Potom nás čekal nejhezčí úsek cesty po hřebeni a chtěli jsme se dostat na Chatu pod Chlebom a odtamtud pak další den sestoupit dolů do Terchové, kde jsme očekávali přítomnost tepla, jídla a sprchy.

Konečně vím, kde se vyrábí nejhorší oplatka na světě.

Z Terchové pak jel ráno autobus do Žiliny, ze Žiliny zase vlak do Ružomberoku, odkud se dá vyvézt kousek nahoru lanovkou na Velkou Fatru. Ještě týž den bylo potřeba dojít do Útulni Limba, nejdobrodružnější destinace co se spánku týče (později se ukázalo, jak moc jsme se v tomto úsudku mýlili). Zbývalo po hřebeni přejít až do horského hotelu Kráľova studňa a další den z kopečka do Turčianských Teplic, odkud jel vlak do Vrútek a do Prahy.

snědé kupé

V nočním vlaku z Prahy do Žiliny nás čekalo příjemné překvapení v podobě prázdného kupé. O pár chvil později přišlo překvapení ještě příjemnější, a to dva cikáni (vsuvka o politické korektnosti: cikáni s označením ‘cikáni’ problém nemají, sami si tak říkají a alespoň tihle dva o sobě (a o cikánský svatbě a podobně) ani nemluvili jinak), kteří se k nám do kupé nahrnuli a příjemně zavoněli cigaretovým kouřem. Původní plán, totiž se ve vlaku vyspat, dostával pomalu a jistě dost závažný trhliny, například v podobě hudby, kterou si jeden ze spolucestující nahlas (a nekvalitně!) pouštěl z telefonu.

Situace se ale záhy dramaticky zlepšila, a totiž když s námi oba cikáni navázali konzervaci – povídat si a být tak celou noc vzhůru je totiž mnohem lepší než se snažit celou noc marně usnout. Nebyl to vlastně ani tak rozhovor-dialog, jako spíš biolog (= monolog v podání obou kluků z Košic). Vyprávěli nám, jak se jeden z nich se svým vlastním tátou srazil na křižovatce, jak studoval slovenskou vysokou školu, kde se muselo platit za druhý a další pokusy u zkoušek a kterou nakonec odmítl dostudovat, jelikož po něm chtěli poplatek za rok řádného studia, jak jeho neschopný spolužáci teď dělaj doktori v Americe a jak je v Košiciach dobre a že se tam máme určitě přijet podívat.

Že jak dlouho spolu chodíme a že šest let to je dobré, hodně dobré, že sem frajer že sem eště neudělal dítě, že to sem jako fakt dobrej (uznalé pokývání hlavou a najednou respekt v jeho očích). Bez úspěchu jsem se snažil namítnout, že to nutně neznamená, že jsem dobrej. Že jestli kdybych udělal dítě jestli bych ho nechal nebo ne (zajímavý je, že otázka byla mířena jen a pouze na mě, potenciální matka do toho zřejmě nemá co mluvit). Jak to chodí na cikánských svatbách, že v životě je nejdůležitější mít auto, prachy, frajerku. No prostě jsem se fakt bavil. Ukázali nám, že ve vlaku Českých drah jdou sklopit sedadla, a tak Anička alespoň trochu spala, zatímco já plnil svou společenskou povinnost.

V jednom kuse se mi pokoušeli nabízet kořalku i pivo (Gambrinus je prej zaručeně nejlepší), měli s sebou ve vlaku dokonce kelímek. Jeli odněkud z Ústí z práce a pusu nikdy nezavřeli na víc než minutu. Když jsme vystupovali v Žilině, rozloučili se a zamávali nám z okna. Zničení (já trochu víc) jsme vybelhali z vlaku na nádherné noční Žilinské nádraží a v tu chvíli jsem si říkal, že v Košiciach je asi fakt dobre.

nesnesitelná těžkost stoupání

Za chvilku jsme byli ve Strečně, v pět ráno a kupodivu ještě úplně ve tmě. Slunce se schovávalo za horama, který od nás byly na východ. Než jsme začali pořádně stoupat nahoru, zastavili jsme se v lomu kousek nad vlakovou stanicí a trochu se nasnídali. Chtěli jsme po žlutý dojít na naučnou stezku, pak se napojit na červenou a jít kolem Starého hradu.

Lom u Strečna. Klik na obrázek pro timelapse, který takto vznikl.

Zabloudili jsme díky mému zmatení elektrickým vedením ještě před připojením k naučný stezce (tu jsme nakonec vůbec neviděli a nejspíš neexistuje). Divnou cestou kolem osamělýho domu, kde nám pán ve spodním prádle ukázal kudy k rozcestí, jsme klesli snad ještě níž než bylo původně nádraží, a začali po červený stoupat k hradu.

