Inspirován Dušanovým deníčkem píši deníček vlastní, kde budu psát drobné poznámky, události, postřehy a názory, samozřejmě především své.
V genezi stránky se budu zmiňovat jen o závažnějších změnách v deníčku.
Řazeno inverzně chronologicky.
Postupem času zjišťuji, že si sem raději a raději zapisuji osobní zážitky - pro své potěšení při vzpomínání.
V noci mě rozbolelo v krku, a tak jsem ráno zůstal doma místo výletu a provedl jsem další Šankha-prakšálanu, jogínskou očistu střev (předchozí: 9. září), opět šla hladce. Snad to pomůže. (Pozn.: po třech dnech už mi bylo dobře)
Dnes jsme se zúčastnili dalšího ročníku závodu Evy Mojžišové Hledej. Letos s námi (se mnou a Danou) šla do týmu Jitka Eklová s Pavlem Kupkou. Pavel dělal artistu.
Jako obvykle, mojí ambicí bylo porazit Honzu Dolejšího a jeho tým, neboť před dvěma roky jsme byli těsně za nimi a loni těsně před nimi.
Všechno šlo dobře do chvíle, kdy jsem se zbrkle podíval do mapy a zavelel "tudy". Po desetiminutovém prudkém sjezdu jsme se ocitli v cela jiné vesnici než jsme chtěli, a když jsem na mapě zjistil, že leží přesně na druhé straně, než kam jsme chtěli jet, padla na mne celá hrůza té situace.
Půl hodiny jsme se plahočili zpátky do kopce. Danu to velmi vyčerpalo, ale nedávala to na sobě znát. Časová ztráta na první časové kontrola byla značná - asi 70 minut, tedy 350 bodů. S dobrým umístěním jsme se mohli rozloučit.
Nešlo dělat už nic jiného než se snažit nenabrat další trestné body. Letos jsme byli obzvlášť úspěšní v hledání fotografií a plnění samostatných úkolů, na tom jsme dohromady dostali jen 50 trestných bodů za jeden úkol. Průměrnou úspěšnost jsme měli na průjezdních kontrolách.
Večer v hospodě se vyhlašovalo pořadí jako vždy odzadu. Týmy byly 23, my skončili dvanáctí. Jaké překvapení nás ale vzápětí čekalo, když jedenáctý skončil právě tým Honzy Dolejšího. To smazalo téměř veškerý smutek, znovu jsme skončili těsně u sebe. Samozřejmě mě pořád mrzí moje zbytečná chyba, ale nakonec to nedopadlo zase tak špatně.
Trochu jsme se s Honzou v hospodě opili, ale musím říct, že to byl on, kdo navrhl, že si dáme paňáka. Já jsem pak navrhl, že bychom mohli vzít kola a čelovky a ať se na okruhu ukáže, který tým je doopravdy lepší. Holky se přidaly jen jako divačky, já dostal Honzovo kolo, on si vzal Jolanino, aby to bylo spravedlivé, a šlápli jsme do pedálů. Dali jsme dva okruhy, Honza vyhrál o délku kola. Byl jsem úplně vyčerpán. Pak s Honzou závodila ještě Dana, dostala kousek náskok a už vedení udržela až do konce. Takže i po této zkoušce jsou naše dva týmy tak nějak nerozhodně.
Pak už šli Honza s Jolanou spát a my s Danuškou vyrazili k domovu. Dana nepila, a tak dostala za úkol řídit.
Já se však musel nejdřív chvilku procházet. Sportovní vypětí na okruhu ve mně rozproudilo krev a byl jsem náhle
hodně opilý. Představa, že bych usedl hned do auta, mi nebyla vůbec příjemná. Chvilku jsme se procházeli spolu,
pak šla Dana pro auto a já pomalu kráčel směrem do centra Mšena. Když už mi bylo trochu líp a začal jsem si říkat,
kde ta Dana je, přijela a odjeli jsme domů.
Už jsem si dlouho nedělal Šankha-prakšálanu, jogínskou očistu střev (předchozí: 23. června), a tak jsem ji dnes zopakoval, opět šla hladce.
Jitka Eklová slavila 25. narozeniny a při té příležitosti pořádala v Praze sportovní den. Když pominu, že jsem si spletl místo konání a procestoval dvě hodiny hromadnou dopravou v Praze navíc, bylo to moc príma.
Hráli jsme petang, odpalovali jsme na golfu každý asi sto míčků, pak jsme ještě půl hodiny doťukávali do jamek. Potom jsme si půjčili brusle a projeli se do Zbraslavi a nakonec jsme šli k Andělu na bowling.
Daně nebylo dobře, a tak zůstala doma.