Inspirován Dušanovým deníčkem píši deníček vlastní, kde budu psát drobné poznámky, události, postřehy a názory, samozřejmě především své.
V genezi stránky se budu zmiňovat jen o závažnějších změnách v deníčku.
Řazeno inverzně chronologicky.
Postupem času zjišťuji, že si sem raději a raději zapisuji osobní zážitky - pro své potěšení při vzpomínání.
Dneska jsme byli na Kladně v kině na Sítné na filmu Patriot s Melem Gibsonem.
Nic moc. Ale bylo tam několik pěkných scén. Třeba když jde osvobodit se svými malými syny svého nejstaršího syna, odváděného skupinou vojáků na popravu (poté, co bravurní diplomatická promluva k sadistickému důstojníkovi vyzněla naprázdno, ba dokonce smrtí druhého nejstaršího syna). Nebo když mnohem později truchlí nad ztrátou nejstaršího syna. A další pěkné scény.
Celkově to ale je pohádka, film nebudí mou důvěru a děj není ani příliš zajímavý.
Zajímavý ale je styl vedení boje dvou armád na poli proti sobě. Jsou seřazeny do řad, přibližují se k sobě. Když jsou na dostřel, zavelí stát - zamířit - pal!
Nesynchronně dělá druhá strana totéž. Kdo dříve přijde o všechny vojáky nebo uteče, prohrál.
Každopádně jsem MOC rád, že žiju v míru.
Nedaleko kina je Krušovická restaurace. Příjemné klidné prostředí, trochu draho.
Jel jsem do Telec na chatu, kde trávila dovolenou mamina s mojí sestrou Martinou, synovcem Martinem a švagrem Honzou.
Cestou jsem viděl, že je báječně vidět České středohoří, a tak mě napadlo, že bychom si mohli vyjet na Milešovku na rozhlednu.
Souhlasili, a tak jsme jeli. Autem jsme dojeli do Bílky, odkud je asi nejsnazší výstup. Nahoře je meteorologická výzkumná stanice s rozhlednou, kam je vstup s průvodcem. Viditelnost byla opravdu velmi dobrá. Viděli jsme Nechranickou přehradu, Klínovec, Most, Chomutov, Doupovské hory, Ještěd, Bezděz, Kralupy, Ďáblice v Praze, na jihu dokonce Šumavu! A spoustu dalších míst blízkých i vzdálených, která si nepamatuji.
Průvodce říkal, že asi dvakrát do roka je viditelnost ještě lepší a to jsou vidět Alpy.
Milešovka je největrnější hora v Čechách a říká se, že z ní je nejlepší rozhled ze všech hor v Čechách, s čímž musím souhlasit, nemaje ovšem dost zkušeností.
Říkal také, že České středohoří bylo ještě v minulém století holé, tj. nezarostlé lesy, pouze loukami, a chovali tu ovce na vlnu, pak ale vlnařský průmysl u nás byl převálcován vlnou tuším z Austrálie, takže ovčáci zanikli a hory zalesnili. Průvodcovi se to líbilo, mně ne. K čemu to je, vylézt na kopec a nic nevidět, protože je člověk v lese?
S Danulkou jsme navštívili knihovnu v The Caledonian School u Anděla. Roční poplatek pro nečleny školy je 200,- Kč. Mají tam knihy v angličtině i v jiných jazycích (v angl. nejvíc). Pro mě je super, že tam mají knihy přepsané do určité slovní zásoby. Půjčil jsem si Psa Baskervilského pro slovní zásobu 1 400 slov. Některé tyto přepsané knihy mají i namluvené na kazetách (včetně toho Psa). Mám to půjčené i s tou kazetou.
Včera byla neděle a mně (ani Daně) se po týdnu na vodě opravdu nechtělo do práce. Navíc poslední noc strávená v bytě v posteli byla vzhledem k trvajícímu teplému počasí nepříjemná, oproti nocím na vodě.