Nad Strečnem. Vlevo na kopci Starý hrad. Klik pro zvětšení.

Cesta to byla nepěkná a hodně do kopce, navíc nad silnicí, která byla celou dobu dost slyšet. Taky jsme v tom ranním zmatení minuli Starý hrad (Proč tady ta červená vede ještě na druhou stranu? To bude nějaká blbost…) a stoupali na Plešel. Jít po probdělý noci a s batohem jídla na tři dny přes sedm set metrů nahoru moc příjemný není, a tak se po zdolání Plešelu dostavily první euforický pocity.

Nahoře se zdálo všechno krásný, i mlha...

Najednou to bylo chvilku po rovince, už nebyl vůbec slyšet hluk ze silnice, dal jsem si čokoládovou Corny a bylo nádherně. Akorát jsme zjistili, že je hrozně brzy a na Chatu pod Suchým dojdeme kolem poledne. Já bych to normálně považoval za výhodu, že se vyspíme, ale jelikož znám akční Aničku, tak trochu jsem se obával, že to tak jednoduchý a odpočinkový nebude.

Na obzoru vykukuje Chata pod Suchým.

Chata pod Suchým se schovávala v mlze za pastvinou plnou ovcí a koz. Bylo slyšet jen cinkání zvonků, občasné zabečení a zamečení, šumění stromů. Přivítat nás přišel černej kocour, asi abysme neminuli jeho chatu. Šel před náma a ukazoval cestu. Před chatou, kde byl taky vyschlej pramen, čekali ještě tři jeho kočičí spolupracovníci, zvědaví a ochotní. Naštěstí nás pustili dovnitř.

Místo hlídacích psů na Slovensku frčej kočky.

Jako všude jsme i tady měli zarezervovaný ubytování, ale jelikož bylo nakonec teprve deset hodin dopoledne, ještě jsme se tam nemohli složit. Seděli jsme dole v hospodě (krásný dřevěný a s krbem) na kofole (točenou kofolu maj na Slovensku všude, i v horách). Po chvíli přišli dva dědové. Tomu hovornějšímu z nich bylo 82 a radostně nám sděloval, že nás viděli ve Strečně u vlaku, že jeli tím samým. Šli ale nějakou zkratkou. Mám trochu radost, že to s náma není úplně nejhorší, jelikož jsme i přes bloudění a delší trasu dorazili dřív než skoro čtyřikrát starší pánové. Ptá se, odkud jsme, a když odpovíme, že z Prahy, nechce tomu věřit. Zajímalo by mě, co si tu myslej o Pražácích, protože pokaždý, když se to nějakej domorodec dozvěděl, začal se tvářit nevěřícně a pochybovačně, asi že tenhle druh by tady podle jeho mínění vydržel prvních sto výškových metrů.

A tahle kočka je fakt kočka.

Sympatický chatár se radostně vybavuje s dědou a ochotná chatárka (která zároveň servír(k)uje a asi i vaří) nám záhy půjčuje klíčky od pokoje. Je nádhernej a dokonce i pro dva (což jsme nečekali). Rychle ulehám a chvíli spím, načež se budím bohužel ještě za světla a v ještě horší formě než před spánkem. Anička navrhuje, že se půjdem alespoň projít, což rázně, ale neúspěšně, zamítám. Procházkou je v praxi asi pět kilometrů do sedla Brestov a zpátky. Jakmile se začínáme vzdalovat od chaty, připojuje se k nám opět černej kocour, kterej nás i vítal, a ťape za náma.

Kocour z klubu turistů.

K našemu překvapení nejeví známky únavy nebo touhy po návratu a zřejmě ví, že se na chatu vrátíme. Alespoň se cestou nenudím, jelikož se jedná o vesměs nudnou rovinatou stezku v mlze, a tak můžu fotit kocoura. To je pochopitelně oříšek, jelikož kočky se fotí nerady a na lesklou černou srst a hlavu se těžko ostří.

V sedle se fotíme s naším novým psem, tedy kocourem, a po stoupání dorážíme zpátky na chatu. Následuje tradiční horské menu, a totiž kapustnica, halušky s bryndzou a točená kofola. Na chatě je prostě nádherně, jen v hospodě dost křičí rádio. Jdeme blaženě spát a netušíme, že takhle nádherně už na žádný chatě nebude.

Tak přece jenom se kočky někdy nechaj vyfotit.

hřebínek

Ráno je pořád všude okola mlha (nebo mraky?) a modlím se, aby alespoň dneska bylo hezky, jelikož nás čeká asi nejhezčí úsek cesty (rozhodně, alespoň co se Malé Fatry týká), a to hřebenovka přes Suchý a oba Kriváně. Chatárka nám dole natočila vodu, jelikož po těch vedrech je jí všude nedostatek a pramen je zřejmě už nad chatu svedenej do potrubí. Kocour evidentně poznal, že dneska už jdeme dál, a tak s náma nevyrazil.

