Inspirován Dušanovým deníčkem píši deníček vlastní, kde budu psát drobné poznámky, události, postřehy a názory, samozřejmě především své.
V genezi stránky se budu zmiňovat jen o závažnějších změnách v deníčku.
Řazeno inverzně chronologicky.
Postupem času zjišťuji, že si sem raději a raději zapisuji osobní zážitky - pro své potěšení při vzpomínání.
Deníček z naší cesty po Bulharsku je díky Danuščině úsilí na horách již kompletní.
Od minulé soboty jsme byli týden na Šumavě na pracovně-rekreačním semináři mého pracoviště. Danuška jela se mnou, bydleli jsme v dvoulůžkovém pokoji v chatě Jiskra v Nových Hutích. Počasí nám celkem přálo, zpočátku svítilo sluníčko, pak ale dost foukalo, naštěstí nejvíc v den, který jsme si díky únavě zvolili za odpočinkový.
Sněhu bylo málo, ale stačil tak akorát na běžky. Po večerech jsme hráli hry, které přivezl Dan Zeman, a to Carcassone (či jak se to píše),
Elfenland a Atilla. Hra Atilla se mi líbila nejvíc. Jenom s Danulkou jsme hráli Go, ale protože to byla teprve její druhá partie v životě,
tak i přes handicapy, které jsem si dal, kvůli jedné chybičce nakonec prohrála. Příště už bude určitě lepší.
Jelikož mi moje staré dobré horské kolo Author Basic model 99 v září 2001 ukradli, koupil
jsem si konečně nové. Myslel jsem, že koupím ve slevě nějaký loňský model, ale neměli pro mě velikost rámu 21, a tak jsem si koupil model
2003, Author Traction, za 18 tis.. Takže hurá, zase budu jezdit!
Včera jsme s Danuškou vzali odpoledne auto a vyjeli jsme si na výlet. Nejprve jsme se zastavili v Panenském Týnci, kde je moc pěkný nedostavěný kostel. Uvnitř zdí, kde je tráva pod širou oblohou, jsme našli na židli sedět mladou paní s kytarou v ruce a pána, který pásmem měřil vzdálenosti židle od zdí. Asi se chystali něco natáčet nebo fotit (měli i stativ). Paní jsme ale z televize neznali.
Z Panenského Týnce jsme zamířili na Louny, projeli obchvatem a zastavili u hřbitova na okraji vesničky Raná. Tu jsme prošli a západní stranou vyšli po cestě do sedla na kopci Raná. Moc se nám to líbilo. Výhled byl celkem slušný, viděli jsme v pohodě Krušné hory, Středohoří a vůbec dobře do všech stran. Když jsme se chystali vystoupit ze sedla na vrchol, najednou se zpoza hory vyhoupl padáčkář, tedy přesněji paraglaidista. Letěl na svém křídle téměř v úplném tichu, pěkně podél svahu. Vlastně na tom jednom křídle viseli dva. Jeden druhému něco vysvětloval. A za prvním křídlem vyletěl druhý padáčkář, tentokrát sám. Oba pluli téměř úplným bezvětřím podél svahu, udělali jeden dva obloučky a dosedli na louku západně pod kopcem. Udělali nám radost, že tu byli. Báli jsme se, že v takové zimě nikdo létat nebude.
Vystoupili jsme pak na vrchol a odtud po hřebeni k lesíku, kterým jsme prošli dolů, zpátky do vesnice. Začínalo se stmívat, a tak jsme jeli
domů.
Ohňostroj, který posledních několik let pořádá město Slaný vždy 1. ledna večer, byl letos obohacen o hudební doprovod a celkový dojem to velmi zlepšilo. Zvláště mě potěšil výběr první skladby - strhující a fascinující ústřední melodie Terminátora. Znovu jsem během ohňostroje prožíval prchavé okamžiky dětské radosti, volal jsem "jééé" a byl jsem trochu dojatý. Melodie z Indiana Jonese, hrající během druhé části, neměla zdaleka takový dramatický efekt jako Terminátor.
