Inspirován Dušanovým deníčkem píši deníček vlastní, kde budu psát drobné poznámky, události, postřehy a názory, samozřejmě především své.
V genezi stránky se budu zmiňovat jen o závažnějších změnách v deníčku.
Řazeno inverzně chronologicky.
Postupem času zjišťuji, že si sem raději a raději zapisuji osobní zážitky - pro své potěšení při vzpomínání.
Ve věku 94 roky zemřel pan Eduard Tomáš.
V sobotu a v neděli jsme byli na návštěvě u mého táty v Mladé Boleslavi.
V sobotu jsme jeli na výlet k Máchovu jezeru. Nikdy předtím jsem tam nebyl. Celkem mě překvapilo, jak je Mácháč malý. Šli jsme jen několik kilometrů od hráze po severní straně (s odbočkou na vyhlídku) a zase zpátky - při zpáteční cestě jsme opustili značenou stezku a šli co nejblíže břehu - samozřejmě, že jsme se museli vracet. V mokřinách jsme sledovali velmi nadějnou stezku, vlevo voda, vpravo voda, my na pěkné používané stezce. Už už jsme mysleli, že nás dovede až na hlavní cestu, když tu se náhle před námi objevil asi patnáct metrů široký kanál spojující tu vodu vpravo a vlevo. Na druhém břehu jsme viděli hlavní cestu, které jsme chtěli dosáhnout. Nebýt chladno a špinavá voda a bahno na dně, tak jsme to přebrodili. Takhle jsme se museli vrátit. Pěšinu, která nás zavedla na svůj slepý konec, zřejmě vyšlapali rybáři.
V neděli jsme se byli s tátou projít. Na nádraží (u autobusáku) jsme objevili stařičkou parní lokomotivu připravenou k odjezdu. Jezdila ten den mezi tímto nádražím a hlavním nádražím v Mladé Boleslavi, při příležitosti chystané výstavby tunelu v části tohoto úseku. Lokomotiva byla maličká, za sebou měla připojeno asi pět starých vagónů, včetně jídelního vozu, a byla krásná. Dýmala z komína. Frekvence činnosti parního stroje
v klidu byla neuvěřitelně nízká - jedna expanze za déle než jednu vteřinu. Učarován jsem sledoval, jak rychle se pak rozjela. Její zvuk, její síla, její elegance, to vše mě uchvátilo. Byla to skvělá doba - doba parních strojů.
Už dvanáct dní z naší cesty po Thajsku je popsáno v deníčku z naší cesty do Thajska.
Včera jsem byl v kostele Svaté Ludmily na Náměstí míru na zahajovacím koncertu festivalu Šumava-Bayerishe Wald. Vystoupily tři sbory - první dívčí, potom smíšený Laetitia a nakonec jakýsi německý.
Vrcholem bylo vystoupení smíšeného pěveckého sboru Laetitia, se kterým teď zpívá můj kolega z práce Jirka Havelka. Zpívali něco od Rachmaninova, Jirka říká, že se to jmenuje Mariánské nešpory. Moc se mi to líbilo.
Na ten koncert mě natlačil právě Jirka Havelka s tím, že kvůli těm Němcům je potřeba, aby tam přišlo hodně lidí, že jsou na to prý
zvyklí. Přišel jsem brzy a sedl jsem si hodně dopředu. Po čase si vedle mne sedl kluk s holkou. Když pak všechny sbory najednou přicházely,
zeptala se ta holka toho kluka: "Který je ten Havelkův?". Kostel byl dost plný, počítám, že nejmíň půlku lidí tam nahnal Jirka.
Rajaat [radžat], mocný kouzelník, který byl po tisíce let vězněn Borysem (viz dříve), je mrtev. Po dříve zmíněné Borysově smrti (po níž také skončil Armageddon) se osvobodil a chtěl pokračovat ve svém plánu vyvraždit na Athasu (Dark Sunu) všechny rasy kromě hobitů. Ale přišli jsme my, odhodlaní vše mu překazit.
Vše důležité se odehrálo v jednom, a to prvním kole. Rajaat zabil a nenávratně zničil duše dvou členů naší družiny, pak jsem zakouzlil já své osvědčené jedenáctilevelové kouzlo (fist of goodness), Rajaat o jedničku nepřehodil fortitude save a padl mrtev. Náš spojenec přidržel jeho duši a my ji na několik pokusů chytili a později zničili. Až mi ho bylo líto - tisíce let se ve svém vězení připravuje na návrat a pak zemře a zahyne v prvním kole.
Tím naše dobrodružství skončilo. Já (vodní elementál Lůs Dan Anad, jinak také clerik na 28. úrovni) si vzal Zorru (sličnou ohnivou elementálku) za ženu, společnými silami a za pomoci trpaslíků jsme postavili v horách přehradu, napršeli jsme ji a na vzniklém ostrově jsme si postavili sídlo. Z přehrady vytéká do dlouhého údolí říčka, podél níž se časem usadí osadníci. Každé jaro dělám záplavy, aby úrodná půda posílila jejich pole. Na dolním toku se řeka ztrácí v siltu - moři prachu/písku.
Během času spolu máme pár dětí, což jsou od malička demigodi, čili polobozi. Už nebojujeme, jen trochu sledujeme život na Athasu, zda někde neroste moc velké zlo. Občas cestujeme po zajímavých plánech existence. Založil jsem výzkumný tým, který zkoumá, jak zastavit proměnu vody v písek v siltu, způsobovanou bakteriemi, které kdysi kdosi uměle vytvořil. Zatím se to nedaří, ale dílčí úspěchy jsou.
Občas nás navštíví Chulaj Dan (herně Marťůl), který také přežil poslední boje a kdesi založil malou školu elitních mnichů. Promluvíme o
starých časech, zaskočíme někam napravit nějakou nepravost a zase žijeme dál. Mnoho set let, možná tisíce, kdo ví?
Borys (viz dříve) je mrtev.
Po herně velmi zdlouhavé bitvě (za 4 hodiny jsem dostal k nějaké akci jen dvakrát a seslal jsem jen čtyři kouzla) jsme Boryse a jeho templáře během pár kol zabili, nalákavše je předtím do pasti - do místnosti, ze které nemohli nijak uprchnout, a to ani jejich duše po smrti jejich těl. Duše jsme postupně chytili a zničili, kořist jsme si rozdělili.
Co teď? Zbývá dost nepřátel menších a také Radžat, věky vězněný Borysem, který se po jeho smrti zřejmě uvolní. Také onen Armageddon stále pokračuje. Ale zdá se, že nás to už moc nebaví. Kdoví, možná už skončíme a začneme nějaké nové dobrodružství se začínajícími postavami na nízkých úrovních.
Byli jsme v kině na českém filmu Zatracení, natočeném na motivy skutečných událostí - uvěznění dvou Čechů v Thajsku za pašování drog.
Film je to velmi špatný - rozhodně na něj nechodit.