V sedle pod Suchým.

Nějak jsem si ale neuvědomil, že vlastně ještě nejsme nahoře. Nejdřív vede cesta starým lesem do sedla pod Suchý. Na hřeben se dostaneme až po vystoupání na něj, kam je to od chaty ještě dobrých čtyři sta metrů nahoru. Pořád v mlze stoupáme nahoru, a je to dřina a pořádně prudkej krpál.

Začíná to vypadat nadějně. Klik pro timelapse.

Když si dopřáváme krátkou přestávku, vyndavám pití a Anička se chce napít. Místo toho, abych jí dal napít jako první, otevírám lahev a napájím se vodou sám a vysvětluju to tak, že v letadle, když tam má člověk malý dítě, taky musí nejdřív nasadit kyslíkovou masku sobě a až potom dítěti.

Těsně pod kopcem se najednou začínaj rozhrnovat mraky (už víme, že to nebyla mlha), a když se vyškrábeme nahoru, hory nás královsky odměňují.

Další přírodní stativ. Takhle vznikl další...

...timelapse. Klik na obrázek :)

Nádhera. Přesně pro tohle jsme sem šli. Pokračujeme po skalnatém a klečovitém hřebeni s výhledem na decentně zahalený Malý Kriváň. Tady se prý dají potkat medvědi (ten článek o setkání s nimi vřele doporučuju). Nás ale ještě v sedle pod Suchým předhonili dva kluci, co taky vyráželi z chaty, takže medvědy dneska asi neuvidíme.

Cestička a výhled na zahalený Malý Kriváň.

Pohled směrem zpátky na Bielé skály. Za nimi je schovaný Suchý.

Místy jsou tu cestou skalky a nevím, jak by se tudy dalo jít za deště. My ale máme na počasí fakt štěstí, ani tolik moc nefouká. Následuje první pád expedice, kdy si Anička trochu rozedře dlaň. Před (a nad) námi je Malý Kriváň, vypadá to, že jenom malej kousek.

Pod Kriváněm. Mraky se celou dobu drží na severní straně a otáčí se tam zpátky.

Ukazatel ale slibuje ještě čtyřicet minut na vrchol. Tomu se mi nechce věřit, ale po dvaceti minutách stoupání, kdy už nemůžu, mu dávám za pravdu. Nahoře si dáváme oběd, je spousta času na focení a tak nějak na všechno, protože Chata pod Chlebom není až tak daleko. Je tu úplně prázdno (nepočítám-li faunu; zvířat, tedy brouků, motýlů a ptáků je tu překvapivě dost) a nádherně.

Na Malém Kriváni. Vzadu zleva Veľký Rozsutec a Stoh. Klik pro timelapse.

Vpředu uprostřed Pekelník a vpravo Veľký Kriváň. Klik pro další timelapse.

Dál pokračujeme přes Pekelník na Velký Kriváň. Potkáváme první lidi, jelikož mezi Kriváněm a Chlebom (pod kterým je naše chata) je horní stanice lanovky. Velký Kriváň, ač je nejvyšším vrcholem Malé Fatry, nevypadá tak impozantně jako jeho menší brácha nebo jako Veľký Rozsutec, který už je vidět v dáli. Asi je lepší nechat mluvit fotky.

Ceduli bylo nutno otočit, neboť mířila špatným směrem.

Pohled směrem na východ. Úplně vpravo uříznutý Chleb, uprostřed vzadu Stoh a vlevo Rozsutec.

A směrem zpátky k Malému Kriváni, na západ.

Ještě pohled na Chleb a Chatu pod Chlebom, kam míříme (červená střecha napravo).

Sestupujeme do sedla mezi Chlebom a Kriváněm, míjíme horní stanici lanovky a za chvilku jsme na Chatě pod Chlebom. Na prahu kouří dvě dámy, což oprávněně považuju za výstražný znamení – navíc se ukazuje, že se jedná o chatárku a její děvčicu. Točená kofola, halušky s bryndzou, párky (ty jsou hodně hnusný a chatárka poměrně dost nepříjemná). Vypadá to, že tu zase budeme sami, ale nakonec přichází asi osm dalších lidí, z nichž pár chce spát venku ve stanu.

