V tomto deníčku budu psát drobné poznámky, události, postřehy a názory, samozřejmě především své.
V genezi stránky se budu zmiňovat jen o závažnějších změnách v deníčku.
Řazeno inverzně chronologicky.
Postupem času zjišťuji, že si sem raději a raději zapisuji osobní zážitky - pro své potěšení při vzpomínání.
Koukám, že už sem píšu pomalu jen Šankha-prakšálanu, jogínskou očistu střev. Koncem roku jsem
provedl ještě jednu (předchozí: 26. října).
Jelikož se poslední Šankha-prakšálana nevyvedla a pořád mě škrábe v krku, provedl jsem dneska další Šankha-prakšálanu, jogínskou očistu střev (předchozí: 12. října). Tentokrát proběhla bez problémů. Vodu jsem si udělal méně slanou a cviky jsem cvičil dynamičtěji.
Jelikož jsem zase nastydlej a pobolívá mě v krku, provedl jsem další Šankha-prakšálanu, jogínskou očistu střev (předchozí:
19. srpna). Dnes ovšem nešla hladce. Vše se dobře nastartovalo, ale po sedmi skleničkách
se mi začalo dělat špatně. Po chvíli jsem se odvážil do osmé skleničky, ale tu už jsem nerozdejchal a všechno jsem
vyzvracel. Docela zábava.
Dnes mi přišla nová matrace. Ve čtyři roky staré, pružinové taštičkové matraci jsem totiž proležel obrovskou díru. Nová matrace má vrchní část z pěny s paměťovým efektem, která se přizpůsobí tvaru těla a rovnoměrně rozloží tlak na jednotlivé části těla.
Takovou pěnu původně vyvinula NASA, ale moje matrace je pouze levnou napodobeninou. Stála asi 7 tisíc, zatímco pořádné
matrace s takovou pěnou stojí několik desítek tisíc.
Zima se blíží, a jelikož naše kotelna netopí podle potřeb lidí, ale podle tabulek, koupili jsme si kamínka na plynovou bombu.
Krásně topí, konečně nám bude v bytě teplo.
Na letošním ročníku závodu Hledej Danuška spadla z kola a pochroumala si rameno. Bolelo to moc, tak jsme jeli do nemocnice
v Jičíně. Podle rentgenu snad nemá nic zlomeného, ale nejspíš si přetrhla nebo natrhla nějaké svaly.
Dnes jsme byli v Německu u Lužických jezer zabruslit si na kolečkových bruslích. Jde o bývalou hnědouhelnou pánev, kde teď v rámci rekultivace z vytěžených jam dělají jezera. Nejsou ještě zcela napuštěná, to bude trvat ještě řadu let. Nicméně už teď se v nich dá koupat, plují po nich lodě a především kolem nich vedou nové cyklotrasy velmi vhodné i pro bruslení.
Honza Dolejší vzal Jolanu a tranzit, já vzal Danču, Marťůla a tři lidi z práce - Jarku, Lucii a Pavla, kteří přijeli do Slaného - a vyjeli jsme k jezerům. Další auto s posádkou Jitky Eklové, Jirky Najmana, Lukáše a ještě jednoho kamaráda vyjelo z Prahy, sraz jsme měli už přímo u jezer, v obci Geierswalde.
Cesta zabrala asi tři hodiny. Druhá posádka dorazila asi pět minut po nás. O zpestření při obouvání bruslí se postarala Dana, když se mne po chvíli rozhlížení a prohledávání auta zeptala, jestli jsem vzal také její krabici s bruslemi. Naštěstí byla u parkoviště půjčovna, a tak si za 7 euro půjčila na jeden den brusle. Jitčina skupina, zvláště její rychlejší část, čekání nevydržela a vyjeli napřed.
My ostatní jsme nejprve objeli jezero Geierswalder, které už je plně napuštěno, a pak ještě jezero Partwitzer, které by mělo být plně napuštěno roku 2010. Bruslařská trasa nás nadchla. Kvalitní povrch, široká cesta, pěkné okolí. Neviděl jsem nic podobného. Okolo prvního jezera to bylo asi 14 km, z toho 100 metrů bylo mimo asfalt, kolem druhého jezera je to 22 km, celou dobu po pěkném asfaltu.
V malé vesnici po cestě se konala přehlídka koňských povozů. U stánku jsme si koupili buřty a také polévku, ve které plavaly celé klobásy. Moje snahy o němčinu byly legrační.