Tak jsme si řekli, že půjdeme spát na Božák. A šli jsme. Sešli jsme se po setmění, já vzal i kytaru a došli jsme tam.
Oheň jsme neudělali, protože jsem zapomněl baterku na hledání dřeva. Svíčka nám ve větru hodně rychle dohořela. Hrál jsem na kytaru.
Nakonec jsme ulehli a chtěli jsme spát.
Jenže se objevil komár. A ne jeden. Čekali jsme, že to proběhne jako na Lužnici. Tam vždy při stmívání štípali jak blázni, ale v noci byl naprostý klid. Na Božáku ale ne. Celou noc nás otravovali komáři a ráno jsme zaspali.
Přesto to bylo super.
Je 20.8.2000 po půlnoci, sedím si v křesle, čučím na TV a přepínám z programu na program. Jsem doma sám, mamina je na chatě.
Když v tom klíče v zámku a dveře v předsíni se otvírají.
Byla to Danulka - stejně jako loni byla první, kdo mi přál k narozeninám. Loni to bylo krátce po půlnoci na Božáku, letos krátce po půlnoci u nás doma.
Dostal jsem krásný ručně šitý a plněný bulíček ve tvaru srdíčka s medvídky. K tomu ručně šitou a plněnou prošívanou deku, také s medvídky, dlouhou 2 metry 20 centimetrů. Konečně můžu spát jen s jednou peřinou!
Medvídci jsou zahradníci. Jeden drží rýč, druhý má v tlapičce velkou modrou ředkvičku a pak tam je vozíček se zahradnickým náčiním.
Danuška přinesla také dort - ovocný, aby mi chutnal.
Loni na Božáku mi Danulka dala k narozeninám ještě možnost něco si přát - přál jsem si tehdy, abychom spolu v září uspořádali koncert (přání mi splnila, i když byl koncert až v říjnu). Letos mě Danulka týdny napřed upozornila, ať si vymyslím narozeninové přání, ale nic jsem nevymyslel.
Později jsem dostal od ostatních další věci: nové vydání knížky Titanic, tažné lano, krém po holení, tepláky, album na fotky.
Od Daniny maminky jsem dostal masážní krém. Dana jí prý slíbila, že ho spotřebujeme do konce roku - tak to se těším.
Jeli jsme s Danulkou Lužnici. Trefili jsme snad nejteplejší týden z prázdnin, celou dobu nám svítilo sluníčko, jen asi čtvrtý den byla výraznější bouřková přeháňka.
Na vodu nás pozvali Danini kamarádi, konkrétně Eva Bažatová a její kluk Robert. Jeli s námi ještě jejich známí Chalupníci (Eva a Roman) a Robertův táta Láďa, celkem jsme tedy byli čtyři lodě se sedmi lidmi.
S Danulkou jsme dojeli autem (a s lodí půjčenou od Vítka Dolejšího na střeše) do Suchdola, což je obec hodně na jihu Čech.
Tamodsud jsme pak jeli Lužnici. Nejprve do Veselí, odtud jsme se vrátili pro auta a popojeli do Tábora, z Tábora jsme jeli zase po Lužnici, a to do Bechyně, odkud jsme se zase vrátili pro auta a jeli domů.
Nejhezčí úsek je začátek - od Suchdola k začátku Nové řeky, samé zatáčky a kličky kolem stromů, úzké koryto, ale nic nebezpečného. Později jsou hezké peřejky za Táborem, ale to je jenom kousek.
Hned u Suchdola je veliký zatopený pískový lom, lidé se tam jezdí koupat, ale my s Danou jsme tam nebyli. Možná někdy příště.