V pokoji je plno, tedy celkem šest lidí. Jdeme si lehnout brzy, už před osmou, jelikož nás zítra čeká asi 25 kilometrů až dolů do Terchové. Pokoj ale přímo sousedí s hospodou, ze které je slyšet úplně všechno, jednak řev lidí a dost hlasitá hudba. Jdu poprosit chatárku, jestli by to nemohli trošku ztlumit. “Nemohli, ještě není deset a není noční klid.” Děvčica nicméně alespoň trošku hudbu tlumí (ne že by to pomohlo). Marně se dál snažíme usnout, načež přichází dva strejdové, okamžitě usínají a jeden z nich začíná šíleně chrápat. Není to ani tak chrápání, jako spíš prasečí chrochtání o hlasitosti letadlový turbíny. S láskou si vzpomínám na člověka, na jehož vyprávění o Malé Fatře už jsem odkazoval, a který si zrovna na této chatě připlatil za vedlejší pokoj, aby se ostatní vyspali. My máme ale smůlu. Hudba řve i po desáté hodině. Až když vyjdu z pokoje a chatárka si mě všimne, hudbu konečně vypíná. Spát ale stejně není možný, chrápání a bujaré veselí za papírovou stěnou… Takhle jsem si horskou chatu vážně nepředstavoval a až teď doceňujeme, jak to bylo pod Suchým úžasný. No nic, ještě že pochod po probdělý noci máme natrénovanej z vlaku.

bahýnko

Ráno se nebudíme, protože není z čeho. Co nejrychleji odsud mizíme a zabahněná, mokrá a zamlžená cesta do kopce mi po ránu oproti chatě připadá jako ráj. Cesta dneska vede přes Stoh i Rozsutec, ale i bez nich by měla trvat přes osm hodin, takže nevíme, jestli je neobejdeme. Vydrápeme se zpátky na hřeben, na druhou stranu Chlebu, než na který jsme od něj byli včera. Fouká a kolem je mlíko.

Zpátky na hřebeni. Ale vypadá to tu jinak než včera...

Rozhodujeme se, že vynecháme Stoh. Anička pořád propaguje cestu přes Veľký Rozsutec. Je pravda, že je hezkej, ale je víc než čtyři sta metrů nad sedlem Medziholie, které je právě za Stohem (a před Rozsutcem). Začíná stoupání na Stoh a všude je mokro, cesta úplně bahnitá a klouže to. Na rozcestí odbočujeme doleva a půjdeme přes úbočí Stohu. Anička opakovaně padá do bláta a plní jím tak několikrát ránu na dlani ze včerejška.

Po chvilce se proti nám z mlhy vynořuje zástup náctiletých. Jedna z holek má na sobě tričko KEPLER. Zastavím se asi dva metry před ní, ukážu na tričko a zakřičím: “Vidělas to tričko?!” Holka překvapeně a trochu vyděšeně zírá. Vysvětluju, že jsme tam taky chodili, teda jestli jsou z Keplera. Jsou, a jde s nima Knappová. To Aničku po těch pádech poněkud rozveselí, i když se dá říct, že zrovna jí rozveselujou i ty pády (na rozdíl ode mě). Míjíme zbytek studentů a potkáváme se s Knappovou, která říká, že zejtra bude ještě ošklivo a pršet, ale pozejtří má už bejt hezky. Za chvíli se zase loučíme, je třeba brodit se dál. Cesta je ještě horší, jelikož je rozdupaná od právě prošedší kolony. Nemůžeme se přestat divit tý šílený náhodě – loni jsme kousek pod Pradědem potkali Kapouna, letos až v Malý Fatře Knappovou. Asi nám jsou matfyzácký učitelé z gymplu souzený :)

V Medziholie ja najednou vidět to, co vidět nechceme...

...ale i to, co chceme :)

Za chvíli a po dalším pádu jsme už konečně v sedle Medziholie a poprvé trochu vidíme, já zejména vidím všechno to bahno na Aničce. Tentokrát ale jenom proto, že jsme se konečně dostali pod mraky. Nad ně to asi dneska v Malé Fatře nešlo. V sedle potkáváme dva kluky, co jdou nahoru na Stoh. Když vidí zabahněnou Aničku, trochu znejistí – a to jsme ani nešli nahoru. Přejeme jim hodně štěstí a zajímalo by mě, jak dopadli.

Takhle zdálky a zvenku to vypadá nádherně.

Dělá se hezky a my jdeme nezvykle rovinatým terénem kolem Rozsutce. Obsese tímto vrcholem ale Aničku stále neopouští a pořád se na něj toužebně dívá a občas náhodně vykřikuje jeho jméno. Jsme už za Rozsutcem, v sedle mezi ním a opět jeho menším bráchou. Teď už jenom dolů, přes Jánošíkovy diery, tedy přes vodu a její pády, žebříky, mostky a klády.

V sedle Medzirozsutce pod Malým Rozsutcem.