Kolem páté hodiny jsme se vrátili z druhého okruhu, zuli brusle a šli se vykoupat do jezera
Geierswalder. Voda byla naprosto čistá a řádně studená. Pak se vrátila i rychloskupina z druhého
auta s tím, že někteří z nich najezdili asi 100 km. Domů jsme vyjeli kolem šesté hodiny a kolem deváté
jsme byli ve Slaném.
Dnes jsem úspěšně obhájil svoji dizertační práci, i průběh obhajoby byl docela hladký a příjemný.
Díky kladným posudkům jen s nepodstatnými poznámkami jsem byl klidný a obhajoby jsem se nebál.
Po delší době jsem provedl další Šankha-prakšálanu, jogínskou očistu střev (předchozí: 26. ledna), opět šla hladce. Začalo mě totiž bolet v krku. Po pár dnech se mi ulevilo.
Co se týče zad, která mě už od loňského října dole bolí, cvičením na spodní část páteře
se zlepšila. V posilovně cvičím hyperextenze a mrtvé tahy a už s těmi zády téměř nemám problémy.
Přesto cítím, že tam nejsou úplně v pořádku, ale jsem spokojen.
Dnes ráno v půl čtvrté jsme se vrátili z devítidenní dovolené ve Slovinsku, kam jsme vyjeli tranzitem Danina bráchy Petra. Bylo nás osm: Petr s Ivčou, Flintstouni, já s Danou, Robert Kučera a Tomáš Oberhuber.
Nahlídli jsme do Julských alp, nejprve od jezera Bohinj na jednodenním výletu do Údolí triglavských jezer, další den jsme se koupali v jezeru Bled a zajeli si do soutěsky Vintgar. Pak jsme přejeli do Bovce, kde jsme raftovali a canyoningovali. V kempu u obce Soča jsme se setkali (plánovaně) s další českou výpravou - výpravou Honzy Dolejšího.
Odtud jsme přejeli jižněji, do jeskyň Postojna jama a Škocjanske jamy. Nakonec jsme přejeli
do Itálie, prohlédnout si Benátky.
Dnes jsme u Radovana po počítačové pařbě uzavřeli sázku v benči. Já ve dvojici s Živějším
budeme soutěžit proti Žimlovi ve dvojici s Bigbodym, kdo zvedne v součtu více na benč.
Soutěž se uskuteční na konci prosince, až se Jarda vrátí z další mise do Iráku.
O průběhu tréninku budu psát ve svém sportovním posilovacím deníčku.
Tyhle prázdniny jsem byl už na třech vodách. Nejdřív týden s Tačem a spol. na Otavě. To byla výborná voda, plná pohody a zábavy. Denně jsme ujeli jen kolem sedmi kilometrů, vyjížděli jsme až když jsme chtěli, rekord jsme měli v půl páté odpoledne. Jeli jsme to ze Sušice, výš nebyla voda. I odtud byl dost podstav, o to větší byl nadstav nálady. Hráli jsme volejbálek, zašli si na Rabí, pili krvavý záda, zpívali, prali se (to jen Adam s Honzou D.). Na celý týden nám vystačil čistý horní tok řeky, navíc jsme v tábořištích byli vždy skoro sami. Prostě paráda. V lodi jsem jel s Janou Mikuleckou, neboť Dana původně neměla jet. Pak jí zrušili zájezd, ale já už měl háčkyni dohodlou. Dana tedy jela s Pepou Protivou. S Honzou Dolejším a Adamem jsme se dobře vyblbli, otestovali jsme, že na Adamově široké lodi je možno postavit sudy a porcelán si na ně může stoupnout, aniž bychom se cvakli, což na normální kanoi je téměř nemožné i v sedě na položených sudech. Honzova zavřená loď neuvezla sedm lidí. Fakt ale je, že jeden z těch sedmi byl Pepa Protiva. Dana zase ověřila, že skákat po hlavě do vody může vést k docela vážnému zranění. Vynořila se z vody s krvavým obličejem a večer jsme ji s Honzou D. odvezli na pohotovost. Tam si užila doktorskou aroganci, ale odešla se zalepenou ránou a s pocitem, že nic nezanedbala. Dobře to dopadlo.