Jiný pískový lom byl někdy asi třetí den u řeky, ale nevím už to místo. Stačí zastavit za mostem vpravo, projít sto metrů borovým lesem a jste tam. Hezké koupání, není to tam nijak moc velké a hluboké, takže voda není průzračná, ale kolem je super písek a vůbec. Dělal jsem Daně skokanský můstek s volitelným aktivním odhazováním. Pak jsem ji zahrabal do písku, že koukala jen hlava a poprsí. Chtěli jsme ji takto vyfotit, ale pro foťák se muselo kousek doplavat. U věcí napadlo Roberta, že na Danu vylejou kyblík vody (můj vodotěsný kyblík od sacharidového nápoje v prášku). Plavali jsme zpět, Robert lil, já seděl u Danulky a Roman fotil. Paní kousek vedle se nás ptala, jestli nám nevadí, že tam je, Robert to promyslel a řekl, že ne.
Jednou za vodu jsme se s Danulkou cvakli. Jedeme takový splávek, nejprve projel Láďa sám - v pohodě, za ním vyrazila Eva s Robertem - a cvakli se.
Nato Danulka vykřikla: "Jedeme jim na pomoc!" a spustila pádlovací sprint směrem ke splávku.
První vlnu jsme krásně projeli, vypadalo to v pohodě, jenže najednou tekla voda zprava a my se zničehonic naklonili vpravo a voda natekla do lodi a my se vyklopili a už jsme byli cvaklí.
Dotlačili jsme loď ke břehu, bylo tam mělko a žádný zvláštní proud, a vodu jsme a vybrali. Odřeli jsme se jen malinko a první cvaknutá posádka dopadla také dobře. Láďa to celé v klidu fotil na svůj superdrahý digitální foťák s rozlišením 1600 x 1200 pixlů a s kapacitou 260 fotek.
Akorát jedna myšlenka mě trošku trápila. Můj barel (rovněž půjčený od Vítka) neměl pod víkem těsnící zátku a igelit, který jsem pod víko doposud dával, jsem tam dnes ráno na těch posledních pár kilometrů před Veselím jaksi nedal.
Ukázalo se, že voda natekla dovnitř a tam zůstala. Ale bylo hezky a Danulka mi místo výletu s ostatními do Třeboně (já zatím jel pro auto) věci sušila. To bylo celkem rozporně přijímané řešení, ale já myslím, že bylo správné. Poznal jsem ale také, že někdy není snadné se se mnou domluvit. Některé méně důležité věci neuschly do konce vody.
Nevím už přesně, kde to bylo, ale těsně před jedním jezem je krásný, částečně dřevěný visutý most převezený sem z Orlické přehrady z doby, kdy ji napouštěli, který by jinak skončil pod vodou. Z toho mostu skákali domorodé děti do vody. Byla to pěkná výška, v metrech nevím, tak šest, osm metrů, někteří hádali víc. Zhruba jako před třemi lety na Otavě, tam jsme také skákali z takového mostu.
Viděli jsme, jak z toho skáčou, tak jsem chvilku bojoval se svým strachem a pak jsem se Dany zeptal, jestli si to chce taky zkusit. Odpověděla, že o tom právě přemýšlela, a šli jsme. Ostatní se projevili jako dospěláci a nešli. Láďa nás fotil.
Most měl zábradlí. Děti skákaly buď tak, že přelezly zábradlí, tedy z úrovně mostu, nebo přímo ze zábradlí. Kdo byl méně odvážný, mohl ještě po přelezení zábradlí slézt do jakéhosi posuvného manipulačního servisního koše, zavěšeného zrovna na vhodném místě pod mostem. Té možnosti jsme s Danulkou také využili a statečně tam slezli.
Podíval jsem se dolů a věděl, že se bojím skočit, jenže musím, abych se neshodil. Věděl jsem, že odvahu ke skoku dalším rozvažováním nezískám, spíše ztratím. Věděl jsem, že tenkrát na Otavě to bylo možná kousek výš a že dopad je v pohodě (jen neroztáhnout nohy). Věděl jsem, že když udělám krok do prázdna, rozhodování skončí. Tak jsem ten krok udělal. Ten okamžik, kdy už je jasné, že těžiště je mimo podstavu a není čeho se chytit, kdy tělo ještě ani nepadá, ale pád neodvratně začal, je úplně nejlepší.