V dierách je pěkně, předbíhá nás starší pár (odhadem německý); muž vpředu uhání rychle dolů, za ním klopýtá žena. Očekává pomoc při přechodu kluzkého úseku, kde se musí přes mokrou kládu, on se ale ani neotáčí. Žena zkouší opatrně kládu, pak krčí rameny a prostě jde vodou. Pobaveně to sleduju, před sebou vidím Aničku jak mizí za skalkou, opatrně našlapuju na kládu a volám o pomoc.

Tak co...

...pohneš se už?

Po dierách je to ještě kousek cesty hezkou roklinou, pořád podél potoka. Proti nám už jde třetí pár; celkem nepochopitelný se mi zdá, že asi v šest večer tu všichni vyrážej na túru. Ale třeba jdou jen dolů k vodopádům, jinak si to nedokážu vysvětlit. Z Bielého Potoka si zkrátíme cestu do Terchové autobusem. Nacházíme Penzion Pri Hati (přesněji drevenici, ve které budeme bydlet). Paní domácí nikde, volám a klíče jsou prý u elektroměru. V duchu děkuju bohu, že nejsou na stromě nebo ve studně. Následuje úžasná pizza ve skvělý, malý a útulný pizzerii. Pak jdem rychle spát (ještě před tím první slovenská sprcha!), akorát se stihneme rozhodnout, že nepojedeme hned zítra ráno, ale den tu zůstaneme. Zejtra má lejt a doufáme, že tak budeme mít na Velký Fatře lepší počasí.

voláme horskú, hej?

Další den se nese ve znamení odpočinku a výhod plynoucích z pobytu v civilizaci. Hlavně nakupujeme spoustu sladkých zásob na Velkou Fatru, opět navštěvujeme pizzerii.

Ptám se, kam mám zítra vrátit klíče od pokoje. Prý na recepci. Ptám se, kde je recepce. “No přece tam u elektroměru. Však je to dobrá recepční, ne? Nestěžuje si, nenadává…” No nečekal jsem tu takovej smysl pro humor :) Den volna uteče jako voda, která padá z nebe.

Horší je, že ošklivo je, i když se probudíme. Brzy ráno jdeme na autobus do Žiliny, pak vlakem do Ružomberoku. K lanovce Malinô Brdo je to nějak podezřele daleko a podezřele do kopce kalvárií, asi jsem za ten den zlenivěl. Kabinková lanovka, ke které se zase musí klesnout, nás vyveze asi o čtyři sta metrů nahoru. Ve středisku je spousta bikerů, co se nechávají vyvézt nahoru a dolů se vezou pěkně (ale dost divoce) na kole. Když nastoupíme do lanovky, začíná pršet, a pak i dost lejt. V kabince se převlékáme do podle našeho názoru dostačujícího horského oděvu. Když vystoupíme nahoře, vychází vlekař z budky a ptá se, kam míříme. Říkáme, že za Smrekovici, na Útulňu Limba. Dívá se na naše sporé (to platí zejména u Aničky) oblečení, a skepticky nám sděluje, že jsme se zbláznili. Kroutí hlavou, říká “Rovnou voláme horskú, hej?” a zalézá zpět do budky. Pracně se navlečeme do pláštěnek a vydáváme se do deště, který ihned přestává. No nic, jak se později ukáže, je dobře, že jsme se naučili (to platí zejména u mě) pláštěnky rychle oblékat. A že víme, co na ten déšť platí.

V sedle Medzilanovie. No dobře, nejmenuje se tak, ale mohlo by.

Nahoře, za konečnou stanicí lanovky, se otevírá prázdná a nádherná krajina (až na ten ohromnej kopec před náma, kde vede další lanovka, ale tahle v létě nejezdí) a zase je tu liduprázdno. Ještě to nevíme, ale celej zbytek dne na cestě nepotkáme vůbec nikoho. Mraky tady (ostatně i v Malé Fatře) létaly hrozně rychle a nízko nad námi, takže počasí se měnilo každou chvilku.

Všude tu rostla spousta šafránu. Nebo ocúnu?

Vypadá to všechno jako na dlani a hrozně blízko. Ale není :)

Podle vlastních slov Anička absolutně nechápe, jak se po tom kopci mohla takhle usmívat.

Po zdolání sjezdovky jdeme přes pláně. Je jich tu jako psů, nebo, že jsme na slovenských horách, jako zdejších koček.

Mraky se tu výrazně obtiskávají do krajiny.

Po pár kilometrech si v jednom ze Šiprúnských sedel dáváme oběd. Nevíme, jestli ve Vyšném nebo Nižném, jelikož slovenské značení je úplně mimo.

Velká Fatra je úplně jiná než Malá, ale stejně hezká.

Skoro hned ale zase začíná pršet, tak se schováváme pod strom. Přitom i svítí sluníčko a vidíme první z mnoha duh. Dokonce jsme nad ní a poprvé a naposledy nás to překvapuje.