Jen s jedním oddechovým dnem mezi jsem pak už bez Dany jel na Lužnici s Kubou, Dušanem, Míšou, Zuzkou a spol.. To byla poněkud jinak pojatá voda, cíl byl předem vytačený a ten bylo potřeba splnit bez ohledu na počasí a chuť. Alespoň v největším dešti jsme Zuzku s Láďou přesvědčili, že nebudeme balit stany a vyjíždět, dohnali jsme to pak celodenním úsilím další den. V lodi jsem jel s Natašou z práce. Učil jsem ji i kormidlovat, ale bude potřebovat ještě nejméně jedno školení, než jí to půjde. Hráli jsme Bang, ve kterém jsme s Kubou našli zalíbení, po tom, co nám Dušan vysvětlil, že je potřeba ústně blafovat jako u Mafie. Hned první den jsme zastavili u veliké zatopené pískovny a báječně se vykoupali, to jsme ještě tolik nespěchali a počasí nám přálo. Horní úsek Lužnice je nádhernej, úzká říčka kličkuje mezi stromy a keři, občas je potřeba nějaký strom podjet, přelézt a podobně. Ani na Lužnici nebylo moc lidí a v kempech byl relativní klid. Navíc jsme jeli starou řeku, která byla pročištěná a měla dostatek vody, a na Rožumberku nám foukal vítr do zad. Jen Kubova literární soutěž se neujala. Já na Kubovo naléhání něco narychlo sepsal těsně před odjezdem a dopsal ve vlaku, ale ostatní to totálně bojkotovali, a tak Kuba soutěž zrušil. Měl to přitom úžasně připravený, přivezl i velkou těžkou igelitku cen. Po prvním dni se mu ji podařilo uschovat v půjčovně, která nám půjčila lodě, takže se s tím dál nemuseli v lodi trápit. S Natašou jsme museli odjet o den dřív, z Tábora, ostatní tak měli na krku naši loď a dva z nich museli singlovat. Na závěr bych zkonstatoval, že Lužnice je opravdu nejlepší jen na víkend a skončit před Rožumberkem, ač samotné přejetí rybníka bylo také zábavné. Pak ale nastávají voleje a samé jezy, co se nejezdí, a tak to trvá řadu dní až do Tábora, navíc voda je tam už celkem špinavá.
Třetí vodou byla Vltava se Simčou, Radovanem a lidmi z Bioradu. Dana byla stále ještě na zájezdu ve Skandinávii, a tak jsem jel v lodi z úplným začátečníkem Bigbodym. Když vlezl
v Suchdole do lodi, bál se i jen otočit se na mne, abychom se nezvrhli. Ale po chvíli se zaučil a háčkoval dobře. To byla jen víkendová voda, kde jsme většinu času trávili souloděním, a to i na volejích, až jsme s Tomášem museli jezdit dopředu a zase zpátky, abychom si to trochu užili. Počasí nám v sobotu nepřálo, v neděli to už bylo lepší, a tak jsme i trochu blbli, s Tomášem a Simčou jsme ověřili, že na sudech se v klasické kánoi opravdu
sedět nedá. Simča přitom ztratila brýle. S Tomášem jsme se cvakli hned na prvním jezu, a to hned dvakrát a úplně stejně. Tam se ale cvakala většina lodí. Pak jsme se cvakli ještě
dvakrát, v místech, kde už většina lodí projížděla bez větších potíží. Vytvořili jsme si tak rekord v počtu cvaknutí, máme co překonávat. Za zmínku stojí, že půjčovna Inge zcela
nezvládla nápor vodáků a nebyla schopna nám včas dodat dlouho dopředu zamluvené vybavení. Vyjeli jsme tak asi o tři hodiny později se sudy, které nepasovaly do našich lodí.
Dnes jsem odevzdal na studijním oddělení svázaný výtisk své dizertace. Obhajoba bude 3. září, tak snad to dobře dopadne a neuseknu si ostudu. Za oponenty mám Romana Ondrušku a Sašu Rosena.
V návaznosti na podzimní výlet jsme se rozhodli pokračovat v bruslařském výletu do Drážďan. Tentokrát nejela Jolča, která měla něco s kotníkem, ale zato jelo navíc pár Pájových kamarádů - Lukáš, jiná Jitka a Bára. Z minulého výletu jsme zůstali Pája, Jitka Eklová, Dana a já.
