Vydali jsme se na cestu po trati, a to společně s Aničkou, Martinem, Maruškou a Mišem. Tedy v palindromické sestavě MMAMM. Pořádný šifrovací zkušenosti z nás měl jenom Martin, ale to se mělo brzy změnit, neboť chybami se člověk mučí.

hospodský čtyřboj

Na Václaváku bylo lidí jak na Václaváku, a tak se mi úvodní aktivita příliš nelíbila. Holky si to ale poměrně užívaly, houby totiž sbíraj rády, a tak jsme číslíčka měli k dispozici poměrně rychle. Mezitím jsme se pokoušeli vymyslet to, jak je aplikovat, ale kupodivu se použití čísel okolních domů ukázalo býti slepým náměstím.

Poctivě jsme se vrátili ke startu hry, jak nám radilo zadání, a pod svícnem se rozsvítilo až když Mášu napadlo si pořádně přečíst startovní lavičku. Já se na ní byl pro jistotu podívat už před pár dny. Přečetl a zapamatoval jsem si citát na ní napsaný. Když jsme nevěděli, co s čísly, znovu jsem se na lavičku koukal. Ale že by mě napadlo vyřešit šifru? Ne, to přeci né… :)

Startovní lavička.

V hospodě na Štěpánský jsme se ocitli jako první, čemuž jsme nemohli uvěřit. Vzápětí nás uklidnilo, že to bude jen iluze (ve skutečnosti jsme dorazili jako sedmnáctí), protože do jedný hospody by se všichni nemohli vejít. Mišo si zkušeně východnársky objednal Vycpanou vydru (to je pivo), servírce předal kupónek a Martin ani nestihl dopít čaj, jelikož jsme řešení chtěli přečíst venku, abychom neukázali ostatním týmům (některé z nich seděli u stolu, pivo před sebou, ale oči zabodnuté do papíru) řešení.

Mišo se při vybírání piva nerozhodoval ani vteřinu.

Do další hospody jsme se svezli tramvají a tácek i řešení šifry jsme zase měli skoro okamžitě, tentokrát jsme si radši ani nic neobjednávali. A moc se nám líbila. Na trojce jsme kupodivu byli už šestí a šifra nám už dala trochu zabrat, přestože po účtu jsem se natáhl už instinktivně hned, jak jsme si podle toho, co radilo zadání, objednali. Rozlouskli jsme ji až venku v parku, když nás pro nedostatek místa uvnitř a naší neochotě si objednávat víc než bylo nutné, vyhnali pro nedostatek místa. Anička zpozorovala pozoruhodnou korelaci mezi písmenky a počty čárek za položkami účtu a už jsme vyráželi do Blanické, aniž bych věděl, jak se to vlastně vyřešilo, protože jsem paralelně a neúspěšně pracoval na alternativní verzi řešení šifry. Ale orkové to měli špatně.

Jeden z orků.

Kráva byla sice hezká, ale dost jednoduchá, takže jsme na ni přišli i opustili ji jako sedmí. Ale ten zpropadenej automat… Nechci bejt nevděčnej, ale takhle hnusnou šifru jsem asi ještě neviděl (ale zase jsem jich neviděl tolik). První krok, a to očíslovat (opísmenkovat) symboly, je totiž triviální, ale ten druhej je zase hodně nenávodnej a šifru určitě nejrychleji vyřešily ty týmy, který se o druhej krok ani nepokoušeli a prostě si řešení vymysleli z těch osmi-nebo-kolika písmen. Proč druhej válec? Navíc byl uvnitř dost nával a strašný horko. Přesunuli jsme se ven a seděli na schodech před Obchodní akademií. Po chvíli marnosti zpoza rohu vyšel malej pejsek, nebo možná spíš krysa, podíval se na nás, stoupnul si pod schody a vysral se tam.

SKAZ

Situaci to pěkně vystihlo. Naštěstí jsme se po chvíli jali hádat jméno ulice podle písmenek. SKA, MORAVSKA, OSTRAVSKA, OSTROVSKA, SZ, Z, ale nic… Když Máša řekla “Rostovská”, Martin, kterej už měl hodinu vypsaný všechny tři válce, řekl: “No… ROSTOVSKAZ tu celou dobu mám napsaný.” Tak jsme se zasmáli a šli, lepší pozdě než nikdy :) Každopádně šifra to byla nepříjemná a dost nepěkná.

noc

Na větičky jsme tak dorazili jako patnáctí. Nápad se strukturou vět jsme měli hned a Martin ho navíc záhy dovedl k dokonalosti. Jenomže vycházelo něco jako MGRC, a to C navíc muselo bejt C, jelikož jinak by to nemohl bejt platnej znak. Tak jsme přemýšleli dál, co s tím… Asi po hodině nám začínala být zima, tak jsme se vydali do hospody. Ta byla ale zakouřená, tak jsme hledali dál a cestou to Martinovi nedalo, tak jsme se nějak pokoušeli obnovit předchozí myšlenku. Nezbývalo ale, než ji zavrhnout, jelikož z MG.. prostě smysluplnej text nedostaneme…