Z vody jsem povzbudil Danulku, že to nic není, ta ještě chvíli váhala a nakonec také skočila, ruce do pravého úhlu od těla.
Z toho koše to bylo, myslím, o trošku níž, než tenkrát na Otavě. Až tam pojedeme příště, tak možná skočíme přímo z mostu.
Další zajímavý zážitek byl v Dobronicích u Bechyně, kde je moc pěkná a zachovalá zřícenina, ale nejzachovalejší věž není bohužel přístupná. Mají tam hospůdku a v ní nejdrzejšího číšníka ze všech drzých číšníků na světě. Zajímavější bylo, že Danulka si dala 1 dl (běžněji dcl) vaječného koňaku a moc jí chutnal. Já měl fernet a moc mi nechutnal, ale proto ho nepiju, aby mi chutnal, kdežto Dana pije vaječný koňak proto, že jí chutná.
Ještě k jednomu cvaknutí na vodě došlo, a to v peřejkách za Táborem. Cvakla se Eva s Robertem. My jsme to zvládli dobře, měli jsme tentokrát štěstí.
Myslím, že nedaleko od této události jsme zažili další zajímavou chvilku. Přetahovali jsme šikmý kamenitý splav, spíše splávek, ne moc velký, ovšem pro množství kamenů nesjízdný. Láďa si sám loďku v klidu přetáhnul z kamenů u břehu, vypadalo to velmi pohodově.
My s Danou jsme dojeli ke splavu, slezli do vody a začali přetahovat. Dana vpředu, já vzdu. Hloubka byla proměnná, po kolena až skoro po pas. Proud se ukazoval být stále prudší. Mohli jsme vystoupit na kámen u břehu, ale to my ne. Najednou Danulce podjely v proudu nohy. Loď s Danulkou mě táhly silně dolů. Byl jsem zapřený, ale cítil jsem, že poloha se labilizuje. Voda se prudce valila kolem mne. Nakonec mě přetáhly a já jel proudem tažený za lodí, nohy ale stále pod vodou před sebou, připravené zaháknout se o cokoliv vhodného. To se po pár metrech podařilo. Stejně ale ta poloha nebyla moc stabilní, proud byl silný. Láďa nakonec přestal fotit a chytil nás ze břehu. To ale nebylo ještě vyhráno. Když má člověk nohu zapřenou o kámen, na který se valí proud, nemůže ji prostě vyndat. Nakonec jsme ale vylezli a dopadlo to dobře.
Vzápětí po nás přetahovali Chalupníci. Předtím se prý divili, co tam děláme tak dlouho. Pak to pochopili. Dopadli o něco hůř. Romanovi přišlápla Eva nohu pod kámen a on ji pak nemohl chvíli vyndat, Eva se odřela na holeni a tekla jí krev. Ale nic vážného se nestalo.
Končili jsme přesněji řečeno za Bechyní, pod vesničkou Hvožďany. Tam jsme večer prvně dělali oheň (vařili jsme celou dobu na plynových vařičích). Blízký chatkový kempík byl přes řeku a my se s Danulkou vydali pro buřty pro všechny a pro pivo. Oklikou, protože jsme si chtěli zkusit noční plavbu pod hvězdami. Jez byl blízko pod námi, takže řeka byla klidná. V táboře kus po proudu sídlili skauti a zrovna hráli nějakou noční hru, neustále v lese houkal jakosýček či jakoco.