Dvěma auty jsme dojeli do Königsteinu a odtud se vydali podél řeky až do Drážďan. Je to cyklistická stezka, míjely nás desítky velkých skupin Němců na kolech, od mladých po důchodce. Jiní bruslaři tam téměř nebyli. Povrch je téměř všude velmi dobrý, jen pár úseků je zámková dlažba, případně kostky. V Drážďanech jsme si u Vietnamce koupili čtvrtku ananasu za 1 euro, za druhé euro misku s nakrájeným míchaným ovocem. O kus dál mají Grosse Garten, veliký park, kde se dá na bruslích vyblbnout (ale my už tou dobou byli vyblblí dost, tak jsme spíš leželi), hned vedle je historické centrum, které jsme si projeli.
A pak už jsme frčeli domů, zase podél Labe. Nikdo se se mnou nechtěl vykoupat, tak jsme jeli dál a dál. To už bylo pozdě odpoledne a téměř žádní cyklisti. Po cestě je spousta venkovních restauraček, v jedné jsme nakonec zastavili a občerstvili se, zatímco naši fotbalisti zápasili se Švýcary - první půlku zápasu jsme tu shlédli na velké televizi.
Poslední zastávku, kdy už nám docházely síly, jsme udělali u zpívající fontánky. Snědli jsme poslední zásoby jídla, což nás postavilo na nohy, a vydali se na posledních šest kilometrů.
K autům jsme dojeli, když se začínalo stmívat. V nohách cca 70 km. Ještě dneska mě pěkně bolej :-). Slabší půlka shlédla v restauračce i druhou půlku zápasu a k autům dojeli vlakem, a to až za tmy, protože omylem vystoupili o zastávku dřív a stejně to museli dojet.
Od Jarky mám další tip na bruslařský výlet do Německa - http://www.petrglas.net/pic08/0805luzice.htm.
Minulý týden jsem strávil na konferenci ACL v Ohiu v USA, ve městě Columbus. V centru města je několik mrakodrapů, na řece kotví prý nejlepší maketa Kolumbovy lodě Santa Maria (prohlídka s průvodcem je moc zajímavá), ale jinak tam z turistického hlediska nic nebylo. Nejbližší atrakcí byly Niagarské vodopády, kam bylo potřeba jet osm hodin nočním autobusem s dvěma přestupy. Kolegové Petr Homola a Honza Ptáček to absolvovali a byli spokojení, ale já tohle podstoupit odmítl.
Samotná konference byla výrazně kvalitnější než LREC v Maroku, ale Welcome party a Gala dinner se s těmi marockými nemohly měřit. Na konferenci jsem přednesl příspěvek na téma mé dizertace, tedy jaké vlastnosti musí mít korpusový vyhledávací nástroj, aby vyhovoval Pražskému závislostnímu korpusu 2.0.
Jedním z největších zážitků během pobytu pro mne byla jízda městským autobusem, ve kterém
jsem (s trochou nadsázky) jel já a dvacet černochů. Jel jsem si někam na předměstí koupit cestovní kytaru Washburn Rover.
Tu jsem také úspěšně koupil (vyšla tam asi dvakrát levněji než v EU) a autobusem se vrátil bez nehody do centra.
Minulý týden jsem byl na konferenci v Maroku, v Marrakeši. Dva dny před konferencí a jeden den po ní jsme měli volno, a tak jsme si s Danem, Lucií, Pavlem P. a Vaškem N. půjčili auto a každý den někam vyjeli. První den to byl přírodní most u Demnate a krásné vodopády Ouzoud, další den jsme jeli do průsmyku Tizi n'Tichka a za ním do osady Aguelmouss. Třetí den jsme jeli k nejvyšší hoře severní Afriky Toubkal, která má 4167 m n.m. a dá se na ni vyjít po cestách bez horolezeckých schopností. Nicméně nejde to zvládnout v jednom dni, a tak jsme z vesnice Imlil, kde jsme nechali auto, vyšli jen kousek za osadu Sidi Chamarouch a zpět. Jedné holce - Američance Erin - nebylo dobře, proto jsme se s ní odtud dva vrátili. Ostatní vyšli až k chatě Toubkal, kde si sáhli na sníh.