Na horách prostě chutná nejlíp. Těžko ale říct, jestli spíš kvůli vyčerpání nebo díky panorámatům :)

Před námi je Smrekovica, což je něco jako vesnice uprostřed Velké Fatry. Existuje asi jenom proto, že do ní vede silnice, takže tam očekáváme davy. Nakonec jsme tam potkali jenom čtyři lidi, z toho tři na motorce. Je tam taky úplně pusto a prázdno, asi už je moc pozdě (začátek září).

Ideální místo na stanování v lomu poblíž Smrekovice.

Mraky jsou níž a níž... Nebo my výš a výš?

Je to tam tak hnusný, že si to nezaslouží ani dokumentární fotku. Cesta do sedla pod vrcholem Rakytov, odkud je to už jen půl hodiny dolů do Útulny, má trvat už jen asi necelý dvě hodiny, ale zdá se být nekonečná.

V sedle čeká nepříjemné překvapení v podobě začínajícího deště (dalo se to při těch klesajících mracích čekat) a rozbahněné cesty dolů, navíc ozdobené kravskými lejny. Jsou obrovský, asi tu maj kvalitní krávy. Jdeme a jdeme dolů a nemáme radost z toho, že nás zítra ráno tohle čeká opačným směrem. Snad nebude v noci pršet, jelikož jinak tudy skoro nepůjde jít. Už takhle boty mají o několik kilo navíc, jak se na ně lepí bláto (nebo lejna?).

Útulňa je jako z pohádky, nahoře na louce u pramene a u rybníčku, kde plave pár ryb. Potkáváme tam neuvěřitelných devět lidí, z nichž ale sedm záhy schází dolů do civilizace. Zůstává jen chatár a šaman. Chatár ve středních letech, šaman trochu starší, oba s dlouhými a trochu prošedivělými vlasy. Vevnitř je opravdu hrozně útulno, topí se v kamnech, na kterých stojí hrnce s kapustnicou a čajem z místních bylin, voní kouř (ne cigaretový), u kamen spí kočka, nechybí buben a tradiční horská kytara, na které ale chybí jedna struna (tak je to fakt ve všech chatách). Chatár nám nabízí vysušení bot a kapustnicu. Přijímáme jen to první, protože máme hrozně moc jídla a potřebujeme si odlehčit batohy.

Ranní pohled na Útulňu. Večer už nezbyla síla na focení.

Chceme jít brzy spát, ale nakonec jdeme asi až v osm večer, jelikož do té doby sedíme s oběma pány v útulně (ta má mimochodem dvě patra; v tom přízemním je jen předsíň, jedna místnost a chatárovy tajemné soukromé komnaty, nahoře se jen spí) a (jelikož už nemáme sílu skoro ani bejt vzhůru, natož mluvit) další biolog v jejich podání. Zejména šaman mluví o všem možném, “konkrétně” například: přírodě, náboženství, civilizaci, hierarchii společnosti, moci a politice, přírodním výběru, indiánech (znáte Čtyři dohody?), ayahusce, jestli hulíme, o tom, že priateľský kruh pri ohni pretrvá všetky civilizácie, a tak dále. Jediný, co si pamatuju, je jeho a chatárovo nepochopení Darwinovy teorie, kterou jednomyslně zavrhli, protože je přece nesmysl, že silnější druh vyhrává. Ale neměl jsem sílu je opravovat, že jde především o soupeření vlastnostní v rámci jednoho druhu. Vtipný je, že chatár navíc vysloví pochybnosti, na které v podstatě přesně odpovídá (nejen Flegrova) teorie zamrzlé evoluce.

Další ze série chatárských koček.

Kočka mezitím vstala a přesunula se na Aniččiny boty, aby se líp vysušily. Kočka je prej dobrá, a když chatárovi zvoní telefon a on je daleko, ona vyběhne před chatu a začne na něj mňoukat. Jdeme spát a jsme upozorněni, že u pramene nemáme používat pastu, mýdlo a podobně. To úplně chápu, ale ráno mě pak překvapí popelník před chatou a nad rybníčkem, plnej vajglů a zmoklej (jelikož v noci lilo, ach jo), takže se všechny ty látky z nich dostanou do rybníčku. Tak to už moc nechápu. Noc jinak byla klidná, šaman šel spát odhadem asi ve tři ráno a chrápal jen mírně (a ne jako prase). Budíme se tedy asi v šest vcelku čerství, a přestože nás čeká asi nejnáročnější úsek cesty, s odchodem otálíme, jelikož venku pořád prší. Asi v osm přestává, tak fotím kočku, útulňu, časový poklesek a vyrážíme.