Nalezli jsme vietnamskočínskou restauraci, která měla asi hodinu před zavíračkou. Číšník jako by nás chtěl probodnout (pohledem) a my jsme se zase pokoušeli pohledem probodnout tu šifru. V polívce, kterou mi čísník–vrah přinesl, plavaly uši a houby a navíc byla pálivá, což mě zklamalo, ale alespoň se najedl Mišo :) Těžce zklamán jsem alespoň vyžadoval, abychom to alespoň jednou zkusili dopsat do konce. Tak jsme to do konce opravdu dopsali a mohli se vydat na cestu. Už podruhé za sebou máme řešení celou dobu před sebou, jen ho přečíst – ale čtení nám moc nejde :) Korunu tomu pak nasadila Máša, která prohlásila, že naproti rohu Magistrů a Čapkovy nedávno nějakou dobu pobývala.

X

Docela mě překvapilo, že jsme zůstali na patnáctém místě, a už vůbec mě tou dobou nenapadlo, jakou paseku tahle šifra celkem nadělá.

Musím říct, že tak jak se mi nelíbil automat, tak tolik, a ještě mnohem víc, jsem byl nadšenej z obrázků. Ale to vlastně my všichni, jelikož šifry, kde objevením principu zábava nekončí, nýbrž začíná, a kde se navíc zapojí všichni členové týmu a každý něco vymyslí, jsou prostě nejlepší :) Atrapu caparta jsme sice neměli, a pár věcí neměli dokonale, ale rozhodně jsme si to užili a poměrně rychle mohli vyrazit dál.

DOROPYPOROD

Cestou na kulinářskou sedmičku, kam jsme dorazili na dvanáctém místě, se s námi rozloučil Mišo, který vyrazil na lehko a neměl v plánu zůstat přes noc. Na šifře jsem se vehementně snažil prosadit využití alergenů, kterými se to na textu na první pohled zdánlivě hemžilo, ale ostatní, poněkud racionálnější členové týmu mě od toho naštěstí poměrně záhy odradili. Pak si Martin všimnul velkého množství nekonečníků (infinitivů), já zase toho, že to vypadá jako manuál k textovýmu editoru, a řešení bylo na světě. Cestou na další šifru jsme ještě učinili zajímavý pozorování, a totiž že když s Martinem normálně jdeme, musí holky občas popoběhnout, aby nám stačily.

Sud v oku byl neutrální šifrou, která ani nenadchne, ani neurazí. Taková malá šifřička na takové to domácí šifrování. Brzy jsme vyrazili dál. Fyzikální záležitost pak byla taky celkem jednoduchá, podle mě nebyla nápověda obsažená v šifře ani nutná. Zato jsem se dost styděl za to, jak málo veličin a jednotek vlastně znám. Vážně to někdo dal jen s pomocí tužky a papíru, bez strejdy Googla?

Všechny šifry od šestky dál jsme měli vyřešený zhruba do půl hodiny a byli jsme pořád dvanáctí až třináctí, takže se zdálo, že se proletíme mapou. Ale to se mělo změnit…

ráno

Kulatou desítku jsme vyzvedávali před třetí ráno. Šifra vypadala dost hrůzostrašně a byla vůbec taková velká a… složitá. Navíc se zdálo, že přichází doba ranní krize a doba, kdy rtuť teploměru klesá pod 273,15 Kelvina. Padalo mnoho nápadů, mezi nimi jsem zmínil kulečník, aniž bych ale věděl proč, a jelikož jsme seděli na více lavičkách v parku, možná mě ani nikdo neslyšel. Učinili jsme několik důležitých pozorování, jako například že černá mizí na konci. Anička navíc tvrdila, že bílá jako by určovala ty švy a řídila ostatní barvy, což jsem velice chytře zamítal s tím, že v jednom případě bílá švem prochází rovně…

Eh.

Po chvíli jsme se vydali do v zadání inzerované nonstop Pizzy, která nás však poměrně zklamala. Otevřeno sice měli, ale jednalo se jen o pultový prodej a ohřát se tam tedy nedalo :)

Naštěstí byl naproti bankomat ČSOB, a jelikož tři (!) z nás jsou významnými klienty této obchodní společnosti, do bankomatu jsme se pomocí karty vloupali a tímto jej obsadili. Podlahy byly obsypány batohy, oblečením a zbytky starších šifer. Martin obsadil bankovní pult, na nějž rozložil zelenou desítku.

He.

Ale tomu, že by nám to teplo mělo pomoct šifru vyřešit, nic nenasvědčovalo. Někdy před pátou hodinou ranní se viditelně vyčerpaný Martin vydal domů, aby se alespoň trochu vyspal, a nechal nás tři zbylé napospas zelenobarevnému bludu.

