Inspirován Dušanovým deníčkem píši deníček vlastní, kde budu psát drobné poznámky, události, postřehy a názory, samozřejmě především své.
V genezi stránky se budu zmiňovat jen o závažnějších změnách v deníčku.
Řazeno inverzně chronologicky.
Postupem času zjišťuji, že si sem raději a raději zapisuji osobní zážitky - pro své potěšení při vzpomínání.
Předchozích pět dní jsme byli Danuška, Evča, Kája a já na vandříku na Broumovsku.
Navštívili jsme Teplické a Adršpašské skály, Ostaš a Broumovské stěny. Při cestě zpátky jsme se zastavili u Náchoda v pevnosti Dobrošov.
Adršpašské i Teplické skály jsou moc pěkné. Tam jsme strávili dva dny (co den to jedny skály). Třetí den jsme byli na Ostaši - to je stolová hora s dvěma skalními bludišti, z nichž horní je pěkné, ale spodní je úžasné, veliké, divoké, se spoustou prolézaček a vylézaček, zákoutí a zkratek.
Broumovské stěny nás rovněž překvapily některými místy, např. Kovářova rokle je super, ale i další místa, která si teď z hlavy nepamatuji, se nám moc líbila. Prolézali jsme dno údolí zasypané obrovskými kameny, které tvořily téměř neprostupný terén.
Nakonec Dobrošov. Vojenská pevnost z řady pohraničních pevností budovaných v letech 1936-1938 na obranu proti německé hrozbě. Stát se tehdy zadlužil za stovky miliard tehdejších korun (to je jeden z mála případů, kdy je schodkový rozpočet obhajitelný - válka), aby mohl tyto pevnosti postavit. Byly stavěny tak, aby odolaly útokům všech v té době známých zbraní. Stěny a stropy na povrchu byly postaveny ze 3,5 metrové vrstvy kvalitního železobetonu. Zázemí pevnosti bylo ve čtyřicetimetrové hloubce, dieslové agregáty byly schopny zásobovat pevnost elektrickým proudem a teplem po dobu dvou až tří týdnů boje. (Cílem bylo nepřítele zastavit a zdržet dostatečně dlouho, aby nám mohli naši spojenci přijít na pomoc.) Nemocnice byla jen malá s malým počtem lůžek - se ztrátami na životech či s mnoha zraněními se nepočítalo - pevnosti byly takřka nedobytné.
Povídání našeho průvodce bylo velmi zajímavé, byl to zasvěcený voják a téma bylo zjevně jeho koníčkem. Mohl bych psát dlouho o tom, co říkal.
Vše však skončilo náhle ze dne na den podepsáním Mnichovské dohody. Tam nás naši spojenci obětovali. Pevnosti, které byly v pásmu, které jsme museli přenechat Německu, jsme museli okamžitě opustit. Němcům se tak dostaly do rukou plně vyzbrojené zbraněmi a municí za několik desítek miliard korun. Na ostatních byly práce rovněž okamžitě zastaveny.
Není to tak dávno. Měli jsme dohody, byli jsme součástí několika vojenských seskupení. Přesto, v první chvíli, kdy bylo potřeba dostát závazkům, byli jsme zrazeni nejdemokratičtějšími a nejvyspělejšími zeměmi. Bylo by asi naivní dělat si extra velké iluze o naší bezpečnosti dnes, o šedesát čtyři roky později.
S Kubou, Evčou, a Danuškou jsme vyrazili krátce po povodních do Cítova, kde měla být zatopená pískovna (zatopená nikoliv z povodní, ale normálně). Už po cestě jsme spatřovali známky rozvodněné Vltavy, projeli jsme kolem jednoho zbořeného domu a několika zničených zahrad.
Samotný Cítov je dost vysoko, ale asi tam také hodně pršelo nebo co, protože pískovna byla také rozvodněná a i při naší návštěvě měla stále výrazný nadstav vody.
Procházeli jsme okolo a loučili se s představou, že se vykoupeme, když v jedné louži kdosi z nás objevil maličkou rybičku. Prozkoumali jsme to a pochopili, že voda dosahovala před pár dny až na cestu a rybičky se tak dostaly do pasti.
Ukázalo se, že jich v té louži je několik. Utíkaly před námi a nedaly se chytit. Dana vzala můj ešus a začala vylévat vodu z louže, aby se prostor rybiček zmenšil a mohli jsme je chytit. Můj skepticismus trval asi pět minut a pak jsem měřením došel k závěru, že voda po tom úsilí opravdu ustupuje a že to má smysl.
Dopili jsme jednu lahev vody a nabíral jsem do ní vodu také já. Louže se postupně úplně zkalila, ale zmenšovala se. Po asi čtvrt hodině jsme odchytili a následně do velké vody pustili první asi deseticentimetrovou rybku.
Během toho dne jsme z té louže a z dalších, kde jsme také objevili rybky, zachránili celkem deset rybek. Z toho tuším čtyři štiky a šest neznámého druhu.
Oběd jsme si vařili na přilehlém malém kopečku na plynovém vařiči v tomtéž ešusu. Plechovky jsme otvírali nalezeným a Kubou asi deset minut v ohni sterilizovaným rezavým hřebíkem a kamenem (kámen jsme nesterilizovali).
Už dvacet dva dny z naší cesty po Thajsku jsou popsány v deníčku z naší cesty do Thajska.
Dlouho dopředu jsme plánovali asi pětidenní vodu - Vltavu z Vyššího Brodu. Nakonec jsem já vůbec nejel, neboť jsem byl nemocný. Ostatní jeli a na vodu vůbec nesedli - pršelo, Vltava se rozvodnila a ani se na ni nesmělo. Vrátili se po dvou dnech.
Pár dní předtím jsem byl se Standou, Jardou, Žimlem a jeho Klárou na Moravě v Rýmařově. Danuška se v den odjezdu roznemohla, takže ona zas nebyla tady. Já onemocněl během pobytu a vrátil jsem se autobusem o den dřív :-).