Ráno se hezky zvedá mlha. Klik pro timelapse.

až na vrcholky hor

Dneska je v plánu jít kravskou cestou (chatár mimochodem potvrdil, že se jedná o nějaké zvláštní kanadské plemeno) nahoru do sedla, odkud je to přes Rakytov a další kopečky asi čtyři hodiny na Chatu pod Borišovom, kde se chceme naobědvat. Odtamtud další čtyři hodiny na Kráľovu studňu. Poslední úsek má být nejhezčí, přes hřeben Ostredku (nejvyšší vrchol Velké Fatry) a dalších holých a plochých kopců, tak snad bude hezky – ale zatím to tak fakt nevypadá. Alespoň je tady ticho, mlha stoupá z lesů a kočka si venku loví snídani.

Už po čtyřiceti minutách cesty zpět na rozcestí do sedla jsme úplně promočení, protože přes to bahno se místy nedalo jít, a tráva je pochopitelně celkem mokrá. Výstup na Rakytov taky za moc nestojí a nahoře je mlíko a hodně fouká. Celou dobu je vlastně tak nějak hnusně, dokonce natolik, že i chybí fotky.

Nejhorší je ale cesta dolů – úplně rozbahněná a kluzká. Navíc už jsme mokrý a poprvé napodobuju Aničku a taky padám. Ještě že poprchává a bahno se smeje. Za chvíli se z mlhy před náma vynořujou přízračný krávy. Zírají na nás a my na ně. Mlčky kolem nich procházíme a já jim trochu nadávám, jelikož až do teď nebyla cesta rozdupaná. Teď už sice je, ale naštěstí se brzy mění ve zpevněnou stezku, takže se po ní dá jít. Po nekonečné době se zas dělá trochu hezky a my obcházíme Ploskou, za kterou už vykukuje Chata pod Borišovom. Kouří se z komína a těšíme se na alespoň částečný vysušení bot.

První záběr dnešního dne z úbočí Ploské. Fata morgana v podobě Chaty pod Borišovom.

Kousek nad chatou. Červená a zelená značka (dvakrát :)).

Chata pod Borišovom je divná a prázdná. V hospodě je sice někdo za okýnkem, ale netopí se. Zase prší a úkryt tu vyhledávaj dva kluci, z nichž každej má na sobě asi dvakrát tolik vrstev oblečení než máme my dva dohromady. Jeden z nich říká: “Vypadáš zničeně, jako kdybys tu chodil už tejden.” Já tvrdím, že to říká druhýmu klukovi, Anička, že mně. Boty sušíme alespoň papírem, následuje kapustnica a naše vlastní zásoby. Počasí je vyloženě aprílový, vidíme postupně několik dalších duh. Když přestává pršet, tak zas jdem. Na Chatu pod Borišovom jsem se těšil, ale zklamala.

Ploská Ploská.

Dál obcházíme Ploskou a dokončujeme tak půlkruh po jejím úbočí. Je fakt plochá (i když jediní poutníci, které jsme dneska za Rakytovem potkali, tvrdili, že z týhle strany je hrozně strmá – asi to klame) a děsně fotogenická. Skoro jako já. Teď nás už čeká výstup na Ostredok a pak cesta po hřebeni. Zase se zatahuje a pod vrcholkem už padají kroupy, co pěkně štípou do obličeje. Hrozně fouká, ale jdeme dál.

A už tam budééém?

A zase máme z pekla (nebo spíš z nebe) štěstí, jelikož jakmile se ocitneme nahoře na Ostredku, nebe se trhá a můžeme se kochat.

Z Ostredku směrem na jih, kam míříme. Ještě před minutou nebylo vidět nic.

A kochat…

Výhled zpátky, na sever.

A kochat…

Vidíme podezřele vysoký kopec. Přitom jsme už na Ostredku...

Je to tady úplně jiný než na Malý Fatře, ale stejně nádherný. Vidíme vyšlapanou cestu na kopeček, a zjišťujeme, že navzdory mapám a všeobecnýmu povědomí není Ostredok nejvyšší horou Velké Fatry.

Pokračujeme po hřebeni, ze západu pořád šíleně fouká. Sice už toho máme dneska dost, ale výhledy nás drží při životě.

Jde se k objektu na obzoru (na Krížnou) a pak dál po hřebeni doprava.

Na obzoru je na Krížné vidět vojenskej objekt (z dálky vypadá hezky, z blízka už ne). Tam se cesta láme na západ a do hotelu je to jenom kousíček. Za náma je to pořád nádherný.

Prostě...

...a jednoduše...

...nádhera.

Na závěr ještě pohled na hotel – pod hřebenem vlevo, na jihu.