Dopluli jsme pro buřty, ale nebyly to buřty, nýbrž párky v igelitu. Ukázalo se, že nejdou napíchnout, aniž by se rozpadly, a také nemají talent na opékání se. Bylo nutno párek pouze položit na klacek (do vidličky) a opatrně ohřívat a udit. Robertovi spadl příděl pro něj a pro Evu (dohromady jedna nožička) na zem. On ho vzal a hodil do ohně, za což jsme mu vynadali.
Sami jsme si příkladně s Danou pekli nožičku svou. Prvně spadla do ohně Daně. Vylovili jsme ji, umyli vodou a dál jsem pekl já. Po chvíli jsme museli znovu mýt, to už byl z nožičky dost humáč. Nakonec to tam Daně spadlo potřetí a my potřetí lovili, ale už nemyli, pouze dál pekli. Nebylo to skoro k jídlu, ale snědli jsme to, protože jsme se na to dlouho těšili a taky pro image a z principu.
Na den odjezdu jsme prosadili zastávku u Orlíku (v kempu Velký vír) na koupání. Láďa byl zpruzený návalem lidí, ale nám se to líbilo. Ostatní pak spěchali domů, my jsme s Danou ještě zůstali, dali loď na vodu a pluli od kempu ke kempu, od břehu ke břehu, napříč Orlickou přehradou. Super.
Domů jsme dojeli za tmy.
Jak jsem psal minulý měsíc v deníčku, byli jsme s Danou v Moravském krasu a z jeskynních badatelů, o kterých jsme tam slyšeli, mě nejvíc zaujal Prof. Dr. Karel Absolon.
V městské knihovně mají několik knih, které napsal, půjdu se tam za chvilku podívat. Máme tam sraz s Danulkou a pak půjdeme od 11:15 na Patriota do Světozoru.
Jsem zvědav na ty knihy i na ten film.
Dneska jsem za maminu kupoval mobil. Včera jsem se díval po Internetu a jako nejlepší z levnějších variant jsem vybral sadu Twist s telefonem SAGEM MC 920. Váží jen 117 g a vydrží dlouho v provozu na jedno nabití. Stojí 5499,- Kč.
Zašel jsem do obchodu u Chotkových sadů. Jelikož otvírali až v devět, šel jsem se přes mostík projít do parku a objevil jsem hezký památník Julia Zeyera s jezírkem.
Pak jsem se vrátil do obchodu a vyslovil své přání koupit ten mobil a ukázal jsem na vytisklé stránce z Internetu, který myslím.
Prodavač se podíval a řekl, že ho mají, ale že stojí 5999,- Kč, což mě dost rozladilo. Ukázal mi nejnovější letáček od Paegasu, kde skutečně stála cena 5999,-. Zavolal ještě na kolegu do vedlejší místnosti, jestli nepřišly nějaké slevy - nepřišly.
Rozmýšlel jsem, co s tím, jestli doplatím zbytek, ač nemám dost peněz přímo u sebe, nebo vyberu jiný mobil, když vtom se stalo něco, co jsem opravdu nečekal.
Prodavač se mě zeptal, odkud mám ten výpis cen Twist sad. Já řekl, že z paegasových stránek. A on řekl, že mi ten mobil prodá za tu cenu, co jsem si já zjistil na paegasových stránkách.
A skutečně mi ho prodal za pět a půl tisíce. K tomu v té prodejně dávají ještě hodinky se čtyřiadvacetihodinovým ciferníkem, jako měl kapitán Nemo v Nautilu.
Řekl bych, že to je velmi vstřícné jednání vůči zákazníkovi, ne?
Byli jsme s Danou na Orlické přehradě. Původně jsme měli jet na akci s Janou Mikuleckou, ale Daně nebylo dobře, a tak jsme jen autem jeli na pohodových pár dní.
Je tam moc hezky. Kdysi jsem tam byl s tátou, tuším v kempu Radava. Tenkrát jsme tam od známých měli půjčenou loďku a jezdili jsme podél skalnatých břehů.