Jako na potvoru mě pochopitelně pak asi po pěti minutách napadl znovu kulečník, a tentokrát jsem byl vyslyšen. Najednou dávaly barvy i přerušované a plné čáry smysl. I to, že ten horní graf je o polovinu nižší, jelikož jsme už věděli, že kulečníkový stůl ja dvakrát širší než vyšší. A jak se krásně střídali hráči. A tak vůbec.

Vyřešení šifry bylo už jen otázkou času. Sice tedy asi otázkou hodiny, ale hodina je pořád čas. Na tomto místě bych chtěl poznamenat, že dobré šifry (například tuto) od špatných (například automat) odlišuje mimo jiné to, jak se člověk cítí po jejich namáhavém rozlousknutí. Kulečníková šifra byla nádherná, a to i (nebo zejména?) poté, co jsme si na ní řádně lámali zuby. Byl potřeba nápad, a to navíc jeho několik vrstev, a přitom to všechno dohromady dávalo krásný smysl. Kdežto najít odpověď na jednom z válců přináší uspokojení pramalé, případně žádné.

Klasický šifrovací tříválec.

Nadšeně jsme se tedy vydali (už ve třech) do mrazu a nadšení trvalo i po vyzvednutí přívlastků, protože šifra vypadala moc hezky. Věděli jsme dost věcí, například že se jedná kromě jiného i o přívlastky vína, ale ani semafor se nám nepodařilo aplikovat správně. Marně jsem telefonoval mámě, která bydlí asi 150 metrů od místa vyzvednutí šifry – nechápu, jako mohla nebýt v šest ráno vzhůru. Byla nám ale zima a tak jsme vytrvali a kolem osmé se dostali k oknům jejího bytu a vytrvalým klepáním se nám ji podařilo vzbudit.

Byli jsme přivítáni nadšeně a také teplým čajem. Vědom si toho, že orkové výslovně nezakazují použití elektroniky, jsem našel pomocí satelitní mapy snad jediné velké kameny ve středu jakési lokality (dlužno říct, že kandidátské lokality byly všehovšudy dvě, a to Pražačka a Malešický park) v okolí a po čaji jsme se vydali do parku Na Pražačce. Upřesnítko upřesňovalo až příliš. Po kulečníku jsme klesli na patnácté místo a ani po záseku zde jsme neklesli níž. Usoudili jsme, že jsme zřejmě poslední tým, který vůbec pokračuje dál. Jak se ukázalo na samohláskách, mýlili jsme se v tomto odhadu o jeden tým, který šifru vyzvedl po nás, asi pět minut ji řešil, a pak nás zase opustil.

V parku jsme nalezli jen ruiny této stavby.

Samohlásek jsme si všimli okamžitě, ale už nevěděli, co s nimi. Respektive věděli, ale špatně. Zkoumal jsem mimo jiné, zda se v textu vyskytují všecha písmenka. Asi někde u H mě to přestalo bavit a usoudil jsem, že ano. Místo demence bych to rád připsal ranní krizi, ale nevím, zda toto připsání samotné by nebylo jejím projevem. Asi až o půl hodiny později mě napadlo vyzkoušet, jestli tam jsou všechny samohlásky, a že tam vážně není to ypsilon, a Máša naštěstí byla polýbena Polybiovým čtvercem. Naštěstí byl navíc zamítnut můj návrh vynechat Y místo Q, i když jsem věděl, že se to v pomůckách píše, a tak jsme mohli vyrazit dál.

den

Na sirky jsme podle očekávání dorazili jako šestnáctí a už je prostě nějak nestihli vyřešit, už to nějak nešlo. Braillovo písmo jsme pochopitelně zkoušeli, ale ne tím nejvhodnějším způsobem a xorovat jsem sice taky zkoušel, ale místo hlaviček sirek jen čáry na displeji (za to může Sendvič, co byl před tejdnem) místo hlaviček sirek. Svezli jsme se tramvají z Palmovky domů a dali si vítěznou pizzu. Dojít tak daleko bylo pro nás úspěchem nesporným a šestnácté místo taktéž, zvlášť když náš herní index odpovídá odmocnině z našeho umístění a nebo číslu jediného letošního rozdvojeného stanoviště. Zase jsme se toho spoustu naučili, a objevili tedy velké množství nových chyb, které můžeme na budoucích šifrovačkách zdárně opakovat.

Na závěr ještě přidávám odkaz na statistiky našeho šifrování ze systému hru a níže skoro přesný záznam trasy.

Děkujeme především orkům za skvělou hru, myslím, že budu mluvit za všechny, když řeknu, že obzvlášť pěknej byl půllitr, podtácek, účet, obrázkově palindromická šifra, kulečník a cílová aktivita, ke které jsme se bohužel nedostali, ale zní vážně zajímavě :) Na druhou stranu bych pro příště ocenil starty na klidnějším místě (zvlášť když Václavák nehrál až takovou roli, i když je fakt, že lavička je samozřejmě pěkná) a absenci šifer, kde je asi nejefektivnější vyscrabblit řešení (automat a možná přívlastky).

Tak zase příště napotrati :)