Velmi mírný pohyb vzduchu odnášel kouř z rachejtlí pomalu, ale přeci jen odnášel, takže další výbuchy byly vidět a neztrácely se v dýmu.
Po loňském zklamání se mi letos ohňostroj znovu líbil a jsem rád, že jsem tam byl.
Na Silvestra jsme jeli s Danou, Evčou, Kájou a kamarády Evou Bažatovou a Robertem Kučerou na chatu těch kamarádů asi deset kilometrů za Kladno. První den jsme udělali výlet na Kobylu u Koněpruských jeskyní. Kobyla nás trochu zklamala, hlavně jedna z jeskyň byla zasypaná a třetí jsme nenašli. Došli jsme také na Čertův most, kde jsem se hrozně bál, a pak ještě k další blízké jeskyňce, jejíž jméno už teď nevím, ale kde jsme našli knihu návštěvníků, kam jsme se zapsali. Ten den (30.12.) jsme tam byli první, ale den před námi tam někdo zapisoval.
Počasí vůbec nebylo silvestrovské, bylo asi osm stupňů nad nulou, nikde žádný sníh. V Berouně jsme si pak v restauraci dali smažáka s různými přílohami, obzvláště Robert byl zklamaný z údajných "amerických brambor". Až za tmy jsme přijeli do chaty, zatopili, najedli se a začali hrát voko vo paňáky a později záchod vo paňáky. Pití bylo málo, takže to bylo jen symbolické, jen Evča trpěla, protože často prohrávala a pila v paňácích víno, které jí vůbec nechutnalo.
Na Silvestra přituhlo. Šli jsme se projít, najedli jsme se v blízké vesničce v moc pěkném penziónu. Robert pak zajel do Kladna pro ještě jednoho kamaráda Honzu. Večer jsme pekli v mrazu buřty, velice dlouho trvalo, než se prohřály. Pak jsme hráli hru "myslím si osobu", ale moc nás to nebavilo, aspoň mne. Já jsem si myslel věc, ale moje "kormidlo od Titaniku", které jsem v průběhu hry musel změnit na obecné kormidlo, neuhádli.
Půlnoc jsme málem propásli. Kája vystřelil rachejtle, co jsem mu dal k Vánocům. Přestože jsme byli v chatařském údolí, na kopcích kolem nás jsme mohli pozorovat jiné pyromany.
1. ledna jsme jeli po obědě domů. Zastavili jsme se ještě u Evy a Roberta na Kladně, kde nám na počítači ukázali asi 700 fotografií z jejich
měsíční cesty po západní části USA. Některá místa se nám moc líbila.
O Štědrý den v jedenáct večer jsme zpívali s novým složením na Půlnoční mši v Husově domě. (Více o novém složení a okolnostech tohoto
zpívání píšu v historii kapely Zdonucení.) Přestože jsme nakonec nezpívali nic z Pastýřské
mše, což mě zdrtilo a znechutilo (zvláště důvody a způsob, jakým byla zavržena), bylo vystoupení celkem povedené a myslím, že se líbilo.
Byl jsem nastydlý a ochraptělý, skoro jsem nemohl zpívat a moc jsem se neslyšel, možná ale právě proto to celkově vyznělo snad dobře.
26.12. jsme s Danuškou uspořádali u mne doma vánoční besídku ještě pro Standu, Radovana, Jardu, Davida a partnerky některých z nich. Docela se akce vydařila. Davidovi jsme dali sprej stříkající okamžitě tuhnoucí modré provázky, kterým jsme postříkali celý pokojíček a hlavně sami sebe. David a Standa se Štěpánkou pak brzy odešli, což byla škoda. Nicméně do velmi pozdního příchodu Kláry jsme zatím my čtyři zbylí (tj. Dana, já, Radovan, Jarda) hráli voko vo paňáky, hrála dokonce i Dana a bylo to velmi zábavné. Každý měl svoji slabou chvíli, kdy pil několikrát za sebou. Pití naštěstí včas došlo, takže jsme to nepřehnali a nebylo nám špatně.