Neméně silné zážitky jsme měli přímo v Marrakeši, což je milionové město s historickou částí - medinou - plnou tržnic - souků. Celá velká část mediny, přiléhající k náměstí Djemaa El Fna, je vlastně jedna obří tržnice. Smlouvání je nutností, stejně jako je nutností odolnost vůči neustále se nabízejícím prodavačům zboží a služeb a vůči nežádoucím samozvaným průvodcům, kteří za pár slov, která vám sami od sebe řeknou, vzápětí chtějí peníze. Většina z nich jsou ještě děti, což je dobré, ale jak píší v knižním průvodci, každé malé dítě má nějaké starší bratry. Obchodníkům není možno věřit ani slovo. Ve vesnici v horách vás zastaví prodavač a vnutí vám korále, které vyráběla jeho matka z ozdobných kamenů, které v horách nasbíral jeho otec. O den později vidíte tisíce naprosto stejných korálů u desítek obchodníků v Marrakeši.
Největší slabinou Maroka je jednoznačně islám - státní náboženství. Většina žen chodí zahalených a nesmějí promluvit s jiným mužem než se svým. Některým ženám může jejich otrocké postavení vyhovovat, to je jasné, nicméně ke svobodě to má opravdu daleko. V pokročilejších oblastech už to je méně přísné, naštěstí. Islám se tu ale bere vážně a narozdíl od řady jiných muslimských zemí tu nemuslimové nesmějí ani vkročit do mešit, což je pro turisty nepříjemné. Lhát pohanům je zřejmě nějak povoleno, což se projevuje právě při obchodních jednáních. Potkali jsme však i řadu příjemných lidí, kteří si s námi rádi popovídali a ani za to nechtěli peníze.
Celkově vzato je Maroko velmi zajímavou zemí, relativně bezpečnou (kolegu ale v noci přepadli, naštěstí zasáhla policie, přivolaná křikem), s exotickou, byť vyprahlou přírodou a netradičním způsobem života. Podél silnic, kde se prohánějí moderní auta, pomalu jedou vesničané na oslech,
na tržnici vlečou za nohu ovci a pak zájemcům ukazují, jaké má zuby. Pozvou vás na čaj a rádi smlouvají. Příjemné smlouvání je s těmi,
kteří se u toho nezačnou rozčilovat - i takového jsem zažil. Všichni tu umějí francouzsky, což mi bylo k ničemu, ale pro obchod umějí mnozí i anglicky a často se tu setkáte i s češtinou. Kdo ví, jak na nás bleskurychle mnohokrát poznali, odkud jsme.
U vodopádů jsem šel špatnou cestou, kdosi na mě zamával a ukázal mi správný směr. Já mu poděkoval "thank you" a on mi odpověděl "dobry den". Mají na to nějaký šestý smysl.
Dnes jsme byli s Danuškou na výstavě artefaktů z Titanicu v Brně. Dostal jsem to od ní k svátku. Celou cestu tam řídila ona a i větší část cesty zpět. Přitom jsem nám četl z Hubáčkovy knihy Titanic.
Vystavovali spousty předmětů nalezených ve vraku Titanicu či poblíž něj. K nejzajímavějším patřily lodní zvon z vraního hnízda, pokroucený rám okna kajuty, spousty osobních věcí, jako brýle, boty, voňavky, také nádobí z lodní kuchyně. Mohli jsme si prohlédnout i rekonstruovanou kajutu první třídy a třetí třídy.
Na závěr výstavy mi chyběla možnost koupit si nějaký suvenýr, repliku hrnku či talíře z Titanicu nebo alespoň tričko či DVD s dokumentem. Neprodávali ani ň.
Po výstavě jsme jeli do Jaroměřic nad Rokytnou, prohlédnout si tamní zámek. U nás je málo známý ale velmi pěkný, s velkou zahradou, kde zrovna probíhal turnaj v petangu. Na potoce pluly kachny se spoustou kachňátek. Nakonec jsme zašli i na prohlídkový okruh A. Vnitřní výbava a výzdoba zámku nejsou až tak bohaté jako ne nejslavnějších zámcích a hradech, ale přesto byly pěkné.
Večer jsme konečně dodatečně oslavili narozeniny Danina bráchy Petra. Dostal od nás a od Evči cestovní kytaru "Johnson Travel Guitar".
Tak snad na ni bude hrát a potěší nás na nějakém vandru či vodě.
Dnes jsme navštívili hornický skanzen Mayrau u Vinařic. V roce 1996 nebo 1997 tam skončila těžba. Od té doby důl udržují beze změny, tedy hlavně zázemí, ze kterého udělali muzeum (vlastní šachtu podle předpisu zasypali). Jak tenkrát horníci odešli domů, tak to tam zůstalo. Např. jejich oblečení tedy zůstalo v šatně.