Dorážíme do hotelu, kde zase nikdo není. Dostáváme klíčky od pokoje (máme nejlevnější, “turistické” ubytování). Tentokrát tu budeme opravdu sami, i když je tu osm postelí. Dokonce je tu sprcha (zdarma!). Háček spočívá v tom, že neteče teplá voda, no lepší než nic. Využíváme přítomnosti kuchyně a dáváme si teplý jídlo. Nahoře jsou nakonec ještě čtyři lidi – dva páry, jeden starší, nejspíš rakouskej, a pak dva Slováci. Slovák zpívá Morituri te salutant a po chvíli k nám přicházejí s dotazem, co je to snítka. Už ani nevím, co jsme jim řekli, každopádně (teď už vím, že) to je prostě proutek nebo větvička. V restauraci (není to hospoda) je luxusně vypadající kytara, ovšem s již tradičně horsky chybějící strunou.

Hotel je prostě zvláštní, je tu obrovská sušárna bot, kterou s radostí využijeme, ale elektřina se vypíná v devět. Recepční je zároveň servírkou. Hotel vypadá luxusně, ale je nás tu jen šest a není tu wi-fi (chtěli jsme se podívat, kdy nám jede vlak). Ale je tu úplnej klid, čehož využíváme a spíme konečně dlouho a kvalitně. Lépe řečeno tak spím já – Anička spát nemůže, protože pořád myslí na Rozsutec. Nastává historický okamžik, jelikož poprvé dobrovolně vstávám dřív než ona. Tak alespoň dostává luxusní (a dřevorubeckou) snídani do postele v podobě chleba s tvarohem a půlky rajčete.

dolů a dolů a dolů a dolů a dolů (a domů)

…tak jak se prochází lánem obilných stvolů. No dobře, asi budeme i trochu stoupat, ale jinak to bude flákačka. Lesem a údolím dolů, pak nahoru na sjezdovky nad Turčianské Teplice a nakonec do města, odkud se svezeme vlakem do Vrútek. Tam nám vlak do Prahy odjíždí až ve dvě v noci, takže plánujeme přežít někde v hospodě. Poprvé není vůbec kam spěchat, ba právě naopak, takže poprvé vyrážíme hrozně pozdě (asi v deset).

Po strmém klesání následuje nekonečná cesta údolím podél křšťálově čistého potoka, pak zas kousek nahoru nad sjezdovky. Tady je ještě hezky a louky plné šafránu (nebo ocúnu?). A nádherný výhled na hřeben Malé Fatry, která je teď od nás na severovýchod. Vidíme, poznáváme a zapomínáme fotit oba Kriváně, Chleb, Stoh i Veľký Rozsutec. Obsese už snad Aničku naštěstí přešla, ale pořád ji mrzí, že jsme tam nebyli.

Další z mnoha šafránocúnů.

Značení tu mizí, voláme na baču, kudy jít, ten na nás nechápavě zírá a mlčí. Do města jsme došli nakonec sice jinudy, ale přece. Na Slovensku se právě nejspíš odehrává bouřlivá volební kampaň plná ostrých a nápaditých sloganů.

Nechtělo se mi tak úplně kazit atmosféru hor, ale je třeba dokumentovat i městské reálie.

Jet osobním vlakem a mít přitom již zmíněný výhled na hory je úžasný. A nemuset přitom nikam chodit! Prostě strašná pohoda. Ve Vrútkách vyhledáváme Habanero Steak Pub, jediný podnik, který má otevřeno až pozdě do noci. Vydržíme tam ale jenom do desíti (nechceme utratit všechny zbylý peníze) a myslíme si, že se schováme na nádraží v čekárně. Na nádraží jsou ale bezdomovci a čekárna zavřená. Ptám se v nádražce po někom, kdo by nám ji otevřel. Ochotný číšník volá místního pomatence Jožku, který mě zavede k neoznačeným dveřím, za kterými se skrývá zázemí nádražního personálu včetně personálu samotného v podobě přednosty stanice.

Přednosta říká, že nám klidně otevře, ale že by se tam nahrnuli bezdomovci, takže to asi neni dobrej nápad. Ptá se kolik nás je. Jelikož jsme dva, mám zavolat slečnu a už nás zve do své teplé nádražní kuchyňky, kde můžeme přečkat do příjezdu vlaku. Je hrozně hodnej. Abychom neusnuli, hrajeme v kuchyňce lodě a šibenici. Už jsou konečně skoro dvě, přednosta se s náma loučí a doplňuje zajímavost o našem vlaku, který bohužel vůbec nerozumím. Jedeme Leo Expresem, takže tentokrát žádné kupé (a žádní cikáni, takže bude nuda). Nudu vítáme a pokoušíme se spát. Sice to moc nejde, ale už jsme zvyklí. Po asi dvaceti zbytečných zastávkách na území Moravstánu jsme v Praze. Cesta je u konce a už se hrozně těším, až příště zdoláme Veľký Rozsutec.

Děkujeme za přečtení :)