Inspirován Dušanovým deníčkem píši deníček vlastní, kde budu psát drobné poznámky, události, postřehy a názory, samozřejmě především své.
V genezi stránky se budu zmiňovat jen o závažnějších změnách v deníčku.
Řazeno inverzně chronologicky.
Postupem času zjišťuji, že si sem raději a raději zapisuji osobní zážitky - pro své potěšení při vzpomínání.
Včera jsme se s Danou a s Robertem Horou zúčastnili třetího ročníku závodu Evy Mojžišové Hledej. Poprvé jsme na tomhle závodě byli s Danou loni a stejně jako loni jsme i letos měli problém se setavením týmu, respektive s udržením sestaveného týmu až do začátku závodu. Týden před startem se na nás nějak naštval Slzík a napsal nám e-mail, že na závod nejede. Uvolněné místo přijal Robert Hora. Večer před závodem volal Marťůl, že ho bolí v krku a že asi nepojede, k ránu pak poslal sms, že se to zhoršilo a že nepojede určitě.
Robert však už naštěstí neodřekl, a tak jsme byli nakonec tři, narozdíl od loňska, kdy jsme po podobných dvou odřeknutích závodili nakonec sami s Danou ve dvou. Robert i přesto, že měl půjčené levnější trekové kolo a na kole několik let neseděl, se ukázal plnohodnotným, přínosným a bezkonfliktním členem týmu.
A tak jsem se znovu stal nechtěně artistou. Tentokrát jsem nebyl tolik úspěšný, zvlášť v teoretické části, kdy jsem poznal jen dva nástroje na opravu kola, zbytek mi byl zcela cizí.
Po loňském velmi zdlouhavém a vyčerpávajícím bloudění na začátku závodu jsme si říkali, že letos si itinerář nejprve pečlivě prostudujeme a pojedeme, až když si budeme úplně jistí. Leč nezdařilo se a znovu jsme si úvod značně protáhli, spolu s řadou dalších týmů, kteří také museli jet metodou pokus-omyl, poté, co úvodní část itineráře šlo vykládat různě a jednotlivé možnosti bylo nutno ověřovat či vylučovat prakticky. Kromě tohoto většího zdržení jsme však už celý zbytek závodu jeli prakticky bez problémů po správné trati a kontroly jsme našli všechny. Jen jednou jsem se vracel do kopce k výjezdu z vesnice s první průjezdní kontrolou, když jsme si zapomněli přečíst jeden nápis. Možná zbytečně, byl potřeba jen do tajenky, která by šla možná vyluštit i bez něj. První etapu jsme nakonec o trochu přetáhli, takže jsme dostali nějaké trestné body.
Druhou etapu jsme jeli bezchybně, a to i přesto, že jsme nerozluštili dvě části itineráře, totiž královskou cestu a olympijské kruhy s letenkami. Měli jsme štěstí a chybné výklady naštěstí vedly ke správným rozhodnutím.
Do kempu v Nedamově jsme přijeli brzy, cíl závodu byl letos konečně totožný se startem, a mohli jsme si oddechnout, měli jsme to za sebou. Vykoupali jsme se, najedli a v příjemném lenošení čekali na výsledky.
Hlavním naším rivalem byl samozřejmě tým Honzy Dolejšího, který loni skončil čtvrtý těsně před námi, pátými. I letos jsme se na trati první etapy několikrát potkali, zvláště v první části při hromadném bloudění. Bylo to napínavé, když se při vyhlašování výsledků blížila lepší a lepší místa. Pak přišlo páté místo - a získal je Honzův tým! My skončili čtvrtí. Tak jsme si to prohodili.
Večer se dlouho pařilo, my jsme nakonec odjížděli v půl druhé ráno. Dana v autě brzy usnula, ale za Mělníkem se vzbudila a mluvila na mne, abych
neusnul já, což bylo velmi důležité.
Danuška si konečně koupila digitální foťák. Celkem rychle jsme vybrali Canon A620, a to především pro jeho vynikající kvalitu fotek a makro od 1 cm.
Navíc jsme našli internetový obchod, kde ho měli za 7 tisíc, zatímco v jiných minimálně za 9 a půl a v kamenných obchodech přes 10 tisíc. Přišel za pár
dní. Danuška je moc spokojená. Ještě dokoupíme nejspíš dvě dvougigové karty, abychom mohli dobře využít i jeho velmi dobrý filmový mód.
Danina babička umřela. V nemocnici v Rakovníku. Jsme rádi, že jsme za ní pár dní předtím zajeli.