S Danou jsme se podívali na přehradní hráz - je veliká, ale v televizi jsem viděl větší. Překvapilo mě, že nemá tvar oblouku při pohledu shora, nýbrž je rovná.
Hned první den jsme se koupali v kempu poblíž hráze - vybíhá z něj poloostrov, z jedné strany s pěknými malokamínkovými až písečnými plážemi, z druhé strany skalnatý. Obeplavali jsme jej - koupání u skal a sezení na kamenech bylo báječné. Je tam velice čistá voda, slunce svítí do hloubky, člověk pod sebou vidí své nohy úplně jasně. Podle mne je to nejlepší místo z celé Orlické přehrady, tedy co se týče koupání.
Voda v přehradě má různou čistotu na různých místech. Nejlepší je asi blízko u hráze - tam je také maximální hloubka 55 m. Ale ve vodě tu byly malinké částečky čehosi.
O pár set metrů výše v dalším kempu je voda již bez těch částeček, ale díky písku není už úplně průzračná, aspoň u břehu, kde se koupe spousta lidí.
Na úrovni zámku Orlík je situace podobná - pískem je voda trochu zkalená, přesto stále velmi čistá.
Úplně jinak to vypadá u hradu Zvíkova, tedy v horní části přehrady, kde se spojují Otavská a Vltavská část. Ve vodě plave spousta zelených řas.
Asi jednou za dvě hodiny jezdí po přehradě dopravní parník, který staví snad v každém větším kempu na břehu. Svezli jsme se s ním druhý den jednu stanici.
K zámku Orlík jsme přejeli autem ještě první den, ale už byl zavřený. Nakonec jsme spali nedaleko v parku.
Ráno jsme šli na prohlídku zámku - je pěkný. Vytvořením přehrady se zvýšila jeho atraktivita.
Potom jsme šli po zrušené žluté značce (byl to orientační oříšek - s mapou 1:100 000, ale zvládli jsme to) do kempu Velký vír. Po cestě jsme narazili na kouzelný kostelík na louce uprostřed lesa.
V kempu se zase koupeme a odtud jedeme parníkem zpět na Orlík. Autem ke Zvíkovu. Spíme nad řekou schováni pod loukou - opět krásné místo. Stavíme stan, protože to vypadá na déšť a občas padne pár kapek.
Vaříme bramboračku z pytlíku a přidáváme tam česnek a hlavně brambory, které jsem vypěstoval na balkóně v pixle od proteinového nápoje z brambůrku, který jsem dostal od Dany k asi Mikuláši.
Ráno jdeme na prohlídku hradu Zvíkov. Veká jeho část je přístupná zdarma - tu jsme prozkoumali už včera večer. Malý střed je se vstupným, ale bez průvodce. Zvíkov je pěkný. Zrovna tam nacvičovala jakási skupina vokální písničky - hezké, ale v cizím jazyce a stále stejné. Až když jsme byli venku, slyšeli jsme nějaké Klíče.
Pak jedeme autem po pravém břehu do dolní části přehrady, kde se koupu. Daně není dobře a já se bojím své představy sladkovodního žraloka.
A potom už frčíme domů.
Orlická přehrada je dobré místo na dovolenou, pokud člověk nechce utrácet za cestu k moři, ale chce být u vody. Je tu hodně kempů, v některých z nich jsou k dispozici i tenisové kurty a jiná hřiště, restaurace, chatičky, kolotoče apod.. Okolo je spousta lesů a kopců. Zámek a hrad hned u vody.
V přehradě je krásné koupání. Neobvykle čistá voda, pěkné břehy (písek i skály, dle libosti), velká vodní plocha. Spousta malých rybiček. Krásné je večer sedět u břehu (třeba na přistávacím můstku parníku) a koukat se, jak po vodě plují plachetničky, slunce pomalu zapadá, vítr jen tak povává. Z odplouvajícího parníku na nás zavolá plavčík, že ten den už nic nejede, a zamáváme si.