Prohlídka trvá asi dvě hodiny, provázel nás bývalý místní horník, pochopitelně velmi zasvěcený a jeho výklad byl velmi poutavý. Prohlédli jsme si i skutečnou štolu a na vlastní kůži vyzkoušeli prolézt umělými tunely v domku pro výcvik záchranářů.
Návštěva Mayrau rozhodně stojí za to.
Dnes jsme byli v kině Světozor v Praze na novém filmu Milarepa. Už začátek akce byl velmi zajímavý, protože lístky nebyly na určité sedadlo, čili kdo si kam sedne, tam sedí. Proto už půl hodiny před začátkem, kdy jsme přišli, se na schodech tlačila asi stovka lidí ve frontě a další přicházeli. Opravdu nevhodný způsob prodávání lístků do kina.
Film byl v Tibetském znění s anglickými titulky; na elektronickém zařízení pod plátnem, na které jsem neviděl a řada dalších diváků také v zadních řadách jistě rovněž ne, běžely i titulky české. Samotný film byl celkem rozvláčný a nevýrazný, bez emocí a skončil v půlce děje. To bylo překvapení! Ve chvíli, kdy se Töpaga vydává k Marpovi, film končí. Čekal jsem, že po titulkách pustí další díl, leč nestalo se tak. Asi ještě nebyl natočen.
Nedoporučuju.
Včera jsme dali utratit Danečka, Danina psa. Je to snad na den přesně, kdy mu bylo devatenáct let. Byl jsem proti tomu, ale
byl to pes Dany a Evy, a tak bylo rozhodnutí na nich. Pravda je, že už téměř neviděl a neslyšel a velmi špatně chodil. Poslední
dobou i dost často kňučel. Dostal dvě injekce a během pár minut bylo po všem. Pan veterinář ho šoupnul do krabice a my šli.
Včera jsme byli s Danou, Martinem Zůnou a Janou na poslední taneční hodině jejich kurzu, která byla pojata jako
malý ples. Ač šlo o základní kurz a my s Danou loni na podzim chodili na podobný, ukázalo se, že většinu tanců
známe jinak, s jinými kroky a někdy i s jinou rytmizací. Ale i tak jsme si velmi dobře zatancovali.
Pan Horák vedl hodinu příjemně a zábavně, zatančili jsme si i řadu tanců v kruhu či řadách nebo hadech. Akorát to
příliš brzy skončilo.
Dnes jsme byli na cestovatelském promítání a vyprávění Leoše Šimánka "Na kanadském severu", které pojednávalo o jeho téměř ročním pobytu ve srubu u jezera na severu Kanady s jeho ženou a jejím pětiletým synem. Jde o šestnáct let staré dobrodružství, kdy žili odtrženi od lidí, spojeni s civilizací jen krátkovlnnou vysílačkou. Nejbližší vesnice byla 200 km vzdušnou čarou. V dubnu je tam vysadilo letadlo, které přistálo na vodní hladině, v březnu následujícího roku je opět vyzvedlo letadlo, které tentokrát přistálo na zamrzlém jezeře. Mezitím si nechali jen jednou dovést zásoby.
Leoš Šimánek je naprostý dobrodruh, který si umí poradit v každé situaci, nic pro něj není problém a který, jak sám říká, byl snad už všude. Je to velmi příjemný a skromný člověk a zajímavě vypráví. Jeho přednášky doporučuji všem.
V politickém koutku píšu o větrných elektrárnách.
Včera jsme u Adama začali hrát hru typu Dračí doupě v angličtině, s Adamovými pravidly. Adam pánuje, družinu tvoříme Petr Husák, Dana a já. Možná to zkusí i Dušan. Příjemně mě překvapilo,
že to šlo dobře, neměli jsme větší problémy se domluvit.
Po delší době jsem provedl další Šankha-prakšálanu, jogínskou očistu střev (předchozí: 30. září), opět šla hladce.
Den či dva po předchozí Šankha-prakšálaně mě začala bolet záda a trvá to dodnes. Omezuje mě to v jediném - delší sezení mě bolí a nutí mě vstát. Proto jsem raději Šankha-prakšálany přestal dočasně dělat. Záda se však nezlepšila, a tak jsem se k očistě zase vrátil.